Skip to content

Únor – měsíc černé historie, část 2.

23/02/2010

Fort Blakely v Alabamě – 9. duben 1865

V Americe je následující událost známá jako masakr ve „Ford Pillow“, ale informace se o ní získávají těžko, všichni víme kvůli čemu.

V pozdních odpoledních hodinách 9. dubna 1865 napadli černoští vojáci Unie  konfederační pevnost Fort Blakely. Vojáci konfederace byli zcela přečísleni a unionističtí černoši s červenými proužky na puškách a s transparenty „Pamatuj Fort Pillow“ se vrhli do bitvy. Co se stalo dál je zahaleno propagandou a stejn jako v případě Viscountsinu panuje „ohlušující ticho“.

Konfederalisté se snažili vzdát, což černochy vůbec nevzrušovalo. Vojáci, kteří se vzdali byli zabiti bajonety a umláceni klacky.

Ostatní si uvědomili svou zoufalou situaci a dali se na úprk. Černoši je vehnali do nedaleké řeky a kdo se neutopil, toho zastřelili.

Přežilo jen velmi málo konfederalistů a jeden z nich vyprávěl, že byl černoši, kteří ho hlídali se svým zajatcům vysmívali a uráželi je, ale nikdo jim nesměl odporovat, jinak by ho namístě zabili.

Tato bitva pouze s útržkovitými informacemi je zajímavá v porovnání s dobře prozkoumanou bitvou o Fort Pillow. Je tedy velmi dobře vidět existence dvojího metru, když jde rasové masakry a jejich hlášení.

Když se blíže podíváme na „masakr“ ve Fort Pillow (což je dnes v Americe vesměs sporné téma), byl řádně prozkoumán přes brýle propagandy v porovnání s Fort Blakely. Zatímco se v prvně jmenované pevnosti žádný černoch podle všech dostupných zdrojů ani nepokusil vzdát, v konfederační pevnosti se pokoušeli bílí mužů vzdávat hromadně.

Celkem v této bitvě padlo 3529 bílých mužů na straně Konfederace, ale nikdo neví kolik v průběhu bitvy a kolik po ní.

Kapské město, kostel svatého Jana – 25. července 1993

Čtyři černoši z nedávno utvořené Azanianovi lidové osvobozenecké armádysi provedli „odvážný útok“, když vtrhli do kostela během mše, zahájili palbu puškami AK47 a začali kolem sebe házet granáty. Kostel sloužil převážně bílým, ale vycházel vstříc všem se svým anglickým liberalismem.

Jeden bílý muž palbu opětuje svým revolverem a černoši udělají svůj velmi známý manévr jménem „vzít nohy na ramena“.

ALE 11 bělochů ten den v kostele zemřelo, včetně čtyř úplně nevinných rusských námořníků, kteří v zemi byli na náboženském informačním pobytu. 58 dalších, převážně bílých, lidí bylo zraněno, včetně dalšího Rusa, který ztratil obě své nohy a jednu ruku.

Stejná skupinka teroristů před tím zaútočila na golfový klub a zabila čtyři bělochy a v nedaleké hospodě další čtyři.

Za jejich zločiny dostali vskutku skvělý trest – amnestii a odškodnění od strany žalobce díky Komisi pro pravdu a usmíření a následně byli začleněni do Jihoafrických ozbrojených sil (SANDF). O to smutnější jsou slova, kterými se hájili, a to že „všichni bílí jsou legitimní vojenské cíle“.

Jeden z útočníků později zemřel při automobilové nehodě, ale zbytek stále svobodně obchází po JARu.

Jihoafrický Durban – 14. červen  1986

V sezóně zimních prázdnin přijížděli lidé do tohoto malebného výletního městečka, aby si užili svou tří týdenní dovolenou plnou slunce.

Na večer 14. června 1986 v plážovém baru Magoos Bar, v populární lokálu pro bílé turisty, exploduje mina.

Tři bílí umírají na místě, dalších 69 je těžce zraněno. Teroristický čin má na svědomí Robert John MacBride.

Vzhledem k dobré práci policie je brzy dopaden a odsouzen k trestu k smrti. Bohužel následuje celá řada nekonečných odvolání a průtahů a nakonec je trest změněn na doživotí, což v Jižní Africe znamenalo přinejlepším 25 let.

MacBrida se ujímá Komise pro pravdu a usmíření, která pro něj požaduje amnestii. Velká část lidí je sice proti, ale amnestie je mu nakonec udělena. Teroriste prohlašuje, že jeho útok byl pouze odpovědí na útok SADF v Lesothu a Mozambiku, které byli vedeny na ozbrojence z řad ANC, když napadli neozbrojené bílé turisty.

Jeho první prací po propuštění byl post diplomata. Ve své funkci byl obviněn ze sexuálního zneužívání bílé ženy v Malajsii, kde pracoval. Jeho odměnou byla funkce policejního komisaře, z níž byl odstaven po čtyřech letech kvůli řízení pod vlivem alkoholu.

Jihoafrický Amanzimtoti – 23. prosince 1985

Amanzimtoti je rekreační středisko, s krásnými plážemi a je synonymem letních prázdnin.

Dne 23. prosince 1985 Andrew Zondo, terorista ANC, nastražil minu v přeplněném obchodním centru.

Pět lidí zemřelo, 40 bylo zraněno.

Zondo je rychle dopaden a 9. září 1987 oběšen.

A dnes?

Dnes nesou ulice a školy jméno tohoto „hrdiny“ po celé provincii Kwa-Zulu Natal. I přes protesty nejen jeho objetí (kteří jsou nazýváni rasisty) stále více ulic a škol nese v Amanzimtotu jeho jméno. Důvodem pro jeho útok bylo zradikalizování útoků na černochy… do dnešních dnů nikdo ze Zondových následovníků nedokázal vysvětlit, kde a kdy byly tyto rasové napadení a čím byl tedy zradikalizován.

Jak řekla jedna z jeho obětí:

„Pojmenovat cokoliv po tomto monstru je jako kdybyste v New Yorku pojmenovali Pátou Avenue po Bin Ládinovi“.

Nový Zéland – 1809

Obchodní loď Boyd vezla jednoho Maoury kvůli práci. Jak to ovšem u černochů bývá, jeden odmítl pracovat a porušil tak svou stranu pracovní dohody, reakce ze strany bílých byla obvyklá – bičování.

Přijížděli k přístavu jménem Whangaroa, kde se černoch přesunul do deštného pralesa, aby se tam svými černými soudruhy vztekal nad tou nespravedlností. Přišli s perfektní pomstou za svou lenost.

Vyšli z pralesa a posádce Boydu řekli, že chtějí obchodovat. Posádka tedy ochotně nasedla do kánoí a plavala na břeh, kde byli hned napadeni a a zabiti; černí se zmocnili kánoí.

V noci navlíknutí do uniforem mrtvé posádky se vplížili na palubu Boydy a následoval klasický postup: černoši všechny krom pěti lidí (z toho dvou dětí) zavraždili a rituálně rozsekali.

Maoři přišli s úžasnou myšlenkou, zničit všechny muškety. Jejich práce však dopadla špatně a loď Boyd vyhodili do povětří se sbou na palubě.

Zprávy o masakru dosáhli do přístavu a kapitán Alexandr na lodi City of Edeinburgh se vydal na záchranou výpravu; našli čtyři přeživší a zachránili je. Na pláži pak objevili jasné stopy kanibalismu na mrtých námořnících.

Austrálie – 17. říjen 1861

Neustále jsou nám předhazovány masakry australských domorodců bílými osadníky, ale samozřejmě nikdo nezmiňuje činy opačné strany.

Roku 1861 přišla do Cullin-la-ringo skupina pěta dvaceti bílých osadníků. Jejich vůdce Horace Willis promluvil k domorodcům jejich jazykem. Pomalu se k nim černí začali po skupinkách trousit. Wills si byl jist, že se jeho skupina chová k domorodcům dobře a s respektem.

Dne 17. října zase do bílého tábora přišlo asi padesát černochů a jeden znich najednou začal křičet jako černý kakadu.

Ostatní okamžitě na bílé zaútočili a celou Willisovu skupinu povraždili do posledního dítěte.

Willis s dalšími čtyřmi byli tou dobou mimo tábor, a když se vrátili, naskytl se jim příšerný pohled.

Ženy měli rozbité hlavy s mozkem vylitým všude okolo, děti leželi mrtvé hned vedle svých matek. Muži byli strašlivě zbiti v těžkém boji o přežití.

O týden později dopadla policie a místní obyvatelé vrahy při dělení kořisti a nahnali je do slepé uličky. Když se odmítli vzdát, všechny je zastřelili.

Alžírsko – padesátá léta 20. století

Po letech bojů s partyzány rozhodl Charles de Gaulle, že už nesmí být promarněny další životy a udělil Alžírsku nezávislost na Francii, nechajíc milion bílých Francouzů v nepřátelské muslimské zemi.

Bílí vychovaní rasovou rovností a liberalismem věřili, že nová arabská vláda povede stát stejným způsobem jako původní francouzská.

Bohužel se mýlili.

Dne 7. dubna 1962 uspořádali bílí francouzi pokojnou demonstraci, kvůli zvyšující se diskriminaci; zúčastnili se i děti a ženy. Arabové jim ukázali svůj tradiční způsob jak se s demonstranty dohodnout.

50 bělochů bylo zmasakrováno.

Následovali systematické masakry dalších 3000 bělochů v rané době etnických čistek. Ostatní co nejrychleji utíkali zpět do Francie.

Z té doby se zachoval jeden poměrně výstižný citát mířený francouzkým bílým afričanům: „Jděte domů v obleku nebo v rakvi“.

Následovala spousta proti černých nenávistných projevů, o které se začala zajímat Komise lidských práv kvůli obviňování Nica Smithe.

V letech 1830-1960 žilo v Alžírsku 1,6 milionu bělochů. V roce 1990 pouhých 30,000. Všichni utekli po prvních letech alžírské nezávislosti.

Florida – prosince 1835 až duben 1836

V těchto časech se podařilo indiánům z kmene Seminole získat černé otorky pro své záměry a nakonec se stali značnou částí Seminolenské populace.

Při druhé válce se Seminoli chtěli Američané přemístit otroky a stejně tak indiány tak, aby se mohli volně pohybovat po Floridě.

Černí Seminolesové a jejich indiánští spojenci šli do války.

Jejich prvotním plánem bylo napadení bílých osad na severu Floridy a zapojit se do zabíjení bílých osadníkl, tou dobou vesměs neozbrojených. V této chvíli většina osvobozených otroků (většinou utíkajících před Španěly) s indiány rozhodla o dobytí Floridy jako své vlastní země.

Následovali klasické zvěrstava, která černoši páchají – děti propichovali jehlemi, ženy znásilňovali a rituálně mrzačili, muže skalpovali.

Nakonec byli poraženi armádou Spojených států.

Více než 400 bělochů zemřelo v hrůze, která se dnes nazývá „povstání“ nebo „otrocké povstání“, ale je úplně něco jiného bojovat jako otrok za svou svobodu a masakrovat neviné lidi. Něco bodobného zopakovali přibližně o století později jejich černošští bratři v Africe.

Texaský Kilgore – 23. září 1983

Dva černoši vstupují do KFC a unášejí dvě bílé ženy a tři bílé muže, odvezou je na opuštěné pole a později je zde i popraví.

Za „pouhých“ 23 let později jsou dva těžcí kriminálníci Darnell Hartsfield a Romeo Pinkerton obviněni z těchto vražd.

Pro někoho může být záhadou, proč se o tomto zločin ua obou kriminálnících dá dohledat minimum informací.

V každém případě se pro oba počítalo s trestem smrti, od kterého bylo upuštěno, takže oba stráví zbytek svých životů ve vězení. Jejich trest nebyl změněn ani při jasném doložení důkazů v podobě DNA.

Pět bělochů zemřelo.

Dva černoši usvědčeni z tohoto zločinu stále žijí ve vězeňském systému.

Kalkata – 19. června 1756

Nawab bengálský vzal stavební výjmku britským obchodním místům v Kalkatě k výstavbě opěvnění kvůli hrozící válce s Francií.

Shromáždí armádu a oblehne pevnost, která se nakonec vzdá. 146 zajatců nechá umístit do malé cely bez světla, vody a jídla a nedostatkem vzduchu, aby pomřeli v tropickém vedru. Za jeden den zemřelo 123 zajatců, především z řad holandských vojáků a úředníků Britské východoindické společnosti

V dnešní době se nám moderní liberální obhájci snaží namluvit, že „Černá díra Kalkaty“ byla výmyslem Britů, kteří nějak chtěli podpořit svržení indických vládců, což se nestalo. Zde měl místní velitel Holwell jasný důvod proč Indi napadnou, ale britské vedení to odmítalo a svou koloniální politiku řídilo pokojně, zatímco Indové jednali přesně opačně.

*********

Tolik k lekci černé historie. Doufám, že jste se nějak poučili a víte, že černí mají spousty událostí, na které můžou být hrdi, bohužel jen málokteré z nich (tedy vlastně žádné) se můžou srovnávat s historií plemene bílého. Dnes nám ale tuto černou historii nikdo neukáže a spíše je nám do hlav vtloukána často historie smyšlená a velmo velmi přibarvená.

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: