Skip to content

Bombardování Drážďan: svědectví

13/02/2010

Překlad The Dresden Bombing: An eyewitness Account od Edda Westa.

Moje babička vždy začne svůj příběh z Drážďan popisem červených světýlek snášejících se po obloze jako stovky vánočních stromků, když začaly padat první bomby, jasné znamení velkého náletu. Přilétaly první ze stovek britských bombardérů, bylo 10 hodin večer, 13. a 14. února 1945. Následovalo nepřetržité čtrnácti hodinové bombardování americkým a britským letectvem. Do historie se zapíše jako nejhorší letecký útok všech dob, počet obětí překročil dokonce výbuch atomové bomby v Hirošimně a Nagasaki.

Za 20 minut intenzivního bombadování  se z města stalo doslova peklo. Další nálet přišel po třech hodinách a byl „určen ke zničení záchranářů, hasičů a prchajících obyvatel po prvním náletu“. Celkem Britové shodili téměř 3,000 tun výbušnin, které zničili střechy, stěny, okna, celé budovy. Britové shazovali i stovky tisíc fosfórových bomb, což jsou malé zápalné bomby, které změnily Drážďany v peklo a „hurikán plamenů“.

V době, kdy Američané přiletěli ve třetím a posledním náletu, dým z hořícího města zaplnil celé nebe. Jeden americký pilot vzpomíná: „Bombardovali jsme z 8 kilometrů a sotva jsme viděli zemi, protože nám clonily sloupy černého kouře. Ani jedna nepřátelská zbraň nevystřelila na žádný americký nebo britský bombardér.

Američané vypustili 800 tun výbušných a zápalných bomb v 11 minutách. Podle knihy „Zničení Drážďan“ (The Destruction of Dresden) anglického historika Davida Irvinga se americké stíhače P-51 vrhaly k zemi a stříleli lidi snažící se uprchnout z města.

Má babička popisuje hrůzostrašnou ohnivou bouři, která se šířila jako hurikán a pojídala město. Úplně se zdálo, jako by hořel samotný vzduch.

Tisíce byli zabity bombami, ale většina z nespočtu mrtvých uhořela v této ohnivé bouři, v tomto umělém ohnivém tornádu pohybujícím se 160km za hodinu; „nasálo své oběti a vypařilo kyslík při teplotě 1000 stupňů celsia.

O mnoho dní později, potom co uhasly ohně, procházela babička městem. V žádném lidském jazyce se nedá popsat to co viděla.

Ale utrpení z její tváře a úzkost hluboko v jejích očích podávalo svědectví nekonečné hrůzy lidské nehumánosti obscénní války.

Drážďany, hlavní město Saska, centrum umění, divadla, muzeí a univerzitního života s oslnivou architekturou – místo krásy s jezery a zahradami – bylo nyní úplně zničeno. Město hořelo po sedm dní a doutnalo celé týdny.

Moje babička viděla pozůstatky těl lidí, kteří se zoufale snažili uniknout ohnivé bouři skokem do jezer a rybníků. Části pod vodou byly stále neporušené, ale části vyčnívající z vody ven, nebylo možno vůbec identifikovat jako části lidských těl. To co viděla bylo peklo, které si člověk nedovede ani představit; holokaust ničení, který se vzpírá jakémukoliv popisu.

Trvalo více než tři měsíce jen pohřbít mrtvé, desítky tisíc v masových hrobech. Irving píše „nálet byl tak zničující, že nezůstalo mnoho těch, kteří by pohřbili mrtvé.

Zmatení a dezorientace byla skvělým pomocníkem této masové vraždy a teroru, dokonání přišlo se strachem státních orgánů, které se bály epidemie tyfu, proto bylo spálen tisíce těl v narychlo postavených hranicích ze slámy a dřeva.

Německé odhady mrtvých dosahovali čísel větších než 220,000, ale dokončení identifikace všech těl byla zastavena v květnu ruskou okupací.

Elisabeth, mladá žena kolem dvacítky byla v Drážďanech během bombardování, napsala pro své děti vzpomínky, ve kterých popsisuje co se jí vše v Drážďanech stalo. Hledala úkryt v suterénu domu, kde žila, píše: „Výbuch bomby začal houpat zemí, začal velkou paniku, všichni spadli na zem. Útok trval asi hodinu a půl. Náš dům a bezprostřední okolí nebyly zasaženy. Téměř všichni vyšli ven s pocitem, že je po náletu, ale nebylo. To nejhorší mělo teprve přijít, a když přišlo, přišlo samotné peklo. Během krátkého oddechu bylo přízemí plné lidí hledajících úkryt, někteří z nich byli zraněni střepinou z bomby. Jeden voják měl utrženou nohu. Byl doprovázen zdravotníkem, který se mu snažil věnovat, ale zraněný voják křičel bolestí, všude bylo spoustu krve. Také tam byla zraněná žena, její paže vysela jen na kousku kůže. Vojenský lékař se na ní podíval, ale krvácení bylo příliš těžké a děsivý křik neustával. Pak začaly bomby padat znovu. Tentokrát nebyly žádné přestávky mezi výbuchy a země se tak třásla, ztratili jsme rovnováhu a všichni jsme popadali jako hadrové panenky. Občas se stěny oddělily a zvedly.

Mohli jsme zvenku vidět záblesky ohně. Všude vybuchovala spousta zápalných bomb a kanistrů s fosforem. Fosfor byla tekutina, která pronikala trhlinami budov, kam se dostala, tam vše spálila. Výpary z fosforu jsou jedovaté, když prosákla do přízemí k nám, někdo začal otevírat piva (které bylo uloženo v místnosti, kde jsme byli), přitiskli jsme si namočené kusy hadru a oblečení k ústům a nosu.

Panika byla strašná. Všichni do sebe strkali, drápali se po lahvích s pivem. Stáhla jsem si spodní prádlo a namočila ho do piva a přitiskla k obličeji. Horko v suterénu bylo tak silné, že za chvíli bylo mé prádlo úplně suché. Byla jsem jako divoké zvíře, chránila si svézásoby vlhkosti. Nerada na to vzpomínám.

Bombardování pokračovalo. Snažila jsem se držet u zdi. Jen dotek pálil – zdi byly vařící. Poslední co si pamatuju z té noci je, jak jsem ztratila rovnováhu, držela jsem se někoho, ale spadla jsem a vzala dotyčného sebou, spadl na mě. Cítila jsem jako by ve mě něco prasklo. Když jsem tam tak ležela, snažila jsem jen na něco myslet – dokud přemýšlím, žiju, ale pak jsem ztratila vědomí.

Další co si pamatuji je strašlivý pocit chladu. Ležela jsem na zemi a dívala se na hořící stromy. Byl den. Někde v dáli byl slyšet řev zvířat, byly opice z hořícího zoo. Začala jsem hýbat nohama a rukama, bolelo to, hodně to bolelo, ale mohla jsem se hýbat. Pocit bolesti mi řikal, že žiju. Hádám, že si mě všimli vojáci ze záchraného a zdravotnického sboru.

Záchrané sbory byly nasazeny po celém městě a byly to oni, kdo rozrazil naše dveře. Vynášely všechny těla z hořící budovy a pak na nich hledaly známky života. Později jsem se dozvěděla, že z našeho domu vynesli přes sto sedmdesát lidí, ale jen dvacet sedm z nich oživili. Byla jsem jednou z nich!

Pak se nás pokusili vzít z hořícího města do nemocnice. Tento pokus byl strašlivým zážitkem. Nejen, že hořely budovy a stromy, ale také asfalt. Jeli jsme hodiny, naklaďák musel často zdlouhavě ten chaos objíždět. Než jsme se mohli dostat do nemocnice, snesla se nás nepřátelská letadla. Letadla po nás střílela a shazovala další bomby.

Mé vzpomínky jsou tak živé, že slyším a vidím lidi stojící v rozpáleném asfaltu, planoucí jako živé pochodně, křičící o pomoc. V té době jsem byla příliš otupělá, abych si plně uvědomila hrůznost této scenérie, ale později, když jsem byla v „bezpečí“ nemocnice, vše na mě dolehlo a já se nervově zhroutila. Musela jsem být přivázána k posteli, abych si fyzicky neublížila. Hodiny a hodiny jsem křičela za zavřenými dveřmi, zatímco u mě zůstávla sestra.

Jsem ohromena tím jak vše zůstává v mých vzpomínkách (Elizabeth bylo 70 let, když toto píše). Je to jako otevření stavidel. Tento horor zůstával po mnoho let v mých snech. Jsem vděčná, že už nemám pocit vzteku a zuřivosti z těchto vzpomínek – jen velký soucit pro každičkou bolest, včetně mé vlastní.

Drážďanská zkušenost se mnou zůstala po celý můj život. Média později uvedla počet lidí, kteří při bombardování zahynuli; odhadovaly počet mrtvých na 250,000 až 500,000 lidí. Tak velké číslo bylo způsobeno uprchlíky, kteří utíkali před Rusy a reputací Drážďan, coby bezpečného města. Nebyly zde žádné proti letecké kryty kvůli dohodě s Červeným křížem.

Co se stalo se všemi těmi mrtvými? Většina shořela v troskách. Myslím, že se Drážďany staly masovým hrobem. Nebylo možné identifikovat těla a proto nejbližší příbuzní nebyli obeznámeni o smrti svých nejbližších. Nesčetné rodiny měli nezvěstné matky, otce, ženy, děti a sourozence.

Podle některých historiků nebyla otázka, kdo nařídil útok a proč, nikdy zodpovězena. Do dnešního dne nikdo neosvětlil tyto dvě otázky. Někteří si myslí, že odpovědí se lze dopátrat v nepublikovaných archivech Franklina D. Roosvelta, Dwighta Eisenhowera, Wistona Churchilla a dalších. Historické zprávy uvádějí, že spojenecký útok na Drážďany si vyžádal dvakrát tolik mrtvých civilistů jako Britové ztratili za celou válku a každý pátý Němec, který během války zemřel, měl zemřít v drážďanském holokaustu.

Někteří říkají, že motivem pro tento poslední úder bylo zlomení německého ducha – ten psychologický dopad, naprosté zničení v samém srdci německé historie a kultury mělo srazit Německo na kolena jednou provždy.

Někteří říkají, že šlo o test nových zbraní hromadného ničení, fosforových bomb. Nepochybně žene vládce touha po ovládnutí a moci až do bodu, kdy se neváhají dopustit činů proti humanitě a aktu masové vraždy jako v Drážďanech a Hirošimně.

Myslím, že zde byl dále skrytý a cynický motiv, který může být důvodem proč k bombardování došlo. Spojenci věděli, že město je plné stovek tisíc uprchlíků, kteří přicházeli do Drážďan v naději, že zde naleznou ochranu, a že Červený kříž nebude nikdy cílem náletu. Na konci války bylo jasné, že se tato enormní skupina vysídlenců bude muset vyřešit. Co udělat s těmito lidmi po konci války? Jaké je lepší řešení než konečné? Proč nezabít dvě mouchy jednou ranou? Při spalování města s velkým procentem obyvatel a uprchlíků, může být demonstorvána efektivita nových zápalných bomb. Strachem a terorem byl zasažen německý lid a tím urychlen konec války. A konečně; bombardování Drážďan snížilo počet obrovského množství nežádoucích lidí, čímž se významě snížil rýsující se poválečný problém s přesídlením a restruktualizací.

Nikdy se nedovíme co bylo v myslích nebo motivem těchto sil, které rozpoutaly takovéto ničení lidských životů – masová vražda bezbranných lidí, kteří nepředstavovali žádnou vojenskou hrozbu a jejichž jediným zločinem bylo, že se snažili najít bezpečný úkryt před neštěstím války. Bez nějakého vojenského ospravedlnění tohoto útoku na bezbrané, můžeme na bombardování Drážďan nahlížet pouze jako na ohavný zločin proti lidskosti, který tiše a trpělivě čeká na spravedlnost, pro rozsudek a uzdravení kolektivní mysli obětí a pachatelů.

Advertisements
komentáře 3 leave one →
  1. silene permalink
    30/03/2010 03:11

    do DD jezdOdbocil jsemim 4-5x rocne a to mesto miluji, vim co tam zazili, vim ze znova vystaveli frauen kirche(za komousu, kdyz jsme tam jezdili na sk.vylety, tak tam byla hromada bordelu, jako pamatnik). nikdo nema kolem mistnich pamatek a nadherneho historickeho centra tolik kecu, jako kolem centra nabubrele, bemovske prahy( ziju na p1) bez nejmensi urovne. Pocet japonskych, us a dalsich turistu s fotakama, uroven turistickych sluzeb, pohostinost, vrelost atd. vse absolutne odlisne od veskereho naseho bordelu, spiny a zlodejstvi mluvi samo za sebe. nechci budit dojem, ze se mi oci otevreli pouze 140km za prahou, znam cele nemecko – mnichov, hamburk to je jedno, jde o chovani mistnich, pro me to je balzam, ocista. chicago, miami, phoenix, la, sf taky uplne jedno kde, je tam treba nekde na suburb bordel, negrici,latinos(to je usmevny folklor,bez ktereho by amerika nebyla amerikou a pocita se s tim) ale centrum- vse funguje s absolutni lehkosti, nikdo se vas nesnazi orvat a je to zazitek. odbocil jsem sorry,precetl jsem hodne o te svinarne ze 14/2/45, buh zehnej drazdanum, je to moje mesto.

  2. 30/03/2010 08:32

    V Německu jsem také už několikrát byl, a i když jsem jen projížděl všemi směry, docela mě překvapilo, když na benzínce měli lepší a čistější záchody než ty, se kterými jsem měl tu čest v Praze nebo v naprosté většině českých restaurací. Nikdy jsem se v Německu příliš nezdržel, bohužel, je to krásná země (hlavně bez bordelu na ulicích jako u nás) plná historie. A i když se mi také oči neotevírají až za hranicemi, bohužel vím jak to u nás (a i v matičce Praze) vypadá.

Trackbacks

  1. V Drážďanech zemřelo „pouhých“ 25 000 lidí « Radikální obrození

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: