Skip to content

Savitri Devi – Pozdě narozené dítě světla

20/04/2011

Překlad XII. kapitoly knihy Blesk a slunce od Sávitrí Déví.

* * *

Bylo to v roce 1889 — během prvního roku vlády Viléma II. Pruského.

Bismark — Železný kancléř; tvůrce druhé Německé říše — byl stále u moci, přesto ne na moc dlouho. Skryté antiněmecké síly, mající zařídit jeho zapuzení a následné pomalé zničení hybné síly, kterou vytvořil, byly už v pohybu; byly v pohybu celá léta. Byly zde však nevypočitatelné faktory — morální a mystické síly — spolu s nimi, nikoli za nimi: síla rozpadu snažící se po více než dvě tisíciletí1 svést árijskou rasu k záhubě. A bylo potřeba více než politického génia, či více než lidskou osobnost, aby se těmto silám postavila.

Zvláště v posledním století, tj. od vypuknutí francouzské revoluce, se Evropa začala potápět, rychleji než kdy jindy, právě pod vlivem mezinárodního židovstva a jejich prohnaných agentů: Svobodných zednářů a množstvím tzv. “duchovních” médií přímo či nepřímo jim oddaných. Staletí škodlivého aplikování křesťanství — v podstatě jinosvětské vyznání — na světské záležitosti připravilo půdu pro triumfální a nejnebezpečnější pověru: víru ve “stejná práva” “všech lidí” v životě a ve “štěstí”; víru v občanství a “kulturu” jako rozdílnou věc, důležitější než rasa; víru v neomezený “pokrok” prostřednictvím předpokládaného univerzálního přístupu ke “vzdělání” a možnosti univerzálního Míru a “štěstí”, jakožto výsledek “pokroku” — úžasné objevy vědy dané do služeb “člověka”; víru v právo člověka konat v zájmu svých strohých potěšení a zisku proti Přírodnímu duchu. Neustále se zdůrazňovalo, povyšovalo a popularizovala neduživá láska “člověka”, jakožto zřetelný opak všech jiných žijících tvorů, nebo, abych byla přesnější, láska odpudivé, standardizované koncepce “průměrného člověka”, “ani dobrého ani špatného”, ale slabého, obyčejného — jak nejvíce možno cizí od staré válečnického árijského ideálu nadřazeného lidstva, vyjádřeném v koncepci “hrdina ne nepodobný bohům,” použili-li bychom Homérova slova.

A kolonialismus se v této výšce nesl stejně jako křesťanské misie. Což znamenalo, že poté co zcela propadla silám rozpadu, začala Evropa spolu sebou rychle stahovat i zbytek světa; připravujíc se poslední fáze Věku temna: stavu biologického chaosu, který je předběžným stavem vlády nejhorších a systematické anihilace jakékoli přežívající lidské elity krve a charakteru.

* * *

Tou dobou žil postarší, čestný a těžce pracující celník se svou ženou a svou rodinou v Braunau, malebném městečku na řece Inn, nedaleko rakousko-němekých hranic.

Město s hlavním náměstím, na jehož jedné straně stojí stará kašna, zatímco druhé dominuje Kristova socha, lze ještě stále nalézt; se svými starými domy a kostely, se starými ulicemi — čistými, avšak často úzkými — a svou čtyřpatrovou “věží” — Salzburger Turm — dělící hlavní náměstí od “předměstí,”2 bylo od ostatních malých měst kraje lehce odlišné. Vypadalo zřejmě dost stejně jako vypadá dnes: malá města se mění méně než velká. A celní úředník, jmenující se Alois Hitler, žil a působil jako mnozí jiní vládní úředníci. Obdařený ohromnou silou vůle a vytrvalostí, se v mládí vypracoval z vesnického chlapce na písaře ve státním úřadě, kde si vysloužil úctu. A teď, po všech těch letech, dnech, jenž byly tak zoufale stejné, se mu jeho život nejevil bezútěšný, protože neměl čas nad ním takto přemýšlet. Úzkostlivě svědomitý pracoval a pracoval. A dny a roky plynuly. Brzy nadešel čas, kdy se čestný úředník odebral se svým malým důchodem na odpočinek.

Mezitím žil na “předměstí,” jen pár kroků od Salzburger Turm, starého dvoupatrového domu s malebným klenutým přístavkem na vrcholu každého schodiště a prostorného pokoje. Jeho žena, Clara, byla kráska: blondýna s nádhernýma modrýma očima. Ve věku dvaceti devíti let (byla jeho třetí ženou) byla horlivá, přemýšlivá a rozvážná; s představivostí a intuicí  jako její muž, byla i ona usilovná; milující stejně jako byl on svědomitý; a schopná stejně jako jeho nekonečná oběť, kterou přinášel. Hluboce ho respektovala; byl jejím manželem. Milovala své děti — a Boha; Boha v jejích dětech. A nevěděla jakou pravdu měla, tj. jak skutečně božský duch — božský souhrn Samotného árijského lidstva, jenž se tehdy projevilo ve formě mimořádných lidských bytostí  — žil v jejím nejmladším synovi, o kterého pečovala: její čtvrté dítě.

Právě 20. dubna, v osmnáct hodin a osmnáct minut, ho porodila, ve velké provzdušněné místnosti ve druhém patře — v posledních dveřích na pravé straně, na konci úzké chodby — kde zrovna ležela, stále s pocitem slabosti, ale také štěstí. Tři okna byla otevřena do ulice. Přes jejich neposkvrněné tabulky a bílé žaluzie proudily dovnitř paprsky světla. Dítě spalo. Matka odpočívala, netušíc, že se právě stala nástrojem nesmírné kosmické Vůle.

O několik stovek metrů dál — za Salzburger Turm a za širokým náměstí obklopeným relativně vysokými domy — stál na toku modro šedé řeky Inn, přítoku Dunaje, most, stojící zde dodnes. Krajina — měkké zelené kopce s lesy všude kolem; a úhledné a prosté domky s červenými střechami, s občasnými kostelními věžemi, mezi břehy řeky a sytě zelenými svahy v dálce — byla na obou březích řeky stejná.  Lidé byli na obou stranách stejní: Bavoři — Němci. Ale tato strana — s náměstím se starou kašnou, s Salzburger Turm a “předměstím” — se jmenovala “Rakousko”; druhá strana: Německo.

Dítě spalo; matka odpočívala; byla vděčná za slunný den a přicházející léto. Bude možné vzít děťátko ven, najde-li si čas. Mezitím se modlila ke Královně nebes, aby žilo: její první tři děti zemřeli, jedno po druhém.

* * *

Děťátko bylo pokřtěno jako Adolf.

O třicet pět let později, Muž, v kterého děťátko vyrostlo, napsal: “To, že mi osud určil jako rodiště Braunau na Innu,  považuji dnes za předurčení šťastné. Toto městečko leží přece na hranici oněch dvou německých států, jejichž opětné spojení se alespoň nám mladým jeví jako životní úkol, který musíme uskutečňovat všemi prostředky!”3

Odkazoval na “Osud”. Přestože by nebylo podivínské tvrdit, v knize napsané pro miliony Evropanů, stěží se zabývajícími o myšlenku narození a znovuzrození, že on sám mohl mluvit o “vlastní volbě”. Podle Starobylé moudrosti, lidé takových kvalit jako on si zrození volí, bez donucení, stejně jako si vybírají místo svého rodiště.

Nikým neviděná se na modrém nebi nad malým pohraničním městečkem zrodila 20. dubna 1889, v osmnáct hodin osmnáct minut, hvězda, jako určitý vzor ohlašující návrat na Zemi Jeho, Kdož se vrací; božského Člověka “proti Času” — inkarnaci kolektivního Samotného nadřazeného lidstva — Který znovu a znovu, a vždy hrdinštěji, stojí sám proti vždy rychlejšímu stávajícímu univerzálnímu úpadku, připravujíce se na těžký, krvavý souboj, úsvit následujícího cyklu Času, i kdyby byl na několik let či dekád odsouzen k nezdaru.

Pro nově narozené děťátko neexistovalo nic než On.

* * *

Okolnosti nebyly nikdy tak nepřejícné k Jeho rozpoznání, ba ani uvědomění si Jeho poslání v předurčení vládnout. Nejenže zde byla, jak všichni ochotně odsouhlasí, dlouhá cesta od pokorného dětského postavení v to, co musel dosáhnout, aby tak naplnil své poslání v historii Západu, politickou část, jíž byl předurčen, což se však nejevilo pravděpodobné ani ve vztahu k jeho největšímu úkolu, jmenovitě v probuzení západní árijské duše do její vlastní přirozené moudrosti. Árijská moudrost ve svém uvědomění si válečnické podoby v opozici všem tradičním hodnotám křesťanství, byla v západním světě neznámá, natož v Braunau na Innu — neznámá všem, až na několik osamělých myslitelů jakými byl třeba Friedrich Nietzsche. Nebeské mocnosti nicméně božskému Dítěti daly hlavní výsady, jejichž prostřednictvím si překvapivě brzy začalo vše uvědomovat; objevování ze své vlastní vůle; první, čisté, zdravě dědičné, obsahující to nejlepší z nordické a keltské krve — ohnivá představa a mystická intuice Keltů spojená s nezdolnou nordickou vůlí, důkladností, schopnostmi a smyslem pro spravedlnost (a taktéž s nadhledem); a spolu s tím vášnivou, neomezenou a nezměrnou lásku k německé zemi, která se rozléhala po obou březích Innu, stejně jako po obou březích Dunaje a dále, a pro německý lid, jeho pokrevní bratry: ne ty, kteří jsou perfektním vzorem vyššího lidstva (tací ale ve Věku temna nejsou), ale pro ty, kteří mohou a stanou se jimi, majíce uvnitř sebe k tomu vše potřebné.

Kvůli této lásce — a kvůli ní samotné — povýšil sebe sama na intuitivní přesvědčení věčné Pravdy, na které postavil svou doktrínu národního socialismu, moderní formu trvalého Náboženství života; na přesvědčení, které ho oddělilo i od těch největších politiků a umístilo ho na přímou cestu  skupiny soupeřících Vizionářů, Zakladatelů nejzdravějších civilizací, které známe; do skupiny Lidí “proti Času,” jejichž vize padá dále, až za náš chorý svět odsouzený ke zkáze, do prozatím nemyslitelného následujícího Zlatého věku, jehož jsou proroky a jehož se stanou bohy.

1 Napsala jsem “po více než dvě tisíciletí”, čímž jsem myslela, že rozkladný vliv židovstva na árijskou rasu započal před příchodem křesťanství. Nové zhoubné vnímání hodnot čerpané z cizího náboženství a šíření víry samotné, bylo následkem židovského vlivu, nikoli příčinou.

2 Die Vorstadt.

3 Adolf Hitler, “Mein Kampf,” p. 1.

Reklamy
komentářů 9 leave one →
  1. Hermann permalink
    20/04/2011 14:52

    🙂

  2. Hermann permalink
    20/04/2011 16:34

    Měl jsi to sem kopnout v 18:18 jak říkala Savitri 😉
    Dneska se v škole slavil „Den země“ 😀

  3. Ahaman permalink
    21/04/2011 00:57

    :-)) Díky, že jste si vzpomněl. I já se přidávám ke gratulaci. Ale článek si přečtu až jindy.

  4. Runner permalink
    26/04/2011 22:48

    To je sranda 🙂

  5. Ahaman permalink
    27/04/2011 00:44

    Tak jsem si to konečně přečetl a musím říci, že tato kapitola je velmi povedená. Autorka, jakožto věrná vyznavačka indického duchovna, ví přesně, o čem píše. Původ současného všeobjímajícího hnusu a morálky bezduchého šmelinářského šmejdu je daleko starší než ty dnešní demokracie, komunismy, liberalismy, globalismy a ostatní následky…..Původ je třeba hledat v ideji falešné rovnosti, universalismu, ve všedusící lásce jakéhosi pouštního božstva, v nákaze našich duší malomyslností vyvolanou utrpením cizího mesiáše, v hlasatelích posmrtné blaženosti, v prokletí dědičného hříchu, které sužuje vše krásné, sebevědomé, pyšné a schopné skutečného života, ve vrozené vychcanosti a řevnivosti těch, kteří vynalezli jistou „jedinou možnou“ a mstivou bytost . To vše se táhne dějinami moderní doby jako smrad, který ne a ne vyčichnout. Avšak hnilobné bezvětří nemůže trvat dlouho, to by příroda nebyla přírodou. 🙂

  6. Europa erwache! permalink
    27/04/2011 11:41

    18 se fakt narodil v 18:18? kdyby to ještě bylo o rok dřív – v roce 18 88 😀 ach, ty osudové osmičky 🙂

    Ahaman: ten konec se ti povedl 🙂

  7. 28/04/2011 13:42

    Hezky shrnuto 🙂

    Podle všeho se AH měl narodit někdy v rozmezí 17:30-18:30, ale přesný čas se rozchází, záleží na zdroji 🙂

  8. John Henry permalink
    30/04/2011 02:39

    Kua, co za svinstvo ta ženská tehdy hulila ?!

    😀

  9. 01/05/2011 22:22

    Já řikal, že je to čtení jen pro někoho 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: