Skip to content

Gilad Atzmon – Pravda, historie a poctivost

17/06/2010

Tak po menší vynucené přestávce jsem zpět a opět připraven šířit svou nenávistnou, rasistickou, nacistickou, homosexistickou, tupou, fujtajbl a zkrátka Vy víte jakou propagandu. Zvláště bych zde chtěl uvítat kamarády z antify, kteří mě nyní hojně ctí svými návštěvami, tak ať si taky trochu počtou a snad se jim otevřou oči.

A hned jsem si pro Vás přichystal trošku revizionistický a trošku židokritický překlad od Žida Gilada Atzmona

Překlad „Truth, History and Integrity“ od Gilada Atzmona.

V roce 2007 dobře známá americká židovská pravicová organizace ADL (Anti-Defamation League, Liga proti pomluvám) oznámila, že uznala masakr 1,5 milionů Arménů, na konci první světové války jako „genocidu“. Vůdce ADL, Abraham Foxman, prý toto rozhodnutí učinil po své dlouhé konzultaci s  ‘historiky’. Bohužel se zapoměl zmínit, kdo tito historikové jsou, jestli jsou v tomto ohledu důvěryhodní nebo vzdělaní. Každopádně měl své rozhodnutí probrat i s jedním z přeživších holokaustu, s Elie Wieselem, o kterém nevím, že by byl světovým odborníkem na arménskou genocidu.

Myšlenka, že se sionistická organizace skutečně zajímá o utrpení jiných lidí, by skutečně mohla být významným momentem v židovské historii. Nicméně tento týden (článek je z  13. března, pozn. Midilird) jsme se poučili, že má ADL opět dilema kolem arménského utrpení. ADL už není přesvědčeno, že Arméni skutečně tolik trpěli. Američtí poslanci neuznali vraždění Arménů jako genocidu. ADL, jako v jiných případech, nevystoupila proti Kongresu, ale místo toho vyzvala Turecko, aby jejich vlastní historická komise zmíněné události prozkoumala.

Jak to, že událost, která se stala před sto lety způsobuje takový rozruch? Jeden den je uznávána jako ‘genocida’ a další je vnímána jako běžný násilný čin, kterých se stalo spousta. Byl to nový ‘historický dokument’, který se objevil na stole Abe Foxmana? Jsou v něm nějaké nové historické poznatky, které zapříčinily tak dramatický historický posun? Nemyslím si.

Chování ADL jde ruku v ruce s židovskou historií a židovským nepochopením minulosti. Pro nacionalistické a politické Židy je historie účelný příběh, je to pružný příběh, který se dá měnit. Je vzdálený od jakýchkoliv vědeckých nebo akademických metod. Samotné židovské dějiny přesahují rámec konkrétnosti, pravdivosti nebo pravidla určité vize reality. Také odpuzují čestnost nebo etiku. Právě to preferuje úplnou podřízenost, namísto tvořivého a kritického myšlení. Židovská historie je úžasným příběhem, který dělá Židy šťastné a Gojímy nutí chovat se slušně. Židovská historie slouží pouze zájmům jednoho kmene a nikomu jinému. V praxi, z židovského úhlu pohledu, rozhodnutí učiněnné kolem arménské genocidy odráží pouze zájem samotných Židů: je to dobré pro Židy nebo je to dobré pro Izrael, vše ostatní je podružné.

Je zajímavé, že historie není přímo ‘židovskou záležitostí’. Je prokázanou skutečností, že mezi 1. stoletím (Josephus Flavius) a počátkem 19. století (Isaak Markus Jost) nebyl napsán  žádný židovský historický text. Za téměř 2 tisíce let něměli Židé zájem zaznamenat vlastní nebo cizí historii, ani alespoň na tolik, aby vznikla prostá kronika. V rámci pohodlí a přiměřené kontroly minulosti nebyla historie nikdy primárním zájmem rabínské tradice. Jedním z důvodů je zřejmě nedostatek potřeby k tomuto metodickému úsilí. Pro Židy žijící v dávných časech středověku stačila Bible, aby jim dostatečně odpověděla v židovském smyslu a osudu na otázku jak žít. Jak poznamenal izraelský historik Shlomo Sand „sekulární chronologický čas byl cizí ‘diaspoře času’, která byla upravena na základě čekání na mesiáše“.

Nicméně v polovině 19. století ve světle sekularizace, urbanizace, emancipace a kvůli klesající roli rabínských vůdců, vznikaly alternativní potřeby probouzejících se evropských Židů. Najednou se emancipovaní Židé museli rozhodnout kdo jsou a od kud přišli. Začali také spekulovat, jaká je jejich role v rámci rychle se otevírající západní společnosti.

Takhle byla stvořena moderní forma židovské historie. Také to je chvíle, kdy je judaismus přetvořen ze světa víry do ‘katastrů’ s některými jasně devastujícími rasově orientovanými a expanzivními důsledky. Jak víme, fiktivní vynález Shlomoa Sanda, ‘židovský národ’ je stále potřeba napadnout v akademické formě. Nicméně opuštění konkrétnosti nebo závazku k pravdivosti je skutečně příznačným pro všechny formy současných židovských skupinových ideologií a politické identity. Postoj ADL k arménské otázce je jeden z příkladů. Sionistické vypouštění palestinské minulosti a dědictví je jen dalším příkladem. Ale ve skutečnosti je Židovský kolektivní pohled na minulost ve své podstatě židocentrický a zapomíná na akademické nebo vědecké bádání.

Když jsem byl mladý

Když jsem byl mladý a naivní, pokládal jsem historii za vážnou akademickou záležitost. Chápal jsem, že historie má něco společného s hledáním pravdy, dokumentů, chronologie a faktů. Byl jsem přesvědčen, že historie má za cíl zprostředkovat rozumnou úvahu o minulosti na základně metodického výzkumu. Také jsem věřil, že historie je založena na předpokladu, že pochopením minulosti může být vneseno trochu světla do přítomnosti a dokonce může pomoci ve vyhlídkách na lepší budoucnost. Vyrůstal jsem v židovském státě a trvalo mi docela dlouho, než jsem pochopil, že židovská historie je velmi odlišná. V židovském intelektuálním ghettě jeden člověk rozhodne jaká by měla být budoucnost a další podle toho vytvoří ‘minulost’. Je zajímavé, že úplně stejná metoda převládá také mezi marxisty. Vytvarují si minulost tak, aby jim krásně seděla na jejich vizi budoucnosti. Jak říká jeden starý ruský vtip: „Když některá fakta odporují marxistické ideologii, komunističtí sociální vědci fakta změní“.

Když jsem byl mladý, nemyslel jsem si, že historie je věcí politických rozhodnutí nebo dohody mezi vzteklou sionistickou lobby a jejich oblíbenými holokaustovými přeživšími. Považoval jsem historiky za učence, kteří se zapojují do odpovídajících výzkumů a následují jisté přísné postupy bádání. Když jsem byl mladý, dokonce jsem zvažoval, že bych se historikem sám stal.

Když jsem byl mladý a naivní, byl jsem také tak nějak přesvěden, že to co nám řekli o ‘kolektivní’ židovské minulosti se opravdu stalo. Věřil jsem tomu všemu, v království Davida, Massadu a samozřejmě v holokaust: v mýdlo, ve stínítka na lampy, v pochody smrti, v šest milionů.

Trvalo mi mnoho let než jsem pochopil, že holokaust, jádro víry současného židovského náboženství, nebyl vůbec žádnou historickou událostí, protože jako takový, by nepotřeboval ochranu v podobě zákonů a politiků. Trvalo mi roky, než jsem pochopil, že z mé prababičky nebylo vyrobeno ‘mýdlo’ nebo  ‘stínítko na lampy’. Nejspíše zahynula z vyčerpání, na tyfus nebo dokonce mohla být zastřelena. Bylo to samozřejmě špatné a tragické, ale nijak se to neliší od osudu mnoha milionů Ukrajinců, kteří na vlastní kůži poznali, co je komunismus doopravdy.  „Jedni z nejhorších masových vrahů v historii byli Židé,“ píše sionista Sever Plocker pro Israeli Ynet při zveřejňování Holodomoru a židovské účasti na tomto strašlivém zločinu, zřejmě největším zločinu 20. století. Osud mé prababičky nebyl nijak odlišný od osudu stovek tisíců německých civilistů, kteří zemřeli v nevybíravém bombardování, protože byli Němci. Stejně tak lidé v Hirošimně zemřeli jen proto, že byli Japonci. 1 milion Vietnamců zemřel jen proto, že byli Vietnamci a 1,3 milionu Iráčanů zemřelo jen proto, že byli Iráčané. V jednoduchosti se dá říci, že tragický osud mé prababičky, nebyl ničím výjimečným.

Nedává to smysl

Trvalo mi roky připustit si, že příběh holokaustu, ve své současné podobě, nedává žádný historický smysl. Uvedu jednu menší historku, se kterou budu pracovat:

Pokud by například nacisté chtěli dostat Židy z Říše (Judenrein – bez Židů), nebo je dokonce zabít, jak na tom trvá sionistický příběh, proč jich tisíce nutili pochodovat zpět do Říše na konci války? Přemýšlel jsem nad touto jednoduchou otázkou poměrně dlouho. Nakonec jsem se pustil do historického výzkumu a jal jsem se poučit od izraelského profesora holokaustu a historika Israele Gutmana, že židovští vězni šli na tyto pochody zcela dobrovolně. Jedno ze svědectví v Gutmanově knize:

Jeden můj přítel a příbuzný v táboře ke mně přišel tu noc, kdy začala evakuace, a nabídl mi společný úkryt někde na cestě z tábora do továrny. …Naším záměrem bylo opustit tábor s jedním z konvojů a utéct poblíž brány pod rouškou noci. Pokušení bylo velmi silné. A přesto, když jsem to všechno zvážil, rozhodl jsem se připojit (k pochodu) a sdílet s ostatními vězni jejich osud.“ (Israel Gutman [editor], People and Ashes: Book Auschwitz – Birkenau, Merhavia 1957).

Zde jsem přestal chápat; v případě, že nacisté měli v Osvětimi-Birkenau továrnu na smrt, proč by se k nim na konci války židovští vězni připojovali? Proč nepočkali na své rudé osvoboditele?

Myslím, že 65 let po osvobození Osvětimi musíme mít právo začít klást nezbytné otázky. Měli bychom požadovat nějaké nezvratné historické důkazy a argumenty místo následování náboženského vyprávění, které je udržováno politiky a tlakem zákonů. Měli bychom zbavit holokaust židocentrického výjimečného postavení a zacházet s ním jako s historickou kapitolou, která patří do určitého období a na určité místo.

65 let po osvobození Osvětimi bychom měli přehodnotit naši historii a zeptat se proč? Proč byli Židé nenáviděni? Proč se lid Evropy postavil proti svým sousedům? Proč jsou Židé nenáviděni na Blízkém východě, když měli jistě možnost otevřít úplně novou kapitolu své pohnuté historie? Proč Amerika zpřísnila své imigrační zákony uprostřed rostoucího nebezpečí pro evropské Židy? Také bychom se měli ptát, komu slouží zákon proti popírání holokaustu? Co náboženství holokaustu skrývá? Dokud nebudeme klást otázky, budeme podléhat sionistům a jejich neokonzervativní agendě. Budeme pokračovat v zabíjení ve jménu židovského utrpení. Budeme udržovat svou spoluvinu se západními imperialisty ve zločinech proti lidskosti.

Jak zničující to může být, když se jednomu momentu historie věnuje mimořádná pozice historického statusu, jejíž ‘reálnost’ je zapečetěna drakonickými zákony a jež byla zajištěna sociálním a politickým prostředím. Holokaust se stal novým západním náboženstvím. Bohužel, je to nejvíce zlovolné náboženství, které známe. Toto náboženství má licenci zabíjet, ničit, vypráskat, znásilnit, ukrást a etnicky vyčistit. Západní hodnoty zredukovalo na pouhou pomstu a odplatu. Nicméně je daleko skutečnější, že toto náboženství okrádá lidstvo o jeho dědictví, nedovoluje nám se dívat do minulosti s patřičnou důstojností. Náboženství holokaustu okrádá lidstvo o jeho humanismus. V zájmu míru a budoucích generací musí být holokaust okamžitě zbaven svého výjimečného postavení. Musí být podroben důkladnému historickému zkoumání. Pravda a její hledání je základem lidských zkušeností. Pravda musí zvítězit.

————————–

Gilad Atzmon (* 9. červen 1963 v Izraeli) je hudebník a spisovatel židovského původu žijící v Anglii. Také je silným kritikem židovské identity, judaismu a sionismu.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: