Skip to content

Válka, která měla mnoho otců (4.)

28/07/2011

Čtvrtá část seriálu „Válka, která měla mnoho otců“ uveřejňovaná na stránkách Náš směr.

Ale ani ve Francii nezůstaly události kolem menšin v Polsku bez povšimnutí. Francouzský profesor slavistiky, který napsal tři knihy o tehdejším Polsku a který zažil nucené připojení západní Ukrajiny k Polsku přímo z místa, píše: „Střílelo se, věšelo, mučilo, zavíralo a zabavovalo. Spousta ukrajinských duchovních byla popravena. Aby zabránili přeplňování, nebrali Poláci zajatce. Vězení byla plná Ukrajinců všech společenských vrstev, jejichž jediným zločinem bylo, že byly Ukrajinci, nebo mluvili ukrajinsky”. Tolik hlas francouzský.

Ostatním menšinám se nevedlo jinak. Mezi lety 1934 – 1938, když v Německu již docházelo k pronásledování Židů, uprchlo z Polska do Německa na 757.000 Židů, kteří v Německu, nebo na cestě přes Německo hledali útočiště.

V roce 1939 se dramaticky zhoršují životní podmínky i německé menšiny – již jsem se zmínil, že Polsko jednostranně vypovědělo Dohodu o ochraně národnostních menšin z roku 1920. Říšská vláda uzavřela roku 1934 s polskou vládou bilaterální dohodu o ochraně národnostních menšin, jejíž účinnost netrvala právě dlouho, pak ještě v listopadu r. 1937 uzavřela říšská vláda s Polskem znovu bilaterálního dohodu o ochraně národnostních menšin a jejíž účinnost se v roce 1939 zase vytratila. Němcům byly zavírány školy, odnímány obchodní a podnikové licence, stejně jako lékařské aprobace, byly zapalovány německé statky, bojkotovány německé obchody a Němci lynčováni přímo na ulicích. Němci, kteří hledali záchranu v útěku přes hranice do Německa, byli při jejich přecházení ostřelováni, resp. odstřelováni podobně jako o desetiletí později východní Němci při svém útěku z NDR na Západ.

Již v srpnu roku 1939 dorazilo z Polska do uprchlických táborů na říšském a gdaňském území asi 80 tisíc německých uprchlíků. Všechny národnostní menšiny zažívají r. 1939 v Polsku humanitární tragédii, podobně jako národnostní menšiny zažívaly v Jugoslávii za Miloševiče. Zde však máme v paměti obrázky z televize a proto je to také v kolektivní paměti Evropanů dobře uchováno. O tragédii národnostních menšin v Polsku z roku 1939 a dříve nezůstalo v kolektivní paměti Evropy nic. A dokonce i naše učebnice k tomuto tématu mlčí.

Od roku 1920 – 1939, tedy v meziválečné době, se ke Společnosti národů v Ženevě dostává z Polska přes 15.000 stížností národnostních menšin, kterým Společnost národů nepomáhá. Říšské ministerstvo zahraničí ještě půl roku před vypuknutím války registruje na 1.500 případů svévolných aktů porušování práva a terorizování německé menšiny v Polsku. Tehdejší státní sekretář von Weizsäcker, zástupce říšského ministra zahraničí von Ribbentropa, mimochodem také otec našeho pozdějšího spolkového prezidenta, píše k tomu ve svých pamětech: „Naše diplomatické a konzulární zprávy z Polska ukazovaly, jak se v roce 1939 stále vzdouvala vlna, která překrývala původní problém – město Danzig/Gdaňsk a koridor.“

V tomto stavu humanitární katastrofy se Hitler domníval, že v otázce koridoru, Gdaňska a národnostních menšin bude muset brzy nevyhnutelně dojít k řešení. A na rozdíl od Britů a Francouzů se v roce 1939 ve všech rozhovorech, ve všech diplomatických nótách a psaních zmiňoval, že německo-polské problémy musejí být kvůli osudu milionové německé menšiny vyřešeny ještě v tomto roce (1939). „Již se to nedá odsouvat”, napsal. Od října 1938 Hitler neustále předkládal Polsku návrhy řešení a v srpnu 1939, o 11 měsíců později, dal Polsku ultimátum.

Co mne však velmi zarazilo, bylo to, že Hitler v posledních dnech před vypuknutím války, když už měl v kapse Pakt o neútočení se Sovětským svazem, a Wehrmacht tedy mohl udeřit, již pevně stanovený začátek útoku Wehrmachtu ještě třikrát přesunul. Je zajímavé číst v denících Wehrmachtu jeho odůvodnění. Pokaždé říká: „Potřebuji ještě čas k vyjednávání”. A v našich milých učebnicích historie pak stojí ta pěkná zfalšovaná věta: „Obávám se jen, že mi v poslední chvíli nějaký prasák předloží plán zprostředkování”.

Hitler při svých vyjednáváních využil jednoho švédského zprostředkovatele, švédského průmyslníka Birgera Dahleruse. Dahlerus měl vynikající privátní i obchodní kontakty jak v Londýně, tak v Berlíně. Jako osobní přítel Göringa se ke zprostředkování sám nabídl a 10 dní před zahájením války udělal to, čemu dnes říkáme
“kyvadlová diplomacie”. Dvakrát až třikrát denně létal sem a tam mezi Londýnem a Berlínem, převážel nóty, návrhy řešení, které každá ze stran činila, interpretoval je, co která ze stran míní, jak dalece je ochotna jít ke kompromisům. Byl to skutečný makléř.

Z poznámek Birgera Dahleruse můžeme přesně rekonstruovat celý průběh těchto jednání. I z akt německého ministerstva zahraničí, stejně jako z anglického Foreign Office se také dá jednání přesně rekonstruovat. Rovněž ze záznamů Norimberského procesu a z poznámek zúčastněných německých a anglických velvyslanců. A co je velmi zarážející, tak všechny tyto záznamy, ať už německé, anglické nebo švédské se co do průběhu a předmětu vyjednávání naprosto přesně shodují. Neexistuje zde absolutně žádná pochybnost, o čem se v těchto posledních deseti dnech před začátkem války vyjednávalo. Přesto však o tom německé učebnice nepíší absolutně nic. Nezmiňuje se ani humanitární tragédie ukrajinských, německých, běloruských a židovských příslušníků národnostních menšin v Polsku, natož pak pokusy zabránit vypuknutí nové války.

Shledal jsem ta vyjednávání před začátkem války natolik napínavá, že jsem tyto poslední dny hodinu od hodiny ve své knize zpětně popsal. Při čtení ve všech těch aktech jsem si chvílemi myslel, že čtu nějakou kriminálku.

Přesuňme se nyní v čase do roku 1918. Německo-polské vztahy nebyly v období mezi válkami vždy tak špatné jako v roce 1939. Poté, co Německá říše musela uzavřít mír s Francií, USA a Británií, vzalo si Polsko v roce 1918 do té doby německé provincie Posen/Poznaň a Západní Prusko. Činí tak ještě dříve, než jsou Polákům tato území vítěznými mocnostmi přiznána. Západní Prusko bylo stále ze 70% osídleno Němci, takže tento násilný akt nebyl žádnou vládou Výmarské republiky nikdy uznán. V roce 1918 – 1919 požaduje Polsko ve Versailles ještě území Pomořanska, Slezska, Východního Pruska, což mu však není přiznáno, přesto však zanechá tento požadavek v Němcích strach. Roku 1921 zahajuje Polsko svůj pokus dobýt pomocí milice a v oblasti přítomných polských gastarbeiterů celé Horní Slezsko. Po referendu, kterému se ale Polsko snaží zabránit, dostane východoslezské průmyslové území přiznáno vítěznými mocnostmi. Roku 1933 vybízí Polsko Francii třikrát k dvoufrontové válce proti Německu, což však Francie pokaždé odmítne. V roce 1933 disponuje Polsko se 278.000 vojáky, tedy skoro 300.000 muži, třikrát tak velkými ozbrojenými silami než Německo se svými 100.000 vojáky. A tak je Polsko před nástupem Hitlera do úřadu kancléře v roce 1933 všemi demokratickými stranami v Německu, stejně jako Reichswehrem, vnímáno jako nebezpečí.

Teprve za diktatury Hitlera v Německu a Pilsudského v Polsku dochází na pár let ke sblížení, které i po smrti Pilsudského v roce 1935 ještě na chvíli přetrvává. Po Pilsudského pokusu z roku 1933 získat Francii k válce proti Německu (který byl neúspěšný) Pilsudský otáčí a uzavírá v r. 1934 s Hitlerem smlouvu o přátelství. Po této smlouvě, jak jsem zmínil, následovala ona bilaterální smlouva o ochraně národnostních menšin. Tyto nyní
stabilní německo-polské vztahy vedou k tomu, že si Polsko nechává v roce 1938 posvětit od Hitlera získanou část území rozpadlého Československa. Polsko anektuje v roce 1938 českou část industriální oblasti na Těšínsku a také převážně Němci osídlené město Oderberg/Bohumín, o kterém se ještě zmíním. Těšínsko, pro toho, kdo neví, je jihovýchodní pokračování oblasti Horního Slezska.

Jelikož Polsko v období let 1918 až 1938 napadlo své sousedy Sovětský svaz, Litvu, Německo a Československo a anektovalo příhraniční oblasti těchto svých sousedů, bylo Polsko pro Anglii do roku 1938 tím, čemu dnes říkáme “darebácký stát”. Angličané měli pro to tehdy jiný výraz, ten ale nebyl o nic líbivější. Ačkoli se Německo s Polskem do roku 1938 sbližovalo, existují nadále tři hlavní německo-polské problémy:

Za prvé: Dodržování práv německé národnostní menšiny v Polsku

Za druhé: Německé přání připojit německé město Danzig opět k Německu (což koneckonců požaduje 97% obyvatelstva města Danzig již léta. Danzig bylo navíc svobodné město a nepatřilo k polskému státu! Vítězové však přiznali Gdaňsku zvláštní celní, poštovní, železniční, cestovní a diplomatická práva.)

Za třetí: Přání Německa vytvořit exteritoriální dopravní koridor z říšského území do Východního Pruska, které bylo r. 1918 odtrženo od Říše. Toto německé přání nepřichází jen tak pro nic za nic. Východní Prusko bylo tehdy podle dvou smluv propojeno osmi železničními trasami přes (nyní již) polské území s Pomořanskem a Slezskem. Podle těchto smluv měly být tranzitní poplatky placeny ve Zlotých, což ze začátku nepředstavovalo žádný problém. V průběhu, jakož i po ekonomické krizi nepřijímá Německo tolik Zlotých, aby mohlo ve Zlotých zcela hradit tranzitní poplatky a tak dorovnává částku chybějící ve Zlotých na polský účet v Říšských markách. Polsko v tom vidí porušení smlouvy, čemuž tak formálně i bylo, a jako sankci uzavírá jednu železniční trať za druhou. 67% železničních transportů sloužilo energetickému zásobování Východního Pruska. Z Horního Slezska se do odříznuté provincie vozilo uhlí pro průmysl, domácnosti a výrobu energie. Nakonec hrozí Polsko při dalších neúplných platbách ve Zlotých, že odřízne i poslední fungující vlaková spojení mezi říšským územím a Východním Pruskem. Tím by bývalo bylo Východní Prusko zcela odříznuto od energetického zásobování a vystaveno hospodářskému zruinování jako Berlín o dvě desetiletí později díky sovětské blokádě.

Německá strana tak dostává nápad mluvit s Polskem nikoli o platbách ve Zlotých, ale vyjednávat raději o exteritoriálním dopravním koridoru pod německou svrchovaností a v německé režii. Tak vzniklo
přání koridoru. Tím se dostávají r. 1939 tyto tři problémy na pořad dne, a sice v pořadí podle důležitosti: Vyřešit osud německé menšiny v Polsku, tranzitní cesty do Východního Pruska a budoucnost města Danzig.

Je velice zajímavé, že před nástupem Hitlera do úřadu si této problematiky povšimli a obdobně ji vnímali i jinde. Churchill tak 24. listopadu 1932 varuje ve své řeči ve Sněmovně lordů: „Pokud si anglická vláda přeje opravdu něco udělat pro podporu míru, pak by měla převzít vedení a vznést otázku Danzigu a koridoru, dokud mají ještě vítězné mocnosti převahu. Pokud se tato otázka nevyřeší, pak nelze doufat v trvalý mír”, konec citátu. Toto nebyla slova pana Hitlera, nýbrž pana Churchilla.

Příčiny nové války stvořili sami vítězové ve Versailles a neodstranili je, ani když k tomu byl zralý čas. Hitler v roce 1938 věřil, že má pro řešení těchto problému v ruce dva trumfy. První: Polské vlády žádaly všech 16 německých říšských vlád před nástupem Hitlera do úřadu, aby uznaly polské teritoriální zisky (Poznaň, Západní Prusko a Horní Slezsko) jako konečné. Všechny vlády Výmarské republiky to odmítly. Hitler toto uznání nabídl. Druhý trumf: Polsko chtělo při anexi československého území Těšínska r. 1938 spoluanektovat i převážně německy osídlené město Oderberg/Bohumín. Německé ministerstvo zahraničí v Berlíně proti tomu protestovalo, ale Hitler zasáhl a přiznal Bohumín Polsku. Jeho argument: „Nemůžeme se s Polskem dohadovat o každé německé město”. Doufal, že Polsko tak bude souhlasit s opětovným sjednocením města Danzig s Německou říší.

Po anexi Těšínska a Bohumína Polskem v září 1938 začíná Hitler v říjnu téhož roku vyjednávat s Polskem o Gdaňsku, koridoru a dodržování lidských práv. Jeho první nabídka: Uznání polských teritoriálních zisků od r. 1918 a prodloužení německo-polské smlouvy o přátelství z deseti na 25 let. V lednu 1939 ještě Hitler přidává a navrhuje, cituji: „Danzig se dostane politicky pod německé společenství a hospodářsky zůstane Polsku.” Podle mého mínění férový, velice férový kompromis, neboť předtím Danzig také nepatřil politicky Polsku, bylo to mandátní území Společnosti národů. Až do března 1939 probíhají německo- polská vyjednávání, dochází k lehkým sbližováním, avšak k žádnému průlomu. V této době je Polsko kvůli tolika svým válkám v Evropě od r. 1920 a kvůli anexi Těšínska Anglií ještě stále zavrhováno. Koncem března 1939 se však otáčí list, Hitler se dopouští velké chyby a prohlašuje Česko, navzdory předchozím slibům, německým protektorátem a nechává jej obsadit. Nyní potřebují Britové spojence proti Německu a nabízejí Polsku vojenský pakt, Polsko mění partnera a přechází na anglickou stranu.

Ačkoli ještě stále probíhají německo-polská vyjednávání, uzavírá Polsko koncem března 1939 smlouvu s Anglií, částečně mobilizuje své jednotky a nechává část svých jednotek vmašírovat do Východního Pruska – v březnu 1939! Hitler reaguje. Dává 3. dubna 1939 Wehrmachtu poprvé rozkaz připravit útok na Polsko a sice tak, aby mohl začít 1. září 1939. Nyní panuje doba ledová mezi Polskem a Německem, přesto činí říšská vláda další pokusy k vyjednávání. Avšak polská vláda, podporovaná Anglií, prohlašuje: „Status Svobodného města Danzig se nezakládá na Versailleské smlouvě, nýbrž na staleté příslušnosti města Danzig k Polsku. A Poznaň a Západní Prusko patří de jure a de facto Polsku již dávno. Nabízená německá uznání nejsou žádným protiplněním”. Polský ministr zahraničí Beck ještě jednou vyjasňuje, co tím míní, a říká 5. května 1939 před polským Sejmem ve Varšavě: „Národ, který si váží sám sebe. nečiní žádné jednostranné ústupky”. Hitler poté žádá anglickou vládu, aby pomáhala vyjednávat za Německo s Polskem. 13. srpna 1939 předkládá Hitler onen šestnáctibodový návrh, kdy jako podstatné body navrhuje, aby obyvatelstvo v koridoru rozhodlo samo v referendu pod mezinárodním dohledem, zda chce patřit k Polsku či k Německu. Strana, která v referendu prohraje, dostane exteritoriální dopravní cesty zkrze koridor. Když zůstane koridor Polsku, dostane Německo exteritoriální cesty do Východního Pruska, připadne-li koridor Německu, dostanou Poláci exteritoriální cesty z Polska do Gdyně u Baltského moře. Částí této dohody je také, že přístav a město Gdyně zůstane nezávisle na výsledku referenda Polsku. Poslední část návrhu: Polsko si také ponechá svá obchodní privilegia v Gdaňsku.

Toto je poslední německý návrh před válkou. Tolik tedy k údajné Hitlerově neochotě jednat, o které se naše děti ve škole musí učit.

Komentáře: 2 leave one →
  1. Hermann permalink
    28/07/2011 23:52

    Měl se na ně vysrat a zabrat to hned…. Prý „Nemůžeme se s Polskem dohadovat o každé německé město”, to mě nasral.

  2. Lothar permalink
    29/07/2011 19:12

    Mám o tom výbornou knihu „Fronta nelže“,kde je perfektně,den po dni popisována situace mezi Říší a Polskem,zvláště jakou velkorysost vůči Polsku onehdá Vůdce vyjadřoval.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: