Skip to content

Sávitrí Déví – Čas a násilí

12/10/2012

A máme tu druhou kapitolu z knihy Blesk a slunce, která jak název samotný napovídá pojednává o násilí.

Z několika málo skutečností, jež jsem v předchozí kapitole zmínila, je celkem zřejmé, že ve starověkém světě nebyla krutost — žádné asyřanské hrůzy, ani kartágské hrůzy, ani staré čínské hrůzy —, kterou by vynalézavost našich současníků jak na Východě tak Západě, s pomocí dokonalé techniky, nepřekonala. Krutost — násilí zbabělců — je pouze jeden projev násilí mezi mnohými, i když pravda nejodpudivější ze všech. S pomocí a povzbuzováním dalších a dalších úžasných vědeckých objevů, které mohou být využity pro jakýkoliv účel, se člověk během dějin stával násilnějším stále víc — nikoli méně a méně, jak si často lidé krmeni pacifistickou propagandou myslí! A co víc, nemohlo byt to být opačně; a nemůže to být opačně nikdy v budoucnu, dokud násilí a naprosté zničení toho co dnes nazýváme „civilizací“ neotevře světu nový „Věk pravdy“; nový Zlatý věk. Do té doby je násilí, v té či oné formě, nevyhnutelné. Je to samotný zákon Života v padlém světě. Není nám předkládána volba mezi násilím a nenásilím, ale mezi otevřeným násilím ve dne a bez rozpaků a plíživým, lstivým násilím — vydíráním; mezi otevřeným násilím a nenápadným, pomalým, přesto nesmiřitelným pronásledováním, jak ekonomickým tak kulturním; nemilosrdné „formování“ dětí, hrůzné svou neosobností, nepřímostí, a jež se zdá navenek „příjemnější“; vychytralé šíření duši zabíjejících lží (a polo lží); násilí maskované za nenásilí. Máme rovněž volbu mezi nesobeckou bezohledností, užitou ve službě Příčin pravdy; násilí bez krutosti, užité s cílem přinést na tento svět řád založený na věčných principech, které přesahují člověka; máme na výběr mezi násilím, jehož cílem je utvořit nebo zachovat lidský stav v harmonii s nejvyšším účelem Života, a násilím konaným ze sobeckých důvodů.

Dvě paralelní alternativy jsou vskutku jedno a totéž.

Skutečností je, že čím nezaujatější jsou cíle a čím je jejich aplikace nesobečtější, tím je násilí upřímnější; zatímco na druhou stranu, čím odpornější jsou motivy, pro něž je násilí užito, tím víc je toto násilí samo skryto, ne-li přímo popíráno; často se lidé uchylují k vychloubání se tím jak obdivují nenásilí, zatímco tak podvádějí jiné a často i sami sebe; jednají jako podvodníci a tudíž jsou podvodníky — chyceni v síti svých vlastních lží.

Jak plyne čas a rozpad zapustí kořeny, základní tón lidských dějin není méně a méně násilný; je méně a méně upřímný o svém násilí.

* * *

Pouze „Věk pravdy,“ ve kterém je vše jak má být — svět, ve kterém je sociální a politický řád na Zemi dokonalou replikou věčného Řádu života — může být nenásilný. A podle výmluvných legend všech starých národů skutečně na počátku času byla ideální společnost. Tehdy nebylo nic co by se muselo měnit; nic za co by musela být prolita krev; nic k činu než užívání si v míru krás a bohatství prosluněné Země a uctívání moudrých bohů — „dévy“ nebo „Zářící,“ jak je dávní Árijci nazývali — Králové Země v tom nejpravdivějším slova smyslu. Každý muž a každá žena, každá rasa, každý druh tehdy byl na svém místě a celá božská hierarchie Stvoření byla prací umění, ke kterému nebylo co přidat a co z něj vzít. Násilí bylo tehdy nemyslitelné.

Násilí se stalo nezbytností ve chvíli, kdy společenskopolitický řád tohoto světa přestal být nezkresleným odrazem věčného kosmického Řádu; od této chvíle kolem člověka soustředěného ducha, bez rozlišování velebící celé lidstvo na úkor překrásné žijící Přírody, na jedné straně, a přirozeně nadřazených jedinců a přirozeně privilegovaných ras, na straně druhé, povstala v opozici ke kolem života soustředěné Tradici, která postihuje harmonickou, božskou hierarchii lidí, zvířat a rostlin; od této chvíle započala zlomyslný sklon k uniformitě — nakonec vedoucí k rozkladu — v opozici k pravěké Jednotě v ohromné, disciplinované rozmanitosti. Od té chvíle dále se násilí stalo zákonem světa, jak pro dobré tak zlé. Jediný způsob jak se mu vyhnout bylo buď zcela se odříznout od světa takového jaký je, obrátit se zády k životu a postoupit do umělého, snového času — iluze iluze — nebo žít zcela mimo čas. Velmi málo jedinců bylo dostatečně pošetilých, aby se vydali první cestou a ještě méně jich bylo dostatečně vyvinutých a v tu samou chvíli dostatečně lhostejných, aby se vydali druhou cestou.

Násilí samo o sobě není špatné. Pravda, stalo se nezbytným teprve když se svět stal, a to ve velké míře, „špatným,“ tj. nevěrným ke svému věčnému archetypu; dále se nepřidržujíc tvořivého snu universální Mysli, jakou kdysi ztělesňoval. Samotné zdání násilí bylo znamením, že „Věk pravdy“ nenávratně skončil; že sestupný proces historie nabývá na rychlosti. Přesto nemůže být násilí posuzováno odděleně od svého účelu. A účel je dobrý nebo špatný; stojící za to, nebo ne. Stojí za to tehdy, kdy ti, kdož ho konají tak činní nikoli pouze nesobecky — bez pravěké touhy po osobní slávě nebo štěstí —, ale rovněž ve jméně ideologie, jež je vyjádřením věčné, neosobní, člověka-přesahující pravdy; ideologie zakořeněná v jasném chápání neměnných Zákonů života a předurčené apelovat na všechny ty v padlém světě, kteří svými srdci stále zůstávají nepřemoženi v touze po dokonalém Řádu, takovém jakým skutečně byl a opět znovu bude; takovým jakým na úsvitu každého opakujícího se cyklu být musí. Jakýkoli účel, který je chytře, objektivně v souladu s válečnými cíli neumírajícími Silami světla v jejich odvěkém zápase proti Silám temnot, tj. rozpadu — Zápas jež se vyskytuje ve všech mytologiích celého světa —, jakýkoli takový účel, pravím vám, ospravedlňuje jakékoli množství nesobeckého násilí. Navíc jak bude „Doba šera,“ ve které žijeme, pokračovat bude rok za rokem temnější a temnější a krutější a krutější, bude stále nemožnější vyhnout se použití násilí ve službě pravdy. Žádný člověk — žádný polobůh — nemůže dnes na svět přinést aspoň relativně kousek skutečného řádu a spravedlnosti bez pomoci síly. A naneštěstí čím víc tento svět pokročí do současného věku technických zázraků a lidského ponížení, tím víc jsou velcí inspirovaní lidé podřízeni faktoru času, jakmile se pokusí aplikovat své vznešené intuitivní znalosti věčné pravdy jako řešení praktických problémů. Tito lidé prostě musí konat, nikoli pouze důkladně a naprosto, ale rovněž rychle, nechtějí-li vidět Síly rozpadu jak ničí jejich drahocennou práci ještě v zárodku. A ať už se jim to líbí nebo ne, důkladně a rychle znamená, téměř nevyhnutelně, s rozhodným násilím. Člověk může s větší a větší jistotou, jak „Temný věk“ pokračuje, říct, že božští lidé činu jsou poraženi, aspoň dočasně, nikoli kvůli tomu, že by byli příliš nemilosrdní (a tudíž probouzející proti sobě a svým ideám a svým spolupracovníkům rozhořčení „slušných lidí“), ale právě proto, že nebyli dostatečně nemilosrdní — proto, že nezabili své prchající nepřátele do posledního muže v krátké hodině triumfu; proto, že neumlčeli přecitlivělé miliony pokrytců a jejich pány, chytré výrobce příběhů o zvěrstvech, výraznějším násilím a komplexnějším vyhlazováním.

Z toho co bylo řečeno je celkem jasné, že zcela odsoudit násilí znamená odsoudit samotný zápas Sil života a světla proti Silám rozpadu — zápas nesmírně heroičtější a zoufalejší jak svět spěchá vstříc své zkáze. Znamená to odsoudit zápas, který, od pradávna v proměnných fázích a dokonce skrz dočasné pohromy, zajišťoval pro svět, mimo jeho zaslouženou zkázou, nový velkolepý Počátek, který si pouze málo lidí zaslouží. V poutech času, zvláště v „kalijuze,“ nemůže člověk být důsledně nenásilný aniž by přispěl, vědomě nebo nevědomě, k úspěchu Sil rozpadu; sil, které nazýváme silami smrti.

* * *

Co se použití násilí v zájmu válečných cílů sil smrti týče, jedná se vždy o násilí dvojité: na jednu stranu mířené proti samotnému Životu — nejprve proti celé nevinné žijící Přírodě, poté proti životně důležitým zájmům vyššího lidstva ve jménu „společného plánu“ — a na druhou stranu proti těm určitým lidem, kteří si jsou víc a víc vědomi tragických skutečností Temného věku a vystoupí na obranu rozpoznaných věčných hodnot Života a za obnovení řádu na jeho pravých, věčných základech.

V pokusu dosáhnout triumfu bezcenného a pomalého avšak stálého rozkladu kultury je ve skutečnosti potřeba násilí méně a méně. Svět se přirozeně vyvíjí směrem k rozkladu, a tento vývoj se zrychluje. Kdysi možná bylo nutno ho trochu popostrčit, ale dnes ne, už dlouho, celá staletí, popostrčit nepotřebuje. Valí se dál vstříc své zkáze bez pomoci. V tomto směřování si tudíž šampióni rozpadu užívají jednoduchou práci. Aby se stali miláčky světa, stačí jim prostě následovat a pochlebovat krutým tendencím stále opovrženíhodnější většiny. Avšak v jejich válce proti několika, avšak mnohem víc probuzenějších a praktičtějších, obhájců vyšších hodnot — stoupencům přirozené hierarchie ras; uctívačů světla, síly, mládí; — jsou (a jsou nuceni být) násilničtější stejně jako neúnavně krutější. Jejich nenávist postupně roste, jako by věděli — jakoby to cítili —, že každé jejich vítězství, jakkoli velkolepé může být, je přivede blíže ke konečné srážce, ve které oni budou poraženi, a ze které nyní pronásledovaní lepší lidé vzejdou jako vůdci Nového věku — nadlidé na počátku dalšího časového cyklu —, nyní blízko k bohům jako nikdy. Jejich nenávist roste stejně jako jejich zuřivost, jak se nevyhnutelná spásná srážka rýsuje ve hvězdné noci a spolu s ní úsvit universálního Nového řádu, nevyhnutelného stejně jako je nevyhnutelný příchod jara. Jak nám ukázala historie posledních tří let[1] — jak by nám historie nejtemnější Evropy (a hrdého, nešťastného Japonska) ukázala, kdyby její skryté hrůzy byly odhaleny —, nic v násilí nepředčí pronásledování nejlepších mužů a žen světa agenty sil smrti během posledního období „Doby šera.“ Jako děti Světla, ty rovněž — ačkoli z opačných důvodů — jednají pod neúprosným tlakem času. Mají jen několik let, aby se pokusili vymýtit neumírající, božskou Ideologii; aby se pokusili rozdrtit co možná nejvíc jejich následovatelů dřív než oni samou padnou do prachu v bratrovražedné válce démonů proti démonům.

Spěchají — nikoli jako heroická „elita“ ze šlechetné netrpělivosti; ani z žádné touhy vidět „Věk pravdy“ znovu ustanovený před jeho časem, ale spěchají pouze kvůli horečnatému chtíči; kvůli vůli vyrvat pro sebe ze světa všechny materiální výhody a všechna uspokojení vlastní marnivosti, která mohou, před tím než bude příliš pozdě. A jak jde čas jejich spěch se mění v zuřivé běsnění. Jedna překážka, jež stojí v jejich cestě a stále jim odolává — a která jim bude odolávat vždy až do úplného konce — je přesně ta hrdá elita, kterou nemůže odradit katastrofa, kterou nemůže zlomit mučení, kterou si nemůžou koupit peníze. Ať už vědomě nebo nevědomě, ať už jsou sami naprosto podlí, nebo prostě slepí ve své vrozené hlouposti, dělníci rozkladu vedoucí válku proti lidem zlata a ocele s nepolevující pekelnou zuřivostí.

Nepoužívají však upřímné, bezostyšné násilí inspirovaných idealistů usilujících nastolit urychleně vznešený společenskopolitický řád, příliš dobrý pro nehodný svět dnešních dní. Používají kradmý, patolízalský, zbabělý druh násilí, efektivnější než ve skutečnosti je, navenek důrazně popírán jak ničemy, kteří ho používají nebo tolerují tak hlupáky, kteří skutečně věří, že neexistuje. Je pobízeno takovými pocity, které člověk nemůže projevit ani v zdegenerovaném světě, aniž by riskoval poražení svého vlastního účelu: holou nenávist zakořeněnou v závisti — nenávist bezcenných slabochů k silným, z žádného jiného důvodu než že jsou silnými; nenávist ohyzdných duší (ztělesněných velmi často v neméně ohyzdných tělech) k přirozeně krásným; nenávist k vznešeným, velkorysým, nesobeckým, nenávist ke skutečné aristokracii světa; nenávist nešťastných a dokonce znuděných — tedy těch, kteří žijí jen pro vlastní kapsy a nemají nic pro co by mohli zemřít — k těm co žijí a jsou připraveni zemřít za věčné hodnoty. Takové je stále rozšířenější násilí naší doby, stále nerozpoznáno ve svém rafinovaném přestrojení dokonce ani lidmi, kteří pod ním trpí.

Lidé starověku věděli lépe než naši současníci, kdo jsou jejich přátelé a kdo nepřátelé. A to je přirozené. Ve světě spěchajícím ke své vlastní zkáze je vzrůstající ignorance nevyhnutelná — ignorance přesně těch věcí, které by člověk měl v zájmu vlastního přežití znát nejlépe. Lidé starověku trpěli a věděli koho mají proklínat. Moderní muži a ženy to nevědí; ani se o to nestarají; jsou příliš líní, příliš vyčerpaní, příliš blízko konci svého světa, než aby se skutečně vážně starali. A chytří darebáci, sami autoři všech potíží, je podněcují, aby svalovali vinu na jediné lidi, jejichž neutuchající moudrost a nesobecká láska je mohla zachránit, kdyby jen chtěli být zachráněni; aby svalovali vinu na onu nenáviděnou elitu, jež stojí proti současnému času s vizí velkolepého nového počátku mimo zkázu současného světa, počátku jasném a čistém před jejich očima. Spousta nesmyslů napsaných a vyslovených od konce druhé světové války (a i před jejím koncem v novinách a v rádiu kontrolovaném demokratickými mocnostmi) o utrpení lidu Evropy je nejposlednějším do očí bijícím případem tohoto rozsáhlého systematického lhaní, stále víc běžnějšího jak se Síly rozpadu postupem času stávají jak úspěšnějšími tak chrápavě plíživějšími. Evropa leží v ruinách — důsledek šesti let nelidského bombardování. Spojené národy prováděly toto bombardování, aby do země zadupaly národní socialismus — jedinou věc schopnou obnovit pořádek a příčetnost v Evropě, pokud by absolutní nesobeckost spojená s genialitou byly schopny obrátit příliv času. Nyní se lidem tvrdí, že národní socialismus je zodpovědný za všechno zlé bombardování, a že jeho Zakladatel je nejsobečtější megaloman, který kdy kráčel po této Zemi. Někteří lidé tomu věří — dokonce i v Německu; nebo byli připraveni tomu věřit v roce 1945 před tím, než dostali ochutnat změny, které jim demokracie nabídly namísto tolik kritizovaného režimu. Většina lidí ve zbytku Evropy tomu věří. Vychytralí darebáci, zcela nečestní o násilí, kteří tuto propagandu započali, mají jednoduchý úkol: pracují ve smyslu času: pro chaos vedoucí k rozpadu; pro destrukci všeho co je v dnešním lidstvu stále silné a hodnotné; pro destrukci všeho co je předurčeno přežít navzdory vší jejich nadcházející destrukci. Vykořisťují samotné charakteristiky doby rozpadu: nenávist ke vší zřejmé ukázněnosti a ke všemu zřejmému a skutečnému (a odpovědnému) vůdcovství, aby tak ještě navýšili namyšlenost, imbecilitu a nakonec naivitu.

* * *

Mluvili jsme o dvou druzích násilí. Nikde není rozdíl mezi nimi tolik zřejmý jako v přístupu jejich stoupenců vůči tvorům mimo lidstvo.

Upřímné a odvážné násilí, které je každý idealista se skutečnou vizí nucen použit jakmile se pokusí přeměnit svou intuici věčné pravdy v čin v tvrdohlavě zdegenerovaném světě, ohnutým svou vlastní destrukcí, takové násilí není nikdy uplatněno — a logicky ani nemůže být, vyjma několika vzácných životně důležitých a mimořádných momentů — proti žádnému živému tvoru krom člověka. Jeho jediným účelem je rozdrtit co nejrychleji a pokud možno co nejúplněji veškerý odpor kladený společenskopolitickému řádu příliš brzo na to, aby byl řádně doceněn těmi, které ovlivňuje. Jak uvidíme, tak ve skutečnosti neovlivňuje pouze lidi. V dlouhodobém měřítku se stará, a musí se starat, o vše živé. Kdyby tomu tak nebylo, nejednalo by se o řád založený na věčné pravdě a násilí učiněné k jeho vynucení by tak nebylo ospravedlněno. Ale lidé samotní mohou a skutečně takovému řádu odporují. Oni samotní zajdou až tak daleko, že se stanou překážkami k jeho ustanovení nebo pokračování, oběťmi nezbytného násilí těch, jejichž povinností je tento řád bránit. Důsledkem skutečnosti, že nemají společného nic s tvarováním lidské společnosti, nejsou nevinná zvířata nikdy mučena lidmi, kteří věří, pokud vůbec, že, mučení může být vykonáno pouze jako součástí prosazování takovýchto neosobních politických cílů jaké jsou v harmonii s věčnými principy.

Takoví lidé nemůžou nikdy tolerovat způsobování bolesti živým stvořením kvůli výzkumu předurčenému, v myslích mučitelů a jejich podporovatelů, zmírnit utrpení chorobného lidstva nebo uspokojení pouhého chtíče „vědecké“ informace. Jsou-li skutečně hlasatelé ideálů Zlatého věku — lidé činu, vědomi si věčné Pravdy a planoucí láskou k dokonalosti — tak nemůžou sdílet běžné předsudky, ať už o lidstvu nebo o nemocech, nebo o chorobném bažení po nečinné znalosti, jež se po staletí vyvíjely jako důsledek degenerace tohoto světa. Nemohou věřit, že každý lidský život, jakkoli degradovaný, nutně stojí za záchranu. A musí věřit, že nejlepší způsob vyhýbání se nemocem není hledání nových způsobů léčby, ale učením mužů a žen žít zdravější životy a hlavně posílit přirozené privilegované rasy skrz systematickou, racionální politiku uplatňovanou na prvním místě na základech umění množení. A také musí cítit rozumné pohrdání ke všem formám zbytečných výzkumů, vedeným pro zločinnou zvědavost o tajemství života, která ze stovek lidí jako Pavlov, nebo Voronoff — nebo Claude Bernard — udělala monstra.

A co víc, taková samotná Ideologie silných přirozeně kráčí ruku v ruce s odporem ke každé krutosti vůči bezbranným a nádherným zvířatům. Nietzsche popsal laskavost jako jednu z nejvyšších ctností nadčlověka — „poslední vítězství hrdiny nad ním samým.“ A laskavost, která nezahrnuje všechen život není žádnou laskavostí. Laskavost, která člověka podněcuje „miluj své nepřátele“ aniž by a fortiori podněcovala lásku k nevinným stvořením Země, která mu úmyslně nezpůsobila žádnou újmu; laskavost, která na něj naléhá, aby ušetřil životy prvně jmenovaných, zatímco mu dovoluje pronásledovat a jíst ty druhé, a nosit jejich kůži je rovněž pokrytectvím nebo imbecilitou. Ideologie silných odmítá tyto dva tisíce let staré protimluvy s naprostým opovržením.

Je v tom taková pravda, že jediní lidé, kteří v naší době usilovali o vytvoření společenskopolitického řádu na základech takové Ideologie skrz nejupřímnějšího přijmutí nemilosrdnosti; lidé, kteří se přidržují nejdůslednějšího a zdravého nezbytného násilí, jež je neoddělitelné od nesobeckého zápasu proti Silám rozpadu — tvůrci národně socialistického Německa jsou přesně těmi, kdo ve svém vzdělávacím systému mají nejupřímnější starost o veškerou živou Přírodu a učinili vše co mohli, aby zákonem ochránili jak zvířata[2] tak lesy; je v tom taková pravda, že Vůdce, jenž je inspiroval — Adolf Hitler, nyní tak ostudně hanoben a tak hořce nenáviděn bezcenným světem —, se nejenže ve své denní dietě zdržoval masa, ale je, aspoň co je mi známo, jediným evropským vladařem, který kdy zcela vážně zvažoval možnost kontinentu bez jatek a skutečně zamýšlel tento sen přetvořit v realitu co nejdříve.[3]

Porovnejte to s přístupem ke zvířatům z rukou většiny těch lidí, kteří upírají nadřazeným jedincům a rasám právo být nemilosrdní v jejich heroickém zápase proti času; těch lidí, kteří by rádi, abychom věřili v jejich „miluj své nepřátele“ a měli upřímnou hrůzu ze zvěrstev! Viděli jsme a každý den vidět můžeme jak tito pokrytci jednají se svými nepřáteli — padnou-li jim do rukou. A víme jaká zvěrstva mohou vykonat na lidských bytostech — či aspoň tolerovat —, pokud se jim to hodí. Se zvířaty nejednají o nic lépe. Denně v tomto stále horším světě proti nim páchají skryté zločiny, stejně jako je páchají proti mužům a ženám, na které shlížejí jako na „nebezpečné fanatiky,“ „válečné zločince“ a tak podobně.

Samozřejmě, že pro svůj přístup najdou vždy dobré výmluvy — to je snadné; logika byla člověku dána, aby tak mohl ospravedlnit sám sebe ve svých vlastních očích, ať už podporoval jakoukoli obludnost. Avšak právě oni vycházejí z naprosto jiných předpokladů než nesobečtí lidé, bojující s neustálou nemilosrdností za ideály v harmonii s dokonalým kosmickým řádem. Jejich základní argumenty jsou „zájmy lidstva“ — bez rozlišování; „zájmy lidstva“ jako celku; zájmy „většiny“ lidí, dobrých špatných a lhostejných; zájmy jen a pouze lidí. Jejich ideály — vyjádření sestupného směru času, které člověka vede k jeho záhubě — nemají nic společného s ideály Zlatého věku.

Za „záchranu“ kterého lidstva naši dobrosrdeční agenti temných sil bojují, že platí cenu nevyslovitelného utrpení způsobeného zdravím, nevinným a překrásným stvořením v mučírnách „vědy“? Zcela jistě ne za silnou a hrdou elitu lidstva, čekající na Den, kdy na ruinách stávajícího světa započne nový historický cyklus. Takoví lidé, patřící ke zdravé menšině, nepotřebují žádné z laboratorně objevených léků a i kdyby ho potřebovali, pak by ho nikdy nepřijali. Ne. Většina našich současníků, která podporuje způsobování bolesti živým tvorům pro dobro „výzkumu“ se zajímá o umírnění „utrpení“ lidstva. Jsou plni této morbidní lásky k chorobnému a chromému, ke slabému a neschopnému, které kdysi křesťanství zpopularizovalo, a které nepochybně je jedním z nejodpornějších příznaků úpadku moderního člověka. Ať už se hlásí ke křesťanství nebo ne, všichni lpí na oné hloupé víře, že mají jakousi „povinnost“ za jakoukoli cenu zachránit, či aspoň prodloužit, jakýkoli lidský život, jedno jak bezcenný — povinnost takový život prodloužit prostě proto, že je to život lidský. V důsledku jsou takoví lidé připraveni obětovat jakýkoli počet zdravých a krásných zvířat, myslí-li si, že to pomůže zacelit selhávající těla lidí, kterým by ve většina případů nebylo dovoleno žít, či by se nikdy ani nenarodili, v dobře koncipované a dobře organizované společnosti. V jejich očích je lidský idiot hodnotnější víc než dokonalý druh zvířete nebo rostliny. Vskutku, jak náš druh degeneruje, jeho domýšlivost roste! A tato domýšlivost pomáhá udržet člověka spokojeného, protože ho zcela odřízne od vize překrásné, zdravé dokonalosti, která dominuje vědomí světa v jeho mládí, a která je, a až do úplného konce zůstane, inspirující vizí zmenšující se menšiny.

Povědomí o zvěrstvech páchaných na nevinných zvířatech kvůli nalezení prostředků k boji s nemocemi v stále více zamořeném lidstvu, či dokonce obrovské povzbuzování nectností,[4] by vydalo na celé knihy. Do nich by se vešly i podobné zvrácené pokusy prováděné z pouhé vědecké zvídavosti. Avšak zde není místo, abychom se o těchto tématech široce rozhovořili. Přesto vzpomeneme-li si na lidi, kteří tyto hrůzy prováděli a ty kdo je schvalovali — kteří obdivovali takové jako Pasteur, a kteří nikdy slovem nepromluvili proti lidem jako Claude Bernard nebo Pavlov —, vzpomeneme-li si, že takoví lidé měli tu drzost stát se v letech 1945, 1946, 1947 a dalších, se souhlasem světa soudci, vyvolenými odsoudit k smrti německé doktory, ať už správně nebo ne obviněnými z vykonávání mnohem méně krutějších experimentů na aktivních či potenciálních nepřátelích všeho co tolik milovali a za co bojovali, pak musíme být znechuceni hloubkou pokrytectví, které v naší době lidstvo dosáhlo. Snad nikdy nebylo vykonáno takové divadelní představení nad konkrétními akty násilí jdoucímu ruku v ruce s takovou universální tolerancí aktů násilí, jež byly mnohem horší.

* * *

Tato obecná nečestnost o násilí, jež od úsvitu dějin roste, je dnes zhmotněna ve způsobu v jakém lidé před sebou samými a před jinými lidmi skrývají veškeré hrůzy, které tolerují, ale nemohou ospravedlnit.

Mnoho ze zvěrstev vykonaných na zvířatech s vidinou získání lékařského vědění je tak příšerných, že, navzdory jejich údajným „ospravedlněním,“ kdy se má jednat o „zájem vědy“ — a zájem obchodních koncernů prodávajících lékařské patenty — nedovolují veřejnosti, aby o nich věděla. A veřejnost je úmyslně držena v ignoranci — nucena věřit, že tyto hrůzy ve skutečnosti neexistují, nebo že ve skutečnosti nejsou ani z poloviny tak hrozné jak se tvrdí. A fortiori, nespočet krutostí spáchaných kvůli prosté zvědavosti či luxusu, nebo pobavení, jsou všechny skryta — rafinovaně popírána. Tisíce hlupáků, mluvících o „morálním pokroku“ naší doby nemají vůbec žádnou představu co se děje ve vědeckých institutech, v obchodu s kožešinami a v cirkusech.

Tisíce stejně smýšlejících a stejně hloupých lidí, kteří berou za samozřejmost cokoli co jim je dáno k přečtení a dál se nestarají; rovněž nemají žádnou představu o hrůzách páchaných jejich krajany v jiných zemích jako kolonisté nebo jako členové okupační armády, nemají ani ponětí co se děje v jejich vlastní zemi za vězeňskými mřížemi, v mučírnách politických vyšetřoven, a v koncentračních táborech. Vskutku, v Anglii a dalších demokratických zemích působí dojmem, že jejich vlády by nikdy netolerovaly takové věci jako koncentrační tábory nebo mučírny. Takové věci měl pouze „nepřítel“ — tomu věří. Před lety by jim nevadilo přiznat, že je „má každý“; musí je mít; nelze vést válku bez těchto nepříjemných avšak velmi užitečných doplňků. Avšak nyní pokrytectví ohledně násilí dosahuje svého vrcholu. Na světě nikdy neexistovalo tolik krutosti, spojené s takovými snahami ji skrýt, popřít ji, zapomenout ji a, bylo-li by to možné, donutit ostatní, aby na ní zapomněli. Nikdy nebyli lidé tak ochotni zapomenout na ni v tak zjevně „slušném“ a milém prostředí — domů a ulic, ve kterých nelze vidět ani slyšet o mučení lidí ani zvířat —, samozřejmě vyjma „nepřátelských“ krutostí. Jediná chvíle, kdy se moderní člověk nepokouší minimalizovat hrůzy, ale ve skutečnosti je přehánět (a často i úmyslně vymýšlet) je tehdy, kdy se jedná (či se aspoň tak mají prezentovat) o „nepřátelské“ hrůzy — nikdy vlastní. A to je jediný případ celosvětové charakteristiky naší doby: obecná láska k lžím. Co postavilo celý svět tak zahořkle proti upřímným zastáncům nemilosrdných metod, jak ve vládnutí tak ve válce, nebylo věcí násilí, ale právě upřímnosti. Lháři nenávidí ty, kdož mluví nepohodlnou pravdu, a kdo v jejím smyslu konají.

* * *

Nepříjemnou pravdou“ je, že pacifismus, nenásilí a tak podobně, jsou ve většině případů pouze kraválem ve službě Sil rozpadu; nečestné triky snažící se obalamutit hlupáky, oslabit silné a poštvat miliony slabochů a pokrytců (většinu světa) proti těm pár lidem, jejichž inspirující přístup, vykonávaný nemilosrdně do logického konce, by snad i nyní mohl zastavit úpadek člověka.

Jak jsme řekli na začátku, nenásilí může existovat pouze ve světě, ve kterém je světský společenskopolitický řád, v lidských měřítkách, replikou věčného Řádu kosmu. Jakékoli efektní kázání — a jakékoli částečné využití — pacifismu v politice; tj. v čase, mimo takový světský řád, nakonec pouze vede k ještě většímu násilí; k ještě většímu vykořisťování žijící Přírody a většímu potlačování člověka z rukou těch, kdož pracují pro síly smrti. Avšak již před milénii přestal tento dokonalý pozemský řád existovat. Musí být tudíž znovu vytvořen než bude mír znovu vzkvétat. A nyní nemůže být znovu vytvořen bez nejvyššího možného násilí, užitého tentokrát v nesobeckém duchu lidmi vize

Nejlepším směřováním těch, kteří upřímně touží po prostém a věčném míru by tudíž přirozeně mělo být dát vše co mohou lidem vize co nejdříve; nebo jim aspoň nebránit před dobytím světa. Naneštěstí většina pacifistů buď mír ve skutečnosti vůbec nechce, pouze to předstírá, nebo ho chce, ale pouze pod jistými ideologickými podmínkami, jež jsou nyní s jeho zavedením a trváním nekompatibilní, a které se koncem stávajícího historického cyklu ještě zhorší. Jakékoli zřejmé násilí mířené proti lidem je šokuje. Lidé, kteří otevřeně užívají sílu — ve své podstatě nezaujatou a z nejlepších důvodů — jsou, právě z toho důvodu, v jejich očích nenáviděni. Pomoci jim dobýt a vládnout světu? Ach, ne! Všechno jen ne tohle! Ideály nemilosrdných lidí vize mohou být stejně dobře ideály Zlatého věku; ale jejich metody! — jejich cynický přístup k lidskému životu; jejich neúnavné pronásledování a nelítostná likvidace dokonce jen potenciálních překážek k rychlému dosažení svých nesobeckých cílů; jejich „děsivá logika“ (kdybych měla citovat slova francouzského úředníka v poválečném okupovaném Německu)[5] — naši pacifisté by se za ně nikdy nepostavili! Ve výsledku se postavili za mnohem horší — aniž by to věděli. Kvůli jejich odmítání čelit faktům a chopit se jediného rozumného přístupu, který by měl skutečný milovník míru mít, stali se z nich nástroje ve službách Sil rozpadu.

Nemůže to fungovat oběma způsoby: kdo nestojí pro věčné Síly světla a života, je proti nim. Leda že by žil „mimo“ nebo „nad“ časem, člověk se buď pohybuje v nevyhnutelné evoluci dějin — tj. směrem k úpadku a zániku — nebo stojí proti současným staletím v zřejmě beznadějné zatrpklosti, avšak přesto v přenádherném zápase, lidské oko hledící na tyto věčné ideály, které mohou být zcela projeveny do materialistické reality pouze jednou na úsvitu každého následujícího cyklu každým následujícím novým lidstvem. Je však pravdou, že smělá menšina lidí činu, která bojuje „proti času“ za ideály Zlatého věku, je vázána stát se postupem času ve své snaze přemoci stále lépe organizovanější a nepostižitelnější a universálnější opozici ještě nemilosrdnější. A z tohoto důvodu se pro přecitlivělé pacifisty stane obtížnější ji následovat. Ve vší pravděpodobnosti budou pokračovat se ztotožňováním se s prolhanými agenty Temných sil. A to je zcela přirozené. Je to součást zákonu času. Síly smrti musí mít pod svým stiskem prakticky celý svět před tím než může započíst nový Počátek jako znovu prosazení triumfu Života.

A tudíž, den po dni, rok po roce, teď a v budoucnu, soupeřící Síly světla a temnoty nemohou jinak než pokračovat ve svém smrtícím zápase, jak ostatně vždy činily, avšak ještě intenzivněji jak čas jde dál. A jak půjde dál, zápas se stane otevřenějším a také otevřeněji bude akceptovat násilí a násilí nečestně zamaskované, kdy první je ve službách nejvyššího účelu Života na Zemi — jmenovitě stvoření dokonalého lidstva Zlatého věku — a druhé nepřáteli Života. Tak tomu musí být až do konečné srážky — „konce světa“ takového, jaký ho známe — vůdci přeživšího lidstva jsou touto zvítězivší elitou, která dokonce i uprostřed dlouhého, obecného úpadku člověka nikdy neztratila víru ve věčné kosmické hodnoty ani vůli jimi danými, a pouze jimi, jejich vládu činu.

Tato elita poté již nebude nucena uchylovat se k násilí v zájmu vynucovat svou vůli. Bude vládnout bez opozice v mírumilovném světě, ve kterém se bude Nový řád dávných snů zdát všem jediným přirozeným a racionálním stavem. Dokud člověk znovu nezapomene neměnnou Pravdu, jednajíc jakoby ho železné Zákony příčiny a důsledku nezatěžovaly — bohovi miláčci! — a znovu neupadne.

Nic nemůže zastavit kolo času.


[1]Tato kapitola byla napsána v roce 1948

[2]V národně socialistickém Německu nejenže bylo odporné „košer“ zabíjení zvířat zakázáno, ale byly zakázány i pasti. Zvířata zabíjená pro maso musela být zabita automatickou pistolí, způsobující okamžitou smrt a krutost ke kterémukoli zvířeti byla tvrdě trestána. (Vím o případu, kdy člověk strávil tři a půl roku v koncentračním táboře za zabití prasete „krutým způsobem.“)

[3]„Velká část našeho rozhovoru byla Führerem věnována otázce vegetariánství. Věří víc než v cokoli jiného, že pojídání masa je špatné. Samozřejmě ví, že během války se nemůžeme zcela přebudovat náš systém potravin. Nicméně po válce se zamýšlí s tímto problémem poprat. Možná má pravdu. Zcela jistě jsou argumenty, které používá na obhájení svého stanoviska velmi přesvědčující

                                       —Goebbelsovy deníky [The Goebbels Diaries], vyd. 1946 (Záznam z 26. dubna 1942)

[4]Odkazujeme zde na Voronoffovy experimenty prováděné na živých opicích s cílem vrátit sexuální potenci starým mužům.

[5]„Cette logique effroyable“ byl výraz použitý Monsieur R. Grassotem, z francouzského informačního úřadu v Baden-Badenu, při naší konverzaci ve dne 9. října 1948

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: