Skip to content

Jurgen Graf – Hoax nebo Holocaust – 5. kapitola

29/10/2011

A máme tu čtvrtou kapitolu práce Jürgena Grafa, Hoax nebo holokaust. Předchozí kapitoly můžete nalézt zde: 1., 2., 3. a 4.

Ach, jakoupak spletitou pavučinu to tu máme…

Pokud bychom pečlivě prozkoumali výroky a čísla, nabízená ortodoxními historiky celá desetiletí, bylo by zjevné, že mezi nimi panuje beznadějný zmatek a tak se oficiální verze holokaustu neustále vyvíjí, což evokuje způsob, kterým Strana neustále přepisuje fakta v románu století, George Orwella, 1984. Zde uvádíme několik pozoruhodných příkladů:

Počet obětí Osvětimi

Dovolte nám začít se statistikou osvětimské úmrtnosti (1). Počet úmrtí v největším koncentračním táboře:

– 9 milionů lidí, podle filmu Nuit et Brouillard (2);

– 8 milionů lidí, podle zprávy Francouzská kancelář pro válečné zločiny (3);

– 7 milionů lidí, podle bývalého židovského vězně Raphaela Feigelsohna (4);

– 6 milionů lidí, podle židovského vydavatele Tiberea Kremera (5);

– 5 milionů lidí, včetně 4,5 milionů Židů, podle novin Le Monde z 20. dubna 1978;

– 4 miliony lidí, podle Norimberského tribunálu (6);

– 3,5 milionu zplynovaných obětí, z nichž bylo 95% Židů a „spousta“ dalších, kteří zemřeli z jiných příčin, podle židovského režiséra Claudea Lanzmanna (7);

– 3 miliony lidí, včetně 2,5 milionu zplynovaných k 1. prosinci 1943, podle přiznání prvního osvětimského velitele Rudolfa Hösse (8);

– 2,5 milionu lidí, podle bývalého židovského vězně Rudolfa Vrby (9);

– mezi 2 a 3 miliony zavražděných Židů a tisíce zavražděných nežidů, podle přiznání SS-mana Pery Broada (10);

– mezi 1,5 a 3,5 miliony zplynovaných Židů jen mezi dubnem roku 1942 a dubnem roku 1944, podle izraelského „odborníka na holokaust“, Yehudy Bauera, v roce 1982 (11);

– 2 miliony zplynovaných Židů, podle Lucy Dawidowicz (12);

– 1,6 milionu lidí, včetně 1 352 980 Židů, podle Yehudy Bauera v roce 1989 (13);

– 1,5 milionu lidí, podle polské vlády v roce 1995 (14);

– přibližně 1,25 milionu lidí, včetně 1 milionu Židů, podle Raula Hilberga (15);

– mezi 1 a 1,5 milionem lidí, podle Jean-Claudea Pressaca v roce 1989 (16);

– mezi 800 000 a 900 000, podle židovského historika Geralda Reitlingera (17);

– mezi 775 000 a 800 000, včetně 630 000 zplynovaných Židů, podle Jean-Claudea Pressaca v roce 1993 (18);

– mezi 630 000 a 710 000, včetně 470 000 až 550 000 Židů, podle Jean-Claudea Pressaca v roce 1994 (19);

[Sám jsem na toto téma vypracoval poněkud rozsáhlejší článek, k nalezení ZDE, pozn. Midilird]

Povšimněte si, že počet objetí se neustále snižuje směrem dolů, ale celkový počet 5 až 6 milionů holokaustových obětí se nikdy nemění! Můžete od 5 až 6 milionů odečíst desítky tisíc, dokonce miliony, ale výsledek je vždy stejný! Tak vypadá holokaustová matematika!

K jakému dokumentu, k jakému objevenému masovému hrobu exterminacionisté odkazují ve svých silně se rozcházejících počtech obětí? K žádnému! Všechna čísla uvedená výše jsou čistá fantazie bez jakýchkoli odkazů k dokumentům z Osvětimi. Revizionistické odhady se pohybují zhruba od 150 000 obětí (podle Roberta Faurissona) až ke 160 000 nebo 170 000 obětí (podle Carla Mattogna) – bez jakéhokoli plynování. I tak tato čísla představují přibližně 40% všech registrovaných vězňů v Osvětimi. Epidemie, hlavně pak tyfus, byly v Osvětimi hlavním zdrojem hrůzostrašně vysokého počtu úmrtí.

Mýdlo z židovského tuku

Při norimberském soudu Sověti tvrdili, že Němci zpracovávali tuk svých zavražděných obětí (20). Tento dětinsky hrůzostrašný příběh se ve světovém tisku objevoval po desetiletí, jakoby šlo o Lochnessku. Simon Wiesenthal tento příběh popsal poetickým mistrovstvím (21).

„Během posledního týdne měsíce Března (roku 1946), referoval rumunský tisk o neobvyklé události: v malém rumunském městečku Folticini, bylo pohřbeno 20 krabic mýdla na židovském hřbitově s celou pohřební ceremonií. Toto mýdlo se nedávno našlo v bývalém německém armádním skladišti. Na krabicích byly napsány iniciály RIF, ‚čistý židovský tuk‘. Tyto krabice byly určeny pro Waffen SS. Balící papír s naprostou cynickostí je svědectvím toho, že toto mýdlo bylo vyrobeno z židovských těl. Překvapivě, jinak důkladní Němci, zapomněli na obaly napsat, jestli se jedná o mýdlo vyrobené z dětí, dívek, mužů nebo starců… Po roce 1942 lidé v Generálním gouvernementu moc dobře věděli, co RIF znamená. Civilizovaný svět stěží uvěří radosti, se kterou nacisté a jejich ženy tato mýdla používali. Říkávali, že do každého kousku mýdla byl kouzlem vložen jeden Žid, aby se tak zabránilo narození dalšího Freuda, Ehrlicha, nebo Einsteina… Pohřeb tohoto mýdla v rumunské vesničce může evokovat nadpřirozeno. Přímo čarovné utrpení, obsažené v takovém maličkém předmětu každodenního využití musí roztříštit už tak pohnutá lidská srdce 20. století. V atomovém věku se návrat kotlů čarodějnic středověku jeví přízračným. A přece je to pravda!“

V roce 1990, holokaustový odborník Shmul Krakowski připustil, že příběh s židovským tukem je pouhou legendou. Poté s bezmeznou nestydatostí dodal, že za výtvor této pohádky byli odpovědní Němci, jen aby tak mohli pokračovat v trápení Židů (22). Principem zde samozřejmě je: „Němci jsou vždy vinni“.

Směs nacistických vyhlazovacích metod

Pokud bychom stopovali evoluci holokaustového příběhu až k roku 1942, klopýtali bychom přes jedno překvapení za druhým. Zvláště pak o nesčetné metody masového vraždění, o kterých není ani zmíňky v pozdější literatuře, a které jsou velmi detailně popsány. Jedná se hlavně o:

a) Pneumatická kladiva

Tuto metodu popsal člen polského hnutí odporu ve své zprávě o Osvětimi (23):

„Když Kommandos šli do práce, vedli je na dvůr trestné jednotky, kde se odehrávaly popravy ‚pneumatickým kladivem‘. Přivázali vězně zády k sobě s hlavami u sebe a jednoho po druhém je nahé vodili na dvůr. Postavili je před hlaveň protivzdušného kanonu, který bez jediného zvuku vypálil. Kladivo roztříštilo jejich lebky a stlačený vzduch zničil jejich mozky.“

b) Elektrické vany

Podle polského hnutí odporu bylo této metody také běžně užíváno v Osvětimi (24):

„Podle zpráv kanceláře SS, byl neoficiální počet obětí elektrických komor 2500 za noc. Popravy se odehrávali v elektrických vanách…“

c) Elektrické montážní linky na zabíjení

Další z variant popsaná deníkem Pravda, 2. února, pět dní po osvobození Osvětimi:

„(Němci) otevřeli tzv. ‚staré hroby‘ ve východní části tábora, odstranili těla a zcela zničili montážní linky na zabíjení, kde stovky lidí bylo najednou zabito elektrickým proudem.“

d) Atomové bomby

Při Norimberském procesu učinil americký žalobce Robert Jackson následující obvinění (25):

„Byla postavena malá provizorní vesnice, s dočasnými budovami, a bylo do ní nastěhováno přibližně 20 000 Židů. Touto nově vynalezenou zbraní, bylo těchto 20 000 vyhlazeno téměř okamžitě a nezůstaly po nich žádné stopy; výbušnina vytvořila teploty od čtyř do pěti set stupňů Celsia.“

e) Spalování zaživa

Elie Wiesel, vyznamenaný roku 1986 Nobelovou cenou za mír, byl vězněn v Osvětimi od jara 1944 do ledna 1945. Ve svých pamětech z tábora Osvětim La Nuit (Noc), vydaných v roce 1958, se nikdy nezmiňuje o plynových komorách – ani jednou, ani jediným slovíčkem – i přesto, že 400 000 maďarských Židů, spolu s dalšími lidmi, bylo zplynováno za dobu jeho pobytu v táboře. (V německém překladu, vydaném pod názvem Die Nacht zu begraben, Elischa, se plynové komory zčistajasna zázračně objevují z jednoduchého důvodu: Z originálu bylo totiž slovo „crématoire“ přeloženo špatně jako „Gaskammer“). Podle Wiesela byli Židé vyhlazováni následujícím způsobem (26):

„Nedaleko od nás z jámy stoupaly plameny, gigantické plameny. Něco spalovaly. Nákladní auto přijelo a vyklopilo náklad – malé děti. Děti! Ano, viděl jsem to. Viděl jsem to na vlastní oči… ty děti v plamenech. (Není překvapující, že jsem potom nemohl spát. Spánek mi odešel z víček.). My jsme k ní šli také. Kousek před námi byla další, větší, díra pro dospělé. ‚Otče‘, řekl jsem, je-li tomu tak, nechci již déle čekat. Vběhnu do elektrických ostnatých drátů. Je to lepší než hodiny ležet v plamenech.“

Jakým zázrakem malý Elie přežil toto několika hodinové polehávání v plamenech odhalíme dále.

f) Parní komory

V prosinci 1945 bylo s obviněními vztahujícími se na masové vraždění v Treblince, učiněno při Norimberském tribunálu následující prohlášení (27):

„Všechny oběti se museli vysvléct z oblečení a bot, které jim poté byly vzaty, načež byli všechny oběti odtaženy do smrtících komor, ženy a děti šly první… Po naplnění kapacity byly komory hermeticky uzavřeny a dovnitř puštěna pára. Po pár minutách bylo po všem… Z obdržených zpráv můžeme předpokládat, že v Treblince bylo vyhlazeno několik set tisíc Židů.“

g) Udušení, vypumpováním vzduchu z komor

Tato metoda byla popsána sovětsko-židovským spisovatelem Vassilyem Grossmanem v Treblince (28).

h) Vlaky s nehašeným vápnem

V táboře Belzec byli podle očitého svědka Jana Karskiho Židé zabíjeni následovně (29):

„Podlaha vozu byla pokryta silnou vrstvou bílého prášku – nehašeným vápnem. Nehašené vápno je prostě nehašené vápno, vápno nebo dehydratovaný oxid vápenatý. Kdokoli, kdo viděl míchání cementu ví co se stane, když se na vápno nalije voda. Směs bublin a páry spolu s vodou vytváří velké množství tepla. Zde vápno sloužilo nacistické ekonomické brutalitě hned dvěma způsoby. Navlhlé tělo je při kontaktu s vápnem velmi rychle dehydratováno a spáleno. Lidé uvnitř byli doslova upáleni a maso doslova ohlodáno z jejich kostí. Tak Židé „umírali v agónii“, čímž Himmler plnil slib, který pronesl „v souladu s Führerovou vůlí“ ve Varšavě v roce 1942. Vápno také zabránilo rozkládajícím se tělům v šíření nemocí. Bylo to efektní a levné – perfektně pro tento účel zvolený zástupce.

Trvalo celé tři hodiny, naplnit celý vlak a proces zopakovat. Už se stmívalo, když šestačtyřicet (spočítal jsem je) vozů bylo naplněno. Z jednoho konce na druhý vlak, naplněný chvějícím se nákladem masa, jakoby pulzoval, vibroval, chvěl se a skákal jako by byl očarovaný. V jednu chvíli nastal podivně jedinečný okamžik klidu a pak opět vlak začal sténat, vzlykat a kvílet. Uvnitř tábora zůstalo několik mrtvých těl, několik v poslední agónii smrti. Němečtí policisté chodili ve volném čase kolem se zbraněmi, střílejíc do všeho, co by se jen jediným pohybem prozradilo přebytkem života. Brzy nezůstal nikdo z nich naživu. Nyní už v tichém táboře bylo slyšet jediné zvuky nelidského křiku jako ozvěny z jedoucího vlaku. Ten také postupně utichl. Vše, co nyní zůstalo, byl jen zápach výkalů a hnijící slámy a podivného, odporně nakyslého zápachu, o kterém jsem si myslel, že snad pocházel z hromady krve všude kolem. Jak jsem poslouchal slábnoucí výkřiky ozývající se z vlaku, myslel jsem na cíl, ke kterému vlak uháněl. Mí informátoři mi ve chvilce popsali celou cestu. Vlak jel osmdesát mil (přibližně 128km – pozn. Midilird) a nakonec zastavil na prázdném pustém poli. Pak, jako by se vůbec nic nestalo, vyčkával vlak nehybně, trpělivě čekajíc dokud smrt nepronikla do všech koutů jeho vnitřku. Trvalo to dva až čtyři dny.“

Ten samý Jan Karski, byl mimochodem jmenován ředitelem komise pro „vědecký výzkum holokaustu“ po Elie Wieselem.

i) Komory s ponornou, elektrifikovanou podlahou

Stefan Szende, doktor filosofie, popsal vyhlazování Židů v Belzecu dost rozdílně (30):

„Továrny smrti se sestávaly z oblasti přibližně 7km v průměru… Vlaky plné Židů vjely do tunelu, vedoucím do podzemní místnosti popravčí továrny… Nazí Židé byli přivedeni do obrovských hal, do kterých se najednou vešlo několik set tisíc lidí. Haly neměly žádné podlahy. Ty byly tvořeny pouze kovem a byly ponorné. S tisíci Židy se postupně ponořily do vody pod nimi – ale jen tak, aby kovové destičky nebyly pod vodou zcela. Když všichni Židé byli ve vodě až po své boky, byl do vody puštěn elektrický proud. Po chvíli bylo všech tisíce Židů mrtvých a kovové desky se opět zvedly z vody. Ležely na nich zavražděné oběti. Do kovových desek byl puštěn další elektrický proud, a ty se hned proměnili v kremační pece a žhnuly bílým horkem, dokud nebyly všechny mrtvoly spáleny na prach… Každý vlak přivezl zhruba tři až pět tisíc Židů, někdy i více. Byly dny, kdy do Belzecu dorazilo dvacet i více vlaků. Triumf moderní technologie v nacistickém systému. Problém se zavražděním milionů lidí byl vyřešen.“

j) Otrava krve

Tato metoda, popsaná 7. února 1943 v novinách New York Times („… plynové komory a zařízení na otravu krve, které byly postaveny na venkově…“), zřejmě zmizela tak rychle, jak se objevila.

k) Topení

Podle izraelského holokaustového odborníka, Yehudy Bauera, zavraždili Rumuni v Oděse 144 000 sovětských Židů převážně utopením (31). Stejná metoda vyhlazování byla dosvědčena zástupcem podzemního tisku ve Varšavském ghettu, stejně jako v Babím Jaru (32):

„V Kyjevě nezůstal jediný Židů, když Němci odtáhli celou židovskou populaci z Kyjeva k Dněpru.“

l) Plynný chlor, střílení jak na běžícím pásu, vařící voda a kyselina

Masové vraždy plynným chlorem, stejně jako popravy zastřelením jak na běžícím pásu byly zmíněny ve spojitosti s Treblinkou (33). Zprávy o masakrech kyselinou a vařící vodou je sortiment vraždících metod sám o sobě (34).

Exterminacionisté by nejradši o těchto příbězích dnes už neslyšeli. Tehdy se ovšem braly za „dokázanou skutečnost“ – „dokázány“ výpověďmi „očitých svědků“ – stejně jako plynové komory, které jsou legálně provozovány několika „svobodnými demokraciemi“.

Umístění plynových komor

Když parní komory, kyselinové vany, elektrické komory, ponorné plošiny, vlaky s nehašeným vápnem atd. zmizely v zapomnění a byly nahrazeny „plynovými komorami“, historici rozjeli desetiletí trvající spor o umístění těchto „plynových komor“:

Fáze I. (od roku 1946): téměř každý tábor měl jednu, či vícero, plynových komor:

Krátce po konci války, se mělo za „prokázanou skutečnost“, že téměř každý koncentrační tábor měl jednu, či vícero, plynových komor, za účelem vyhlazování Židů. Při Norimberském procesu řekl britský vedoucí žalobce, Sir Hartley Shawcross, následující (35):

„Vraždy v plynových komorách a pecích v Osvětimi, Dachau, Treblinky, Buchenwaldu, Mauthausenu, Majdánku a Oranienburgu se prováděly, jako by šlo o nějakou masovou produkci.“

Rovněž při Norimberském procesu, svědčil český táborový doktor v Dachau, Dr. Franz Blaha, takto (36):

„Plynová komora byla hotova v roce 1944 a já byl povolán Dr. Rascherem k prozkoumání prvních obětí. Z 8-9 lidí v komoře, byli stále tři naživu, zbytek se jevil mrtvý. Jejich oči byly rudé a jejich tváře oteklé.“

Podobný popis plynové komory v Buchenwaldu poskytl neobvykle důvěryhodný „očitý svědek“ Charles Hauter (37):

„Rychlé vyhlazování vyžadovalo speciální typ industrializace. Plynové komory tyto potřeby splňovaly ve své různorodosti v mnoha rozdílných zařízeních. Mnoho z nich bylo chytře postaveno a podporováno sloupy z porézního materiálu zevnitř, kde se plyn usazoval ve zdech. Jiné byly se svou konstrukcí jednoduší, ale všechny vypadaly skvostně. Na první pohled bylo jasné, že architekt měl z jejich stavby skutečné potěšení; vyvinuli při jejich plánování nesmírné úsilí a dali vyniknout všechny své estetické schopnosti. Byly to jediné části táborů, které stavěli s láskou.“

„Přiznání“ těchto obvinění také přispělo k upevnění obecného přesvědčení v existenci plynových komor – například v táboře Ravensbrück, učinil táborový doktor Percy Treite před soudem následující přiznání (38):

„Pamatuji si mnoho Polek zastřelených zezadu do krku. Protože takovéto zastřelení bylo často poměrně nepřesné a v obavě ze spálení živého člověka spolu s mrtvými, jsem se staral o zařízení, přinášející obstojnou a jistou smrt. O plynové komory.“

Nemyslitelné se událo každý den v hrůzostrašném hradě Hartheim, blízko Lince, kde bylo zplynováno jeden až jeden a půl milionu lidí, aspoň tedy podle přiznání velitele tábora, Franze Ziereise (39):

„SS Gruppenführer Glücks vydal rozkaz prohlásit slabé vězně za duševně nemocné a pak je zabít plynem ve velkých zařízeních. Bylo v nich zabito přibližně 1 až 1,5 milionu lidí. Událo se tomu tak namístě zvaném Hartheim, přibližně 10 km od Lince, směrem na Pasov.“

Fáze II. (od srpna 1960): Ve Staré říši nebyly žádné plynové komory

19. srpna řekl Martin Broszat, svého času spolupracovník a později ředitel Institute für Zeitgeschichte v Mnichově, deníku Die Zeit následující:

„Ani v Dachau, ani v Bergen-Belsenu, ani v Buchenwaldu nebyli Židé nebo kdokoli jiný zplynován… Vyhlazování Židů plynem začalo zhruba v letech 1941-42 na několika málo vybraných a vybavených místech za pomoci odpovídajících technických zařízení, především na území okupovaného Polska (nikoli však na území Staré říše): v Osvětimi, Sobiboru, Treblince, Chelmnu a Belzecu.“

Překvapivě v Broszatově výčtu chybí Majdánek; slovo „především“ bylo pravděpodobně řečeno, aby se předešlo pochybnostem existence plynových komor v Mauthausenu (v Rakousku) a Struthof-Natzweileru (v Alsasku). Ve vztahu ke „Staré říši“ (tj. Německá říše v hranicích z roku 1937), Broszat ustanovil: na tomto území se plynování neudálo.

Fáze III. (od roku 1983): Návrat plynových komor na západ

Existence plynových komor v Ravensbrücku, Sachsenhausenu, Stutthofu atd. atd. Byla s požehnáním vzkříšena v roce 1983 v antologii Nationalsozialistische Massentötungen durch Giftgas od Kogona/Langbeina/Rückerla (40). V tomto díle se píše, že se „masové plynování“ na tomto území sice nikdy neuskutečnilo; uskutečnila se však malá „testovací plynování“ s několika tisíci oběťmi. Kompromis mezi Broszatem a holokaustovými fundamentalisty. Autoři pouze ušetřili vědra slz, přijde-li řeč na existenci plynových komor v Dachau, Bergen-Belsenu a Buchenwaldu.

Plynové komory existovaly – tedy, neexistovaly – vlastně, jo, existovaly

Nejslavnější „nacistickou plynovou komorou“ je márnice Krema I ve Stammlageru v Osvětimi, kterou navštívilo miliony turistů. Má se za to, že v letech 1941-42 v ní byli Cyklonem B zplynováni jak Židé, tak sovětští váleční zajatci. Neexistuje ovšem žádný dokument tohoto zločinu, pouze několik málo svědectví, což celkem bez ostychu přiznává i Jean-Claude Pressac, lékárník a historik amatér, oslavovaný exterminacionisty jako „přední světový odborník na Osvětim“ (41). Za dva hlavní očité svědky plynování v Krema jsou považováni první velitel tábora, Rudolf Höss (42), a SS-man Perry Broad (43).

Rozsudek Frankfurtského osvětimského soudu (1963-1965), konstatoval následující (44):

„Na počátku – od října 1941 – byly plynovány malé skupinky Židů… v malém (starém) krematoriu. Obžalovaný Stark se podílel na plynování židovských vězňů v květnu a červnu 1942, které se uskutečnilo rovněž v malém krematoriu.“

V roce 1968 napsala francouzská Židovka, Olga Wormser-Migot, knihu o národně socialistických koncentračních táborech (45), která je dodnes považována za standart; v této knize píše:

„Osvětim I… která měla zůstat modelovým táborem a zároveň administrativním centrem – neměla žádné plynové komory.“

Jak snadné je pro židovskou historičku jedinou větou smést všechna „očitá svědectví“ spojená s plynováním v Osvětimi I, tak jako text soudce z Frankfurtského soudu! 8. ledna 1979 napsal Hans-Dietrich Genscher, toho času německý ministr zahraničí, jistému panu Stuparekovi, který zpochybňoval existenci plynových komor v Osvětimi následující (46):

„Já sám vím, že v Osvětimi neexistovaly žádné plynové komory.“

Plynové komory, pokračuje Genscher, se nacházely v Březince, západně od hlavního tábora.

Plynové komory umístěné v hlavním táboře přesto i nadále žijí v holokaustové literatuře. To, že historikům několikrát pořádně rozbolely hlavu, je celkem zřejmé: trio Kogon/Langbein/Rückerl tento problém ve své „standardní“ práci o plynových komorách přešli jednou větou (47).

V roce 1991 byl britský historik David Irving mnichovským soudem odsouzen k pokutě 30 000 marek za nazvání plynové komory v Krema I. „padělkem“. Navzdory přiznání Olgy Wormser-Migot a ministra zahraničí, by se holokaustoví lháři neobešli bez nejslavnější ze všech „plynových komor“, protože by jejich příběhům o plynové komoře v Březince nikdo nevěřil.

Kdokoli, kdo má pochybnosti o naprosté správnosti té verze holokaustu, kterou tu dnes máme, i přestože je plná směsice chyb a zmatku, a navzdory nedůvěryhodnosti očitých svědků o plynování v Březince a Treblince, udělá nejlépe, když si své pochybnosti nechá pro sebe; protože žijeme-li ve „svobodném demokratickém“ Německu, „svobodném demokratickém“ Rakousku, „svobodné demokratické“ Francii nebo „svobodném demokratickém“ Švýcarsku, stojí jednou nohou ve vězení. Ideálním modelem řízení dnešních „svobodných demokracií“ jsou známé tři opičky: nic nevidět, nic neříkat, nic neslyšet.

Poznámky:

1) Tento seznam byl zhotoven Robertem Faurissonem a vydán VHO Niuewsbrief (vydavatel Herbert Verbeke, Antwerp, 7de jaargang, 1996, number 1).
2) Natočen v roce 1955, Alain Resnaisem.
3) Eugene Aroneanu, Camps de concentration, Office français d’édition, str. 196.
4) ibid, str. 196.
5) Podle Kremerova úvodu k Miklos Nyiszli, SS Obersturmführer Dr. Mengele, Les Temps modernes, March 1951, str. 1655.
6) Norimberský dokument USSR-O8.
7) Předmluva Claude Lanzmanna k Filip Mueller, Trois ans dans une chambre à gaz, Pygmalion/Gérard Watelet, 1980, str. 12.
8) Norimberský dokument PS-3868.
9) Vrbovo svědectví izraelské ambasádě v Londýně, při příležitosti Eichmannova soudu, 16. července, 1961.
10) Pery Broad, KL Auschwitz in den Augen der SS, Verlag des Staatl. Museums Auschwitz, 1973, str. 141.
11) Yehuda Bauer, A History of the Holocaust, New York, Franklin Watts, 1982, str.215.
12) Lucy Dawidowicz, The War Against the Jews, Penguin Books, 1990, str. 191.
13) Yehuda Bauer, Auschwitz and the Poles, The Jerusalem Post, 22. září 1989, str. 6.
14) Do roku 1990 bronzová deska v Osvětimi hlásala počet 4 milionů obětí. Později byl tento počet prohlášen za sovětské přehánění a nápis odstraněn.
15) Raul Hilberg, The Destruction of the European Jews, New York, Holmes and Meier, 1985, str. 895.
16) Jean-Claude Pressac, Auschwitz, Technique and Operation of the Gas Chambers, Beate Klarsfeld Foundation, New York, 1989, str. 553.
17) Gerald Reitlinger, Die Endlösung, Colloqium, 1983, str. 524.
18) Jean-Claude Pressac, Les crématoires d’Auschwitz, CNRS, 1993, str. 148.
19) Jean-Claude Pressac, Die Krematorien von Auschwitz, Piper, 1994 (Německý překlad knihy v poznámce 18) str. 202.
20) Přepis Norimberského tribunálu, IMT VII pp. 656-657 (německý text).

21) Simon Wiesenthal v Der neue Weg, Vienna, no. 17/18, 1946.
22) Daily Telegraph, 25 April 1990.
23) Zpráva polského hnutí odporu datovaná k 1. listopadu 1942. StateMuseum, Auschwitz, Poland, Oboz pp. 79/80, „Vom Leben im Lager“, citováno podle Enrique Aynat, Estudios sobre el ‚Holocausto‘, Graficas Hurtado, S.I. Maestro Lope, 59 a 65, 46100 Burjassot/Valencia, 1994, str. 150/151.
24) Zpráva polského hnutí odporu datovaná k 23. říjnu 1942, Auschwitz State Museum, Poland, Oboz p. 52, arch 163-A/1, citováno podle Enrique Aynat; rovněž poznámka 23.
25) Přepis Norimberksého tribunálu IMT XVI pp. 579-580 (německý text).
26) Elie Wiesel, La Nuit, Éditions de Minuit, 1958, str. 57 ff.
27) Dokument Norimberského tribunálu PS-3311.
28) Wassilij Grossman, Die Hölle von Treblinka, Verlag für fremdsprachige Literatur, Moskau, 1946.
29) Jan Karski, Story of a Secret State, The Riverside Press, Cambridge 1944, citováno podle Robert Faurisson, Réponse à Pierre Vidal-Naquet, La Vielle Taupe, Paris, 1982, str. 43-44.
30) Stefan Szende, Der letzte Jude aus Polen, Europa Verlag, Zurich-New York, 1945, str. 290 ff.
31) Yehuda Bauer, A History of the Holocaust, viz. výše, str. 200.
32) „Podziemna Obsluga Prasy Pozagettowej“, Archives of the Jewish Historical Institute in Warsaw, Ringelblum-I file, 18. července, 1942″, citováno podle Herbert Tiedemann, „Babi Jar. Kritische Fragen und Anmerkungen“, in Ernst Gauss, Grundlagen zur Zeitgeschichte, Grabert, 1994, str. 378.
33) Arnulf Neumaier in Gauss, Grundlagen… str. 358 ff.
34) Robert Faurisson in Gauss, Grundlagen… str. 10.
35) Přepis Norimberského tribunálu IMT XIX str. 483 (německý text).
36) Přepis Norimberského tribunálu IMT V str. 198 (německý text).
37) Citováno podle Pierre Vidal-Naquet, Les assassins de la mémoire, Éditions de la découverte, 1991, str. 28.
38) Citováno podle Kogon/Langbein/Rückerl, Nationalsozialistiche Massentötungen durch Giftgas, Fischer Taschenbuch, 1989, str. 258.

39) Simon Wiesenthal, KZ Mauthausen, Ibis Verlag, 1946, str. 7/8.
40) Porovnejte s poznámkou 38.
41) Pressac, op. cit. str. 123.
42) Höss, str. 159.
43) Pery Broad, Erinnerungen. V antologii Auschwitz in den Augen der SS, Krajowa Agencja Wydawniczna, Kattowice, 1981, str. 171 ff.
44) Auschwitz-Urteil LG Frankfurt. Az: 50/4 Ks 2/63, str. 82, 245.
45) Olga Wormser-Migot, Le système concentrationnaire nazi, Presses Universitaires de France, Paris, 1968, str. 156.
46) Citováno podle Kardinalfragen zur Zeitgeschichte, Stiftung Vrij Historisch Onderzoek (vydavatel) str. 1 (appendix).
47) Kogon/Langbein/Rückerl, str. 194.

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: