Skip to content

Příběhy holokaustu #4 – Adolf Burger

16/03/2010

Adolf Burger, kterému je 93 let, přežil holokaust, jak jinak  než zázrakem – Němci si ho kvůli jeho schopnostem vybrali k tajné operaci a zřejmě ho pak zapoměli zplynovat.

Burger se narodil roku 1917 na území Slovenska židovským rodičům. V předvečer svých 25. narozenin byl zatčen za padělání dokladů pro jiné Židy. Se svou ženou Giselou byl poslán do koncentračního tábora, jeho žena zde později zemřela.

Burger prožil válku ve třech koncentračních táborech. Prvním z nich byla notoricky známá Osvětim, kde vězni spali v baráku na tří stupňové posteli a museli pracovat osm hodin denně (což je opravdu peklo). Brzy vážil pouhých 35kg, protože vězni dostávali 350 gramů jídla na den (prosím čtenáři, porovnej s mým minulým článekem „Proč lidé věří v holokaust„).

I navzdory nepříznivým podmínkám, Burger ve tři roky starém rozhovoru v Tokiu překvapivě řekl, že „(Osvětim) byla ještě dobré místo. Bylo to mnohem lepší v porovnání s Birkenau. Bylo tam 800 Židů na jednu stodolu. Blechy a vši byly všude. Často se zde proto vyskytoval břišní tyfus. Bylo to peklo.“ Zajímavé, že je pečlivě zdokumentováno jak Němci velmi dbali na hygienu a v boji za zdraví vězňů obětovali mnoho peněz a úsilí.

Burger strávil v Osvětimi a Birkenau jeden rok a osm měsíců (což je samo o sobě zázrakem) a následně byl díky svým schopnostem z těchto táborů zachráněn. Od svých 14 let pracoval jako tiskař a Němci zoufale tiskaře potřebovali.

V Birkenau ho oslovil důstojník, a ne klasickým číslem (Burger měl číslo 64401), ale jménem: „Pane Burgere, potřebujeme vaše speciální schopnosti. Pojedete do Berlína. Hodně štěstí.“

Mohl jsem se dostat ven. Byl to zázrak,“ vzpomíná Burger.

Němci Burgera zaměstnali jako padělatele a ubytovali ho v koncentračním táboře Sachsenhausen severně od Berlína. Stal se součástí operace Bernhard spuštěné v roce 1943 k tvoření padělků anglických bankovek. Do této operace bylo zapojeno 142 mužů, v naprosté většině Židů (ano, Židé překvapivě jsou a byli dobří padělatelé). Burger vzpomíná, že pro Němce to byla velmi důležitá a tajná operace. Celé místo bylo kompletně izolováno ploty a přísnou ostrahou. I okna dílen byly natřeny na bílo, aby nikdo nemohl dovnitř nahlédnout. Musím poukázat na ten do očí bijící rozdíl – zde se dělá vše proto, aby nikdo nic neviděl, ale v Osvětimi (a Majdánku, Treblince…) se plynovalo všem na očích.

Vězni zde dostali palandy s bílými prostěradli a polštáři. Burger připomíná, že si připadal jako v nebi. V táboře měl speciální výsady a vzpomíná jak poslouchal hudbu, jedl co chtěl, dostával a posílal dopisy a balíky ven z tábora. Vězni dokonce hráli ping-pong s důstojníky SS! Ano, přesně to je ta strašná tvář holokaustu. Teď si jen uvědomit, že podobné, i když ne tak skvělé, podmínky panovaly ve většině táborů.

Každou noc před spaním jsem sám sebe varoval ´Jsem na dovolené, jsem mrtvý´, protože jsem znal německé tajemství a podílel se na něm. Věděl jsem, že se tam od tud nedostanu živý,“ pokračuje Burger.

Podle Burgera bylo šest věznů zabito, protože je nemohli převést do nemocnice. Zajímavé, že v Osvětimi i přes plynování tisíců denně to šlo.

Na otázku, jak se cítí, že Němcům pomáhal ve válečném úsilí proti svým krajanům, odpověděl: „Výběr byl buď plnit rozkazy nebo být zabit. Neměl jsem na výběr.“

Když válka v roce 1945 skončila, Burger byl propuštěn(!) a přestěhoval se do Prahy. Za téměř 30 let držel jazyk za zuby o svých válečných aktivitách. Nicméně dopis spoluvězně a přítele z Německa roku 1972, který s ním v Sachsenhausenu pracoval, ho donutil promluvit. V dopise stálo, že po Německu kolují létaky s texty, že v Osvětimi nebylo nic z toho, co se popisuje.

Byl jsem šokován. Viděl jsem 80 000 Židů pochodujících do plynové komory na vlastní oči. Viděl jsem spousty židovských dětí jak tam byly zabíjeny. Nemohl jsem to jako člověk přehlédnout.

Burger se rozhodl změnit kompletně svůj život. V práci dal výpověď (povídání o holokaustu nese mnohem víc) a vydal se na cestu přes Evropu, hledajíc materiály o holokaustu. Jak sám říká, věděl, že by bylo nemožné přesvědčit lidi o skutečnosti, aniž by ukazoval fotografie jako nepopíratelný důkaz (opět čtenáře odkáži na předešlý článek, na který jsem odkazoval výše).

Napsal knihu a začal své přednáškové turné. Od roku 1988 přednášel o svých zkušenostech více než 85 000 mladým Němcům.  Jak říká, v táboře si dal slib: „Měl bych světu dát vědět o tomto zločinu proti lidskosti, které se zde děje„, což mu umožnilo přežít.

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: