Skip to content

Zlato v peci – [2] Nedlouhé dny slávy

04/02/2011

Překlad druhé kapitoly knihy „Gold in the Furnace“ („Zlato v peci“) od Sávitrí Déví. Další přeložené kapitoly zde.

 

„Nirgends auf der Welt gibt es eine derart fanatische Liebe von Millionen Menschen zu einem…“[1]

Dr. Otto Dietrich

„Deutschland, erwache!“[2]

Dietrich Eckart

 

Byla doba, kdy osobnost Adolfa Hitlera dominovala evropskému povědomí; kdy jeho hlas hýbal miliony; kdy byl při slavnostních příležitostech miliony oslavován – on, idol národa, který jím byl vyzvednut z propasti do nevídaných výšin. Byla doba, kdy Německo prosperovalo, kdy bylo silné a sebevědomé; kdy byl jeho znovuzrozený, dobře živený, dobře šacený a dobře ubytovaný lid šťastný, že může pospolu pracovat pro budoucnost, v níž věřil; kdy tito lidé žili jako doposud nikdy dřív, pod pevnou a moudrou vládou Vůdce, který je miloval jako nikdo jiný.

Dnes se tomu dá jen stěží věřit. Zdá se to tak nereálné – jako úžasný příběh z jiného světa. A přeci je to pravda. Opravdu taková doba existovala, a to nedávno. Společné nadšení bylo tehdy v Německu tak běžné, jako strach a hořkost, které následovaly v době poté. Vojenské přehlídky, demonstrace mládeže a obrovská masová shromáždění byly běžnými událostmi. Člověk pozoroval hnědé bataliony pochodující kolem jeho domu a poslouchal inspirující hudbu písně Horsta Wessela jako samozřejmou věc. Kamkoliv se člověk hnul, mohl spatřit Führerovy portréty. A zdravil svého kolegu v kanceláři i v továrně, a své přátele na ulici, v tramvajích a autobusech, prostě všude, se svou vztyčenou pravicí a dvěma magickými slůvky, kterými vyjadřoval veškerou svou lásku a úctu k jakoby božskému Vůdci, vyjadřoval veškeré své naděje, veškeré své sny, veškerou svou hrdost – veškerou radost oněch nádherných dnů: „Heil Hitler!“

Německý velvyslanec pozdravil anglického krále – v té době též indického císaře – těmito triumfálními slovy i tímto gestem. Anglie byla ohromena, ale mlčela. Nemohla nic říct, jelikož nebylo co říct. Byla pouze skutečnost, které musela čelit: skutečnost, že Hitler vládl osmdesáti milionům lidí, kteří jej zbožňovali, a že v onom lidu se překotně rodila nová duše – či spíše, že stará, opravdová a věčná árijská duše v nich byla znovu probuzena. „Deutschland, erwache!“ – „Německo, probuď se!“ Tato slova raného nacionálněsocialistického poety neměla pouze tu čest stát se jedním z válečných pokřiků Hnutí; nebyla psána pouze na standartách stranických formací, nýbrž prostupovala srdci německého lidu coby nadpřirozený signál volající mrtvé k životu. A Německo se vskutku probudilo.

A lidé světa ho sledovali – někteří již s nenávistnou závistí a strachem; mnozí s upřímným obdivem; někteří s láskou; někteří s jistotou, že Hitlerův Nový Řád byl prvním krokem vstříc podobě světa, po kterém vždy toužili. Slavné to dny!

***

Bez války, pouhým tlakem oné síly, kterou mu dala jistota ve vlastní práva, si nyní Německo převzalo zpět do svých hranic doslova všechen lid své krve. Sársko, Rakousko a nakonec i Sudety se staly nedílnou součástí Třetí říše. Gdaňsk a nemožný „koridor,“ spojující Polsko s mořem skrze německé území, měly brzy následovat. Ovšem tehdy Anglie vyhlásila Německu válku.

Proč válku? Aby zabránila německému městu Gdaňsk zvát se německým? Ne. Přinejmenším v očích Anglie za to toto město nestálo. Tak tedy k „ochraně Polska“? Ne, určitě ne, bez ohledu jak moc pokrytci tvrdí opak a jak moc tomu hlupáci věří. Polsko mohlo dobře existovat i bez nemožného „koridoru“. A i kdyby nemohlo, koho to zajímalo? Ne. Válka byla vedena proti Německu, k rozdrcení Německa; žádný jiný důvod za tím nebyl. Nespatřitelný, všemocný Žid, který vládl – a stále vládne – Anglii, rozhodl, že Německo by mělo být rozdrceno, že musí být rozdrceno, protože ho nenáviděl. A nenáviděl ho ne proto, že vyrostlo svobodné, silné a hrdé, a ne proto, že bylo „hrozbou“ pro mír v Evropě (což nebylo), nýbrž proto, že to bylo nacionálněsocialistické Německo, Hitlerovo Německo, předzvěst probouzející se árijské duše napříč celým světem a velmi vážná hrozba pro pokračování neviditelné vlády Žida za veškerými takzvaně „národními“ vládami.

Ale Německo nebylo snadné rozdrtit. Na útok Žida a jeho spojenců odpovědělo Německo řadou vítězství, jež naplnila svět úžasem. Jeho pochod vpřed do všech směrů se zdál být nezlomným. A dalo se v polovině roku 1942 věřit, že Nový světový Řád, rozmach Nového Řádu po Evropě, byl na dosah. Od nejsevernějších břehů Norska čelících pólu, až k libyjské poušti, a od Atlantiku po Kavkaz a Volhu, se Führerovo slovo stalo zákonem – zatímco od schopného a statečného spojence Německa z Dálného východu, Japonska, které se již stalo pánem nad Pacifikem, Indonésií a prakticky nad celou Barmou, se každou chvílí očekávalo, že prorazí svými armádami napříč hranicemi Indie a že obsadí Kalkatu. Doposud nebylo žádného náznaku neštěstí v Rusku. A bylo přirozené očekávat, že německé voje budou pokračovat ve svém triumfálním pochodu skrze onu nekonečnou zemi a dál; že budou pokračovat ve svém pochodu – prastarém pochodu dávných Árjů na východ a na jih – a že se setkají se svými spojenci v císařském Dillí.

S hlubokým smutkem se dnes ohlížíme zpět k onomu ztracenému snu: k rozeznělé písni Horsta Wessela v majestátní skalnaté samotě Chajbarského průsmyku, k přivítání Adolfa Hitlera – Weltführera – v hlavním historickém městě východu. Nebylo to neuskutečnitelné. V jednu chvíli se to dokonce zdálo – alespoň pozorovatelům v Indii – jako jediné logické zakončení druhé světové války. Příliv událostí se ještě neotočil ve prospěch sil rozkladu. Jen málo lidí, pokud vůbec nějací, dokonce i v Evropě a i ve zdánlivě dobře informovaných kruzích, mohlo předpovídat, že se vše tak brzy a zásadně změní. Stále to byly velké dny – dny důvěry, dny naděje; dny, ve kterých se i přes nesmírnost boje mohl člověk cítit silným a šťastným, ať byl kdekoliv; dny, kdy člověk věřil, že všechno strádání, veškeré utrpení bude brzo zapomenuto v radosti a slávě „po vítězství.“

***

Ovšem právě z toho důvodu člověk netušil – nemohl tušit – kdo byl v oněch dnech skutečným nacionálním socialistou, a kdo ne: ani kdo byl v širém světě mimo „Stranu“ upřímným zastáncem Hitlerovy ideologie a pravým přítelem nacionálněsocialistického Německa, a kdo to jen předstíral.

Až do roku 1942 se Německo jevilo být celým svým srdcem a duší s Führerem. Evropa coby celek taková zjevně nebyla – kvůli probíhající válce –, ovšem zdálo se, že rostoucí počet lidí si uvědomoval, a to i v okupovaných zemích, že příchod Nového řádu byl nevyhnutelný a že to nejlepší, co mohli učinit, bylo spolupracovat s vítězícím Německem. V Asii, s jistou a elementární vnímavostí primitivů či s nadřazenou intuicí vysoce rozvinutých duší, narůstající milióny silně pociťovaly důležitost a hodnotu, jež by mělo Hitlerovo vítězství pro celý svět. Pociťovaly, že by to znamenalo lepší svět z jejich úhlu pohledu – konec dlouho nenáviděné nadvládě; konec vlády peněz; a v některých případech také triumf odvěkých myšlenek, které akceptovaly coby záležitost tradice; tedy triumf ducha, jenž jim byl po tisíciletí znám. A toto chtěly. Kdyby válka skončila v roce 1942 porážkou komunistického Ruska i západních demokracií a kdyby se armády Osy z východu i západu setkaly v Dillí, pak by se lidé radovali nejen po celém Německu, což si člověk dovede dobře představit, nýbrž celý svět (s výjimkou Židů a tvrdohlavé menšiny složené z demokratů a marxistů) by propukl v nesmírné zvolání štěstí: „Heil Hitler!“ Tato magická slova by triumfálně zněla od Islandu po Indonésii.

Ovšem nebylo by možné se dozvědět, jak dalece by tato slova vycházela od srdce každého člověka, či jak dalece by byla pouhým následkem masové sugesce. Slaboši a pokrytci – posluhovači času – by nikdy nedošli ke „změně názoru“; potenciální zrádci v samotném Německu by zůstali loajálními. Skuteční zrádci by se dobře postarali, aby jejich bezúspěšná podvratná činnost zůstala navždy utajena. Co víc, více než jeden z těchto mizerů by byl ctěn – a vzpomínán – coby prominentní člen vládnoucí hierarchie a strůjce vítězství – jelikož tací byli dokonce v samotných řadách nacistické strany!

Začali sami sebe odhalovat, jakmile se příliv událostí naklonil na nepříznivou stranu. Přestali věnovat tolik péče skrývání svých temných skutků, a to až do takové míry, že někteří z nich byli odhaleni. Dá se jen podivovat nad skutečností, že jich vícero nebylo odhaleno dříve. Zrádce první kategorie admirál Wilhelm Canaris zůstal bez podezření ve svém vysokém postavení hlavy německé tajné služby do roku 1944. A kdyby se tak nestalo kvůli onomu obludnému spiknutí proti Führerově životu, v červenci 1944, kterého byl součástí, kdo ví, zda by byl tento člověk vůbec kdy odhalen? Ostatní byli odhaleni až po válce – až po katastrofě, kdy se jim vyplácelo říkat světu a dokazovat, že vlastně i oni byli nepřáteli nacionálního socialismu. Kdyby byla válka vyhrána, lidé jako Hjalmar Schacht by stále byli vídáni na slavnostních shromážděních Strany, jak nosí na svém rameni nášivku s hákovým křížem; jak stojí se skutečnými nacisty, jako by byli jedněmi z nich. Nyní – v roce 1948 – napsal Schacht své Abrechnung mit Hitler[3] a dokázal tak, jak proradným mužem je – a byl, celé ty roky.

V době zlatých dnů bylo tisíce kreatur tohoto druhu. A byly také milióny nespolehlivých lidí, ani špatných ani dobrých, jejichž oddanost Vůdci, kterou tak často horečně provolávaly, nezasahovala pod kůži a ustupovala před strastmi „totální války“. Byli ale také tací, jejichž víra byla neotřesitelná, jejichž síla ducha neznala omezení; jejichž nacionální socialismus byl vyústěním myšlenek a zkušeností zakořeněných v hlubinách života.

Ve dnech slávy se nacházelo mezi takzvanými nacionálními socialisty zlato, obecné kovy i sliz. Nyní, když je vše ztraceno, sliz přetekl na stranu demokracií – správní lidé na správném místě. Obecné kovy stále existují, ale již se s nimi nedá počítat; již dále nechtějí zastávat jakoukoliv ideologii. Zůstalo jen osamocené zlato – a to je nyní v Německu hojnější, než se svět domnívá. Může být také nalezeno mezi hrstkou – velmi malou hrstkou – zahraničních nacionálních socialistů, kteří zůstali věrni Adolfu Hitlerovi a jeho myšlenkám i po porážce Německa; mezi nimi lidé jako Sven Hedin a hrstka dalších méně známých lidí rozličných národností.

Poznámky

  1. ^ „Nikde na světě není tolik fanatické lásky milionů k jedinému člověku.“
  2. ^ Německo, probuď se!
  3. ^ Hjalmar Schacht. Abrechnung mit Hitler. [Zúčtování s Hitlerem] Berlin: Michaelis, 1948.
One Comment leave one →
  1. Antal permalink
    27/07/2013 13:32

    Provedena revize překladu.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: