Skip to content

Rudé stíny

07/07/2010

Velmi zajímavý příspěvek od čtenáře Bohemia Patriot:

Každý v naší zemi známe postoje ve 2. světové války ze strany tzv. Spojenců, kteří bojovali proti německému národnímu socialismu, a nebo už jenom z vlastní zášti. Ta byla zrozena a povzbuzována z řad lidí, kteří nechtěli sjednocenou Evropu, protože jim to zrovna nevyhovovalo v jejich zajetém lichvářském systému; z největší části zastoupené Židy z menší však Cikány, komunisty a nebo lidmi, kteří vyvíjeli činnost proti tehdejší Říši a lidmi, kteří prožili pracovní nebo koncentrační tábory. Méně je však známo, a posuzováno z hlediska druhé strany to, že ze strany států nebo národů, které válku prohráli a bojovali proti těm, kteří po dlouhotrvajícím boji obsadili a rozdělili si Evropu, která směřovala k jednotě. V poválečné napjaté a nenávistivé atmosféře obyvatel, kde vládnul chaos, bylo více než jasné, že se tehdejší “Spojenci” chopí hesla: ,,Dějiny píší vítězové“. Tak, aby zahladili své válečné zločiny a svalili je na prohraný subjekt který se v mnoha ohledech nemohl nebo nebyl schopen bránit. Mnohé zločiny si i dokonce vymyslely. Většina lidí by se domnívala, že tehdejší doba je už dávno vyřešená, že po Norimberském procesu byli všichni odsouzeni a spravedlivě potrestáni. Zlom nastává ale v situaci, kdy jedinci, kteří zjistili pár neshod v pro některé už vyřešených dějinách, promlouvají z davu. Asi každý by si pomyslel, že v dnešním demokratickém zřízení bude každá nová podrobnost a nové objevy z dějin vzácností a budou se přrpisovat učebnice, knížky a vědci se budou jako všichni učit novým poznatkům od historiků a badatelů popřípadě tzn. revizionistů co se to vlastně učinilo za nový objev.

O to je větší zklamání pro badatele, kteří mají nové poznatky z dosud neobjasněných záhad a nebo zjistili pár nesrovnalostí v historických skutečnostech. Ať už z výpovědi svědků, kteří si protiřečili, nebo z nových poznatků, které předtím věda neumožnovala. Tito badatelé, historikové i normální lidé kteří mají historii jako koníčka, se bojí o svých nových zkoumáních promluvit. A ti, kteří tak učiní, jsou vláčeni dnešním mediálním světem jako ti, kteří schvalují tehdejší zločiny, nebo jsou nazýváni popírači. Dokonce se dostáváme až tak daleko, že soudy tzn. popírače za své vědecky podložené názory zavírají na mnoho let do vězení bez možnosti normální diskuze, která je v demokratické společnosti základním pilířem. Zde Vám předkládám jednu knihu, která se zabývá a zamýšlí nad válečnými zločiny. Nikoliv však těmi, jak jsem dnes zvyklí – tedy nacistickým, ale těmi, spáchanými Rudou armádou.

Jak už jsem psal, bylo vydáno mnoho knih, které se zabývají touto problematikou, ovšem jen málo jich bylo vydáno skutečně nezávisle z pohledu obou válčících stran. A když už se tak stalo, tak byli autoři, jak už jsem v předešlých větách popsal, nedemokraticky trestáni. Z knihy je k přečtení pouze první kapitola. Avšak nachází se zde i zajímavé rozkazy a jak neznámé, tak nezveřejněné události. Například směrnice NKVD, které nařizovaly převlíkat se do nepřátelských uniforem a páchat zvěrstva na civilistech. O to horší je, že za to byli tito zločinci vyznamenáni. Uvedl jsem pouze jeden příklad, kterých se v knize nachází nesčetně. Dále jsou popisovány poznatky z německých vojenských soudů, které se zabývaly válečnými zločiny, jako s už dnes známým pojmem Katyň; tak s desítkami podobnými a dnešnímu světu neznámými. V některých pasážích této knihy jsou popsány taková zvěrstva, která zacloumají i se silnými mužskými povahami. Bohužel, kniha by měla mít podle mě daleko rozsáhlejší obecnější pohled, dále autor čerpá především z organizace WUST (Wehrmacht-Untersuchungsstelle für Verletzungen des Völkerrechts), ale její záznamy byly z větší části uschované a jsou nedostupné, nebo byly naprosto zničené. Jako inspiraci uvedu pouze první kapitolu:

Kapitola první: Mezinárodní válečné právo

Přehled platného válečného práva a sovětský postoj vůči jeho uplatňování

Válka na východě byla v mnoha ohledech válkou vedenou mimo rámec mezinárodního práva. Ideologický podtext boje mezi nacionálním socialismem a bolševismem vykrystalizoval do tzv. vyhlazovací války. Němečtí vojáci vedli podle své propagandy boj za záchranu Západu před bolševismem, za Vůdce, národ a vlast. Sovětští vojáci zase podle své propagandy boj proti fašismu, za šíření komunismu, za Stalina a ruskou otčinu. Obě strany mezinárodní právo porušovaly a nyní jde o to, jakým způsobem. Sovětská strana se totiž velmi dlouho vůbec k žádnému právu nehlásila.

Koncem třicátých let 20. století byla v Evropě i ve světě platná tři klíčová mezinárodní ustanovení pro případ vedení války. Jsou to Haagská smlouva o vedení pozemní války z 18.10.1907, Ženevská konvence o válečných zajatcích z 27.7.1929 a Ženevská konvence o zraněných a nemocných rovněž z 27.7.1929. Tyto smlouvy upravovaly co nejlépe vztahy mezi případnými protivníky a snažily se stanovit pravidla pro civilizované vedení války tak, jak tento pojem chápala moderní společnost 19. a 20. století.

Ačkoliv carské Rusko patřilo k iniciátorům mírových konvencí v Haagu, sovětská moc smlouvy odmítla jako dědictví carismu a postavila je mimo společenství států světa. Ani ženevské konvence nebyly Moskvou akceptovány. Zde je nutné zdůraznit jednu důležitou věc. Nešlo totiž jen o podpis určité smlouvy, ale o celý systém výchovy v jejím duchu. Plná dvě desetiletí nebyly příslušné konvence zahrnuty do výchovy důstojníků a mužstva Rudé armády na rozdíl od jiných evropských zemí, což mělo na myšlení vojáků svůj nezanedbatelný vliv. Tragicky doplatili na tento postoj hned na podzim 1939 i později tisíce polských důstojníků a rovněž Finové v ,,zimní válce“ se SSSR. Žádost finského ministerstva zahraničí z 30.11.1939, aby se obě válčící strany držely mezinárodního práva, nebyla v Moskvě vyslyšena. Až 1.7.1941, z ohledu na Velkou Británii a ve snaze legitimovat sama sebe jako civilizovaný stát, vydala Rada lidových komisařů informační výnos vojenským jednotkám o všech třech smlouvách. Praktický výsledek se však vůbec neprojevil. Násilnosti již běžely plným proudem. Svědectví zaslané 17.7.1941 z Moskvy do Berlína prostřednictvím Švédska, ve kterém Sověti sdělovali připravenost dodržovat ustanovení konference o zajatcích mělo podobný osud. Nejednalo se totiž o žádné oficiální přistoupení ke konferenci, tímto způsobem na věc nahlíželo i říšské ministerstvo zahraničí.

Haagská smlouva o vedení pozemní války, kterou znal každý německý voják, stanovovala v článku 1 čtyři jasná kritéria pro status bojujícího. Bojující, kteří měli právo na zacházení podle smlouvy, museli splňovat tyto požadavky:

  1. mít někoho, kdo stojí v čele, kdo je zřejmě odpovědný za podřízené (nemusí být nutně důstojníkem).
  2. nosit zdaleka viditelná poznávací znamení (myšleno uniforma či jasné znamení – páska, problém partyzánů!).
  3. nosit veřejně zbraně (také problém partyzánů!).
  4. při válečných operacích dodržovat zákony a zvyky války (například respektovat zákaz chemických zbraní, střel dum dum, nemučit vězně a ctít zákony lidskosti).

Kdo nedodržoval zásady článku 1 – a to všechny bez výjimky – neměl žádný nárok na právní zacházení (neměl tedy ani nárok na status válečného zločince). V principu stál mimo právní řád a byl chápán jako záškodník. Jako s takovým s ním mohlo být také zacházeno (tj. zcela podle předpisů vítěze).

Ženevská konvence o zacházení s válečnými zajatci jasně stanovila pravidla, podle kterých by se mělo nakládat s bojujícími, kteří padli do zajetí. Klíčové body konvence se týkají:

– odvážení zajatců z válečné oblasti, registrace, kontakt s domovem (min. jeden dopis za měsíc), ponechání osobních věcí,

– zajateckých táborů- zřízení, péče, jídlo (má odpovídat situaci v zázemí), zachování důstojnosti důstojníků,

– práce zajatců – nenutit je k práci, ke které není zajatec tělesně vybaven,

– vztahů se světem – dohled Mezinárodního červeného kříže,

– úmrtí – důstojný pohřeb, vykonání závěti a podobně.

Článek 2 ukládá odpovědnost za dodržování smluv vládám příslušných zemí, nikoli jednotlivým jednotkám.

Ženevská konvence o zraněných a nemocných stanový předpisy péče o takto postižené zajatce. Klíčová slova jsou v článku 1 a zní ,,s nemocnými a zraněnými musí být za každých okolností zacházeno lidsky a musejí být zaopatřeni“.Vítězná strana je na bojišti odpovědná za péči o raněné. Sanitní služba s viditelnými znaky má být zvláště chráněna i v případě zajetí co nejdříve propuštěna. K této smlouvě jako jediný Stalin oficiálně přistoupil ještě před vypuknutím války, přesto byla dalekosáhle porušována.

Již od roku 1899 při první Haagské mírové konferenci se zúčastnění shodli, že vojenské konflikty by měli být vedeny zákony humanity, na základě vztahů mezi civilizovanými národy. Totalitní sovětská moc vše odmrštila jako ,,buržoazní přežitek“ a naopak v jasném protikladu k mezinárodním dohodám k ochraně zraněných nevěnovala pozornost, vedla záškodnickou válku, která se pravidly přijatých konvencí neřídila, zajatce vystavila hrubému násilí a zneužití a stejně se chovala i k zajatcům z vlastních řad.

Jak již bylo uvedeno, nepatřila ustanovení mezinárodního válečného práva k výchově na sovětských vojenských školách. Každý bojující státse  během 2. světové války dopustil pošlapávání právních norem, ale žádný v takové míře jako SSSR. Rudá armáda nedodržovala ve velké míře psané ani nepsané válečné právo od začátku války až do jejího konce.

Rudé stíny

Sovětské válečné zločiny 1941 – 1945

Petr Kubík

Nakladatel: Mladá fronta, edice: Archiv;

ISBN: 80-204-1047-3, EAN: 9788020410474

Formát: 128 stran, 20x13cm, česky, vázaná vazba
Rok vydání: 2003

http://www.gorila.sk/product/145929

Reklamy
komentáře 2 leave one →
  1. jik permalink
    24/11/2013 13:43

    Vážený autore, máte to nějaké pomotané. (Asi) máte pravdu v tom, že SSSR tehdy ještě signatářem dohod nebyl a že pouze započal proces nutný pro podpis. Na druhé straně však zcela ignorujete všeobecně známé skutečnosti, jako, že (MIMO JINÉ) ještě před válkou byly v Německu vydány rozkazy v rozporu s Ženevskými konvencemi – o „likvidaci komisařů“, nemluvě už o lidumilnosti tehdejšího Rajchu vůči „židům“. Jako gauneři se nejprve ukázali Němci, nedivte se, že to Sověty rozzuřilo a že se potom ve Východním Prusku chovali tak, jak se chovali.

  2. Walter Donath permalink
    24/11/2013 16:08

    Nemôžem uveriť tomu, že tu plačete nad „likvidáciou komisárov“… To zašla Vaša tolerancia boľševizmu až tak ďaleko? Ja osobne netvrdím, že to bolo najlepšie riešenie a dokonca ani nie som prílišným priaznivcom trestu smrti, ale nech si prečítate akýkoľvek seriózny prameň, všade sa uvádza, ako veľmi tento krok miestne obyvateľstvo schvaľovalo a pre komisárov často žiadalo spravodlivé potrestanie ešte predtým, než Nemci o nejakej poprave rozhodli.
    Okrem toho, že komisári boli osobami poverenými šírením a dohľadom nad zachovávaním ateistického a zvráteného poriadku, na Ukrajine v r. 1932 priamo vykonávali rozkazy Lazara Kaganoviča a iných moskovských mocipánov, smerujúce k vyhladovaniu a decimácii miestneho obyvateľstva a k ničeniu pravoslávnych pamiatok.
    Toto boli tí skutoční gauneri, ktorí týrali a nenávideli väčšinové kresťanské obyvateľstvo vlastnej krajiny – v neposlednom rade preto, že (ako to povedať…) väčšinou pochádzali z „odlišného zázemia“, kde tento postoj často takpovediac prechádzal z otca na syna. Asi viete, čo tým myslím.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: