Skip to content

Waffen SS: Nevinní z Oradour

02/07/2010

Několikrát jsem přinesl zprávy o soudním stíhání francouzského revizionisty Vincenta Reynouarda a tak by bylo záhodno Vám přinést nějakou jeho práci. Vybral jsme proto jeho článek „The Waffen SS: Innocent at Oradour„, který za zabývá prozkoumáním údajného masakru ve francouzské vesnici Oradour, která se u nás zmiňuje jako „francouzské Lidice“.

Dne 9. června 2004 mě soud v Limoges poslal na dva roky do vězení (z čehož tvořilo 18 měsíců zkušební dobu) a vyměřil pokutu 3000 euro (dnes by to bylo přibližně 77,500 Kč, pozn. Midilird) kvůli trestnímu činu „schvalování válečných zločinů“. Soud rovněž nakázal úplné zabavení části mého archivu, který byl zabaven už v roce 2001. Důvodem k tomu všemu byl můj výzkum „masakru“ spáchaný jednotkami SS ve francouzského vesnici Oradour před 60 lety.

Vše začalo roku 1989, kdy jsem mluvil s jedním mým přítelem o Waffen SS a ten mi řekl, že oficiální historie „Oradourského masakru“ byla několika lidmi zpochybňována. Tehdy jsem věřil, stejně „jako většina všech Francouzů“, v oficiální historii. Věřil jsem, že 10. června 1944 členové Waffen SS zničili vesnici Oradour a vyhladili její obyvatele. Také jsem věřil, že Waffen SS v místním kostele zaživa upálily stovky žen a dětí.

V případě Oradour se nejedná o pár desítek mrtvých, ale o 642 chladnokrevně zavražděných lidí, z nichž bylo asi 500 bezbranných žen, dětí a kojenců. Tváří v tvář takovému strašnému tvrzení je zcela opodstatněné, když se někdo vydá navštívit místo tohoto zločinu, aby sám na vlastní oči prozkoumal fakta.

Nejsem historik. Jsem chemický inženýr a učitel přírodních věd. Proto jsem nestudoval Oradour běžnými postupy. Francouzští spisovatelé, kteří se zabývají Waffen SS, nejdříve vysvětlí německou teorii totální války, pak hovoří o „zločinech SS“ v Rusku, Československu a na dalších místech; následuje německá okupace Francie a běžná činnost Waffen SS v jejich boji proti odboji. Masakr v Oradour se řeší až potom. Proto tito spisovatelé berou vinu Waffen SS jako zcela evidentní. Následkem toho je od roku 1947 povolen jen jeden výklad této události.

Ve své práci jsem používal tradiční metody kriminální policie při níž se zkoumají nedotčené fyzické důkazy. Zapoměl jsem vše, co jsem slyšel a jel na místo tragédie, o které svědčí zbývající ruiny vesnice. Dále jsem studoval všechny historické fotografie (zvláště ty zachycující těla), které jsem mohl sehnat. Teprve potom jsem se zabýval výpověďmi očitých svědků.

V souvislosti s mrtvolami lze konstatovat, že existují významné rozdíly, které pozorujeme u mužů na jedné straně a u žen a dětí na straně druhé. Mrtvoly mužů byly (až na pár výjímek) celé, ale spálené, stejně tak jejich oblečení. Vypadaly jako typické oběti požáru. To je v silném kontrastu s mrtvolami žen a dětí, které byly roztrhané na kusy, takže se dalo mluvit jen o částech těl: tady je trup, pánev s nohami, támhle je paže, ruka, hlava. Mnoho částí těl bylo pokryto kousky oblečení, které nebylo spáleno. Pokud se našla hlava, mohli být rozpoznány obličejové charakteristiky oběti. Vypadaly jako typické oběti výbuchu.

Zříceniny kostela potvrdily mé doměnky. Připomínají kostely, které se staly terčem bombardování. Typické pro takové ruiny je rozprášená střecha všude kolem, stejně jako absence spálených míst kolem oken a dvěří. V případě požáru by se na nich našly stopy po sazích.

Uvnitř kostela jsem našel další znamení, která jsou v rozporu s oficiální teorií požáru: tenký mosazný glóbus, který měl být usazen na střeše kostelní věže. Podle oficiální historie se střecha propadla kvůli silnému ohni uvnitř věže. Jak mohl mosazný glóbus odolat plamenům? Mosazný glóbus byl celý, i když trochu nalomený, což naznačuje, že byl vyhozen do vzduchu. Dva kostelní zvony ukázaly pouze povrchové znaky tavení a to pouze na jednom místě. Písmo, které na nich bylo vyryto, bylo stále ještě částečně čitelné. Kdyby skutečně ve věži kostela byl dlouho trvající a intenzivní požár , zvony by se roztavily na hromádku bronzu. Ve skutečnosti trvala tato destruktivní událost jen chvíli, takže teplo nemohlo proniknout do jádra kovu.

V kostele byly objekty vyrobené ze dřeva, například zpovědnice. Pokud by skutečně v kostele vypukl požár, který spálil 500 žen a dětí, jak mohly tyto dřevené objekty odolat plamenům? Pierre Poitevin pár hodin po těchto událostech popsal, jak na oltáři našel hedvábné květy. Jak by ale tak křehká věc, jako je květ, mohla přežít takový požár?

Fyzické důkazy nám tak dovolují vyvodit závěr, že se v kostele udála krátká destruktivní akce, namísto dlouho trvajícího požáru.

Zdá se, že to potvrzuje hypotézu výbuchu nebo série výbuchů.

Potvrzující svědectví očitých svědků

S touto prací jsem začal studovat výpovědi svědků. Mou pozornost okamžitě upoutala paní Rouffanche, která je líčena jako jediná přeživší z kostela. Mezi lety 1944 až 1947 podala několik svědectví a následně ještě byla svědkem při procesech s válčnými zločinci v Bordeaux v roce 1953. Srovnáním jejích svědectví jsem brzy došel k závěru, že paní Rouffanche je falešný svědek, který učinil absurdní prohlášení. Například mluví o zlověstných „bednách“, které shořely bez plamenů a které vylétly do vzduchu bez výbuchu. Když byla vyslíchána poprvé, v červnu 1944 členem odbojové skupiny, Pierrem Poitevinem, mluvila o „bednách vytvářející kouř“, které Waffen SS přinesly do kostela: „Nikdo se k nim neodvážil přiblížit, ale nevybuchly.“ Na druhou stranu dne 22. listopadu 1944 tvrdila, že „přístroj byl zapálen a jeho vnitřkem otřásaly výbuchy“ (z „The Archives of the Examining Committee for Enemy Crimes in France“). Před vojenským tribunálem v Bordeaux v roce 1947 zase tvrdila: „Z bedny, která byla přinesena do kostela, stoupal hustý a dusivý kouř bez viditelných plamenů.

Máme tedy uvěřit, že tajemná bedna hořela bez plamenů a pak uvnitř vybuchla, aniž by sama explodovala.

Každopádně paní Rouffanche uprchla plamenům výskokem z okna. Či-li musela skočit čtyři metry dolů po 4,5 metrů dlouhém srázu, který končí metr vysokou zdí. Od této zíďky měla dalších 2,5 metru dolů, kde museli stát členové Waffen SS. To vše paní Rouffanche dokázala bez jediného škrábnutí, i když jí bylo 47 let. Poté, co se dostala na nohy se jí podařilo utéct, i přesto, že SSák stojící pod oknem zahájil palbu a pětkrát ji trefil do nohy.

Tyto protichůdná a fantastická tvrzení mě docela dobře přesvědčily o tom, že paní Rouffanche byla lhářka.

Poté jsem se obrátil i na další svědky, o kterých se oficiální literatura zmiňuje a podle nichž založila Waffen SS požár. Především pak ty, co celou událost přežili jako například šestice mužů, kteří přežili popravu tím, že se skryli ve stodole patřící farmáři Laudymu.

Zvláštní pozornost jsem věnoval svědectví paní Langy, která se osudného 10. června schovávala u sebe doma. Při výslechu uvedla: „Od kostela, který ležel jen pár metrů od nás, byl slyšet strašlivý hluk. To střílely kulomety.

Pan Palier, inženýr pracující pro francouzskou národní železniční společnost SNCF, navštívil kostel den po oněch událostech, poznamenal si: „Zdá se, že ženy a děti měly jiný osud než muži, usuzu ji tak podle těl nalezených v kostele.

Toto prohlášení potvrdilo můj prvotní závěr, který jsem si vytvořil na základě fyzických důkazů. Kostel byl zničen výbuchem, který usmrtil i všechny ženy a děti uvnitř. Tato má analýza byla potvrzena svědectvím přeživších, stejně jako nepublikovanými dokumenty. V srpnu 1990 jsem se setkal s panem Renaudem, který mi vyprávěl jak byl svědkem velkého výbuchu, který zničil kostelní věž. Výbuch byl tak velký, že se celá střecha rozlétla do okolí a pan Renaud cítil šokovou vlnu. Pan Beaubreuil zase ve své výpovědi potvrzuje, že kulomety začaly střílet až po silném výbuchu, který byl slyšet od kostela. Jeho svědectví je obzvláště zajímavé, protože se v ten den schovával v domě své tety, který se nacházel v bezprostřední blízkosti kostela.

Dnes oba tito svědci popírají, že by se se mnou kdy setkali. Samozřejmě lžou. S oběma jsem se setkal a shrnul náš rozhovor do malého červeného notýsku spolu s daty a detaily, které jsem si jednoduše nemohl vymyslet. Notes mi později zabavily francouzské státní orgány. Kdyby je uveřejnily, bylo by zjevné, kdo lže!

S pomocí právníka jsem byl schopen studovat stenografické poznámky pořízené během soudu pro válečné zločiny v Bordeaux. Zjistil jsem, že nejen obžalovaní (Fernand Giedinger, Henri Weber a další), ale i svědci žaloby (tedy přeživší) potvrdili, že kostel vybuchl. Paní Renaudová například řekla: „V kostele byl velký výbuch.“ Její manžel, kterého jsem poznal v roce 1990, u soudu řekl: „Jediný křik, který jsem slyšel, nastal po výbuchu kostela.“ Pan Petit byl jedním z těch, kdo krátce po výbuchu vstoupili do kostela, v Bordeaux vypověděl: „Byl to hrozný pohled. Byly tam jen kusy těl. Některé byly roztržené na dvě části.

Všechna tato svědectví potvrzují, že kostelem otřásla řada silných výbuchů, z nichž se alespoň jedna udála na kostelní věži. Krom viditelného poškození na kostele výbuchy zapříčinily smrt mnoha žen a dětí uvnitř a vyvolaly střelbu ve vesnici.

Vyhodily Waffen SS kostel do vzduchu?

Můžou být Waffen SS zodpovědni za tyto výbuchy? Podle běžného chápání oněch událostí zní odpověď ano. Přesto zastánci oficiální verze vědí, že tajemnou bednou, o které mluvila paní Rouffance, nelze vysvětlit výbuch v kostelní věži, protože byla umístěna v hlavní lodi kostela, daleko od věže. Tvrdí se, že Waffen SS chtěly zabít všechny ženy a děti prostřednictvím výbuchu. Tento pokus byl však neúspěšný a způsobil ještě více škod; zabil pouze jednoho SSmana jménem Gnug, kterého trefil kámen z kostelní věže. Pak měly SS improvizovat a zapálit v kostele onu tajemnou bednu, aby tak udusily všechny uvnitř.

Ale i tento pokus selhal, protože výbuch rozbil všechna okna a dým tak mohl unikat ven. V naprostém zoufalství pak členové Waffen SS vstoupili do kostela a začali střílet do lidí z kulometů (Albert Hyvernaud: Petite histoire d“ radour-sur-Glane de la pr“ histoire “ nos jours, 1989).

Tato výpověď je zcela absurdní. Kdyby někdo skutečně chtěl zavraždit ženy a děti, nezamkl by je za pevnými kostelními zdmi, ale namísto toho by je popravoval po malých skupinkách. Ale je tu další důležitý aspekt: Pokud by oficiální výklad událostí byl pravdivý, pak by ženy a děti musely slyšet výbuch dřív než SS přinesly „bednu“. Ale ve výpovědi paní Rouffanche z roku 1944 není o žádném výbuchu ani zmíňka. V roce 1947 dokonce prohlásila následující: „Když jsem byla v kostele, neslyšela jsem ani jsem neviděla žádné výbuchy.“ Zde si oficiální historie opět protiřečí. Jádro problému zdá se být: Výbuch, pro který můžou být Waffen SS hnáni k zodpovědnosti je v pořádku, ale jakmile se do něj začnou motat absurdní příběhy – žádné výbuchy nebyly!

Pro mě je zde tedy jediný závěr: záhadné výbuchy, včetně toho v kostelní věži, nebyly dílem Waffen SS! Měly odlišný původ, což oficiální verze mistrně zatajuje už od roku 1944.

Základna partizánských aktivit v Oradour

Domnívám se, že s největší pravděpodobností byl v kostele umístěn partizánský muniční sklad, jehož exploze 10. června měla tragické následky. Co mě vede k těmto závěrům hned objasním. Tato teorie je samozřejmě v rozporu s oficiální verzí, která vesničku Oradour vykresluje jako místo míru v oblasti bez partizánských aktivit. Zastánci oficiální teorie nechtějí, aby lidé začali přemýšlet nad opravdovými příčinami zničení kostela. Proč by odboj nevyužil velkou vesnici hned u hlavní zásobovací trasy? Koneckonců známe mnohé případy jak z Francie tak z Belgie, kdy partizáni použili kostelní budovy jako skryté muniční sklady.

V 90. letech jsem se začal více zajímat o partizánské aktivity a brzy jsem zjistil, že vesnice Oradour byla s odbojem úzce spojena: Maurice Beaubreuil byl členem partizánské skupiny, jeho přítel Mathieu Borie patřil k FTP, komunistickému hnutí odporu. Paul Doutre odboj podporoval; M. Dupic byl členem „Skryté armády“ (pravicově orientovaná odbojová skupina). Paul Doire zásoboval místní partizány chlebem. Ale příkladů můžeme nalézt mnohem více: Při studiu Haute-Vienneského archivního oddělení jsem zjistil, že v Oradour byl odboj aktivní neustále: například kradl cigarety a benzín (Viz. zpráva Subprefect Guy Pauchou, kterou ve své knize cituji. Naproti tomu ten samý Pauchou v roce 1945 tvrdil, že Oradour bylo naprosto klidné místo). V Oradour byla navíc ubytována také 643. divize zahraničních pracovníků, sestávajících se zejména ze Španělů, kteří utekli před vládou generála Franca. Pro partizány tvořili tito antifašisté vynikající potenciální zdroj rekrutů. To je jistě důvodem, proč jejich přítomnost unikla oficiálním historikům.

V roce 1996 jsem zjistil, že bývalý pilot RAF, jménem Len Cotton, byl v roce 1942 sestřelen v blízkosti Confolens. Při vzájemné korespondenci se zmínil, že posádka jeho letadla byla zachráněna odporem, aby nepadli do rukou Němců. Po tři dny je schovávali v Oradour-sur-Glane v místním kostele, o čemž místní kněz věděl. Letcům jídlo podávala dcera již zmíněné paní Rouffancheové, která byla členkou odboje pod krycím jménem Danielle. Přes telefon mi Len Cotton řekl, že Oradour byla hlavní základnou odboje. Tato svědectví jsem uveřejnil již před sedmi lety. Avšak dodnes je žádný z mluvčích oficiální verze nekomentoval.

Výše jsem vysvětlil, proč se paní Rouffanche stala v rámci odboje falešným svědkem. S jejím nepravděpodobným příběhem o „bědně“ a téměř zázračném skoku z kostelního okna, se jí podařilo veškerou vinu svalit na Waffen SS, zatímco hnutí odporu bylo zbaveno veškeré zodpovědnosti. V tomto boji pokračuje i její dcera.

V každém případě se oficiální verze zhroutila jako domeček z karet. Oradour nebyl dokonale klidnou vesnicí, bez partizánské činnosti, ale spíše centrem její aktivity. Kostel nebyl zničen požárem založeným Waffen SS, ale četnými výbuchy munice uskladněnými uvnitř.

Tyto závěry byly velmi důležité, protože Waffen SS už v roce 1944 popřela, že by přišla do Oradour s cílem terorizovat místní obyvatele a vesnici zničit. Dne 10. června 1944, cestovalo do Oradour  120 až 150 členů Waffen SS divize Das Reich, hledajíce ve vesnici a okolí německého vojáka H. Kompfeo, kterého předchozího dne zajala partizánská skupina pod vedením Jean Canoua. Počáteční stopy naznačovaly, že zajatec je stále někde ve vesničce Oradour. Muži ve vesnici tak byli odděleni od žen a dětí, které byly z bezpečnostích důvodů umístěny do kostela. Načež Waffen SS začaly zamykat muže po malých skupinách uvnitř stodol, aby tak mohli být hlídáni menším počtem vojáků. SS se daly do prohledávání domů, objevujíce značné množství zbraní a munice. Následně nastal velký výbuch v kostele, který roztrhal ženy a děti na kusy. Hlídkující členové SS věřili, že jsou pod útokem a začali střílet na muže ve stodolách.

Oficiální francouzské vyvrácení důkazů

Francouzi vždy tuto německou verzi vyvraceli s tvrzením o poklidné vesničce, což je hodně špatný pokus sebe sama vylíčit jako nevinné, nebo sebe sama aspoň ospravedlnit. Předpokládejme aleaspoň na chvíli, že Waffen SS opravdu měly „zlé zlozvyky“, které údajně mít měly. Kdyby se snažily terorizovat a demoralizovat francouzské obyvatelstvo, sotva by hledaly výmluvy. Naopak by se ke svým činům hlásily s ďábelskou pýchou. V tom případě by ovšem nebyl pouze jeden Oradour, ale deset, dvacet, padesát.

Když je vše řečeno a vykonáno, nikdo nemůže popřít, že Waffen SS v Oradour rozdělily muže od žen a dětí, nebo že pro účely vyjednávání požadovaly od Geiselna, vesnického stařešiny, rukojmí. Je rovněž nesporné, že Waffen SS prohledávaly domy. Proč by ale takto marnily čas, když do vesncie přišly jen aby vyvraždily její obyvatele? Koneckonců, vždyť Němci spěchali do bojové zóny v Normandii.

Předešlý den v Tulle

Nemělo by se zapomínat, že předchozího dne v Tulle měly Waffen SS skvělou příležitost ospravedlnit krvavou odplatu jako odpověď na partizánskou aktivitu a „nesmyslný teror“. V této vesnici členové SS nalezli 40 strašlivě znetvořených mrtvol německých vojáků zabitých odbojem. Němci mohli svými padlými druhy odůvodnit masakr mužů, žen a dětí v Oradour, ale nestalo se tak. Waffen SS v Tulle, v souladu se svými předpisy, nechaly ženy a děti odejít bez úhony, zatímco pověsily 99 z celkových 1200 zajatých mužů. Ve skutečnosti je oddělení mužů, žen a dětí v Oradour důkazem toho, že Waffen SS neměly v úmyslu celou vesnici vyhladit. Na základě těchto skutečností se domnívám, že v Oradour došlo k policejnímu zásahu, který neúmyslně skončil tragicky. Úkolem Waffen SS v Oradour bylo pátrat po německém vojákovi H. Kompfem a zničení základny partizánů. Zatímco byla tato operace v plném proudu, poslaly se ženy s dětmi do kostela. Chybou německých velitelů bylo, že by nikdy nepátrali na „svatých místech“. Ale proč tedy došlo k výbuchu munice, který usmrtil všechny uvnitř kostela? Dokud jsou všechny soudní archivy zapečetěny (a uvolněny budou až v roce 2053!), zbývají nám pouze spekulace. Nejpravděpodobnější scénář se mi jeví tento: Zatímco Waffen SS prohledávaly vesnici, někteří partizáni se ukryli v kostele, kde se také nacházela munice a zbraně. Když byly ženy a děti přivedeny do kostela, byli objevěni i partizáni. Němečtí vojáci se je snažili zajmout. Došlo k pěstnímu souboji a nakonec i ke střelbě. Tyto výstřely pak mohly způsobit výbuch munice. Zemřely všechny ženy a děti uvnitř kostela následkem této katastrofy? Nezdá se mi to pravděpodobné, protože různé části kostela nebyly zničeny a také proto, že v kostele zůstaly různé objekty ze dřeva a oblečení netknuté. Lidé stojící v blízkosti těchto objektů tedy také museli přežít, a to nejen již zmíněná falešná svědkyně, paní Rouffanche.

V roce 1963 navštívil německý voják Eberhard Matthes Oradour „v uniformě“. Později pod přísahou řekl, že se seznámil se dvěma ženami, které se mu představily jako přeživší z kostela. Řekly mu, že Waffen SS zachránily „několik žen a dětí z pekla“.

Brutální cenzura

Všechno výše uvedené jsem do detailu sepsal do své 450 stránkové knihy, vydané v Belgii roku 1997 pod názvem Le Massacre d´Oradour. Později byla přeložena do němčiny jako Die Wahrheit uber Oradour a vydána nakladatelstvím Druffel-Verlang. Ve své předmluvě jsem napsal: „Když nás kritici pozvou k čestné debatě, rádi přijdeme.“ Byl jsem tak již připraven k debatě o mých teoriích. Kdyby si zastánci oficiální verze skutečně byli jisti svými tvrzeními, neměli by žádný problém mé teorie v otevřené debatě vyvrátit. Nejlepším způsobem by byla odpověď na mou knihu. Tato příležitost ovšem nikdy nebyla mými oponenty využita. Namísto debaty použili brutální cenzuru. Má kniha byla vydána v roce 1997, v téže době, kdy jsem přišel o místo učitele ve Francii kvůli mému „revizionismu“. V okresu Limousin se okamžitě proti mě rozjela štvavá mediální kampaň. Pomlouvali mě, vlekli bahnem a nazývali mě lhářem a falzifikátorem. Přirozeně se mnou nemluvil ani jeden novinář a ani jedna z mých odpovědí na tuto kampaň nebyla publikována. Mluvit bylo dovoleno jen mým oponentům.

Záklaz mé knihy ve Francii

Souběžně s tímto úředním úsilím, okres Limousin se snažil mou knihu zakázat co nejdříve to šlo. Jak se dalo očekávat, výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a v září 1997 byl prodej a šíření mé knihy zakázáno v celé Francii vyhláškou vydanou ministerstvem vnitra.

V letech 1998 až 1999 pracovala malá skupinka aktivistů na videu, které by shrnulo celou argumentaci mé knihy. Film byl dokončen na konci roku 2000 a začal se prodávat počátkem ledna 2001- I v tomto případě byla odpověď úřadů rychlá. Dne 8. února 2001 prefekt okresu Haute-Vienne vydal dekret, kterým zakázal distribuci videa po celém okrese. Strážci oficiální historie mě chtěli obvinit z „popírání válečných zločinů“. Protože však žádný takový zákon ve Francii neexistuje, úřady celé obvinění změnili na „schvalování válečných zločinů“. Jako bych snad mohl schvalovat něco, co jsem zpochybnil, že se vůbec stalo!

Soud poté proti mě připravil obžalobu. Dne 16. května 2001 byl prohledán můj byt v Bruselu v nepřítomnosti belgických policistů, na rozkaz francozuských úřadů. Zabavili mi asi 60 krabic s knihami, nejrůznějšími dokumenty, notesy a kopiemi. Zároveň byly prohledávány kanceláře mého vydavatele v Antverpách. Také zabavili objednávkové formuláře mých videí, které byly anonymně odeslány z limousinského okresu. Soud si objednal analýzu rukopisu nacházejícím se na obálkách a analýzu DNA po zbytku slin na poštovních známkách. Odesílatel objednávkových formulářů byl brzo dopaden; jak se ukázalo, šlo o mého přítele, který věřil, že tak pomáhá mé věci.

V červnu 2001 se soudce Christine Fourel postaral o to, aby byl zabaven můj pas. Bylo mi zakázáno se zdržovat v okresu Haute-Vienne a také mi byla udělena povinnost ohlásit se úřadům vždy, když jsme opustil svůj byt na více než tři dny. Dne 27. září 2001, čtyři roky po zákazu mé knihy ve Francii, podepsal francouzský ministr vnitra uzákonění zákazu mého videa po celé Francii. Aby toho dosáhl, použil zákon ze 17. června 1998, který je určen pro „ochranu nezletilých osob a boje proti sexuálním zločinům“!

Do té doby pokračovala právní jednání, která trvala dva roky. Na konec byl můj případ uznán jako „schvalování válečných zločinů“.  První slyšelí se konalo 8. listopdu 2003. Způsob, kterým vše pokračovlo se dá popsat pouze jako skandální. Předsedající soudce odmítl promítnout mé video u soudu a neustále mě přerušoval, takže jsme se nemohl ani pořádně bránit. Byl jsme shledán vinným ze „schvalování válečných zločinů“ a rozsudek, který mě odsoudil na jeden rok ve vězení, byl vynesen 12. prosince. Také mi byla uložena pokuta ve výši 10, 000 euro (dnes by to bylo přibližně 258,000 Kč, pozn. Midilird). Konfiskace mého výzkumného materiálu byla potvrzena jako legální.

Odvolací soud se konal 14. dubna 2004. Tentokrát byl přístup soudu lepší. Ale  i když jsem se mohl hájit sám, mé argumenty byly stejně ignorovány. Verdikt byl vynesen 9. června 2004, jeden den před 60ti letým výročím tragédie v Oradour. V mnoha ohledech rozhodl soud doslova jako soud prvního stupně. Na žádost státního zástupce jsem byl odsouzen na dva roky vězení, z čehož tvořilo 18 měsíců zkušební dobu. Na druhou stranu byla má pokuta snížena na 3000 euro a měla být zaplacena třem subjektům (Marcelu Durthoutovi, přeživšímu Oradourské tragédie, „Mezinárodní lize proti rasismu a antisemitismu“ a „Přátelům společnosti pro upomínku na deporatace“). Zabavení veškerých mých materiálů byla opět shledána jako legální. S malou nadějí jsem podal odvolání.

Shrnutí

V součané době, když píšu tento text, čekám na nástup k šesti měsíčnímu pobytu ve vězení. Při ohledu na soudní stanoviska mých nepřátel to je triumf. Ale na intelektuální úrovni mý oponenti ztratili, protože po sedm let se jim nepodařilo odpovědět na mé argumenty jinak, než mlčením a odmítáním debaty. Věděli, že jsou chráněni zákonem. Neustále požadují brutální cenzuru mé práce a pro mě samotného vězení. Pokouší se mě umlčet za každou cenu. Tím mi nicméně neúmyslně pomáhají při šíření mých argumentů.

Advertisements
komentáře 4 leave one →
  1. Jarda permalink
    20/10/2013 15:32

    Tak toto je velmi silne. Velmi silna kava.. 40-50rokov po vojne sa diali taketo veci ? taketo sudy ? A deju sa doteraz… ? To aj o 100 rokov budu zatvarani a cenzurovani ludia s inym nazorom ?

  2. fakty permalink
    27/02/2014 14:15

    tato teoria ma jednu dost podstatnu trhlinu a síce že ked sa o tom čo sa stalo v Oradoure dozvedel velitel pluku der Fuhrer Sylvester Stadler chcel postaviť Adolfa Diekmanna pred polny sud,to by asi nerobil keby sa to stalo tak ako to tvrdí tento članok.Diekmann bol ale zabity v boji takže sa žiadny sud nekonal

  3. 02/03/2014 17:40

    V čem je to přesně trhlina a za co přesně chtěl Stadler postavit Diekmanna před soud?

    Ono totiž v obou případech došlo k smrti stovek lidí, o tom žádná, a je tedy nasnadě se domnívat, že z toho Stadler, lehce řečeno, nebyl potěšen a chtěl celou věc třeba vyšetřit. Nicméně chtěl-li Stadler postavit svého kolegu z SS před soud za masakr ve vesnici, ev které probíhaly partyzánské akce (ať už byl na vině kdokoli), tak to docela nahlodává zavedený obrázek „krvežíznivých a vražedných“ SS, stejně jako vyšetřování v KT kvůli špatnému zacházení s vězni.

  4. Tony permalink
    03/03/2014 14:47

    Ano, chybí zde zásadní informace za co měl být dotyčný údajně postaven před soud, „faktyho“ výtka je tak bezpředmětná. Předpokládám, že jeho trhlina spočívá v tom, že by nikdo nechtěl někoho stavět před soud pokud by na skutku nenesl vinu nebo daný skutek dokonce nespáchal.

    Tato údajná trhlina ale padá na „faktyho“ stranu, jelikož pokud by bylo pravdou, že Třetí říše měla politiku vyhlazování, že SS vykonávali tuto politiku, je nemysl stavět její členy před soud za vykonávání toho co bylo jejich údajným úkolem. Naopak to dokazuje že zde žádná taková politika nebyla, že šlo o jednotlivá provinění a excesy které se stávaly na všech stranách a protože šlo o zločin a bylo to tak vnímáno, pak jen v takovém případě je logické někoho postavit před soud.

    Robert Faurisson připravil celkem dlouhý (nekompletní samozřejmě) list zdokumentovaných případů kdy byli němečtí vojáci postaveni před soud a odsouzeni k žaláři nebo i k smrti nejen za vážná provinění, ale i za „pouhé“ okrádání Židů, tresty patřící dnes do říše fantazie. Slovy „faktyho“, to je dost podstatná trhlina v příběhu o údajném plánu na vyhlazení. Trestání vlastních lidí za to co bylo údajně plánem Třetí říše a jehož vykonavatelem byli právě tyto ozbrojené složky? To je samozřejmě logický nesmysl, vysvětlení je jednoduché a je zároveň protizákonné říkat ho nahlas.

    http://robertfaurisson.blogspot.com/2002/06/punishment-of-germans-by-third-reich.html

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: