Skip to content

Buď tím, co jsi

11/10/2011

Poraněná tygřice se dovlekla k napajedlu. Napila se. Stahy jí probíhaly tělem ve stále častějších vlnách. S vypětím posledních sil si našla úkryt ve vysoké trávě, kde porodila tygřátko, na jehož příliš velkém pruhovaném pyžámku se místy tvořily záhyby. Chvíli ho olizovala, ale potom jazyk zůstal nehybně viset mezi tesáky. Naposledy se zachvěla a zemřela.

Tygřík se postavil, zavrávoral a jakž takž se mu podařilo udržet rovnováhu. Zamířil k matčinu velkému čenichu, aby si vynutil trochu pozornosti. Nehybná tygřice ho však zklamala, a tak se pokusil napít, ale čelem však vztekle narážel do mrtvých struků. Celý zmatený nakonec odešel od matky, s pupeční šňůrou mezi tlapkami, a táhl za sebou placentu jako lepkavou kouli. Nekonečný prostor před ním ho naplnil zoufalstvím. Začal plakat, protože měl hlad, bál se a cítil se opuštěný.

Jeho volání zaslechla jiná samice. Přiblížila se váhavě, protože se bála, že by se mohla znenadání objevit tygřice. Na zemi však spatřila mrtvou šelmu. Odvážila se až k mláděti a ulehla k němu, aby se napilo. Tygřátko dychtivě sálo. Potom mu jeho dobrodějka překousla pupeční šňůru a něžně ho olízala. Tak tygřík pochopil, že ona je jeho matkou a on jejím jehňátkem.

Ovce byla dlouho neplodná a o prvního synka také přišla. Zprvu bloudila stádem a snažila se získat některé z mláďat, aby se zbavila smutku. Dokonce se pokoušela přesvědčit mladé nebo slabé matky, které obtížně snášely své mateřství, aby jí nějaké novorozeně přenechaly. Jedna z ovcí se nedokázala bránit a zůstala bez jehněte. Odešlo klidné, bojácné a vyžadovalo stále větší pozornost. Ovce, která ho přivedla na svět, propadla takovému smutku, že málem zemřela. Stádo se rozhodlo zakročit. Jehňátko se muselo vrátit k matce. Bohužel se však vzájemně odcizily, ani se nepoznaly. Jelikož mládě nebylo zlodějčiným vlastním dítětem, stalo se sirotkem, který měl dvě chůvy.

Když to stádo zjistilo, vyhnalo ovci, která to způsobila. Neodešla však daleko a klekla se za stádem, ztracená, protože byla připravena o všechno, po čem toužila, o přátele i o život, jemuž přivykla.

Začala se zamýšlet sama nad sebou a pak se s otázkou obrátila na svůj zlý osud. K jejímu velkému údivu osud odpověděl. I on byl sám, i on byl odmítán. Potřeboval si s někým promluvit, tím spíš, že toho měl mnoho na srdci. Zeptala se ho:

– Proč jsem neplodná?

Odpověď však nepřišla vyjádřena slovy, nýbrž obrazy, paprsky světla a zvuky. Tak znovu spatřila dítě, jímž kdysi byla, které zapřela, zradila, zapomněla a které se nikdy nemohlo plně rozvinout.

– Jak se ale mám nyní zachovat, ptala se sama sebe, jak mu poskytnout prostor v mém životě?

Uviděla sama sebe, jak bojuje s proudem, snaží se obrátit tok zpět k prameni a staví průplavy a přehrady, aby přívaly vody zkrotila.

– Stále jen boj a boj. Jsem u konce svých sil, jak mám nalézt klid?

V lomozu řetězů hřměla slova „patří mně“, „moje“, „mám dítě“, zatímco láskyplný hlas šeptal „patří tobě“, „tvá“, „jsem tvá matka“.

Do očí jí vstoupily palčivé slzy, omyly jí srdce a přeměnily prudkou touhu v odevzdanost. Slzy přestaly pálit, kanuly vlahé a přinášely smíření a ona přijala život takový, jaký je v rozpuku i neplodnosti. Potom oči zaplavily slzy štěstí, silné ve své slabosti. Smířila se s tím, že nebude mít žádné dítě.

Jakmile zaslechla žalostné kňučení tygřího mláděte, zjistila, že je schopna nasadit život, aby ho zachránila. Proč? Protože se ocitlo v nouzi. Ani na okamžik nepomyslela, že by si ho přivlastnila. Prostě jen odpověděla na jeho volání. Nyní zde byli spolu. Ono na ni hledělo s důvěrou, ale ona váhala, zda má právo přijmout úlohu, kterou jí mládě nabízí. Bála se, že úkol nezvládne, se strachem si představovala budoucnost s mládětem, které bude zakrátko silné, nebezpečné a schopné ji zničit.

Dala mu ještě jednou napít a zabečela v naději, že přiláká nějakého dospělého tygra, který se o mládě postará a odvede ho ke svým. Poté chvatně odběhla, aby unikla smrti. Když se ocitla v bezpečí, zastavila se a otočila hlavu, aby viděla, zda se lest zdařila. Nespatřila ani tygřátko, ani dospělého tygra. Chvíli ještě počkala, pak zavětřila, ale žádné nebezpečí nezjistila. Pokračovala dál v cestě, aby se dostala do blízkosti stáda. Jak zvolna běžela, zarazilo ji šustění trávy, které se za ní ozvalo. Prudce se otočila a spatřila neohrabané tygří mládě, jak za ní celé šťastné vrávorá. Přidala do kroku, tygřátko také. Ovce seběhla ze stráně. Tygříkovi se zamotaly tlapky a se smíchem se skulil až k ní. Povzdychla si tedy a lehla si vedle mláděte. To se stočilo do klubíčka a přitisklo se k jejímu teplému břichu, Začala ho olizovat, aby usnulo. Tím na sebe vzala všechna rizika mateřství a pojmenovala mládě Haridája, což znamená boží dar.

A tak žili den za dnem poblíž stáda, které když pominulo počáteční zděšení, nevěřícně a nedůvěřivě sledovalo podivný pár. Jednou navečer přišel za Haridájovou matkou velký beran:

– Přišla jsi snad o rozum? Řekl. Cožpak ti, ty šílená, nestačilo vzít jehňátko matce? Teď dokonce uneseš tygří mládě!

Ovce mu vyprávěla o mrtvé tygřici a o tom, jak si ji mládě samo vybralo. Beran jí však nevěřil. Musela mu jít ukázat mršinu zohavenou supy a mravenci. V obavách o bezpečnost stáda velký beran ovci nařídil, aby Haridáju odehnala. To však rázně odmítla.

– Už jste mě stejně vypudili, pravila. Je-li to nutné, velký berane, mohu s dítětem odejít někam dál. Samoty se už nebojím.

Stádo přišlo blíž a obklopilo ji ze všech stran. Samice souhlasně přikyvovaly. Přece nelze žádat po matce, aby opustila své dítě! Rozhodly se, že vezmou Haridáju do stáda, protože jen tak z něj mohou vychovat jakž takž přijatelného beránka.

A tak Haridája vyrůstal mezi ovcemi, spásal trávu, trochu chraptivě bečel a snažil se dodržovat zvyklosti rodu. Občas míval potíže při hrách s přáteli z dětství, kteří ho napomínali: „Pozor, ne tak silně!“ Mnohdy s ním nechtěli nikam chodit, protože je vždycky předběhl, i když se snažil svou energii krotit. Roční období se střídala a tygřík před sebou viděl svou budoucnost jasně, bez jakýchkoli zvratů. V dospívání se ho zmocnil podivný smutek. Tak rád by poznal milostné vytržení, které se zmocňovalo jeho druhů, když před nimi mladé ovce za pomalé chůze natřásaly zadky porostlé dlouhým rounem. Žádná ho však nedokázala vzrušit. Často býval sám, daleko od jejich veselí. Sice ho úplně neodvrhli, ale ani ho mezi sebe zcela nepřijali. Cítil, že je jiný, a nevěděl proč. Odlišnost mezi nimi vytvářela bolestný odstup, ale nebyl si jist, zda ho vůbec chce překonat. Unavovaly ho neustále rady a výtky:

„Copak nemůžeš něco dělat jako ostatní? Je tu plno trávy ke spásání, tak se přestaň ptát, proč ses narodil! Vzchop se a trochu se snaž!“

Jednou večer se stáda zmocnil viditelný neklid; tlumeně zaznělo výstražné znamení, načež se celé stádo dalo na šílený úprk do bezpečí. Když se konečně zastavilo, Haridája se zeptal:

– Čeho jste se polekali?

– Tygra, odpověděla matka.

Tygr? Jako by to slovo odněkud znal.

– Matko, co nám hrozilo?

– Tygři jsou šelmy, zabíjejí ovce a požírají je.

Haridája setrval chvíli v zamyšlení a zády mu projelo neznámé zachvění.

Dny plynuly. Haridája propadal ještě zoufalejšímu smutku, kdykoli pomyslel na tygry. Tolik chtěl nějaké uvidět a vydat se za nimi. Přitahovali ho tak, že nemohl jejich volání odolat. Když někde zařval tygr, až se les otřásl, Haridája nastražil uši jako všichni ve stádu, ale chvění, které se ho zmocnilo, pociťoval spíš jako touhu než jako strach. Jeho bytost se v hloubi zachvívala temnou, nevysvětlitelnou radostí. Jen jednou se pokusil vylíčit přátelům, jaká zvláštní touha mu spaluje srdce. Všichni se vyděsili a on je musel uklidnit, že jen žertoval. Už se jim nikdy nesvěřil.

Odešel za matkou a s úzkostí jí pověděl o svém tajemství. Sklopila hlavu a oči se jí zamžily.

– Ano, chápu, odpověděla.

Matka to chápala. Už se necítil tak sám.

– Je ti tak, mám divnou touhu. Ale stejně, maminko, proč se mi stádo tak často vyhýbá?

– Nevědí, co si o tobě mají myslet. Chovej se jako oni a snaž se přizpůsobit.

Přinutil se hrát svou roli, účastnil se poradních shromáždění, ale tlumil přitom hlas. Přestal se nahlas divit, že někdo může žít, aniž by netoužil po setkání s tygry, zkrátka stal se z něho vcelku přijatelný beránek.

V skrytu ho však v hloubi duše a v pocitu osamocení strhávala touha a stávala se divokou bystřinou. Každodenní život pro něj poznenáhlu ztratil smysl. Dělal všechno zcela automaticky, úmyslně ani nepohlédl k lesu, aby se vyhnul svíravému pocitu v srdci. „Nedá se nic dělat, nemám žádnou naději. Život není k ničemu. Neměl jsem se vůbec narodit, raději bych zemřel,“ říkal si, když se snažil zbavit oné touhy, kterou ukrýval v srdci jako doutnající oheň pod vrstvou popela.

Jednoho jarního rána se pásl sám daleko od stáda, když tu kousek od jeho čenichu se z vysoké trávy vynořila široká žlutočerná hlava. Nevypadala nepřátelsky. Neznámé zvíře vykročilo směrem k němu. Tlapa s ostrými drápy ho pohladila po vousech a velké tělo se radostně skulilo po trávě až k jeho nohám. Jakási zvláštní síla ho hnala, aby se vesele koulel také. Samici jejíž pach ho vzrušoval, přitom neustále jemně hryzal do krku. V okamžiku nejvyššího vzrušení zabečel. Samice vyskočila, udiveně na něj pohlédla, zlostně zavrčela a zmizela v trávě. Ještě rychle oddechoval s vyplazeným jazykem, když pocítil, jak mu tělem proniká nesmírná slast a zároveň ostrá bolest. „To byla tygřice,“ zasténal, „až teď to chápu! Vrátí se ještě? Určitě ne! Propásl jsem příležitost!“

Vrátil se ke stádu, ztratil však chuť k jídlu. Ani tak nejsladší travička, ani matčina péče mu nedaly zapomenout na nádherné chvíle, které prožil při onom kratičkém setkání. Tam v lese existoval nějaký jiný, kouzelný svět. Ale copak svět, byl tam skutečný život. Pokoušel se domluvit sám sobě a připomněl si varování, která slýchal, zejména to, že „každý, kdo potká tygra, zemře“. A on se přece od té doby, co potkal tygřici, cítil živější než kdykoli předtím. Strašlivé, nesnesitelné nebylo setkání, ale odloučení.

Svěřil se znovu matce a ta řekla:

– Ano, chápu.

Tentokrát nebyla schopna zadržet slzy a rozplakala se. Dodala:

– Ten, kdo chce v životě uspět, musí poznat, co je.

Plakala a současně se usmívala. Něžně mu olízla čenich. Dlouho mlčela a potom zašeptala.

– Běž, kam tě srdce táhne, Haridájo. S tebou mi dal bůh prožít štěstí matky, která vidí vyrůstat své dítě. Co na tom, že mi šlo o život. Bůh mi poskytl schopnost dávat sílu přijímat a zbavil mě strachu, jako by to byly staré šaty. Bůh mě přivedl na cestu k jediné možné svobodě: být tím, co jsem. Teď se musíš osvobodit ty. Jdi a buď tím, co jsi.

Haridája tomu všemu příliš nerozuměl, ale pochopil, že její láska mu otvírá cestu. Zatoužil se od ní ještě jednou napít, aby si odnesl vzpomínku na chuť vlahého mléka, na teplo a blahodárný dotek matčina těla. Usoudil však, že už je příliš velký na to, aby se choval jako dítě. Tak vyrostl, že ovce vedle něj vypadala úplně maličká. Pohlédl na ni, jako by ji viděl poprvé, a vtiskl si tento kouzelný obraz do paměti. „Ach bože, je tak krásná a hodná lásky,“ pomyslel si. Rychle se otočil a zmizel v trávě.

Přišel o všechno: o stádo, o každodenní zvyklosti, o citové bezpečí. Toho všeho se zřekl a vydal se hledat společnost tygrů. Třeba nalezne smrt, třeba zažije závratnou rozkoš, byť jen na kratičký okamžik. Měl strach, ale touha byla silnější. Rozběhl se do lesa, kam se žádná ovce neodváží vkročit.

Na kraji lesa spatřil tygřici, která tam bezcílně bloumala. Pohlédla na něj. V očích se jí objevila mocná touha, ale zároveň i naprosté nepochopení. Chtěl jít blíž k ní, ale ona jediným skokem zmizela v podrostu. V břiše pocítil nekonečnou, závratnou touhu. Rozhodl se zůstat na kraji lesa, aby ho našla, jestli po něm prahne tak jako on po ní. Dny plynuly. Spásal jen tolik trávy, aby se udržel při životě, potom nehybně sedával otočený k lesu, bedlivě sledoval všechno kolem sebe a čekal, až se tygřice vrátí.

Už dlouho ho pozoroval velký starý samec. Jednoho rána se k Haridájovi přiblížil a hodil před něj kýtu z laně. Haridája se vyděsil. Mdlý pach masa ho vyváděl z míry a ošklivil se mu. Možná, že to je výzva nebo nezastíraná hrozba, která mu měla naznačit, jaký osud ho čeká. Důstojně zabečel a nedal najevo, že by se hodlal zbaběle podřídit. Vyčkával navzdory strachu, který mu svíral celé tělo. Raději zemře, než by se tygřice vzdal. Starý tygr předstíral, že se hněvá:

– Nestydíš se, tygře? Přestaň se pást a bečet jako ovce, jez jaksepatří!

Jeho slova byla příkrá, ale jeho chování prozrazovalo soucit.

– Ovce spásají trávu a já jsem ovce, odvětil Haridája.

– Přede mnou stojí tygr a žádná ovce. Ty jsi tygr. Opakuj po mně: „Jsem tygr!“

„Má to snad být zasvěcení?“ řekl Haridája. „Možná jsem starého tygra obměkčil svou vytrvalostí a silnou touhou. Přijímá mě mezi své? Pak se tímhle kouzelným obřadem stávám jeho druhem.“

Uklonil se a zašeptal:

– Ano, mistře, jsem tygr.

Starý tygr ho upřeně pozoroval, a když poznal, že Haridája se stále považuje za ovci, zavrtěl hlavou a řekl:

– Musíš se stát tím, co jsi, zřekni se toho, že jsi ovce.

Haridája dobře věděl, že ovce musí zemřít, protože nemůže setkání s tygrem přežít. Raději zemřít než se vrátit mezi ovce! Byl šťastný, že se setkal alespoň na chvíli s tygry. „Zemřít po tom, co jsem zažil, už nebude těžké,“ pomyslel si.

Starý mistr odešel, Haridája zůstal ležet před laní kýtou a stále nechápal podivnou větu, kterou už slyšel od matky: „Buď tím, co jsi.“ Pilně si opakoval: „Jsem tygr, jsem tygr.“ Ale slova ulpívala na povrchu a něco v jeho nitru šeptalo: „Kromě jiného jsem také tygr, jsem tygr v beránkovi, jsem beránek, který chce být tygrem, mám srdce tygra. Duše ale není tygr ani beránek, nejsem tedy nic a nejsem-li nic, pak jsem vše, jsem-li vše, jsem i tygr…“

Opakování věty „Jsem tygr“ bylo stále těžší a neznělo příliš přesvědčivě. Cítil včak, že nemůže jinak. Zavolal na starého tygra. Když tygr přišel, Haridája se ho zeptal:

– Opravdu se ze mě stane tygr? Stalo se už, že by se beránek proměnil v tygra?

– Proč by se mělo stát to, co už je? Zavrčel mistr.

Haridája se hluboce zamyslel, protože ta podivná slova do jeho mysli vnesla spíš zmatek než jasno. Náhle zahlédl v podrostu obrys ladného těla tygřice. Jeho touha okamžitě vzplála a zahořela úplně jasně. Udělal by všechno, aby se k ní mohl přiblížit a ještě jednou s ní tančit v trávě sežehnuté sluncem. Rychle se vztyčil, zavětřil a poprosil:

– Mistře, ukaž mi, že jsem tygr.

Starý tygr mu hodil kančí kýtu a poručil:

– Jez!

Haridája zavřel oči, protože byl přesvědčen, že porušuje nejpřísnější zákaz svého rodu. „Jestli mě má maso zasvětit a proměnit v tygra, musím ho sníst.“ Kousl do něj.

Sotva pocítil na jazyku a na patře lahodnou chuť masa, rázem jím projela divoká radost a slast, protože kýtě se nemohlo rovnat nic, co do té doby ochutnal. Jeho tělo se vzepjalo v návalu buhnosti. Hlasitě zařval a krvavé maso zhltl.

– Pojď, řekl starý mistr.

Dovedl ho k řece. Sklonili se spolu nad hladinu.

– Podívej se na svůj obraz a porovnej ho s mým. Uvidíš, jak to ve skutečnosti je. Já jsem tygr a ty také.

Haridája to už věděl. Nepotřeboval obraz na hladině, aby zjistil, že tygr mu pronikl do všech buněk, do všech myšlenek. Síla, hbitost a volnost se v něm rozlévaly a naplňovaly ho bezmeznou radostí.

Tu však začal pochybovat:

– Děkuji ti, mistře, děkuji! Od nynějška jsem tygr. Ale co se stalo s beránekm?

– Žádný beránek nikdy nebyl.

Haridája zůstal jako omráčený. Když ho mistr viděl celého zmateného, začal mu vyprávět tento příběh:

– Jednou za soumraku kráčel lesem tygr. Měsíc se ukrýval za mraky. Temnota se vkrádala do lesního podrostu. Náhle tygr spatřil jedovatého hada. V hrůze se zastavil, aby ho had neuštkl. Po obloze se honily mraky. Když se měsíc zase objevil, všechno se v jeho svitu vysvětlilo: nebyl to had, ale kus lana, který tam nechali lidé. Pověz mi, kam se podělal had?

Haridája sice byl tygr, ale zkušeností měl pramálo. Zůstal s mistrem a naučil se větřit, číhat i lovit. Jeho srst dostala lesk a zhoustla, jak se na tygra sluší. Haridája pouze odmítal pronásledovat ovce. Jako by se cítil jejich spojencem: hluboko v nitru uchovával obraz matky, která ho kojila a chránila až do těchto nádherných dnů.

Jednou zrána se jeho pohled setkal v lese s živýma, něžnýma očima tygřice. Čekala na něj, už nepochybovala a neodcházela pryč. Blížil se k ní, přitahovala ho tak silně, že si nevšiml, jak se mistr vzdaluje a mizí v džungli. Třeli se o sebe, váleli se v trávě a nemohli se hry nasytit. Tygřice se přitiskla k zemi a on ji jemně hryzal do šíje. V okamžiku nejvyššího opojení dal světu tygří potomstvo.

Zdroj: Martine Quentric-Séguy, Příběhy z moudrosti Indů I

Komentáře: 19 leave one →
  1. Myslič permalink
    12/10/2011 10:03

    Moc pěkné čtení. Ale asi každý tohle poselství nepochopí…

  2. Ahaman permalink
    12/10/2011 22:55

    Probouzet v dnešních západních lidech to, co už dávno zapomněli, je těžké. V tom článku je více takových poselství. Je tam rodová pospolitost, víra v osud, poznání sebe sama, pokrevní pouto, návrat k vlastní přirozenosti, iniciace, respekt k přírodním zákonům, povinnost mít potomstvo….V indických moudrostech se tato poselství dochovala daleko silněji než u nás.
    Naši tradicionalističtí klasici tvrdí, že kdysi existovala jedna prapůvodní tradice, která byla společná europoidnímu Západu i orientálnímu Východu. Dokud i na Západě existovaly tradiční civilizace, tak nebyl důvod k duchovnímu rozporu s Východem. V posledních dvou tisíciletích však postupně došlo k závažným změnám, výraznějším, než všechny odchylky z předchozích období úpadku. Došlo ke skutečnému obratu, který se udál jen v západním světě. Západní duch se stal duchem moderním, duchem protitradičním. Druhá doktrína, kdysi společná, se udržela jen na Východě a je to právě ona, která by měla být považována za normální. I přesto, že k nám moudrosti uvedené v článku promlouvají např. z indických textů, tak nemají orientální původ. Naopak, původní tradice současného cyklu pochází z hyperborejské oblasti. Východ ji pouze převzal a dokázal některé její prvky uchovat.

  3. vonrammstein permalink
    14/10/2011 02:29

    Skvostný popis zrodu katolíka.

  4. Ahaman permalink
    14/10/2011 19:59

    Jak jinak….Před naším letopočtem se takto rodil jeden katolík za druhým.🙂

  5. vonrammstein permalink
    14/10/2011 23:55

    Nejde přece o letopočet, ale o princip. Těch základních není zas tak moc a jsou platné ve všech časech.

  6. Ahaman permalink
    15/10/2011 00:08

    A žádný z těch základních není původem katolický.

  7. vonrammstein permalink
    15/10/2011 01:11

    Ale některé z těch katolických jsou původem principiální. Ono to proklínané katolictví není vycucané z pouštního písku. Nevzniklo z ničeho. Akceptuje, respektuje a absorbuje základní principy. Kdyby ne, trvalo by asi tak dlouho, jako komunismus.

  8. Ahaman permalink
    15/10/2011 01:35

    Hm, absorbuje, to je hodně korektně řečeno…. Já bych spíše řekl, že krade a posléze degeneruje, aby se zavděčilo moderní době.

  9. vonrammstein permalink
    15/10/2011 13:52

    To byste možná řekl Vy, já to pochopitelně vidím jinak, Ale uznávám, že současné oficiální katolictví je-taky hodně korektně řečeno-k zblití. Nicméně Bůh je milosrdný a dopouští jakýsi ortodoxní katolický underground. Ten drží lajnu, věrně a neúchylně. Současná Církev se možná v dohledné době rozpadne na součástky, ale my zůstaneme. A postavíme novou. Vlastně starou. Prostě zpátky ke kořenům.

  10. Ahaman permalink
    15/10/2011 15:53

    Vždy vám tam něco zůstane z toho oficiálního, kontinuitu nelze přerušit zcela. Zvláště, když jste vyrůstali v prostředí všudypřítomné křesťanské mentality, byť v její úpadkové formě. Zkrátka: pořád tam budete mít schovaného žida.
    Nicméně…. stavte.🙂

  11. vonrammstein permalink
    15/10/2011 19:06

    Nelze, a není to ani žádoucí. Obsah je správně, jen forma je v prdeli. Vatikán je infikovaný jinověrci, bezvěrci, sionisty a snad i satanisty. Podle toho to taky vypadá. Hierarchie je nastavená správně-jen ji obsadili nesprávní lidé.
    A že byl Ježíš Žid? No to je toho. I kdyby to byl negr, je mi to jedno. Jde o podstatu učení a je úplně šumák, jestli ji správně šíří člověk, který má na hlavě pepřovník, jarmulku nebo pleš. Dobře, jarmulku ne. Ještě se dožijeme toho, že k nám přijedou černí a žlutí misionáři a oplatí nám to, co jsme pro ně dělali poslední staletí. A proč ne. Katolická víra si ras nevšímá. Jednotliví katolíci pochopitelně ano🙂
    Nicméně….postavíme🙂

  12. Ahaman permalink
    15/10/2011 19:51

    No vidíte, pokud jde o Jehovovy zájmy, v pohodě tolerujete žida i negra. Vatikán Vás zajímá, vlastní národ nikoliv. Docela dobře jste popsal důvody, proč bych nikdy nemohl být křesťanem a proč se s větším či menším úspěchem snažím očistit od Vašeho jedovatého myšlení. Mějte se.

  13. vonrammstein permalink
    15/10/2011 21:49

    To jste dost vedle. Nevadí mi katolík černej jak bota, stejně jako mi nevadí katolík s frňákem stvořeným na šňupání rodinných domků. Katolicismus skutečně nekouká na rasy, ale na víru. V tom je jednotící prvek. To mi ale jako katolíkovi nebrání v základních rasových atavismech, tj, cítit k negrům nedůvěru, k Židům averzi a k Cikánům víc než averzi.
    A další omyl: Jistěže mě zajímá Vatikán a jistěže mě zajímá národ. Chápu Váš náhled-každý, kdo je katolíkem, se rozpustí v nějakém indiferentním internacionálním multikulturním tyglíku, kde všichni bratry jsou. Není tomu tak. Pokud aspoň trochu znáte dějiny posledních pár staletí, nemůžete si nevšimnout, že v nich mocně figurují nacionálně orientovaní katolíci. Dnes to není jiné, jen je nás míň.
    I Vy se mějte, Ahamane, Pokud možno dobře.

  14. runner permalink
    17/10/2011 20:23

    Katolictví je universální náboženství, které je jako takové určeno každému, kdo uvěří v Krista. Je jedno, jaké rasy dotyčný je. Katolictví nabádá k usmíření a sjednocení ve víře. Nicméně nenabádá k nějakému rasovému nebo národnostnímu míšení. Pokud jsem s někým v „mírovém“ stavu, tzn. nenapám já jeho ani on mne, necítím k němu nenávist a respektuji ho, pak to ještě neznamená, že se s ním musím nějak výrazněji přátelit nebo mu dokonce dát svou dceru za manželku. Pokud mám kolegu v zaměstnání a sedím s ním denně v kanceláři, budu ho respektovat, budu s ním komunikovat, ale v žádném případě to neznamená, že ho musím zvát domů na obědy nebo pojmout jeho dceru za ženu.

    Tradiční katolictví respektuje přirozený boží řád a vyzývá k jeho zachování. Součástí božího řádu je i rozdělení lidstva na rasy a národy, protože pokud by Bůh nechtěl, pak by národy a rasy neexistovaly, ale lidstvo by bylo homogenní. Jenže Bůh to tak nechce, chce pestrost, rozličnost, členitost a hieraerchii. Pokud někdo tomuto principu božího řádu odporuje a pracuje proti němu, podporuje míšení ras a tím vznik homogenní nahnědlé pseudorasy, pak koná zlo a pracuje pro božího odpůrce, pro Satana, o němž Kristus prohlásil že byl otcem lži a nepřítelem lidí od počátku. Dalo by se tedy říci, že všichni ti rovnostáři, komunisté, multikulturalisté, neoliberálové, novolevičáci, anarchisti a pseudohumanisti jsou de facto satanisti, ať už si to uvědomují či nikoliv. Proto je každý katolík přirozeně povinen tento status quo, tj. rozdělení lidstva na rasy a národy, respektovat, podporovat a zachovávat. V katechismu se dočteme, že katolík má milovat všechny národy, ale nejvíc má milovat svůj vlastní národ. To se samozřejmě v historii projevilo v mnoha válkách, kdy proti sobě bojovaly katolické národy a kněží obou stran se modlili za vítězství té své strany a žehnali svým vojákům, ačkoliv kněží i vojáci obou táborů byli příslušníky téže Církve. Je to jen logické, protože pokud už z jakýchkoliv důvodů válka vznikla, pak kněz, stejně jako každý katolík, má povinnost milovat a podporovat především svůj národ, nikoliv cizí. Je jen logické, že totéž se vztahuje i na rasy, protože milovat svůj národ a ne svoji rasu je protismyslné.

    Je smutné, že národovci, kteří se prohlašují za tzv. pohany, tohle nechtějí slyšet ani chápat, jen místo toho stále něco melou o nějakém židovi. Přitom sami přiznávají, že katolické křesťanství přijalo až 90% atributů pohanských kultů přítomných na území Evropy a Malé Asie, kdysi obývané Árijci. Sami pohané poukazují na přítomnost pohanských prvků, jako Destaro, boží dítě narozené z panny, ukřižování, obětování chleba a vína, oslava slunovratu nebo pantheon bohů – dnes světců – v katolické víře. Je pravdou, že katolictví, podobně jako pravoslaví, má s judaismem jen pramálo společného. Dokonce nemá společného ani toho Krista, jehož Židé zavrhli jako rouhače a jeho Matku pomlouvají jakožto děvku, která prý počala Krista s římským vojákem (Flavius). Tento paradox je až legrační: Pohani odmítají katolictví jakožto židovské, přestože s judaismem nemá téměř nic shodného (krom Starého zákona, jenž má víceméně historicko- dokumentární charakter), ba naopak jak sami pohané tvrdí, má mnoho shodných prvků s árijskými předkřesťanskými kulty. Židé zase křesťanství odmítají jako pohanské. Pohané Krista odvrhují jakožto Žida, ačkoliv sami Židé ho odmítli, protože vypadal a choval se příliš árijsky a jím hlásané pojetí Boha bylo příliš odporující židovské tradici.

    Nakonec je dobře známo, jak Kristus naložil se směnárníky v chrámu. Toto chování, kdy je vyhnal bičem, mi nepřipadá příliš odpovídající židovské povaze, zato mi velmi připomíná jednání hrdého a nekompromisního Árijce – něco jako když El Cid sám napadl a přemohl 13 protivníků, nebo když sv. Ignác z Loyly rozehnal holí 11 vojáků, kteří si chtěli „podat“ služku ve stáji v kterési hospodě. Zdá se mi víc než pravděpodobné, že Bůh poslal Krista mezi Židy právě proto, aby je odvrátil od zlého sobeckého jednání, od lichvy k poctivé práci, od pojetí Boha jako krutého mstivého a vzdáleného vládce k pojetí Boha jako „dobrého Otce“. Tím by se zamezilo vzniku „satanovy Synagogy“ a našemu dnešnímu otroctví pod vládou židovských virtuálních peněz a lichvářských úroků. Židé se ale Krista zřekli a dnes ovládají světové finančnictví a drží pod krkem všechny národy světa. Nepochybuji o tom, že také Kristova slova o tom, že „snáze projde velbloud uchem jehly, než by boháč vešel do království nebeského“, byla určena jim. Jejich bůh jsou peníze, proto Krista nepřijali. Nebyl jeden z nich.

    Shrnuto a podtrženo: Kristus neudělal nic, co by Židy potěšilo, co by jim vyhovovalo nebo co by odpovídalo jejich přirozeným sklonům. Naopak jim téměř vždy odporoval, přel se s nimi a kritizoval jejich jednání, což došlo až tak daleko, že jim vmetl do tváře: „Vy jste z otce ďábla…“ Tak jakýpak to mohl být Žid a kdepak má křesťanství nějaký židovský původ???

  15. NSák permalink
    17/10/2011 21:27

    Upřímě v katolictví už není budoucnost.Budoucnost je v NS.
    Ovšem k vymanění z dnešního otroctví a blížící se zániku rasy se musí spojit všichni NS,Nacionalisté,pohané ale i katolíci,křesťané(tak jak je popisuješ ty).
    Pohanství a Křesťanství je víra která by se neměla stát politickou mocí. Myslím že NS filozofie je která neurazí ani jednu stranu a povede k smíření v zájmu rasy.

    celkem se mi zamlouvá charakteristika křesťanství podle 18

    Prvotné kresťanstvo vnímal pozitívne: Ježiš bol podľa neho Árijec, ktorý sa postavil proti židovskej moci. Až pod vedením Šavla – Pavla sa kresťanstvo stalo akýmsi „praboľševizmom“, mobilizáciou más otrokov proti moci Rímskeho impéria. Následne sa rozšírilo do zvyšku Európy, kde vykorenilo mnohé z árijskej kultúry. „Vatikán obviňuje boľševizmus, že ničí kresťanské kostoly, ako keby kresťanstvo vtedy nerobilo to isté s pohanskými chrámami!“ rozhorčoval sa Hitler pri jednej príležitosti.
    Kresťanstvo sa následne „europeizovalo“ a v tejto podobe sa stalo „ako-tak znesiteľným“.

    Dnes se však zase zprasilo.

  16. 17/10/2011 22:16

    runner: Bojujete na špatném bojišti špatnými zbraněmi.
    Uvědomte si, co je dnešní novopohanství (liberté,…lépe řečeno záminka sebeospravedlnění pro cokoliv, bez nějakých povinností; anarchismus z pohodlí a pro pohodlí; its legal to be a looser…) a proč tito lidé bojují proti křesťanství (které něco chce). Bavme se o skutečných metafyzických požadavcích. Ne povinnosti jedou do měsíce přeskočit oheň a jinak žít „civilní“, náboženstvím nedotčený, život.
    V tom je klíč tohoto problému🙂 Ne v argumentech atributů toho kterého náboženství.

    Příklad: Islám, ten taky není nenáviděn protože by nebyl tradiční, protože by měl společného boha s judaismem atd. ale jednoduše pro to, že je našim lidem nepohodlný, když by se mohlo stát, že by po nich něco chtěl a zároveň se pro ně nebezpečně (ztráta pohodlí) agresivně šíří (důsledky islamizace teď vynechávám, pro tento příklad jsou irelevantní)

    Těm pár pravověrným neopohanům (které neznám), kteří mají skutečně platnou metafyziku své víry, tak těm se omlouvám a zároveň je ze svého popisu výše vyřazuji.

  17. Myslič permalink
    18/10/2011 14:50

    Midilird: A už je tu máš ÷)
    Ještě Ti tu chybý „Chrystogenos“ a „Slovenská pravda“ ÷)

  18. runner permalink
    19/10/2011 23:01

    Myslič: No tomu se holt neubráníš :-)) Jednou za čas sem juknu a něco si přečtu a dovolím si vyjádřit svůj názor, pokud tedy mohu… Musím ale říct, že sem chodí otevřenější a kultivovanější lidé než na Bratrství a články jsou také pestřejší a zajímavější. Dobrá práce, milí přátelé.

  19. runner permalink
    19/10/2011 23:12

    NSák: Proud času neotočíš. Já myslím že globální katastrofa a celkové zhroucení systému je nevyhnutelné a pak bude vytvořen úplně nový společenský řád na přirozeném základu.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: