Skip to content

Zlato v peci – [5] Denacifikace

26/03/2011

Překlad páté kapitoly knihy „Gold in the Furnace“ („Zlato v peci“) od Sávitrí Déví. Další přeložené kapitoly zde.

***

„Běda tomu, kdo tě napadne!
Tvé město přetrvá,
ale kdo tě napadne, padne sám.
Slunce toho, kdo miluje tě, nezapadne, ó Amone!“

– Z Hymnu na Amona[1]

 

„Jeder Versuch, eine Weltanschauung mit Machtmitteln zu bekämpfen, scheitert am Ende, solange nicht der Kampf die Form des Angriffs für eine neue geistige Einstellung erhält.“

– Adolf Hitler[2]

 

Ve všech dobách – počínaje pravěkým Zlatým věkem, v němž pravdivé pojetí života i spravedlivé náboženství pravdy vítězilo po celém světě – se v té či oné podobě náboženských válek odehrával velký zápas idejí. Jedním z těch nejstarších známých je zápas odehrávající se ve čtrnáctém století před Kristem, mezi věčným náboženstvím Slunce, přetvořeným faraonem Achnatonem ve státní kult, a egyptským náboženstvím Amona. Současná válka – světová válka číslo dvě – byla taktéž válkou náboženskou (spolu s tím byla i válkou ekonomickou, čímž jsou nezbytně všechny války plánované a vedené plutokratickými státy). Byla bojována tak ostře, jak mohly být bojovány všechny staré náboženské války. A také ukázala ten samý jev menšiny lidí stojících kvůli ideologii drahé jejich srdci (na obou stranách) proti zemi, u které by se dalo naopak očekávat, že k ní budou patřit – v Anglii a dokonce i ve Francii (což je ještě pozoruhodnější) prahla nacionálněsocialistická menšina po německém vítězství, jelikož Německo bojovalo za árijskou věc (stejně jako byli v Anglii šestnáctého století katolíci toužící po vítězství Španělů, jelikož Španělsko představovalo věc římské církve); a na druhé straně menšina německých demokratů a komunistů, kteří toužili po – a napomohli přivodit – vítězství Spojených národů. Ideologie hranice vždy přesahovaly, a vždy budou.

Zde ale končí veškerá podobnost mezi tímto nedávným střetem idejí a jinými evropskými střety, ať už ze středověku, či z novověku. Tento konflikt dvou spolčených podob demokracie proti nacionálnímu socialismu nemá ve své podstatě nic společného s jakoukoliv ideologickou válkou mezi křesťany. Naopak, jde po mnoha, mnoha letech o první fázi znovu započatého zápasu mezi samotným duchem křesťanství a duchem nehynoucího pohanství; mezi kultem trpícího lidstva a radostnou, věčně mladou a nelitující filozofií Slunce; mezi na-člověka-soustředěným pojetím světa a pojetím na-život-soustředěným; mezi prastarým mezinárodním duchem židovstva (který se postupně prosadil v křesťanství, v sociální demokracii a v komunismus) a duchem árijským; národním duchem ztotožňujícím se nikoliv s pověrčivostí v existenci hranic, nýbrž s náboženstvím rasy, tj. s náboženstvím života všech lidí indoevropského původu – tedy něco mnohem smysluplnějšího, než jakákoliv roztržka o dva protichůdné výklady jedné cizorodé Bible.

A zatímco menšiny, které stály v náboženských válkách mezi křesťany na obou stranách za svou vírou proti svým zemím, mohou být, a měly by být, z národnostního hlediska obviněny z vlastizrady, árijské menšiny, které v Anglii, v Norsku, v Holandsku, ve Francii a jinde během této války bojovaly za německé vítězství, jistě být obviněny nemohou. Jelikož nad konvenční pojetí národnosti postavily nikoliv ještě chatrnější pojetí Neznáma, nýbrž positivní, přirozenou, živoucí skutečnost rasy, stranou které samotná národnost ztrácí veškerý svůj význam. Ze striktního, ovšem osvíceného nacionálního hlediska, ne méně než ze širšího rasového stanoviska, byli zrádci v každém árijském národu nikoliv oni, nýbrž nerozvážná většina, jež věřila, a zločinní vůdci, jež vedli protiněmeckou propagandu – ti lidé, kteří vedli válku proti zastáncům svého vlastního zájmu, proti obráncům své vlastní rasy, čímž se dobrovolně či nedobrovolně zapojovali do hry cizáckého Žida. Co se antinacistů německé krve týče, to jsou samozřejmě ti vůbec nejneomluvitelnější ze všech zrádců bojujících v této válce proti své rase, a to tím spíše, že měli veškerou příležitost (kdyby se jen trochu zajímali) poznat a porozumět pravé podstatě toho, co je v sázce.

Když nyní tato první fáze obnoveného odvěkého zápasu skončila naší pohromou, dalo se jen očekávat, že se vítězní stoupenci obou forem demokracie pokusí vymazat každičkou naši stopu a zabrání nám v opětovném povstání. A oni se pokoušejí; skutečně, tvrdě se pokoušejí. V historii světa neexistoval nikdy tak zoufalý pokus o rozdrcení nějaké ideologie – snad krom pronásledování náboženství Kotouče Tutanchamonem a zvláště pak Harembhebem, v Egyptě před 3300 lety. „Běda tvým nepřátelům, ó Amone,“ odříkávali kněží egyptského boha v Karnaku, když s vážností proklínali vzpomínku na božským vnuknutím obdařeného krále Achnatona, V-Pravdě-Žijícího, „Běda tvým nepřátelům, ó Amone! Tvé město přetrvá, ale kdo tě napadne, padne sám!“ A ten Muž, jenž zastával filosofii Slunce proti filosofii osobních zájmů, byl nadále znám coby „onen kacíř“ či „onen zločinec,“ do doby než po pár letech jeho následovníci zcela nevymizeli a jeho jméno samotné nebylo naprosto zapomenuto.

Moderním protějškem onoho nejradikálnějšího, nejsystematičtějšího a nejnelítostnějšího ze všech pronásledování starověku (i když zohledníme známější a okázalejší pronásledování prvních křesťanů několika římskými císaři) je právě pronásledování našeho Weltanschauungu v nynějším okupovaném Německu: Entnazifizierung, – jak to zvou – „denacifikace“.

Ale i přes podobnost[3] nemusí být výsledek zcela stejný. Jelikož ačkoliv je samotný nacionální socialismus bezesporu moderním vyjádřením téže věčné filosofie Života a Světla; a ačkoliv jsou jeho nepřátelé týmiž otroky věčné peněžní moci, jsou v hávu moderní Evropy jeho stoupenci – nezastrašení nacisté let 1948 a 1949; tedy ti skuteční nacisté – zcela odlišného ražení, než jací byli času posluhující stoupenci starověkého slunečního kultu v Tell el-Amarně;[4] ve skutečnosti je převyšují natolik, jako ryzí zlato převyšuje keramickou hlínu (a to ještě velice nekvalitní hlínu).

***

Existuje jeden způsob jak se důkladně zbavit ideologie, jmenovitě jde o vybití všech jejích přívrženců a vychování nové generace k obdivu a úctě ke konkurenční ideologii. A dokonce i poté si člověk nemůže být zcela jist, že onen zavržený Weltanschauung jednoho dne opět nevyraší, předem neznaje nikdo kde. S nemilosrdností, jež neměla doposavad obdoby, se první šógunské dynastii Tokugawa prakticky podařilo vymýtit křesťanství z Japonska sedmnáctého století. Přesto nic nemohlo zabránit některým Japoncům projevit o toto náboženství zájem ve století dvacátém. A dlouho předtím vykonal Karel Veliký vše, co mohl, aby v Německu devátého století vyhladil pohanství – a uspěl, s ukázkou naprostého barbarství, jak je známo. A přesto nedovedl – nikdo to nedovedl – zamezit probuzení ducha věčného germánského pohanství v nacionálním socialismu našich dnů.

Avšak lidé, kteří dnes započali zabíjet ideje, nejsou obecně vzato ani zdaleka tak důkladní, jako zabiják Sasů na Západě nebo nekompromisní Lejasu a Jemitsu z Dálného východu. Prvně proto, že opoziční idea, v jejímž jméně tak činí, pro ně zpravidla tolik neznamená. Za druhé proto, že si ve své nezměrné ješitnosti jen vzácně uvědomí, že filosofie, náboženství, společenskopolitická zřízení, která se jim nelíbí, mohou mít přívržence, pro něž jsou dražší než cokoliv jiného na světě – dalece dražší, než cokoliv, co mohou oni (pronásledovatelé) předstírat, cože pro ně znamená milovat. Ve všech takovýchto případech se pokus o vymýcení ideje míjí účinkem, bez ohledu jak hrozivých podob může občas nabýt.

Jak jsem již řekla dříve, kromě toho úspěch – či neúspěch – pronásledování nezávisí pouze na kvalitě pronásledovatelů. Závisí stejně tak – a ve většině případů snad ještě více – na odvaze, houževnatosti a cílevědomosti pronásledovaných; také závisí na síle jejich přetvářky: na jejich schopnosti bezostyšně lhát nepřátelům, zatímco v srdci zůstávají věrní sobě a svým ideálům – což je v dobách nouze taktéž ctností.

Lidé, kteří vypracovávají od roku 1945 v Německu statistiky o průběhu denacifikace, i lidé, kteří je studují – a zvláště pak ti, kteří celé to představení řídí – mají sklon zapomínat na tyto ve všech dobách platné pravdy.

***

Od chvíle, co nepřátelé Nového řádu získali nadvládu nad německým územím, jsou nacionální socialisté ve své vlasti systematicky pronásledovaní jak Rusy, ve jménu komunismu, tak západními Spojenci, jménem demokracie; Rusy možná radikálněji, ale to jen protože ti jsou se svým vlastním nenávistným Weltanschauungem upřímnější, než Zápaďané se svými principy, a protože nás brali – své jediné nesmiřitelné nepřátele – vážněji.

Záměrem obou band je potlačit naši filozofii jakožto živoucí sílu. Jejich metody jsou v základech taktéž stejné; jsou to metody každého, kdo se kdy pokusil vymazat nějakou ideologii; jde o využití strachu a potřeb – teroru a uplácení – a taktéž o zneužití nevědomosti a slabostí – „přesvědčováním“ těch, kteří jsou prostě příliš mladí nebo příliš špatně informovaní, nebo vrozeně natolik hloupí, aby si nezvládli vytvořit názor vlastní.

Jak každý ví, prvním krokem nových pánů Německa bylo vyslat, jakožto „válečné zločince“, vstříc zkáze tolik z nás, kolik nás – v nacionálněsocialistické organisaci, nebo v zápase proti židovstvu, či prostě na bojištích při obraně Německa – hrálo příliš prominentní roli, než abychom mohli být rychle zapomenuti. Bývalí státní ministři, gauleiteři, generálové, místodržitelé Německem okupovaných zemí během války, lidé nedělající nic jiného než svou povinnost, důkladně a nesobecky, jak by každý měl, byli pověšeni nebo odsouzeni k dlouholetým žalářům (často doživotním) tribunály předstírajícími vykonávání „spravedlnosti,“ zatímco ve skutečnosti byli pouze nástrojem pomsty natolik zbabělé, že neměla odvahu tak sebe nazývat; pomsty pokrytců a zbabělců, tak zlých a krutých, jak zbabělci nutně musejí být.

Ten samý druh „spravedlnosti“ byl uplatňován i v ruské zóně, možná s jediným rozdílem, totiž že tam nebyla skryta pod tak silnou vrstvou humanistického nesmyslu. Byla neprodlená, brutální, vášnivě ničivá – očividně barbarská pomsta vykonaná vysoce organizovanými primitivy na přemožených jim nadřazených lidech. Byla mezi nás neskrývaně rozdána, protože jsme byli nacisté – a nikoliv proto, že navenek jsme „zhřešili“ proti „lidstvu,“ nýbrž ve skutečnosti proto, že jsme byli nacisté. Ti Němci, kteří zastávali v nacionálněsocialistické hierarchii nějakou posici, a kteří neměli to štěstí, aby byli rovnou zabiti, byli deportováni neznámo kam: na místa za pohoří Ural; do otrockých táborů v samotném srdci Střechy světa – mimo kontakt s jeho zbývajícími částmi – aby se do konce svých životů lopotili pod bičem.

To by je nedenacifikovalo – o nic více než by ponižování, strádání, týrání uštědřené jejich kamarádům v západních zónách denacifikovalo je. Ale udrželo by je to stranou – přinejmenším na hodně dlouho; Rusové doufali, že „navždy.“ Spolu s opatřeními uplatňovanými v západních zónách by to napomohlo denacifikaci Německa i světa, udržováním méně důležitých lidí mimo vliv těch „nebezpečných“. Tak naši pronásledovatelé přemýšlejí.

***

Kromě brutálního donucování používají zastánci denacifikace další zbraň: ekonomický nátlak. Nejprve udělají vše, co mohou, aby zbavili známé či předpokládané nacionální socialisty prostředků obživy. A poté stále ve větší míře nabízejí novou práci lidem, kteří mají nacionálněsocialistickou minulost a kteří jsou ochotni být denacifikováni. Dokonce jim i nabízejí, že je znovu dosadí na jejich původní posty, pokud ty ve výjimečných případech již dříve nebyly dány notoricky známým antinacistům, odměnou za jejich zradu během války.

Být denacifikován spočívá v projití skrze řízení denacifikačního soudu a v zaplacení určité sumy peněz. Následně je již na člověka pohlíženo – okupačními úřady – jako by nacistou nikdy nebyl. Netřeba dodávat, že všichni lidé ve třech západních zónách, kterým díky nějakému mimořádnému štěstí bylo dovoleno setrvat na jejich místech, navzdory jejich bývalé spojitosti s nacionálněsocialistickou stranou, jsou přinuceni podstoupit tuto formalitu, pokud vůbec chtějí v úřadu setrvat. Jak mi bylo řečeno, ve východní zóně se žádné takové představení nekoná, a to z jednoduchého důvodu, totiž že tam na úřadech není nikdo, kdo by jej někdy dříve ve svém životě zastával a byl byť jen vzdáleně spojen s nacionálním socialismem.[5]

Někdy nezachází trest za členství v NSDAP – nebo jen za srdečný zájem o sociální péči člověkem, který se víceméně aktivně podílel na této skutečně obdivuhodné práci sponzorované stranou – až tak dalece, že by člověk ztratil práci, ale spočívá v jeho degradování v profesní hierarchii a v následném snížení platu, bez ohledu na roky poctivé a přínosné služby. Toto je – mezi tisíci jinými – případ Fräulein W., ženy se čtyřiatřiceti léty služby v kanceláři Německých drah, kdesi v nyní takto nazývané „francouzské“ zóně. Byla degradována na postavení nováčka s měsíčním platem 116 marek, namísto 360 marek, které dříve vydělávala. A proč? Jen kvůli svojí účasti na shromážděních žen během velkých dnů a proto, že zasvětila špetku svého času dětem své země. Já bych tuto dámu ani nenazývala nacionální socialistkou – a to ani při té nejbujnější představivosti! Je až přespříliš zbožnou křesťankou, než aby si takový skvělý titul zasloužila.

Entnazifizierung – denacifikace – má v Německu dopad na životy zcela nezúčastněných lidí. Například, od chvíle svého započetí je příčinou katastrofálního snižování úrovně školství. Hned když okupační mocnosti ovládly zemi, byli všichni kantoři uvedení či nahlášení jako nacisté vyhozeni (a bylo jim zcela zamezeno pracovat v jejich oboru), pokud nemohli prokázat, že ke vstupu do strany byli „přinuceni,“ zatímco v srdci byli antinacisty tak jako samotné okupační mocnosti. Avšak až na pár naprostých výjimek byli všichni učitelé přesvědčenými nacionálními socialisty. V důsledku toho z ničeho nic v Německu nezbyli prakticky žádní učitelé. Celý následující rok po kapitulaci byly školy a univerzity zavřené. Okupační mocnosti to nezajímalo. Proč by mělo? Trpícími byli děti a mladí lidé. A byli to pouze Němci – nástupníci Nového řádu, který chtěly Spojené národy tak moc rozdrtit. Rok bez vzdělávání pro ně bude jen k dobru – dokud nebudou okupační mocnosti připraveny vycpat je svou novou demokratickou propagandou.

Poté, až do konce roku 1947 – někde až do roku 1948 – byla dětem poskytnuta hodina či dvě školního učení týdně (nějak bylo zajištěno několik nových učitelů; a některým starým, jejichž minulost nebyla v očích okupačních mocností tolik zavrženíhodná, bylo po úvahách dovoleno zůstat). Koncem roku 1948 a v roce 1949 – čtyři roky od kapitulace – se školáci ve věku mezi šesti a třinácti lety v britské zóně (v oblasti Hannoveru) těšily stále pouze hodiny, či tak nějak, školy denně. To je záporná stránka „převýchovy“ Německa – Entnazifizierung.

Dalším aspektem téhož je – dle článku 7 zákona 8 okupačního řádu – prevence každého pokusu udržet v okupovaném Německu při životě „militantního a nacistického ducha.“ Sama jsem byla 20. února 1949 v Kolíně nad Rýnem zatčena za porušování tohoto nařízení; a tato kapitola, jakož i konec předchozí, byla napsána ve vězení, zatímco jsem čekala na svůj soud. Ve skutečnosti jsem od svého vstupu do Německa nedělala nic jiného než „nacistickou propagandu,“ a to nejen v hrubé podobě, kvůli níž jsem byla nakonec zatčena. Tato hrubá podoba sestávala z distribuce letáků a lepení plakátů nesoucích posvátný symbol svastiky a vyzývajících německý lid k pevnému setrvání v naší nacionálněsocialistické víře – k pevné jistotě, že jsou prvními Árji znovuprobuzenými k rasovému uvědomění a rasové hrdosti, a že zaslouží svobodu, blahobyt a moc; k pevné jistotě, že je jednatelé smrtelných sil nemohou u dna držet navždy. Několik takových plakátů jsem vylepila v jednom městě ve francouzské zóně dne 30. ledna – k šestnáctému výročí uchopení moci nacionálním socialismem – a o několik dnů později jsem šířila podobné letáky v Kolíně nad Rýnem. Tohle představuje trestný čin – za nějž je nejvyšším trestem smrt – v očích těch, kteří bojovali po šest let, jak sami říkají, za upevnění „svobody jednotlivce“ na celém světě, a především v Německu!

Ano, „svoboda jednotlivce“… ledaže on (či ona) není nacistou – takhle by to měli podávat, aby byli upřímní. Ale my jsme celou dobu věděli, co ten slogan skutečně znamená. A mnoho Němců, kteří to snad náhodou neznali, se to po roce 1945 jistě naučilo.

Jakákoli podoba sebevyjádření, jakákoli podoba umění či literatury, která vykazuje více či méně jasné „nacistické tendence“; jakákoliv filosofie, která by mohla být považována za nové – či starší – vydání té naší, a zvláště pak ta ospravedlňující co jsme vykonali v minulosti a co nejspíše uděláme v budoucnu; cokoliv odpovídající tomuto popisu, říkám vám, je klatbou v očích demokratů i komunistů; v očích těch, kteří usilují o denacifikování Německa i světa – kdyby to dovedli, nutno dodat.

Zákaz nacionálněsocialistické literatury se nevztahuje pouze na Německo. Ačkoli neexistují žádné zákony zakazující člověku něco takového udělat, je ve skutečnosti kdekoliv prakticky nemožné vydat byť jen prostou historickou pravdu předkládající bez komentářů znamenitost nacionálněsocialistického zřízení, nebo zdraví jeho základních principů, nebo velikost jeho nesmrtelného Zakladatele, natož pak knihy, v nichž je osobní oddanost Adolfu Hitlerovi a věci nacismu vyjádřena s vřelou upřímností. (Ani neočekávám, že tato kniha kdy uvidí světlo světa, nedojde-li ve světě k radikálním změnám.)

Ani se v Německu zákaz neomezuje pouze na nacionálněsocialistickou literaturu. Spadá i na knihy, které nemají vůbec co dočinění s politikou či dokonce s filosofií; na cestopisy napsané dříve, než kdy vůbec bylo o nacionálněsocialistickém hnutí slyšet, pokud byly napsány někým, kdo je dobře znám coby nacista. Například knihy Svena Hedina – o Tibetu a Himálajích, napsané již v roce 1908 – spadají taktéž pod zákaz. V Německu dnes nemůže být vytištěno jejich nové vydání. Sven Hedin mi to 6. června 1948 sám pověděl. Vzhledem k tomuto člověk chápe, že nalézt knihy Friedricha Nietzscheho – duchovního otce nacionálního socialismu – je v této zemi téměř stejně tak obtížné, jako nalézt obrázky Führera (samozřejmě ledaže člověk ví, kde je hledat). Asi rok či dva od kapitulace mi bylo také řečeno, že hrát Wagnerovu hudbu je nebezpečné… a to jen z důvodu, že ji Führer obdivuje![6] To je ten krám, kterému říkají „Entnazifizierung.“ Každopádně to je nanejvýš příznačné coby ukazatel kvality světa, jenž se obrátil proti svému Spasiteli.

***

Ale snaha přimět lidi zapomenout na nás má i svou kladnou stránku. Okupační síly v Německu neužívají pouze donucování. Používají také přesvědčování. Pokoušejí se. Ve školách a na univerzitách, které ovládli – tj. které předali Němcům, jež nenávidí vše, co zastáváme – se ze všech sil snaží mládeži namluvit, že vše, co jsme během naší vlády udělali, bylo špatné; že principy, ze kterých naše ideologie čerpá svou sílu, jsou falešné – „nevědecké,“ „v nesouladu s fakty,“ atd…; že je náš žebříček hodnot špatný – „nehumánní“; oproti morálce „slušných“ lidí atd. Církve – úhlavní nepřátelé nacionálního socialismu – této propagandě pomáhají, jak jen mohou, vychvalováním křesťanských hodnot, coby opozice vůči našim v podstatě pohanským hodnotám. Více pochybností je do myslí a vědomí mladých Němců, kdysi srdečně oddaných nacionálnímu socialismu, přimícháno křesťanskými kazateli, než celou oficiální „demokratickou“ propagandou ze všech třech zón dohromady.

Rovněž je v knihkupectvích vystaveno množství knih, z různých hledisek kritizujících Führerovu politiku – či Führera samotného. Jejich prodej je sponzorován okupačními mocnostmi. A tak nejen zde, v Německu, ale po celém světě jsou publikace ve víceméně všech civilisovaných jazycích útočící na filosofii nacionálněsocialistického režimu, či na jeho zahraniční příbuzné, nebo na jeho chování doma – či na všechny tyto tři věci – pod tamními vládami zavázanými židovským penězům volně tištěny, ba dokonce pobízeny, zatímco příběhu druhé strany – příběhu našeho rozhořčení nad těmi, kteří nespokojeni s tím že zpustošili celý kontinent s cílem nás zničit, nás poslední čtyři roky pronásledují a očerňují – není dána příležitost, aby dolehl k uším myslících lidí, natož pak aby zasáhl city nemyslících, ovšem dobrosrdečných mas.

Naši nepřátelé rozhodli, že svět musí zůstat v nevědomosti o všem, co skutečně zastáváme; v nevědomosti o všem dobrém, co jsme ve skutečnosti vykonali; v nevědomosti o veškeré kráse, již jsme stvořili. Jeho dělníci si nesmějí uvědomit, co vše náš Hitler vykonal pro zdraví a štěstí německých dělníků, ani i jeho matky se nesmějí dovědět, co vykonal pro německé děti, aby jej snad nezačaly milovat. „Inteligence“ světa se musí naučit považovat za mistrovská díla výplody dekadentního umění, které jsme odsoudili – pouze proto, že to my jsme jej odsoudili – a ignorovat práce takových umělců, jakým je Arno Breker, které ve veškeré své nádheře vyjadřují samotnou duši nacionálního socialismu. Jeho miliony na východě i západě musí pohlížet na protivníky, s nimiž jsme bojovali a přemohli je, jako na hrdiny a mučedníky – jen proto, že to my jsme s nimi bojovali – a zůstat v nevědomosti o našich hrdinech a našich mučednících. Ano, o nás nacistech si svět nesmí pamatovat nic jiného než sérii hrůz – přehnaný obraz násilností, ke kterým jsme se museli uchýlit, ve snaze zdolat překážky, jež nám právě ti samí lidé, kteří nás nyní obviňují, kladli do cesty; a bezpočet lží je k tomu přidán těmi, kteří nás nenávidí či kteří věří, že je v jejich zájmu nás pomlouvat. To je denacifikace v tom nejširším možném rozsahu – ona směs chytře prezentovaných polopravd a čistých lží, doprovázená naprostým mlčením o skutečnostech, jež hlásají úspěchy nacionálního socialismu hlasitěji, než cokoliv či kdokoliv může kázat proti nim.

Toto je tou zbraní, se kterou doufají, že zabijí náš Weltanschauung? Lži nikdy nezabijí pravdu – ne v dlouhodobém výhledu. A ani v tom krátkodobém, mohou-li tomu zastánci pravdy napomoci.

***

Již jsem řekla: po současném pronásledování nacionálního socialismu je v historii nejdůkladnějším pronásledováním pravdy snad pronásledování náboženství Kotouče faraonem Horemhebem, ve starověkém Egyptě. Během několika let nezůstala po tomto nádherném kultu Sluneční energie ani stopa, stejně jako nezůstala po samotném králi Achnatonovi (jeho zakladateli) – ani kratičký náznak o jeho životě na této Zemi. A po celých třiatřicet staletí o něm dokonce nikdo na celém světě nevěděl – natožpak o jeho filosofii. Triumf Amonových kněží se zdál být dokonán. A přeci! Navzdory veškerým jejich kletbám a navzdory veškerému jejich zřejmému úspěchu – navzdory nekonečnému údobí 3300 let, během něhož nic nezpochybnilo jejich vítězství – mohli zabránit pravdě, aby jednoho dne vyšla na povrch? Mohli v roce 1887 n. l. zabránit prosté selce od náhodného objevu slavných tabulek v Tell el-Amarně? A mohli zabránit, aby v zemích, jejichž existenci tehdy nepředpokládali, a v jazycích, jimiž v jejich dnech ještě nikdo nemluvil, muži a ženy naší doby četli překlady toho, co se dochovalo z jeho hymnů na Slunce, a aby žasli jak nad literární krásou písní, tak nad správností věčných myšlenek, které odhalují?

V podobném duchu, dokonce i kdyby nás jednatelé temných sil vytlačili z existence, stále by nemohli vymazat věčnou pravdu, na níž je naše společenskopolitická ideologie založena. I kdyby nás všechny pozabíjeli, nemohli by denacifikovat Zemi v celé její dáli i šíři, stále by nemohli zabránit životu ve vývinu na této a na všech planetách ve vesmíru v souladu s týmiž železnými zákony řídícími vzestup a úpadek ras, jež Adolf Hitler uznal a zdůrazňoval ve svých projevech, ve svých spisech, v celé své životní dráze; stále by nemohli denacifikovat bohy.

Ovšem mohou vůbec denacifikovat Německo – jako Amonovi kněží (stejně tak jako oni, v jejich době uctívači osobních zájmů) vymetli náboženství Kotouče z egyptské osmnácté dynastie? To je už na ně příliš velký úkol. Ne že by jim chyběla lstivost – metodické umění výhrůžek, vydírání a úplatkářství; schopnost zneužít nejhorší lidskou stránku, ukrytou ve většině lidí – ani nepostrádají nenávist, kterou se kdysi vyznamenala starověká kněžská banda. Ale my nejsme lehkomyslnými dvořany z Tell el-Amarny. My jsme připraveni vzdorovat všem pokusům o zničení našeho ducha, se stejně nadšenou odvahou, jakou ukazovali raní křesťané v obraně Weltanschauungu méně krásného a méně věčného, než jakým je ten náš. Tisíce nás to prokázalo během oněch posledních čtyř let. Tisíce dalších to prokáží v blízké budoucnosti – dokud nakonec nezvítězíme.

***

Celý aparát denacifikace je bezmocný proti těm z nás, kteří si bez ohledu na své oficiální postavení v životě nepřipouštějí žádné závazky – žádnou oddanost nikomu, krom Adolfu Hitlerovi; žádnou lásku, krom lásky k němu a jeho dalším stoupencům; žádný zájem, krom zájmu Hnutí, zájmu Ideje, kterou zastává. Takoví jsou svobodní, i když jsou za mřížemi. Takoví jsou silní, i když je jejich tělo zlomené. Stojí mimo dosah hrozeb a úplatkářství. Ale také jsou menšinou v menšině – přirozeně. Ryzí zlato je vždy takové.

Ovšem i velký počet našich druhů, průměrných nacistů (použiji-li dvě slova, která mi přijdou zcela neslučitelná), mužů a žen, kteří sdílejí naši filozofii, ale kteří k tomu navíc mají osobní závazky, vzdoruje odlišným způsobem „kulturním“ plánům a „převýchovným“ programům okupačních sil.

Neříkám, že hrají nějaké velkolepé divadlo. Nic takového! Vyplní formuláře, kterými stvrzují, že se již zřekli víry v Hitlerovy ideje, a podepíší je; projdou formalitami denacifikace ve všech jejích ponižujících detailech a zaplatí sumu peněz, o něž je požádají (nejméně dvacet marek), a odcházejí domů s jistým druhem písemného potvrzením, že již nadále nemají být považováni za nacionální socialisty; že především nadále nemají podléhat omezením, která je (a jejich rodiny) až do toho dne ekonomicky brzdila. Nic z toho jim ale nebrání být stejně dobrými nacisty, jako byli předtím. A jak se vysmívají celému tomu procesu Entnazifizierung! „Dieses Affenspiel“ – „Tahle opičárna“ – tak tomu říkají. Ve skutečnosti tak tomu říkáme všichni. Kdyby jen mohli představitelé okupačních mocností vidět a slyšet náš smích, když jsme mezi svými! Bylo by to pro ně dobré. Zničilo by to některé z jejich nejpošetilejších představ a zasadilo by to ránu jejich ješitnosti; naučilo by je to, jak opovržlivě pociťuje celá země jejich ceněné „denacifikační“ snažení. Ukázalo by jim to, jak mírné je pro nás vše, čím se nás snaží s vypětím všech sil obalamutit, a přinutilo by je to konečně si uvědomit, že tento celý podnik, samozřejmě mimo peníze, které z něj mají, je přesně tím, čím jej nazýváme: opičárnou.

Ovšem možná ty peníze milují natolik, že i takovéto vědomí by je nepřimělo zastavit onen nesmysl.

Samotná jsem některým z nich pověděla, co si o nich a jejich denacifikaci myslíme – nikoliv v naději, že to ukončí o den dříve, nýbrž pouze pro potěchu z poranění té jejich nesnesitelné ješitnosti. Potíž je v tom, že ješitnost odmítá připustit skutečnosti, jež by ji poranit mohly, a také v tom, že já si nemohu dovolit riskovat, že uškodím našim přátelům vystavením příliš mnoha přesných skutečností, z důvodu jalové satisfakce v ráně našim nepřátelům. Kdybych nebyla ze samotné podstaty svých konexí se zainteresovanými lidmi zavázána k mlčení, mohla jsem povykládat těm nafoukaným politickým reformátorům o několika případech, z nichž každý sám o sobě by dostačoval k otřesení demokratovy víry v denacifikaci. Například případ Fräulein S.[7]

Fräulein S. je nejsympatičtější mladou nacionální socialistkou pod třicítkou, je zaměstnaná francouzskou vojenskou správou, kdesi ve francouzské zóně. Potkala jsem ji na nádraží, nějaký den či dva po svém druhém příjezdu do Německa, a od té chvíle ji zbožňuji stále víc a víc. Když jsem ji řekla, že zamýšlím napsat knihu o dnešním Německu, její první slova ke mně byla: „Nevěřte ničemu, co vám ‚ti lidé‘ řeknou o nás Němcích. Sama se na nás dívejte a sama nás posuzujte. O to jediné vás žádám.“ Já! Představte si, že bych já věřila něčemu, co mi nepřátelé Nového řádu povědí o Hitlerově lidu! Ale jakpak by to mohla ta dívka tušit?

Pohlédla jsem na ni zarmoucenou tváří člověka, který se cítí být viněn z věci, jež by jej ani ve snu nenapadla. „Nevíte, kdo já jsem,“ pravila jsem; „jinak byste mi toto nikdy neřekla.“

Stáli jsme v obklopení trosek. V dívčině vysoké, atletické postavě, v její zdravé tváři, v kovovém odlesku ranního slunce v jejích popelavě-blonďatých vlasech jsem viděla symbol neporazitelné německé vitality. V mysli mi opět vyvstal obraz celé země vypleněné spojeneckými bombami a myšlenka, „Malta a kamení. To může být znovu postaveno. Dokud je tato nádherná mládež naživu, na ničem ve skutečnosti nezáleží.“ Před pozadím zejících pobořenin budov jsem si představila průvod nových Úderných oddílů ve vzkříšeném nacionálněsocialistickém státě – neodvratnou budoucnost – a usmívala jsem se. Měla být Fräulein S. vůdkyní stovek mladších Hitlerových dívek v oněch dnech mého snu? Přála jsem si, aby byla. A pak jsem se konečně té dívky zeptala: „Udrželi jste si v Německu ideály, které vás kdysi povzbuzovaly?“

Zdála se být mou otázkou lehce překvapená; a trochu rozpačitá. „Myslíte ‚ty‘ ideály?“ pravila, odkazujíc tak na to, k obdivu čehož se dnes žádný cizinec v Německu nehlásí.

„Ano,“ odvětila jsem; „Myslím nacionálněsocialistické ideály.“

„Někteří z nás je ve svém srdci, v tajnosti, stále zastávají,“ řekla.

„A vy?“ zeptala jsem se. „Nemusíte se mě bát, ať už řeknete cokoliv.“

Chvíli váhala, a pak si nejspíš uvědomila, že kdybych byla nějaký „agent provokatér“, tak bych takto otevřeně nemluvila. Odpověděla rozhodně: „Já ano.“ Má tvář se rozzářila a její ruce jsem tiskla v těch svých.

„Pojďte se mnou na šálek kávy,“ řekla jsem, „a já vám povím kdo jsem a proč jsem přijela.“

Šly jsme do kavárny, a tam, v koutě, jsem jí po rozhovoru hodinu a půl dlouhém dala pár svých letáků.

„To jste napsala vy?“ zeptala se mne, zatímco jeden četla, pečlivě skrývajíc svastiku vytištěnou na horní části.

„Ano, já.“

„A to se vám s nimi podařilo překročit hranici?“

„Ano, s více než šesti tisíci. Měla jsem štěstí.“

„A co kdybyste byla chycena?“

„Byla jsem připravena na nejhorší. Je to jediná věc, kterou teď v osmačtyřicátém mohu udělat pro svého Führera a pro vás, jeho lid, který miloval.“

Dívka na mne upřeně zírala. Vstala. „Pojďte,“ řekla, „pojďte ke mně domů. Jste první zahraniční nacista, kterého jsem kdy potkala. Ale prosím, proboha, ani slovo o politice před mými starými rodiči!“

„Proč? Jsou proti nám?“

„Propána, to ne! Právě naopak. Ale byli by k smrti vystrašení při pomyšlení, co by se mi mohlo stát za to, že se s vámi stýkám. A já se s vámi chci stýkat, nyní, když vás znám. Vynasnažím se ze všech svých sil pomoci vám – či spíše pomoci Německu skrze vás, jeho věrnou přítelkyni. Jsem tak ráda, že jsem vás potkala!“

Na cestě k jejímu domu mi řekla, že obživa jejích rodičů je na ní závislá. Měla dobrou práci v kanceláři francouzské vojenské správy.

„Jak můžeš ty dělat s těmito lidmi?“, zeptala jsem se jí.

„Musíme nějak žít,“ odpověděla, „a práce se shání těžko. Navíc, není to lepší, než aby to místo měl nějaký antinacista?“

Souhlasila jsem, že to lepší bylo. Přesto jsem se cítila trochu nesvá, jakožto od přírody nekompromisní osoba, navíc nová v okupovaném Německu.

„‚Oni‘ znají tvé názory?“ zeptala jsem se.

„Řekla bych, že ne! Proč by vůbec měli? Pověděla jsem jim běžný příběh: že jsem byla ‚přinucena‘ ke vstupu do strany, tak ‚jako téměř každý.‘ A ti hlupáci tomu uvěřili. Uvěří všemu, co jim podpoří názor, že jejich takzvaný vhled do německých záležitostí je správný. A koneckonců, koho vlastně zajímá, čemu věří? Vše co chci je dobře placená práce, abych mohla udržovat domácnost. Oni si myslí, že mě ‚změnili‘. Já si myslím, že je využívám.“

Nemohla jsem si pomoci a nepřiznat, že ve prospěch přístupu toho děvčete hovoří mnohé. Co jiného by mohla dělat, aniž by její rodiče trpěli?

Staly se z nás dobré kamarádky. A při několika příležitostech mi Fräulein S. značně napomohla, čímž podstoupila značené riziko – ohrožující ji a její rodiče – v zájmu věci nacionálního socialismu. To samotné v mých očích svědčí o její nefalšovanosti. Nikdo by neudělal to co ona, aniž by nebyl upřímně oddán naší ideologii.

Ještě nějaký měsíc či dva před mým zadržením mne ta dívka informovala, že má být denacifikována. Ta zpráva mne zarmoutila. Brala jsem to za věc osobní hanby. Pro mne bylo pomyšlení, že má kamarádka podstoupí onen ponižující proces, téměř tak neúnosné jako pomyšlení, že by mou sestru zneužil nějaký nežádoucí muž.

„Proč?“ řekla jsem. „Musíš to skutečně udělat?“

„Musím,“ odpověděla, „jinak odsoudím své rodiče k hladovění. Nemám na vybranou. Je to součást běžné praxe. Všichni bývalí členové strany, kteří jsou nyní ve službách francouzské vojenské správy, musí touto formalitou projít, nebo se vzdát své práce.“

Pověděla mi o otázkách, které bude muset písemně zodpovědět, čímž prohlásí, že již nadále nezastává naše společenskopolitické zásady a naší filosofii života – ze všech lidí právě ona, Fräulein S.!

„Já vím,“ dodala, „jak se ti celý ten podnik hnusí. Mně také, to mi věř. Znamená to napsat a podepsat hromadu nehorázných lží. Ale co jiného může za těchto okolností člověk dělat?“

„Co by se stalo, kdyby někdo odvážně napsal pravdu?“ zeptala jsem se, ovšem celou dobu jsem věděla, jaká bude odpověď.

„Byl by ze svého místa vyhozen a už by zřejmě žádné další místo ve své profesi nezískal; byl by nahrazen někým ochotným lhát – nebo v ještě horším případě, skutečným antinacistou.“

Na chvíli se odmlčela. „Vím, jak se ti to hanebné divadlo hnusí,“ zopakovala. „Ovšem ty jsi svobodná. Můžeš si dovolit být pravdomluvnou. Můžeš si dovolit vzdorovat. Ničí živobytí není na tobě závislé. Nikdo nebude trpět s tebou, když sama budeš trpět. Můžeš tedy dělat co považuješ – co všichni považujeme – za správné. Já nemohu. Jen hrstka z nás může. To je tragédií této věci: dostali jsme na vybranou, žít nebo zemřít. Toto je demokracie, jak sama dobře víš.“

„Z hloubi svého srdce nenávidím ty, jež před tebe a tisíce dalších postavili tuto volbu,“ řekla jsem. A myslela jsem to vážně. Myslím to vážně.

Fräulein S. na mne pohlédla se soucitným úsměvem. „To my všichni,“ řekla. „Ovšem nesmíme je a jejich šílená nařízení brát tak vážně. Stejně tu nebudou napořád. Německo nemůže být drženo u dna navždy; víš to stejně tak dobře jako každý jiný. A koho bude zajímat jejich zatracená ‚denacifikace‘ až budou jednou pryč? Do té doby se musíme podřídit – zdánlivě; hrát s nimi hru, opičárnu, Affenspiel“; cette singerie, dodala ve francouzštině. „Tohle je pro to skutečně správné pojmenování ve všech jazycích.“

Z toho co vím, tak osoba, která takto před méně než dvěma měsíci mluvila, je nyní již denacifikovaná. A úřady odpovědné za „převýchovu“ Němců věří, že dosáhly vítězství – že získaly dalšího člověka pro jejich protivnou demokracii – zatímco ve skutečnosti přidaly jen špetku trpkosti do země již tak opanované trpkostí a vysloužily si trochu více opovržení u dalšího člověka.

Příběh Fräulein S. není v žádném případě jedinečným. Je to příběh prakticky každého denacifikovaného Němce, muže či ženy. Popsala jsem jej od počátku a detailně jen abych ukázala, že člověk by neměl unáhleně označit za „přeběhlíky“ velkou část Němců, jež se uvolili hrát onu pomatenou komedii, podstrčenou jim coby alternativa k hladovění.

***

Jediné – doufám, že výjimečné – případy, v nichž výsledkem denacifikace nebylo roztrpčení, jsou případy lidí, kteří nikdy nacionálními socialisty nebyli, třebaže navenek mohli kdysi členy NSDAP být.

Po dlouhá léta jsem prostě nemohla uvěřit v existenci takovýchto kreatur. Dobře jsem věděla – z vlastní praxe a z praxe několika málo jiných neněmeckých Árjů, bezvýhradně sdílejících ideály Adolfa Hitlera – že bylo možné být nacistou a nebýt členem strany. Ale musela jsem přijít až do Německa, abych uvěřila, že to je možné i obráceně, tedy že lidé mohli být – a až příliš často byli – členy strany, aniž by byli nacisty. (Nyní se mi zdá, že stát se členem strany bylo až přespříliš snadné. A všichni ti služebníci času, vydávající se za nacionální socialisty, protože tehdy se jim to vyplácelo, hráli nemalou roli v katastrofě roku 1945. Z jejich řad vyvstali ti nejhůře zjistitelní a proto ti nejnebezpečnější zrádci, kteří dovedli Německo k troskám a oddálili vítězství nacionálního socialismu ve světě.)

Takoví lidé se mohou nechat denacifikovat bez výčitek svědomí. A zítra se mohou obrátit ke komunismu nebo čemukoliv jinému, co se „vyplácí“. Jsou bez užitku jakékoliv politické straně; nenapomáhají žádné věci. Ať táhnou k demokratům! O jednoho neřáda více či méně, to neudělá v té bandě žádný velký rozdíl. Také je to pro ně bezpečnější než se stát komunisty. U nich by zřejmě nedostali další příležitost k převlečení kabátů. Vůdcové našich nejtrpčejších protivníků svou stranu pročišťují. Náš šlechetný Führer oplýval přílišnou důvěrou v Němce, kteří se k němu přidali; přespříliš je miloval, než aby je podezříval ze zrady. Nepročišťoval svou stranu tak často a tak drasticky, jak si to bezpečnost vyžadovala. Nyní mu ji pročišťují bohové. A rozličné podoby nátlaku, vykonávaného na nás mašinérií denacifikace, jsou spolu s dalšími méně absurdními prostředky perzekucí detailem v neusmiřitelném plánu bohů.

Po těchto otřesných létech nesmí nikdy stará strana znovu povstat taková, jaká byla. Ne. Přeživší stoupenci Adolfa Hitlera musí bezpochyby vyjít ze zkoušky ve sníženém počtu, ovšem pročištění, v kvalitě posílení; sestávající pouze ze stoprocentně nefalšovaných nacionálních socialistů a nikoho jiného. Toto je vůle bohů. A je to jedna velká lekce porážky, přivozená dlouze se táhnoucí zradou. A jedna velká naděje, jeden překrásný příslib, jenž v těchto dnech ponížení vnáší světlo do našich životů.

Na čem mezitím skutečně záleží, to není zda na papíře přijmout či odmítnout denacifikaci; zda našim utlačovatelům lhát a vysmívání se jim nebo zda se jim otevřeně postavit v odporu. Je jedno, zda v posměchu či v otevřeném odporu organisovaným denacifikačním silám, na čem skutečně záleží, to je zůstat zároveň neochvějným v našich zásadách, zároveň věrným našemu Führerovi, zároveň neprůstupným všem jasným či sotva patrným antinacistickým vlivům, až do úsvitu dne, kdy opět povstaneme a zvítězíme.

Poznámky

  1. ^ Z Hymnu na Amona, napsaného po svržení náboženství Kotouče (14. století př. n. l.) a zachovaného na ostrakonu v Britském muzeu.
  2. ^ „Každý pokus o vymýcení nějakého světového názoru mocenskými prostředky je nakonec neúspěšný, pokud tento boj nemá podobu zápasu o prosazení nějakého nového duchovního učení.“ (Mein Kampf I, V, Michalčík s. 125.)
  3. ^ Je značně pozoruhodné, že oba pronásledované režimy – Achnatonův ideální stát ovládaný náboženstvím Kotouče ve starověkém Egyptě, a Nový řád Adolfa Hitlera v moderním Německu – trvaly zhruba 12 let: 1377–1365 př. n. l. a 1933–1945 n. l.
  4. ^ „Jeho Výsost zdvojnásobila dary mně dané ve zlatě a stříbře. Můj Pane, jak dobročinné je tvé Učení života!“ (Nápis v hrobce Aje II. v Tell el-Amarna).
  5. ^ Toto platilo v letech 1948 a 1949, kdy byla tato kniha napsána. V roce 1951 to již dále neplatí.
  6. ^ V lednu 1949 nebylo světoznámému německému pianistovi Walteru Giesekingovi umožněno hrát ve Spojených státech kvůli tomu, že byl „hudební velvyslancem“ Třetí říše.
  7. ^ Všichni lidé, které v této knize zmiňuji, jsou žijícími lidmi a všechny je skutečně znám. Zdržuji se psaní jejich celých jmen a konkrétností z důvodu jejich bezpečnosti, což lze snadno pochopit. Iniciály, kterými je zde i v jiných kapitolách označuji, nejsou nezbytně jejich skutečnými iniciálami. [V případech, které lze ověřit porovnáním se Sávitríinou korespondencí, s rozhovory a jinými texty, se jedná o skutečné iniciály. – Angl. Ed.]
Komentáře: 27 leave one →
  1. Ahaman permalink
    31/03/2011 22:24

    Ono je vlastně otázkou, zda národní socialismus byl více pohanský nebo křesťanský. Ze začátku přetrvával pohanský duch, ale s postupujícím časem a s válkou vynucenými kompromisy se opět prosadil křesťanský jed. Také byla chyba, že někteří pravověrní pohané byli v n.s. Německu pronásledováni.

    „Teď se mi zdá, že bylo až příliš snadné stát se členem strany“
    Další chyba a to hodně velká. Pro pohana je iniciační proces posvátný a musí být extrémně těžký. Není jiné cesty.

  2. 01/04/2011 16:23

    Podobná myšlenka se nese celým Zlatem a bohužel je to i pravda. Mám v počítači knížku, nevím jestli je hodnověrná, ale popisuje jak rodiny SS postupně nahrazovali křesťanské zvyky pohanskýma. V Německu to byly některé věci celé divné – nejen pohané, ale i budhistické skupiny se netěšili přízni, přestože Německo udržovalo na Tibet silné vazby a i spousta lidí se o buhismus zajímala, či ho praktikovala.

    S iniciačním procesem máš pravdu, ale jak by sis ho představoval? Také by se z budoucí struktury, kterou vybudujeme (a nemusí to být jen strana), neměla vzniknout sekta.

  3. Ahaman permalink
    01/04/2011 21:42

    Každopádně-vazby na Tibet, zájem o východní nauky, to vše je mi docela sympatické. Patrně i ten blbej islám byl v té době životaschopnější nežli dnes. Jsem zvědav, jestli autorka dospěla k nějaké jasné odpovědi.

    Nepromýšlel jsem konkrétní etapy iniciace, z mého pohledu je to detail. Ani nejde o to, aby se kladl důraz na náboženství. Nejdůležitější je ten princip zavést. Na jaké ho zaměříte ideje je jen na Vás.

  4. a.B.s.U.r.D permalink
    02/04/2011 00:15

    Pro možnou inspiraci Řád železné koruny.

    http://integra.blog.com/2011/02/11/rad-zeleznej-koruny/

  5. Karel Kubrt permalink
    03/04/2011 10:25

    Také by se z budoucí struktury, kterou vybudujeme?
    Copak to chcete vlastně vybudovat?
    Chcete-li mít za vzor Řád železné koruny, tak tam se mj. říká, cituji:
    6. Ťažisko Rádu neleží v nijakom konkrétnom náboženskom vyznaní ani v žiadnom politickom hnutí.
    To mi nějak nejde dohromady s křesťanským jedem a s propagováním východních náboženských nauk. Píši to proto, že se sám cítím býti křesťanem. Přitom chápu všeobecnou nechuť k tzv. křesťanství, které, zvláště u velkých církví, je více než žité spíše ceremoniálně vnějškovité.
    Co se týče Savitri Devi, ona není osamocená ve svém uctívání Hitlera. V Indii a v hinduismu existují celé skupiny lidí, u nás např. Haré Krišna, kteří Hitlera považují za inkarnaci nějakého božstva. Je to dáno hlavně anglickou koloniální nadvládou v Indii a tím, že Německo bojovalo proti Velké Británii. Osobně se s tím nijak nestotožňuji, čímž neubírám práva nikomu, kdo tak činí, stejně jako neberu nám Čechům touhu po duchovním návratu ke keltským kořenům.

  6. 03/04/2011 14:12

    Ahaman: ještě jak jsi se zmiňoval o islámu: britský nacista David Myatt napsal, že v budoucnu vyjde z boje o nadvládu nad světem vítězně pouze jedna frakce, která následně založí galaktické impérium (ne to není sci-fi, on to myslel vážně🙂 ), těmi frakcemi myslel buď nacismus nebo islám, přičemž islám má podle něj výhodu v počtu následovníků. Za pár let sám na islám konvertoval. Docela se bojím, aby s tím islámem neměl nakonec pravdu😦

    Karel Kubrt: konkrétně se jedná o 9. inkarnaci boha Višny, tedy inkarnace přicházející na počátku Kali Yugi. Ještě nás čeká 10. inkarnace, která uzavře Kali Yugu a nastolí Zlatý věk. Takových vyznavačů je (aspoň na Západě) málo, jak je to mezi hinduisty bohužel nevím, ale pokud je to tak jak píšete, tak to stojí za prozkoumání. Ono i v Japonsku či Korei berou Hitlera a podobná témata úplně jinak, tak nějak lépe a pozitivněji🙂

  7. Ahaman permalink
    03/04/2011 17:00

    a.B.s.U.r.D: To je dobrá inspirace…Jenže: od toho jsme vzdáleni celé světelné roky. Takový řád si žádá lidi, kteří už budou na určité úrovni.

    Karel Kubrt:
    „Copak to chcete vlastně vybudovat?“
    Problém je patrně v tom, že každý by chtěl budovat něco jiného. A když už bychom se náhodou sešli na idejích, tak se zase nesejdeme na prostředcích.🙂

    Účinně budovat mohou pouze lidi, kteří jsou schopní překročit vlastní stín a kteří ve svou myšlenku skutečně věří. A takových je v dnešním hnutí zatraceně málo, možná tam nejsou žádní.

    Co se týče náboženství, tak nejde o propagaci žádného z těch, které dnes známe. A už vůbec ne křesťanství. Ty východní nauky jsem uvedl jen proto, že jsou méně zasažené degenerací než ty západní. Jde o to, aby náboženství bylo pouze součástí světonázoru a pak je úplně jedno, v jaké bohy (boha) věříte.

    Midilird:
    To je teď těžké odhadovat. Islám se patrně nechá promořit demokracií, takže ho čeká postupný úpadek. Naproti tomu Západ je na tom momentálně ještě daleko hůř-vlastní náboženství nemáme a každý životaschopný světonázor si zakazujeme.
    Přitom: až dojde ke střetu, bude záležet na tom, kdo bude mít silnější víru ve své ideje. A mít víru-k tomu je potřeba dlouhá cesta.

  8. a.B.s.U.r.D. permalink
    03/04/2011 17:06

    Karel Kubrt: A Ahaman také napsal: Nepromýšlel jsem konkrétní etapy iniciace, z mého pohledu je to detail. Ani nejde o to, aby se kladl důraz na náboženství. Nejdůležitější je ten princip zavést.. To by snad odpovídalo bodu 6

    6. Ťažisko Rádu neleží v nijakom konkrétnom náboženskom vyznaní ani v žiadnom politickom hnutí.

    Pokud by mělo jít o stvoření politického hnutí založeného na duchovních principech. Tak možná ispirace (tím nemyslím kopírování), by mohla být v Železných gardách Cornelia Codreana. Nemuselo by být nutně křesťansky vyhraněné.

    http://integra.blog.com/2011/01/09/asketicke-legionarstvo/

    Píši, jen teoreticky. Nevím jak Midilird nebo Ahaman, ale já v této diskusi rozhodně nic nezákládám🙂

  9. a.B.s.U.r.D. permalink
    03/04/2011 17:28

    Ahaman: Ano, je to hodně vzdálené. Z těch několika, co tomyslí vážne, se spíš stánou anarchové Ernsta Jüngera či „jezdci na tygru“ než mužové Řádu na ochranu ducha.

    Midilird: Že by desátý avatar? https://radicalrevival.wordpress.com/2011/03/30/reinkarnace-funguje/

  10. Ahaman permalink
    03/04/2011 17:47

    a.B.s.U.r.D: jj, tak to bylo myšleno. Ostatně v kapitole „O Spůsobilosti“ se v bodě 3 píše:

    „Príslušnosť k určitej náboženskej komunite alebo denominácii nieje nezlučiteľná s príslušnosťou k Rádu, pod podmienkou že tomuto je garantované prvenstvo v prípade konfliktu.“

    Tím je řečeno všechno.

    Já taky nic nezakládám a ani nehodlám zakládat. Spíše mířím mezi ty „jezdce na tygru“ a občas vyrazím na lov. Toť vše.

  11. 03/04/2011 18:53

    Ahaman: Podle mě islám zdolá demokracii dřív než naopak. Pak zůstává otázkou: co Čína? Protože ta se s muslimama párat nebude a ani ji do toho nebudou kecat žádný Zápaďáci s humanismem.

    a.B.s.U.r.D.: já zde taky nic nezakládám, ale buduji v NH🙂

    xD xD tak už tu máme i tu desátou inkarnaci, tak jsem zvědavej kdy nám ta Kali Yuga skončí🙂

  12. Ahaman permalink
    03/04/2011 19:03

    Midilird:
    Nevím, nemám na to nějaký silný názor. Ale asi to bude tak, jak píšete.

  13. Karel Kubrt permalink
    04/04/2011 08:00

    Já jsem se nehodlal nějak zapojit do hnutí, nebo strany, jak o tom psal Midilird. Ani nepatřím mezi obdivovatele páně Hitlera. Ale čtu si knihu Savitri Devi, jak je postupně překládána. Proč si nečíst různé názory. Osobně se domnívám, že obrovskou chybou byla celá 2. světová válka i s koncentráky, které zdiskreditovaly všechny dobré na myšlenky fašismu a národního socialismu. Ve Španělsku a Portugalsku, které neútočili na žádné státy, režim vydržel dlouhá léta po válce, konkr. do let 1975 a 1974.

  14. Myslič permalink
    04/04/2011 15:32

    Karel Kubrt—Tady musím nesouhlasit: Salazar nebyl fašista ani náhodou, korporativismus zavedl ve značně okleštěné formě a hlavně zakázal fašistickou Stranu národních syndikalistů. Byl to konzervativní katolík, který zrušil odluku církve od státu a jeho režim byl zofale katolický.
    Franco, na rozdíl od De Rivery, taky žádný fašista nebyl. Měl prostě štěstí, že jeho konkurenti Sanchurjo, Sotello a De Rivera (el chefe Falangy), byli na počátku revoluce zavražděni rudými. Sjednotil fašistickou Falangu, monarchisty, Karlisty, katolíky a pravicové republikány do velmi křehké koalice, ale nakonec s italskou a německou pomocí vyhrál… Korporace sice zavedl jen velmi lehce, naopak zrušil pozemkovou reformu a vrátil majetek církvi. Radikální fašistické a republikánské křídlo Falangy zlikvidoval a obnovil monarchii. Církev opět získala monopol na vzdělání, byla zrušena odluka církve od státu a zakázány rozvody.Dělníci neměli práva, ktrá by se byt‘ jen zdaleka rovnala těm, jaká měli jejich kolegové v Itálii a Německu.

    Franco a Salazar rozhodně nebyli žádní fašisté, to se nám to jen komunisti ve škole snažili nacpat do hlav! Byli to normální reakcionářské a pánbíčkářské konzervy…

  15. Karel Kubrt permalink
    04/04/2011 17:00

    Mysliči, díky za podrobný vhled do historie. Je mi jasné, že např. Portugalsko nebylo nějak extra protidemokratické, když r. 1949 spoluzakládalo NATO a také vím, že Franko připravoval návrat zpět k monarchii. Nakolik byl v katolickém Portugalsku korporativismus netuším, ale dočetl jsem se, že k teorii o korporativismu přispěly encykliky dvou papežů.
    Vycházeje z definice fašismu jako antidemokratického a antiliberálního režimu bych musel říci, že dokonalým fašistickým státem bylo socialistické Československo.

  16. Myslič permalink
    04/04/2011 18:18

    Karel Kubrt—-Katoličtí „korporativisté“ skutečně stavěli na oněh papežských enciklikách. Jde však pouze o slovní shodu , ne o obsahovou. Salazar, Franco, Tiszo a Dolfuss mysleli „korporacemi“ spíše něco, jako středověké cechy. Fašistická verse korporativismu byla a ja formou socialismu.
    To s tím socialistickým Československem, to tedy rozhodně ne!!!
    Komunismus uznává pouze státní vlastnictví výrobních prostředků, Fašismus pouze státní kontrolu.
    Pokud by se nějaký poválečný stát v Evropě dal prohlásit za fašistický (velmi zjednodušeně), šlo by spíše paradoxně o Titovu Jugoslávii. Zde totiž podniky do 100. zaměstnanců nepodléhali dekretu o znárodnění…

  17. a.B.s.U.r.D permalink
    10/04/2011 23:04

    Ahaman: Jezdit na tygru – forma pasivní „rezistence“, kdy lze využít negativních prvků současné reality k podpoře pozitivních hodnot místo, abychom podlehli a byli duchovně zničeni. Prostě, že je někdy lepší nenechat se sežrat, vyskočit tygrovi na kožich a nechat se nést dokud se neunaví. Ale i tvůj výklad má něco do sebe😀

  18. Ahaman permalink
    11/04/2011 00:43

    a.B.s.U.r.D:
    Já to chápu, vím, co tím myslíš. Ale nepokoušel jsem se nic vykládat. Nikdy bych to nedokázal lépe než sám klasik🙂 Jen jsem popisoval moje momentální rozpoložení.
    Já mezi „jezdce na tygru“ ještě nepatřím, ještě jsem mezi ně nedoputoval. Ono totiž není jednoduché dospět k takovému stavu ducha a k takové úrovni znalostí. Vytrhnout své myšlení z moderní doby, pochopit Tradici a zpětně pak pohlížet na náš dnešní svět úplně jinou optikou….To zatím zcela neumím, jen jsem do toho nahlédl. Tato moje nedovařenost je přesně ten důvod, pro který se stále nechám (čas od času) strhnout k nějaké formě aktivismu a nechávám tygra, aby mi chňapal po krku. Ohledně toho lovu: znáš Jungova Wotana ? Doporučuji.
    Mimochodem, ty stránky Integra ! jsou moc pěkný, ještě jednou díky za odkaz.

  19. a.B.s.U.r.D. permalink
    14/04/2011 03:47

    Ahaman: Není zač. Já jsem takového stavu ducha a poznání také nedospěl. A možná k tomu nikdy nedospěju. Jungova Wotana jsem bohužel nečetl.

  20. a.B.s.U.r.D. permalink
    14/04/2011 03:55

    vlastně asi četl, ale jen úryvky na internetu

  21. Ahaman permalink
    14/04/2011 21:34

    a.B.s.U.r.D:
    Pokud bys měl zájem, tak zde je to celé:
    http://www.uloz.to/6183665/jung-c-g-wotan-1946-zip

    Je to psychologicky laděné dílko s dobrými postřehy.

  22. a.B.s.U.r.D. permalink
    19/04/2011 20:52

    Děkuju, zájem je.

  23. WalterDonath permalink
    04/12/2011 00:54

    Niektorí tu zjavne nepochopili, čo je to „Tradícia“ a že ak by sme ju vykladali v nejakom zvrátenom primordiálnom duchu (á la J. Evola alebo S. Devi), Európa by sa dostala do ešte väčšej „brindy“ než je teraz.
    Vôbec túto časť protikresťanských a mysticistických prívržencov Third Position alebo Nouvelle Droite som nikdy nechápal a ich názory sa mi zdali odporné – a vyzerá to, že na tomto fóre sa (bez urážky) ich zišla celá kopa. Ani takí značne rozumní ľudia ako bol L. Degrelle, C. Schmitt či v určitých veciach aj sám Hitler by im za to určite nevyslovili uznanie, keďže sami bojovali aspoň proti najkrikľavejším prejavom „pohanskej obnovy“ (ako tu už niekto uviedol), uvedomujúc si jej pomýlenosť, bezvýchodiskovosť, dokonca až šialenosť.
    Julius Evola (napriek nespornej inteligencii) vo svojej ideológii synkreticky kombinoval určité prvky starej Európy, ktoré možno lahodili staromilcom a aristokratom (nič proti aristokracii) a hodili sa mu do jeho šablóny, ale aj hnusný odpad vyvrhnutý z najhlbších útrob slobodomurárstva (ktorý pre zmenu zahalil do lákavého hávu). Holt, keď je niekto slobodomurár, tak to zanecháva následky…
    Savitri Devi v zásade patrila do tej istej kategórie pomätených mysticistov ako Himmler a jeho „guruovia“, A. Rosenberg, sčasti aj „pravicový marxista“ a alkoholik R. Ley či zopár iných fanatikov odtrhnutých od reálneho sveta.
    Málokto si uvedomuje, že okrem pragmatikov a karieristov (ktorým bol zrejme napr. Heydrich) to boli práve títo ľudia, ktorí (ak nás historici neklamú) sú zodpovední za prevažnú časť zločinov a nesprávnych vecí počas národného socializmu. Prikláňam sa k názoru, že národný socializmus je ako taký zaujímavý smer, ale biskup Ján Vojtaššák sa za 1. SR vyjadril veľmi dobre, keď povedal, že musí byť naplnený Kristovými zásadami a nesmie odporovať kresťanstvu.
    A C. G. Jung bol vo svojich teóriách ovplyvnený Freudom do takej miery, až to nie je pekné. Teda jeho názory boli v skutočnosti oveľa viac liberálno-židovské, než by niektorí chceli priznať.
    Pomaly sa začínam čudovať, že tu niekde nie je uvedené niečo o tantrickom sexe, sexuálnej mystike a podobne (ako s tým pod vplyvom Freuda začal už Evola). Od takýchto vecí totiž istá časť duchovne vyprahnutých modernistických „third-positionistov“ nemá ďaleko (naoko kritizujú skazenosť Európy a sú za „morálku“, ale keď príde na ich osobu, tak sa k tomu stavajú alibisticky a nedostatok osobnej viery v Boha sa snažia maskovať a zaplátať vyžívaním sa v zmyselnosti). Viď osobný život Goebbelsa a Himmlerov návrh povoliť bigamiu pre zaslúžilých členov SS – všetko to bolo v rozpore s názormi bežných členov NSDAP a obyčajných Nemcov.
    Akú morálku teda ponúkajú takíto ľudia? Určite to nebude nič, čo by Európe pomohlo, práve naopak. Vážim si third-positionistov, ktorí neprepadli tomuto smrtiacemu koktejlu pohanstva, pokrytectva, temnej zmyselnosti a protikresťanského fanatizmu, ale skutočne bojujú aspoň osobným príkladom za lepšiu, kresťanskú a národnú Európu, pamätajúc okrem príkladu svätcov aj na ľudí ako J. Tiso, A. Salazar, L. Degrelle a iných, ktorí patrili k obdivuhodnému ľudskému výkvetu 20. storočia.
    Taktiež je poľutovaniahodné, ak tu niekto používa výrazy ako „křesťanský jed“ „pámbíčkářské konzervy“ a podobne – je to prinajmenšom znakom infantilnosti a zakomplexovanosti, možno aj duchovnej prázdnoty…

  24. Myslič permalink
    04/12/2011 11:34

    Ctěný žáku církevní školy:

    Já budu pojmy jako „pámbíčkářské konzervy“ a „křest’anský jed“ používat kdykoliv uznám za vhodné. A o tom, čemu věřím a v co věřím, ty nevíš naprosto nic. Možná by jsi zase chtěl, jako ten dobytek Bernard Guy, pálit na náměstích knihy nebo dokonce „kacíře“, co? Tak až se vrátíš z kostela, tak nám zase něco moudrého napiš, ty veselá kopo.

  25. WalterDonath permalink
    04/12/2011 17:48

    Ja som sa ani nesnažil hádať, čomu veríš (hoci by som dal ruku do ohňa za to, že je to nejaká synkretická zlátanina). Robíš to práve ty, keď mi pripisuješ snahu o zavedenie „upaľovania kacírov“. Hoci upaľovanie alebo iný spôsob popravy bol vždy iba rozhodnutím ŠTÁTU, ako naložiť s heretikmi, kdežto orgán inkvizície na to nemal dosah a iba skonštatoval, či niekoho názory sú alebo nie sú v rozpore s vierou – ale tebe je to zjavne jedno.

  26. Myslič permalink
    04/12/2011 20:29

    No to s tím upalováním zkus v tom vašem Ráji vysvětlit třeba Janu Husovi nebo Jeronýmu Pražskému. Ale je vidět, že asi už držíš půst, protože mektáž z hladu…

  27. Antal permalink
    02/12/2013 10:37

    Provedena revize příspěvku.

    Z diskuse jsme vymazali upozornění na předchozí pravopisné chyby. Děkujeme za upozornění.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: