Skip to content

Zlato v peci – [3] A nyní zkouška

18/02/2011

Překlad třetí kapitoly knihy „Gold in the Furnace“ („Zlato v peci“) od Sávitrí Déví. Další přeložené kapitoly zde.

***

„Budete zkoušeni jako zlato v ohni.“

2. kniha Ezdrášova, 16:73

 

„Wir sind das lautere Gold, das im Schmelztiegel auf die Probe gestellt ist. Laßt den Ofen flammen und brausen! Es gibt nichts, was imstande ist, uns zu zerstören!“[1]

— Z nacistického letáku šířeného v okupovaném Německu v roce 1948.

 

Člověk musel na vlastní oči spatřit německé ruiny, aby uvěřil v nesmírnost nenávisti, jež onu zemi zpustošila. Samozřejmě, Londýn byl bombardován. Stejně tak jako další anglická i kontinentální města. Válka je válka. Ale tohle bombardování bylo čímsi jiným. Čím bylo půl tuctu obraných náletů Japonců na Kalkatu ve srovnání s nálety na Londýn, tím byly nálety na Londýn ve srovnání s pekelným bombardováním Německa spojeneckými letadly, seskupenými naráz ve formacích po stovkách, noc co noc.

Široké, sinalé pruhy fosforu vyplnily oblohu. V jejich oslnivě bílém světle bylo možné naposledy spatřit obrysy města. O několik vteřin později bylo celé místo v plamenech; o několik hodin později zbylo jen stále hořící moře trosek. Samotná zem, nasáklá fosforem, hořela pomalu dál, po několik dnů.

Ne jedno, ne deset, nebo dvacet, ale všechna německá města byla podrobena onomu systematickému ničení od nepřátel Nového řádu – „Křižáků v Evropě,” jak Američané sami sebe nazývali. To bylo k ztrestání německého lidu, za jeho lásku k Adolfu Hitlerovi, jejich Vůdci, jejich Spasiteli, jejich příteli. To bylo také k ztrestání Adolfa Hitlera za jeho lásku k německému lidu a lásku k árijské rase dosahující velikosti, jež na světě dalece převyšuje cokoliv jiného; za to, že se opovážil v jejich zájmu zpochybnit moc nespatřitelného Žida zpoza opony světové politiky. Lumpové, kteří plánovali a uskutečnili ono nelidské bombardování věděli, že nejjistějším způsobem jak mu způsobit bolest bylo uštědřit onen teror a utrpení jeho bezmocnému lidu. Zničili Německo tak, aby jej mohl vidět zničené. Tisíce Němců upálili zaživa – uvízlých ve vařícím bahně ulic, jež nestačili přejít či upečených ve sklepích, kde se houfovali v úkrytu – tak, aby ho myšlenka na jejich strašlivou smrt mohla pronásledovat dnem i nocí. Umenšili celou zemi na moře doutnajících ruin, tak, aby on, nebohý velký Muž, mohl trpět dokonce víc, než muži a ženy, které fosforové bomby postihly materiálně.

Nejefektivnější ničitelé všech dob, Asyřané za dob starověku a Mongolové za dob středověku, byli ve vedení války dosti důkladní; ve skutečnosti téměř tak důkladní, jako piloti, kteří teprve včera rozsévali oheň a síru nad nebohým Německem. Ale ani oni neukázali tak ďábelskou vůli k vyhlazení celé nepřátelské populace. Mongolové zcela jistě ušetřili vytoužené ženy, užitečné řemeslníky a děti ne vyšší než kolo od vozu, coby potenciální konkubíny a otroky. Letci Spojených národů neušetřili nikoho. Jediní lidé, kteří v dobách dávno minulých prokázali, že jsou stejně tak nadšenými masovými vrahy jako oni (v míře jakou technika starověkého válečnictví umožňovala) jsou Židé. Člověku stačí jen znovu si přečíst v Bibli monotónní, ale poučné zprávy o dobytí Kanaánu samozvaným „vyvoleným lidem“ – tedy zprávy z nezaujatého zdroje izraelitů, úplně všechny – aby pochopil, co mám na mysli. Nikdy ale nespojili se svou nenávistí vůči nepřátelskému národu tak tvrdohlavou, fanatickou a přitom metodickou nenávist vůči jedinému velkému Individuu. To vyčkávalo na svou realizaci až do této války, kdy tak učinili Árjové a polo-Árjové zaplacení nebo ovlivnění jejich moderními potomky.

A kdo byl onen nenáviděný muž, onen Adolf Hitler? Nikoliv pouze první, kdo usiloval o navrácení kolektivního uvědomění a hrdosti celé árijské rase, vně Německa, stejně jako uvnitř něj; nikoliv pouze ten, který potom, co udělal vše, co bylo v jeho silách, aby předešel válce, nabídl Anglii třikrát čestný mír; byl také mužem, který ušetřil zbytky prchající britské armády u Dunkerk a který odmítl invazi do Anglie, a tedy stvrzení vlastního vítězství, když stále ve svém milujícím srdci věřil, že Anglie porozumí upřímnosti jeho gesta, vzdá se své horečné protiněmecké politiky a pomůže mu zbudovat nový nádherný svět na troskách jediného nepřítele lepšího lidstva: peněžní moci mezinárodního Žida.

Je to ten, proti němuž uvolnili veškerou zběsilost střádanou po staletí ve svém nitru.

Když se dnes člověk prochází rozbombardovanými ulicemi Hamburku, Kolína, Koblenze, Berlína nebo jakéhokoliv německého města; či dokonce když spatří z okna železničního vagonu ony míle a míle ruin, bez ohledu na to, v které části země se nachází – ohořelé zdi, jejichž rozervané obrysy ční vstříc šedivému či modravému nebi nebo vstříc záři zapadajícího slunce tak dalece jak jen oko dohlédne; do nemožných tvarů zkroucené hromady železa, rozklížených kamenů a bloky betonu vršící se po nekonečných zpustošených prostorách, kde kdysi bujel život, kde byli kdysi lidé šťastní; kde Führer ani ne před pěti lety pohladil malé dítě – když člověk tohle všechno vidí, pravím vám, a když si ve své mysli připomene peklo, jež předcházelo a působilo takovouto otřesnou zkázu, nemyslí jen na slavné předválečné dny, s pocitem: „Toto je tedy to, co udělali, aby zabili Nové Německo!“ V člověku to také vyvolává jiný a docela odlišný obraz: bahnitou pláž u Dunkerk a politováníhodné přeživší britského expedičního sboru, kteří tam byli na pozdní jaro roku 1940 shromážděni, rozprášení a rozpolcení, zranění a hladoví, ale nad to vše vystrašení vědomím, že jsou jako štvaná zvěř; bouřící moře před nimi, německé divize za nimi, déšť a blesky a temná noc všude kolem nich; v této hrůze očekávali jen zdánlivě jediný možný osud: smrt. Pro vítězící německou armádu by bylo tak jednoduché udělat jediný krok a všechny je pobít – a ukončit tak válku. Ach, tak snadné! Ale se shora přišly rozkazy pro udivené generály a vojáky pochodující vpřed; rozkazy od Muže, proti němuž Anglie válčila, ale který neválčil proti Anglii; rozkazy od šlechetného, milujícího, důvěřujícího německého Führera, který v oklamaných Árjích, kteří tvořili většinu britské armády, nespatřoval své nepřátele: „Nechte volných několik kilometrů mezi nimi a německou armádou,“ jinak řečeno, „Ušetřete je! Umožněte jim nerušeně vyčkat na jejich lodě a ve zdraví dosáhnout anglických břehů.“[2] Bez ohledu na to, co německé vrchní velení mohlo pociťovat vůči poraženému agresorovi, rozkazy byly rozkazy. Zbytku britského expedičního sboru bylo dovoleno žít a odejít domů; bylo jim dovoleno zotavit se a opět bojovat.

Člověk si vzpomene, pravím vám, na tuto epizodu druhé světové války, když spatří rozvaliny všech německých měst, když spatří tíži mužů a žen žijících v přelidněných, dosud obyvatelných oblastech a když spatří veškeré útrapy a hořkost, plynoucí z onoho ďábelského bombardování. Proudy ohně, tuny fosforu vytrvale se řinoucí nad jeho lidem po pět let, to bylo poděkování Anglie Adolfu Hitlerovi za slitování, které měl ve své hodině vítězství s jejími vojáky. Bylo to poděkování Spojených států amerických za rozkaz nestřílet parašutisty zajaté na německé půdě. Bylo to poděkování nedůstojných Árjů, jak z Ruska, tak ze Západu, poděkování Muži, který je miloval, coby rasu, a který snil i pro ně o éře slávy a prosperity, po boku s jeho vlastním lidem, ve světě osvobozeném od tyranie peněžního systému.

***

Pod oním neustávajícím terorem trpěl německý lid nejprve s nadějí, že utrpení brzy skončí, že vítězství je na dosah; a pak, stále víc a víc, jak měsíce plynuly a žádná známka zlepšení se neobjevovala, již bez naděje. Zrádci, jak jsem již poznamenala v předešlé kapitole, se stávali smělejšími a smělejšími. A mezi běžným lidem rostlo roztrpčení, jelikož nedovedl pochopit, jak může být cokoliv – včetně bezpodmínečné kapitulace – horší než to, co snášel.

Když Německo skutečně uznalo v květnu 1945 svou porážku, zdálo se, že jen pramálo zůstává z nádherného ducha, jenž zemi pozvedl mezi oběma světovými válkami tak vysoko, jakož i na počátku této války. Od východu i západu nepřátelské armády, jedna stejně chamtivá, brutální a nenávistná jako druhá – každá „antinacistická,“ ať už v zájmu ustanovení marxistické ideologie nebo pokrytečtější či hloupější podoby demokracie – pospíchaly okupovat odzbrojené Německo. Převážná část zmučeného národa sledovala jejich příchod s unavenou rezignací těch, kteří si sáhli na hranice toho, co člověk může přetrpět.

Východní banda znásilnila všechny ženy, které pochytala; ukradla vše, co se jí zalíbilo; vyhnala miliony lidí z jejich domovů, aby je mohla nahradit Rusy, Poláky či Čechy. Banda ze západu, která jednala lépe možná tak jen v ohledu k ženám, byla v ostatních ohledech stěží lepší.

Francouzi vyhazovali lidi z vlaků pod sebemenší záminkou – zrovna nyní jsem viděla jednoho z nich to udělat, tři roky po konci války, a dovedu si je představit v roce 1945. Vždy si vykračovali po ulici viditelně s jídlem, před hladovějící populací. Přivedli své rodiny, obsadili nejlepší zbylé domy a krmili se a tloustly na úkor vyčerpaného Německa. Britové a Američané dělali v celku to samé. Dali lidem něco kolem patnácti minut až hodiny, aby opustili své byty a odešli kamkoliv chtěli – kamkoliv mohli jít – když tito okupanti zatoužili po pohodlném ubytování. Obvykle během několika dnů proměnili byt v prasečí chlívek, a když se stěhovali jinam, odnesli si vše, co shledali žádoucím. Uprostřed rozvalin Hamburku si vystavěli otřesně luxusní „klub vítězství“ a, stejně jako Rusové, strhali všechny Führerovy podobizny z veřejných budov, spálili veškerou nacionálněsocialistickou literaturu, na níž sáhli, a se systematickou nenávistí pronásledovali všechny, o kterých věděli – nebo o kterých si mysleli, že vědí – že jsou nacionálními socialisty.

Bez ohledu na jejich profesní výkony nebylo nikomu z nich dovoleno zůstat na jejich pozicích, které dříve zastávali. Většině pak nebylo dovoleno pracovat vůbec. Tisíce jich zatkli, uvěznili, krutě mučili a poslali do koncentračních táborů, vstříc jejich záhubě. Mezi nimi byli i Hitlerovi nejbližší spolupracovníci: členové nacionálněsocialistické vlády, generálové německé armády, vůdci jednotek SS a mládežnických organizací – někteří z nich nejlepší osobnosti moderní doby. Po celé týdny, po celé měsíce – ve skutečnosti více než rok a půl – se vlekl přespříliš slavný Soud z let 1945–46, ona nejodpudivější ze všech parodií na spravedlnost sehraná lidmi od úsvitu dějin. Skončilo to, jak každý ví, hanebným pověšením mužů tím nejpomalejším a nejkrutějším možným způsobem (každá poprava trvala kolem dvaceti pěti minut), mužů, jejichž jediným zločinem bylo konání jejich povinnosti, ovšem aniž by zvítězili ve válce. A ono zvěrstvo se konalo v tom, co zbylo ze starého středověkého města, které jen o několik let dříve bylo svědkem slávy znovuzrozeného Německa, ve vší malebné nádheře každoročních sjezdů strany: v Norimberku.

Když byla v období mezi dvěma světovými válkami ve Spojených státech souzena a popravena dvojice italských komunistů, Sacco a Vanzetti, zvedla se vlna nevole na všech světových stranách Země. Na všech zdech byly vyvěšeny transparenty a ve všech velkých evropských městech se konaly demonstrace k protestu proti odsouzení dvou marxistických mučedníků. V letech 1945, 1946 a ani v roce 1947 žádné podobné nálady nedojímaly Bohem zapomenutou Evropu (či Bohem zapomenutý svět, když na to přijde) v přízni k jednadvaceti obětem Norimberských procesů, či k tisícům jiných nacionálních socialistů, označených jejich žalobci za hlavní či menší „válečné zločince“ a odsouzených v okupovaném Německu falešnými spojeneckými tribunály. Žádné podobné nálady – něco snad jen v neformálních komentářích aktuálního dění několika málo lidí a možná že v jedné či dvou brožurkách – a to vyjádřené tak mírně, jak je to jen možné. A z druhé strany jak bouřlivá škodolibá radost vítězných divochů nad utrpením působeným jejich zajatým nepřátelům, tak stále odpornější samolibost sebejistých lumpů a hlupáků; povýšenecké kárání od samozvaných reformátorů lidstva, doufajících že po takovéto historické „spravedlnosti“ se Němci přinejmenším „poučí“, tj. že se zřeknou nacionálního socialismu a že se přidají do řad ideologie vítězů, jako malý poslušný chlapeček; řeči v rozhlase o postupném návratu německého lidu k „ideálům křesťanské civilizace“ v době, když jsou již nyní nacistická „monstra“ mrtvá.

Jak si pamatuji tu pošetilou, vulgární, krutou, souhlasně škodolibou radost anglicky hovořících opic rozličných plemen z jednoho z největších zločinů historie, a k tomu ještě to pokrytectví! Asi nikdy člověk nemohl intenzivněji cítit, jakýmže prokletím byla samotná existence křesťanské civilizace. Pohané by sebe v takové míře nikdy nezneuctili. My bychom se jistě nechovali žádným podobným způsobem, kdybychom válku vyhráli – my, jejichž cílem bylo oživení hrdého pohanského ducha mezi Árji celého světa. Možná, že bychom na prach rozdrtili veškerou opozici, ale nikdy bychom se nesnížili ani k pořádání takové frašky na spravedlnost, s úmyslem odsoudit naše nepřátele, ani bychom se nepokoušeli přivést je k naší filosofii. Ach, ne! Jelikož my víme jak zabíjet a víme jak umírat; ovšem nevíme jak lhát, abychom tak ospravedlnili naše konání v očích vlastních i cizích. Naším jediným ospravedlněním je triumf nacionálního socialismu – uspořádání, zde a teď, na této Zemi, harmonické hierarchie lidských ras vedených rasou pravých pozemských bohů. Nic jiného nepotřebujeme. Naši nepřátelé – nutno říci, že s výjimkou komunistů, kteří jsou na své vlastní cestě důkladní a upřímní, stejně jako my – nás pronásledují jménem „morálky,“ v niž nevěří. Pohrdáme jimi z hloubi svých srdcí. Pohrdáme jimi více než je kdy můžeme nenávidět. Možná jsme v této válce prohráli; či abych byla přesnější, slaboši a vyzrálí zrádci – falešní nacisté a vyložení antinacisté – nám ji prohráli. Ale raději bychom navždy zmizeli dokonce i z lidské paměti s tím, že bychom zůstali sami sebou až do konce, než abychom vládli světu jako naši vítězové. Raději bychom zahynuli a zanechali v temné nekonečnosti času, podobně jako blesk během noci, nezaznamenanou skutečnost naší nedlouhé a nádherné cesty, než abychom přijali jednu jedinou z jejich demokratických „ctností.“

***

Ale nacionálněsocialistická duše – duše árijská, probraná téměř po patnácti staletích dřímoty – není připravena znovu zemřít. Očištěná nevýslovným utrpením, vzpřímená, neporazitelná, zářící – když si dá člověk tu práci a osloví ji – v očích každého Němce hodného tohoto jména; sebe sama se vyjadřující v tichém gestu, v šepotu; v nadlidské vůli žít a znovu dobývat; v přenádherném vzdoru mučení a smrti; reakce na stíhání, které i z pouhého estetického hlediska má jen stěží nějakou paralelu ve světových dějinách.

Roku 1945 rozpolcené a zpustošené Německo, zabrané nepřátelskými armádami, vypleněné drancujícími okupanty, insultované celým zbabělým světem, nemohlo dělat nic, nic říci a vůbec stěží si mohlo něco myslet. Podobně jako dočasně knokautovaný boxer v ringu bylo i Německo omráčené. Z ruských okupačních území byly hlášeny případy masových sebevražd, stejně jako i případy rozsáhlých deportací na Sibiř, zatímco hladová, zcela nemajetná, v dobytčích vagónech (či v ještě horších podmínkách) naskládaná veškerá německá populace Východního Pruska a Sudet – více než 18 milionu lidí –, vyhnaná Rusy a Čechy, proudila do západního i jižního Německa. V měřítku neviděném po staletí byla celá země zasažena žhářstvím a násilnostmi. Pouhá skutečnost, že dům je, či byl obýván nacisty, byla pro všechny kriminální živly z celého sousedství omluvou, aby do něj vtrhli a rabovali s vědomím, že tak mohou činit beztrestně. Žádný muž či žena, o nichž bylo známo, že jsou věrnými stoupenci Hitlera, nebyli na ulicích nebo vlastně kdekoliv venku v bezpečí. V mžiku oka byl každý vnější znak nacionálněsocialistického režimu vymazán vetřelci, podpořenými německými židy.[3] Na úřadech, v kavárnách, na poničených nádražích, prostě na každém veřejném místě byli příslušníci okupačních sil, s pomocí místních neřádů, zaměstnaní strháváním všech Führerových podobizen, a to se zběsilou škodolibostí. Každý úder, jejž zasadili, každé bodnutí nože nebo meče do lepenky či dřeva, každé roztržení papíru, každičké znesvěcení připomínek slavných dnů či každé znesvěcení posvátného symbolu svastiky pro ně bylo novým stvrzením jejich vítězství nad nacionálním socialismem.

Upřímný nacista, který šel náhodou kolem – jeden mezi tisíci, u nějž hlad a strádání v oněch otřesných dnech dočasně neumlčely veškerý idealismus –, bezmocně pociťoval, jak se jeho oči plní slzami a srdce zuřivostí. Onoho dne byl již svědkem tuctu obdobně vulgárních výjevů a mnoho dalších jich viděl dříve. Na stáncích viděl titulky nyní spojenci kontrolovaných noviny hlásat nejčerstvější zatčení významných představitelů nacionálního socialismu. Slyšel, jak jsou nejbližší „bunkry“ na venkově jeden po druhém vyhazovány do povětří, coby nenáviděné pozůstatky síly Třetí Říše. Viděl vojáky vítězných demokracií pochodovat ulicemi tam i zpět, viděl jejich důstojníky vstupovat a vycházet z klubů narychlo zřízených vprostřed zřícenin jeho města. Po celé měsíce – snad i po celé roky – věděl, že taková scenérie bude běžnou záležitostí, že takové zprávy budou denními zprávami a že se taková atmosféra pronásledování a sklíčenosti, atmosféra strachu a nenávisti, stane „normální“ v jeho hrdém Německu. Věděl, že nyní už není žádná naděje, žádná bezprostřední budoucnost pro vše co miloval a za čím stál. Otočil hlavu stranou, aby neviděl obraz Adolfa Hitlera ušlapaný v bahně a odpudivou škodolibou radost na tvářích vítězů toho dne.

Nicméně přes to vše, co se mohlo stát a přes to vše, co se ještě stát mělo – ať už se měl nacionální socialismus jednoho dne znovu prosadit, či ne –, on by se nikdy nevzdal, nemohl by se vzdát, své oddanosti věčné Ideji, na níž se Führer pokusil vystavět pravdivější civilizaci a krásnější lidstvo. Právě naopak, asi nikdy dřív se mu největší Evropan všech dob nejevil být tak velkým jako právě teď, když si jej představoval z hlubiny neštěstí, ze všeobklopujících perzekucí a horších věcí než čím jsou perzekuce; ze zjevné všeobklopující apatie jeho samotného vlastního lidu, v němž pět let divošského bombardování a nyní hlad a bída zabily vše krom základních zvířecích instinktů po jídle a teplu, zabily každičkou touhu krom touhy mít klid a trpět o něco méně.

Věrný mladý muž pospíchal k domovu. Dorazil k bloku domů v troskách, sešel několik schodů, ocitl se v jediné obyvatelné místnosti, jež v okolí zbyla: ve sklepě, v němž žil spolu se svým kamarádem. Ono místo poskytovalo alespoň výhodu samoty – daleko od nevítaných diváků a naslouchačů připravených udat každého skutečného nacionálního socialistu. Otevřel dveře a opatrně je za sebou zavřel. Poté vztyčenou pravicí – v květnu roku 1945 – pozdravil svého druha, stejně jako ve dnech kdy oba pochodovali bok po boku v řadách Úderných oddílů: „Heil Hitler!“

V tichu chladné, vlhké a pusté místnosti, v níž až na pár uvařených brambor ze včerejška nebylo nic k snědku, zněla ona dvě kouzelná slova lásky, hrdosti i síly jasně a vítězoslavně. Jeho kamarád se postavil na nohy a tím samým gestem mu je v odpovědi zopakoval, tak jako tehdy a tak jako vždy: „Heil Hitler!“

Zdar neporazitelnému Německu! Zdar nehynoucí árijské mládeži, elitě světa, kterou jednatelé temných sil mohou mučit a nechat hladovět, ale nikdy si ji nemohou podmanit! Ono skromné vyznání věrnosti dvou neznámých, ovšem skutečných nacistů je samo o sobě v roce 1945 vítězstvím.

A nebylo jediným.

V zimě toho stejného úděsného roku 1945 – nebo to bylo počátkem roku 1946? Očitý svědek, který mi tuto událost vylíčil, si nepamatoval – projížděl Saarbrückenem vlak rozvážející do různých koncentračních táborů po okupovaném Německu několik tisíc německých válečných zajatců, jejichž jediným zločinem bylo, že náleželi k elitě nacionálněsocialistických sil: k SS. Mladí muži, namačkáni jeden na druhém, stáli bůhví kolik hodin v temném mrazivém vagónu na dobytek, bez jídla, bez vody, bez nejvíce nepostradatelných lidských komodit. Směřovali vstříc osudu horšímu než smrt; vstříc samotným síním pekla – a oni to věděli. A přesto, ačkoliv je nikdo nemohl vidět (jelikož vagóny byly zcela uzavřeny, až na úzkou štěrbinu navrchu), mohli je lidé slyšet. Zpívali – zpívali překrásnou píseň legií SS, navzdory svým hrozivým podmínkám a navzdory ještě hrozivější budoucnosti, jež je očekávala. Jak vlak pomalu projížděl, dobře známá slova dosáhla k tichému a zasmušilému davu seskupenému na nástupišti – byla to ozvěna velkých dnů nacionálního socialismu a, uprostřed německého mučednictví, jistota nezničitelné síly a již nyní příslib nového počátku, nezohledňující kdy a jak: „Když všichni zradí, my přesto věrní zůstanem…“[4] Každý přihlížející byl dohnán k slzám. A já také, když mi nyní – téměř o tři roky později – byla tato příhoda vylíčena.

Vlak projel a zmizel v dáli. Člověk již nemohl slyšet píseň SS. Ale věděl, že ti mladí válečníci stále zpívali. A pamatoval si slova, která vycházela od jejich rtů – heslo jejich životů pro zítřek, pro následující měsíce a snad i celé roky, v hladu, horečkách i bolestech; v mukách v rukou zbabělého žida a jeho přisluhovačů, až do posledního okamžiku smrti: „ … věrní jako německé duby, jako Měsíc a jako sluneční svit.“[5]

Kde jsou nyní ti skvělí mladí nacionální socialisté, skuteční lidé mezi opicemi, přívrženci boha mezi lidmi? V tuto chvíli je pravděpodobně většina z nich mrtvá; či zpět ze zajetí, s nalomeným zdravím a patrně žádnou budoucností – rozdrcena všemocnou mašinérií „denacifikace,“ onou organizací zřízenou v Německu podlidmi s cílem rozdrtit na prach vše, co je přirozeně silné a krásné, živé, inteligentní a hrdé, a hodné vládnutí; vše, co ti červi nedovedou pochopit a proto to nenávidí. To je bezpochyby osud velkého počtu z nich. Ovšem ne všech. Díky árijským bohům, jež milují a důvěřují věčnému Německu, někteří si zázračně uchovali svou fyzickou vitalitu spolu se svými nacionálněsocialistickými ideály a vyčkávají, nehledě na to zda stále v koncentračních táborech či ve svých domovech, aby vedli a vítězili v nadcházejícím zápase. Hrdinové oné příhody, hodné výšin antiky, kterou jsem nyní popsala, či hrdinové dalších, neméně dojemných příhod, o nichž jsem neslyšela, bez ohledu na to kde nyní jsou, ti nezastrašení přeživší našich nesmrtelných SS – i SA – mohou píseň, která se na nádraží v Saarbrücken nesla z vagónů zajetí onoho pochmurného večera, kdy se vše zdálo ztraceno, znovu jednoho dne rozeznít podél hlavních tahů Evropy a Asie, doprovázejíc jejich pokračující pochod vpřed, k jihu, k východu, k samotným koncům světa! Oni si to zaslouží. A my si to zasloužíme, my všichni, blízcí i vzdálení, kteří v utajených činech či v tichém očekávání zůstáváme věrni našemu Führerovi a našim ideám, v obklopení většiny, jež víru ztratila.

***

Většina je vždy nevěrná. Většina se skládá z průměrných mužů a žen, ani dobrých, ani špatných, pro které je bezpečí a pohodlí každodenního života i osobních závazků vždy přednější než veliké neosobní ideály, jakými jsou ty naše. Většina slovem i činem zastává otevřeně velké ideály a proklamuje svou oddanost velkým vůdcům pouze když cítí, že tak může činit bezpečně, tedy aniž by tak ohrožovala svůj denní chléb či narušovala svůj soukromý život. I ta nejlepší árijská většina není prozatím osvobozena od těchto slabostí; a dá se jen pochybovat, zda tomu kdy bylo jinak – zda tomu vůbec může být jinak –, dokonce i po letech nacionálněsocialistické výchovy. A proto naše společenskopolitická filosofie, ačkoliv v prvé řadě na rasu soustředěná je, není soustředěná jen na rasu samotnou, nýbrž je také soustředěná na osobnost. Osobnost je vždy výsadou menšiny – a to tím více, čím je silnější, uvědomělejší a určitější, a tím pádem spolehlivější.

A i navzdory této nepopíratelné univerzální skutečnosti, to, co dnes ohromuje v okupovaném Německu cizí nacionální socialisty není že by potkávali tak málo skutečných Němců, ale právě naopak, že jich objevují mnoho, často i v těch nejneočekávanějších kruzích; není to vynucené zklamané uznání, že nejuvědomělejší árijská populace v Evropě je podobná jakémukoliv výřezu lidstva považovanému za en masse, navzdory dvanácti letům nacionálněsocialistického režimu, ale právě naopak, uzření, jak odlišná zůstala, dokonce i přes tak nedlouhou zkušenost s Novým Řádem, které se jí dostalo.

Jak jsem již zmínila, ten zpustošený národ je – zjevně – zbaven každičkého vnějšího nacistického symbolu, obrazu či knihy a německý lid mlčí – všedně, vyhýbavě – (alespoň na první pohled) o všem, co má spojitost s nacionálním socialismem. Mluví o všem, jen ne o „tom.“

Cizinec, který přišel „okupovat“ zem, nebo prodávat a kupovat, nebo zasílat „zajímavé“ články do demokratických novin, jejichž je dopisovatelem – ten nesympatický cizinec, v jehož očích je nacionální socialismus prokletím, nebo jemuž je politika jako taková lhostejná – krčí rameny a říká: „No, už asi mají dost toho požehnaného ‚režimu‘! Nemohu je z toho vinit, když vidím tu spoušť, kterou jim způsobil.“ Anebo si plete německý lid s pasivním stádem, zajímajícím se pouze o jídlo a pití, denní práci, materiální zajištění; připravený následovat kohokoliv, kdo mu tyhle věci slíbí – a svůj slib dodrží. „Co myslíte?“ řekl mi v Paříži jeden Francouz ve vysoké pozici, který strávil v Německu tři roky, „Hitlera se drželi kvůli tomu, co od něj dostali: příležitost obohatit se na úkor jiných národů; možnost vykračovat si v jezdeckých botách a chovat se jako surovci doma i venku. Nikdo z nich dnes kvůli němu ani nezabučí, mimo hrstku fanatiků. Nadávají jen kvůli výhodám, které ztratili a vyčkávají nového pána, který jim opět dá přehlídky i blahobyt, bez ohledu kdo to bude. To jsou Němci!“ Chtěla jsem říct: „Nebuďte si tím příliš jistý, milý pane,“ Ale já nepřišla debatovat.

V jiných případech zde hned od kapitulace usazený nepřítel shledává Němce „prohnanými“ a „v porážce nedůstojnými,“ abych užila výraz úředníka ve francouzské zóně, ke kterému jsem zavítala krátce po svém příjezdu do země. (Člověk zkrátka musí být navenek s těmi tvory zadobře, přesto jak moc je v srdci nemůže vystát. A to tím spíše, čím nebezpečněji žije.) „Jsou zde kolem,“ řekl úředník, „různí nacisté; a to i toho nejhoršího typu. Ale oni vám to nikdy neřeknou. Nikdy se nedozvíte, co si skutečně myslí. V zemi jsem již tři roky. Jazykem mluvím plynule. Mezi lidmi jsem si udělal mnoho přátel. Ale potkal jsem jen jednoho člověka – jednoho za celou tu dobu – který mi řekl (přesněji řekla, jelikož to byla žena), že se stále drží nacionálního socialismu. A někteří mi říkají, že mám štěstí. Oni žádného nepotkali.“ „Můj milý pane“ – pomyslela jsem si – „nemáte vůbec žádné ‚štěstí‘. Jsem na místě jen týden a již jsem narazila na více než padesát lidí, jak mužů, tak žen, kteří mi ‚to‘ řekli, či kteří mi to dovolili bez nějakých potíží uhodnout. Ale já neříkám ani slovo, jelikož byste snad mohl nabýt podezření, cože za člověka to vlastně sama jsem, a začít v takovém případě pátrat. Nebojte! Nebudu budit spícího psa! Nepoznáte mě – nebo pravé Německo – dokud nepřijde osvobození.“

Mezitím je jediným cizincem, který může očekávat, že se o skutečném Německu něco dozví, pravý zahraniční nacionální socialista. A to nikoliv pouhý myslitel co se věci týče; ne člověk, který v tichu načrtává své soudy a filosoficky vyčkává na další válku, aby dala věci do pořádku. Ale člověk činný; člověk, který Führera miluje natolik, že se odváží riskovat; člověk, který miluje německý lid natolik, že s ním snáší břemeno těžkostí i persekucí; člověk, který ve svém nádherném životě chudoby, víry a nebezpečí nemá žádné ochrany, krom té od nesmrtelných bohů a od nich. Takový člověk má dnes přirozeně pravdivější vhled vhled do reakcí Němců než jakýkoliv jiný cizinec, a dokonce i než mnozí Němci samotní, jelikož z něj nikdo nemusí mít strach. Naprostí nepřátelé nacionálněsocialistického režimu – kteří by ještě před pár lety měli mnoho důvodů se jej obávat – vědí až příliš dobře, že je nyní nemůže nijak ohrozit, i přesto jak moc by chtěl. (Naopak jsou to oni, kteří, pokud jej najdou, a pokud se tak rozhodnou, mu mohou škodit v libovolné míře. Ale oni se vyjadřují upřímně, ve své marnivosti si představují, že žádný cizinec nemůže vážně podporovat režim, který po jeho porážce nenávidí. Zahraniční nacista cítí nebezpečí a dává si pozor, aby se o něm příliš nedozvěděli.) Převážná část lidí, kteří se „nezajímají o politiku,“ ale kteří se v dnešní atmosféře perzekucí bojí říct jediné slovo chvály o „Hitlerových časech,“ mu, zahraničnímu nacistovi, vyjádří svůj skutečný názor na všechny přední muže Nového Řádu, jakmile s jistotou poznají, o koho jde. Někdy dokonce zboří některé jeho iluze, aniž by tak zamýšleli. Ale rozhodně mu věří – právě proto, že je nacionálním socialistou.

A především, on (nebo ona) je jediným cizincem, jemuž praví němečtí nacionální socialisté – ti, kteří v těchto dnech zkoušky nejenže neztrácejí odvahu svých názorů, ale jsou také připraveni při první příležitosti pokračovat v boji – mohou, a budou, bezvýhradně důvěřovat.

A je úžasné nejen jak bdělí – živí –, nýbrž také jak početní jsou mezi navenek tichými, zamlklými – „egoistickými“ a „prostými všech ideálů“ – průměrnými Němci. Jednou jsem se zeptala muže, o kterém jsem věděla, že je nacistou té nejryzejší kvality, kolik že takových „jako je on“ v celé zemi je. S upřímným pesimismem mi odpověděl: „Velmi málo; možná dva milióny; určitě ne víc než tři.“ – „Německo si zaslouží vládnout,“ odpověděla jsem, „jestliže se stále ještě může pochlubit třemi milióny takových synů a dcer. Je to velmi vysoký podíl.“ (A já osobně jsem měla sklon věřit, že jich je mnohem více než tři milióny.)

Pocítit důvěru oné hrdé elity Evropy (která je též elitou světa) je nyní, v roce 1948, v době kdy ona elita ví, že nemůže věřit nikomu, zajisté tím nejjímavějším zážitkem, jaký může zahraniční nacista v dnešním Německu zažít. Posadit se v nějakém skromném příbytku vprostřed města v troskách či na osamělém místě na venkově a na vlastní uši poslouchat slova neotřesitelné víry v našeho Führera i ve vše co představuje, od mužů a žen, kteří jej uznávali za dob slávy a stáli při něm v době neštěstí a kteří snášeli všemožné perzekuce v rukou jeho nepřátel během těchto tří let; od mužů a žen, kteří se nikdy, ani navenek, nezpronevěřili s těmi, kteří ho nenáviděli, bez ohledu na to co je tato odvaha stála po materiální stránce, a kteří jsou nyní, v době, kdy se vše zdá být proti nám, připraveni opět bojovat za vítězství jeho velkých snů; pro pocit kamarádství s takovýmito lidmi stojí za to přijít až z druhého konce světa.

Obdivovat v nich hrdou duši věčného Německa a přinést jim skrze vlastní oddanou spolupráci v utrpení a nebezpečí předzvěst budoucího holdu celému árijskému lidstvu, který si tak zaslouží, to stojí za každou oběť. Chceme-li jich býti hodni – mít právo myslet a říkat „my“ namísto „oni,“ když na ně odkazujeme – stojí za to žít s vědomím, že vlastní životní dráha může v každé chvíli skončit ve vězení či v koncentračním táboře.

V mezičase, tak dlouho jak jen je člověk stále svobodným, má potěchu ze vzdorování nynějším pánům Německa. Nutí je vnímat – nutí je vědět – že tuto zemi nemohou držet na dně dlouho. Dává jim poznat, že materiální moc sice bezpochyby něco znamená, ale že není vším; jak správně řekl náš Führer: „Člověk nemůže vymýtit Weltanschauung silou, ale pouze bojovným prosazením jiného Weltanschauungu.“[6]

***

Jiný Weltanschauung? A který? Co naši nepřátelé mohou světu nabídnout namísto nacionálního socialismu, který se tak odhodlaně snaží zničit coby nejčistší výraz přirozené elity našich dnů, kterou nesnášejí? Na čem chtějí budovat budoucnost? Na křesťanství, z něhož je již svět nemocný? Či na demokracii, oné další velké frašce? – na „svobodě slova pro všechny,“ vyjma těch, kteří myslí za sebe a milují pravdu; na „svobodě jednání pro všechny,” vyjma hodnotnějších mužů a žen, těch, kteří by jednali tak jak smýšlejí, kdyby dostali moc, a kteří smýšlejí jako my; na systematickém dosazování špatných lidí na špatná místa; na drancování národních bohatství vychytralými lotry; na vládě spodiny? Nebo na komunismu – nejprohnanějším ze všech masových klamů, oné filozofii navenek obdařené mnoha našimi charakteristikami – čímž je na první pohled atraktivní pro všechny upřímné nepřátele kapitalismu – ovšem postrádající dva základní kameny, jimž naše přesvědčení vděčí za svou věčnost: uznání přirozené hierarchie ras a uznání významu osobnosti v historii a všech oblastech lidského života?

Skutečně zcela vážně očekávají, že někdo, kdo studoval nacionální socialismus – a a fortiori někdo, kdo jej zažil – bude přitahován jednou či druhou z těchto nástrah k polapení lidské mysli?

Křesťanství stále může uspokojovat slepce, starce, slabochy – lidi tohoto typu a hloupé postarší panny z Velké Británie, které i dnes stále odmítají uvěřit, že jejich mužští krajané užívali během této války fosforových bomb či že špatně zacházeli s německými zajatci. Takovíto naivní lidé, žijící v ráji hlupáků, mohou strávit svých několik posledních klidných dnů dumáním nad možnostmi toho, co nazývají „esoterickým“ křesťanstvím, jakožto protiklad tomu nesoucí cejch exoterní, které selhalo. Ale miliony duší po celém světě nemají čas na takovéto nesmysly, nehledě na to jaký je jejich další název. A ti silní tím pohrdají. Demokracie je předem odsouzena k zániku skutečností, že demokraté sami vědí, že nejde o nic než o žalostné divadlo. A komunismus – skutečný komunismus, ne ona zředěnost pro západní spotřebitele – může být dobře nejlepší ideologií pro čínské kulie, pro nejnižší indické kasty (což jsou bývalí zákazníci křesťanských misionářů, a poté bezproblémoví konvertité k islámu) a pro děsné masy ze severní Afriky a z Blízkého východu. Ale nemůže sloužit pracujícím mužům a ženám vyšších ras, ať už na Západě nebo na Východě – zvláště pak když sami poznali vše, co Zakladatel nacionálního socialismu pro pracujícího člověka udělal. A už vůbec nemůže sloužit myslícím lidem, ve kterých bylo jednou probuzeno árijské vědomí – nám sloužit nemůže. Nikdy! Nechte vlnu přijít! Může si na nějaký čas podmanit celou Evropu, materiálně, a prodloužit naši zkoušku. Ale její dopad se nakonec ukáže být bezmocným, stejně jako je bezmocný demokratický Weltanschauung. „Nic nemůže zničit to, co je postaveno na pravdě.“ Na těchto slovech, kolujících roku 1948 po celém Německu na nacistickém letáku, spočívá naše důvěra v budoucnost. Pravda za naší společenskopolitickou filozofií – spolu s charakterem jejich oddaných představitelů dnes, v čase naší zkoušky – je tou nejsilnější zárukou, že v přicházející vlně nemůžeme nikdy utonout.

Dnes trpíme. A zítra možná budeme muset trpět ještě víc. Ale víme, že to není navždy – možná že ani ne na dlouho. Jednoho dne ti z nás, kterým bude umožněno být svědky nadcházející srážky a přežít ji, budou pochodovat skrze Evropu v plamenech, opět za zpěvu písně Horsta Wessela – coby mstitelé mučednictví svých kamarádů, coby mstitelé veškerého ponížení a krutostí, kterým jsme byli od roku 1945 vystaveni; a coby dobyvatelé svých dnů; coby budovatelé budoucího árijského světa na rozvalinách toho křesťanského; coby vládci nového Zlatého věku.

Poznámky

  1. ^ „Jsme čistým zlatem vloženým na zkoušku do pece. Nechte pec žhnout a burácet! Nic nás nedokáže zničit!“
  2. ^ Churchill nám ve svých War Memoirs předkládá odlišné vysvětlení rozkazů Führera pro generála Haldera, náčelníka německého generálního štábu. Toto se dalo očekávat. Píše: „On [Hitler] pociťoval, že nemůže obětovat obrněné jednotky zbytečně, jelikož ty byly zásadní pro druhou fázi kampaně. Bez pochyby věřil, že jeho vzdušná převaha bude dostatečná k zamezení rozsáhlé evakuace po moři. Přesto, podle generála Haldera, mu poslal prostřednictvím Brauchitsche zprávu, nařizující ‚jeho obrněným jednotkám zastavit a někde dokonce ustoupit.‘ Tak, říká Halder, byla cesta do Dunkerk pro britskou armádu volná.“
    „Ostatní němečtí generálové řekli v podstatě stejný příběh a dokonce uvažovali nad tím, že Hitlerův rozkaz byl podnícen politickým motivem, s cílem zlepšit šance na mír s Anglií po porážce Francie“ (Winston Churchill, War Memoirs, Vol. II., Their Finest Hour).
    Údajně „pravé deníky“ z velitelství generála Rundstedta, „soudobě psané,“ na nichž Churchill vystavěl svůj výrok, o rozkazech vydaných z iniciativy generála Rundstedta, nejsou s velkou měrou pravděpodobnosti „psané soudobě,“ nýbrž až po válce. K tomuto závěru jsem došla z následujícího důvodu.
    Dne 6. dubna 1949 mi plukovník Edward Vickers, britský ředitel Werlské věznice, kde jsem byla sama jako politický vězeň uvězněna, řekl, že „političtí vězni jsou ti poslední, kterým by britské orgány dovolily na celách svítit po osmé večer a pomůcky ke psaní“ (Sama jsem přímo požádala o lampu, kterou jsem nedostala). „Ale,“ dodal, „ti, kteří pro nás píší,“ ti, kteří dělají „tajnou práci v našem zájmu, těm poskytujeme veškerou výbavu.“ Na druhou stranu mi bylo řečeno od odpovědného člena britské policie v Düsseldorfu, který na mě chtěl udělat dojem tím, jak „dobří“ a „shovívaví“ Britové v Německu jsou, že generál Rundstedt požíval ve svém zajetí všechny možné výhody – nejen světlo po večerce a povolení psát, nýbrž i povolení opustit vězení na „čestné slovo,“ což je vskutku hodně. Nechtěla bych být k nikomu nespravedlivá, zvláště pak ne k německému generálovi, ale nemůžu si pomoci od úvah, jestli ony Churchillem zmiňované „deníky“ nejsou jen další „tajnou prací v britském zájmu,“ kterou měl na mysli plukovník Vickers 6. dubna 1949.
  3. ^ Jsme obviněni z vyhlazení bůhví kolika miliónů židů. Je podivné – přinejmenším –, že jich v čase kapitulace v Německu stále tolik nedotčených žilo.
  4. ^ „Wenn alle untreu werden, so bleiben wir doch treu…“
  5. ^ „…treu wie die deutschen Eichen, wie Mond und Sonnenschein!“
  6. ^ Srov. Mein Kampf I, kap. 5, str. 125 (Michalčík).
Reklamy
komentářů 12 leave one →
  1. Ahaman permalink
    18/02/2011 23:24

    Tohle je těžké čtení, těžší než kdejaký židovský hanopis.

  2. Narky Bohemian permalink
    21/02/2011 09:54

    Tohle je hlavně demagogie. A bludy, smotaný dohromady.
    Kupříkladu pálení knih, na které si tu Savitri stěžuje, byl nacistickej výmysl, tak nevím co se jí nelíbí. A bude vyprávět něco o dobytčácích a pejorativně se vyjadřovat o Češích, jako kdybychom byli nějaká lůza. To je „vskutku pro-národní“.

  3. darknorth82 permalink
    21/02/2011 11:28

    Tohle čtení má stejnou hodnotu, jako kdyby svůj názor na to samé téma napsal nějaký zapřísáhlý antifašista. Bylo by to stejně fanaticky zabarvené, ale z pohledu druhé strany. Já se o toto období lidských dějin už léta intenzivně zajímám, ale z tohoto článku bych rozhodně nic důležitého nečerpal. Svinstva se děla jak na straně spojenců, tak na straně Německa, ale zde je Německo prezentováno jako nějčistší neviňátko a ten zbytek jako to nejhorší zlo. A tímto způsobem se dívat smysluplně na minulost opravdu nedá.Doufám jen, že Midilird sem ten překlad dává jen z důvodu ukázky, kam až může fanatická víra v „něco“ dojít a ne z důvodu, že by takovému výkladu dějin sám bezmezně a hlavně nekriticky věřil.

  4. 21/02/2011 23:30

    Nikde jsem nikdy netvrdil, že Zlato v peci je „historická“ kniha, či „faktografická“ a rozhodně by za takový zdroj neměla být považována (neříkám, že vše v knize napsané je z historického hlediska lež, ale čtenáři jsou snad schopni se nad touto i dalšími kapitolami zamyslet a sami vyvodit závěry).
    Savitri Devi považovala Adolfa Hitlera za avatára boha Višnu, který byl „seslán“ aby pozvedl „árijský duch“ proti „židovskému“. Zlato v peci vyjadřují její pohled na válkou zničené Německo přičemž okrajově zmiňuje i myšlenku NS. Savitri Devi žila před válkou a během války v Indii a tak vše sledovala z povzdálí a třeba o mnohém neslyšela, byla však (což je dobře poznat) fanatickou nacistkou a přesně v tom duchu se celá její poválečná tvorba nese. S tímto vědomím je také nutno její díla číst.

  5. Hrajnoha permalink
    22/02/2011 13:35

    Podľa mňa Savitri ušiel najmä jedna veta od Hitlera, v ktorej hovoril, že jeho cieľom je vytvoriť spoločnosť, v ktorej nebudú kasty ani triedy a nikdy už nebudú môcť vyrásť, takže jej snaha o apel na hitlerovských NS prostredníctvom hinduizmu je podľa môjho názoru trochu streľba na prázdno.

  6. Europa erwache! permalink
    22/02/2011 15:46

    Ale nic by nevyšlo na prázdno. Cílem Hitlera bylo vybudovat společnost bez kast a tříd, kde si všichni členové národní pospolitosti budou rovni. Jedno jestli jde o muže či ženu, dělníka či průmyslníka, měšťana či vekovana nebo člověka vzdělaného či nevzdělaného.
    Hitler mluvil o členech národní pospolitosti, ne však o jedincích stojících mimo ni. Byl by proti začleňování jedinců cizích národnímu společenství a nepatřících do něj. V Indii byl kastovní systém vlastně ochrannou árijské rasy před míšením s nižšími kastami, protože sňatky mezi příslušníky odlišných kast byly zakázány. Kastovní systém chránil čistotu árijské krve ve společnosti nestejnorodé, mnohonárodní a multirasové. Tam nelze usilovat o „rovnost bez kast a tříd“.
    Savitri určitě nic neušlo a moc dobře chápala (narozdíl od mnohých lidí dnešní doby) jak to, co říkala sama, tak to, co říkal Hitler.

  7. Myslič permalink
    22/02/2011 16:23

    No jo, ale v Indii kastovní systém selhal, proč pak? Názor té paní na Čechy, nejen v tomto článku, je přinejmenším mimo mísu.

  8. 25/02/2011 11:39

    Hrajnoha: Europa erwache! to napsal dobře, já jen dodám následující: úryvek z Hitlerova projevu z dubna 1922:
    „Neexistuje nic jako třída: nic takového existovat ani nemůže. Třída znamená kasta a kasta znamená rasa. Pokud jsou v Indii kasty, je to jen dobře; je tu tedy možnost, že v Indii kdysi spolu žili Árijci a černí domorodci. Stejně tak v Egyptě a Římě. Ale u nás v Německu, kde jsme všichni stejné krve, stejných očí a mluvíme stejným jazykem, nemůže být žádná třída; může zde být pouze jeden lid a nic víc.“

    Myslič: protože lidí ve vyšších kastách bylo míň a postupně docházelo k míšení, stejně jako v Egyptě a Římě. Ovšem i dnes lze u lidí z vyšších kast pozorovat větší „bělost“ než u těch z nižších.
    Stejně jako mnoho zahraničních NS, včetně mnohých sympatizantů jakým byl třeba Degrelle, se názor Savitri Devi na Čechy odvíjí bohužel téměř výhradně od Sudet a vyhánení jejich obyvatel po válce.

  9. Myslič permalink
    25/02/2011 14:57

    Je pravda, že v Indii kastovní systém selhal, ale ty zbytečky Árjů jsou vidět hlavně u herců z Bollywoodu. Třeba ten chlápek, co hrál Sandokana, mylim, že se jmenuje Kabir Bedi. ÷)

  10. dan permalink
    02/03/2011 13:35

    Skvělý článek! Dík . Jen tak na okraj…kde tam někteří postující našli negativní názor na čechy? To, že se část čechů po válce nechala sfanatizovat židy a jejich pohůnky a následně tyranizovala své pokrevní bratry -němce je bohužel smutná pravda a ostuda

  11. Myslič permalink
    02/03/2011 22:08

    dan—A to,že Němci za války tyranizovali své pokrevní bratry Čechy, to ostuda není?!

  12. Antal permalink
    18/08/2013 13:20

    Překlad zrevidován.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: