Skip to content

Rozhovor s Léonem Degrellem

25/09/2010

V roce 2008 vyšel v 39. čísle britského hudebně politického magazínu Blood and Honour rozhovor s bývalým politikem a dobrovolníkem ve Waffen SS Léonem Degrellem:

Tento duben je ve znamení čtrnáctého výročí odchodu tohoto velkého muže. Bylo by tedy záhodno ho připomenout všem, kdož s námi nesou naši pochodeň.

Byl jste zatčen, protože jste bojoval za svůj lid, že ano?

V roce 1940 jsem byl zatčen francouzskými vojáky, bit, tahán po různých věznicích a mučen, dokud mě neosvobodili němečtí vojáci. Věděli kdo jsem, protože jsem byl vůdcem Rexistické strany, což byla socialistická antikomunistická strana. Všichni to věděli a tak se mi ani belgická vláda nesnažila pomoct, věděl jsem že je vláda nelegitimní a já se rozhodl této korupci postavit.

Jak jste vstoupil do německé armády?

Můj bratr byl zavražděn, moji rodiče a žena zemřeli během mučení a vzali mi mé osmileté dítě. Vlastně jsem měl jisté politické problémy a dokud Němci nevpadli do mé země a neobsadili ji, nebyl jsem v bezpečí. Cítil jsem, že Belgie může být opět velkým a suveréním národem, jen pokud Německo vyhraje válku a eliminuje hrozbu komunismu. Utvořil jsem prapor s první skupinou dobrovolníků z Vlámů a Valonů. Později jsme byli odesláni na výcvik a rozmístěni do jednotlivých vojenských středisek. Mnoho z našich mužů bylo jako podpora posláno do Děmjanské oblasti koncem roku 1941 a počátkem roku 1942, ale později se připojili k 5. SS divizi ‚Wiking‘ na Ukrajině. V dubnu 1944 jsme na oslavě v Bruselu získali svou vlastní Waffen SS divizi, 28. der Waffen SS Panzergrenadier Division ‚Wallonien‘. ‚Sepp‘ Dietrich, Max Wuensche a další u toho byli. Začínali jsme se 400 muži v roce 1940 a postupně se náš počet rozrostl až na 15 000, přesto se konce války dočkalo jen asi 400 z nás, včetně mě a dalších dvou, kteří s námi byli od počátku. Z původních 6000 mužů v pluku, než jsme se stali divizí, bylo zabito 2500. Měli jsme skvělý bojový rekord a sám Hitler mi pogratuloval a dal mi Dubové ratolesti. Věřím, že jsme měli nejvyšší počet Rytířských křížů než kterákoliv jiná jednotka, ale nejsem si tím jist.

Jaké to pro vás bylo, bojovat na ruské frontě?

No, tam se odehrávala skutečná válka. Největší hrozba bylo komunistické Rusko a západní Spojenci to bohužel zjistili pozdě; dnes žijeme ve světě, který tím vznikl. Pokud jde o Rusko, tam je vše o počasí, zvláště zima je krutá, a samozřejmě o nekonečné stepi, která se táhne do dáli. Nebyli jsme na takové prostředí vůbec připraveni. Rusové toho využívali a sami byli do zimi velmi dobře oblečeni. Největší přínos to pro nás mělo tehdy, když jsme mohli z mrtvých Rusů svléci jejich vycpané oblečení a boty, stejně jako jejich úžasné kožešinové čepice. Byli skvěle přizpůsobeni k boji na lyžích, které jsme také používali. Byli lepší, dokud nás nezačali trénovat Edelweiss. Nejhorší byl boj s partyzány – okamžitě jsme se museli přizpůsobit každé situaci, která se neustále měnila. Obzvláště těžké na tom bylo, že nenosili uniformy, takže se mohli vmísit do každé vesnice. Typickým dnem pro nás bylo, když jsme se museli celý den pohybovat pěšmo, někdy na korbě náklaďáků, ale vždy vyhlíživše další křoví. Sověti poslali dělostřelectvo, aby nás nahnalo do jejich zóny smrti, ale my jsme stejně tlačili dál, i když nám ztráty narůstaly. Největší boj s partyzány, kterého jsem se zúčastnil, se odehrál blízko Čerkasy, kde na nás zaútočilo jezdectvo partyzánů a rychle se stáhlo. Zakázal jsem svým mužům, aby je pronásledovali, protože to nebylo naším úkolem. Jakmile jsme se spojili se členy 4. armády, cítili jsme se hned bezpečněji. Ale to byl pouze začátek.

Ve své knize Tažení v Rusku píšete o sovětské krutosti. Mohl byste tedy popsat některé věci, kterých jste byl svědkem na obou stranách?

Partyzáni většinou byli tou nejhorší skupinu, kterou jsme mohli být zajati; vydlabávali oči, uřezávali prsty, jazyky a doslova zmasakrovali člověka přímo před jeho druhy, než začali s jejich výslechem. Tohle vše bylo potvrzeno z obou stran; vojáky, kteří unikli zajetí a přeběhnuvšími partyzány, kteří z těchto scén byli otřeseni a připojili se k protistalinovskému boji. Jeden měl dokonce fotografie, které byly poslány výzvědné sekci 2. tankové armády SS. Viděl jsem je. Viděl jsem mladého německého vojína z průzkumné jednotky, která zmizela. Měl ošklivě amputované nohy až ke kolenům, pilou nebo nožem. Mohli jsme vidět, že i po tomhle se dokázal plazit několik metrů jen s pomocí prstů. Jiný SSman byl za živa ukřižován se svými genitáliemi natlačenými do úst. Několikrát jsme byli svědky jak Sověti a partyzáni, ustupující z bitvy, měli čas se zastavit a zabít naše raněné, většinou rozdrcením hlavy pomocí zbraní nebo bajonetů, lopatek, sekerou nebo nožem. To u nás k nim samozřejmě nevytvářelo větší humání postoj, když byli sami zajati.

Jaké to bylo, bojovat hned vedle dalších dobrovolníků z celé Evropy?

Tak osobně myslím, že Rusové nenáviděli Italy víc než Němce, o čemž jsem také psal. Vzpomínám si, že Italové byli zabíjeni a mučeni strašlivým způsobem. Například jedna skupina zajatců byla vysvléknuta do naha a nahnána do ledové vody, aby všichni umrzli. To se dělo během zimy a všichni umrzali zaživa. Rusové dokonce vraždili i doktory a kaplany. Pohled na tyto scenérie se nám naskytl, když jsme nazpět dobyli několik vesnic. Bylo to něco naprosto strašného.

Bojoval jste proti partyzánům; jaký byl tento druh boje?

Byl to ten nejhorší možný druh boje. Za prvé, existovala celá řada druhů těchto partyzánů. Byli zde komunističtí fanatici, kteří byli nejhorší a nedalo se s nimi vyjednávat. Pak zde byli rolníci, odvedenci, kteří neměli na výběr a na konec zde byli bývalí příslušníci Rudé armády, kteří se k partyzánům připojili, protože jejich vlastní jednotky byly zničeny. Z posledních dvou jmenovaných skupin k nám dokonce občas někdo přeběhl. Ve svých botách z prasečí kůže se pohybovali velmi rychle, téměř jako lehká pěchota; po malých skupinkách a povětšinou v noci, používajíce taktiku ‚udeř a uteč‘ a vytváření zmatku. Na cesty pokládali miny, vraždili stráže, unášeli důstojníky a násilím odváděli rektury. Bylo velmi obtížné je dopadnout.

Na Kavkaze byl terén jako v džungli: neprostupná údolí a obrovské lesy, kde jsme zažili s partyzány horké chvíle; odstřelovači čekající v korunách stromů hustých lesů. Dokonce měli i nějaké systémy bunkrů, podzemní nemocnice a podzemní továrny na zbraně, prostě všechno. Kopali jistý druh zákopů – živé hroby, kde byli všichni namačkáni jeden na druhého, což je zahřívalo a poskytovalo řádnou kamufláž. Žili a bojovali jako zvířata. Mnozí z nich byli propuštění kriminálníci. Byli mezi nimi i vrazi, kteří byli propuštěni z vězení a umístěni na frontu. Odstřelovači byli velmi smrtící a bylo těžké určit jejich polohu, zajmout je nebo i jen zabít. Byl to ten nejhorší druh boje; otupuje odvahu a snižuje lidskost na nejnižší možnou mez. Raději bych čelil Rudé armádě než těmhle lidem. Já i mí muži jsme věděli, že jak velkou hrozbou se Rudá armáda jeví,  tak malou je v porovnání s partyzány. Ti neoblékali uniformy, jenom občas se navlékali do německých stejnokrojů a pak se vetřeli do místní populace, což vytvářelo problém objevit kdo je a kdo není partyzán. Jedině pokud jste ho chytili se zbraní nebo po nich vyloženě nepátrali, bylo odhalení téměř nemožné. Později během války byly partyzánské oddíly absorbovány do pěchoty a tankových jednotek Rudé armády a někdy dostali i uniformy. Nejvíce znepokojujícím faktem na boji s partyzány bylo, že se narozdíl od sovětské armády nedrželi teorií, které bychom mohli někde nastudovat a prostě udeřili, když se jim to zdálo nejvhodnější. Když jsme je chytli, věděli, že už jsou mrtví. Proto bojovali jako fanatici.

Jaký byl váš dojem z Rudé armády?

Velmi nedisciplovaná a se sebevražednými taktikami, ale silně odhodlána k boji. Byli v ní muži a ženy všech věků a mnoha ras, mladiství a důchodci, bylo to neuvěřitelné. Jednou jsem viděl jak chlapec, nemohlo mu být víc než devět let, byl zabit v boji, to ve mě ještě zvětšilo nenávist ke komunismu, kvůli jejiho pohrdání lidským životem. Pro naše muže (Valony) bylo velmi obtížné střílet na ženy a děti; nebyli jsme na to zvyklí, ale museli jsme, když s námi bojovali stejně jako muži.

Jaké zajatce jste nejčastěji získávali?

Jenom Rusové se vzdávali; hlavně rolníci, kteří se do války dostali proti své vůli a přeběhnutím doufali v lepší osud. Na frontě byli vytvářeny průchody, kde mohl každý bezpečně přejít. Tisíce lidí tak těmito průchody skutečně prošlo.

Pracoval jste někdy s Freiwilligeny?

Ano, mnohokrát a bylo to jak úspěšné, tak neúspěšné. Byl tam bývalý komunista, který přeběhl zpět k Sovětům, ale většina z Freiwilligenů zůstávala a bojovala až do konce. Věděli, jaký je čeká osud, když je komunisté polapí a mnoho z nich byli antikomunisté k nám loajální. Nejlepšími dobrovolníky byli většinou lidé ze západní Evropy, stejně jako naše vlastní jednotka Valonů, francouzská divize ‚Charlemagne‘ a Nizozemské a Norské jednotky. Nejznámější ze všech byla asi divize Viking, se kterou jsme sloužili. Byla zřejmě nejlepší ze všech a byla od počátku zamýšlena jako SS divize pro cizince (neněmce), vytvořila i svou plnohodnotnou panzer divizi.

Byl jste někdy vystaven sovětské propagandě?

Ano, celkem často. Rudí věděli, kdo jsme a vysílali tak svou propagandu ve francouzštině; vyzývali, abychom se připojili k nim a bojovali za De Gaullea. Samozřejmě to nefungovalo, dokonce jsme to shledávali zábavným.

Pověste nám něco o vašich setkáních s nacistickou elitou, jako Himmlerem nebo Hitlerem, a co si o nich myslíte?

Pokud si dobře pamatuji, tak jsem Himmlera během války potkal jen čtyřikrát a s Hitlerem jsem se setkal několikrát, včetně při vyznamenání Rytířským křížem s dubovou ratolestí, které mi předal. Jednou jsem se s oběma setkal současně, když jsem v roce 1943 žádal o katolického kaplana pro své muže, vyhověli mi. Spolu se svými muži jsem také odmítl účastnit se na čemkoliv, co jsme shledali nevojenské, v čemž mě podpořili Paul Hausser, ‚Sepp‘ Dietrich a další. Hitler mi jednou řekl, že kdyby měl syna, chtěl by, aby byl jako já. Nejsem si úplně jist proč to řekl, ale vím, že mě respektoval, stejně jako Himmler, kterému jsem ale moc nevěřil a necítil jsem se v jeho přítomnosti příjemně. Věřím, že Německo válku vyhrát mohlo i po vstupu Američanů do války, kdyby se k nám přidalo více lidí z východu.

Hitler vás osobně vyznamenal Rytířským křížem, že ano?

Ano, v únoru 1944, hned po bitvě u Čerkasy, což bylo docela ojedinělé. Myslím, že pouze dvacet mužů dostalo osobně od Hitlera Rytířský kříž, z toho dvanáct z nich díky úspěchu v operaci v Eban Emaelu v roce 1940. Svůj Rytířský kříž jsem obdržel na stejné ceremonii, kde generál Herbert Gille obdržel svou Dubovou ratolest, oba jsme bojovali u Čerkasy; přítomni byli i generál Herman Fegelein a Himmler. Vše velmi dobře využil Josef Goebbels ve své propagandě, což mělo pomoct při získávání nových dobrovolníků. Gilled byl později vyznamenán Rytířským křížem s dubou ratolestí, meči a brilianty, zatímco Fegeleina na Hitlerův rozkaz zastřelili.

Kdy jste poprvé přijel do Ruska?

V říjnu 1941, po dokončení našeho základního výcviku, jsme dorazili na Ukrajinu. Někteří z našich vojáků byli přiřazeni do Děmjanska pod velením Oliviera Thoringa, držitele Rytířského kříže, který byl později zabit. Byli přiděleni k 9. armádě a v nadcházejícím roce se s námi spojili na jihu. Aby jste věděl, byli to práve oni, kdo v roce 1942 zajali Andreje Vlasova.

Jak jste uprchl do Španělska?

To bylo vlastně celkem zajímavé. Šílenou cestou přes Německo, Belgii a Dánsko, kde jsem se v Kielu naposledy setkal s Himmlerem, jsme skončili v norském Oslu. Po mém setkání s [Vidkunem] Quislingem jsme věděli, že zde dlouho nepobudeme. Natankovali jsme naše letadlo a vydali se na cestu. S prázdnou nádrží jsme havarovali na pláži ve Španělsku, kde od té doby žiju. Vláda mé vlastní země mě odsoudila na smrt, ale už nepronásledovaly ty, jenž zavraždili mou rodinu. Spravedlnost vždy záleží na těch, co jsou u moci, nic víc.

Jaká byla vaše nejvyšší hodnost?

Moje hodnost byla Oberfuehrer, což je vlastně jedna hodnost nad plukovníkem a jedna hodnost pod brigádním generálem, či-li takovou, která ve spojeneckých armádách není. V posledním týdnu války jsem byl povýšen na Brigadefuehrera, ale [osobně] jsem ho nikdy nepřevzal.

Jaký byl váš život po válce?

Veškerý čas jsem trávil psaním knih a setkáváním se se starými přáteli a děláním nových. Myslím, že je potřeba, aby lidé pochopili, že je zde vždy i druhá strana mince.

Co budete dělat do konce svého života?

Doufám, že budu stále psát tak dlouho, jak mi má mysl a zrak dovolí; budu stále číst knihy a zajímat se o velké věci, které mění náš život. Pád komunismu v Evropě ukázal, že jsme měli pravdu; potřebovali jsme potvrzení a dostali jsme ho. Myslím, že to co napíšeme je důležité, ale až historie nám dokáže, kdo měl pravdu a kdo se mýlil. Nikdy jsem nevěřil v očistu od Židů, to nebyl můj boj. Můj boj byl bojem za mou zemi, která měla být svobodná a stát vedle Německa v Evropě osvobozené od komunismu. To je pouhá skutečnost, ale všichni jsme za ni bojovali před padesáti lety stejně.

Očekáváte, že komunismus padne i ve zbytku světa?

Ano, samozřejmě. Vláda je nejneuchopitelnější věc vytvořená člověkem, může měnit tvary a může být změněna vlivem síly času a přírody. Každopádně zůstávám optimistou.

Litujete něčeho?

Lituji pouze toho, že jsme nevyhráli.

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: