Skip to content

Jurgen Graf – Hoax nebo holokaust – 2. kapitola

24/08/2011

Funkce holokaustu ve světě, počínaje rokem 1945

Politické dopady byly a jsou enormní. Na ty nejdůležitější se nyní podíváme.

Založení státu Izrael a porušování palestinských práv

Bez holokaustu by nikdy nedošlo k založení státu Izrael v roce 1948. Pomalu končila koloniální éra, Britové se již rozhodli dát Indii samostatnost, zatímco se desítky asijských a afrických teritorií snažilo setřást ze sebe evropskou vládu. Zatímco jiné mocnosti pospíchali udělit nezávislost svým koloniím, Židům v Palestině bylo dovoleno pustit se do kolonializmu vlastního par excellence, s požehnáním jak Západu tak SSSR. Přitom si počínali s bezohlednou brutalitou a srovnávali celé arabské vesnice se zemí. Mnoho Palestinců muselo opustit své domovy. V roce 1967 dobyl Izrael další arabská teritoria a její obyvatele vystavil všem možným druhům represálií: deportacím, zatýkání – v roce 1992 bylo za mřížemi na 15 000 Palestinců kvůli politickým důvodům! (1) – likvidace politické opozice vražděním jejich vůdců, ničení domů, konfiskace, neustálé utiskování (2). K tomu se musí ještě přidat systematické užívání mučení, které bylo 15. listopadu 1996 izraelským nejvyšším soudem zcela bez rozpaků prohlášeno za legální. Tím se židovský stát stal ve světě celkem jedinečným. Izrael samozřejmě není jediným státem, praktikujícím mučení; ale je jediným státem, který si otevřeně přivlastňuje právo tak činit. Právo izraelské armády a policie mučit zadržované Palestince bylo nejvyšším soudem ospravedlňováno coby bezpečnostní opatření: potřeba získat „životně důležité informace plánovaných útoků“. Proč by tedy nemohl důstojník Gestapa v Paříži, Klaus Barbie, nechávat příslušníky francouzského odboje mučit kvůli získání informací o plánovaných útocích na německé vojáky?

Nejenže mohou být Arabové v Izraeli mučeni a vražděni zcela beztrestně – mohou být dokonce posmrtně zesměšňováni. V roce 1993 zastřelili dva izraelští vojáci neozbrojeného Palestince během pouliční potyčky. Nejdříve byli odsouzeni na jednu hodinu do vězení; tento silně nelidský trest byl později zmírněn na pokutu o výši jedné pence pro každého (3).

Židovská vláda teroru v Palestině není sice nijak povzbuzována světovou veřejností, ale je tolerována. Koneckonců, Židé, kteří tolik trpěli během holokaustu, potřebují svou domovinu chránit před novou genocidou; co je utrpení Palestinců v porovnání s utrpením, kterému Židy vystavoval Hitler?

Bez pomoci zvenčí by stát Izrael nedokázal přežít ani jediný den. Hlavní finanční příjmy Izraele se skládají z finančních injekcí z Ameriky, podporou mezinárodního židovstva a německých „reparací“. Podle oficiálních zdrojů SRN státu Izrael (a židovským organizacím) k roku 1992 vyplatila 85,4 miliardy marek (3); skutečná částka může být mnohem vyšší. Je také potřeba připomenout, že z Německa bylo v rámci „reparací“ do Izraele posláno značné množství různého zboží a zařízení. Nahum Goldman, dlouholetý předseda světového židovského kongresu, ve své knize The Jewish Paradox (Židovský paradox) napsal (4):

„Bez německých reparací, které k nám začaly plynout v prvních deseti letech, by Izrael neměl ani polovinu dnešní infrastruktury: všechny vlaky v Izraeli jsou německé, všechny lodě jsou německé, to samé se dá říct o elektrických zařízeních a velké části izraelského průmyslu…“

Židovská imunita před kritikou

Před rokem 1945 byla kritika Židů povolena. Dnes už to neplatí. Jakákoli kritika židovstva a sionismu – například relativně silný vliv Židů v masmédiích v Západním světě, nebo arogance ústředního židovského kongresu v Německu – je okamžitě umlčena brekotem o Osvětimi a holokaustu s přibližně podobnou logikou: kdokoli kritizuje Židy je antisemita; Hitler byl antisemita; Hitler zabil šest milionů Židů; či-li, kdokoli, kdo kritizuje Židy, chce zavraždit dalších šest milionů Židů! Ať už se tento argument může zdát sebe stupidnější a sebe primitivnější, velmi dobře funguje do dnešních dní. Účinnost výše popsaného lze demonstrovat na tomto příkladu:

Za nejnebezpečnější zločineckou organizaci na světě je nejčastěji považována „ruská mafie“. Je to jen hanobení ruského národa, protože hlavní bossové nejsou Rusové. V knize, kterou byl její německý autor Jürgen Roth nucen pojmenovat The Russian Mafia (Ruská mafie) – protože kdyby ji náhodou pojmenoval Židovská mafie, mohl by skončit ve vězení – píše (5):

Kokain je ve vlastnictví drogového kruhu, složeném převážně Izraelci — někteří s ruskými předky – s opěrnými body v Kolumbii, Antverpách, Amsterdamu, Tel Avivu, Moskvě a Petrohradu… Mosche Ben-Ari, Ricardo Fanchini a Rachmiel Brandwain jsou považováni za nejmocnější bose ruské mafie v exilu v Evropě a v SSA.“

Přestože Roth ve své knize cenzuruje některá jména, je z kontextu jasné, že bossové „ruské mafie“ jsou téměř výlučně Židé. Bos Rachmiel Brandwain a Mosche Ben-Ari žijí v Antverpách nebo v Mnichově. Žádný belgický nebo německý státní zástupce by si je nikdy nedovolil zatknout, protože by byl okamžitě médii označen jako „neonacista“, bezcitně pronásledující „přeživší holokaustu“.

Ututlávání spojeneckých zvěrstev během druhé světové války

Jak jsme si již řekli, velmi málo se ví o hrůzostrašných spojeneckých zvěrstvech během druhé světové války. Teroristické bombardování, hladomory v táborech a vyhánění mohou být skutečně nehumánní, řekl by někdo; ale holokaust byl neporovnatelně větší zločin! Nikdo vinný z takového zločinu – tj. Němci – nemá právo stěžovat si na kruté zacházení od vítězných spojenců.

Vytvoření opovržení k německému národu

Od roku 1945 byl německý národ ocejchován značkou hanby kvůli neomluvitelnému zločinu, která Němcům znemožňuje vytvořit si zdravou sebe úctu a zabraňuje německé vládě reprezentovat německé zájmy. Skutečně nezávislá německá vláda, zavázaná bránit zájmy německého národa, od roku 1945 v podstatě neexistuje. NDR byla po desetiletí řízena atrapami východních okupačních mocností, zatímco SRN byla řízena vazaly západních okupačních mocností.

Sebeúctou a vlastenectvím je dnes v Německu pohrdáno; sebekritika a sebenenávist převládají. Jeden z nejznámějších předních intelektuálů, Günter Grass, byl silně proti sjednocení Německa s odkazem právě na Osvětim (6).

Německý vstup do evropského Maastrichtu, tj. do nadnárodní vlády ovládané anonymní byrokracií, je podporováno všemi stranami v německém spolkovém sněmu. Po zničení Německa jako státu je další na řadě zničení samotného německého národa. Tohoto cíle se dosáhne umělým snížením domácí porodnosti, které zařídí zákony nepřátelské rodinám, ulehčením potratů, stejně jako podporováním masové imigrace lidí cizích kultur, hlavně pak z černé Afriky.

Znemožnění jakékoli objektivní diskuze o národním socialismu

Objektivní diskuze o národním socialismu, se všemi jeho přednostmi i slabostmi, je dnes jednoduše nemožná. Jakákoli zmínka o úspěchu či pozitivních aspektech národně socialistického systému – například odstranění nezaměstnanosti a ekonomický rozmach velmi brzo po nástupu Hitlera k moci – je okamžitě umlčena křikem o Osvětimi.

Vytvoření pohrdání pro všechny formy nacionalismu, krom nacionalismu židovského

Původně byl osvětimský obušek používán pouze na Němce, nyní je namířen, a postupně nabírá na síle, proti všem bílým národům. Argumenty jsou nejčastěji následující:

– Zatímco Hitler vraždil Židy po milionech, zbytek světa jen seděl a nedělal nic. Ani Západní mocnosti, ani Sověti, ani Mezinárodní červený kříž, ani Vatikán neodsoudili genocidu, ani se nepokusil Židy zachránit, i když věděli co jim nacisté dělají. Proto je celá bílá rasa společně vina za holokaust;

– Protože bylo SVÉHO ČASU vyhlazování Židů akceptováno bez nějakého odporu, musíme DNES se kát za své hříchy a tedy poskytnout pobyt všem hledačům azylu z cizích kultur. Kdybychom je poslali zpět do jejich zemí, mohli by trpět pronásledováním, mučením a smrtí; byli bychom tedy opět vinni!

– Všechny formy nacionalismu (krom židovského nacionalismu, samozřejmě) jsou vysoce nebezpečné, protože lehce sklouznou k rasismu a tak obsahují nebezpečí nového holokaustu. „Nacionalista“ je samozřejmě každý, kdo se nějakým způsobem snaží vzdorovat masové imigraci barevných a muslimů do Evropy a Severní Ameriky.

Prakticky řečeno, holokaust znamená, že bílé křesťanské národy již nadále nemají žádné právo na svou vlastní identitu. Mají morální povinnost sami sobě dovolit vlastní nahrazení a ovládnutí. „Cože? Ty jsi proti imigraci? Tak to musíš být NÁCEK!“

Poznámky:

1) Weltwoche, 22. října 1992.
2) Pro izraelské represe Arabů si přečtěte napříkald Ludwig Watzal, Frieden ohne Gerechtigkeit? Boehlau Verlag, 1994.
3) Nation & Europa, leden 1997, str. 34; Rivarol, 6. prosince 1996, str. 9.
4) Spiegel, no. 18/1992.
5) Nahum Goldmann, Das jüdische Paradox, Europaeische Verlagsanstalt, 1978, str. 171.
6) Jürgen Roth, Die Russen-Mafia, Rasch und Roehring, Hamburg 1996, str. 263; 269.
7) Günter Grass, Schreiben nach Auschwitz, Luchterhand, 1990.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: