Skip to content

Jurgen Graf – Hoax nebo holokaust – 1. kapitola

30/07/2011

Po dlouhé době revizionistického sucha Vám přináším první kapitolu z knihy jednoho z předních revizionistů, Jurgena Grafa, Hoax nebo holokaust. Tato kniha je podle mě jedna z nejlepších k seznámení se s problematikou revizionismu holokaustu. Další kapitoly budou následovat.

Obvinění

Víra v holokaust od roku 1945

Půl století celé lidstvo vědělo, nebo si to aspoň myslelo, že se ve druhé světové válce, když Německo bojovalo s téměř všemi mocnostmi zeměmi světa, udála tak krutá věc, že nemá obdoby.

Samozřejmě je pravdou, že se během války páchaly zvěrstva — zvěrstva, která byla ve své krutosti bezprecedentní. Jednalo se o konkrétně o tato zvěrstva:

– Nemilosrdné, systematické teroristické bombardování německých a japonských měst západními Spojenci. Poprvé v historii civilizovaného světa se jedna z válčících stran snažila zcela otevřeně a bez předstírání, bez nějakého vojenského zdůvodnění zabít nebo zmrzačit co nejvíce lidí, včetně starců, žen a dětí a zničit co možná nejvíce kulturních památek. Když byla válka téměř u konce, bylo v Drážďanech v únoru 1945 zaživa upáleno nebo pohřbeno pod ruinami svých domů přes 250 000 lidských bytostí v jedinou noc (1). V srpnu stejného roku SSA shodily atomové bomby na Japonsko, které už bylo připraveno kapitulovat;

– Masové vraždy zajatců. V tomto konkrétním zvěrstvu Spojenci záměrně nechali obrovské množství zajatců vyhladovět nebo nechat zemřít vysílením. Má se za to, že až 1,5 milionu německých zajatců v SSSR takto zemřelo.  Západní demokracie chladnokrevně nechaly vyhladovět přinejmenším 800 000 a možná i něco přes milion zajatců. O těchto skutečnostech se po dlouhou dobu nevědělo, dokud je na světlo nevynesl odvážný historik James Bacque (2);

– Největší vyhánění v lidské historii, převyšující cokoli podobného v předchozích staletích. Mezi lety 1944-1949 bylo přibližně 15 milionů Němců vyhnáno ze svých domovů, ve kterých jejich předci po mnoho generací pokojně žili, vyhnáni na cesty za nelidských podmínek, které Evropa neviděla od třicetileté války. Tato masová vyhánění — jedinečná ve své krutosti — způsobila smrt dvou milionů lidí umrznutím, vyčerpáním, vyhladověním a záměrnými masakry (3).

A přesto — dojde-li na zvěrstva druhé světové války, všechny tyto hrůzy jsou stěží zmíněny. Když lidé mluví o JEDINEČNÉM zločinu v historii — zločin, který sahá za možnou představivost — hned víme, že bude — opět — řeč o německé genocidě Židů.

Existuje pouze jedna skupina se statusem obětí: šest milionů

Existuje pouze jedno místo zločinu: Osvětim

Existuje pouze jedna určitá skupina zločinců: nacisté

Existuje pouze jedna nová, strašlivá zbraň: „plynové komory“

Tyto koncepty jsou pevně zakotveny v podvědomí celého lidstva; jsou nám vtloukány do mozků televizí, rádiem a tiskem téměř každý den; objevují se v každé historické knize Západního světa.

Tyto čtyři koncepce — šest milionů, Osvětim, nacisté a plynové komory — jsou konkrétními symboly absolutního zla v myslích celého lidstva. A protože každý slušný člověk musí mít přirozeně ke Zlu odpor, nesčetný počet lidí proto vezme za svou nenávist, či aspoň nedůvěru, k národu, který tento výjimečný zločin spáchal — k Němcům, kteří v oné době téměř všichni stáli za Hitlerem a národně socialistickou vládou, skutečnost, která ani nepotřebuje diskuzi.

O nic méně logické se zdá, že s obětmi tohoto absolutního zla, s Židy, by se podle stejné logiky mělo jedna s těmi nejvyššími sympatiemi a respektem. Samozřejmě to zahrnuje slušnost nevyptávat se po jakýchkoli důkazech jejich nepředstavitelného utrpení. Každý slušný člověk jim s nejvyšší vážností musí naslouchat, s nejhlubším smutkem a bez jediné otázky, všem detailům jejich hrůzného příběhu vyhlazení celého národa a pak vykřiknout ve spravedlivém rozhořčení: Už nikdy!

Toto vyhlazování lidských bytostí jak na běžícím páse je všeobecně známo jako „holokaust“, slovo řeckého původu znamenající „oběť ohněm“ (holos=zcela; kaein=k spálení). Židé sami pak upřednostňují méně známé slovo „šoa“ (hebrejské slovo pro „katastrofu“).

Termín „holokaust“ a „šoa“ jsou obviněním německého národa a jeho vlády z let 1933-1945, obviněním, které z hlediska závažnosti nespáchal žádný jiný národ a žádná jiná vláda kdykoli v historii.

Toto obvinění je následující:

V polovině dvacátého století, v srdci Evropy, Němci během tří let (od podzimu 1941 do podzimu 1944), zavraždili pět až šest milionů židovských mužů, žen a dětí, aniž by si toho kdokoliv povšiml. Tato genocida se měla údajně uskutečnit podle ďábelského plánu, pečlivě sestaveným národně socialistickou vládou. Majorita obětí — něco málo pod tři miliony až k více než pěti milionům, záleží kterému historikovi věříte (4) — bylo zabito do té doby neznámými zbraněmi, tj. plynovými komorami (za asistence plynových aut). Tyto masové vraždy se měly uskutečnit v šesti vyhlazovacích táborech nacházejících se na dnešním území Polska, jmenovitě v Osvětimi, Majdanku, Sobiboru, Treblince, Belzecu a Chelmnu. Posledně jmenovaný tábor využíval plynových aut; zbylých pět používalo plynových komor. Některá těla obětí byla zpopelněna v krematoriích, některá na vzduchu.

Němci také zlikvidovali jeden až dva miliony Židů v Rusku, některé v plynových autech, některé masovými popravami (5). Tyto masakry nejčastěji páchaly speciální útvary „Einsatzgruppen“.

Poté přichází na řadu další půl milion či více Židů, kteří měli údajně zemřít v ghettech a v pracovních táborech kvůli špatnému zacházení, podvýživě a vyčerpání. Ti jsou samozřejmě řazeni k ostatním židovským obětem, téměř šest milionů — (tři až pět milionů zplynováno v šesti táborech smrti, plus jeden až dva miliony zastřeleno v Rusku nebo zavražděno v plynových autech; plus aspoň půl milionu zesnulých více či méně z „přirozených důvodů“) — ale které nebyly výsledkem úmyslné vyhlazovací politiky; nežidovští vězni ve velkých počtech také umírali z naprosto stejných příčin. Přestože tito Židé nemohou být zahrnuti mezi „holokaustové oběti“, jsou mezi ně zahrnuti z čisté jednoduchosti.

Podle půl století trvající ohlušující propagandy médií, nemůže být morálně holokaust srovnáván s jinými zvěrstvy v historii. Stalin mohl zabít o deset milionů lidí více než Hitler, ale nikdy nenařídil vyhlazení celé rasy beze stopy. Němci nespáchali holokaust, protože by považovali Židy za skutečnou či domnělou hrozbu, ale pouze a jen proto, že byli Židy. Němci, podle svých žalobců, vyhladili celý národ kvůli RASOVÉ NENÁVISTI. Tato rasová nenávist byla důvodem, proč nezabíjeli jen muže, schopné boje, ale také starce, ženy a děti, včetně novorozenců — kohokoli, kdo mohl být označen za „Žida“.

V porovnání s holokaustem jsou ostatní nacistické zločiny nepatrné!

a) „Tři miliony nežidovských Poláků“

Spolu s genocidou Židů je Třetí říše obviněna z dalšího obrovského zločinu.

Například se čas od času v médiích objeví tvrzení, že národní socialisté zavraždili tři miliony nežidovských Poláků. Nestranný pozorovatel by se možná zajímal o podmínky, za kterých bylo tolik Poláků údajně zavražděno. Mezi koncem krátké Německo-polské války v září 1939 a povstáním ve Varšavském ghettu v roce 1944, které si vyžádalo 180 000 obětí, se samozřejmě odehrávaly útoky odboje, které vyústily v německé odvetné akce, ale neexistoval žádný velký konflikt. Neexistuje žádné obvinění masového vyhlazování nežidovských Poláků v táborech (6).  Jak tedy tyto tři miliony Poláků zemřelo? Žádný západní historik se nikdy zcela vážně nezabýval tyto údaje ověřit.

b) „500 000 Cikánů“

Obvinění o 500 000 vyhlazených Cikánech Němci jsou slyšet mnohem častěji než obvinění o tří milionech Polácích. Jde-li o vyhlazování Cikánů, Sebastien Haffner, ve své knize, kterou média vynášela do nebes, píše následující (7):

„Po roce 1941 byly Cikáni na okupovaných územích vyhlazováni stejně systematicky, jako Židé. Tato masová vražda nebyla nikdy pořádně probádána. Lidé o ní dodnes nemluví a ani o ní moc nevědí, krom toho, že se uskutečnila. Odhadovaný počet obětí je 500 000 zavražděných.“

Podle výše řečeného, genocida Cikánů nebyla nikdy pořádně probádána a dokumentace je „vzácná“ (tedy, žádná neexistuje), přesto víme, že se tato genocida uskutečnila!

Že je toto vraždění čistou fantasií, dokázal Udo Walendy velmi detailně (8). Číslo Walendyho periodika Historische Tatsachen, které toto téma probíralo, bylo zakázáno, ačkoli úřady nemohly ani jedné větě dokázat, že není pravdivá.

Údajná genocida Cikánů nepronikla do veřejného povědomí tak silně jako židovský holokaust. Památník nacistických obětí „Sinti und Roma“ — politicky korektní označení pro Cikány — se v nejlepším případě také jeví jako kůň, na kterého není radno sázet. Cikáni se samozřejmě snaží vynaložit co nejvíce energie na získání odškodnění z Bonnu, ale doposud získané částky byly kvůli nedostatečnému politickému a ekonomickému vlivu Cikánů nevýznamné.

Na počátku roku 1997 hodili historici ručník do ringu. Frankfurter Rundschau ze 13. února 1997 (str. 7) s ohledem na historika Michaela Zimmermana informoval:

Teprve po důkladném studiu dokumentů bylo zjištěno, že počet zavražděných Sinti und Roma je výrazně nižší, než se doposud objevovalo v médiích: 50 000 namísto 500 000.“

Prosím nemyslete si, že číslo 500 000 vyhlazených Cikánů bylo vynalezeno a šířeno po padesát let lžihistoriky, lžipolitiky a lžimédii bez jediného důkazu; vzniklo spontánně, spontánní produkt tehdejší generace, po kterém se „začal objevovat v médiích“! Bez ohledu na toto přijetí historiky samotnými, mýtická vražda 500 000 Cikánů bude i nadále zaplňovat stránky bulvárních plátků, stejně jako doteď — jako duchové. (To, že nejnovější číslo zavražděných 50 000 Sinti und Roma, oznámené „historickými výzkumníky“, postrádá i sebemenší důkaz, nechám bez komentáře.)

c) Lékařské experimenty na lidech

To, že se v národně socialistických koncentračních táborech odehrávaly lékařské experimenty je neoddiskutovatelné, a není naším záměrem je omlouvat. Ale ani východní ani západní dobyvatelé Německa by tím neměli být pobouřeni, protože kdo sám žije ve skleníků, neměl by házet kameny.

Jak se detailně dočteme ve francouzských novinách Nouvelle Vision (9), Sověti stejně jako Američané prováděli na lidech lékařské experimenty v mnohem větším měřítku, než národní socialisté. Příklady níže jsou jen třemi za všechny:

– V Kazachstánu v SSSR, Sověti odpálili 446 atomových bomb. Radioaktivním spadem bylo zasaženo celkem 800 vesnic. V mnoha případech nebylo vesničanům dovoleno vstoupit do vlastních domů v době výbuchu, kvůli údajné hrozbě zřícení budov; ve skutečnosti se pouze chtěly otestovat účinky radioaktivity na obětech. Podle kazachstánského ministerstva zdravotnictví je délka života v postižených oblastech o 15 let nižší než činí národní průměr (10);

– Experimenty s radioaktivitou na lidech se konaly i v SSA. V prosinci 1993 americké úřady přiznaly, že ve 40. letech ve státě Tennessí bylo 700 těhotným ženám podány radioaktivní pilulky, vystavujíce tak plody radioaktivnímu záření. Většina dětí narozených těmto matkám předčasně zemřela na rakovinu. Další experimenty s radioaktivitou na lidech byly potvrzeny v Oregonu v roce 1963 (11);

– V roce 1954 nebyly první antikoncepční pilulky v SSA otestovány na amerických ženách, ale namísto toho na Portoričankách. Protože experimenty na zvířatech prokázaly karcinogenní účinky, výzkumníci si nebezpečí, které ženám vystavovali byli vědomi, proto radši zvolili za své testovací subjekty cizinky (12).

Můžeme citovat mnohem více příkladů

d) Eutanazie

Od podzimu 1939 bylo v Německu zabito přibližně 50 000 až 100 000 nemocných v tzv. programu eutanazie, který umožňoval zabíjet fyzicky a psychicky nevyléčitelné nemocné. Program eutanazie byl zastaven kvůli protestům katolického biskupa Galena a evangelického biskupa Wurma.

Názory k ospravedlnění eutanazie se liší. Striktní křesťané — zvláště pak fundamentalisté — eutanazii odmítají s tím, že každý lidský život považují za svatý a nedotknutelný. Někteří lidé s dobrými úmysly eutanazii obhajují s odůvodněním, že by nevyléčitelně nemocný pacient neměl trpět, což by představovalo zátěž nejen pro něho samého, ale také pro jeho milované, a že pokud se život nedá žít, pak je pro lidskou bytost nehodný. Nechceme zaujímat jakýkoli postoj na toto téma, ale chceme pouze zmínit následující:

– Stovky tisíc zdravých dětí je v „demokracii“ každý rok zabito potratem ze „sociálních důvodů“, tj. jsou zabity v matčině lůnu, a to buď rozsekáním na kousky, či zabity korozivním roztokem nebo kyselinou. Je toto více humánní než bezbolestné zabíjení mnohem menšího počtu nevyléčitelně nemocných ve Třetí říší?

– Jak pasivní eutanázie (odmítnutí prodloužit život) a aktivní eutanazií (zabití nemocného) získávají každým dnem stále více příznivců. Světově nejznámější obhájce eutanazie je australský Žid, zpěvák. Zvláště do popředí se pak legalizace eutanazie dostává v „nejantifašističtějščí“ zemi světa: v Holandsku.

Abychom to shrnuli: výtky popsané výše, nepostačují jako odůvodnění k jakékoli kriminalizaci národně socialistického systému, ani německého národa jako takového. Ani vražda „tří milionů nežidovských Poláků“ a „500 000 Cikánů“, protože tyto ohromné masakry jsou naprostým výplodem fantazie. „Lékařské experimenty na lidech“  jsou nedostatečné, protože Sověti i Američané praktikovali to samé a v mnohem větším měřítku. Eutanazie je nedostatečná , protože je oficiálně tolerována v několika evropských zemích každý den — nemluvě o tom, že národně socialistická eutanazie je mnohem méně odporná, než potraty milionů zdravých dětí, i pokud uvažujeme o eutanazii jako o zločinu.

Holokaust jako náboženství

Claude Lanzmann, tvůrce devět a půl hodinového snímku Šoa, učinil následující prohlášení (13):

„Pokud je Osvětim něčím jiným, že historií hrůzy, jde-li až za ‚banalitu zla‘, pak se křesťanství otřásá v samých základech. Kristus je Synem Božím, který šel až na konec lidského cítění, kde zažíval ty nejkrutější muka… Pokud je Osvětim skutečností, pak existuje lidské utrpení, které nemůže být porovnáváno s Kristovým… V tomto případě, je Kristus lží a nemůžeme se od něj dočkat spásy… Pokud je bolest Osvětimi mnohem větší než ta, která nastane v Apokalypse, mnohem hrůzostrašnější, než ta, kterou Jan v Apokalypse popsal (může-li být Apokalypsa popsána a připodobněna k hollywoodskému stylu podívané, zatímco Osvětim jako nevyslovitelná a nepopsatelná), pak je Kniha Apokalypsy lživá, stejně jako evangelia. Osvětim je vyvrácením Krista.“

Dal by se jen stěží poskytnout drastičtější důkaz než, že se zvláště pro stále větší počet Židů stal holokaust skutečným náboženstvím. Asi dva Židé ze tří věří v Boha, ale 99,9% věří v plynové komory. Pokud by bylo toto temné náboženství omezeno pouze na Židy, byla by to jejich věc; v zásadě by to byl jejich problém, ne náš; přesto je v posledních letech podniknuto stále více nestoudných pokusů vnutit toto židovské holokaustové náboženství nežidům zákonem.

Pokud je „Osvětim“ skutečností, nemůžeme od Krista čekat spasení, říká Lanzmann — od koho jej tedy máme očekávat? Zcela zřejmě od Židů, kteří nýni byli přetransformováni v jakýsi druh kolektivního mesiáše, právě kvůli Osvětimi! Úhlavním nepřítelem tohoto nového kolektivního mesiáše je pak „národně socialistický režim plynových komor a holokaustu“ — obraz absolutního Zla.

Všude přibývající holokaustové památníky jsou zcela jasně částí tohoto náboženství — či spíše pseudonáboženství. „Zpochybňování holokaustu“ (oficiální verze holokaustu) se mezitím stalo postihnutelné zákonem hned v několika zemích. Obrázek je nyní kompletní: jakožto náboženské dogma, musí holokaust zůstat prostý od všech vědeckých výzkumů a musí na něj být nahlíženo pouze vírou (či jinak).

Švýcarský autor Arthur Vogt holokaustové náboženství popsal velmi výstižně (14):

„První pilíř víry: Němci, jakožto národ zločinců, musí být proklínáni věčnou hanbou… dokonce i jejich potomci nesou Kainovo znamení, prostě jenom proto, že jsou Němci… Druhý pilíř víry: Existuje pouze jedna spása od strašlivé viny, a tou je: neustálé povědomí a výčitky o tomto zločinu. To je důvodem pro všechny památníky a výročí… Holokaustové náboženství odměňuje dobře provedenou práci: proto německá vláda musí podporovat výstavbu Izraele miliardami marek v tzv. ‚reparacích‘. Mezi mladými Němci je vykonáváno pokání — například skrze aktivity ‚Symbolu usmíření‘ — skrze starání se o starce v Izraeli nebo opravování zřícenin v Osvětimi.“

„Tolik peněz a snahy bylo do holokaustového náboženství investováno a tento tok peněz neustává s tím, že bude-li důvod pro tyto peníze shledán chybným, bude to neuvěřitelný šok. Přesto je to zakládajícím mýtem Izraele (a SRN); je nejdůležitějším prvkem dnešní židovské identity, jak pro věřící tak nevěřící. Poukázání na existenci rozporů a chyb v tzv. „důkazech“ je kacířství… Holokaustové náboženství má také kacíře, které nemilosrdně pronásleduje. Jsou jimi revizionisté, kteří se opovažují zpochybňovat ustálenou verzi historie. Jsou uráženi a pronásledováni po celém světě za vlivu mocných sionistických skupin.“

Proč téměř všichni v holokaust věří

Není pochyb o tom, že drtivá většina lidí, aspoň co se týče Západu, věří v oficiální verzi holokaustu  z důvodů, které se na první pohled mohou zdát naprosto věrohodné:

Za prvé se zdá zcela nepředstavitelné, že by všechna média byla schopna šířit takový příběh více než 50 let, nebyla by-li na něm špetka pravdy. Průměrný občan si samozřejmě stále může představit jak jsou čísla obětí zveličena; ale představa, že celý příběh o plynových komorách by mohl být naprostým výplodem fantazie, je příliš těžké na zvážení. Krom toho se pravdivost oficiální historie holokaustu zdá potvrzena dalšími třemi faktory:

– všeobecné zmizení Židů ze všech států pod německou správou, zvláště z Polska, kde na počátku 30. let žilo tři miliony Židů, ale dnes jich zde podle oficiálních žije jen několik desítek tisíc. Otázkou tedy je, nebylo-li žádné vyhlazování, kam se poděli?

Na konci naší studie prozkoumáme demografický aspekt této otázky; nyní zvážíme pouze jediný argument jako odpověď: na konci druhé světové války žilo přibližně 12 milionů Němců v oblasti východně od řek Odra a Neisse. Nyní jich zde žije pouze milion až dva. Znamená to tedy, že 10 až 11 milionů Němců ve východní Evropě bylo vyhlazeno? Samozřejmě, že ne; někteří z nich zemřeli během násilností během vyhánění, ale většina uprchla na západ a přežila válku. Podle tohoto uvažování není všeobecné zmizení polských Židů důkaz toho, že většina Židů na tomto území byla vyhlazena. Mohli utéct nebo emigrovat. Je daleko méně svědků židovského vyhlazování v plynových komorách, než se obecně soudí. Kdokoli, kdo pátrá ve standardní literatuře si brzy povšimne, že je citována pouze hrstka svědků: Gerstein, Höss, Vrba, Mueller, Bendel, Lengyel, Tauber, Nyiszli a pár dalších. A protože neexistují žádné soudní nebo listinné důkazy pro masové vraždění v plynových komorách — jak si brzy detailně ukážeme — tak celé holokaustové obvinění v podstatě stojí a padá na svědectvích asi dvou desítek ustálených očitých svědků. Naprostá většina údajných „nespočetných svědků“ o plynových komorách slyšela pouze z druhé nebo třetí ruky;

– Fotografie a filmy. Je celkem pravdivé, že existují autentické fotografie hromad mrtvol a žijících koster z německých koncentračních táborů; tyto fotografie byly pořízeny spojeneckými vojáky po osvobození táborů. Nejsou však důkazem pro jakékoli systematické „vyhlazování Židů“, už proto, že oficiální verze našeho příběhu nezpochybňuje skutečnost, že tyto mrtvoly a umírající lidé byli oběti hladu a epidemií, způsobených posledními chaotickými měsíci války.

Krom těchto autentických fotografií existuje i množství značně zfalšovaných fotografií, které jsou probírány už celá desetiletí. Udo Walendy pomáhal s odhalováním jejich neautenticity (15).

Tyto manipulace sami o sobě samozřejmě nestačí k dokázání „že žádný holokaust nebyl“; ale měli by vzbudit podezření. Proč se člověk musí uchýlit k takto primitivním trikům, když je k dispozici velké množství nezpochybnitelných důkazů?

Argument „Ale já to viděl na vlastní oči ve filmech a v televizi“ může být brán v potaz pouze slabomyslnými. Všechny filmy o genocidě Židů, počínaje Holocaustem, Šoa až k Schindlerově seznamu, byly vytvořeny dlouho po válce; a samozřejmě postrádají jakoukoli důkazní hodnotu. Není náhodou, že ubohá fušeřina jako Schindlerův seznam byla natočena černobíle. Důvodem pro tento krok bylo vytvořit dojem autenticity pro historicky naivní publikum.

Poznámky:

1) Detailní diskuze počtu obětí Drážďan může být nalezena v naší knize Todesursache Zeitgeschichtsforschung, Neue Visionen, Postfach 5436 Wuerenlos, Switzerland, str. 267 ff.
2) James Bacque, Der geplante Tod, Ullstein, 1993.
3) Na téma vyhánění se podívejte například na Alfred Maurice de Zayas, Anmerkungen zur Vertreibung, Kohlhammer, 1986, or Rolf-Josef Eibicht (vydavatel), Der Völkermord an den Deutschen. 50 Jahre Vertreibung, Hohenrain, Tübingen,
1995.
4) „Holokaustový odborník“ Lucy Dawidowicz, ve své knize The War Against the Jews (Penguin Books, 1987, str. 191), jenž je brána jako uznávaná práce, přichází s celkovým počtem 5,37 milionu zavražděných Židů v šesti koncentračních táborech. Raoul Hilberg uznávaný jako „holokaustový expert“ ve svém tří dílném opusu Die Vernichtung der europeaischen Juden (Fischer Taschenbuch, 1990., str. 946) píše o 2,7 milionech zabitých Židech v šesti koncentračních táborech. Rozdíl 2,67 milionů lidí! Samozřejmě oba velké mozky holokaustu drží své statistické zdroje v tajnosti.
5) Einsatzgruppen samotní jsou obvinění ze zavraždění aspoň 1,25 milionu Židů do počátku roku 1943, podle Enzyklopaedie des Holocaust (vydané v Israel Gutman, Eberhard Jäckel and others, Argon, 1993, str. 399).
6) The Enzyklopaedie des Holocaust (odkaz výše), tvrdí, že přes 3 miliony Židů bylo zabito ve vyhlazovacích táborech spolu s deseti tisíci Cikány a sovětskými válečnými zajatci“. Žádná zmínka o nežidovských Polácích.
7) Sebastien Haffner, Anmerkungen zu Hitler, Fischer Taschenbuch Frankfurt 1991, str. 130.
8) Historische Tatsachen, Verlag für Volkstum und Zeitgeschichtsforschung, Vlotho, no. 23.
9) Nouvelle Vision, from ANEC, BP 258, F-14013 Caen, no. 36 (1995).
10) ibid, str. 242 ff.
11) ibid, str. 244 ff.
12) ibid, str. 239 ff.
13) Les temps modernes, prosinec 1993, str. 132/133.
14) „Die Holocaust Religion“, v Aurora, Postfach 386, CH 8105 Regensdorf, double issue 11/12 (1996).

15) Udo Walendy, Bilddokumente für die Geschichtsschreibung?, Verlag fuer Volkstum und Zeitgeschichtsforschung, Vlotho/Weser, 1973, stejně jako Walendy v Ernst Gauss, Grundlagen zur Zeitgeschichte, Grabert, 1994. [k přečtení i v češtině ZDE – pozn. Midilird]

One Comment leave one →
  1. Lothar permalink
    31/07/2011 08:45

    Druhá světová válka si vyžádala 80 miliónů obětí na obou stranách,přesto se mluví jen o těch 6 miliónech,těch dalších 74 miliónů byli jen gojimové,ti nezaslouží pozornost.Kolik z těch,co pláčou v Oswětimy pláčou a přísahají „už nikdy více“v Arménii,Katyňském lese,v Hirošimě či Palestině? Pokrytecké,krokodýlí slzy,které dojímá jen genocida židů a nežidů je nechává chladnými.Pro takové je Holokaust náboženstvím,Oswětim svatyní a Elie Wiesel jeho papežem!

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: