Skip to content

Sávitrí Déví – Cyklické vnímání dějin

08/10/2012

Překlad první kapitoly knihy „The Lightning and the Sun“ („Blesk a Slunce“).

***

Myšlenka pokroku – neomezeného lepšení – je čímkoliv jen ne myšlenkou dnešní doby. Je pravděpodobně stará jako nejstarší zdárný pokus člověka o zlepšení jeho materiálního zázemí a zlepšení možností útoku a obrany, skrze technické dovednosti. Ty byly alespoň po mnoho staletí příliš cenné, než aby se jimi pohrdalo. Ba spíše při svém leckdy až mimořádně dobrém využití byly nezřídka kdy oslavovány jako něco téměř božského. Například vždy se spřádaly mnohé úžasné legendy kolem lidí, kteří různými prostředky byli schopni fyzicky sami sebe povznést nad Zemi, ať už to je příběh o Etanaovi z Erechu, který „nesen na křídlech orla“ vzlétl na nebesa, nebo příběh o slavném Ikarovi, nebohém předchůdci našich dnešních letců, nebo příběh o bratrovi Manca Capaci, Aucaovi, jenž byl podle pověsti obdarován „skutečnými“ křídly, která nakonec sloužila stěží lépe než ta Ikarova.[1]

Ale mimo neuvěřitelné výkony hrstky jedinců se lidé starověku vyznamenali celou řadou hmotných úspěchů. V Sumeru se mohli pochlubit zavlažovacím systémem; v Egyptě, a o staletí později i ve Střední Americe, výstavbou pyramid, které nám odhalují úžasné astronomické znalosti; palácem s lázněmi a kanalizací v Knóssu; vynálezem válečných vozů po vynálezu luku a šípu, přesýpacích hodin po hodinách slunečních – zkrátka přesně tolik objevů, aby se jim z namyšlenosti zatočila hlava a začali si být přehnaně jisti osudem svých civilizací.

Ale, přestože sami chápali hodnotu vlastní práce a zcela jistě velmi brzy pojali představu o možnosti – a snad nabyli i jistotu – neomezeného technického pokroku, nikdy nevěřili v pokrok obecně, v pokrok ve všech směrech, v pokrok v který, zdá se, mnoho našich současníků věří. Všechny důkazy vypovídají, že pevně lpěli na tradiční myšlence cyklického vývoje a navíc měli tolik zdravého rozumu přiznat si, že žijí (z podnětu všech svých výdobytků) právě na začátku táhlého sestupu, tvořícího jejich – a náš – „cyklus“. Ať už Hindové či Řekové, Egypťané nebo Japonci, Číňané, Sumerové nebo starověcí Američané – nebo dokonce Římané, „nejmodernější“ ze starověkých národů – všichni umisťovali „Zlatý věk“, „Věk pravdy“,[2] vládu Krona nebo Ra, nebo jakýchkoliv jiných bohů na Zemi, — ten velkolepý Počátek pomalého sestupu odvíjející se historie, a je jedno jak je nazýván – daleko za sebe, do minulosti.

A věřili, že návrat podobného Věku, jak předpovídaly jejich vlastní posvátné spisy a ústní tradice, nezáležel na vědomém úsilí člověka, ale na železných zákonech, neoddělitelných od samé podstaty viditelného a hmatatelného všeprostupujícího projevu; na kosmických zákonech. Věřili, že vědomé úsilí člověka je pouhým projevem těchto zákonů v praxi, vedoucí svět ať už dobrovolně či nedobrovolně k osudu mu předurčenému; zkrátka, že dějiny člověka, stejně jako dějiny ostatních živých tvorů, jsou pouze detailem v v kosmické historii bez počátku a bez konce; jsou opakujícím se výsledkem vnitřní Nevyhnutelnosti, jež v Čase svazuje všechny jevy.

A stejně jako dávní lidé mohli přijmout tuto představu o vývoji světa, zatímco stále plně využívali veškerého technického pokroku svých možností, tak stejně mohou do dnešních dní – a činí tak – tisíce lidí vychovaných v blednoucím světle starých kultur soustředěných kolem týchž tradičních názorů, a rovněž v samém středu přespříliš hrdých průmyslových kultur, kde je jen pár zbloudilých jedinců schopno myslet samo za sebe. Právě ti nahlížejí na historii lidstva z podobné perspektivy.

Zatímco žijí zdánlivě jakožto „moderní“ muži a ženy – užívajíce elektrických fénů, žehliček, telefonů a vlaků, a letadel, mohou-li si je dovolit – přiživují ve svých srdcích hluboké opovržení nad dětinskou namyšleností a nafoukanými nadějemi naší doby, a nad různými recepty na „záchranu lidstva“, které horliví filosofové a politikové vypouštějí do světa. Vědí, že nic nemůže „zachránit lidstvo“, protože lidstvo se blíží konci svého současného cyklu. Vlna, jež jej nesla po tolik tisíciletí, se roztříští s celou svou zuřivostí nabyté rychlosti, a znovu se rozplyne v hlubinách neměnného Oceánu nediferencované existence. Povstane; znovu, některý den, s neočekávaným majestátem, protože takový je zákon vln. Ale mezitím nemůže být pro zastavení učiněno nic. Nebozí – hlupáci – jsou ti, kteří z nějakého důvodu, jejž znají jen oni sami, – zřejmě kvůli vlastnímu nadsazenému mínění o tom, co bude ztraceno – by vlnu rádi zastavili. Privilegovaní – moudří – jsou ti nemnozí, kteří jsou si plně vědomi narůstající zbytečnosti dnešního lidstva a jeho tolik vychvalovaného „pokroku“, tedy ti, kteří vědí jak málo bude ztraceno v nadcházejícím nárazu a těší se na něj s radostným očekáváním, jako na nezbytnou podmínku nového počátku – nového „Zlatého věku“, sluncem zalitého hřbetu příští, na hladině nekonečného Oceánu života se dlouze táhnoucí vlny.

Těmto privilegovaným – mezi které sebe počítáme – se celá následnost „současných událostí“ jeví ve zcela odlišném světle než zoufalým věřícím „pokrokářům“ nebo lidem, kteří přestože akceptují cyklické vnímání dějin a tak považují nadcházející srážku za nevyhnutelnou, tak stejně litují, že vidí civilizaci, ve které žili, blížit se vstříc své zkáze.

Pro nás jsou okázalé ideologie „ismů“, za které nás žádají naši současníci o oddanost, dnes, v roce 1948, všechny stejně zbytečné: odsouzené ke zklamání, porážce a nakonec k odmítnutí většinou, jestliže v sobě mají něco skutečně vznešeného; nebo k zažití dočasného rámusivého úspěchu, jsou­-li dostatečně vulgární, nabubřelé a duši ubíjející, aby se zalíbily narůstajícímu počtu mechanicky založených otroků, kteří se hemží po naší planetě, vydávajíce se za svobodné lidstvo; to vše je předurčeno nakonec prokázat svou zbytečnost. Starobylá náboženství, jež nyní velmi rychle vycházejí z módy jak se moderní „ismy“ stávají stále populárnějšími, nejsou zbytečná o nic méně – nejsou­-li dokonce zbytečná více: struktury organizované pověrčivé prázdnoty, prosté veškerého skutečného vnímání Božskosti, nebo – mezi sofistikovanějšími lidmi – pouhé konvenční stránky sociálního života nebo systému etiky (a to jen základní etiky) okořeněné špetkou zastaralých rituálů a symbolů, u nichž se někdo stěží pídí po původním významu; prostředky v rukou zkušených lidí u moci ke zklidnění prosťáčků s cílem permanentní poslušnosti; vhodné názvy, kolem nichž je snadné shromáždit národní tužby nebo sbíhající se politické tendence, či v krajním případě jen slabochy a fanatiky: to je to, čím prakticky všechna jsou – vše, na co byla během několika století redukována – a to bez výjimky. Jsou mrtvá. Mrtvá jako staré kulty, jež vzkvétaly dávno před nimi, s tím rozdílem, že takové kulty již ustaly vydávat smrtelný zápach, zatímco dnešní, tzv. „žijící“, jsou stále ve fázi, kdy smrt je neoddělitelná od rozkladu. Od žádného náboženství – ani od křesťanství ani islámu a dokonce ani od buddhismu – nelze očekávat „záchranu“ čehokoli ze světa, který si kdysi dílem podmanilo; nic nemá obvyklé místo v „moderním“ životě, který je v podstatě prostý veškerého vědomí o věčnosti.

V „moderním“ životě nejsou činy, které by nebyly marné, snad krom těch s cílem uspokojit hlad lidského těla: pěstování rýže; pěstování pšenice; sběr kaštanů v lese nebo brambor na zahradě. Jedinou a rozumnou zásadou je nechat věci ať se samy vyvinou a čekat na příchod Ničitele, předurčeného udělat místo pro vybudování nového „Věku pravdy“: Toho, Jehož hinduisté zvou Kalki a oslavují ho jako desátou a poslední inkarnaci Višnua; Ničitele, Jehož příchod je podmínkou zachování Života, v souladu s věčnými zákony Života.

Víme, že všechno tohle bude znít naprosto pošetile stále rostoucímu počtu těch, kteří navzdory nevýslovným hrůzám našeho věku zůstávají přesvědčeni, že lidstvo činí „pokrok“. Bude se to jevit jakožto cynické i mnohým z těch, kteří přijímají naši víru v cyklický vývoj, jenž je univerzální a tradiční vírou, vyjádřenou v básnické podobě ve všech svatých textech na světě, včetně Bible. Na tuto možnou kritiku odpovídat ani nebudeme, protože je založená na čistě emocionálním přístupu, jenž nám není vlastní. Můžeme se však pokusit poukázat na marnivost oblíbené víry v „pokrok“, ač pouze kvůli zdůraznění racionality a pádnosti teorie cyklů, která tvoří pozadí trojí studie, jež je předmětem této knihy.

***

Hlasatelé víry v „pokrok“ předkládají řadu argumentů, aby dokázali – sobě i ostatním – že naše doba, se všemi svými nepopiratelnými nedostatky, je obecně lepší než jakákoli doba v minulosti a dokonce že vykazuje jasné známky zlepšení. Není možné detailně analyzovat všechny jejich argumenty. Ale můžeme snadno rozkrýt bludy skryté v těch nejběžnějších a patrně nejvíce „přesvědčivých“ z nich.

Všichni obhájci „pokroku“ kladou obrovský důraz na takové věci jako je gramotnost, „svoboda“ jednotlivce, rovné příležitosti pro všechny lidi, náboženská tolerance a „lidskost“, přičemž pokrok v této poslední zmíněné oblasti pokrývá všechny ty tendence, které se projevují v moderním zaujetí pro péči o děti, ve vězeňských reformách, lepších pracovních podmínkách, ve státní pomoci nemocným a chudým a samozřejmě, když už ne ve větší laskavosti, tak aspoň v menší krutosti vůči zvířatům. Oslnivé výsledky posledních let skrze vědecké objevy a jejich uvedení do praxe v průmyslu a jiných oblastech snažení jsou tím, u čeho se předpokládá, že ukazuje jak je naše doba skvělá. V tomto bodě nebudeme diskutovat, jelikož jsme již dali zcela jasně najevo, že vůbec nepopíráme nebo nesnižujeme důležitost technického pokroku. Co popíráme je existence jakéhokoli pokroku v hodnotě člověka jako takového, ať už jednotlivce nebo kolektivu. A naše reakce na universální gramotnost a ostatní další vysoce ceněné „známky“ zlepšení, na které jsou naši současníci tolik pyšní, pramení právě z této perspektivy.

Věříme, že hodnota člověka – jako hodnota každého tvora, v důsledku – spočívá nikoli pouze na intelektu, ale na jeho duchu: na schopnosti uvědomit si to, co kvůli nedostatku přesných slov nazýváme „božským“, což je to, co je pravé a krásné za vším zhmotněním, to, co zůstává mimo čas (a je tudíž nezměnitelné) ve všech proměnách. Věříme tomu s tím rozdílem, že v našich očích — v příkrém rozporu s tím čemu křesťané věří — je vlastnost uvědomovat si božské úzce spjata s rasou a fyzickým zdravím; jinými slovy, že duch je cokoli, jen ne nezávislý na těle. A nevidíme, že by různá zlepšení ve vzdělání a sociálních oblastech, ve vládě nebo dokonce v technice, kterých jsme dnes svědky, buď učinila z jednotlivých mužů a žen hodnotnější jedince v tomto smyslu, nebo vytvořila nový ustálený typ civilizace, ve které jsou možnosti všestranné lidské dokonalosti, takto chápané, vyzdvihovány. Zdá se, že dnes jsou Hindové jedinými lidmi, kteří díky své tradici sdílí naše názory; a kteří v průběhu času nezvládli zachovat božský řád – vládu přirozených vládnoucích kast. A my, jediní lidé na Západě, kteří se ji pokusili v moderní době obnovit, jsme byli po materiální stránce zničeni zástupci těch sil falešné rovnosti, které dnešní svět nazývá silami „pokroku“.

Pokroku? – Je pravdou, že v dnešních dnech alespoň ve vysoce organizovaných (typicky „moderních“) zemích téměř všichni umí číst a psát. Ale co z toho? Umět číst a psát je výhoda – a to značná. Ale není to ctnost. Je to nástroj a zbraň; prostředek k dosažení cílů; bez debat velmi užitečná věc; ale nikoli účel sám o sobě. Konečná hodnota gramotnosti závisí na účelu, ke kterému je užita. A k jakému účelu je obecně užita dnes? K pohodlí či zábavě těch, kteří umí číst; k nějaké reklamě nebo krajně nevhodné propagandě – mající za cíl buď vydělat peníze anebo získat moc – od těch, kdo je píší; samozřejmě občas, prostřednictvím obou, za účelem nabytí či šíření nezaujatých vědomostí o pár věcech, které stojí za to vědět; k nalezení výrazu nebo k možnosti vyjádření těch několika málo hlubokých pocitů, které mohou člověka vyzdvihnout k vnímání věčných věcí, ale to ne tak často dnes, kdy je sotva jeden člověk z deseti tisíc schopen porozumět symbolice psaných slov. Obecně dnes většina mužů a žen, které zákonem povinné vzdělání učinilo gramotné, používá psaní ke komunikaci osobní úrovně s postrádanými přáteli a příbuznými, k vyplňování formulářů – což je jedna z mezinárodně rozšířených činností civilizovaného lidstva – nebo k zaznamenání jen lehce užitečných, ale jinak zcela nicotných věcí, jako je něčí adresa či telefonní číslo nebo datum návštěvy holiče či zubaře nebo seznam věcí čistého oblečení čekajícího v prádelně. Lidé čtou, aby „vyplnili čas“, protože mimo dobu šedivé práce není pouhé myšlení již tak intenzivní a natolik zajímavé, aby sloužilo takovému účelu.

Víme, že rovněž žijí lidé, jejichž život byl veden k nějakému nádhernému osudu knihou, básní – pouhou větou – jež si ve svém dětství přečetli, jako Schliemann, který velkolepě utratil na archeologických vykopávkách jmění trpělivě a pečlivě shromažďované po čtyřicet let depresivní lopoty, jen kvůli dojmu, jenž na něm jako na chlapci zanechal nesmrtelný příběh o Tróji. Avšak takoví lidé žili vždy, i před zákonem povinným vzděláváním. A příběhy, které někdo pouze vyslechl a pamatoval si je, nebyly o nic méně inspirativní než příběhy, které se dnes čtou. Skutečné využití všeobecné gramotnosti musí být hledáno jinde, pokud vůbec někde. Nenachází se ve zkvalitnění ani výjimečných mužů a žen ani v gramotnosti milionů, ale spíše ve skutečnosti, že se tyto miliony stávají velmi rychle intelektuálně línými a tudíž naivně důvěřivějšími než kdy jindy – a nikoliv méně -; stávají se snadněji oklamatelnými, náchylnějšími k tomu být vedeni jako ovce bez známky protestu. Stačí jim v tištěné formě a tudíž jevící se jako „vědecké“ poskytnout nesmysly ke spolykání. Čím vyšší je všeobecná úroveň gramotnosti, tím snadnější je pro vládu kontrolovat denní tisk, rozhlas a vydavatelství – tyto moderní prostředky působení na mysl, kterým téměř nelze vzdorovat – a tak si držet masy a „inteligenci“ pod palcem, aniž by cokoliv tušily.

Mezi zeširoka negramotnými, avšak tím více aktivně myslícími lidmi, kterým bylo otevřeně vládnuto starým autokratickým způsobem, mohl vždy nějaký prorok, mluvčí bohů nebo skutečné kolektivní touhy, doufat ve vstup mezi sekulární autoritu a lid. Ani sami kněží si nikdy nemohli být jisti tím, že udrží lid v poslušnosti na věky. Lid si mohl zvolit a naslouchat prorokovi, pokud chtěl. A občas tak i činil. Dnes, kdekoliv je běžně rozšířená všeobecná gramotnost, je čím dál menší šance, že se objeví inspirující hlasatelé věčné pravdy – proroci – nebo i jen nesobečtí obhájci praktických změn své doby. Upřímné myšlenky, skutečně svobodné myšlenky, připravené ve jménu nadlidské autority nebo selského rozumu zpochybnit základy toho, co je oficiálně vyučováno a široce akceptováno, jsou méně a méně úspěšné. Znovu musíme zopakovat, že je snadnější zotročit gramotné než negramotné, i když se to na první pohled může zdát podivné. A je pravděpodobnější, že zotročení bude trvalé. Skutečné využití univerzální gramotnosti spočívá v zesílení stisku vládnoucí síly nad pošetilými a namyšlenými miliony. Zřejmě právě kvůli tomu nám je od nejútlejšího věku do hlav vtloukána myšlenka, že „gramotnost“ je požehnáním. Nicméně pravým požehnáním je schopnost myslet sám za sebe. A to vždy bylo a bude privilegiem menšiny, kdysi považované za přirozenou elitu a taky tak uznávanou. Dnes povinné masové vzdělávání a stále více standardizovaná literatura určená ke spotřebě „naučených“ mozků – jaký to mimořádný znak „pokroku“ – tíhne k redukci oné menšiny na nejmenší možný rozměr; a nakonec ji zcela potlačuje. To je to, co lidstvo chce? Je­-li tomu tak, pak lidstvo ztrácí své raison d’être a čím dříve takováto takzvaná „civilizace“ zanikne, tím lépe.

Co jsme řekli o gramotnosti, může být zhruba zopakováno o dalších dvou předních úspěších moderní demokracie: o „svobodě jednotlivce“ a rovnosti příležitostí každého člověka. To první je lež – a stále zlověstnější, jak jsou pouta zákonem povinného vzdělávání více a více beznadějněji stahována kolem celé lidské bytosti. To druhé je absurdita.

Jednou z nejkomičtějších nedůsledností průměrného občana moderního průmyslového světa je způsob, jakým kritizuje veškeré instituce starých a nejlepších civilizací, jako například kastovní systém Hindů nebo všeobjímající rodinný kult Dálného východu, to na základě toho, že prý mají sklon omezovat „svobodu jednotlivce“. Neuvědomuje si jak náročnější – či dokonce, jak zničující – je příkaz kolektivního orgánu který on sám poslouchá (z toho polovinu doby nevědomě) v porovnání s tradičními kolektivními orgány zdánlivě méně „svobodných“ společností. Kastovně nebo rodinně řízeným lidem Indie nebo Dálného východu skutečně nemusí být dovoleno dělat vše co se jim líbí v rámci mnoha nicotných a několika skutečně podstatných záležitostí každodenního života. Ale je jim ponechána možnost myslet si co chtějí, či přesněji co jsou schopni; mohou mít pocity v závislosti na své vlastní přirozenosti a vyjadřovat se zcela volně o velkém množství zásadních věcí; je jim dovoleno řídit svůj vyšší život způsobem, který považují pro sebe za nejmoudřejší, poté co jejich povinnosti vůči rodině, kastě a králi byly naplněny. Jedinec žijící pod vládou železa a oceli moderního „pokroku“ může jíst cokoli si hrdlo ráčí (do velké míry) a vzít si koho chce – naneštěstí! – a může jít kam chce (alespoň teoreticky). Ale je zpracován aby přijal záležitosti jinak výsostně individuální povahy – což jsou záležitosti, které pro nás mají skutečnou cenu –, přesvědčení, přístup k životu, škálu hodnot a do značné míry i politické názory, které mají sklon zesilovat mocný společenskoekonomický systém vykořisťování, ke kterému patří (ke kterému je nucen patřit, aby mohl žít) a pro nějž je pouhým výstupkem ozubeného kolečka. A co víc, je zpracován aby věřil, že být zoubkem kolečka v takovém organizmu je privilegiem; že bezvýznamnosti, které vnímá jako že je v nich vlastním pánem, jsou ve skutečnosti ty nejdůležitější – jediné skutečně podstatné. Je učen necenit si oné svobody úsudku o konečné pravdě, estetické, etické či metafyzické, o které je rafinovaně připraven. Přesto: je mu řečeno – v demokratických zemích vždy –, že je ve všech ohledech svobodný; že je „jedinec, odpovědný jen svému svědomí“, … Po letech důmyslného formování bylo utvořeno jeho „svědomí“ a celé jeho bytí tak důkladně podle vzorce, že již nadále není schopen reagovat odlišně. Jistě mnoho může takový člověk mluvit o „útlaku jedince“ v jakékoli společnosti, starověké i moderní!

Je možné uvědomit si, do jaké míry byla lidská mysl pokroucena, ať už úmyslně nebo nevědomě, ve světě, ve kterém dnes žijeme, ve chvíli když se setkáme s lidmi, kteří nikdy nepřišli do vlivu průmyslové civilizace, nebo když se někomu šťastně zadaří, aby se v dětství vzepřel zhoubnému tlaku standardizovaného vzdělání a zůstal tak svobodným v obklopení davu lidí jednajících tak, jak byli vychováni. Propast mezi myslícími a nemyslícími, svobodnými a otroky, je strašlivá.

Co se „rovných příležitostí“ týče, v pravdě řečeno, taková věc nemůže nikdy nijak existovat. Tím že Příroda vytváří muže a ženy s rozdílnou podobou i kvalitou inteligence, vnímavosti a síly vůle, s různým charakterem a temperamentem, sama rozdává ty nejvíce nerovné příležitosti k naplnění jejich ambicí, a to ať už jsou jakékoliv. Přecitlivělá a spíše slabá osoba si nemůže například představit stejný ideál štěstí nebo mít rovné šance na jeho dosažení jako ten, kdo se narodí s vyrovnanější povahou a silnější vůlí. To je zřejmé. A připočítáme­-li k tomu charakteristiky, které odlišují jednu lidskou rasu od druhé, tak bije absurdita samotné představy „lidské rovnosti“ do očí ještě mnohem víc.

Když naši současníci mluví o „rovných příležitostech“, myslí ve skutečnosti to, že v moderní společnosti – aspoň podle nich – má, a to stále více a více, každý muž a každá žena právě tolik příležitostí, jako kterýkoliv jejich bližní, k vykonávání práce pro níž se z přirozenosti hodí. Avšak to je pravda jen z části. Protože svět dneška – svět ve kterém dominuje průmysl a masová produkce – může nabídnout pouze takovou práci, ve které to nejlepší z pracovníkova já hraje pouze malou roli, nebo vůbec žádnou, jestliže je on či ona čímkoliv víc než průměrně chytrou a zručnou osobou. Řemeslník z generací rodiny řemeslníků, který mohl ve svém dennodenním spřádání látek, tkaní koberců, smaltování a dalších nalézt vyjádření toho, co je konvenčně nazýváno „duší“, i člověk kultivující půdu, v osobním spojení s Matkou Zemí a se Sluncem a ročními obdobími, takový člověk se stále více stává postavou minulosti. Také stále ubývá možností upřímným hledačům pravdy – řečníkům nebo spisovatelům –, kteří se odmítají stát hlasateli široce přijímaných myšlenek, onoho výsledku masové výchovy, které on či ona nezastává; hledačům krásna, kteří odmítají sklonit své umění před nároky populárního vkusu, o kterém ví, že je špatný. Takoví lidé musejí ztrácet tolik svého času neefektivním vykonáváním – a to s nechutí – stále té samé práce, pro kterou nejsou stavěni, to aby mohli vůbec žít, předtím než mohou zbytek času věnovat tomu, co by Hindové nazvali sádhanou – prací, jež jim jejich nejhlubší přirozenost určila: jejich životním údělem.

Myšlenka moderní dělby práce, shrnutá v často citované větě „správný člověk na správném místě“, se v praxi scvrkne na skutečnost, že každý člověk – každý z tupých, nevybíravých milionů – může být „naučen“ zastávat každé místo, zatímco nejlepším z lidí, jediným, kteří ještě stále ospravedlňují existenci neustále více zdegenerovaného druhu, není dán prostor vůbec žádný. Pokrok…

***

Zbývá ještě „náboženská tolerance“ dnešních dní a „humanita“ ve srovnání s „barbarstvím“ minulosti. Jsou to dva žerty, přinejlepším!

Vzpomeneme­-li na jedny z největších hrůz v historii – upalování „kacířů“ a „čarodějnic“ na hranici; hromadné masakry „pohanů“ a další neméně odpudivé projevy křesťanské civilizace v Evropě, v porobené Americe, v Goyi a na dalších místech –, je moderní člověk naplněn hrdostí v „pokrok“ dosažený, přinejmenším v jedné oblasti, od konce temných dob náboženského fanatismu. Ať už jsou naši současníci jakkoliv špatní, tak v každém případě vyrostli ze svého zvyku mučit lidi kvůli takovým „hloupostem“ jako je jejich představa o Svaté Trojici nebo jejich idea o predestinaci a očistci. Takový je postoj moderního člověka – protože teologické otázky pro jeho život ztratily veškerý význam. Ale ve dnech, kdy křesťanské církve pronásledovaly jedna druhou a podporovaly konverzi pohanských národů metodou krve a ohně, shlíželi jak pronásledovatelé tak pronásledovaní, křesťané i ti kteří chtěli zůstat věrni svým nekřesťanským vírám, na tyto teologické otázky jakožto na tak či onak životně důležité. A skutečným důvodem, proč již dnes nikdo není kvůli svému náboženskému přesvědčení vystaven mučení, není to že by se mučení stalo všem lidem v civilizaci „vyspělého“ dvacátého století odporným, ani že by se jednotlivci či stát stali „tolerantními“, ale jednoduše to, že mezi těmi kteří mají moc působit bolest se stěží najde někdo, kdo přikládá jakýkoliv živoucí zájem náboženské otázce, nemluvě teologii.

Takzvaná „náboženská tolerance“ moderního státu a jednotlivců vychází z čehokoliv jen ne z inteligentního chápání a lásky ke všem náboženstvím, jakožto k rozmanitým a symbolickým vyjádřením několika málo společných esenciálních a věčných pravd – tak, jak tomu je a vždy bylo u hinduistické tolerance. Jedná se spíše o výsledek silně ignorantského opovržení nad všemi náboženstvími; o lhostejnost vůči samotným pravdám, o jejichž znovu prosazení jejich různí zakladatelé zas a znovu usilovali. Není to vůbec žádná tolerance.

K posouzení jak dalece mají či nemají naši současníci právo chlubit se svým „tolerantním duchem“ je nejlepší pozorovat jejich chování vůči těm, na které rozhodně pohlížejí jako na nepřítele svých bohů: na člověka, který zastává názory protichůdné k těm jejich, týkající se ne nějakého teologického hašteření, které je nezajímá, nýbrž nějaké politické či společenskopolitické ideologie, kterou považují za „hrozbu pro civilizaci“, nebo za „jediné přesvědčení, které je schopné civilizaci zachránit“. Nikdo nemůže popřít, že za všech těchto okolností, a zvláště během války, všichni konají – v rozsahu své moci – nebo promíjejí – v míře ve které sami nemají příležitost ke konání – činy ve všech ohledech odporné, jako byly ty nařízené, vykonané nebo tolerované v minulosti ve jménu různých náboženství (pokud tedy vskutku odporné byly). Snad jediným rozdílem je, že moderní chladnokrevná zvěrstva se stanou známými jen tehdy, když se skryté síly ovládající prostředky k podmínění masy – tedy tisk, rozhlas a kinematografie – rozhodnou, z důvodů jakýchkoliv jen ne „humánních“, že by tomu tak mělo být, což je tehdy, jedná­-li se o zvěrstva nepřítele a nikoli zvěrstva vlastní – a stejně tak ani jde­-li o zvěrstva „chrabrých spojenců“ – a kdy je příběh o nich považován za „dobrou propagandu“, ve prospěch návalu pobouření, jehož vznik se předpokládá, a ve prospěch nového impulsu pro válečné úsilí. Krom toho, po válce bojované doopravdy či zdánlivě kvůli ideologii – což je moderní ekvivalent trpkých náboženských konfliktů minulosti – se hovoří oprávněně či neoprávněně o hrůzách připisovaných poraženým, a ty jediné jsou vysílány po celém světě, zatímco se vítězové, jak jen mohou, pokouší získat důvěru, že jejich Nejvyšší velení přinejmenším nikdy nezavíralo oči před obdobnými hrůzami. Ale v šestnáctém století v Evropě a i předtím; a i mezi islámskými válečníky bojujícími „džihád“ proti jinověrcům, si byla každá strana vědoma nejen zvěrstev páchaných oponenty pro jejich „špinavé cíle“, ale rovněž zvěrstev vlastních lidí a vůdců s cílem „vymýcení hereze“ nebo „boje s papežstvím“ nebo k „šíření Alláhova jména mezi nevěřícími“. Moderní člověk je spíše morální zbabělec. Chce výhody násilné netolerance – což je naprosto přirozené – ale straní se odpovědnosti za ni. Pokrok, i zde.

***

Takzvaná „lidskost“ našich současníků (při porovnání s jejich předky) je jen nedostatkem odvahy či nedostatkem emocí – tedy narůstající zbabělost či narůstající apatie.

Moderní člověk je co se krutostí týče přecitlivělý – i pokud jde o běžnou, nenápadnou brutalitu – pouze tehdy, když cíle, v jejichž zájmu byly kruté či brutální činy spáchány, jsou vůči němu nenávistné či indiferentní. V každém jiném případě zavírá před veškerými hrůzami oči – zvláště pokud ví, že oběť se nemůže nikdy pomstít (jako v případě všech krutostí spáchaných lidmi na zvířatech, z jakýchkoliv důvodů) a tak nanejvýš požaduje, aby mu nebyly připomínány příliš často a příliš hlasitě. Reaguje, jako by zvěrstva rozlišoval do dvou skupin: „nevyhnutelná“ a „vyhnutelná“. „Nevyhnutelná“ jsou ta, jež slouží či by měla údajně sloužit cílům moderního člověka – obecně: „dobru lidstva“ či „vítězství demokracie“. Jsou tolerována, ba dokonce ospravedlňována. „Vyhnutelná“ jsou ta, která jsou čas od času spáchána, nebo údajně spáchána, lidmi, jejichž cíle jsou modernímu člověku cizí. Ony samotné jsou odsouzeny a jejich skuteční nebo domnělí strůjci – či je inspirující lidé – jsou označeni veřejným míněním za „zločince proti lidskosti“.

Co jsou tedy údajné znaky oné úžasné „lidskosti“ moderního člověka podle těch, kteří věří v pokrok? Dnes již nemáme – tvrdí – děsivé popravy ze starých časů; zrádci již nejsou „věšeni, topeni a čtvrceni“, jak bylo zvykem v Anglii slavného šestnáctého století; cokoliv, co by se jen blížilo děsivosti mučení a popravy Françoise Damiena na hlavním pařížském náměstí, před zraky tisíců lidí, 28. května 1757, by bylo v dnešní Francii zcela nemyslitelné. Moderní člověk rovněž neprovozuje otroctví a (teoreticky, přinejmenším) neospravedlňuje vykořisťování mas v jakékoliv podobě. A jeho války – dokonce jeho války! Války obludné, jak se mohou jevit, se svým komplikovaným aparátem nákladné démonické mašinérie – začínají uznávat, přímo ve svých pravidlech, (jak se to říká) jistou míru humanity a spravedlnosti. Moderní člověk je zděšen při pouhé myšlence na válečné zvyklosti starověku – na obětování dvanácti mladých Trójanů při pohřbu řeckého hrdiny Patrokla, nemluvě o ne tak starověkých zato mnohem horších obětech válečných zajatců Aztéky pro jejich boha války Huitzilopochtlima. (Avšak Aztékové, přestože žili poměrně nedávno, nebyli křesťané, ani, aspoň co je nám známo, nevěřili ve všestranný pokrok.) A nakonec – jak se říká – moderní člověk je laskavější, či méně krutý ke zvířatům, než jací byli jeho předci.

Jen samotné množství předsudků mluvících ve prospěch naší doby může lehce způsobit, aby byl člověk ošálen takovýmito bludy.

Nepochybně dnešní člověk „neprovozuje“ otroctví; důrazně jej odsuzuje. Ale přesto jej praktikuje – a to dokonce ve větším měřítku než kdy dřív a mnohem důkladněji než lidé starověku kdy mohli – ať už na kapitalistickém Západě nebo při rovníku, nebo (z toho co člověk skrz neprostupné zdi zaslechne) v jednom jistém státě, jenž má dnes být jakýmsi „rájem pracujících“. Samozřejmě, jsou tu jisté rozdíly. Ve starověku dokonce i otroci měli čas na odpočinek a veselí, který byl jen jejich; mohli hrát hru v kostky ve stínu sloupů domu svého pána, měli své drsné vtipy, své svobodné tlachání, svůj svobodný život mimo denní rutinu. Moderní otrok nemá výsadu naprosto bezstarostného lelkování na půl hodiny. Jeho takzvaný volný čas je naplněn buď téměř nucenou zábavou, často náročnou a ponurou jako jeho práce, nebo – v „zemích svobody“ – starostmi plynoucími z ekonomických obav. Není však otevřeně kupován a prodáván. Je prostě sebrán. Sebrán nikoli člověkem, jenž je nějakým způsobem aspoň jemu nadřazený, ale obrovským neosobním systémem bez těla, do něhož by mohl kopnout, nebo bez duše, kterou by mohl proklít, nebo bez hlavy, jež by zodpovídala za jeho újmy.

Obdobně ze záznamů týkajících se spravedlnosti a války takzvaně civilizovaného lidstva bez vší pochybnosti zmizely staré hrůzy. Avšak nové a horší, „barbarským“ věkům zcela neznámé, se vkradly na jejich místo. Jediný příklad je příšerně dostačující. Dlouze vleklý soud ne kriminálníků, ne zrádců, ne královrahů, ne čarodějů, ale těch nejlepších vůdčích osobností Evropy; jejich inkviziční odsouzení po měsících všemožného ponižování a systematického morálního mučení; jejich pověšení tím nejpomalejším a nejkrutějším možným způsobem – celá tato zlověstná fraška, odehrávající se v Norimberku v letech 1945–1946 (a 1947), řízená smečkou vítězných zbabělců a pokrytců, je nezměrněkrát odpornější než všechny poválečné lidské oběti minulosti dohromady, včetně těch vykonaných při dobře známém mexickém rituálu. Jelikož tam se přinejmenším jednalo o tradiční způsob zabíjení, ať už sebevíc bolestivý, kdy oběti byly usmrceny pro potěchu kmenového boha vítězů a vítězů samotných, bez nějaké děsivé, falešně předstírané „spravedlnosti“. A k tomu byly oběti vybírány ze všech řad zajatých válečníků, nebyly zhoubně vybírány z elit jejich lidu. Ani, ve většině případů, elita poraženého lidu nepředstavovala – jako tomu ve skutečnosti bylo při ostudném soudu naší pokrokové doby – samotnou elitu kontinentu.

K tak stěží představitelným zvěrstvům, jaká se odehrála ve Francii a ve Španělsku, a v mnoha dalších zemích, od dob středověku a následně, by se dalo najít docela dost epizod v nedávné španělské občanské válce – a to ani nezmiňuji neméně působivé doklady hrůz vykonaných „hrdiny“ francouzské résistance, během ještě méně nedávné druhé světové války – které by se jim vyrovnaly a, častěji než naopak, je i překonaly.

A, což je značně zajímavé, – přestože „podobné věci nenávidí“ (jak tvrdí) – muži i ženy kteří nemají žaludek, aby páchali hrůzné činy sami, se zdají být dychtiví je vidět nebo aspoň na ně myslet, mít z nich škodolibou radost a nepřímo si je užívat, je­-li jim odepřeno ono morbidní potěšení se dívat. Přesně takoví jsou lidé v moderní Anglii, kteří se shromažďují před branami věznic, kdykoli má být někdo pověšen, očekávajíce bůhví jaké nezdravé vzrušení z pouhého přečtení oznámení, že „spravedlnost byla vykonána“ – ti lidé, kteří, jen kdyby jim byla dána možnost, by se bezpochyby, jen co by jim síly stačily, utíkali podívat na veřejnou popravu či dokonce na veřejné upalování čarodějnic či kacířů bezpochyby stejně tak rychle, jako kdysi jejich předkové.

Stejně jsou na tom miliony lidí, prozatím „civilizovaných“ a podle všeho laskavých, kteří se v pravém světle projeví hned, jak vypukne válka, tedy ne dřív než se cítí být povzbuzeni k ukázání své představivosti nejodpudivějšího typu v předhánějícím se popisování jakáže hrůzná muka by každý z nich způsobil nepřátelským vůdcům, kdyby měl – nebo častěji spíše, kdyby ona měla – volnou ruku. Přesně takoví jsou ve svém srdci ti, jež po vítězné válce mají škodolibou radost z utrpení padlých nepřátel. A oni jsou též miliony: miliony divochů, sprostých stejně jako krutých – slabochů –, kterými by válečníci takzvaně „barbarských“ dob zcela pohrdali.

***

Avšak ještě zbabělejší a snad více pokrytecké než cokoli jiného je chování „pokrokového“ moderního člověka vůči Přírodě a zvláště vůči říši zvířat. O tom jsem již široce pojednala v jiné knize,[3] a tudíž se zde spokojím se zdůrazněním několika skutečností.

Primitivní člověk – a často také člověk, jehož pitoreskní civilizace je cokoliv jen ne „moderní“ – je skutečně špatný, co se jeho chování vůči zvířatům týče. Člověk jen musí cestovat do průmyslových zemí jižní Evropy nebo na Blízký a Střední východ, aby získal v těchto záležitostech jistotu. Ne všichni moderní vůdci byli stejně schopni ukončit dávnou krutost k němým zvířatům, jedno jestli na Východě nebo Západě. Gándhí nemohl ve jménu universální laskavosti, kterou opakovaně hlásal jako hlavní princip své víry, zabránit hindským mlékařům v záměrném vyhladovění jejich telat, jen proto, aby prodali o něco více kravského mléka. Mussolini nemohl odhalit a stíhat všechny ty Italy, kteří dokonce i za jeho vlády setrvávali u ohavného zlozvyku škubat slepice zaživa s tím odůvodněním, že „tak jdou oškubat snadněji“. Nelze utéci od skutečnosti, že laskavost ke zvířatům v celonárodním rozsahu nakonec nezávisí na učení nějakého navrstveného náboženství nebo filosofie. Jde o jednu z distinktivních charakteristik skutečně nadřazených ras. A žádné náboženství, filosofická nebo politická alchymie nemůže změnit železo ve zlato.

Tím ovšem nechci říci, že dobré učení nemůže pomoci dostat z každé rasy to nejlepší, stejně tak jako z každého jednotlivého muže i ženy. Avšak moderní průmyslová civilizace, v míře v jaké je soustředěna na člověka – neřízena žádným nadlidským vnuknutím kosmického řádu – a která má tendenci vyzdvihovat kvantitu nad kvalitou, produkci a majetek nad charakterem a vnitřní hodnotou, je jakákoliv jen ne nakloněna k rozvoji důsledné universální laskavosti, a to dokonce ani mezi lepšími lidmi. Taková civilizace jen skrývá krutost a nečiní nic k jejímu potlačení nebo zmírnění. Omlouvá, ba dokonce vyzdvihuje jakákoliv zvěrstva vůči zvířatům, jež jsou činěny přímo či nepřímo v souvislosti s vyděláváním peněz, od dennodenních hrůz jatek počínaje až po mučení zvířat v rukou cirkusových cvičitelů, lovců (a také často i kožešníků, v případě srstnatých zvířat) a lidí provádějících vivisekci konče. Samozřejmě je jako ospravedlnění předkládán „vyšší“ zájem lidských bytostí – aniž by si lidé uvědomovali, že lidstvo, které je ochotné si koupit zábavu či luxus, „chutné jídlo“ nebo i vědecké informace či prostředky pro léčbu nemocných za takovou cenu, si již samo nezaslouží žít. Skutečností zůstává, že nikdy neexistovalo takové množství degenerace a nemocí mezi lidmi, než v tomto světě povinného, či téměř povinného, očkování; tento svět, který vyzdvihuje zločince proti Životu – mučitele nevinných živých stvoření pro účely lidstva, jako třeba Louise Pasteura – do řad „velkých“ lidí, zatímco zavrhuje ty skutečně velké muže, kteří bojovali, aby zdůraznili postavení posvátné hierarchie lidských ras před a nad přeceněnou a jinak zřetelnou hierarchií bytostí, a kteří mimochodem na Západě vybudovali jediný stát, jehož zákony na ochranu němých zvířat, prvně po mnoha staletích, člověku připomněly (aspoň v míře možné u moderní průmyslové země chladného podnebí) dekrety císaře Ašóky a Haršiho.[4]

Takový svět se může klidně chlubit svou láskyplnou starostí o oceňované psy a kočky a vůbec zvířecí mazlíčky obecně, zatímco se snaží zapomenout (a přinutit lepší civilizace zapomenout) na ohyzdnou skutečnost milionu vivisekcí každoročně jen ve Velké Británii samotné. Takový svět nás nemůže přinutit přehlížet své skryté hrůzy a přesvědčit nás o svém „pokroku“ v laskavosti ke zvířatům, a to o nic víc než o své rostoucí laskavosti k lidem „bez ohledu na jejich přesvědčení“. Odmítáme tento svět vidět jinak než jako nejponuřejší živoucí důkaz toho, co je dle Hindů odpradávna příznačné pro „Kali jugu“ – „Věk temna“; Období šera; poslední (a naštěstí nejkratší) část stávajícího dějinného cyklu. V takovém věku neexistuje žádná naděje „uvést věci do pořádku“. Je to v podstatě věk tak silně, i když lakonicky, popsaný v Knize knih – Bhagavadgítě – jako takový, kdy „se zkažením žen přichází splynutí kast, se splynutím kast přichází ztráta paměti; se ztrátou paměti přichází nedostatek porozumění a z toho všechno zlo“;[5] věk kdy je faleš nazývána „pravdou“ a pravda je pronásledována jako lež nebo zesměšňována jako šílenství; věk, ve kterém jsou hlasatelé pravdy, božsky inspirovaní vůdci, skuteční stoupenci své rasy a všech živých stvoření – boholidé – poraženi a jejich následovníci pokořeni a jejich památka hanobena, zatímco vládci lží jsou oslavováni jako „spasitelé“; věk, ve kterém je každý muž a každá žena na špatném místě, a svět je ovládán podřadnými jedinci, zprzněnými rasami a krutými doktrínami, což je vše nedílnou částí řádu bytostně vlastní ohavnosti, mnohem horší než naprostá anarchie.

Toto je věk, ve kterém se naše triumfující demokracie a náš nadějný komunismus chlubí „pomalým, ale stálým pokrokem skrze vědu a vzdělání.“ Mnohokrát díky za takovýto „pokrok“! Pouhý pohled na něj bohatě stačí, aby nás utvrdil v naší víře v prastarou cyklickou teorii dějin, ilustrovanou v mýtech všech starodávných a přirozených náboženství (včetně těch, ze kterých si Židé – a skrz ně i jejich učedníci křesťané – vypůjčili symbolický příběh o zahradě Eden; o dokonalosti na počátku času). Přesvědčuje nás skutečností, že lidská historie, dalece vzdálena od bytí stálým vzestupu směrem k lepšímu, je stále beznadějnějším procesem prznění, slábnutí a demoralizování lidstva; je nezadržitelným „úpadkem“. Vzbuzuje v nás touhu spatřit konec – konečnou srážku, která vykáže v zapomnění jednak všechny zbytečné „ismy“, jež jsou produktem úpadku myšlenek a charakteru, a jednak neméně zbytečná náboženství rovnosti, která jim pomalu připravila půdu; vzbuzuje touhu spatřit příchod Kalkiho, božského Ničitele zla; spatřit úsvit nového cyklu, počínajícího, jak tomu vždy bylo, „Zlatým věkem“.

Není podstatné, jak krvavá může konečná srážka být! Není podstatné, které staré poklady mohou navždy zmizet v požáru vykoupení! Čím dříve srážka přijde, tím lépe. Očekáváme ji – a očekáváme následující slávu –, pevně přesvědčeni v božsky ustanoveném cyklickém Zákonu, jenž řídí veškeré projevy existence v čase: v zákonu Věčného návratu. Očekáváme tuto konečnou srážku a následný triumf dnes pronásledované Pravdy; triumf s jakýmkoliv jménem pro onu jedinou víru v harmonii s věčnými zákony bytí; s jediným moderním „ismem“, jenž je vším, jen ne „moderním“, a jenž je ve skutečnosti posledním vyjádřením principů starých jako Slunce; triumf všech těch lidí, kteří během minulých staletí a dneška nikdy neztratili vizi věčného Řádu, ustanoveného Sluncem, a kteří v nesobeckém duchu bojovali za vštípení této vize druhým. Čekáme na velkolepé obnovení Nového Řádu, nyní již v celosvětovém měřítku, jeho projekci v čase, v dalším, jako v každém vracejícím se „Zlatém věku“ věčného Kosmického Řádu.

To je jediná věc, za kterou stojí za to žít – a zemřít, dostane­-li se nám té výsady – dnes, v roce 1948.

Napsáno v Edinburghu, dne 9. dubna 1948 — na 707. výročí slavné bitvy u Lehnice.

Poznámky

  1. ^ Zatímco Íkaros spadl do moře, peruánský hrdina se proměnil v kámen když dosáhl vrcholu kopce, předurčeného stát se místem, kde bude postaven velký Chrám slunce v Cuzco.
  2. ^ Satja juga, podle sanskrtských spisů.
  3. ^ Impeachment of Man (Obžaloba člověka), napsané v letech 1945–46 a dosud nevydáno.
  4. ^ Odkazuji k zákonům proti krutosti vůči zvířatům, které podle mě byly jedním z úspěchů nacionálněsocialistického režimu v Německu.
  5. ^ Bhagavadgíta, podle francouzského překladu Eugèna Burnoufa z 19. stol, Zpěv první, s. 47 a násl.
Komentáře: 2 leave one →
  1. Vznešený permalink
    12/10/2012 15:12

    Děkuji!

  2. Antal permalink
    11/06/2013 09:30

    Provedena revize překladu.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: