Skip to content

Sávitrí Déví – Pavel z Tarsu, neboli o křesťanství a judaismu

22/12/2010

Poprvé publikováno jako Paul de Tarse, ou Christianisme et juiverie (Calcutta: Savitri Devi Mukherji, 1958), anglický překlad na stránkách Archivu. Český překlad podle anglického překladu od Irmina, z druhého, opraveného vydání (Nantes: Ars, 1981). Ve druhém vydání bylo slovo „Židovství“ v názvu textu vyměněno za „judaismus,“ snad proto, že zákony ve Francii, kde druhé vydání vyšlo, zakazuje kritizování Židů, jakožto skupiny obyvatel, ale dovoluje kritizovat náboženství judaismu. Poznámky podle R. G. Fowlera z jeho překladu prvního vydání.

* * *

Pokud bychom měli uvést jedinou skutečnost, na kterou každý, kdo vážně zkoumá historii křesťanství, musí nevyhnutelně narazit, je to téměř naprostý nedostatek jakýchkoliv dokumentů o muži, jehož jméno toto největší světové náboženství nese – Ježíši Kristu. Víme o něm pouze to, co je psáno v Novém zákoně, tedy prakticky nic; tyto knihy, až na popis zázraků, které mu jsou připisovány, nepodávají žádné další informace o tom, kým byl a hlavně odkud pocházel. Ach, pravda, v jednom z kanonických evangelií máme dlouhou genealogii Josefova původu, manžela Ježíšovy matky, která sahá až k Adamovi! Vždy jsem se divila, jaký to pro nás má vlastně význam, když Josef neměl s Kristovým narozením nic společného. Jedno z mnoha apokryfních evangelií — odmítnutých církví — označuje za Ježíšova otce římského vojáka, přezdívaného pro svou statečnost „Panter“. Toto evangelium je citováno Heckelem v jedné z jeho studií o počátku křesťanství.[1] Přesto přijmutí takovýchto důkazů by zcela jistě nevyřešilo významnou otázku počátku křesťanství jako takového, protože bychom nevěděli, kdo vlastně byla Ježíšova matka Marie. Jedno z kanonických evangelií nám říká, že Marie byla dcerou Joachima a Anny i přesto, že Anna už byla v pokročilém věku; jinými slovy, to že se Marie narodila, byl vlastně zázrak, nebo mohla být Marie také adoptována, což nám v této věci nijak zvláště nepomůže.[2]

Ale je tu však ještě něco více znepokojujícího. Nedávno objevené anály v esejském klášteře, nacházejícím se asi třicet kilometrů od Jeruzaléma. Tyto anály zachycují období od prvního století před Kristem až do druhé poloviny prvního století po něm, a odkazují, sedmdesát let před Kristovým narozením, na velkého Zasvěcence, nebo také na duchovního Mistra — „Učitele spravedlnosti“ — jehož návrat je očekáván. Ježíšova neuvěřitelná kariéra, jeho zázračná schopnost uzdravovat, jeho tříleté učení mezi lidem Palestiny, jeho triumfální vstup do Jeruzaléma, jak úžasně popisují kanonické evangelia, jeho soud a ukřižování (podle kanonických evangelií doprovázené zemětřesením, ztmavnutím oblohy na tři hodiny a roztržením průčelí chrámu vedví) — tohle vše, a přesto ani jediné slovo není řečeno v těchto análech neobyčejně zbožného muže, který by určitě měl o takovéto věci zájem. Podle těchto „svitků od Mrtvého moře“ by se zdálo — každému, kdo by měl zájem, doporučuji studii v angličtině od Johna Allegroa[3] — že buď Ježíš nevzbudil žádný zájem náboženských myslitelů, s podobným zanícením pro moudrost a stejně dobře informovanými jako asketové z výše zmíněného kláštera, nebo že . . . jednoduše nikdy neexistoval! Ve své celé problematičnosti musí být s ohledem na nedávné objevy toto téma předloženo široké veřejnosti a zejména pak veřejnosti křesťanské.

Nicméně s ohledem na křesťanskou církev, křesťanství jakožto historický fenomén a roli, kterou sehrálo v Západním světě, má tato otázka mnohem menší důležitost než by se na první pohled zdálo. I kdyby Ježíš žil a kázal, nebyl pravým zakladatelem křesťanství, které tu dnes máme. Pokud skutečně žil, byl Ježíš člověkem „mimo čas“ jehož království — jak měl podle evangelií sám říct Pilátovi — „nebylo z tohoto světa,“ byl člověkem, jehož každá činnost a učení směřovalo odhalit těm, které tento svět nedokázal uspokojit, duchovní cestu, po které mohou z tohoto světa uprchnout, najít vlastní vnitřní ráj v tomto „Království božím,“ jež je v nás, Bůh „v duchu a pravdě,“ kterého hledali, aniž by ho znali.[4] Pokud Ježíš skutečně žil, tak nikdy nesnil o založení světské organizace — zvláště pak organizace politické a finanční — kterou se křesťanská církev brzy stala. Politika ho nezajímala. Byl tak zapřisáhlým nepřítelem jakéhokoli zasahování peněz do duchovních záležitostí, až někteří křesťané, ať už právem či neprávem, viděli v jeho nenávisti k bohatství argument dokazující, v rozporu s učením všech křesťanských církví (přirozeně až na ty, které naprosto popírají jeho lidskou podstatu, například monofyzici), že Ježíš nebyl židovské krve. Skutečným zakladatelem historického křesťanství, které známe z praxe, a které v této formě hrálo a stále hraje roli v historii Západu a celého světa, nebyl Ježíš, o kterém vlastně nic nevíme, ani jeho učedník Petr, o kterém víme, že byl Galilejec a prostý rybář, ale spíše jím byl Pavel z Tarsu, který byl Židem krví, učením i povahou a, což je více než důležité, byl jak Židem tak „římským občanem“ stejně jako je dnes mnoho židovských intelektuálů občany Francie, Německa, Ruska nebo Ameriky.

Historické křesťanství — které vůbec není výtvorem „mimo čas“ ale spíše „v čase“ — bylo výtvorem Saula zvaného Pavel, tedy prací Žida, stejně jako marxismus o dvě tisíciletí později. Pojďme tedy prozkoumat život Pavla z Tarsu.

Saul, zvaný Pavel, byl Židem a navíc Židem ortodoxním a vzdělaným, jemuž bylo vštípeno uvědomění jeho rasy a role, kterou podle Jehovova příslibu musí “vyvolený lid” na světě sehrát. Byl žákem Gamaliela, jednoho z nejslavnějších židovských teologů své doby, farizejským teologem, tedy přesně té školy, na kterou podle evangelií prorok Ježíš, kterého křesťanská církev později povýšila na Boha, nejvíce útočil a na základě její hrdost, pokrytectví, praktiky teologického slovíčkaření a vyvyšování židovských zákonů nad ducha — aspoň tedy nad to, v co on věřil, že duchem je; na základě těchto skutečností můžeme předpokládat, že Saul byl typickým farizeem. Navíc Saul byl — a to je rozhodující — spíše vzdělaný a uvědomělý Žid narozených a vychovaných mimo Palestinu v jednom z měst římské Malé Asie, nástupce helénské Malé Asie, kde získal všechny své typické znaky: v Tarsu, kde řečtina byla lingua franca všech obyvatel, kde se začínala šířit latina, a kde se člověk mohl setkat s lidmi celého Blízkého východu. Jinými slovy byl Pavel Židem z ghetta, chápaje, s přihlédnutím k podrobné znalosti tradice Izraelitů, význam světa gojímů — Nežidů — což se pro něj později stalo neocenitelným. Bezpochyby si myslel, jako každý správný Žid, že gojímové existují pouze proto, aby mohli být ovládáni a využíváni „vyvoleným národem,“ přesto pochopil, že nežidovský svět je mnohem lepší než většina Židů žijících v Palestině, sociálním prostředí, které zplodilo všechny prvotní stoupence nové náboženské sekty, kterou on sám byl předurčen přeměnit do křesťanství, jak ho známe dnes.

Ze „Skutků apoštolů“ víme, že Saul byl původně zatvrzelý pronásledovatel této nové sekty. Koneckonců, neopovrhovali její přívrženci židovským právem v doslovném slova smyslu? Copak tento člověk, kterého považovali za svého vůdce, a o kterém prohlašovali, že vstal z mrtvých, tento Ježíš, kterého Saul sám nikdy neviděl, nedodržoval sabat, zanedbával psotní dny a dopouštěl se dalších prohřešků vůči životním nařízením, od kterých se Žid nesmí nikdy odchýlit? Tvrdilo se dokonce, že tajemství, které nevěstilo nic dobrého, obklopuje i jeho narození; možná, že neměl zcela židovský původ — kdo ví? Jak byste nemohli jako ortodoxní Žid, žák velkého Gamaliela, pronásledovat takovou sektu? Bylo nezbytné udržet strážce zákona mimo skandál. Saul, který již ukázal své úsilí tím, že byl přítomen kamenování Štěpána, jednoho z prvních hlasatelů této nebezpečné sekty, nadále hájil židovské právo a tradici proti těm, které považoval za kacíře, dokud nakonec nepoznal, že je zde něco lepšího – mnohem lepšího — co lze, právě z židovského úhlu pohledu, udělat. To něco poznal na své cestě do Damašku.

Historie, tak jak nám ji církev předkládá, nás nutí věřit, že najednou z ničeho nic prožil vizi, při které spatřil Ježíše — a opakuji: kterého nikdy před tím neviděl — a slyšel hlas, který pravil: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ a kterému nemohl odolat. Ostatně měl být údajně oslepen oslňujícím světlem a povalen na zem. V Damašku — podle toho co je psáno ve Skutcích – potkal jednoho následovníka sekty, se kterou přišel původně bojovat. A tento křesťan mu vrátil zrak, pokřtil ho a přijal mezi křesťany.

Je zbytečné vůbec mluvit o tom, že tento zázrak může být přijat pouze těmi, kteří sdílejí křesťanskou víru. Obdobně jako všechny příběhy tohoto druhu, nemá ani tento žádnou historickou hodnotu. Každý, kdo bez předpojatosti hledá přijatelné vysvětlení — přesvědčivé, přirozené – o tom jak se celá věc vlastně udála, nemůže být spokojen s tím, co je mu předkládáno. A vysvětlení, které může být věrohodné, musí vzít v úvahu nejen přeměnu Saula v Pavla — od zatvrzelého obránce judaismu v zakladatele křesťanské církve jak ji známe – ale také povahu, obsah a směr jeho činnosti po jeho konverzi, vnitřní logiku jeho kariéry; jinými slovy psychologické spojení, více či méně vědomé, mezi jeho antikřesťanskou minulostí a jeho velkou křesťanskou činností. Jakákoli konverze naznačuje spojení mezi konvertitovou minulostí a zbytkem jeho života, hlubokomyslný důvod, jenž je trvalou aspirací uvnitř konvertity, kterou akt konverze uspokojí; vůle, stálý směr života a činnosti, která je vyjádřením a nástrojem samotného aktu konverze.

Nyní, vzhledem k tomu co o něm víme, a zvláště pak co víme o zbytku jeho kariéry, existuje pouze jediná hlubokomyslná a fundamentální vůle, neoddělitelná od osobnosti Pavla z Tarsu ve všech fázích jeho života, která by nemohla poskytnout vysvětlení jeho damašské proměny, a touto vůlí je touha sloužit starému židovskému ideálu duchovní nadvlády, sama sebe doplňující a rostoucí s ideálem nadvlády ekonomické. Saul, ortodoxní Žid, rasově uvědomělý Žid, který bojoval proti nové sektě v domnění, že představuje nebezpečí pro ortodoxní židovstvo, se mohl vzdát své ortodoxnosti a stát se duší a paží právě oné nebezpečné sekty poté, co rozpoznal, že po jeho revidování, přeměně a přizpůsobení požadavkům širšího světa gojímů — „pohanů“ evangelií — a bylo-li by to nezbytné tak i interpretování tak, aby se, jak později napsal Nietzsche „nový význam starověkých mystérií,“ mohl z této sekty během následujících staletí, a snad možná i na věčné časy, stát nejsilnější nástroj duchovní nadvlády Izraelitů, cíle, který by téměř jistě a definitivně, dosáhl samozvaného „poslání“ židovského národa vládnout nad jinými národy a jejich morálního podrobení, zatímco je ekonomicky vykořisťují. A čím větší morální podrobení, tím bezpochyby větší ekonomické vykořisťování. Pouze takováto cena stála za tu námahu popírat zašlost starého a ctihodného Zákona. Nebo, mluvili-li bychom prozaičtějším jazykem, náhlá konverze Saula na cestě do Damašku může být přirozeně vysvětlena pouze tehdy, pokud připustíme, že náhle musel uzřít možnosti, jež mu rodící se křesťanství nabízelo v zisk a morálním vlivu jeho vlastního národa a napadlo ho — potřeba říci, že přímo geniální nápad — : „Byl jsem krátkozraký v pronásledování této sekty. Namísto toho ji využiji za jakoukoli cenu! Byl jsem hloupý, když jsem se držel formy — pouhý detail — namísto vidění zásadního problému: zájmu lidu Izraele, vyvoleného národa, našeho národa, nás Židů!“

Rozsah pozdější Pavlovy kariéry ilustruje — důkaz do té míry, do které se dá o „dokazování“ faktů takovéhoto druhu vůbec mluvit — tento brilantní zvrat, vítězství inteligentního Žida, praktického muže a diplomata (a kdokoli hovoří o „diplomatovi“ v otázce náboženské, mluví ve skutečnosti o podvodníkovi) nad ortodoxním, vzdělaným Židem, zabývající se především problémem rituální čistoty. Po své konverzi se Pavel vskutku odevzdal „Duchu,“ a šel tam kam „Duch“ naznačil, nebo spíše přikázal jít, a promlouval slovy, kterými byl „Duchem“ inspirován. A kam mu Duch svatý přikázal jít? Bylo to do Palestiny mezi Židy, kteří stále sdíleli „chyby,“ kterých se veřejně zřekl a kteří by měli zřejmě jako první nárok na nové zjevení? Ani náhodou! To je jediná věc, kterou udělat nechtěl! Namísto toho v Makedonii, stejně jako v Řecku a mezi Řeky v Malé Asii, mezi Galatskými a později i mezi Římany — v árijských zemích, respektive v nežidovských zemích — kázal tento novic teologická dogmata dědičného hříchu, věčného spasení skrze Ježíšovo ukřižování a morální dogma rovnosti všech lidí a národů; bylo to v Athénách, kde prohlásil, že Bůh stvořil „všechny národy, všechny lidi jedné a té samé krve“ (Skutky 17:26).

Toto popírání přirozených rozdílů mezi rasami, v čemž sami Židé nemají žádný zájem, ale z jejich úhlu pohledu se jedná o nesmírně užitečnou věc, které vystaví gojímy a zničí v nich tak jejich národnostní hodnoty, které měli, a které doposud tvořily jejich sílu (nebo spíše k urychlení zkázy těchto hodnot; jak se dělo od čtvrtého století před Kristem díky „helenizovaným“ alexandrijským Židům). Není pochyb o tom, že Pavel také kázal v „synagogách“ k ostatním Židům, jímž představoval novou doktrínu jako výsledek proroctví a očekávání mesiáše; není pochyb, že řekl synům svého lidu stejně jako „bohabojným“ — polovičním Židům, jako Timoteus a čtvrtinoví Židé, kterými oplývaly přístavy Egejského moře (stejně jako Řím) — že Krist, který byl ukřižován a vzkříšen, není nikdo jiný než slibovaný mesiáš. Dal nový význam židovským proroctvím, stejně jako dal nový význam prastarým mystériím Řecka, Egypta, Sýrie a Malé Asie: význam, který připisoval židovstvu výjimečnou roli, výjimečné postavení a výjimečnou důležitost v náboženství nežidů. Pro něj to byl pouze prostředek pro duchovní nadvládu jeho lidu v budoucnu. Jeho génius — nikoliv náboženský, ale politický — spočíval v tomto porozumění.

Ale není to pouze oblast doktríny, kterou může prokázat s tak znepokojující pružností: „Řekové s Řeky a Židé s Židy,“ jak sám říkával. Má smysl pro praktické potřeby, stejně jako nemožnosti. Sám o sobě je, ačkoliv z počátku tak ortodoxní, prvním, který je proti ukládání židovského zákona na křesťanské konvertity nežidovské rasy. Trvá na tom — na rozdíl od Petra a méně smířlivé skupiny prvních křesťanů v Jeruzalémě — že křesťanský nežidovský původ nevyžaduje obřízku nebo židovské dietní předpisy. Ve svých dopisech psaných svým novým věrným – polovičním Židům, polovičním Řekům, Římaům pochybného původu, Levantijcům všech přístavů Středozemního moře: všem bez rozdílu rasy, všem těm, které on formuje do spojení mezi svůj neměnný národ a jejich tradice, a celého širého světa, čekajícího na podmanění – píše, že neexistuje žádný rozdíl mezi „čistým“ a „nečistým“ jídlem, a že tedy mohou jíst, cokoli chtějí („cokoli lze koupit na trhu“). Věděl, že bez těchto úlev by křesťanství nemohlo doufat v podmanění si Západu a Izrael by nemohl doufat v podmanění si světa prostřednictvím právě konvertovaného Západu.

Petr, který vůbec nebyl Židem z „ghetta,“ a byl tedy stále ještě neseznámený s podmínkami nežidovského světa, nechtěl vidět věci v té samé perspektivě — alespoň prozatím. A právě proto musíme vidět jako pravého zakladatele historického křesťanství Pavlova: člověka, který zformoval z čistého duchovního učení proroka Ježíše základ militantní organizace „v čase,“ jejímž cílem bylo, s jasným vědomím tohoto apoštola, nic menšího než vláda vlastního národa nad světem, který by byl morálně a fyzicky zparchantělý. Svět, kde nepochopitelná láska v „člověka“ vede přímo k bezohlednému míšení ras a potlačení veškeré národnostní hrdosti — jinými slovy, k lidské degeneraci.

Je na čase, aby nežidovské národy konečně otevřely své oči této dvou tisícileté realitě, pochopily celou její bolestivou aktuálnost a pak podle ní jednaly.

Napsáno v Méadi (blízko Káhiry) dne 18. června 1957.[5]


 

[1] Sávitrí zřejmě odkazuje na Ernsta Haeckela, který Pantera zmiňuje ve své kapitole v „Science and Christianity“ (Věda a křesťanství) v jeho The Riddle of the Universe at the Close of Nineteenth Century (Hádanka vesmíru na konci devatenáctého století), překlad Joseph McCabe (New Yor: Haper and Brothers, 1900), 328-9. — pozn. R.G. Fowler

[2] Původ Marininých rodičů, na který Sávitrí odkazuje, se objevuje v apokryfním evangeliu Jakuba, nikoliv v Novém Zákoně. — pozn. Irmin

[3] Sávitrí zřejmě odkazuje na jednu z následujících knih Johna Allegroa: The Dead Sea Scrolls (Harmondsworth, England: Penguin, 1956), The Mystery of the Dead Sea Scrolls Revealed (New York: Gramercy, 1956), nebo pokud tato byla v té době vydána ve sbírce článků, The Dead Sea Scrolls and the Origins of Christianity (New York: Criterion, 1957). V Pilgrimage, Sávitrí zmiňuje jinou knihu o raném křesťanství od Geralda Masseye, The Historical Jesus and the Mythical Christ (Springfield: Star Publishing Company, n.d.). Viz Sávitrí Déví, Pilgrimage (Calcutta: Savitri Devi Mukherji, 1958), 332. — pozn. R.G. Fowler

[4]Blesku a slunci (Calcutta: Savitri Devi Mukherji, 1958) Sávitrí člověka dělá na tři druhy, na člověka „mimo čas,“ „v čase“ a „proti času.“ Lidé mimo čas jsou vizionáři a proroci, kteří se orientují podle pravd, které transcendují současný svět. Jsou tudíž nepraktičtí, co se změny současného světa týče. Lidé v čase jsou zcela tvory současného světa. Tudíž spíše dosáhnout světského úspěchu. Lidé proti času se řídí podle pravd, jež transcendují současnost, přesto jsou schopni konat v rámci tohoto světa za věc pravdy. Sávitrí nabízí faraona Achnatona jako paradigma člověka mimo čas, Čingischána jako paradigma člověka v čase a Hitlera jako paradigma člověka proti času. — pozn. R.G. Fowler

[5] V květnu 1957 Sávitrí cestou do Indie pobývala v Egyptě. Zůstala na předměstí Káhiry v Méadi v domě Mahmúda Sálího, palestinského Araba a nacistického sympatizanta. Saleh byl přítelem a sousedem nacisty v exilu Johannese von Leers (1902 – 1963), bývalého německého universitního profesora a člena SS, pracujícího pro Goebbelsovo ministerstvo propagandy, a který později pracoval pro Násirovu vládu jako odborník na sionismus. Sávitrí strávila ve společnosti von Leerse většinu svého času v Egyptě. Viz Nicholas Goodrick-Clarke, Hitlerova kněžka (Praha: Grada Publishing, 2011). 175-177. Sávitrí vzpomíná na dobu svého pobytu v Egyptě v Long-Whiskers and the Two-Legged Goddess: or the true story of a “most objectionable Nazi” and . . . half-a-dozen cats (Calcutta: Savitri Devi Mukherji, n.d. [ve skutečnosti vydáno v Anglii přibližně v roce 1965]), 97-99. — pozn. R.G. Fowler

One Comment leave one →
  1. 10/10/2015 09:42

    Překlad upraven a doplněn.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: