Skip to content

Zlato v peci – [6] Síně pekla

22/07/2011

Překlad šesté kapitoly knihy „Gold in the Furnace“ („Zlato v peci“) od Sávitrí Déví. Další přeložené kapitoly zde.

***

„Ale před tím vším na vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat; budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno.“

Lukášovo evangelium, 21:12

„Alle Verfolgungen der Bewegung und ihrer einzelnen Führer, alle Lästerungen and Verleumdungen vermochten ihr nichts anzuhaben.“

Adolf Hitler[1]

 

Vytrvalé pronásledování nacionálního socialismu v okupovaném Německu po roce 1945 se především vyznačuje nenávistí, s níž je prováděno – bez všech pochyb s nenávistí vůči naší životní filosofii, a také s nenávistí vůči našim osobám. Toto je vlastnost, která není-li zcela nová, se přinejmenším po celá staletí v ideologických zápasech neprojevila.

V běžném evropském dějepisectví jsou věnovány přehršle pozornosti pronásledování raných křesťanů představiteli Říma, jelikož Západní svět je – či po velmi dlouhou dobu byl – světem křesťanským. Ovšem bez ohledu na to vše co jinak mohli spáchat, tak římští představitelé necítili nenávist vůči zatvrzelým mužům a ženám, jež posílali do cirků na smrt. Spíše jimi pohrdali; pohlíželi na ně jako na podivné fanatiky. Nedovedli pochopit, proč tradiční vyslovení holdu k božskosti císaře představovalo v jejich očích takový zločin. Když je mučili, bylo to proto, aby z nich dostali nějaké doznání či udání, nikoliv pro čistou rozkoš z uplatnění mučení.

Muži svaté inkvizice vůči „kacířům“, které předávali „světské moci“ k upálení na hranici, nepociťovali nenávist. Právě naopak, milovali je – svým podivným, velice podivným způsobem. Milovali jejich duše v Kristu a v církvi svaté, tak jak to bylo jejich povinností, a až do konce doufali v jejich obrácení a modlili se k Boží milosti, aby je osvítila, zatímco jejich těla hořela v plamenech.

Zběsilí reformátoři francouzské revoluce vyvraždili své oponenty po rychlých, či vůbec žádných soudech po tisících, aniž by se obtěžovali mučit je či ponižovat, krom několika zvláštních případů. Také vůči nim necítili žádnou nenávist. Jen se jich chtěli zbavit.

A my, nacionální socialisté – my, které svět viní ze všech možných i nemožných zločinů nyní, kdy již nadále nejsme u moci – my jsme v našich velkých dnech nikdy proti nikomu necítili nenávist. Ano, byli jsme nemilosrdní; museli jsme být. Ale nikdy jsme nebyli krutí, bez ohledu na to co o nás mohou lháři tvrdit. Zabíjeli jsme, pokud jsme k tomu byli dotlačeni, ale s odstupem a tak rychle a čistě, jak jen to bylo možné. Nikdy jsme nepůsobili bolest, nebylo-li to pro zájmy státu nevyhnutelně nutné. A i tehdy jsme to nepovažovali za příjemnou nezbytnost.

Naši pronásledovatelé nám nesčetněkrát působili bolest, aniž by to bylo z jejich pohledu pro stát jakýmkoliv způsobem nezbytně nutné. Nechali nás hladovět, bili nás, mučili nás a hroty svých bajonetů nás nutili podstoupit to nejhorší možné ponížení pro pouhé potěšení z vědomí, že jsme pociťovali hlad, bolest a urážky, a že jsme trpěli – my, ti silní a hrdí; ti nenávidění nacisté –, pro čisté blaho z pocitu, že jsme nyní byli v jejich moci, a že nám tedy může být vyměřeno jakékoliv týrání zcela beztrestně. Možná že se mnou jednali o něco lépe – buď protože jsem měla náhodou britsko-indický pas, nebo protože jim jejich demokratická namyšlenost dokonce i nyní neumožnila uvědomit si jak hluboce a vášnivě jsem nacistou; nebo protože vědí že dovedu mluvit, a kvůli obavám z toho, co bych, až budu opět volná, mohla říct, a kvůli přání umlčet mne předem. Ale buďte si jisti, mí laskaví a ohleduplní britští opatrovníci, že libovolné množství zvláštního zacházení, kterého jste mi nyní dopřáli – a za nějž bych předpokládám že měla být vděčná – mne nikdy nepřiměje zapomenout co vím o mučednictví svých přátel a nadřízených v rukou vašich a vašich spojenců; a nikdy nezmírní trpkost mého rozhořčení; a nikdy neumlčí mé volání po odplatě.

***

Proč byla proti nám tak zběsilá nenávist rozdmýchána – ba dokonce systematicky pěstěna, po celé ty roky? Ze dvou hlavních důvodů: protože jsme se snažili osvobodit árijský svět od jha mezinárodního židovstva, a protože jsme si coby Árjové a nacionální socialisté nárokovali více povinností, více zodpovědnosti a více práv než mají jiné lidské bytosti, ať už to jsou příslušníci nižších ras, navždy vůči nám podřadných bez ohledu na to co činí, nebo Árjové jako jsme my, ovšem doposud ne rasově uvědomělí. Právě toto považuje svět za osobní urážku a nikdy nám ji neodpustí. Protože tohle je Židy řízený svět; a přinejmenším na Západě do značné míry zbastardizovaný svět – díky náboženství, které nikdy nevzneslo námitku proti nezdravým sňatkům, kterým byla církev předem připravena požehnat. A poloviční Žid, čtvrtinový Žid, osminový Žid – člověk, jenž si častěji není než je vědom své židovské krve – neodvratně podporuje antiárijské sily proti nám. „Krev není voda“ – ve většině případů.

I mnoho čistokrevných Árjů stojí proti nám – běda! – a proti životním zájmům jejich vlastní rasy, kvůli nepřirozenému, antirasistickému názoru, jehož nabyli z křesťanského, demokratického či marxistického vzdělávání a z židovského tisku a literatury, a jehož se naučili přidržovat coby přirozeného a chvályhodného. V podstatě nemusejí býti krutými – skuteční Árjové zřídkakdy jsou – ovšem svůj hlas přidali k hlasitému volání židovské a judaizované části lidstva. Své dobré vrozené kvality vložili do služeb ideologií rozkladu, čímž nepřímo napomáhají našim pronásledovatelům. A někdy nás také mučí a urážejí – své pokrevní bratry a přirozené přátele – hanba jim! Angličané i Američané, kteří organizovali fosforovou válku proti Německu – a ještě méně letci, kteří ji vykonali – nebyli vůbec polovičními či čtvrtinovými Židy. Nebyli jimi ani ti, kteří zinscenovali výsměšnou Norimberskou frašku; ani ti, kteří mučili naše nebohé chlapce z SS, či kteří zasekávali hroty svých bajonetů do těl zajatých nacistek. Stejně tak všechny Rusy, kteří na nás páchali obdobná zvěrstva, nelze omluvit ospravedlněním, že by byli bývali výhradně Polomongoly. Ale všichni do jednoho byli pobízeni nějakým názorem, nějakou doktrínou či ideologií židovského původu. Žid se nacházel a stále nachází u kořenů oné nevyslovené nenávisti, s níž na nás polovina, či ještě větší část světa pohlížela již před a během války, a po roce 1945 pohlíží víc než kdy před tím – po tom, co se stalo výhodné, stejně tak jako módní být naším nepřítelem. Je to nenávist Židům vlastní. To proto je tak trpká a krutá.

***

Na jaře roku 1945, na německé půdě obsazené ze všech stran invazními armádami; a dokonce již předtím, v každé zemi dříve okupované Německem, hned když bylo jasné, že Němci již nadále nemohou sloučenému tlaku Východu i Západu vzdorovat, započal ve veškeré své hrůze dlouze táhlý sled neslýchaných surovostí: započalo pronásledování nacionálního socialismu.

V počátku nabylo podoby povšechného výbuchu masových násilností – rabování nacistického majetku, vražd a násilných činů – okořeněných rozmanitými individuálními zvěrstvy, počínaje ubitím zraněného či vyčerpaného německého vojáka, neschopného opustit zavčas onu zpropadenou zemi (jak se to zas a znova odehrávalo ve Francii), a konče roztrháním na kusy či upálením za živa místních nacionálních socialistů, Němců nebo „kolaborantů“ jiných národností, jak se to dělo v Polsku a Československu, ve dvou zemích Evropy, jež zvládly ve své nenávisti vůči nám a v barbarství překonat dokonce i Francii – což je vskutku úspěch! Poté se postupně stávalo oficiálnějším, organizovanějším, podpořeným vojenskými úřady, a nakonec bylo schváleno zákony, nejprve v soudech s takzvanými „válečnými zločinci“, a poté v méně okázalé podobě, v Okupační správě.

Již jsem v této knize – i jinde[2] – napsala, co si myslím o falešných tribunálech zřízených německými přemožiteli v okupovaném Německu k souzení a odsouzení coby „válečných zločinců“, k pověšení, k transportu či k uvěznění všech nacionálních socialistů, kteří dříve v zemi drželi nějaké vysoké postavení. Nebudu zde opakovat jak odporná je samotná myšlenka té takzvané „spravedlnosti“ nastolené lidmi, které by jejich chování vůči Německu během a po válce samo o sobě omezilo na mlčení, kdyby měli vůbec nějaký stud; lidmi, kteří by se po zvěrstvech na člověku[3] i na zvířatech,[4] které coby samozřejmou věc tolerují či přímo podporují jak ve svých koloniích, tak ve vlastních zemích, měli zdržet kritizování čínských, asyrských a kartágských hrůz minulosti, natožpak našich nemotorných a amatérských aktů násilí. To jediné, co si přeji odsoudit – mimo ohavné pokrytectví, jež je podložím všech těch soudů s tzv. „válečnými zločinci“ – je krutost, která podnítila každý jejich postup, od zatčení obviněných, po konečné zpečetění jejich osudu provazem nebo v celách.

Nikdy jsem neměla tu čest setkat se s někým z jednadvaceti[5] mužů odsouzených v Norimberku 15. října 1946. Pouze jsem prostřednictvím jiných lidí slyšela o fyzickém a duševním mučení a o každodenním ponižování, kterému byli až do konce vystavováni. Jedna příhoda o zacházení s jedním ze souzených během jeho věznění, kterou líčí Montgomery Belgion – Angličan a antinacista – ve své knize Epitaph on Nuremberg,[6] je natolik odporná, aby navždy zanechala na přemožitelích Německa cejch hanby. Julius Streicher, jak praví, požádal o trochu vody k pití. Množství lumpů z řad jeho dozorců – nepochybně především Židů – naplivalo do misky, a pak, když jej násilím přinutili otevřít ústa, mu do nich jeden z nich plivance nalil, zatímco ostatní jej drželi jak jen mohli, aby se nehýbal. Následně mu výsměšně řekli, že jestliže takový nápoj nebyl dle jeho gusta, tak že se mohl napít obsahu záchoda.

Jakkoliv by mohl Žid nenávidět bývalého Gauleitera Franků a vydavatele časopisu Der Stürmer – jednoho z největších bojovníků v zápase proti židovskému jhu – tak stejně nic nemůže chování jako bylo toto ospravedlnit. Nic jej také nedovede vysvětlit, krom podlé, zbabělé, typicky židovské nenávisti. Člověk by si mohl přát zabít zapřisáhlého nepřítele své rasy. A zajisté sám Julius Streicher neoplýval přebytkem soucitu s Židy. Ovšem chce to červa se zvrácenou perverzní představivostí, aby jej napadla pomsta jako tato.

Možná sama o sobě méně sprostá a zvrácená, ovšem přesto vycházející z té samé nechutné krutosti, je závěrečná scéna nejtemnějšího dramatu našich dnů: pověšení Deseti mučedníků. Kat byl mimořádně přepraven letecky až z Ameriky. Člověk si dovede snadno představit, jakýmže typem člověka byl: byl stejného druhu jako Američtí letci, které bylo možné v Anglii ve vlaku slyšet smát se a žertovat o „parádních ohních“, které rozsvěcovali při svém výletu „nad“ Německem; byl člověkem, jenž nesnášel nacisty, aniž by vlastně věděl proč – jelikož to bylo cosi, co v Rooseveltových pošetilých Státech dělal každý – a jenž si liboval v mučení. Tato kreatura udělala svou práci tak, jak ji jen jemu podobní mohli zvládnout: své oběti pověsil tak pomalu jak to jen šlo a nechal je trpět tak moc jak jen to bylo možné. Každá poprava zabrala kolem půlhodiny a fotografie mrtvých těl mučedníků – které byly publikovány[7] – odkryly neobyčejně bolestná muka.

Nicméně opakuji, nepřišla jsem do kontaktu s žádným z těch Jednadvaceti během či bezprostředně po skončení jejich soudu – možná krom jednoho, ovšem to natolik nezvyklým způsobem, že kdybych to zmínila, nikdo by mi nevěřil, kromě těch, kteří sami mají vědomosti o onom rozšíření přírody, jež nesprávně nazýváme „nadpřirozeno“.[8]

Ovšem na druhou stranu – díky nesmrtelným bohům a díky britským okupačním úřadům – jsem měla tu čest mluvit s více než s jedním z takzvaných „válečných zločinců“ uvězněných se mnou zde ve Werlu, ve Vestfálsku. Spolu s mnoha zjevnými nedostatky má vězeňský život i nějaké výhody, z nichž pro mne bezpochyby největší je možnost získat informace z první ruky (jinde nedostupné) o těch skutečnostech, které samy o sobě tvoří nejlepší obžalobu našich pronásledovatelů. Takto jsem si vylepšila znalost o přespříliš slavné položce antinacistické propagandy: o německých koncentračních táborech pod naší správou, a o rovnocenně přespříliš slavných soudech s takzvanými „válečnými zločinci“, s nimi spojovanými.

***

Belsen – abychom vybrali jeden příklad z mnoha – nebyl místem hrůz, jež si průměrný nekritický hltač propagandy představuje. To jsem věděla již před svým příchodem. A – ačkoliv jsem o tom nepotřebovala býti přesvědčována ani tehdy – bylo mi to řečeno ve Francii roku 1946 prvním čestným antinacistou, jehož jsem tam potkala, Francouzem, který byl sám po tři roky internován v onom nechvalně proslulém koncentračním táboře. Pouze internovaní lidé jako ti, kteří se bouřili proti kázni, „les récalcitrants“ byli, jak řekl, surově postaveni do latě. S těmi ostatními, tedy s valnou většinou, bylo nakládáno vlídně. A tím spíše přispívá dobrému jménu posádky to, že počet lidí, jež měli místo na starosti, byl v porovnání s počtem internovaných osob neuvěřitelně nízký. (Pouze devětadvacet žen, alespoň během posledních týdnů války, zodpovídalo za dobrou správu celé ženské sekce Belsenu, čítající okolo 30 000 internovaných osob. S takovým množstvím práce by bylo omluvitelné, i kdyby čas od času ztratily nervy.)

Až pouze počátkem dubna 1945 se z Belsenu začalo stávat místo hladovění, a to jak pro internované osoby, tak i pro personál, nikoliv však skrze nějakou chybu či opomenutí personálu nebo německého potravinového zásobení, nýbrž výhradně skrze činy samotných Spojených národů – skrze nepřetržité bombardování angloamerickými letadly, které vnesly naprostý chaos do veškerých přepravních služeb v Německu, a které obzvláště rozbíjely na kusy celé vlaky převážející do tábora potravinové zásoby a lékařskou pomoc. Předvoj invazních jednotek – v tomto případě britských – našel tábor ve stavu hladomoru. A namísto aby vztáhli vinu na sebe a RAF a válku obecně, okamžitě uvalili celé břemeno zodpovědnosti na nebohý německý personál. Bylo to tak snadné! Muži i ženy, kteří měli tábor na starosti, byli samozřejmě všichni nacionálními socialisty skrz na skrz – muži byli všichni příslušníky SS. Jaká to milá příležitost vystavit je všem způsobům mučení, s tupou záminkou vykonávání „spravedlnosti“, a pak je buď pověsit coby „hlavní válečné zločince“, nebo je nechat hnít libovolný počet let ve vězení, aby svět nikdy nemohl slyšet, co k tomu oni sami mohou říct! Pravda však dříve či později vyjde najevo. Nemůže být potlačována navždy. Nemůže být ani potlačována dlouho, aniž by jednoho dne zčistajasna nevytryskla ve vražedné explozi. Naivně důvěřiví lidé všech zemí slyšeli mnoho o „nacistických zvěrstvech“, ať už skutečných, či falešných. Bohové mne sem seslali, abych jim mohla – konečně – poskytnout nějaké zprávy z první ruky o antinacistických zvěrstvech – pouze přespříliš skutečných – a o těch britských, v tomto konkrétním případě pak neméně židovských pod britským dohledem, jestli to může přispět k jejich zájmu.

Třesu se, když si vzpomínám na hrůzu výjevu, který mi popsala Frau E,[9] jedna z hlavních osob odsouzených k dlouholetým žalářům britským soudcem v onom zločinném „Belsenském procesu“ – hrůzu výjevu zatčení německého personálu tábora.

Pětadvaceti ženám, které zprvu opustily tábor s jedním mužem od SS ve velení, a které odešly do Neuengamme, bylo proradně spojeneckými vojenskými činiteli řečeno, že se mohly bezpečně do tábora vrátit; nadto, že tam měly opět zaujmout své posty a řídit místo pod spojeneckým dohledem. Vrátily se s důvěrou, jen aby se okamžitě octly v obklopení davu pořvávajících mužů s vytasenými bajonety. V hrůze schoulené jedna na druhé pozorovaly, jak se zužující se kruh kolem nich ze všech stran přibližoval stále blíž a blíž, až se jich chladné a ostré hroty kovu dotkly, poškrábaly je, či některým z nich byly vraženy dva či tři centimetry do těla. Viděly šerednou, ďábelskou radost ve tvářích zubících se Židů a degradovaných Árjů, kteří je doprovázeli a napomáhali jim v tomto zbabělém počinu. Neboť spolu s britskými vojáky vyslali a opakovaně vysílali spojenečtí vojenští činitelé do Belsenu, jakož i na všechna jiná místa, kde byli prominentní nacionální socialisté zajati, nákladní vozy plné zběsilých Izraelitů. To speciálně pro ně musely být ony nebohé stoupenkyně Adolfa Hitlera doručeny.

Ty ženy byly zcela svlečeny a nejenže podrobeny tomu nejdůkladnějšímu a nejurážlivějšímu ohledání vprostřed hrubiánských posměšků, ale také jim bylo vyhrožováno či ublíženo bodnutím bajonetem i bez té sebemenší záminky, či byly za vlasy odvlečeny stranou a bity do hlavy a těla pažbami zbraní vojenských policistů, dokud některé z nich nebyly v bezvědomí. Netřeba dodávat, že vše co vlastnily – šaty, šperky, peníze, knihy, rodinné fotografie a další věci – jim bylo odejmuto a do dnešního dne nevráceno. (Frau E tak byla oloupena britskými okupačními činiteli o 12 000 marek – o celý obnos jejích úspor za několik let poctivé tvrdé práce.) Internovaným osobám, zrovna propuštěným – a přecpaným bílým chlebem, máslem, masem, vejci a šunkou, až u poloviny z nich propukly zažívací potíže – byla rozdán většina cenností patřících německému personálu. Noví páni Německa, Židé i nežidé, rozkradli zbytek.

Poté byly ty ženy vehnány do táborové márnice, malé, chladné a temné místnosti s kamennou podlahou, a zamčeny uvnitř. Nedali jim nic, na co by se dalo lehnout, dokonce ani slámu ne, a nepřidělili jim více než jednu deku pro každé čtyři z nich. V místnosti nebylo nic mimo prázdného kbelíku v jednom rohu a neměla žádné odvětrání. Dlouhý den se vlekl. Nikdo vězňům nepřinesl ani jídlo, ani pití. Tu a tam zvenčí dolehl pronikavý jekot či hlasité úpění – vzdálený či blízký výkřik bolesti – k jejich uším. Zpola tušily, cože se odehrávalo od jednoho konce tábora k druhému. Ovšem stále byly zamčeny uvnitř. A kdyby nebyly, stejně by nemohly nic udělat. Celé místo – ba, celé Německo – bylo nyní v rukou Židů a jejich ohavných nohsledů. Člověk nemohl dělat nic, jen tiše trpět a doufat, že jednoho dne budou jeho druzi pomstěni.

Dlouhá bezesná noc vystřídala onen děsivý den. A s rozbřeskem přišlo nové ráno. Stále nikdo nepřicházel odemknout celu. Stále nikdo nepřinášel bezradným ženám jídlo ani pití. Den se vlekl tak pomalu a tak hrůzostrašně, jako ten předešlý. Bylo slyšet stejné výkřiky bolesti. Někdy se zdálo, jako by přicházely velice zblízka; jindy se zdály přicházet zdaleka. A dveře stále zůstávaly zavřené. A stále žádný kousíček chleba k snědku; žádná kapka vody k pití – či na umytí. Kbelík v rohu byl nyní již přeplněn a bez užitku. A celá místnost byla naplněna jeho zápachem.

Nastala noc, a opět vlekle pominula. Třetí den započal. A stále nikdo nepřicházel otevřít dveře; odstranit kbelík; přinést jídlo a vodu – především vodu. Hladem osláblé, jejich hrdla žízní vyprahlá, spánku neschopné a stále více ušpiněné – nyní sedíce a ležíce ve své vlastní špíně – začaly bezradné ženy propadat v beznaděj. Měly být všechny ponechány smrti napospas v oné hrůzné místnosti, oné síni pekla, pokud kdy nějaká existovala? Možná. Od Židů s nově nabytou mocí lze očekávat vše.

Ovšem Židé – a jejich nohsledi – chtěli déle se táhnoucí pomstu; pomstu, která by trvala roky.

Další noc se vlekla. Poté nastalo ráno čtvrtého dne, a pak jeho část. Konečně se dveře otevřely. Ženy dostaly nějaké jídlo a vodu. Ovšem jen proto, že musely být udrženy naživu, aby jejich mučednictví mohlo pokračovat.

***

Jak jsem již pověděla, kvůli hladomoru, jenž po zničení přepravních prostředků Spojenci samotnými zavládl, bylo mnoho internovaných osob v beznadějném zdravotním stavu ještě dříve, než Spojenecké síly vkročily do tábora. Většina z nich zemřela. Mnoho dalších – kteří mohli být zachráněni, byli-li by krmeni pozvolna, zprvu lehkými jídly – bylo zabito kvůli náhlému přejedení, díky hloupé laskavosti jejich „osvoboditelů“. Spousta mrtvých těl se pak povalovala všude kolem, aniž bych zmiňovala těla mrtvých dozorců od SS, které britští vojenští policisté mučili a umučili.

Německé ženy, sotva schopné stát na svých nohách po třech dnech svého věznění – a některé z nich zraněné bodnutím bajonetem – byly pod pohrůžkou bajonetů přinuceny jít a bylo jim poručeno ta těla pohřbít; což dělaly celý den, i dny následující.

Vedle mrtvých těl internovaných osob rozpoznávaly ženy i těla mnoha svých vlastních druhů, táborových dozorců, všechna nesoucí strašlivá zranění, některá s vyhřezlými vnitřnostmi. Ostrý vřískot a bolestné úpění slyšené během oněch třech dnů se stávaly čím dál více srozumitelnými. Nadto nešlo o poslední oběti násilností nájezdníků v rámci plochy tábora. Frau E a Frau B,[10] které prožily vše, co jsem se nyní pokusila na základě jejich svědectví popsat, byly skutečnými očitými svědkyněmi dalších hrůzostrašných scén. Viděly muže oblečené v uniformách britské vojenské policie, jak přemohli vícero dozorců SS v zápase mnoha proti jednomu. Viděly je srážet je k zemi na podlahu či na hromady mrtvých těl, viděly je kopat je do tváře či bít je pažbami pušek, dokud jejich hlavy nebyly proraženy; či je viděly párat jejich břicha bajonety a vyhřezávat jejich vnitřnosti, zatímco mučedníci byli stále naživu, úpějíce bolestí. Zdálo se, že ti v britských uniformách si onen křik a sténání z utrpení užívají. Jelikož kdo byli oni muži, kteří byli jen před pár dny u moci, a kteří nyní ječeli v kalužích krve, znetvoření, rozsekaní, rozsápaní na kousky – a zesměšňovaní? Nacisté. V očích ohavného Žida a zdegenerovaných Arjů – hanby lidstva a zrádců své vlastní rasy –, jež se uvolili stát na jeho straně, nebylo žádné mučení dosti odporné.

Frau E nemohla zadržet slzy, když mi tyto hrůzostrašné scenérie, které ji dodnes pronásledují, vyprávěla – a které nyní pronásledují i mne, přestože jsem je samotná neviděla; a které mne budou pronásledovat po celý můj život.

Vzhlédla jsem k nebi – k věčně modrému nebi, jež pojímá Tanec sfér, věčné zpodobnění nemilosrdných zákonů, jež si po příčině vynucují následek. A z naprosté hloubi svého srdce – a se slzami v očích, i já – jsem zopakovala modlitbu, která vyšla z mých úst, když jsem prvně pohlédla na trosky Německa; mou odpověď na všechny ukrutnosti spáchané proti těmto i jiným nacionálním socialistům, mým druhům, mým přátelům, oněm jediným lidem, které v tomto zavrženíhodném lidstvu dneška miluji: „Pomsti je, drtivá Sílo, Jež neodpouštíš! Matko zkázy, pomsti je!“

Poté co pod brutálním dohledem vojenské policie pohřbily tolik těl, kolik zmohly, byly německé ženy poslány zpět do oné těsné místnosti – bývalé márnice – kterou coby společnou vězeňskou celu obývaly. To místo zapáchalo. Přeplněný kbelík byl stále na svém místě. A ještě po mnoho dnů nebylo vězeňkyním dovoleno ani jej vyprázdnit a dát jej zpět, ani nedostaly nový ke stejnému účelu, a ani nedostaly pouhou kapku vody. Nemohly omýt ani sebe, ani své oblečení. Své ruce, čpící po každodenním otroctví zápachem mrtvol, si mohly umýt, jestliže o to měly zájem, pouze ve své vlastní moči. A těmato rukama musely jíst!

Jakékoliv lidské bytosti – jakákoliv zvířata, včetně prasat – by nanejvýše trpěly, kdyby byly nuceny žít v takových podmínkách. Pro vše živoucí je odpornost smrtelného zápachu dokonce ještě větší, než odpornost zápachu z výměšků. Ovšem jen když má člověk na mysli, že ony vězeňkyně byly Němky a nacionální socialistky – tj. ženy přináležející k jednomu z nejčistotnějších národů na světě a ženy, jejichž samotná životní filosofie zdůrazňuje více než kterákoliv jiná na Západě[11] starost o tělesnou neposkvrněnost – tak jedině poté si uvědomí to, o jak moc více pro ně musel takovýto život být trýzněním.

Když už byla konečně všechna mrtvá těla pohřbena, byly vězeňkyně přinuceny čistit záchody. Bylo před nimi zdůrazněno – úmyslně, aby mohly pocítit ještě více ponížení – že tyto záchody byly použity mnohými Židy, nynějšími pány tábora. Pod hrozbou bajonetů – jako vždy – bylo hrdým nacistkám nakázáno odstranit špínu jejich vlastníma rukama. Potom a pouze potom jim bylo dovoleno vyčistit si svou vlastní příšernou celu, ze které se touto dobou stala žumpa.

***

Po všech těchto nezapomenutelných hrůzách a ponižování přišel konečně soud s vězni – ostudné dílo hanebnosti, tak jako zbytek oněch soudů s takzvanými „válečnými zločinci“.

Z 30 000 žen internovaných v Belsenu tvořily více než polovinu Židovky. Z nich byli vybráni „svědci“ pro soudní řízení – takoví „svědci“, kteří byli připraveni odpřisáhnout cokoliv, jen aby byli nenávidění nacisté odsouzeni; takoví „svědci“, kteří chtěli aby byli odsouzeni ne za to, že udělali to či ono, nýbrž pouze za to, že byly nacisty, a tím pádem nenáviděné. Židé známí či příbuzní s internovanými osobami byli taktéž přizváni. A také oni odpřisáhli lži.

Frau E, Frau B, Frau H[12] – ženy nejlaskavější, nejmilejší; osoby, jež člověk nemohl znát, aniž by je miloval – byly odsouzeny k dlouhodobým odnětím svobody za „záměrné týrání“ internovaných. Židovka, které Frau E kdysi dala facku – a to nikoliv bezdůvodně, jelikož ji chytla při krádeži – vylíčila, že z jejího mlácení se pro obžalovanou stal zvyk. Tato Židovka – tak jako další „svědci“ u tohoto ostudného soudu – nebyla dokonce ani přítomna v čase, kdy se soud odehrával. Všichni předešle internovaní byli samotnými spojeneckými činiteli odesláni letadlem do zahraničí. Obvinění byli odsouzeni výhradně silou toho, co „svědci“ pověděli před svým odjezdem! Demokratická spravedlnost.

Frau E sloužila v Belsenu od 13. února, roku 1945 – tj. pouze po nějakých devět týdnů. Před tím od roku 1935 pomáhala provozovat ženské sekce ve čtyřech jiných táborech, a po nějaký čas i jednu řídila. Je přinejmenším podivné, že tam nebyly slyšet – ani od Židovek – na její chování žádné stížnosti. Co se Frau B týče, tak ta ani nikdy nikomu nedala facku; a přesto se kolem jejího jména točila antinacistická propaganda toho nejhrubšího zrna, byla popisována jako „blonďatá bestie“ a podobně. Za nic! Za to že byla v Belsenu, coby příslušník táborového personálu, v době kdy spojenecké bombardování přerušilo veškeré spojení onoho místa s vnějším světem; a stejně tak jako Frau E a Frau H za to, že byla nacistka – skutečná, upřímná nacistka. Opakuji, demokratická spravedlnost; židovská spravedlnost, jelikož celé to pronásledování bylo jen a pouze židovským představením. Dokonce i tlumočníci, kteří překládali odpovědi obviněných z němčiny do angličtiny (jelikož tento soud, jakož i všechny obdobné, byl veden v angličtině) byli Židé. Jen málo z obviněných, pokud vůbec nějací – mezi ženami žádná – ovládalo angličtinu.

Z toho co jsem slyšela o nebohé Irmě Greseové od žen, jež s ní pracovaly, žily a osobně ji znaly, tak ani ona nebyla o nic více provinilou v těch všech takzvaných „zločinech“ jí přisuzovaných, než byla sama Frau E vinna z „týrání“ internovaných osob. Byla mi popsána jako „půvabné děvče“. Ovšem stejně jako ostatní byla v tu dobu tam. A stejně jako oni byla nacionální socialistkou. A Židé, jež ji obvinili, ji nenáviděli možná o to více, protože byla mladá a hezká. A tak uspěli ve snaze nechat ji pověsit – tak jako téměř uspěli s ověšením Frau E, jak mi to sama pověděla.

Co lze říci o ženských „válečných zločincích“, z nichž jsem měla tu čest některé poznat, lze také nepochybně říci o mužích, dalece početnějších, z nichž jsem zde nemohla střetnout ani jednoho. Každý případ „válečného zločince“, počínaje Hermannem Göringem, jedním z nejlepších mužů moderní Evropy, po všechny řadové muže SS obviněné z „brutality“, tvoří šokující dílek hanebnosti, nenávisti a pokrytectví na straně antinacistických sil. Uštědřené trápení je vždy buď uvalené bezdůvodně, nebo zcela v nepoměru ke skutku, jehož má být „trestem“, a – co víc – přímo nehorázně nedrží krok s tresty ukládanými britskými a jinými soudy za skutečné trestné činy; také je v nechutném kontrastu s naprostou beztrestností, které se těšili všichni skuteční váleční zločinci, pokud náhodou nebyli ani Němci, ani nacionálními socialisty. Frau E byla v roce 1945 odsouzena britskými soudci k patnácti letům vězení ve skutečnosti za proplesknutí zlodějky. Frau B a Frau H byly odsouzeny každá k deseti letům vězení za nic těžšího. V roce 1943 byl řezník z Kalkaty jménem Mahavir Kaliar odsouzen, taktéž Brity, pouze k jednomu měsíci vězení za to, že stáhl dvě kozy zaživa z kůže. Kozy ale nejsou Židé, přestože cítí bolest. Zločincem byl indický nedotknutelný – určitě ne Árja a a fortiori jistě ne nacista. A přímo ti Britové, a američtí „křižáci v Evropě“, kteří prostřednictvím svého fosforového bombardování zapříčinili upálení tisíců Němců zaživa, jako živých pochodní, s nohama uvízlýma ve vařícím asfaltu, ti, říkám vám, nikdy nestanuli před tribunálem spravedlnosti. Jak by mohli? Bojovali za to, aby navždy předali svět – včetně Anglie a Ameriky – do rukou Izraele.

***

Ovšem ať jsou jakkoliv početní, tak tzv. „váleční zločinci“ tvoří jen velmi malou část ze všech Němců, jež byli odsouzeni našimi nepřáteli k utrpení z jediného důvodu, za bytí nacionálními socialisty. Nadto byla vybájena nějaká obvinění, třebaže sebevíc smyšlená, a vymyšlena nějaká ospravedlnění, třebaže sebevíc tupá, aby mohli zatknout a soudit ty muže i ženy, kteří spadají pod to, co je známo jako „kategorie I“. Mnohem početnější političtí vězni, kteří spadají pod „kategorii II“, nebyli dokonce ani zatčeni pod záminkou nějakého jiného obvinění, než že drželi v organizaci Nacionálně socialistické strany nějaký zodpovědný post. Každý, kdo užíval v „Hitlerových dnech“ byť jen té nejnepatrnější autority – nějaký obyčejný Zellenleiter[13] – mohl spadat pod onu kategorii, jestliže projevil při plnění svých povinností dostatečné zanícení k zisku nenávisti místních Židů (pokud nějací byli) a nenávisti hůře rozpoznatelných proradných německých elementů. To bylo časté, ačkoliv ne nutně nezbytné. Okupační vojenští činitelé nechávali shromáždit veškeré „nebezpečné“ – tj. prominentní – nacisty, jež jim na daném území přišli pod ruku.

Tito lidé netrpěli pro věc hákového kříže o nic méně (jestliže netrpěli více, což bylo časté), než trpěli takzvaní „váleční zločinci“ samotní. Mnoho jich je stále zadržováno v koncentračních táborech, aniž by do dnešního dne jejich rodiny věděly, zda jsou naživu či po smrti. (Vím, že úřady tuto skutečnost popírají. Vím, že dokonce popírají existenci koncentračních táborů v poválečném Německu. Avšak já se náhodou setkala s příbuznými a přátelili nacionálních socialistů, o nichž od jejich zatčení v roce 1945 či 1946 nikdo neslyšel – a to nejen v ruské zóně, ale také ve třech ostatních. A oni nemají žádný důvod přede mnou pravdu skrývat, zatímco úřady ano.) Jiní političtí vězni byli propuštěni, ovšem mnoho z nich v takovém stavu, že se zdá být nemožné, aby někdy opět nabyli své minulé zdraví a sílu. Potkala jsem mnoho takových, po zbytek jejich životů dennodenních mučedníků nacionálněsocialistické víry. A měla jsem tu čest strávit několik dnů mezi přáteli ve společnosti jednoho z nich. Jeho jméno je Herr H.[14] O hlubokém dojmu, jenž na mně zanechal, řeknu něco v jedné z následujících kapitol. Nyní jen převyprávím úžasný příběh, který jsem z jeho úst slyšela; příběh síní pekla, kde strávil téměř tři roky, v zajetí těch, jež nás nenávidí. Co mne pobízí k tomu mluvit o jeho zážitku raději než o obdobných zážitcích jiných věrných Němců je prvně to, že tohoto muže znám osobně, a také to, že k tomuto muži vzhlížím jako k jednomu z nejlepších nacionálních socialistů, jež jsem kdy potkala – což říká hodně.

Herr H byl od roku 1932 Ortsgruppenleiter[15] v jednom městě dnešní francouzské zóny. Byl zatčen novými pány Německa – jmenovitě Američany – na konci května 1945 za nic jiného, než že byl dobře znám coby opravdový nacista. Nikdy nepoužil svou moc aby někomu ublížil, a tak proti němu nebylo žádných stížností.

Nejprve byl vzat do Diez, a tam byl zamčen se třiceti jinými lidmi v maličké místnůstce po dva dny a dvě noci bez jídla a vody nebo… jakékoliv nepostradatelné komodity; bez dostatku místa na zemi k sezení, a už vůbec ne k ležení. Vězni, po celou tu dobu namačkáni na sobě, byli nuceni spát (jestliže mohli) a podvolovat se nevyhnutelnostem přírody v oné poloze ve stoje. A samozřejmě netušili, jak dlouho dobu budou v té místnosti hnít.

Nicméně po osmačtyřiceti hodinách byli vyvedeni ven a ve vagonech pro dobytek převezeni do Schwarzenbornu poblíž Treysa, v pohoří Rothaar. Tam bylo v koncentračním táboře shromážděno devět či deset tisíc nacionálních socialistů, význačných nejen kvůli jejich postavení ve stranické organizaci, nýbrž také na základě jejich významnosti v životě, na základě jejich rodiny, jejich intelektuálních či profesních výsledků. Princ August-Wilhelm Pruský i princ Fridrich Waldecko-Pyrmontský a mnoho dalších příslušníků staré německé aristokracie se tam nacházelo; řadoví vězni nebyli žádnými obyčejnými lidmi. (Sám Herr H je dobře známým architektem.) Bylo tam také kolem dvou stovek žen, některé z nich čekaly dítě, jež se nakonec narodilo během jejich internace.

Muži byli ubytováni v tom, co kdysi bývalo stájemi německé jízdy. Tři muži byli nuceni dnem i nocí žít v prostoru původně určeném k ustájení jednoho koně. Leželi na slámě, bez dek; a pro jejich každodenní očistu jim nebyly dány oddělené konve a umyvadla, dokonce ani ne kohoutek s tekoucí vodou (který by mohli použít), nýbrž jen dlouhé a úzké společné koryto, v němž se byla zhruba stovka z nich nucena mýt ve stejné vodě, jako dobytek. Byli rozděleni do sekcí po pěti stech, aniž by navzájem mezi sebou mohli komunikovat. A pro mytí každé sekce bylo ono koryto naplněno možná tak třikrát, nebo čtyřikrát.

Byl jim nasazen jídelníček systematického hladovění; půl talíře řídké, vodnaté polévky a dvě či tři sušenky, dlouhé kolem třinácti centimetrů a široké zhruba šest a půl centimetru, na den; a pak – po dvou či třech měsících, nebo tak nějak – jeden krajíc chleba navíc, jejž jim nedali Američané (kteří tábor řídili), ale němečtí obyvatelé z okolí. Během prvních čtrnácti dnů zemřelo hlady asi pět procent internovaných. A tento podíl s postupem času narůstal. Herr H – vysoký, silný muž s obrovskou zásobou vitality – ztratil dvacet kilo během prvního měsíce. Nicméně Američané se rozhodli dát bezmocným vězňům šálek kávy v poledne a krajíc chleba navíc.

Poté přišly Vánoce 1945, zřejmě nejtristnější Vánoce v celé německé historii. Američané, a zvláště pak Židé mezi nimi věděli, co prastará oslava zimního slunovratu, nyní převlečená za tradiční oslavu narození Ježíše Krista, pro Němce vždy znamenala a stále znamená. Byl by to zázrak, kdyby při této příležitosti svým nacistickým vězňům v koncentračních táborech nevymysleli něco krutého. A skutečně vymysleli. Příděly vězňů na Štědrý den a Boží hod vánoční sestávaly pouze z půl talíře vodnaté polévky – tentokrát zcela bez suché sušenky či chleba, natožpak koláče či pomeranče nebo jakékoliv pozornosti tohoto druhu. Půl talíře řídké, vodnaté polévky bez chuti, a nic víc – žádné vlídné slovo od kohokoliv; žádný řádek od jejich rodin, jelikož neměli dovoleno ani psát, ani přijímat dopisy, a jejich rodiny a přátelé dokonce ani nevěděli, kde byli!

Němcům zaměstnaným v kuchyni se nicméně podařilo dát pro internované stranou šest koláčů z těch, které jim byly dovoleny. A strach vyvolávaný Američany byl takový, že sloužící osoby ony koláče ukryly… v latrínách, tak, aby nebyly objeveny.

Koncem prosince nebyl Herr H, jenž nyní ztratil přes třicet kilo, schopen stát na vlastních nohách. Byl odeslán do nemocnice přidružené k táboru.

***

Člověk by si ovšem neměl představovat, že americká brutalita sestávala pouze z udržování vězňů na stěží uvěřitelné hladomorné stravě a z pekelných podmínek, které jsem se nyní pokusila podle výpovědi Herr H popsat. Přesahuje též na každé nakládání dobyvatelů a „reformátorů“ Německa s nenáviděnými nacisty. Našla svůj výraz v kolektivních trestech, jež na ně uvalili bez jakýchkoliv důvodů, a v beztrestnosti, jíž se bachaři těšili, bez ohledu na to co činili.

Herr H mi například pověděl, že celý tábor byl po jeden den bez jakéhokoliv jídla či vody, pouze proto že se postrádal jeden fotoaparát patřící nějakému Američanovi. Ta věc se našla příští den v kapse jiného Američana, jenž ji ukradl. I tak vězňům nebylo dáno žádné jídlo navíc, coby kompenzace. Jindy zas americký strážný, postavený poblíž místa, kam chodívali vězni jíst svá skromná jídla, vypálil naprosto bez důvodu – jen „pro zábavu“ – na jednoho z Němců, kteří v tichosti jedli. Muž byl na místě mrtev. Herr H mi pověděl, že zastřeleným byl skrz naskrz dobrý člověk a otec šesti dětí. Strážný nebyl dokonce ani nikdy pokárán, natožpak potrestán. A to jsou ti lidé, kteří v Norimberku zaujali roli soudců; ti lidé, kteří do dnešního dne spolu se svými spojenci pronásledují Nacionální socialismus jménem jakéhosi tzv. „humánnějšího“ postoje k životu! – Odporní pokrytci!

V únoru 1946 byl Herr H odeslán do jiného koncentračního tábora v Darmstadtu. I přestože on i několik dalších vězňů poslaných s ním bylo stále nemocných, byli nuceni cestovat v dobytčích vagónech bez topení a dokonce i bez slámy, na niž by si mohli lehnout. A po svém příjezdu nebyli nemocní posláni do nemocnice, nýbrž s ostatními přímo do cel.

V celách nebylo nic než rámy postelí, a neměly ani světlo, ani topení. Matrace, jež měly být usazeny na postelových rámech, byly vyhozeny dveřmi ven, do sněhu, a byly pokryty ledem. Byly přineseny dovnitř. Led pomalu tál. A na těchto vlhkých, studených matracích byli vězni – včetně těch nemocných – nuceni ležet. Pětadvacet jich s Herr H sdílelo jedinou celu.

Herr H byl po dva dny a dvě noci zavřený v této cele, a pak byl opět vzat do nemocnice, kde zůstal tři měsíce. Jeho tělo, kdysi pevné jako železo, začalo být hladem a strastmi natolik vyčerpané, že jeho srdce stěží bilo. Dodnes trpí pravidelnými záchvaty mdlob a jeho pulz, který jsem samotná nahmatala, je neuvěřitelně pomalý. Nemá žádnou naději, že by se kdy zotavil. Jeho zdraví je nenávratně ztraceno.

Možná si ještě někdo pamatuje, jak byla po celé Evropě chladná zima 1946–47, a zvláště v severní a střední Evropě. V Darmstadtu, kde bylo internováno 40 000 politických vězňů, byla teplota v celách 25 stupňů celsia pod bodem mrazu. A opakuji, cely nebyly vytápěny.

A Darmstadt a Schwarzenborn nebyly za žádných okolností izolovanými případy, zasluhující si v okupovaném Německu název vyhlazovací tábor. Byly i jiné – a do dnešního dne jsou –, provozované s rovnocenně demokratickým zanícením. V jednom takovémto táboře v Bad Herstfeld byli političtí vězni, zajatí okamžitě po kapitulaci, nuceni spát na holé zemi, beze střechy nad svými hlavami, ať už při příznivém počasí, nebo v dešti, po celé týdny s téměř žádným jídlem. Byli donuceni procházet mezi dvěma řadami vojáků, aby mohli být každým z nich biti, dokud nepadli do bezvědomí – nebo dokud nezemřeli. Tábor 2288, který byl provozován Brity poblíž Bruselu taktéž v roce 1945, a který pojímal 40 000 vězňů, odpovídal naprosto stejnému popisu, podle toho co mi sám pověděl britský důstojník Mr. R, jenž tam byl.[16] Dachau, kdysi pod nacionálněsocialistickou správou tábor pro muže nejčastěji usvědčené z nezdravých sexuálních deliktů, a světově proslulý na základě stále omílaných lživých zmínek v antinacistickém tisku a v propagandistické literatuře, byl v roce 1945 převzat Spojenci. Ti tábor i nadále používali jako koncentrační, ovšem s tím rozdílem, že internovanými již nadále nebyli sexuální zvrhlíci, ale pouze nacisté, a především muži náležející k Waffen SS. Mnoho z nich bylo následně odesláno do Darmstadtu, kde se s nimi Herr H setkal. A tak mi zopakoval něco z dlouhého příběhu hrůzy, který od nich vyslechl, a který mi několik z nich, jež jsem měla tu čest sama potkat, později potvrdilo.

Dachau se stalo místo mučení až poté, co jej Spojenci převzali – nešlo pouze o mučení hladem a zimou a utrpeními všeho druhu, ale o mučení záměrným působením bolesti s veškerým odpudivým aparátem k tomu připojeným; o síně Pekla v nejúplnějším smyslu tohoto slova. V tomto pekle byli ďábly Židé, povětšinou politicky provinilí, kteří se pod nacionálněsocialistickým režimem dostali do potíží za své pokoutné aktivity, a kteří se dostali ven za snadnou a zbabělou odplatou. Všichni lidé, kteří se měli před spojeneckými tribunály octnout jako „váleční zločinci“, byli vybráni na základě denunciace od Židů, a byli podrobeni mučení, aniž by existoval jakýkoliv důkaz o solidnosti proti nim vznesených obvinění. Mučení se lišilo na základě množství a kvality představivosti, jíž Židé oplývali. Mnoho z obětí bylo přinuceno předklonit se v řadě proti zdi, s nohama asi metr či tak nějak od ní, a pak byli co možná největší silou udeřeni do noh tyčí, tak že dopadli obličeji na zeď, vyrazili si zuby a krváceli. Některým vytrhali nehty; nebo je po libovolně dlouhou dobu zavěsili či popotahovali po místnosti pevným tenkým provazem, nebo řetízkem připevněným k jejich mužství. Spojenci samotní to přiznávají. Ve svém memorandu pro amerického ministra války Kennetha Royalla uvádí americký soudce E. Lewy Van Roden, že muži, kteří stanuli v Dachau před americkým vojenským tribunálem za obvinění z „válečných zločinů“, byli podrobeni všem druhům mučení. „Byli kopáni, byly jim vyráženy zuby, čelisti přeraženy; byli umisťováni do samovazby, byli mučeni hořícími kusy dřeva, záměrně drženi o hladu, bylo jim vyhrožováno represemi na jejich rodiny a byla jim dávána falešná naděje na propuštění, s účelem získat od nich doznání.“[17]

Internovaní byli v Darmstadtu a ve Schwarzenbornu často pod sebemenšími záminkami odsouzeni k tomu, aby naprosto nazí zůstali v ledově chladné cele po celý měsíc, s tím že jim byla pouze v noci dovolena jedna přikrývka.

Takovéto nakládání bylo uštědřeno mým druhům v poválečných antinacistických koncentračních táborech pod spojeneckou správou těmi báječnými Židy, na něž byl celý svět naučen pohlížet jako na nevinné a milé oběti našeho „obludného“ režimu, byl naučen litovat jich, zastávat se jich, ovšem ve skutečnosti byl naučen je po celou tu dobu – nevědomě – bez výhrad poslouchat z pozice otroka.

***

Herr H, kterému vděčím za výše zmíněné informace a ještě za mnohem více, byl nakonec propuštěn v prosinci 1947, poté co strávil téměř tři roky v pekle.[18]

Je obtížné říct kolik tisíc dalších nacionálních socialistů, kdysi zdravých a zdatných jako on, bylo přeměněno na fyzické trosky ve stejných či obdobných vyhlazovacích táborech po celém okupovaném Německu i dále na východě, v neznámých trestaneckých osadách Sovětského svazu, z nichž se zpět nikdo nevrátil. Je obtížné říct, kolik tisíc jich zemřelo. Zvláště obtížné je podat obraz oné nejtemnější a nejchmurnější stánky pronásledování nacionálního socialismu ze všech: mučednictví mužů SS. Žádný popis není dosti ponurý, aby si nárokoval být přesným.

Ať už v okupovaném Německu, v Rusku, nebo v jiných zemích, je to právě tato nádherná elita nacionálněsocialistických sil, která jednoznačně trpěla nejvíce – což se dalo očekávat.

Francie je jednou ze zemí, kde byli mladí, snadno rozeznatelní muži SS záměrně vystavováni největšímu utrpení: byli přinuceni po týdny ležet na chladné, vlhké zemi; byli vyhladověni; biti; mučení. Mnoho jich bylo odesláno do otrockých pracovních táborů ve francouzských (či belgických) rovníkových koloniích, aby tam mohli zemřít vyčerpáním doprovázeným podvýživou, týráním a tropickými nemocemi. S jedním z nich – Herr W[19] – jsem se setkala. V roce 1945 byl po svém zajetí Francouzi odeslán z Marseille do Sidi Bel-Abbes spolu s 18 000 dalšími. Odtud putovali přes Saharskou poušť pod dohledem polodivokých marockých jednotek do Belgického Konga. Tito Afričané, spolu s neozbrojenými vězni osamoceni ve spalující samotě, si vytvořili kratochvíle ze střílení vězňů pod sebemenší záminkou, či dokonce naprosto bez jakékoliv záminky. Francouzi je možná naučili pohlížet na nacisty jako na přirozené nepřátele všech lidí s tmavou kůží – tak jako si britská propaganda získala celou řadu hloupých Indů. A to je spolu s vrozenými sklony k vraždění zřejmě pobízelo. Mnoho vězňů, kteří nebyli pozabíjeni tímto způsobem, nicméně po cestě zemřelo na zhoubné horečky. Neměli žádné léky, neměli vůbec žádnou šanci na lékařskou pomoc; žádnou péči, krom té od jejich druhů.

V Kongu byli umístěni do tábora, který byl taktéž zcela pod dohledem divokých Severoafričanů a černých vojáků. Museli pracovat jako otroci v olověných dolech dvanáct hodin denně – od rozbřesku do západu slunce – po pás ve vodě a téměř bez čehokoliv k jídlu. Nebylo jim dovoleno psát či přijímat dopisy, ani jim nebylo dovoleno mít jakékoliv knihy, které by jim napomohly učinit životy méně ubíjejícími, méně sklíčenými, méně zoufalými v onom pekle, v němž po dlouhé tři roky zůstali!

Z oněch 18 000 mužů, kteří v roce 1945 připluli z Marseille, se pouhých 4 800 dožilo opětovného spatření břehů Evropy v roce 1948; opětovného spatření Německa v troskách, ovšem snad také – kéž mne všichni bohové slyší! – aby viděli sebe a své druhy pomstěny dříve, než naši nepřátelé očekávají.

***

Ano, pomstěny, stonásobně – nikoliv lidskými jednateli, ať už to bude kdokoliv, kdo opět jednoho dne uvrhne Evropu a celý svět v potoky krve; nýbrž nelítostnými, nespatřitelnými silami, v jejichž hře jsou lidští jednatelé pouhými nástroji; hrůzou, kterou na sebe naši nepřátelé sami uvalili pokaždé, když zranili či urazili jednoho z nás. Jelikož tam existuje Spravedlnost, imanentní v samotné podstatě věcí; nevyhnutelný Zákon akce a reakce, jenž vyměřuje trest dle obludnosti hříchu, a obludnost hříchu dle velikosti toho, proti čemuž a hodnoty těch, proti nimž je spáchán.

Viděla jsem Východ i Západ – navštívila jsem patnáct zemí; strávila jsem shodně roků svého života na Blízkém východě i v Indii. A s mnoha rozličnými vzpomínkami na tyto rozlehlé a různorodé země navždy vrytými do mé paměti – s jednou výhodou, kterou mi nad většinou ostatních nacionálních socialistů můj osud dal – pravím z hlubin svého srdce: Na celém moderním světě neznám nic tak nádherného jako je nacistická mládež. Nic. Výjimečné jedince lze nalézt všude mezi Árji a – na Dálném východě – i mezi některými neárijskými rasami. V Indii je stále několik málo opravdových bráhmanů, kteří by byli vhodní k představení našeho lidstva tím nejlepším co má před obyvateli jiné planety. Ovšem nikde se nedá nalézt kolektivita lidských bytostí, srovnatelná s touto fyzickou a morální elitou Německa: vysocí, silní, pohlední – navenek se vzezřením Baldura Sličného, nejlepšího ze severských bohů – pravdomluvní, spolehliví, sebejistí, stateční a milující; laskaví ke zvířatům, zbožní vůči Přírodě; Pohani, v nejvyšším smyslu tohoto slova; oddaní jeden druhému a oddaní tělem i duší onomu živoucímu bohu naší doby, Adolfu Hitlerovi, a věčnému ideálu dokonalosti, který ztělesňuje.

Neexistuje žádné odpuštění pro ty, kteří záměrně ubližovali lidem jako jsou tito; žádné odpuštění pro ty, kteří je nechali hladovět, kteří je krutě sužovali, kteří jim vypárali vnitřnosti, jásajíce z jejich útrpného sténání; kteří je zaživa uvrhli do síní pekla. Neexistuje ani odpuštění pro ty, kteří obdobně nakládali se staršími nacionálními socialisty, učiteli, inspirátory, stvořiteli oné božské mládeže; s otci a matkami oné jedinečné elity. S chladnou precizností, s usměvavým odstupem, je ona neosobní, všeprostupující Spravedlnost, o níž jsem mluvila, rozdrtí na prach. A ani sebevětší množství peněz či dovedností je nemůže zachránit.

A co když drtivá vlna ničení zasáhne i nás?

Pokud by šlo jen o další zápas materiálních sil, pravděpodobně by se tak stalo. Ale ten to není. Toto je, jak jsem již řekla, moderní etapa věčného zápasu mezi nespatřitelnými Silami Života a Světla, a mezi stejně nespatřitelnými Silami smrti; mezi vůlí světa k životu, vyjádřené ve vůli jeho elity k prosperitě a vládnutí, a mezi odvěkou chorobou světa – jeho sklonem vstříc rozkladu, vyjádřeným ve vůli parazitů, slabochů, podlidí – rozmanité spodiny – ke zničení přirozené elity a k usednutí na vrchol, na její místo. A v tomto nejdůležitějším, skutečném zápase jsme již bitvu vyhráli. Jakkoliv moc se v současnost můžeme jevit býti bezmocnými i beznadějnými, doslova rozdrcenými, na neviditelné rovině jsme již zvítězili. Udrželi jsme si svého ducha. Udrželi, nikoliv ve vítězství – to je snadné; to všichni bezcenní bojovníci dovedou – nýbrž v naprosté propasti pohromy, ponížení a mučivé bolesti; v monotónní rutině vězeňského života, den po dni, měsíc po měsíci, již po čtyři léta, jako Frau E a jiní takzvaní „váleční zločinci“, jež nebyli pověšeni; či jako Herr H, v mrazivě chladných celách antinacistických vyhlazovacích táborů (těch, které si skutečně zaslouží takovýto název) bez čehokoliv k jídlu; či v síních mučení; či jako Herr W a jeho druhové, pod bičem negrů v otrockých pracovních osadách ve spalujícím srdci Afriky; či tak jako do dnešního dne tisíce jiných, vprostřed obdobného utrpení v dolech na Urale, na Sibiři, neznaje nikdo kde.

Když mi pověděl, že mu ani ostatním mužům SS, vězňům toho samého tábora, nebylo dovoleno vlastnit žádné knihy, Herr W dodal: „Ale přeci jenom se mi podařilo schovat si tuto.“ A ze své kapsy vytáhl útlý svazek. Na přebalu jsem četla Vybrané myšlenky Friedricha Nietzscheho. A Herr W znovu říkal: „Několik zlatých slov od autora Vůle k moci; to je to, co mě celé ty pekelné roky drželo.“

„Ano, slova hrdosti a síly, nikoliv slova útěchy,“ pomyslela jsem.

A se vzpomínkou na to, čím ti mladí muži trpěli, jsem byla uchvácena pocitem náboženského opojení, tak jako před vycházejícím Sluncem – před každodenním vítězstvím Světla nad temnotou. Ve svém srdci jsem oslavovala vítězství nacistického ducha, onen triumf věčného mládí – stvrzení oné moci přirozené elity světa, již nic a nikdo nemůže nikdy zlomit.

Poznámky

  1. ^ „Veškeré pronásledování hnutí a jeho jednotlivých vůdců, všechno rouhání a pomlouvání mu nepřivodilo žádnou škodu.“ (Mein Kampf, Závěr, s. 507)
  2. ^ V mé knize The Lighting and the Sun (doposud nevydané), kap. 1. [kniha vyšla r. 1958. – Pozn. angl. ed.]
  3. ^ Jedna třetina populace Bengálska – 15 000 000 lidí – byla vyhladověna k smrti či trvale poškozena na zdraví kvůli dopadu dlouhotrvajícího hladu, který trval od dubna do prosince roku 1943, protože veškerá rýže byla zabavena k zásobování britských a amerických vojáků bojujících v Barmě.
  4. ^ Ve Velké Británii samotné je ročně provedeno více než milión vivisekcí nevinných zvířat.
  5. ^ Deset jich bylo skutečně ověšeno; tři sami ukončili svůj vlastní život; sedm dalších je dodnes ve vězení. Pouze Hjalmar Schacht byl zproštěn obžaloby.
  6. ^ Montgomery Belgion, Epitaph on Nuremberg: A Letter Intended to Have Been Sent to a Friend Temporarily Abroad. London: Falcon Press, 1946. Pozn. angl. ed.
  7. ^ V několika Anglických a Amerických magazínech.
  8. ^ Savítrí odkazuje na svůj sen, který se jí zdál v noci, kdy Hermann Göring zemřel. Ve svém snu navštívila Göringovu celu a dala mu kyanidovou kapsli. Sven Hedin se o tomto snu domníval, že mohl být „astrální projekcí“. Celá tato událost je popsána v Savitri Devi: And Time Rolls On: The Savitri Devi Interviews, ed. R.G. Fowler (Atlanta, Georgia: Black Sun Publications, 2005), str. 43–44. – Angl. ed.
  9. ^ Hertha Ehlert. – Angl. ed.
  10. ^ Herta Bothe, dle Goodrick-Clarka (Hitlerova kněžka, str. 147). – Ang. a čes. ed.
  11. ^ Přinejmenším od dob starého Řecka.
  12. ^ Anna Hempelová nebo Irene Haschkeová, dle Goodrick-Clarka (Hitlerova kněžka, str. 147.) – Angl. a čes. ed.
  13. ^ Vedoucí buňky. – Angl. ed.
  14. ^ Friedrich Horn. – Angl. ed.
  15. ^ Vedoucí místní skupiny. – Angl. ed.
  16. ^ Mr. R byl uvolněn ze své pozice a byl přinucen odejít kvůli svým protestům.
  17. ^ Toto se objevilo 31. prosince 1948 v Rheinisch-Pfälzische Rundschau, demokratickém plátku z Bad Kreuznachu. Ve francouzštině to bylo přetištěno v Revue de la Presse Rhénane et Allemande, vol. 4, no. 1, které mi tak laskavě dali francouzští činitelé v Koblenci.
  18. ^ Zemřel 12. prosince 1949.
  19. ^ Gerhard Waßner, mladý muž, jehož neuváženost vedla k zatčení Sávitrí. – Angl. ed.
Komentáře: 7 leave one →
  1. Hermann permalink
    23/07/2011 11:52

    Už vidím, jak by na to reagovaly ovce „Dobře jim tak, Němčourům posraným!“….. :-!

  2. Lothar permalink
    23/07/2011 15:43

    Ta kniha je k dostání v obchodech,co z ní jsou tady ty články?

  3. 23/07/2011 17:12

    Lothar: Ne, postupně překládám anglický originál k dostání na http://www.savitridevi.org/, až bude kniha přeložena tak snad🙂

  4. Ahaman permalink
    23/07/2011 22:26

    „Pravděpodobně by to byl jen další zápas hmotných sil. Ale není. Jak už jsem řekla dříve, je to novověká fáze věčného zápasu mezi neviděnými Silami života a světla a obdobně neviděnými Silami smrti; mezi světovou vůlí žít, vyjádřenou ve vůlí elity vzkvétat a vládnout, a světovou sešlostí věkem rozličné spodiny—její tendencí k rozpadu, vyjádřené vůlí parazitů, slabochů a podlidí zničit přirozenou elitu a zaujmout její místo.“

    Ano, tak tomu vskutku je. Cítím to úplně stejně. V indickém (tj. z velké části původně árijském) duchovnu je učeno, že v každém boji vždy existují dvě protichůdné síly, které působí současně. Jedna, která klesá k chaosu, a druhá, která se probíjí k životu a k jednotě. Na čas se může pomyslné kyvadlo vychýlit ve prospěch jedné z nich……. což znamená, že ta druhá je utiskována. Např. tak utiskována, jak se to děje v dnešní době. Ovšem nic netrvá věčně, neboť zároveň má celý systém nevyhnutelnou tendenci vracet se k rovnováze. Ta bude zcela jistě nastolena. A bude nastolena o to bouřlivěji a o to nesmlouvavěji, o co rozsáhlejší a delší bylo předchozí období nerovnováhy. Naši pradávní předkové v tomto vědomí žili s naprostou samozřejmostí a my bychom se měli pokusit o totéž, protože jsme jejich krev. Znamená to, mimo jiné, přijmout boj či v něm pokračovat, a to s chladnou rozvážností a neochvějnou suverenitou…..a hlavně už nebědovat nad jednou nepovedenou epizodou.

  5. Antal permalink
    27/01/2014 10:38

    Provedena revize překladu.

  6. Heliopolis permalink
    31/01/2014 00:32

    K tématu článku. Docela ho to podporuje.

  7. Heliopolis permalink
    16/02/2014 13:51

    A ještě něco! Souvisí to také s revizionismem.
    NS: Zamlčené rozkazy z Osvětimi.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: