Skip to content

Zlato v peci – [4] Nezapomenutelná noc

05/03/2011

Překlad čtvrté kapitoly knihy „Gold in the Furnace“ („Zlato v peci“) od Sávitrí Déví. Další přeložené kapitoly zde.

***

„Když je vše ztraceno – když nemáš žádný majetek, žádné přátele a nezbývá ti žádná naděje – pak přicházím já, já, Matka světa.“

— Bohyně Kálí (podle Svámího Vivékánandy)

Přes Německo a Belgii jsem se ze Švédska vracela do Anglie. Vlak uháněl k německé hranici, kterou jsem měla překročit ve Flensburgu ten samý den, 15. června roku 1948, kolem šesté hodiny odpolední. Všechna ta léta jsem žila šest tisíc mil daleko, v Indii. Nikdy jsem nespatřila Německo ve velkých dnech Hitlerovy moci. Nyní bohové ustanovili, že bych měla pohlédnout na jeho rozvaliny. Hořká ironie osudu! „Ale musí to mít nějaký smysl“; pomyslela jsem si, „vše, co bohové činí, má smysl.“

Cestovala jsem – oficiálně – coby kostymérka v divadelní společnosti.[1] A podivovala jsem se nad spletí okolností, které mi na později chystaly nový život. Asi nikdy jsem necítila větší vděčnost k řediteli divadelní společnosti,[2] za to, že mne před dvěma měsíci vzal do Švédska. Ta cesta pro mne byla vítaným probuzením po dlouhé noční můře. Ve Stockholmu jsem potkala starého přítele: možná nejupřímnějšího a zajisté nejinteligentnějšího ze všech anglických nacistů, které jsem kdy znala; byl skvělého charakteru a jednalo se o jediného člověka, kterému jsem byla v Londýně schopna otevřít své srdce, když jsem tam prvně dorazila z Indie, toho zoufalého roku 1946.[3] Opět jsme spolu mluvili a dokonce mne dokázal přesvědčit, že věci jsou nyní z našeho hlediska o trošku méně hrozné. A prostřednictvím tohoto přítele jsem brzy potkala další švédské nacisty, úžasné muže i ženy toho nejčistšího nordického rodu, věrné našim věčným ideálům; skutečné pohany, dle mého srdce. A prostřednictvím nich – a prostřednictvím vůle Bohů – jsem měla tu čest setkat se s jedním z velkých mužů Nového Řádu, se slavným objevitelem a Führerovým přítelem: se Svenem Hedinem, třiaosmdesátiletým, přesto vypadajícím na pětačtyřicet, který hovořil tak, jak se dovede vyjadřovat jen věčné mládí. Onu památnou neděli, 6. června, jsem s ním rozpravovala celé čtyři hodiny. „Mějte důvěru v budoucnost,“ pravil mi, mezi jinými věcmi: „V temné Evropě jsou takových jako jste vy milióny. Věřte jim, jako byste věřila sobě.“ A když jsem vzpomněla naše nenahraditelné ztráty, konkrétně smrt Norimberských mučedníků, odpověděl: „Německo má další takové muže, o nichž jste nikdy neslyšela.“ A když jsem poukázala, že alespoň na toho jediného Muže – jmenovitě Führera samotného – musí být pohlíženo jako na nenahraditelného, pověděl mi: „Nebuďte si jeho smrtí tak jistá. Bylo zveřejněno několik verzí a žádná z nich není přesvědčivá.“ – „No,“ řekla jsem, „možná…“ Byla jsem příliš rozrušena než abych dokončila větu. „Ano, možná…,“ odpověděl Sven Hedin. Víc neřekl, ale já rozuměla.

Po třech letech zoufalství a znechucení jsem pocítila, jak mi hruď naplnil nevýslovný pocit štěstí. Od té chvíle jsem věděla, že mi započal nový život; že ničeho ještě nebyl konec – že to vše byl nejspíš jen začátek. Poté jsem Svenu Hedinovi sdělila, co jsem během této své první cesty Německem zamýšlela dělat. Neodrazoval mne, jen řekl že „čas ještě neuzrál“ a snažil se, abych si uvědomila, jak riskantní můj plán byl. Několik mladých Švédů, kteří se oddávali podobným aktivitám, se nikdy nevrátilo anebo o nich již nikdy nikdo neslyšel. Přesto jsem řekla, „měla bych to zkusit.“ Potěšení ze vzdoru těm, kteří se jali ničit nacionálněsocialistickou ideu, bylo něco příliš lákavého, než abych tomu mohla odolat.

A tak jsem strávila dvě noci přepisováním následujících slov, pět set krát na jednotlivé papíry, svým vlastním rukopisem – protože jsem neznala ve Švédsku nikoho, kdo by mohl takovýto leták vytisknout – v němčině:

Muži a ženy Německa,

vprostřed nevýslovného strádání a utrpení, držte se pevně naší překrásné nacionálněsocialistické víry a nepodléhejte! Vzdorujte našim pronásledovatelům! Vzdorujte lidem, vzdorujte silám, které pracují na ‚denacifikaci‘ německého národa a celého světa!

Nic nemůže zničit to, co je vystavěno na pravdě. Jsme čistým zlatem vloženým na zkoušku do pece. Nechte pec žhnout a burácet! Nic nás nedokáže zničit. Jednoho dne opět povstaneme a zvítězíme. Doufejte a čekejte! Heil Hitler!

A nyní jsem seděla v koutě železničního vagónu, se svými drahocennými letáky po kapsách a v zavazadle; vyčkávala jsem, abych je mohla vyhodit z oken vlaku v každé stanici, kterou jsme projeli, hned jakmile jsme dorazili do Německa. Seděla jsem a přemýšlela nad nádhernou minulostí, tak nedávnou, a nad tak ubohou přítomností – a nad budoucností, jelikož nyní jsem věděla, že my máme budoucnost.

Vlak uháněl dál. Nebyla jsem sama kdo nad těmito věcmi uvažoval. Ve stejném kupé jako já seděly tři indické dívky – tři tanečnice společnosti, s níž jsem cestovala – a také dvě Židovky. Jedna z Indek, Maháráštranka z kasty válečníků, začala vyprávět o tom, jak ve Stockholmu četla v americkém časopise článek, v němž se řešilo, zda je Adolf Hitler živý či mrtvý; a dodala: „Jak já si přeji, aby byl naživu! Pro dobro celého světa by měl takový muž žít!“ Spontánně jsem prvně chtěla za tato slova tisknout onu dívku ve své náruči. Jako druhé jsem chtěla odpovědět, že „takoví muži vždy žijí,“ ale tento ohavný svět lotrů a hlupáků jich není hoden. Zdržela jsem se obou těchto podob sebevyjádření a pouze jsem se na dívku sympaticky usmála. S pěti sty letáky ve své kapse jsem si nemohla dovolit na sebe přitáhnout další pozornost. Ale pomyslila jsem si: „I pro dvacetiletou dívku z druhého konce světa je nemožné nepomyslet na našeho Führera, když se přibližuje k německé hranici.“ A v mysli jsem si připomněla slova, jež našla své posluchače dávno předtím, v době zlatých dnů: „Adolf Hitler je Německo; Německo je Adolf Hitler.“ Tato slova stále vyjadřují pravdu. A vždy budou. „Stejně jako dnes tato dcera nejjižnějších Árjů, tak i celý svět v nekonečných staletích, jež budou následovat, ztotožní ve svém vědomí Hitlera a Německo a Nacionální socialismus – stejně jako se do dnešních dnů ztotožňuje islámská civilizace, Arábie a Prorok islámu,“ pomyslela jsem si. A zase jsem žasla jak výrazný a věčný nacionální socialismus je.

Ovšem dvě přítomné Izraelitky mi nedopřály na dlouho klidného času k úvahám. „Co si to dovoluješ?“ vyjekla jedna z nich, otočená směrem ke kastovně vysoce postavené hinduistce; zatímco se druhá vymrštila jako zraněný had z místa, kde byla natažena, a vyrazila na dívku: „Ano, přesně tak,“ řekla, „jak se opovažuješ vychvalovat takového muže? – Hitlera, ze všech lidí právě ho! Co ty o něm víš? Měla by sis něco zjistit, než začneš mluvit…“ Její oči plály. Pak ze svých úst proti Německu a samotnému Führerovi vyplivla tu nejodpornější, nejnechutnější tirádu jakou jsem kdy slyšela od doby svého pobytu v jednom londýnském penzionu roku 1946, kde se její rasové sestry škodolibě radovaly z Norimberského tribunálu.

Svět nás viní z krutosti. sama mám být „krutá“ a jistě bych – kdybych dostala moc – byla vůči našim nepřátelům více nemilosrdná, než každý jiný nacionální socialista, kterého osobně znám. A přesto jsem nikdy nevyslovila – nikdy nepomyslela – že by mi bylo „potěšením vidět“ jakéhokoliv člověka, jakéhokoliv ďábla, „roztrženého vedví“. Neřekla jsem to ani o lumpech, kteří řídili Norimberský tribunál; nebo o těch, kteří až do konce organizovali bombardování Německa. Může Židovka nenávidět našeho Führera více, než já nenávidím tyto lidi? Ne. Ovšem co svět mylně nazývá naší „krutostí“ je pouhou nemilosrdností – opravdovým a přímým užitím násilí, vždy když je ho třeba. Skutečně krutí jsou Židé. A proto je osud kohokoliv z nás v jejich rukou nesrovnatelně horší, než osud jakéhokoliv Žida v naší moci.

Když jsem slyšela onu mladou dceru Sionu mluvit, roztřásla jsem se. Doposud nikdo nevyslovil v mé přítomnosti slovo proti Adolfu Hitlerovi, aniž bych mu rázně neodpověděla. Ovšem nyní, i když spalována rozhořčením, jsem byla němá a nehybná. Měla jsem s sebou ty drahocenné letáky. Pomyslela jsem na božského Muže, díky němuž mi je německý lid tak drahý. Měla jsem jej bránit proti této ženské tasemnici, vyvolat roztržku, a být odhalena a stát se tak zbytečnou – nebo jsem měla šířit svou zprávu hrdosti a naděje mezi lid, který tak miloval? Udržela jsem se. Ale uštědřila jsem té ženě natolik nenávistný pohled, až ucukla – a již více ke mně nepronesla ani slovo. A já se zvedla a šla jsem plakat na ono jediné místo, kde je i ve vlaku člověk zajisté sám.

***

Vlak uháněl vstříc německé hranici. Ve Flensburgu mě však očekávaly nějaké potíže. Muž – viditelně Žid – se kterým dříve mluvil pomocný režisér naší společnosti, taktéž Žid, mne požádal, abych vystoupila z vlaku na nástupiště a odpověděla mu na otázky. Vlastnila jsem pár indických náušnic v podobě svastik. Měla jsem je nasazené; a plánovala jsem s nimi projet právě celým německým územím, z čistého odporu veškerým „denacifikačním“ programům. Přehodila jsem si šátek přes hlavu (na nic jiného nebyl čas) a vystoupila jsem. Bylo mi řečeno, že muž na nástupišti byl „příslušníkem policie.“

„Jste paní Mukherdží?“ zeptal se, když mě pozdravil.

„Ano, jsem.“

„No,“ pokračoval, „existují o vás jisté zvěsti. Můžete mi říct co je na nich pravdy?“

„Jaké zvěsti?“ řekla jsem.

„Jistě víte.“

„Nevím. Nemám nejmenší potuchy. Lidé toho namluví.“

„Někteří říkají, že jste nacista. Je to pravda?“

„V zemi do které jste měli přinést ‚svobodu‘ – jak tvrdíte – záleží na tom kdo co je?“ odpověděla jsem ironicky.

„Záleží,“ odpověděl muž. „Nevítáme zde lidi, kteří velice pravděpodobně učiní již tak obtížný úkol okupačních mocností ještě obtížnějším.“

„Nechápu, jak by kdokoliv mohl projevit takovou moc zpoza oken Nord Expressu,“ odpověděla jsem – a přitom jsem si celou dobu přála, abych mohla.

Stěží jsem dořekla tato slova, když mi jeden z mladíků od naší společností, který věděl, že jsem měla své milované i nebezpečné náušnice, stáhl zezadu šátek s hlavy, „jako vtip,“ jak to později vysvětlil. Tento „vtip“ mohl být tragický. Ale ten chlapec nevěděl – nikdo to nevěděl – co s sebou vezu a co zamýšlím učinit. Posvátný Symbol Slunce se zatřpytil po obou stranách mého obličeje, v první stanici na německé hranici, nyní v červnu roku 1948, stejně jako to činil v ulicích Kalkaty v překrásných čtyřicátých letech.

„Vidím, že s vámi již nemusím déle mluvit, paní Mukherdží,“ řekl mi ten muž. „Raději zůstaňte mimo vlak. Prohledáme vaše zavazadlo.“

„To můžete,“ odpověděla jsem, se zdánlivým klidem. Pak jsem ale hned běžela k řediteli společnosti, jenž se jen tak procházel, a vzala jsem ho stranou, na opačný konec nástupiště.

„Musíte mi pomoct dostat se zase do vlaku, aniž by mi prohledávali věci.“

„Proč? Copak se stalo?“

Vysvětlila jsem, co se stalo, a ředitel mi přislíbil, že se mi pokusí pomoci.

Nedovedu říct, co pověděl řádnému či zmocněnému „příslušníkovi policie,“ jenž mě vyslýchal. Nejspíše poukázal, že žádná osoba, která se vážně zamýšlí věnovat nacistickým podzemním aktivitám, by nebyla takovým hlupákem, aby na sebe předem upozornila nošením páru zlatých svastik. A ten argument se zjevně ukázal být přesvědčivým. Má vlastní hloupost mě zachránila. Mé zavazadlo nebylo prohledáno. Konečně se dal vlak zase do pohybu. „Bohové nás stále milují,“ pomyslela jsem, jakmile jsem vítězoslavně vjela na německé území.

***

Vpravo i vlevo se roztahovala zem, zelená a usměvavá, ve vší slávě svého letního hávu – „jak nádherné,“ pomyslela jsem, „jako by jí stále vládl ‚on‘.“

Stála jsem v uličce, s tolika svými letáky, kolik se jich jen do mých kapes a mé kabelky vešlo – s některými ukrytými v krabičkách deseti či dvaceti cigaret nebo malých baleních cukru, kávy, sýru či másla (čehokoliv, co jsem mohla ve Švédsku koupit), další umístěné v obálkách, další jen tak volné. Železnice vedla souběžně s cestou. Podél cesty šla žena a dítě. Zamávala jsem jim a vyhodila z okna malou krabičku cukru – samozřejmě krabičku s letákem uvnitř. Žena ji sebrala a poděkovala mi. Již jsem byla daleko. Po straně malé stanice, kterou jsme bez zastavení projeli, byla kavárna. U jednoho z venkovních stolů seděl mladík a dívka, popíjeli pivo. Hodila jsem jim krabičku cigaret, taktéž s letákem uvnitř. Na rozdíl od mého očekávání přistála krabička trochu dále od stolu. Mladý muž vstal, aby ji sebral, a usmál se na mne, když jsem se vyklonila z okna, abych jej ještě zachytila pohledem. Byl to pěkný mladý muž: vysoký, dobře stavěný, blonďaté vlasy a světlé oči. Dívka – půvabné a štíhlé děvče se zlatými kadeřemi – též povstala a postávala po jeho boku. Také se usmívala, ráda, že má cigarety.

Jak mě vlak vezl dál a dál z jejich dohledu, představovala jsem si, jak otevírají krabičku, nacházejí v ní papír, rozbalují jej. Představovala jsem si, jak jejich oči zajiskří, když navrchu uvidí – zas, po třech temných letech – neočekávaný Symbol Slunce a jak si čtou slova pro ně napsaná z nejhlubší lásky mého srdce: „Držte se pevně naší překrásné nacionálněsocialistické víry a nepodléhejte!… Jednoho dne opět povstaneme a zvítězíme.“

Mysleli, že dostali dvacet cigaret, a hle, toto dostali spolu s nimi: poselství naděje. Byla jsem šťastná. Myšlenka, že by možná tato zpráva pro ně byla plýtváním, mi na mysl vůbec nepřišla; myšlenka, že by koneckonců nemuseli nutně být nacisty. Ve svém srdci jsem s jistotou věděla, že jsou. Přesto jak se to může zdát dětinské, naivní a hloupé, doslova scestné z vážnosti toho co jsem činila, připadali mi natolik nádherní, než aby mohli být cokoliv jiného.

***

A pokračovala jsem dál, přes půvabný venkov, se svou hlavou v otevřeném okně. Kdykoliv jsme projížděli nádražím, nebo kdykoliv jsem uviděla kohokoliv v dosahu – dělníka po straně železnice, lidi jdoucí po silnici nebo čekající na přejezdu až náš vlak projede – vyhodila jsem nějaký malý balíček a pár letáků. Tváře, které jsem stačila zachytit pohledem, byly vyčerpané a unavené, přesto však důstojné; tváře mužů i žen, kteří očividně již po dlouhou dobu neměli dostatek jídla, ale které držela železná vůle naživu a které nepřemožitelná hrdost udržovala nepodmaněné. Obdivovala jsem je.

Chvíli předtím, než jsme dorazili do Hamburku, jsem vystrčila z okénka toalety více než stovku letáků na lidmi zaplněné nástupiště stanice, skrze niž jsme projížděli, a pak jsem šla zpět na chodbičku. Vlak uháněl plnou rychlostí. Neměla jsem čas podívat se, co se stalo. „Ale určitě,“ pomyslela jsem si, „musely alespoň některé mé letáky padnout do správných rukou.“ Pak mne také napadlo, že některé z nich, tak lehké, mohly dost dobře vletět zpět do vlaku. Věděla jsem, že Žid B. T.,[4] pomocný režisér naší společnosti, seděl ve vagónu blíže konce vlaku, než byl vagón můj. Otřásla jsem se při představě, že právě on znenadání uvidí, jak jeden vlétne oknem dovnitř a přistane mu do klína. „Propána,“ řekla jsem sama sobě, „pro příště musím být více opatrná.“

Slunce již zapadlo a my jsme projížděli předměstími Hamburku. Prvněkrát jsem spatřila to, co jsem měla brzy vidět každý den: ruiny Německa. Černě proti bledě zelenému a zlatému nebi – dosvitu pozdně letního západu slunce – jsem neviděla konce rozbořených zdí; hromad trosek; celých bloků železa a kamenů, mezi nimiž se tu a tam objevila kostra toho, co kdysi bývávalo kotlem, nákladním vozem, nebo palivovou nádrží; nekončících ulic, v nichž nezůstal žádný život. Celé to místo vypadalo jako obrovské pole vykopávek.

Do očí se mi vlily slzy, ne proto, že tohle vše kolem byly trosky nějakého kdysi prosperujícího města, žalostné pozůstatky šťastných domovů a lidem užitečného průmyslu, nýbrž proto, že šlo o ruiny našeho Nového Řádu; šlo o vše, co – materiálně – zůstalo z oné vznikající nad-civilizace, kterou jsem tolik obdivovala. V dálce jsem si všimla nedotčené kostelní věže, stojící nad okolní zkázou – jako symbol vítězství kříže nad svastikou. A nenáviděla jsem ten pohled.

Opět, jako v posledních dnech války a v měsících, které následovaly, jsem na chvíli zažila pocit zoufalství. V mysli jsem si ony temné dny připomněla: svůj odjezd z Kalkaty, již ke konci roku 1944 – kdy člověk věděl, jaký že konec bude – abych neslyšela, nečetla a pokud možno vůbec nepřemýšlela o válce; abych se nedozvěděla, kdy nacionálněsocialistické Německo kapituluje; a poté, své putování z místa na místo, z chrámu do chrámu, po celé centrální, západní i jižní Indii, bez toho, aby byla má bytost s to odpoutat svou pozornost pryč od jediné skutečnosti: blížící se pohromy. Znovu jsem se viděla ve vlaku na své cestě do Tiruchenduru, na nejzazším jihu indického poloostrova. Muž držící anglické noviny seděl naproti mně. A já si nemohla pomoci od čtení titulků psaných velkým písmem: „Berlín je peklem.“ Bylo to v dubnu 1945, nějaký den či dva po Führerových narozeninách. Když muž uviděl můj výraz, pohlédl na mne a řekl: „No, v každém případě, naštěstí my zde jsme v bezpečí!“ A já odpověděla: „To je dobře pro vás, ale já si přeji, abych v bezpečí nebyla. Přeji si, abych byla tam.“ A dříve než mohl překonat svůj údiv a zeptat se mne proč, jsem se zvedla a odešla ven na chodbu, a tam, kde jsem se snadno mohla vymanit ze svého tropického okolí, jsem přemýšlela o onom pekle – do té míry, v jaké to člověk dovede, aniž by jej viděl. Představovala jsem si Muže, proti němuž a kolem něhož běsnila zuřivost světa posedlého démony, Muže, který usiloval o mír a proti němuž tři kontinenty vedly válku: představovala jsem si svého milovaného Führera – vprostřed hluku ohlušujících explozí bomb a padajících budov, jeho pohled a překrásnou tvář, znovu a znovu osvětlovanou náhlou září nových ohňů vyvstávajících v blízkém okolí. A já se cítila ještě více soužena ve svém vzdáleném bezpečí, jelikož jsem nemohla pohlédnout do oné tragické tváře v hodině zničení a říct svému zklamanému Vůdci; „Východ i Západ se proti vám nyní mohl obrátit, ale já jsem navždy s vámi!“ A potom jsem si připomněla svůj návrat do Bengálska, v červenci 1945; zprávy: Německo rozděleno do čtyř „zón“; a pak následovaly tři dlouhé, ponuré roky, než jsem ve Švédsku nalezla nový záblesk naděje.

O tom všem jsem přemýšlela, když vlak zastavil na nádraží v Hamburku, u jediného nástupiště z osmadvaceti, které nádraží kdysi mělo.

***

Brzy jsem si povšimla hloučku před jedním z oken našeho vlaku – bylo to okno kupé bližšího druhému konci vlaku, než jsem byla já. Lidé se hnali kupředu, strkali do sebe, zápasili jeden s druhým o cosi u svých nohou na nástupišti. Najednou byl na minutku klid – všechny oči se naráz upnuly na okno s očekáváním, než konečně vypadla vytoužená věc, a všichni se opět hnali, aby ji zvedli. Tou věcí byla cigareta – jedna jediná.

Prošla jsem uličkou ke kupé, z něhož vypadla. Bylo to kupé obsazené pomocným režisérem společnosti, Židem, kterého jsem již zmínila. A tam jsem skutečně spatřila Izraelitu B. T. stojícího v okně, nahlas se škodolibě radujícího z trosek Hamburku i celého Německa – říkal, že je mu líto, že atomová bomba nebyla shozena na každé město – a přitom vyhazoval na nástupiště po jedné cigarety (jen jednu v jeden moment), pouze pro potěšení vidět jak se dvacet lidí tlačí, aby ji sebrali. Dvacet lidí, kteří před méně než deseti lety – pěti lety – oslavovali Führera na vrcholcích jeho slávy, se svými vztyčenými pravicemi a se zvoláním „Sieg Heil!“; dvacet lidí, kteří bojovali za vítězství árijské ideologie a za nadvládu árijské rasy nad tímto světem, nyní, po třech letech systematického hladovění, útisku a demoralizování, bojovalo o cigaretu jim hozenou – jako suchá kost pro smečku hladových psů – tlustým, hnusným, krutým, zlým, škodolibým Židem! Mé srdce bolelo hanbou a rozhořčením. Chtěla jsem vystoupit z vlaku a běžet k těm na nástupišti – k lidem mého Führera; k mým lidem – a povědět jim: „Nezvedejte tu věc. Je to dar posměchu. Nechte to být!“

Ovšem vlak se již začal rozjíždět. Obrátila jsem se na Izraelitu B. T. s chladným, zkroceným vztekem: „Jestli musíte vidět lidi bojovat o vaše zpropadené cigarety, mohl jste jim hodit alespoň balíček dvaceti – něco, co je cenné.“ Nenáviděla jsem tu zlomyslnou, zbabělou kreaturu z hloubi svého srdce, ale prostě jsem nemohla zůstat zticha. Žid na mne pohlédl a řekl: „Své cigarety si schovávám pro Angličany, a pokud nějaké taky máte, radím vám to samé.“

„Pane B. T.,“ odpověděla jsem, „co zrovna vy máte společného s Anglií a Angličany? A pokud jde o vaši radu, dovolte mi narovinu říct, že rady od mně podřadných ras neberu.“

To bylo úplně prvně, co jsem té kreatuře ukázala své nacionálněsocialistické postoje v jejich oslnivé nahotě! Byl zaskočen. „Co to s vámi je?“ řekl. Neznal mne dostatečně – prozatím – aby tomu hned porozuměl.

„Co to se mnou je?“ zopakovala jsem, „Nic. Jsme v Německu. To je vše.“

Vlak vyjel mezi další plochy pokryté troskami. Ano, byli jsme v Německu.

***

Byla již tma. Jasná noční obloha byla plná hvězd, a ona sklíčenost – ty nekončící holé ohořelé zdi a vyzáblé, nezlomné a důstojné tváře – pod nebeskou nádherou; a já stále postávala v uličce s novou zásobou letáků po svých kapsách. „Proč jsem sem jen nepřišla dříve, před lety, během našich slavných dnů?“ uvažovala jsem. „Proč jsem nepostávala, i já, podél těchto nyní zničených ulic a neprovolávala ‚Sieg Heil!‘ při průchodu jediného Muže mé doby, jehož jsem ctila jako boha? Proč bylo mým osudem strávit všechny ty roky šest tisíc mil od Evropy a přijít teď – teď, když hrdé Německo leží v prachu?“

Slzy se mi vlily do očí, když jsem pohlížela na hluboké jiskřivé nebe, a pak i na řídká světla tu a tam rozsypaná v tom co zbylo z onoho obrovského města: Hamburku. Temné nekonečno nade mnou mi připomnělo jedno z mnoha jmen pradávné Bohyně Matky, zapsané v sanskrtu, v posvátném jazyce, který kdysi Árjové přinesli do Indie: Šjáma – Temněmodrá; Bohyně nezničitelného života, Bohyně smrti a zkázy; milenka a ničitelka; Energie vesmíru. A já si připomněla slova, o nichž se tvrdí, že je Samotná Bohyně Matka sdělila hinduistickému mudrci: „Když je vše ztraceno – když nemáš žádný majetek, žádné přátele a nezbývá ti žádná naděje – pak přicházím já, já, Matka světa.“ A vzpomněla jsem, že pro hinduistickou mysl žije Matka v každé z žen. „Ve mně také,“ pomyslela jsem; „Já také přišla, když je vše ztraceno, když je vše v troskách; když je vše mrtvé, krom nezdolné Severské duše v Hitlerově lidu. To proto jsem přišla tak pozdě? – abych po patnáct hodin promlouvala k německé duši z chodbičky Nord Expressu?“

Projeli jsme nějakou stanicí. Další letáky letěly ven z okna, psané mnou, vyhozené mnou – „psané a vyhozené bohy skrze mne,“ pociťovala jsem. Prořítili jsme se další stanicí. Vše jsem opakovala.

Na chodbičce jsem krom mladého muže, který tam postával – pohledný blonďák s poctivou, důvěryhodnou tváří –, byla sama. Sama sobě jsem odpřisáhla, že se nedotknu jakéhokoliv jídla či pití a že nebudu spát po dobu, kterou budu v Německu – jako jistý způsob na sebe uvaleného pokání za to, že jsem nepřišla dříve, a symbolického vyjádření solidarity s těmi hladovějícími a s těmi bez přístřeší, mezi lidem mého Führera.

Pokračovala jsem v šíření svých letáků. Mimo dva ukryté, jeden schovaný v balíčku cukru a druhý v malé krabičce másla, jsem měla již jen volné vzkazy. Vždy, když jsme zastavili, očekávala jsem příchod policie, prohledání vlaku a své odhalení a zatčení. Věděla jsem, že dělám cosi riskantního a ani na chvilku jsem nedoufala, že to projde. Když jsem ráno předtím viděla záblesky slunečních paprsků v Baltském moři, s racky poletujícími na obloze, cítila jsem se přesvědčena, že tohle musí být mé poslední hodiny svobody. Byla jsem připravena na nejhorší. Ovšem nic se nestalo.

Zdálo se, že mladý blonďák, jehož jsem již zmínila, mě ani nesledoval a že si dokonce ani nepovšiml toho, co jsem dělala. Přesto jsem si pomyslela, že by bylo dobré zkusit zjistit kdo to je a jaké názory zastává… „jen pro jistotu.“ Šla jsem až k němu a dali jsme se do řeči. Byl to Dán, jak mi pověděl. Více jak před rokem jsem na Islandu potkala pár Dánů, kteří byli přesvědčenými nacisty. Ovšem samozřejmě jsem věděla, že velký počet jich nacisty nebyl. Tomuto jsem položila zkušební otázku, na kterou obecně žádný Evropan, jehož země ještě nedávno byla pod nacionálněsocialistickou vládou, nemohl odpovědět bez odhalení svých sklonů: „Jak jste vycházel s Němci během války? Špatně?“ Usmál se a odvětil: „Lépe než poté, co odešli.“ Na chviličku jsem si myslela, že hádal odpověď, která by mě potěšila. Ale ne. To nebylo možné. V mé tváři nebylo vepsáno, že jsem nacionální socialistka. A také jsem tehdy byla oblečena v indickém stylu, v „sárí,“ které jsem nosila neustále, už po celá léta, až do chvíle kdy jsem přišla žít do okupovaného Německa. A jen hrstka lidí věděla, jakouže odezvu nalezlo Hitlerovo poselství v srdcích některých „nejjižnějších Árjů.“ Mladý muž byl pravděpodobně upřímný. A já pocítila, že bych k němu mohla mluvit otevřeněji. Pověděla jsem mu, jak mnou pohled na trosky hluboce otřásl a jakže jsem sympatizovala s Německem v jeho mučednictví.

„Ano,“ řekl, „viděl jsem, jak těm lidem házíte jídlo a cigarety.“

„A více než to,“ odvětila jsem náhle, jako by mne něco povzbudilo, abych se prozradila – nebo jako bych si byla jista, že mne mladý Seveřan neprozradí.

„Co myslíte tím ‚více než to‘? Co je pro hladovějícího více než jídlo?“ pravil.

„Naděje,“ odpověděla jsem, „jistota budoucnosti. Ale nežádejte o hlubší vysvětlení.“

„Nebudu. Myslím, že vám teď rozumím,“ řekl. „Máte mé veškeré sympatie,“ dodal ještě hlasem, jenž zněl velmi upřímně. „Ale mohu vám položit jedinou otázku: vy sama nejste Němka, že?“

„Ne, nejsem.“

„Pak tedy, jaké jste národnosti?“

„Indoevropské,“ odpověděla jsem. Cítila jsem, jak se můj obličej rozzářil. V čistém záblesku mysli jsem si představila na mapě světa nesmírnou rozlohu země od Norska po Indii, na které od nepaměti různé národy mé rasy tvořily kultury. A jelikož se mladý Dán zdál být zmatený, vysvětlila jsem mu to: „Ano, nemám jinou národnost. Jsem z poloviny Řekyně a z poloviny Angličanka, vychovaná ve Francii a vdaná za bráhmana z dalekého Bengálska, jakou zemi tedy mohu označit za svou? Žádnou. Mohu se však přihlásit k rase – rase, která stojí nad všemi konvenčními hranicemi. Před patnácti lety jsem komusi odpověděla na otázku zda jsem věrná Řecku nebo Indii: „Ani jednomu – či oběma, spolu s dalšími zeměmi. Cítím se být jen a pouze Árijkou. A jsem hrdá, že jí mohu být.“

A už jsem nedodala: „A miluji tuto zemi, Německo, coby posvátnou kolébku nacionálního socialismu; zemi, která dala všanc vše, tak aby celá árijská rasa mohla stát pospolu ve své znovunabyté hrdosti předků; Hitlerovu zemi.“ Ovšem mladý muž to pochopil; „Já vím,“ řekl mi; „a opakuji: máte veškeré mé sympatie. Já vás neprozradím.“

Nyní jsem si byla jista, že mne neprozradí. Povídal si se mnou trochu déle a pak odešel do svého kupé. Brzy jsem byla sama, vzhůru, ve spícím vlaku, uhánějícím plnou rychlostí temnou nocí skrze Německo. Zastavili jsme v Brémách a v dalších stanicích. Abych se však vyhnula odhalení, vyhazovala jsem své letáky v menších stanicích, přes které jsme bez zastavení projížděli, v množství v jakém to bylo jen možné, kdykoliv jsem viděla lidi na nástupištích. Kdykoliv vlak zastavil, myslela jsem, že jsem mohla být odhalena; očekávala jsem výzvu k vystoupení a následování nějakého muže v uniformě, který by mě odvedl na nejbližší policejní stanici. Ovšem nic se nestalo. Nikdo z těch, kteří sebrali mou zprávu vyhozenou z oken Nord Expressu, mne nebyl ochoten prozradit.

***

Vlak zastavil v Duisburgu, a ačkoliv bylo kolem půl čtvrté ráno, byla na nástupišti spousta lidí. Vyhodit zde pár letáků bylo nemyslitelné. Vlak zastavoval. V mžiku jsem mohla být viděna a zatčena, aniž by to komukoliv pomohlo. Dostala jsem ovšem nápad: naplnila jsem kapsy svého kabátu letáky, na čtyřikrát jsem kabát opatrně přeložila a jakmile se dal vlak opět do pohybu, vyhodila jsem balíček z okna. Pomyslela jsem si, že za něj někdo bude během nadcházející zimy rád. (Byl to dobrý kabát, dostala jsem jej na Islandu.) A do té chvíle, kdokoliv jej sebral, nalezl po kapsách dostatek nacistické propagandy pro sebe i všechny své přátele.

Vlak byl v pohybu… ale opět zastavil. Byla jsem tentokrát odhalena? Zažila jsem ten stejný znepokojivý pocit nebezpečí, který jsem měla tak často od chvíle těsného úniku na pohraniční stanici. Poté jsem si povšimla dvou mužů ve stejnokrojích železnic, jak nastoupili do vlaku jedněmi z dveří, které se otevírali do chodbičky, v níž jsem stála. Jeden z nich nesl můj kabát. Znepokojivý pocit mne náhle opustil a jako zázrakem jej vystřídal pocit naprostého klidu. Nyní jsem si byla jista, že budu chycena. Pozorovala jsme, jak ke mně oba muži pomalu kráčí, zatímco se vlak opět rozjel.

Pozdravili mne a zeptali se, zda mluvím německy.

„Trochu,“ řekla jsem.

„Vy jste z Indie?“ zeptal se mne ten samý muž, jelikož viděl bílé bavlněné „sárí“, do nějž jsem byla oblečena.

„Ano.“

„A vy jste vyhodila tento kabát z okna?“

„Ano, to je můj kabát. Doufala jsem, že ho někdo z lidí sebere.“

„Ale v kapsách toho kabátu jsou papíry – velmi nebezpečné papíry. Věděla jste o nich?“

„Ano,“ odpověděla jsem klidně, skoro jako bych to říkala naprosto běžně – můj strach se zcela vypařil – „Sama jsem je popsala.“

„Takže jste tedy věděla, co děláte?“

„Zajisté.“

„V tom případě, proč to děláte?“

„Protože posledních dvacet let miluji a obdivuji Adolfa Hitlera a německý lid.“

Byla jsem šťastná – ach, tak šťastná! – že jsem vyjádřila svou víru v nadčlověka, kterého svět nepochopil a nenáviděl a kterého odmítl. Z potěšení, že nesu svědectví o jeho slávě, nyní, v roce 1948, mi nebylo líto, že ztrácím svou svobodu.

„Můžete mě jít nahlásit, pokud chcete,“ dodala jsem téměř vítězně, dívajíc se přímo do tváří dvou udivených mužů.

Ale ani jeden neprojevil sebemenší touhu mne nahlásit. Právě naopak, ten, který se mnou mluvil, nyní viditelně dotčen na mne zíral vteřinku či dvě. Pak mi podal svou ruku a pravil, „jménem celého Německa vám děkujeme.“ Druhý muž si se mnou také potřásl rukou. Opakovala jsem k nim slova, která jsem vepsala do svých letáků: „Jednoho dne opět povstaneme a zvítězíme!“ A pozvedla jsem svou pravou paži, v pozdravu jako to lidé dělávali během těch překrásných let: „Heil Hitler!“ Neodvážili se opakovat ta nyní zakázaná slova, ale gesto opětovali. Muž držící kabát mi jej vrátil: „Vyhoďte ho v nějaké menší stanici, kde vlak nestaví,“ zašeptal. „Je k ničemu vystavovat se zbytečnému riziku.“ Jeho rady jsem se držela. Kabát – s papíry v něm – musel být nalezen za rozbřesku, ležící na opuštěném nástupišti stanice, jejíž jméno neznám, někde mezi Duisburgem a Düsseldorfem. Ti dva muži již dávno z vlaku vystoupili.

Jméno Düsseldorfu mi připomnělo rané dny nacionálněsocialistického boje, z doby, kdy Francouzi po první světové válce okupovali Porúří. Také mi připomnělo jeden z Führerových projevů, pronesený tam 15. června 1926, a vybavila jsem si větu z onoho projevu: „Bůh nám ve svém milosrdenství nadělil úžasný dar: nenávist našich nepřátel, které my na oplátku nenávidíme z celého srdce.“ „Ano,“ pomyslela jsem, „kdo nedokáže takto nenávidět, je také neschopen vroucně milovat.“ Já milovala. A také jsem nenáviděla. A po tisící jsem si uvědomila vše, o co jsem přišla, když jsem nikdy neviděla Führera na vlastní oči. Ach, proč jsem musela přijít tak pozdě, abych pohlédla pouze na trosky? Nevěděla jsem, že ani ne za rok budu mít tu čest být zkoušena před soudní kontrolní komisí, v tom samém městě – Düsseldorfu – za oddávání se „nacistické propagandě.“

Do té doby se mi do mysli vkrádala slova neznámého železničáře: „Jménem celého Německa vám děkujeme.“ Měla jsem tato slova vyslechnout za to, že jsem přišla zdaleka? A měla jsem si zasloužit lásku Führerových věrných lidí – nyní, v dnech zkoušky, kdy zůstali pouze ti věrní – za to, že jsem přišla tak pozdě?

***

Vlak uháněl dál. Stále jsem stála na tom samém místě v uličce. Nebyla jsem unavená ani ospalá, přestože to byla již třetí noc, kterou jsem zůstala vzhůru. Vzrušení z nebezpečí a má oddanost našemu Führerovi mě udržovala vzhůru. A vzpomínka na ta nádherná nečekaná slova, určená pro mne jedním z tisíců, kteří jej stále milují – a od prvního Němce v zemi, jenž ke mně promluvil – mne naplnila radostí i pýchou. Brzy již budeme z Německa venku. Ale já toužila – ačkoliv jsem si nedovedla představit jak – vrátit se zpět a začít znovu.

Dorazili jsme do Kolína nad Rýnem – dalšího města v troskách. Tentokrát v jasném ranním slunci jsem opět spatřila ty nekonečné řady ohořelých a pobořených domů, ty opuštěné ulice. Pohled to byl snad ještě srdceryvnější, než v tlumeném světle večera. Rány mučednického města se rozevíraly ve veškeré své hrůze, volajíce po odplatě.

Viděla jsem procházet lidi po ulicích, pod úrovní kolejí – ty stejné zubožené a důstojné tváře, které jsem vídala po celém Německu. Když jsme dorazili k mostu stojícímu nad ulicí, vyhodila jsem své poslední letáky a poslední balíček – nějaký cukr zabalený v zeleném papíru (přirozeně s letákem uvnitř). Vlak na mostě zastavil a já sledovala, jak lidé mou zprávu sebrali. Podívali se na papír, spatřili nahoře svastiku, a rychle papír zastrčili do kapsy; taková zpráva se na veřejnosti číst nedala. Po dlouhou dobu ležel zelený balíček vprostřed ulice. Pak u něj zastavil mladík na kole a sebral jej. Vycítil ho. Kostky cukru – nebo snad sladkosti –, každopádně něco k snědku. Vložil jej do košíku, který měl připevněný na svém kole, a zmizel.

Představovala jsem si, jak dojede domů – do nějakého sklepa, či do těsného pokoje v polorozbořeném domě – a balíček otevře; jak spatří starý posvátný Symbol Slunce, jenž je zároveň symbolem nacionálního socialismu, na vrchní části papíru; jak si přečte vzkaz. Ukáže jej svým kamarádům. A když se ho jeho kamarádi zeptají, odkud to má, řekne jim: „Odnikud. Spadl z nebe, přímo na ulici. Bohové ho poslali.“ Ano, bohové. A slova naděje se budou šířit z jednoho konce země na druhý.

Vlak začal couvat. Nakonec mne někdo prozradil a budu požádána, abych si vystoupila? Ne. Budu zatčena až za několik měsíců, ovšem nikoliv kvůli zradě nějakého Němce, ale kvůli své vlastní nezměrné hlouposti. Vlak pouze měnil kolej. Když jsme projížděli před pobořeným domem, u nějž bylo obývané pouze přízemní patro, spatřila jsem před dveřmi talíř, z nějž něco pojídala toulavá kočka – nejspíš nějaký černý chléb namočený ve vodě; to bylo vše, co jí mohli chudí lidé poskytnout. Vprostřed pobořeného města jsem byla takovou milou pozorností vůči němému zvířeti ze strany hladovějících lidí hluboce dojata.

Vlak se opět pomalu rozjel. Na chvíli jsem se vrátila do svého kupé, kde jsem našla jen dvě indické dívky samotné. Židovky tam nebyly – bohudík! Stoupla jsem si k oknu, zírajíc na to co zbylo z Kolína nad Rýnem. Poté jsem se obrátila na dívku z kasty válečníků – k té, která večer předtím řekla, jak by byla ráda, kdyby byl Hitler stále naživu – a bengálsky jsem jí řekla: „Podívej! Podívej, co udělali nádhernému Německu – zemi mého Führera!“ A propukla jsem v pláč. Pak jsem vzpomínala na nádherné nebe plné hvězd, které jsem pozorovala celou noc z oken chodbičky. Vzpomínala jsem na Temněmodrou Bohyni, Matku zkázy, jejíž přítomnost jsem onu noc pocítila. V předaleké Indii jsem během války navštěvovala její chrámy a za Hitlerovo vítězství jsem jí nabízela věnce krvavě rudých květů džáby.[5] Neobměkčitelné Síly mé modlitby nevyslyšely. Já ale věděla, že cesty bohů jsou nevyzpytatelné. Obrátila jsem svou tvář k nebi, jako by tam Tmavěmodrá byla, neviditelná, ovšem všeprostupující a – drtivě – postávající nad troskami. „Kali Ma,“ volala jsem, opět v bengálštině, „Pratišod kara!“ – „Matko Kálí, pomstu!“

Hindská dívka viděla, jak jsem byla dotčena a slyšela mou žádost k nebesům. Ze svého kouta na mne pohlédla a pravila: „Sávitrí, věř mi, já ti rozumím. Způsob, jakým ti lidé s Německem nakládají, je hanebný.“

***

Aix-la-Chapelle,[6] další město v troskách. Náš vlak opět zastavil. Muselo být devět hodin ráno. Jakási žena přišla vymést vlak, žena vlídné, sympatické tváře. Viděla mne samotnou a chtěla se bavit, tak ke mně promluvila. Ukázala mi trosky, které se daly vidět z vlaku, a pověděla, že celá země je nyní taková. „Alles kaputt,“ řekla.

„Jawohl; alles kaputt.“ odvětila jsem – vše leží v prachu. „Ale to není konec. Velké dny se ještě vrátí, věřte mi,“ řekla jsem, s důrazem na upřímnost. Žádné letáky mi pro ni nezbyly. Ale jejich obsah jsem znala od srdce. Řekla jsem ji tedy to, co jsem napsala: „Jsme čistým zlatem vloženým na zkoušku do pece. Nechte pec žhnout a burácet! Nic nás nedokáže zničit. Jednoho dne opět povstaneme a zvítězíme. Doufejte a čekejte.“ Zmateně se na mne podívala, stěží se odvážila uvěřit tomu, že skutečně slyšela má slova. „Kdo jste?“ se mne zeptala. „Árijka z druhého konce světa,“ odpověděla jsem. „Jednoho dne bude celá rasa vzhlížet k německému lidu tak, jako dnes vzhlížím já.“ A zatímco mi tiskla mé ruce ve svých, dodala jsem šeptem, „Heil Hitler!“

Opět se na mne podívala. Její unavený obličej nyní zářil. „Ano,“ řekla, „miloval nás – nás chudé; pracující lid; skutečný německý národ. Nikdo nás nikdy nemiloval tak jako ‚on‘. Věříte, že je stále naživu?“ dodala. Nebyla jsem si ještě jistá, řekla jsem: „Nemůže nikdy zemřít.“ Přicházeli nějací lidé, tak jsme se rozešly.

Dvě Židovky kráčely chodbičkou spolu s pomocným režisérem. Žena hovořící minulou noc jako ďábel z pekla mi nevěnovala ani slovo – chvála bohům! Ale ta druhá na mne vybouchla vztekem. Vycítila, že kostymérce může říct cokoliv si zamane.

„Kde jste byla celou noc?“ zeptala se.

„Stála na chodbě.“

„Proč jste nebyla na svém místě v kupé?“

„Chtěla jsem na čerstvý vzduch. A co je komu vůbec po tom, jestli sedím nebo stojím?“

„Čerstvý vzduch, to určitě!“ zvolala. „Krmila jste ty svoje zatracený Němce celou noc. Víme.“

„Pouze, že je krmím,“ pomyslela jsem. Takže přeci jen neznají celou pravdu. „Nemůžu snad za své peníze nakrmit koho chci?“, odvětila jsem. „A znovu, co je vám do toho, že strkáte nos do mých záležitostí?“

Do rozepře vstoupil pomocný režisér. „Němci!“ pravil. „Měla byste odejít a žít s nimi, když vám připadají tak úžasní: žít na vařených bramborách v nějakém sklepě, tak jako oni, a zkusit jak se vám to líbí“

Mé oči se zablýskly a mé srdce bušilo v očekávání krásného života, který jsem pro sebe tak moc chtěla. Aniž by rozuměl tomu, co řekl, vyjádřil ten Žid mou nejvřelejší, mou nejdražší touhu. „Bohové na nebesích,“ pomyslela jsem si, s toužebným úsměvem, „pomozte mi vrátit se zpět, žít mezi lidem mého Führera.“ Ovšem Žid nehodlal zavřít svá ústa. Mé mlčení a zřejmě i výraz štěstí v mé tváři jej dráždily.

„Měla byste se stydět,“ pokračoval. „Měla byste myslet na britské vojáky, kteří ztratili své životy v téhle zemi, než začnete těm lidem rozdávat máslo a cigarety.“

„Pane Izraelito B. T.“ odpověděla jsem, s důrazem na slovo Izraelita, což dříve za nacionálněsocialistického režimu oficiálně předcházelo všechna židovská jména – „Pane Izraelito B. T., z jedné poloviny jsem Britka. A má druhá polovina je přinejmenším evropská. Vy nejste ani Brit (bez zneužití toho slova) a ani Evropan.“

„Zatracená nacistka, to je to, co seš!“ na mne nyní řvala Židovka, tak hlasitě jak jen dovedla, aby to mohli všichni anglicky mluvící lidé ve vlaku slyšet.

Můj obličej zářil. Chtěla jsem říct, „největší pochvala, které se mi od mého odchodu z Indie veřejně dostalo.“ Ale udržela jsem se. Stále jsme byli v Německu. Bylo nesmyslné dráždit hada bosou nohou a koledovat si o zbytečné problémy. Potřebovala jsem svou svobodu, abych se mohla vrátit – a znovu začít.

Roztržka opadla, tak jako to vždy u roztržek bývá. Opět jsem stála u okna sama, s hlavou proti větru. Můj úkol byl splněn – alespoň prozatím. Ohlédla jsem se zpět na těch patnáct hodin cesty přes Německo. Pomyslela jsem na onen hladovějící lid, žijící v ruinách. Pět set z nich dostalo mou zprávu. Každý z nich mohl jednoduše vzít ten papír na policii a povědět, že vypadl z Nord Expressu, za což by odměnou dostal tolik peněz, aby si koupil na černém trhu dostatek jídla, kterým by se mohl cpát celé měsíce. Nord Express by byl zastaven, a prohledán, a já zatčena. Ovšem ne; z pěti set Němců náhodně vybraných podél cesty dlouhé šest set mil si žádný nepřál zradit posvátný symbol svastiky – ne kvůli penězům, ne kvůli jídlu, ne kvůli mléku pro své děti. Obdivovala jsem ty lidi, a to ještě víc než ve slavných čtyřicátých letech. „Lide mého Führera,“ pomyslela jsem, „nějak se k tobě vrátím. Přeji si sdílet tvé mučednictví a bojovat po tvém boku v těchto temných dnech. A čekat spolu s tebou na druhý úsvit nacionálního socialismu.“

***

Belgickou hranici jsem překročila bez potíží. Vlak mne nyní vezl vstříc Ostende, vstříc moři.

Stále postávajíc v uličce jsem zpívala indický hymnus k Šivovi, Stvořiteli a Ničiteli – ten samý hymnus, který jsem zpívala téměř o rok dříve na Islandu, na svazích planoucí hory Hekla, kde jsem v noci čelila majestátnosti vulkánu během vrcholící erupce. V pravidelných intervalech tehdy v odpovědi mé písni burácela zem. Nyní jsem cítila, jako by mi hluk vykupující války – hlas oné přicházející drtivé Odplaty, již jsem vzývala – byl odpovědí. Ten Hlas říkal, že z budoucích trosek – tentokrát z trosek celého světa – jednoho dne opět povstane lid, který mne nezradil, Hitlerův milovaný lid.

Večer toho dne, 16. června 1948, jsem byla zpět v Londýně. O pár týdnů později mi bohové splnili mé přání. Opět jsem byla v Německu. Vstupovala jsem do francouzské zóny s více než šesti tisíci dalšími letáky – tentokrát tištěnými a většími – opět napsanými mnou. Můj nový život, či spíše období, jež je vrcholem celého mého života, započalo.

***

Sávitrí s neidentifikovanými přáteli (muž by mohl být Elwyn Wright), Stockholm, kvě›ten 1948.Fotografie př™evzaty z www.savitridevi.org.

Poznámky

  1. ^ Taneční společnost Ram Gopal (1912–2003) – Ed.
  2. ^ Ram Gopal – Ed.
  3. ^ Elwyn Wright – Ed.
  4. ^ Ben Topf – Ed.
  5. ^ Ibišek. [v ang. textu: Jaba].
  6. ^ Cáchy – Ed.
Komentáře: 2 leave one →
  1. Ahaman permalink
    07/03/2011 16:05

    Autorka psala tento text krátce po válce, kdy bylo vše ještě živé a rány byly otevřené. Nelze se tedy divit silné nostalgii, která z jejích stránek přímo čiší.
    A tak mě napadly záludné otázky: vyrovnala se evropská nacionalistická hnutí s tím, jak špatně dopadla druhá světová válka ? Nebo jsme to nechali takzvaně „vyhnít“, nechali jsme si to zasunuté někde v hloubi mysli a teď budeme do nekonečna brečet nad dávným neúspěchem…
    I nacionalista je jenom člověk a nemůže na něho nepůsobit trauma porážky, byť může být stokrát přesvědčen, že byla jen dočasná. S poraženými bylo naloženo nemilosrdně. Tehdejší ns vůdci zaplatili svými životy, mnozí byli zmasakrováni demokratickou lůzou. Spodinou, která jim ještě „včera“ provolávala slávu. Mnohé národy skončily svojí nacionalistickou pouť, staly se jen skupinami mluvícími stejným jazykem a jejich země se staly jen místem ohraničeným na mapě. Dnes už ani to ne….
    Toto vše mohou být důvody, proč jsou evropské nacionalistické strany stále zavřeny v jakémsi nostalgickém ghettu a co je horší-samy se do něho pomáhají zavírat ! Stále lpíme na starých symbolech, to by ještě nebylo nic tak hrozného… Ale toto lpění je pouze formální, je bez hlubší víry a bez hlubšího poznání. V tom je notná část průseru. Stále se zabýváme úvahami co by bylo, kdyby….nebo kde udělal Vůdce chybu….nebo co bych za to dal prožít v tehdejší době aspoň jeden jediný den…. atd. Nimráme se v minulosti namísto toho, abychom dali svému myšlení řád, NÁŠ řád a NAŠI morálku, a pokusili se podle toho žít.
    Nemohu si pomoci, ale když srovnám tehdejší revoluční nadšení, myšlenkovou dynamiku, schopnost organizovaně něco měnit, železnou disciplínu, vitalitu, elán.. s dnešním pobekáváním nad minulostí či pláčem nad rozlitym mlíkem….musím dojít k závěru, že tehdejší stav mysli je pravým opakem toho dnešního. S tím je nutno něco udělat.
    A abychom si rozuměli, nevolám po jakékoliv kolaboraci s režimem.

  2. Antal permalink
    08/10/2013 19:25

    Provedena zevrubná revize překladu.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: