Skip to content

Proč debatovat o holokaustu

02/03/2011

O víkendu zemřel zřejmě nejslavnější český přeživší holokaustu, Žid Arnošt Lustig. Jak se dalo čekat, jeho odchod oznamovaly všechny možná média a opět nám bylo ze všech stran připomínáno jaký ten holokaust byl vlastně strašný. Přiznám se, že doposud jsem od Lustiga nečetl žádné jeho dílo a ani jsem se o jeho osobu nikdy nezajímal, takže nemohu soudit kým byl. S jeho smrtí se ovšem začalo připomínat co kde řekl a co kde napsal. Jedním z těchto připomenutí je i jeho přednáška, kterou při jeho úmrtí vydaly Britské listy. Tato přednáška s názvem „Proč učit o holokaustu“ se sice nese v silném tónu dezinformací a pokrytectví, ale hlavně přináší jedno jednoduché poselství: musíme se o holokaustu učit.

Ale co přesně se máme učit? Víte, dnešní historie se tváří jakoby holokaust byl jednou z nejlépe zdokumentovaných historických událostí všech dob. Ovšem, když požádáte o důkaz v podobě plynové komory (tedy vražedné zbraně v této monstrózní vraždě), buď vás hned rovnou nazvou zavrženíhodnými výrazy jako nacista, antisemita, rasista a dostanete krásně blyštivou nálepku popírač; nebo vám předhodí kvanta různých zpráv a výpovědí, z nichž se ani ne polovina bude o nějakém plynování vůbec zmiňovat a zbytek nepodá žádný přesvědčivý důkaz. Když požádáte o důkaz v podobě ostatků (tedy obětí této masové vraždy), buď vás opět počastují různými přívlastky nebo vám ukáží fotografie ze západních táborů, kde nikoho neplynovali. Zeptejte se na jakýkoliv fyzický důkaz a nedostane se vám žádného. Žádného. Jen spousty svědectví. Proč? Protože právě na svědectvích holokaust stojí, což neochotně přiznají i historici, ale už nedodají, že tyto svědectví nemáme čím podložit. Holokaust se tím tak velmi třese v samotných základech. Nelze učit o něčem, o čem nevíme jestli vůbec bylo, či proto nemáme žádné hodnověrné důkazy. Můžeme však debatovat.

Právě debatou (či spíše velmi hlasitým monologem) donutili revizionisté historiky (třeba francouzského autora Pressaca), aby konečně vypracovali nějaké práce, které pokryjí mezeru v historii holokaustu, nebo se o to aspoň pokusí. Takže zatímco historikové tiše došli k závěrům, že se mýdlo z Židů opravdu nevyrábělo, či že se v Dachau skutečně nikdo nezplynoval, někdo to zapomněl říct veřejnosti a bohužel zřejmě i řadě učitelů. Kdo by také chtěl otřást s neotřesitelnou „nejlépe zdokumentovanou“ událostí všech dob? Určitě nikdo, kdo ji věří.

Holokaust je bezesporu jednou z nejdůležitějších událostí minulého století a na mnohá století budoucí určil podobu světa. Přesto o něm jako o jediné historické skutečnosti nelze mluvit. Pokud něco holokaust skutečně potřebuje pak je to diskuze, nikoliv výuka. Holokaust je opředen mnoha mýty a stále žije mnoho těch, kteří by se rádi přiživili na utrpení druhých. Když ovšem budeme o holokaustu pouze učit s pocitem bezpečí neexistence pochybností uznávané historie, neposuneme se nikam a zůstaneme na místě. Z toho by v budoucnu mohlo vzejít ještě něco horšího. Pokud by se o holokaustu skutečně debatovalo a prošel by kritikou všech stran, které mají a můžou k tomuto tématu co říct, předešlo by se mnohému. Jeden příklad za všechny: Když na začátku 90. let vtrhli Iráčané do Kuvajtu, okamžitě se ozývaly hlasy po zastavení této agrese. Spojené státy ochotné vždy a všude šířit demokracii přemýšlely jak „obhájit“ svou účast v tisíce kilometrů vzdáleném konfliktu. Opět přišla na řadu propaganda. V režii senátora Toma Lantose, přeživšího holokaustu, se rozjela nechutná propagandistická kampaň, při které se Američanům tvrdilo jak Iráčané vraždí Kuvajtské děti; jak je vyhazují z inkubátorů a nechávají jen tak umřít na ulici. Nebyl předložen žádný jiný důkaz než několik „očitých svědků“ a Lantos celé slyšení těchto svědků ukončil svým proslovem jak podobná americká nečinnost způsobila holokaust, který on sám přežil. O pár týdnu později se vše ukázalo jako lež a dnes si na to málokdo vzpomene a přesto se Američané opět hrnuli na Irák v očekávání zbraní hromadného ničení.

Jak vidno, holokaust byl zneužit (a podobné hraní na svědomí určitě nebylo první) a je zneužíván stále. Je to „štít a meč Izraele“ jednou rukou vraždící Palestince a druhou šmahem umlčující veškerou možnou kritiku, která by se mohla naskytnout. Bohem vyvolený lid se přece nenechá kritizovat a rychle se schová za hysterii provolávajíc ohraná slova jako holokaust a antisemitismus. Je tedy jasné, že se mnozí snaží o tomto problému mluvit ač je za to čeká pouze pranýř. Mnohého člověka neznalého věci pak překvapí židovští revizionisté a neznalí člověk se tak ptá, oč jim jde, přece by takový člověk neglorifikoval Hitlera. Takový neznalý člověk se málokdy dostane k reakcím hysterických Židů jako jsou paranoičtí sionističtí „supremacisti“ z americké ADL, kteří například Davidu Coleovi vyhrožovali smrtí (stejně tak všem ostatním revizionistům) a zvali ho největším „monstrem, které si ani nezaslouží na této planetě žít“ a „psychopatem“. Připadá vám tohle normální? Je něco shnilého na té naší demokracii. Pěkně nám tu zapáchá snaha bránit svobodě slova a postihovat všechny ty, kdo kladou nevhodné otázky. Slovy Davida Duke je svoboda slova důležitá k nalezení pravdy nucením obou stran k pátrání a doplňování svých argumentů.

Právě o to tu jde. Můžeme vše co bylo vzít jako neotřesitelný a nezabývat se tím na žádné rovině krom jedné povolené a tím ztratit možnost sebereflexe nejen teď, ale hlavně v budoucnu, která pro nás v žádném případě nemusí vypadat růžově, či se jako jediní z davu postavit a položit jednu, opravdu klidně jen jednu, otázku, která v oněmělém tichu šokovaných historiků neočekávajíce takovýto dotaz, spustí lavinu otázek dalších. Po této možné lavině určitě nezůstane mnoho věcí jak bylo, ale budeme znát pravdu, která přece nemůže být zlá. A zdaleka se to netýká jen tohoto tématu, ale svým způsobem na něm mnohé závisí. Dnes tu stojíme před důležitou otázkou: poslouchat a učit se tak jak oni chtějí, nebo myslet a ptát se na to, čeho se bojí?  Máme na výběr mezi dogmatem a debatou, tak v zájmu naší budoucnosti volme dobře, v budoucnu tuto volbu už mít třeba nebudeme.

Komentáře: 4 leave one →
  1. Myslič permalink
    05/03/2011 01:13

    Pokud se některý historik, jako například David Irving, odváží říci svůj názor a dokonce ho doložit fakty, je umlčen…. Všem doporučuji jeho knihu „Norimberk – poslední bitva“. Je Div divoucí, že u nás vyšla už dvakrát….

  2. Názor permalink
    11/03/2011 12:18

    Tyhle nazory jsou fakt dost nemocne…

  3. Myslič permalink
    11/03/2011 14:34

    Názore, ty jsi nemocnej…

  4. 11/03/2011 17:02

    Požadovat svobodu slova a debatu na historické téma je nemocný názor? Tak to dobrý den.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: