Skip to content

Vynucená přiznání: Proč nevinní přiznávají svou vinu

28/06/2010

Překlad „Forced Confessions: Why Innocent Defendants Admit their Guilt“ od Manfreda Kohlera.

Série článků s touto problematikou v The Revisionist se zabývá otázkou, jak vysvětlit, že tolik svědků tzv. „holokaustu“ svědčilo o událostech, které se nestaly tak, jak je svědci popsali, nebo se nestaly vůbec.

Z psychologického hlediska je to snaha udělat revizionistické postoje více pochopitelné i pro nezaintresované, ale ještě více je důležité objasnit jak se obžalovaní nebo obvinění podíleli na zločinech a pak se k nim dokonce přiznali, i když může být prokázáno, že jsou nevinní – většinou proto, že se ony zločiny vůbec nestaly.

Ve své analýze „Hodnota svědectví a přiznání v holokaustu“ [1] jsem zdůraznil několik faktorů, které nás mohou vést k domněnce, že obžalovaný proti svým vlastním vzpomínkám přiznal vinu na zločinu, který nespáchal, nebo který se vůbec nestal. Fyzické mučení je jen jedním způsobem, jak tohoto cíle dosáhnout. I tyto metody byly používány při výslechu v prvních letech po válce – Rudolf Höß [2] a neslavný Dachauský proces [3] jsou nejlepšími příklady – souhlasím s Arthurem Butzem [4], že fyzické násilí je jen stěží schopno změnit myšlení trvale. Obvinění mohli prohlášení o vině podepsat hned po mučení, ale je nepravděpodobné, že by ho i nadále podporovali, kdyby byli daleko od svých mučitelů.

Více efektní jsou různé techniky vymývání mozku – také známé jako druhý stupeň mučení – které změní paměť a myšlení obžalovaného. Pokud by se následně psychologicky neléčil, mohlo by to mít trvalé následky. Uvedu příklad z nedávné mediální zprávy, zdůrazňuji, že tyto techniky jsou poměrně často používány a mají jen málo co dočinění s propracovanými psychologickými technikami nebo léčivy, jak se běžně věří. Vše co je zapotřebí, je izolovat obžalovaného na delší čas od okolního světa, držet ho pod neustálým emocionálním stresem a opakovaně ho vystavovat tomu, co měl udělat.

Pokud uvážíme situaci všech obviněných v tzv. národně socialistických válečných zločinů, můžeme snadno pochopit jak obtížná jejich pozice byla během procesů v Dachau, Norimberku, Krakově a vlastně kdekoliv během let 1945-1948, i v poválečných procesech v západním Německu nebo při soudu s Eichmannem a Demjanjukem v Jeruzalémě: Všichni obvinění byli vězněni léta před samotným začátkem procesů. Po léta byli vystavováni masivním obviněním ze své účasti na ohavných zločinech a neustále slyšeli o ‚holokasutu‘ od státních zástupců, policistů, svědků, médií a někdy dokonce i od svých vlastních obhájců. Bylo by zapotřebí ohromně silné vůle a psychické odolnosti vydržet takový enormí tlak.

Většina obviněných samozřejmě tak silná nebyla. Například Eichmann podlehl zcela. Většina ostatních obviněných, hlavně z Osvětimi, Treblinky a Majdánku, se neodvážila a ani si nedokázala představit, že by napadli obecně příjmaný příběh, ale spíše se snažili zachránit svou vlastní kůži, což byla vlastně jejich jediná strategie, protože popřít celý holokaustový příběh by proti nim jen obrátilo hněv celého světa a, což je důležitější, obrátilo by ho i proti jejich obhájcům. [5]

Přečtením následujících příběhů ze Spojených států si každý dvakrát rozmyslí považovat přiznání obviněných ‚nacistů‘ za důvěryhodá.

Jedné dubnové noci v roce 1993 někdo podřízl hrdla rodičů Garyho Gaugera na jejich farmě v Richmondu, ve státě Illinois. Pro Gaugera začala noční můra, protože byl z této vraždy obviněn.

Gauger policii řekl, že tu noc nebyl doma. Ti mu ovšem neuvěřili a podrobili ho výslechu. Po 21 hodinách vyslíchání byl Gauger zlomen a přiznal se ke zločinu, který nespáchal.

I přesto, že policie neměla jediný fyzický důkaz o jeho vině, přiznání stačilo k tomu, aby byl odsouzen k dvojnásobné vraždě. Gauger byl odsouzen k smrti.

O dva roky později, se v jiném nesouvisejícím federálním případu, při poslouchání nahrávky rozhovoru motorkářského gangu zaznamenalo vychloubání dvou členů gangu vraždou Gaugerových. Členové gangu byli později usvědčeni z vražd a dalších trestných činů a Gauger byl roku 1996, po třech letech strávených ve vězení, propuštěn.

Každý rok jsou tisíce zločinců odsouzeni na základně vlastního doznání, získaných během policejních výslechů. Experti tvrdí, že technika výslechu je tak efektní, že zlomí i největší zločince a dokonce i naprosto nevinné lidi. Dále experti věří, že ve stovkách případů podlehli lidé výslechu a přiznali se ke zločinům, které nespáchali.

Vezmete někoho, kdo je zranitelný, jako člen truchlící rodiny nebo někoho, kdo není zvyklí na konfrontaci s policií,“ říká bývalý člen Marylandské policie a specialista na výslechy, Rich Fallin, „když výslech trvá dost dlouho, pravděpodobně se přiznají.

Za předpokladu, že policie říká pravdu

Během svého výslechu se Gauger držel popírání jakéhokoliv zapojení do vražd, ale policie mu řekla, že má důkazy. Mylně předpokládal, že by mu policie nelhala, a že by nenutila do přiznání nevinného člověka.

Řekli mi, že našli krev na mých kalhotách a v mé ložnici; v mé kapse našli zakrvavený nůž,“ řekl Gauger, který nikdy nepožádal o právníka, protože cítil, že nemá co skrývat.

Dále řekl, že se kolem jedné hodiny ráno začali policisté zlobit. Ukázali mu hrůzné fotografie z místa činu, jeho mrtvé rodiče a dostali ho tak do emocionálního volného pádu. Kombinací ztráty svých rodičů a policejním přesvědčováním o jeho vině na něj bylo příliš mnoho.

Byl jsem emocionálně rozrušen a chtěl jsme těm lidem pomoct,“ říká. „Nezastavili by výslech. Byl jsem vyčerpaný. Vzdal jsem to.“ Přestože Gauger si nic z toho nepamatoval, ukončil výslech věříce tomu, co mu policie řekla. „Myslel jsem, že jsem musel mít nějaký výpadek, nebo co,“ řekl.

Nic z toho, co Gauger popsal Fallina nepřekvapilo. „Jsou drženi ve výslechové místnosti, v chladné výslechové místnosti, s málo oblečením celé hodiny,“ řekl Fallin, dodávajíc, že lidem často není během výslechu dávána žádná voda nebo jim není dovoleno navštívit toaletu.

Detektivové vyslíchající Gaugera odmítli rozhovor pro ABC NEW a i se svým právníkem v soudním sporu s Gaugerem odmítali, že by při vyšetřování lhali. „Věřím, že okolnosti výslechu Garyho Gaugera byly zcela v pořádku,“ řekl obhájce policistů, Jim Sotos, který se stále snažil vzbudit pochybnosti o Gaugerově nevinně, i přesto, že ve vězení už za tento zločin seděl správný pachatel.

Psychologická válka

Allen Chestnet také říká, že se stal obětí „důkladného vyšetřování.“ V květnu 1998 si v Marylandu postižený muž rozřízl ruku. Reportéři natáčející reportáž o této vraždě si všimli Chestneta na jeho verandě. Když uviděli, že má ruce od krve, zavolali policii.

Chestnet, který zasebou neměl žádnou násilnou minulost, byl zatkčen a několik hodin vyslíchán.

Během výslechu, jak říká, se policisté zdáli, jako by o jeho vině neměli nejměnších pochyb.

Byl jako ‚Vím, že jsi to udělal, tak proč se nepřiznáš?“ líčí Chestnet. „Museli mě tak rozrušit, že jsem nemohl dobře uvažovat.

Po několika hodinách jim řekl, že to on vraždil a jeho zatloukání byli lži, které ho ještě více potápělo. Jak sám řekl, chtěl zoufale uklidnit policii, která mu nabídla snadný způsob vykoupení: přiznání se.

Dokonce i poté, co úřady zjistili, že jeho DNA neodpovídá té, nalezené na místě činu, byl Chestnet držen ve vězení až do listopadu 1998, kdy byl, jak sám říká, bodnut a dvakrát znásilněn jinými vězni. Úřady stále tvrdily, že mají důvod ho podezřívat ze zapojení ve vraždě.

Ještě dnes se Chestnet bojí policie. Žaluje úřady kvůli svému zatčení a věznění.

V přídadě Chestneta i Gaugera policie odmítla přiznat, že donutila nevinného člověka se přiznat, i přes skutečné důkazy. Podle Fallina je tento postoj všudypřítomný mezi vyšetřovateli.

Někteří vyšetřovatelé jsou horké hlavy. Někteří z nich vědí, že jdou dobří, že mohou dostat přiznání,“ říká Fallin. „Nikdo mu neřekne, co má dělat a jak to má dělat.

„Dostali mě na dno“

V případě Raymonda Woodse neměli vyšetřovatelé z Maine nic víc, než podezření, že srazil autem svou dívku a zabil ji. Ale policie ho přesto nutila k přiznání.

Wood se měl se svojí dívkou, Bessie Selekovou, pohádat a odjet do obchodu. Ta podle svědků brzo poté odešla z domu s hladinou alkoholu 0.28 na opačnou stranu než jel Wood, po tmavé neosvětlené silnici. Následně ji srazilo auto a ona zemřela.

Nemáš ponětí, kolik proti tobě máme důkazů, slyšíš mě, Raymonde?“ řekl jeden z policistů během výslechu, který byl nahráván.

Ve skutečnosti svědci viděli dodávku s rozbitým světlem, jak vysokou rychlostí odjíždí od místa nehody. Woodova dodávka měla obě světla funkční. Také se neshodoval popis obou dodávek.

Wood neustále svou vinu popíral, ale policejní tlak byl příliš silný. Po šesti hodinách ve vazbě se podvolil.

Doslova, mě dostali na dno. Procházel jsem emocionálním mučením,“ řekl Wood. „Přesvědčili mě, že jsem to musle udělat.

Po shlédnutí vidokazety soudce jeho přiznání neuznal a policie stáhla všechna obvinění, ale až potom, co Wood strávil rok ve vězení. Policie odmítla rozhovor, kvůli probíhajícímu vyšetřování Selekeniny smrti, ale v prohlášení stáli za svými vyšetřovateli.

Wood je volný, ale podle svých slov, nebude po všem, dokud se mu policie neomluví.

Měli by být stáhnuti dolů ze svého božského postavení, aby nedělali chyby,“ říká Wood, který upřednostňuje omluvu před finančním odškodněním. „Udělalo by to z nich znovu lidi.

ABC News, 15. března 2003

Zdroje:

[1] http://abcnews.go.com/sections/2020/2020/2020_020315_falseconfessions.html (odkaz je už nefunkční, pozn. Midilird)

V knize Germara Rudolfa Dissecting the Holocaust, Theses & Dissertations Press, Chicago, IL, 2003, strany 85-131.

[2] tamtéž, strana 96

[3] tamtéž, strany 92 a dál

[4] Arthur R. Butz, The Hoax of the Twentieth Century, 3. vydání, Theses & Dissertations Press, Chicago, IL, 2003, strany 235 a dál.

[5] Jediný obhájce, který se v tomto směru trochu angažoval a zároveň chránil údajného ‚pachatele‘ tím, že napadal svědecké výpovědi  byl Ludwig Böck během Majdánských procesů, později prý cítil veřejnou vlnu pobouření proti němu. srov. M. Köhler, op. cit. (Pozn. 1), strany 109 a dál. Dnes je v Německu nezákonné i pro obhájce zpochybňovat ‚holokaust‘ jako takový, srov. tamtéž, strana 110

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: