Skip to content

Sávitrí Déví – Náboženství silných

02/10/2012

Jako první příspěvek v našem speciálním Sávitrí Déví měsíci tu máme první kapitolu z knihy Souveniers et réflexions d’une Aryenne (Vzpomínky a úvahy árijské ženy). V této kapitole se Sávitrí věnuje člověku, nadčlověku, významu rituálu, násilí a samozřejmě národnímu socialismu, který není pouhou politicko ekonomickou doktrínou, ale Weltanschauungem.

Tuto kapitolu do angličtiny přeložil, upravil a obrázky opatřil R.G. Fowler.

Tos Henochie ty, ó hrozné město Zlých!
ty hradbo Udatných, ty sluji Násilníků!
jež nikdy neznalas výčitek, bázně vzlyků.

Leconte de Lisle („Kain, „Barbarské básně)[1]

Kdybych si musela pro sebe zvolit nějaké motto, zvolila bych takovéto — „pure, dure, sûre“,[2] – jinak řečeno: nezměnitelná. Přesně tímto bych vyjádřila ideál Silných, které nelze srazit, nelze zkazit, nelze změnit; takové, na něž se lze spolehnout, protože jejich život je řádem a oddaností, v souladu s tím co je věčné.

Ach, vy, kdož velebíte boj bez konce, nehledíce na jeho beznaděj, přimkněte se k tomu co je věčné! Jen to jest; ostatní je jen stín a kouř. Žádný jednotlivec, ať už lidský či zvířecí, žádné uskupení jedinců, žádní lidé jako takoví nezasluhují vaši starost; na druhou stranu každý z nich zasluhuje coby odlesk věčnosti, že se pro něj oddáte až k hranicím vlastních možností. A jednotlivé bytosti i přirozená uskupení jsou více či méně odleskem věčnosti. Jsou odleskem věčného, přibližují­‑li se na všech úrovních k archetypu svého druhu, protože jej představují jakožto živé bytosti. Ten, kdož reprezentuje jen sám sebe, toť bez ohledu zdali jde o toho, kdož tvoří i ničí historii a jehož jméno se ozývá z dálek, je pouhým stínem a kouřem.

Vy, kdož velebíte představu osamělé skály vystavené bouřícímu se Oceánu, bičované větry, otřískané vlnami, zasažené bleskem v samotném vrcholu bouře, nepřetržitě pokrý­vané zběsilou pěnou, ale vždy vytrvávající, milénium po miléniu – vy, kteří byste se tak rádi se svými bratry ve víře ztotožnili s tím hmatatelným symbolem Síly, abyste mohli pocítit „To jsme my! To jsem já!“, osvoboďte se od dvou smrtících pověr: hledání štěstí a starosti o lidstvo – nebo si dávejte pozor a nikdy jim nepropadněte, pokud vás bohové obdařili privilegiem nepo­dlehnout jim v mládí.

Štěstí – jež, pro ně, sestává z přírodního vývoje bez odporu, tedy netrpět ani hlady či žízní ani zimou nebo horkem; být schopen žít volně život, pro který byli stvořeni, a někdy, aspoň pro některé z nich, být milován – by mělo být vyhrazeno pouze těm bytostem, jež neznají Řeč, otce myšlenky. Štěstí je u nich kompenzací. Použijte veškerou svoji sílu, abyste jim ho zajistili. Pomozte zvířeti i stromu – a braňte je proti sobeckému a slaboduchému člověku. Mějte náruč trávy pro koně nebo znaveného osla, vědro vody pro býka umírajícího žízní, který je od úsvitu zapražen za těžký povoz, pod žhavým sluncem tropů; dejte přátelské pohlazení pracujícím zvířatům, s nimiž jejich pán jedná jako s pouhou věcí; postarejte se o psa nebo opuštěnou kočku, toulající se lhostejným městem: postavte jí ke kraji cesty misku mléka a pohlaďte ji, pokud svolí. Vezměte do svého domu zelenou větvičku, odlomenou a odhozenou v prachu, aby ušla udupání, a dejte ji do vázy s vodou; i ona je živá, majíc právo na vaši péči. Žít, to pro všechna tato stvoření znamená štěstí.

Avšak ti, kdož mají Řeč, otce myšlenky, a zvláště Silní mezi nimi, mají něco lepšího za úkol než se honit za „štěstím“. Jejich nejvyšším posláním je nalézt onu harmonii, onen soulad s věčným, od něhož je Řeč zřejmě v počátku odloučila; zaujmout své místo v univerzálním tanci života s veškerým bohatstvím a věděním, jež jim Řeč může přinést nebo napomoci získat; žíti jako ti, kdož nepromlouvají, v souladu s posvátnými zákony které řídí existenci ras, nyní však znající je a domáhající se jich. Potěšení či nelibost, štěstí nebo nespokojenost jedince se nepočítají. Blahobyt – přesahující minimum nutné k naplnění vlastního poslání – se nepočítá. Pouze úkol sám se počítá: výprava za nezbytným, za věčným, skrze život a skrze myšlenku.

Přimkněte se k nezbytnému – k věčnému. A nikdy se nestarejte o štěstí – ať už své vlastní nebo jiných lidí; ale vždy naplňte vlastní poslání a pomozte ostatním v naplnění jejich, nebrání‑li samozřejmě v naplnění toho vašeho.

Ten, kdož má Řeč, otce myšlenky, a kdož ji nevyužije pro službu nezbytnému, ale promrhá jej v hledání vlastního uspokojení; ten, kdož má technologii, ovoce myšlenky, a použije‑li ji pouze k zvýšení blahobytu, svého i jiných lidí, maje tento cíl za své poslání, je nehodný svých privilegií. Ten, kdož kráčí jejich cestou – nemá ceny bytostí krásy a ticha, zvířete a stromu. Ten, kdož používá své schopnosti, jež mu daly Řeč a myšlenka, aby působil smrt a utrpení nádherným bytostem jež nemohou mluvit, v zájmu vlastního blahobytu nebo blahobytu jiných lidí, ten kdo používá privilegium člověka proti žijící přírodě, hřeší proti Matce světa – proti Životu – a proti Řádu, který vyžaduje „noblesse oblige.“ Takový není Silný; není aristokrat v hlubokém smyslu slova, ale malicherné, egoistické, zbabělé znechucení v očích přirozené elity.

Veškerá lidská společnost a všechna „civilizace“ vycházející z úsilí o lidský blahobyt vynesený nade vše ostatní, blahobyt nebo lidské „štěstí“ za každou cenu, na sobě nese cejch Mocností úpadku, nepřítele kosmického řádu ve hře sil bez konce a počátku. Je to civilizace Temného věku. Je­‑li vám uloženo trpět životem v ní, trpte neustálým oponováním jí, jejím odsuzováním, bojem proti ní v každé minutě vašeho života. Ať je to vaše sláva, co uspíší její konec – či aspoň ať veškerá vaše moc spolupracujte s přirozeným zásahem sil vedoucích k jejímu konci. Jelikož je prokleta. Je uspořádanou ohavností a podprůměrností.

Zbavte se nejen pověry „štěstí“, pokud vás někdy zlákala, ale rovněž pověry člověka. Střezte se postoje, tak marného jako hloupého, založeného na snaze o „lásku mezi všemi lidmi“ pouze proto, že jsou lidmi. A jestliže nebyl takovýto postoj nikdy tím vaším, jestliže jste byli od dětství nepropustní propagandě oddaných vyznavačů „lidství“, děkujte věčným Bohům, kterým vděčíte za tuto vrozenou moudrost. Nic vám nezakazuje, to bez vší pochybnosti, podání pomocné ruky člověku potřebujícímu pomoc, dokonce i tomu nejzbytečnějšímu. Silní jsou velkorysí. Ale v tom případě je takové dobro dané jen žijícímu kusu masa, ne člověku. A dojde­‑li k rozhodování mezi oním člověkem a mezi stvořením, sice neobdařeným Řečí, ale bližšímu archetypu svého druhu než je onen člověk k ideálu jeho archetypu, to jest k nadčlověku, upřednostněte a pečujte o ono stvoření: je povedenějším dílem věčného umělce.

Jelikož „člověk“, jenž je tak vysoce vážen, není skutečností, ale myšlenkovou konstrukcí započínající u žijících elementů nesourodé různorodosti. Všechny „druhy“ jsou bez debat pouhou konstrukcí mysli: jejich jména korespondují s obecnými myšlenkovými představami. Avšak existuje jedena velká rozdílnost: žijící skutečnosti jež jsou jedinci v každém druhu se sobě navzájem podobají. Druhy existují v každém jednom z nich. Všichni jedinci, již jsou druhu přisouzeni, odrážejí věčnost měrou stejnou, či alespoň přibližnou. Jedinci stejné jedné rasy, z ras jež neznají Řeč, jsou téměř zaměnitelní. Jejich možnosti jsou pevně dány. Každý ví, co získává svět živých vždy, když se narodí kotě; každý ví, co je ztraceno, zemře­‑li stará nebo mladá kočka. Ale neví, co svět získává – nebo ztrácí – vždy, když se narodí lidské dítě. Protože, co je člověk?

Nejdokonalejší nordický jedinec, jehož srdce je vznešené a jehož úsudek je pevný a spravedlivý, jehož rysy a držení těla jsou zosobněny v sochách nejlepší řecké doby, to je „člověk“. Hotentot, Pygmej, Papuánec, Žid, Levantinec smíšený s Židy, to vše je „člověk“. „Člověk“ neexistuje. Existují pouze docela rozdílné druhy primátů, které jsou podle zvyklostí nazýváni „lidé“, protože sdílejí vzpřímené držení těla a Řeč, z čehož to druhé jmenované poměrně nestejně. A v rámci jedné rasy – a nadto ještě, v rámci jednoho lidu – existují nepřekonatelné rozdílnosti, jak psychické tak fyzické, rozdílnosti, za které, přestože jdou částečně vysvětlit morbiditou, by člověk chtěl mít možnost obvinit křížení ve vzdálené minulosti, až tolik totiž způsobuje takové křížení rozdíly mezi jedinci jedné krve, že se jeví být proti přírodě. Už teď je šokující být svědkem tak častých a násilných ideologických (nebo náboženských) rozporů mezi rasově spřízněnými bratry. Ještě více šokující je dozvědět se, že přestože svatý Vincenc z Pauly byl Francouz, žijí ve Francii lidé, kteří i dnes zneužívají děti a také jsou to Francouzi, nebo že čtyři století po smrti krásné a ctnostné Laury de Noves, hraběnky ze Sade, nesl jeden z jejich potomků, zvrhlý markýz nechvalné pověsti, její jméno.

Proto opakuji: neví se a nelze předpovědět, co svět živých získá nebo ztratí pokaždé, když se mladá bytost nazývaná člověk narodí nebo zemře. A čím méně je rasa čistá, tedy čím méně pravděpodobnosti každé dítě od počátku má, a čím je rasa více jen hrubě stejnorodá – a také čím menší má společnost sklony slít všechny jedince jedné skupiny do stejné formy, tedy čím má menší sklony vždy povzbuzovat vývoj těch samých možností a to, zhruba, ve stejném směru – tím těžší je to uhádnout. Proto pak bude výjimka – nezařaditelný jedinec – častější ve skupině stejného jména, kdy toto „jméno“ neodpovídá realitě. Bude relativně proveditelné, a rovněž i jednoduché, v konkrétních okolnostech předpovídat reakce amerických Indiánů, Afričanů, Indů – řekněme, že Jivarové nebo Masajové nebo Santalové zůstávají ve svém přirozeném prostředí, v rámci své vlastní tradice – a s nimi i Árijů (nejen Němců), kteří jsou zároveň ortodoxními hitlerovci. Těžší to bude s odhadem reakce u blíže neurčených nesourodých západoevropanů

Avšak je pravdou, že – od určitého stupně smíšení ras i kultur a přiživování tohoto stavu v obrovském měřítku, zásluhou moderních komunikačních prostředků – se lidé sobě navzájem nakonec kupodivu podobají psychicky, když ne fyzicky; podobají se sobě navzájem v nicotnosti. Myslí si, že vše svědčí o jejich nezávislosti a originalitě, avšak ve skutečnosti jejich reakce jsou mezi nimi ve stejných případech identické, stejně jako jsou identické u dvou jedinců černošského nebo rudošského kmene, nebo… lidí jedné rasy, svázanými společnou vírou. Protiklady se setkávají. Etnický chaos mas metropolí v popředí technologického pokroku má sklony k uniformitě šedi, jistému druhu výrobní homogenity – touze těch, kteří kontrolují masy – zlověstné karikatuře relativní jednoty přirozené u lidí stejné krve, které pojí žebříček hodnot a běžné činnosti; jednotvárnost, jež je dalece vzdálena vyjevení „kolektivní mysli“ na jakémkoli stupni uvědomění, odhaluje pouze zkaženost společnosti, která se definitivně obrátila zády k věčnosti – jinak řečeno: je to zatracená společnost.

Přesto však lze stále v takové společnosti objevit výjimečného jedince, jedince, jenž pohrdá etnickým chaosem, který spatřuje kolem sebe a jehož je možná i on sám produktem, a jenž se ve snaze uniknout drží některé doktríny o vyhynutí druhu, či dokonce sám sebe zcela odevzdá do služeb opravdové rasy, s veškerým sebezapřením, jež to pro něj znamená. Mechanismus dědič­nosti je tak spletitý a nahodilost vnějších vlivů tak náhodná, že je nemožné předpovídat, které z dětí narozených v upadající společnosti je takovým jedincem – stejně tak není možné předpovědět, které novorozeně bude jednoho dne aspirovat na něco jiného než jen na obdržené hodnoty a ideje, či které dítě vychované v určité víře tuto víru urychleně opustí, jakmile bude moci.

Výjimka v rámci lidské skupiny je občas předpokládatelná a vždy možná, dokonce i jedná‑li se o skupinu homogenní – což ale neznamená, že by se to, v praxi, mělo či dokonce muselo mít neustále na zřeteli: to by ad infinitum komplikovalo vztahy mezi skupinami. Krom toho takový výjimečný jedinec, reprezentuje‑li něco více než je on sám, vymění skupiny kdykoli dostane příležitost. Jestliže žil Azték, zhrozený oběťmi nabízenými bohům jeho lidu, byl určitě mezi prvními, kteří přijali náboženství španělských konkvistadorů; a Árijec v dnešní Evropě, který pohrdá „křesťanskými a demokratickými“ hodnotami Západu a sní o společnosti ne nepodobné starověké Spartě, má‑li k tomu chuť bojovat, ulpívá na hitlerovské víře.

***

Z těchto pozorování se nám jeví, že koncept lidstva neodpovídá žádné konkrétní skutečnosti, vyčlenitelné z celého souboru živých bytostí. Řeč a vzpřímené držení těla, jediné rysy společné všem lidem, nejsou dostatečné k tomu, aby z nich učinily „bratry“; neznačí, že je jeden druhému blíže než je vzdálen kterýkoliv z nich bytosti jiného druhu. Proto neexistuje žádná morální povinnost milovat veškeré lidi, ledaže by člověk požadoval povinnost milovat všechny živočichy, včetně nejzhoubnějšího hmyzu, protože člověk (či skupina lidí), ať už svou přirozeností nebo volbou šířící ohavnosti, lži a utrpení, je horší než jakýkoli hmyz. Bylo by absurdní bojovat s nejmenšími a tedy nejméně nebezpečnými z nich a přitom tolerovat – a co hůř, „milovat“ – ty ostatní a nebezpečnější.

Milujte proto vyššího člověka, Árijce hodného tohoto jména: krásného, dobrého a odvážného; odpovědného; schopného obětí pro dosažení svého poslání; Árijce zdravého a silného. On je vaším bratrem a vaším druhem ve zbrani v boji za vaši rasu proti silám rozkladu, on, jehož děti budou pokračovat v tomto posvátném boji na vašem místě, až se vaše tělo navrátí k živlům.

Respektujte lid vznešených ras, jiných než vaší vlastní, lid, jež na jiném místě vede boj podobný tomu vašemu – našemu. On je váš spojenec. Náš spojenec, byť na druhém konci světa.

Milujte všechny živočichy jejichž prostým posláním není v žádném případě vám, či nám, oponovat: lid prostého srdce, poctivý, bez marnivosti a zášti, a všechna zvířata, protože ta jsou nádherná, bez výjimek a i bez výjimek lhostejných „ideji“ které za tím mohou být. Milujte je a spatříte věčnost v pohledu jejich očí barvy gagátu, jantaru nebo smaragdu. Milujte také stromy a rostliny, vodu proudící lučinami a do moře, aniž by snad tušila, kam směřuje a kam proudí; milujte hory, pouště, lesy, nesmírné nebe plné světla a mraků; protože vše z toho převyšuje člověka a odhaluje nám věčnost.

Ale pohrdejte masou lidí s prázdnými srdci a plytkými myslemi; masou egoistů, nicotnými a domýšlivými, kteří žijí pouze pro svůj vlastní blahobyt a pro vše co jim mohou koupit peníze. Pohrdejte jimi, zatímco je využíváte jak jen to jde. Jsou‑li vaší rasy a dostatečně čistí, pak z nich může vzejít potomstvo, které bude námi vzděláno ve chvíli, jakmile opět dostaneme naše slovo, a bude nekonečně vyšší hodnoty, než ti, ze kterých toto potomstvo vzešlo. Je to nejlepší a pravděpodobně jediná služba, kterou takový člověk může poskytnout. Vždy, když vás člověk dobré rasy zklame tím, že se radostně integruje do „konzumní společnosti“, opakujte si, že s takovým člověkem nepočítáme jako s uvědomělým individuem; počítáme s ním pouze kvůli jeho krvi. Dívejte se na něj pouze tak, jak se dívá chovatel koní či psů na subjekty svého chovu: na jejich rodokmen. Buďme upřímní: co říká, v co věří a co si myslí nemá žádnou váhu.

Co se týče nepřátel nezměnitelných hodnot, nepřátel Přírody a Života – těch, kteří by nejraději obětovali nejkrásnější tomu nejodpudivějšímu nebo vyloženě odpornému, tedy silné slabému, zdravé trpícímu a nemocnému a defektnímu; těch co bojují sami nebo ve skupině proti věčnému: bojujte s nimi s vášní celého svého srdce, vší silou svých paží, veškerou silou vlastní inteligence. Není nutné naše nepřátele nenávidět, vždyť pouze následují svou přirozenost a snaží se naplnit svůj osud, zatímco se staví proti našim věčným hodnotám. Hrají svou roli v kosmickém tanci bez počátku a konce. Ale proto – a právě proto – je nutné a dokonce naléhavé s nimi bojovat všemi prostředky, bez oddechu a slabosti. Oni jsou vaším přesným opakem – naší opozicí a tudíž naším přirozeným protivníkem – v nelítostné hře sil.

Bojujte s nimi s nezaujatým odstupem a vší silou: Silní zachovávají vyrovnanost i v nej­rozradostněnějším fanatismu. Bojujte s nimi násilím; bojujte s nimi bez násilí – jak jen to půjde. Bojujte s nimi přemýšlením dnem i nocí o rozdílech mezi vaší rolí a tou jejich.

***

Nikdy nepodceňujte rituál. Kdekoli existuje rituál, panuje jistý druh řádu. A každý řád znamená podřízení individuální vůle, poslušnost, tedy odříkání – přípravu k dosažení věčnosti.

Každé skutečné náboženství je cestou otevřenou těm, kteří směřují k věčnosti, ať už vědomě nebo nevědomě. Neexistuje žádné skutečné náboženství bez rituálu. A jakmile existují rituály, a můžou být sebejednodušší, existuje i nástin náboženství. Říkám „nástin“, protože i přesto, že rituál je potřebný a dokonce nezbytný pro skutečné náboženství, není sám o sobě dostačující k vytvoření náboženství. Je potřeba, aby byly přidány doktríny jež jsou výrazem Tradice, tedy ty, které pomohou věrným žít ve věčné pravdě. Netřeba říkat – jelikož to není těžké vidět – že mezi lidmi kteří jsou formálně součástí daného náboženství, jej prožívá každý různou měrou a značná většina (aspoň v dekadentním věku jako je ten náš) jej neprožívá vůbec. Můžeme téměř s jistotou definovat dekadentní věk tím, že v takovém věku všechny tradiční doktríny, tedy ty které pozvedají věrné k rozjímání o věčnosti, přestaly lidi zajímat, vyjma malé zanedbatelné minority.

Ve staletích, kdy degenerace pokračuje a zintenzivňuje, patřičné politické doktríny zaujímají v myslích a srdcích většiny místo doktrín tradičních, obecně nazývaných „náboženské“, a – což je zřejmě stále horší – lidé pod záštitou jmen rozličných náboženství vedou boj, který ve výsledku není ničím jiným než bojem za osobní a materiální výhody.

Patřičné politické doktríny jsou, v naprostém rozporu s těmi co se zaobírají Tradicí, soustředěny kolem bezprostředních zájmů a „historie“, tj. dočasného, pouze to se bere v potaz; to, co se posléze již neznovuobjeví – co už nikdy nebude viděno znovu. Doktrína, která svým následovníkům pomáhá vyřešit bezprostřední problémy politické nebo dokonce ekonomické povahy, zatímco je učí pravdy, jež je zcela přesahují, a vštěpuje jim odpovídající žebříček hodnot, je zcela něco jiného než politická doktrína. Je to Weltanschauung, „pohled na svět, světonázor“. Úplně by postačilo přidat rituály k položení základu náboženství. A ti z následovníků, kteří mají smysl pro rituál, potřebu rituálu – kterou však vyjadřují jak jen mohou, třeba vyhlížením příznivých a neblahých dní, radostnými nebo smutnými výročími související s historií nebo jejich komunitou, nebo návštěvou v určitých datech jistých míst, majícími pro ně velký význam – jsou již věřící.

Ale opakuji: aby se z Weltanschauungu, představy Světa, „filosofie“, jednou naplněného kouzlem rituálu, stal základ pro skutečné náboženství, je nutné, aby nejenže neobsahoval žádné vnitřní rozpory, ale aby jeho fundamentální teze byly pravdivé, ne relativně, ale absolutně; pravdivé vždy a všude; pravdivé v čase i mimo něj; věčné. Jinými slovy, je nutné, aby nespočíval na ničem menším než na zákonech Kosmu, na zákonech Života bez počátku a konce, zákonech vztahujících se na člověka, ale zároveň ho překonávajícího, jak překonávají všechny smrtelné bytosti. Je nutné, aby měl kosmickou filosofii schopnou integrovat sebe samého do věčné Tradice.

Extrémně vzácné jsou domnělé doktríny „osvobození“ a ještě vzácnější jsou politické doktríny (jestliže jejich základ je „filosofický“), které tento stav naplní. Jestliže jedna z nich, zatímco onu podmínku nenaplňuje, pod tíhou tlaku žádosti lidského srdce, staré jak lidstvo samo, podlehne a rituály přijme, povede to pouze k vzestupu falešného náboženství – ke svatokrádežnické organizaci, jinými slovy, k proti‑Tradici. Toto je v našem věku případ marxismu, jelikož zavedl přetvářku rituálního života. Prostý a upřímný slovanský rolník, který mezi mnohými dalšími čeká ve frontě před Leninovým mauzoleem kvůli krátké chvíli, kdy mu konečně bude dovoleno stanout v přítomnosti těla člověka, který z idejí Žida Marxe učinil základ světové revoluce, to je člověk víry. Přišel sem vykonat pouť, naplnit své oddané srdce, tak jako jeho otec chodíval do kostela k posvátným ikonám. Výživa pro srdce zůstává, anebo se pro něj znovu stala, důležitější než ta v žaludku. Zůstal by zde, bylo‑li by to třeba, po dva dny bez jídla a vody, aby prožil ten krátký čas, kdy mlčky projde kolem mumifikovaného těla Lenina. Ale srdce žije z pravdy, ze spojení s tím co jest, vždy a všude. Lži, kterým se věří, odklání od tohoto spojení a dříve či později zanechávají hlad po absolutnu. Ale celá filosofie Marxe, adoptovaná Leninem jakožto základ proletářského státu, je založena na do nebe volajících lžích: na tvrzení, že člověk není nic víc než co z něj dělá jeho ekonomické prostředí; na negaci jakékoli role dědičnosti, tedy i rasy; na negaci role nadřazených osobností (a ras) ve směřování dějin. Upřímný člověk, nábožensky oddaný svým Pánům, kteří vyzvedli tento omyl v teorii a rozpoutali s ní revoluci v celosvětovém měřítku, ten nevědomě slouží Silám rozkladu; přesně těm, které jsou ve více či méně dualistické terminologii více než jednoho tradičního učení nazývány „Silami propasti“.

Mezi doktrínami dvacátého století, které se zvou politickými, jsem si vědoma pouze jediné, která, zatímco je ve skutečnosti nekonečně více než jen „politická“, naplňuje stav sine qua non, bez něhož je pro Weltanschauung nemožné, dokonce i za pomoci rituálu, aby byl použit jako základ pro skutečné náboženství. Jmenovitě, musí spočívat na věčné pravdě, nesmírně převyšující lidstvo a jeho bezprostřední problémy, a to ani nezmiňuji konkrétní lidi kterým byla v počátku kázána a jejich soudobé potíže. Pouze jedna, říkám. Mluvím o skutečném árijském rasismu, jinými slovy, o hitlerismu.

***

V jedné části své knihy Sedm barev[3] Robert Brasillach popisuje ceremonii zasvěcování nových vlajek Třetí říše na jednom z největších každoročních shromážděních v Norimberku, na kterém byl sám přítomen. Po impozantním průvodu všech organizací působících při Nacionálně socialistické straně, Führer s vážným výrazem ve tváři vkročil před zraky pěti set tisíc diváků na schody ohromného stadionu, ve kterém v tu chvíli zavládlo absolutní ticho. Jeden po druhém zvedal nové prapory a dotýkal se jich s „Blutfahne“: standartou jež první následovníci nesli během Puče 9. listopadu 1923 a které krev Šestnácti mužů, kteří ten den padli, dává posvátný charakter. Tímto rituálem se každá vlajka této svaté přibližuje; jako ona je „nabita“ mystickým fluidem obsaženým v obětování Šestnácti. A francouzský autor poznamenává, celkem oprávněně, že on, jemuž náboženský smysl tohoto aktu uniká, „nerozumí ničemu z hitlerismu“. Jinak řečeno, zdůrazňuje, že tento akt je rituálem.

Ale tento rituál, ke kterému můžeme přidat mnoho dalších, by nikdy sám nepostačoval, aby hitlerismu dal charakter náboženství, kdyby hitlerismus sám již nebyl více‑než‑politickou doktrínou: Weltanschauung­em. A především by byl neschopný z něj učinit pravé náboženství, kdyby v základě tohoto Weltanschauungu nebyla věčná pravda a přístup, který nebyl (a není) ničím jiným než výpravou za věčností, i v tom co je proměnné – to je tradicionalistický přístup par excellence.

Tato slova se v roce 1969 mohou zdát divná, více než dvacet čtyři let po porážce Hitlerova Německa na bojištích a po kolapsu jeho politické struktury. Mohou se zdát zvláštní dnes, když v celé zeměpisné oblasti, kterou kdysi pokrývala Třetí říše, marně hledáme viditelné náznaky obrody národního socialismu takového, jak jej Führer zamýšlel, a kdy většina organizací, nad rámec hranic staré Říše, tvrdí, že právě ony zachrání odsouzené Hnutí, a přitom jsou pouhými vybledlými imitacemi bez srdce nebo žalostnými karikaturami, občas ve službě jiných cílů. Ale hodnota doktríny – její pravda – nemá nic společného s úspěchem nebo selháním jejích stoupenců v materiální rovině. Tento úspěch nebo selhání závisí na souladu či nesouladu doktrín s aspiracemi lidí v dané historické době a rovněž na faktu zda následovníci jsou, nebo nejsou, ve vojenském, diplomatickém a propagandistickém úhlu pohledu, schopni působit sami – a tudíž následně i působí – proti svým soupeřům. Skutečnost, zda doktrína je nebo není vyjádřením kosmické pravdy, ta zde nehraje roli. Ale v dlouhodobém výhledu se tomu doktríny podřizují, příznivě či nepříznivě, v tom smyslu, že společnost odmítající připustit učení harmonie s věčnými zákony a raději preferující lži pracuje na svém vlastním rozkladu, jinými slovy, zatracuje sebe sama.

Je pravdou, že hitleristé byli v roce 1945 poraženi na všech frontách; je pravdou, že Třetí německá říše byla rozervána; je pravdou, že Nacionálně socialistická strana už neexistuje; že v Německu ani nikde jinde už nevisí z oken vlajky se svastikou a na ulicích nikdo nevzpomíná Führerovo jméno a nikdo nevydává knihy k uctění jeho památky. Je pravdou, že tisíce Němců byly učeny Jím pohrdat a nenávidět Ho, Jej, kterého jejich rodiče tolik milovali, a o něhož a jeho učení se miliony přestaly zajímat, jako kdyby vůbec nikdy nežil. Přesto však neméně pravdivé je, že podstata hitlerovské doktríny je samotným vyjádřením věčných zákonů; zákonů, jež vládnou nejen člověku, ale celému životu; jež představují, jak jsem napsala v jedné své německy psané knize, „moudrost hvězdného nebe“[4], a že volba nabízená světu je tudíž ta samá, jako byla před rokem 1945. Je to buď akceptování této skutečnosti, jež není jen lidskou moudrostí, ale je ve shodě s duchem Přírody, kterého hitlerismus zahrnuje, nebo rozklad, etnický chaos, degenerace lidstva – oddělení od Srdce kosmu; zatracení. Je to – opět mými slovy – „Hitler, nebo peklo.“[5]

Zdá se, že lidé našeho světa si zvolili peklo. Upadající lidstvo takto volí vždy. Je to zcela jasné znamení toho, že se nacházíme v tom, co Hindská tradice zve Kalijugou, Temným věkem.

Ale jeden věk střídá druhý a zákony řídící jejich sled přetrvávají.

Je rovněž pravdou, že ve jméně hitlerismu bylo spácháno mnoho násilných skutků a právě to je nám tak tvrdohlavě vytýkáno davy dobře smýšlejících, „slušných“ lidí, hluboce lpících (aspoň teoreticky) na humanistických hodnotách.

Nicméně, existují dva druhy násilných skutků – nebo činů vedoucích k násilí – „spáchaných ve jménu doktríny“. Jsou takové, které jsou, v duchu doktríny, nezbytné nebo aspoň ospravedlnitelné v rámci okolností, během kterých k nim dochází. A jsou takové, které v žádném případě nenaplňují podmínky prvních a jejichž aktéři jsou naprosto mimo od doktríny, jejíž symboly viditelně nosí, než abychom je mohli považovat za její skutečné následovatele, a kteří ve skutečnosti reprezentují pouze sebe a využívají význam doktríny a autority, kterou jim doktrína propůjčuje, aby naplnili vlastní cíle, uspokojili osobní zášť nebo jednoduše popustili uzdu svých vášní. V době Třetí německé říše žili lidé, kteří odsuzovali Židy, protože upřímně věřili, že představují nebezpečí pro režim, jemuž svěřili bezpečí svého vlastního lidu. A rovněž žili v Říši lidé, kteří Žida odsuzovali – kteří profitovali z moci odsoudit jej, protože jim to režim umožnil -… protože toužili po jeho bytě. Byl tam i voják – nebo civilní pracovník – který poslouchal rozkazy. A také tam byl člověk který, díky své autoritě, propůjčené mu uniformou, spáchal kvůli svému vlastnímu hněvu, žárlivosti nebo jednoduše kvůli své přirozené brutalitě – nebo nezdravému potěšení – zbytečné akty násilí a krutosti, aniž mu to někdo rozkázal. Mezi pouze formálními stoupenci jakékoliv doktríny, a a fortiori té, která v principu nezavrhuje násilí, jsou vždy upřímní bojovníci i oportunisté; lidé sloužící své věci oddaností celého svého těla a duše i lidé předstírající tuto oddanost, využívající ji pro své vlastní cíle. (Záměrně píši „věci“, a ne „doktríně“, protože člověk slouží věci, tj. aplikaci doktríny, zhmotnění snu v čase, jež může jít se směřováním času nebo proti němu. Doktrína nemusí být pouze „službou“. Je pravdivá nebo nepravdivá v souladu nebo nesouladu se Zákony kosmu. Veškerá oddanost světa plus obětování milionů mučedníků by neuspěly ve snaze učinit ji pravdivou, pokud je od základů falešná. A zvučná negace jejích základních tezí všemi „akademiky“ a všemi knězi světa spolu s nenávistí všech lidí všech časů by neuspěla ve snaze učinit ji falešnou, pokud je pravdivá.)

Bezdůvodné akty násilí spáchané oportunisty přestrojenými za hitleristy, akty násilí maskované coby „státní záležitosti“ ani v nejmenším nekorespondující se zájmem Německé říše: aplikací hitlerismu na problémy Německa v dané době; zájmem, kterému tito oportunisté spíše škodí, než aby mu sloužili. Tím méně se dotýkají hitlerovské doktríny samotné. Skutky násilí spáchané v duchu hitlerismu – v souladu s jeho hlubokou logikou –, naprosto nezpochybnitelné ve své oprávněnosti, pravdivost této doktríny spíše ještě podtrhují. Uplatnění této skutečné doktríny – tedy té vyjadřující samotné zákony života – ve, přestože privilegované, tak stále společnosti Věku temna, tedy takové společnosti, která je, spolu s celým lidstvem, navzdory svému technologickému pokroku, a snad i právě kvůli němu, z pohledu Přírody v regresi, je možné pouze „proti času“; proti všeobecnému směřování úpadku, charakteristickému pro Věk temna. A to je bez násilí fyzicky nemožné.

***

Podle mých znalostí byl jediným světovým náboženstvím šířícím se prakticky bez násilí buddhismus. A povšimněte si, že buddhismus je náboženstvím sebezapření, náboženstvím „vyhynutí“ par excellence; jeho absolutní užívání by vedlo k vyzdvihování celibátu – jako u jeho indického současníka džinismu a jako u katarů o mnoho století později – nebádaje tak lidstvo k opuštění planety. Křesťanství, soustředěné kolem lásky k člověku, jenž jediný ze všech živých bytostí byl stvořen (aspoň podle nich) „k obrazu božímu“, se zeširoka šířilo úplatkářstvím a násilím pod záštitou králů a císařů, kteří věřili, že poslouží jejich zájmům, když přijmou křesťanství za státní náboženství a vnutí jej porobeným národům. Křesťanskou expanzi značily nespočetné zločiny proti člověku – obecně řečeno, proti nadřazenému člověku – počínaje masakrem roku 782, provedeným na příkaz Karla Velikého ve Verdenu na Alleře, při kterém bylo zabito na čtyři tisíce pět set německých náčelníků věrných víře v bohy svých otců, a konče řezničinou svaté inkvizice – zločiny, jež nezasahují nic co křesťanství převzalo z věčné Tradice, která zůstává neotřesena. A vystupuje jako náboženství, jehož zakladatel sám prohlásil, že jeho království „není z tohoto světa“; tudíž jako náboženství, kterému je v zásadě násilí cizí. Je‑li tomu tak, pak činy násilí jeho stoupenců vůbec nesnižují jeho hodnotu jako takovou, a je tomu ještě více tak se stoupenci doktríny, jež není soustředěna kolem člověka, ale kolem Života a boje bez konce, které v sobě nese – jde o doktrínu jako hitlerismus, jejíž duch a aplikování na tomto světě může jít pouze proti směřování naší doby – a které vůbec nenarušují dokonalost ve vyjádření neměnných zákonů.

Čistě politická doktrína je hodnocena dle svých úspěchů. Doktrína, která spíše získá posvěcení rituálem – pokud ho již nezískala – je posuzována svým přístupem k věčnosti bez ohledu na následky, příznivé či nepříznivé, které se proti ní v politické rovině nahromadí.

Dne 28. října 1953 mi před několika kamarády, kteří se v malém počtu shromáždili v Holzmindenu na řece Weser, hitlerovec Félix F. řekl: „Do roku 1945 jsme byli strana; po roce 1945 budeme jádrem velké mezinárodní víry.“ Bez pochyby věřil, že dokonce i v našich časech všeobecného úpadku byli ti Silní árijské krve stále početní a dostatečně uvědomělí, aby se spojili do „velké mezinárodní víry“, jediné doktríny jich hodné.

Pouze budoucnost nám poví, zdali měl pravdu, nebo ne. Ale dnes tvrdím, že i kdyby se z hitlerismu osekalo vše co může být – dočasně – nahodilé v jeho prvním vyjádření jakožto politické doktríně, hitlerismus nikdy nebyl přijat Árijskou elitu všude kde existuje, přesto však zůstává Cestou silných, otevřenou a vedoucí k věčnosti, jejich asketismem, po všechny věky urychlené dekadence, po všechny „konce věků.“

***

Všechna pravá náboženství, tedy všechna ta, jež jsou slučitelná s Tradicí, vedou s jistotou k věčnosti. Ale žádné z nich k ní nevede stejné lidi. Náboženství „vyhynutí“, jak je nazývám – jako je budhismus, džinismus a později kataři – vedou ztracené a zoufalé, pro které je absence naděje utrpením, vedou odmítnuté a zlomené bojem bez konce, kteří usilují o jeho „opuštění“. Doktríny hlásající čin v nezaujatém odstupu a entuziasmu bez naděje jsou určené Silným, těm, které boj, i když třeba „zbytečný“, nikdy neunaví, a kteří nepotřebují ani předjímající vizi ráje po smrti ani „lepší svět“ pro své syny a vnuky. Nic z toho nepotřebují, aby horlivě bojovali až do konce kvůli tomu, že to je pro ně povinnost.

Hinduistická Varnášramadharma – náboženství založené na přirozené hierarchii kast (tudíž ras, hinduistické kasty jsou dědičné a nemají společného nic s tím, co lze získat) a přirozeného řádu povinností během lidského života – je náboženstvím Silných. Vévodí mu doktrína nezaujatého činu, taková, jaká k nám promlouvá z Bhagavadgíty. Toto náboženství bylo bez pochyby považováno za základ tradiční společnosti, jistě již v sestupu – sestup začíná v každém pozemském cyklu na konci prvního věku zvaného Věk pravdy, Satjájugy neboli Zlatého věku – ale v neporovnatelném s naší společností, protože je nekonečně blíže k ideálnímu či božskému řádu.

Hitlerismus pojímán ve své podstatě, tj. bez všeho co ho politicky nebo ekonomicky váže ke konkrétnímu času, je náboženstvím Silných árijské rasy, jakožto opozice ke světovému sestupu; světu etnického chaosu, pohrdajícímu živou Přírodu, pošetile velebícímu „člověka“ se všemi jeho slabinami, velebící morbidní, výstřední „jedince“, odlišné od jiných bytostí; světu lidského sobectví (individuálního i kolektivního), ohavnosti a zbabělosti. Je reakcí Silných této rasy, původně vznešené, na takový svět. A tím, co nabízí všem svým bratrům v rase.

Paralelně s ním existují i další náboženství, jež velebí stejné hodnoty, stejný asketizmus odpoutaného odstupu, jež stejně glorifikují boj bez konce a stejně uctívají Krev a Půdu, ale jež jsou určená jiným rasám – náboženství v některých případech velmi stará, ale neustále obnovovaná, znovu přehodnocovaná, díky vitalitě svých následovníků. Šintoismus,[6] postavený na zbožštění hrdinů, předků, slunce a samotné japonské půdy je jedním z nich. Jak mi v roce 1940 řekl jeden Japonec: „Váš nacionální socialismus je v našich očích západním šintoismem; je naší vlastní filosofií světa, vymyšlenou Árijci a kázanou Árijcům.“ (Běda! V Gamagori, nedaleko Hirošimy, zbudovali Japonci chrám k uctění Tódža[7] a všech, které vítězové roku 1945 popravili coby „válečné zločince“. Kdy my uvidíme stát v Německu památníky, když ne „chrámy“, k poctě a slávě všech Němců pověšených 6. října 1946 a dále až do 7. června 1951, za jejich věrnost svému přesvědčení, jež je rovněž naším, a za plnění své povinnosti?)

Ale to je jiná otázka.

Vraťme se k tomu, co představuje věčnost u hitlerismu, tedy co je v něm nejen více‑než‑politického, ale rovněž více‑než‑lidského – kosmického – charakteru jeho základních pravd, konkrétně ke všemu týkajícímu se rasy, biologické skutečnosti, a lidské, historické a sociální reality.

Führer všem svým krajanům, a nejen jim, ale i všem svým bratrům v rase a všem lidem dobré rasy řekl: „Vy jste ničím, váš lid je vším.“ K tomu v bodě čtyři ze slavného pětadvacetibodového programu, který představoval program Nacionálně socialistické strany, naznačuje, co v jeho očích určuje podstatu konceptu „lidu“: „Státním občanem může být pouze soukmenovec. Soukmenovcem je pouze ten, kdo je německé krve, bez ohledu na vyznání. Žádný Žid nemůže proto být soukmenovcem.“[8]

Je to návrat, prostý a jednoduchý, ke starověkému pojetí lidu: zcela jistě pojetí germánskému, ale stejně tak řeckému a římskému, než se z Říma stalo císařství všech lidí, nebo téměř všech. Je to negace římského přístupu staletích dekadence, jež dovoloval každému obyvateli Říše, každému poddanému císaře, stát se „římským občanem“, ať už byl Židem jako Pavel z Tarsu nebo Flavius Josephus či Arabem jako císař Philippus – později postačilo být „křesťanem“ stejné církve jaké byl i císař, aby se člověk stal byzantským „občanem“, s možnostmi dokonce zastávat nejvyšší úřady.[9] Je to také popření idejí „národů“ a „občanů“ jak je představila francouzská revoluce, kdy na návrh Abbého Grégoirea a dalších, ústřední národní shromáždění prohlásilo za „Francouze“ všechny Židy žijící ve Francii a mluvící francouzsky.

Jinými slovy, je‑li lid historickou a sociální skutečností, se svou vlastní pamětí, slavnou i bolestnou, společnými zvyky a jistým druh společného jazyka coby faktory soudržnosti jeho členů, je rovněž víc než to. Je součástí širší rasy. Árijské nebo mongoloidní, australoidní, negroidní nebo semitské. Aniž by přestal takový lid být skutečným lidem, může obsahovat větší či menší poměry rozdílných podskupin, za předpokladu, že všechny jsou součástí větší rasy, ke které náleží. (Sám Führer byl fyzicky směsicí „alpínce“ a nordika a možná i jiných. Brilantní a věrný Goebbels byl téměř čistý mediteránec. A nejsou jediní z velkých Němců nebo známých osobností Třetí říše, kteří nebyli stoprocentními nordiky.)

Je to rasa v širším smyslu slova, jež dává lidem homogenitu v průchodu časem; jež přetrvává navzdory politickým a ekonomickým zvratům, vždy ten samý lid, a skrze co se jedinec, zřeknuvše se vlastního a odevzdáním se zcela do služeb své rasy, přibližuje věčnosti.

Mohli bychom nepochybně říci, že ani národ, ani rasa ani lidstvo – dokonce ani život na této planetě – nepřetrvá navěky. Avšak „trvání“, jež je „časové“, nemá nic společného s mimočasovou věčností. Není to nekonečné následování generací, fyzicky a morálně více či méně sobě podobných, ale ideál archetypu, kterému se tyto generace do určité míry blíží; je to perfektní typ rasy, ke kterému každý jedinec této rasy více či méně tíhne. To je to, co my považujeme za „věčnost rasy“. Lid, který i uprostřed etnického chaosu, rozpínajícího se na Zemi víc a víc, „věnuje tolik péče“ k prevenci křížení a „vyzdvihování svých nejlepších rasových elementů“, píše Führer, „se zákonitě jednoho dne musí stát vládcem celého světa,“[10] (samozřejmě za předpokladu, že se jedná o dynamický a kreativní národ). Proto přežije; zůstane skutečným lidem, zatímco každý z jeho konkurentů, stále více a více zaplavovaný heterogenními elementy, přestane být tím, kým byl – a ze stejného důvodu zmizí podstata (a bdělost) obětavosti jedince.

Upřímný člověk, který ve shodě s duchem árijského rasismu, tj. hitlerismu nebo jiného vznešeného rasismu, upozadí sám sebe před svým skutečným lidem; člověk, jehož přáním není nic jiného než mu nadevše sloužit, který ušlape veškeré osobní zájmy, peníze, potěšení, slávu svého vlastního jména; takový člověk dosáhne věčnosti. Jeho dobré občanství je věrnost a asketizmus.

Ale potřebuje skutečný lid, kterému by sloužil. Ten, kdo je věrný smíšenému „lidu“, jinými slovy lidské komunitě bez rasy a určitého charakteru, „lidu“ pouze jménem, mrhá svým časem. Jeho skutky jsou trochu méně šokující než těch lidí, kteří se zavážou ke službě hendikepovaným, retardovaným, trpícím nedostatky, tedy ke službě lidskému popření, protože kříženec, je‑li zdravý na těle, je přesto celkem užitečný. Stejně tak, bylo by dobré pro hodnotného jedince, který se zrodí z lidu jež hodnotný není, aby se pokorně oddal řádnému lidu nadřazené rasy, nebo aby byl ochotný žít nevinným životem, krásným ne­‑lidským životem, ve kterém by chránil zvířata a stromy proti člověku, anebo pokud může, aby obě tyto aktivity zkombinoval. Snad potom – připouštíme rozšířenou indickou víru v nepoznatelnou skutečnost – se jednoho dne zrodí v lidské komunitě, jež jej bude hodna… za předpokladu, že nejednal s ohledem na takovou čest, že po ní nikdy netoužil.

***

Nikdy neopomeňte, že rasa – rasový archetyp k němuž všechny generace stejné krve tíhnou (s větším či menším úspěchem) – je do jisté míry viditelná a hmatatelná věčnost; je to jediná věčnost dostupná všem živočichům, díky které se, prostým žitím – věrným a pevným prodlužováním trvání jejich druhu, bez přemýšlení – již dostali mimo čas, dveřmi individuálního zřeknutí.

Je zvláštní, že čím více jim je cizí řeč a myšlení, tím neotřesitelně věrnější jsou své rase.

Pokud člověk připouští, jak jsem sama ochotně učinila, že „božské přespává v kameni, budí se v rostlině, cítí ve zvířeti a myslí v člověku“ (nebo aspoň v některých lidech), musí prvně obdivovat, ve všech tělesných schránkách stejného chemického složení, tedy podobné struktury atomů, které perfektně sedí „typu“ jež reprezentují a který nemohou popírat, harmonii, kterou nazýváme jejich společnou úlohou. Také by obdivoval věrnost každé z rostlin – od dubu, cedru, banánovníku až po prostou pampelišku – jejich rase. Zde vůbec nepřipadá v potaz spontánní křížení. A to ani u zvířat, dokud zůstávají „v přirozeném stavu“, tj. mimo kontakt s člověkem, včetně těch tzv. „nejprimitivnějších“ lidí – těch, kteří zůstali nebo později sestoupili (skrze bídu slov a absenci myšlení) na úroveň primáta trpícího nedostatkem artikulovaného jazyka, nebo ještě nižší úrovně. Míšení započalo s ďábelskou pýchou zrozenou Řeči: s pýchou, jež donutila člověka uvěřit, že on sám je bytost mimo a proti železným zákonům tohoto světa a Života; to ho donutilo vykopat pomyslný příkop mezi sebou a všemi ostatními živočichy; to ho povzbudilo umístit celý svůj druh na piedestal; ve jménu falešného bratrství Řeči pohrdat do nebe volající rasovou nerovností a myslet si, že by beztrestně mohl k sobě přivést to, co Příroda oddělila; že je „nadřazený“ tomuto zákazu, tomuto božskému zákonu.

Uprostřed etnického chaosu, uprostřed epochy světového fyzického a morálního sestupu představuje hitlerismus vyšší snahu k přivedení árijského myšlení zpět k respektu vůči kosmickému řádu tak, jak je stvrzen zákony vývoje, zachování a rozkladu ras, zpět k ochotnému podvolení se Přírodě, naší Matce – a vést zpět, klidně i silou, nemyslící Árijce, kteří jsou i přesto hodnotní kvůli možnostem jejich potomků. Kult „lidu“ – spolu s krví a půdou – vede ke kultu rasy společnému lidem jedné krve a věčných zákonů, jež dohlíží na jejich zachování.

Poznámky

  1. ^ Český překlad podle „Kain – báseň Leconte de Lisle“, přeložil Jaroslav Vrchlický (V Praze 1880), pozn. překl.
  2. ^ Čistá, tvrdá, jistá. Pozn. překl.
  3. ^ Robert Brasillach, Les Sept Couleurs (Paříž: Editions Plon 1939). Dne 6. února 1945 „Svobodná vláda“ Charlese De Gaullea Brasilacha popravila za zradu, pozn. angl. ed.
  4. ^ „Die Weisheit des sternhellen Weltraumes“ v Hart wie Kruppstahl [Tvrdý jako Kruppova ocel], zkompletované v roce 1963.
  5. ^ „Hitler or Hell,“ v Zlato v peci (Kalkata: A. K. Mukherji, 1952), str. 286; napsáno v letech 1948-49.
  6. ^ Viz esej Sávitrí Déví, „Shinto: The Way of the Gods.“
  7. ^ Hideki Tódžó (30. prosince 1884 – 23. prosince 1948), japonský generál a ministr – pozn. překl.
  8. ^ Text pětadvacetibodového programu.
  9. ^ Jako například Leon „Arménský“, který dokonce dosáhl až na byzantský trůn.
  10. ^ Mein Kampf, vydání 1935, str. 782 (český překlad Slavomír Michalčík [Praha: Otakar II., 2000] str. 507.)
Reklamy
komentáře 4 leave one →
  1. Antal permalink
    03/10/2012 19:17

    Moc dobrý text!
    Až na ty hrubky. Blbě koukám, nebo tam není odkaz na anglický zdroj?

  2. Vznešený permalink
    05/10/2012 07:55

    Obrovské DÍKY! Skvělá práce 😉

  3. 08/10/2012 17:48

    Za chyby se omlouvám, kdybys byl tak hodný a případné chyby poslal na email.
    Odkaz na anglický zdroj zde není, protože všechny texty, které od SD překládám jsou volně k dostání v Archivu, viz. odkaz v pravém sloupci. Pokud by čtenáři chtěli u každého textu odkaz i na zdroj není problém.
    Tento konkrétní text je v Archévu zde http://www.savitridevi.org/M&R_chapter_1.html nebo na CC, kde byl překlad publikován prvně http://www.counter-currents.com/2011/06/the-religion-of-the-strong/

  4. 15/10/2012 22:43

    Já samozřejmě nemyslel, ať se do toho hned pustíš 🙂 spíš třeba příště, když narazíš na nějakou větší chybu tak ji konkrétně napsat ap.
    O zvláštním blogu jsem taky přemýšlel, ale zase mi to teď kdy má SD tak málo textů v češtině přijde zbytečný, až toho bude víc tak určitě něco podobného udělám a zřejmě by se SD o tento nový blog dělila i s dalšími, třeba Miguelem Serranem, od kterého chci také časem něco přeložit.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: