Skip to content

Sávitrí Déví – Člověk v čase, nad časem a proti času

14/10/2012

Třetí kapitola z knihy Blesk a slunce pojednávající o pozici člověka v čase a o násilí, které takový člověk používá.

Všichni lidé, protože žádný z lidí není osvobozen z pout času, následují sestupnou cestu historie ať už to vědí nebo nikoli a ať už se jim to líbí nebo ne.

Pravda, několika z nich se to upřímně líbí a to dokonce i dnes v naší době — a co teprve ve šťastnějších věcích, kdy lidé méně čtou a více přemýšlejí. Pár jich tento sestup bez zaváhání následovalo, aniž by i byť letmo vzhlédlo ke vzdálenému ztracenému ráji, o kterém v hloubi svého srdce vědí, že do něj nikdy nevstoupí; ráj Dokonalosti v čase — něco tak vzdáleného, že i první lidé, o kterých víme, na takový ráj vzpomínali pouze ve snech. Přesto následovali tuto fatální cestu. Uposlechli svůj osud.

Ono smířené podřízení strašlivým zákonům rozkladu — ona akceptace pout času stvořeními, jež tlumeně cítí, že by se od nich mohla osvobodit, ale pro které je toto osvobození sama sebe příliš těžké; stvořeními, která už předem vědí, že by nikdy neuspěla — je na dně onoho nevyléčitelného smutku člověka, odsuzovaného znovu a znovu v řeckých tragédiích a i dlouho před tím. Člověk je nešťastný, protože ví, protože cítí — aspoň obecně —, že svět, ve kterém žije a jehož je součástí, není takoví jaký by měl být, jaký by mohl být a jaký ve skutečnosti byl na úsvitu času před tím než do něj vkročil rozklad a násilí se stalo nevyhnutelným. Takový svět nemohl nadšeně přijmout za svůj — zvláště přijmout skutečnost, že směřuje od špatného k ještě horšímu — a těšit se z něj. Přestože se nicméně může pokusit být „realistou“ a vyrvat z osudu co jen může, stále bude v hloubi jeho srdce nezdolná touha po lepším. Nemůže přijmout svět takový jaký je.

Avšak několik málo lidí — vzácných a možná i vzácnějších než u osvobozených, pro které čas neexistuje — takový svět může přijmout a přijme. Tito lidé jsou nejsvědomitější, nejnemilosrdnější a nejefektivnější agenti sil smrti na Zemi: — inteligentní a občas výjimečně prozíraví; vždy bezohlední až do krajností; pracující bez zaváhání a bez výčitek v rámci sestupného procesu historie a (ať už tak daleko vidí či nikoli) pro logické vyvrcholení: vyhlazení člověka a veškerého života.

Přirozeně tak daleko ne vždy vidí. Ale když náhodou ano, stejně je to nezajímá. Takový je zákon: čas je tím čím je, a protože konec musí přijít snaží se z tohoto procesu vytěžit co nejvíc až do úplného konce. Nikdo se nestará o znovuvytvoření pravěkého ztraceného ráje — nikdo až na samotné kolo času —, proto oni, kteří zcela zapomněli tento vzdálený obraz, nebo kteří nikdy ani na chvíli zběžně nezahlédli jeho umírající světlo; oni, kteří v sobě mohou zadusit starověkou touhu po Dokonalosti nebo ji spíše ani nikdy neprožili; oni by měli z prchavého momentu (a nezáleží jestli v řádech minut nebo let) vymáčknout všechnu sílu, veškeré okamžité potěšení jež mohou, než odbije jejich hodina a oni budou muset zemřít. Stejně dobře by mohli světu zanechat některý odkaz — nutit tak generace, aby si je pamatovali — než nadejde hodina smrti tohoto světa. Tak to cítí. Nezáleží jim na tom jaké utrpení svými činy přinesou lidem nebo jiným živým bytostem. Lidé i ostatní živé bytosti musí i tak trpět. Jen pokud to vyhovuje jejich cílům.

* * *

Cíle těchto lidí — lidí v čase par excellence — jsou vždy cíle sobecké, dokonce i tehdy, vzhledem k jejich materiální velikosti a historické důležitosti, kdy nesmírně přesahují lidský život, jak skutečně někdy přesahují. Sobeckost je samotným kořenem rozkladu a proto charakterově neoddělitelná od času. Můžeme dokonce říci, že čím je člověk neúprosně sobečtější tím víc žije „v čase.“

Jak už jsme však řekli, tato sobeckost se projevuje mnoha způsoby. Může být vyjádřena v pouhém chtíči osobního potěšení, jež charakterizuje nestoudné požitkáře; nebo nenasytnost po zlatě; nebo touha vyhledávat pocty a postavení; nebo rodinná ambice muže připraveného obětovat vše na světě pro dobro a štěstí své ženy a svých dětí. Ale můžeme si to představit i ve velebení vlastního kmene nebo země nade všemi ostatními, nikoli však kvůli její vlastní hodnotě v přirozené hierarchii Života, ale prostě proto, že je takový člověk součástí tohoto kmene nebo země. Může a často toto velebení přehnaně zveličuje na všechny lidské bytosti, přičemž se degradují veškerá ostatní živá stvoření, přestože jsou zdravá a nádherná — vášeň, jež tvoří základ odvěké tyranie „člověka“ nad Přírodou; „láska k člověku,“ která není v harmonii s božími ustanoveními povinností a práv všech druhů (stejně jako každé rasy a každého jedince) podle jeho postavení, ale kvůli smyslu pouhé vzájemnosti, známosti a příbuzenství, dobrého nebo špatného, hodného nebo nehodného, čistě proto, že jsou si vlastní. Člověk „v čase“ zná pouze to co je „jeho vlastní“ a co není, a tudíž milují sebe tak jak milují vše co je jejich.

* * *

Stejně jako existují lidé „v čase“ tak existují i filosofie a náboženství — „ideologie“ — „v čase;“ falešná náboženství, protože skutečné náboženství může být pouze nad časem. Takové doktríny jsou stále častější, stále různorodější a stále populárnější jak svět postupně spěje ke svému konci v každém ze svých historických cyklů. Byla doba, kdy neexistovaly; doba, ve které člověk „v čase“ byl nezbytně proti všem projevům doktrín. K dnešnímu dni jsou téměř všechny interpretace starých skutečných náboženství a téměř všech „ismů,“ jenž náboženství nahradily, typu „v čase.“ Jejich funkcí v současné fázi světové historie je pouze oklamat dobře smýšlející slabochy a hlupáky — váhající lidi, kteří potřebují omluvu a ospravedlnění, aby mohli žít „v“ čase bez nepříjemných pocitů viny a jenž nejsou sami schopni něco podobného sami nalézt. Tito lidé jsou radostí bez sebe, když se mohou přidržet filosofie hlasitě prohlašující, že je nesobecká, což jim dovoluje a povzbuzuje je k práci ke svému sobeckému konci. Ti, kdož používají skutečně nesobeckou doktrínu — původně „nadčasovou“ filosofii — právě kvůli tomuto účelu lžou sobě a svému okolí ještě nestydatěji. A tímto přičiněním ve skutečnosti urychlují velký sklon historie: uspíšení rozkladu vedoucímu k velkému Konci a dále — k následujícímu novému Počátku.

* * *

Skuteční typičtí lidé „v čase“ nepotřebují žádné ideologické ospravedlnění, aby mohli jednat. Jejich naprosté sobecké postoje jsou ve vší jejich do očí bijící nestoudnosti daleko krásnější než zvyšující se tendence maličkých lidí sklouznout dolů po cestě zatracení, zatímco se přidržují za něco „vznešeného“ jako například „svoboda, rovnost, bratrství“ nebo „práv mezinárodního proletariátu,“ nebo nějakých nepochopených náboženství. Cokoli řeknou lidem, které se snaží podvést — které musí podvést, aby uspěli — skutečný člověk „v čase“ sám sebe nikdy nepodvede. Vědí co skutečně chtějí. A vědí jak to získat a nestarají se co to stojí ostatní nebo je samotné. A zvláště v ten samý čas nechtějí nic jiného, co je nekompatibilní s jejich cíli.

Tudíž tito lidé — ať už v běžném měřítku požitkáře nebo jednoúčelového lakomce, nebo čehokoli v celostátním nebo kontinentálním měřítku, jako těch hýbajících miliony a obětující miliony lidí, kterým mohou vnutit svou vůli — jednají tak jak by jednali bohové. Oba v majestátu svých úspěchů a v kráse svých prvořadých kvalit svého charakteru, který slouží jejich cílům mají něco málo skutečně božského — jako například největší dobyvatel všech dob, jehož mimořádné životní dráze se věnuje i část této knihy: Čingischán. Tito lidé v sobě měli strašlivou nádheru největších zničujících sil Přírody; burácející moře valící se přes země; proud lávy propalující si svou cestu přes všechny překážky; blesk, který lidé kdysi uctívali, když ještě chápali co je božské.

Přirozeně toto lze říct pouze o těch lidech, jejichž činy převýšily celou svou velikostí omezení toho, co je „osobní.“ Je těžké si představit pouhého hledače fyzického potěšení nebo dokonce jedince bohatého, získaje tak neradostnou, božskou velikost. Význam lidí „v čase“ jako takových záleží na podstatě jejich činu samotného a na rozsahu prostředí, které tento čin ovlivňuje ne méně, ne-li více, než jednostranný cynický sobecký účel, kvůli kterému byl tento čin vykonán. Je to pochopitelné kvůli důvodům zcela jiným než jen estetického dojmu, který může skutečný příběh velkého života zanechat na čtenářích nebo náhodných kolemjdoucích. Je to důsledek skutečnosti, že, stejně jako velké síly Přírody jež jsme zmínili, skuteční lidé „v čase“ jsou slepými silami, nevědomě sloužícími cílům Kosmu. Stejná je samozřejmě pravda nepodstatných hledačů malých zisků v jejich omezených sférách činnosti. Jsou rovněž zaslepenými silami destrukce, přestože malými. Zakusili jsme Boží bázeň pouze těch velkých — stejně jako ji například zažíváme před bouří nad oceánem, zatímco nás hladina vody v bazénu narušená větrem nechává lhostejné.

Když jsou tyto cíle — jakkoli malicherné a osobní — rázně vyjeveny skrz takovou akci hýbající celým světem; když v zájmu jejich dosažení člověk v „čase“ projeví nadlidské kvality hodné vyšších cílů, tehdy můžeme cítit sebe sama v současnosti nikoli člověka „v čase,“ ale božského Ničitele — Mahakala; čas samotný — věčný spěch Věcí ke zničení následovaného novým zrozením a poté opět dalším úpadkem a zničením.

Člověk „v čase“ může mít jakékoli cíle, až na ty nezaujaté (které by ho pozvedli „nad čas“). On sám je vždy jako slepá destruktivní síla Přírody. (To je důvod proč je tak mnoho „špatných“ charakterů v literatuře a divadle atraktivních v jejich rozhodném zlu.) Nemá žádnou ideologii. Nebo spíše jeho ideologií je on samotný, oddělený od božského Celku — je tedy rozkladem tohoto Celku (tohoto vesmíru) kvůli svému vlastnímu prospěchu a nakonec i zničení sebe sama, přestože o tom neví, a ví-li, pak je mu to jedno. Tak tomu je v každém případě. Ale když v rámci jistých podmínek během důležitého a velkého geologického kataklyzmatu člověk „v čase“ zmizí z našeho dohledu a na jeho místě se zjeví — stále nesoucí jeho rysy — ve vší Své dramatické majestátnosti Mahakala, věčný Ničitel. Je to On, kterého uctíváme ve velkých jedincích blesku jakými byl například Čingischán — On; ne oni. Oni jsou pouhými hliněnými obrazy Jím obývanými po několik krátkých let. A stejně jako tento hliněný obraz schovává a naznačuje neviditelné bohy nebo bohyně — Věčné síly — stejně tak jejich sobeckost zároveň schovává a odhaluje neosobní cílevědomost Života; destruktivní fázi božské Hry, ve které již leží příslib nového úsvitu, jenž má přijít.

Stejně jako vulkanické otřesy nebo postupující mořské vlny v rámci století připravují nový růst v přebudovaném fyzickém universu, tak nás velcí lidé „v čase“ přibližují k osvobozujícímu konci a tedy připravují cestu pro další velkolepý Počátek. „Metli Boží,“ svým způsobem požehnáni v přestrojení. Mnohem lepší ve své upřímnosti, brutálním ničení pro své sobecké cíle než piplavá práce běžných dobrých lidí snažících se „konat dobro“ v tomto upadajícím světě, aniž by měli odvahu udeřit a pálit a trhat; kteří mají pouze „konstruktivní“ plány — a všechny k ničemu! Ničení a tvoření jsou vždy propojeny. Proto uctíváme blesk stejně jako slunce, ohromeni pocitem posvátné bázně v myšlenkách velkých hubitelů bez ideologie, lidských podob velkého Mahakala.

* * *

Ale jsou zde rovněž lidé „mimo čas“ nebo lépe řečeno „nad časem;“ lidé žijící zde a teď ve věčnosti; lidé, kteří (aspoň přímo) nehrají žádnou roli v sestupném spěchu historie vstříc rozpadu a smrti, ale kteří pozorují ze shora — jako člověk pozorující ze silného a pevného mostu drtivý spěch vodopádu do propasti —, a kteří zavrhli zákon násilí, zákon času.

Takoví lidé často žijí velmi mimořádný život mimo tento svět; život, jehož celá vnitřní kázeň, duchovno, morálka a tělo jsou systematicky odkazováni k jejich udržení ve stálé jednotě s velkou Skutečností mimo čas: Věc, jež je, oproti té jež se zdá být. Oni jsou skuteční asketové (v etymologickém smyslu slova: ti, kdož sebe „vycvičili“ k žití ve věčnosti). Ostatní — a mnohem vzácnější — žijí ve věčnosti bez nějaké zvláštní „průpravy,“ zatímco navenek žijí život tohoto světa; zatímco jsou manžely a manželkami, rodiči a učiteli, pracující nebo inteligence, občané, vojáci, vládci atd.

Někteří z těch žijících „mimo“ nebo „nad“ časem jsou spasitelé. Jiní zase nechají věci a lidi jejich osudu, protože cítí, že nejsou oprávněni zasahovat v osudech jiných a vědíce, že v průběhu staletí budou všechny duše jež stojí za to zachránit zachráněny stejně, postupně se vyvíjející k nadčasovému životu svatých. Rozdíl mezi těmito dvěma typy „osvobozených“ lidí podle buddhistické terminologie odpovídá rozdílu mezi bódhisattvou a arahantem. Obě jsou svobodné bytosti, vně zákonů zrození a znovuzrození — pout času. Ale zatímco arahant zůstává zcela odtažený od padlého světa, bódhisattva je zrozen znovu a znovu ze své svobodné vůle, protože chce pomoci živým bytostem povznést se nad oceán života v čase.

Avšak spasení, které lidé „nad časem“ nabízejí světu je vždy takové, jež spočívá v přetržení pout času. Nikdy není takové, jež se snaží nalézt vyjádření v kolektivním životě na Zemi v souladu s ideály Zlatého věku. Je to spasení individuální duše, nikdy organizované společnosti. Lidé „nad časem“ to vědí velmi dobře, že nemohou být zachráněni před počátkem nového cyklu — zvláště ne mírumilovnými kázáními nebo dokonce poučnými příklady. A i kdyby se do jistého rozsahu pokusili přinést nějakou část organizace mezi omezený počet následovníků — například v klášterních komunitách — vědí, že ať už bude tato komunita jakkoli svatá, je dříve či později odsouzena k degeneraci. Sám Buddha předpověděl zkažení své sanghy „po pěti stech letech.“

Může se zdát divné, že zakladatel státního náboženství — protože kult „Tepla-a-Světla-Kotouče jím bezpochyby byl — by neměl být počítán mezi „spasitele“ světa, ale spíše mezi ony extrémně vzácné lidi „nad časem,“ kteří žili život na této Zemi zatímco tvrdohlavě zůstávali cizinci k neradostným skutečnostem tohoto světa. Ale vzhled klame. A my se v dalších částech knihy blíže podíváme na podstatu tohoto nepochopeného kultu Kotouče a život jeho propagátora, krále Achnatona, protože tento pohled je ten správný.

* * *

Nejvíc typický znak lidí „mimo“ čas nebo „nad“ časem, v protikladu těm žijícím „v“ čase nebo „proti“ času, je zřejmě jejich pevné odmítání použít násilí dokonce i kvůli tomu nejoprávněnějšímu důvodu. Ne že by snad byli kvůli násilí nějak přecitlivělí jako slaboši, ani dobří ani špatní, jež tvoří devadesát procent lidstva naší doby. Nemohli by odmítnout válečnický ideál nezaujatosti, nesobeckého násilí kázaného Pánem Kršnou — božským Zachovatelem vesmíru, jeho samotného — v Bhagavadgítě; ideál harmonie s věčně trvající pravdou, kterou zná každý člověk jenž se povznesl nad čas. Oni pouze nejsou svou přirozeností kšatrijové, jedno jaké jsou rasy, sociálního postavení, zděděné zodpovědnosti; nejsou lidmi činu, natož bojovníky. Jejich konání, podobně jako konání slunce, spočívá v jejich osobním vyzařování síly, krásy a laskavosti. To co dělají je samozřejmě jen odrazem toho čím sami jsou, nic víc; nic co by pro ně bylo cizím, pročež jsou o svém bytí plně uvědoměni. A mají-li vůbec nějaký značný vliv, je to obdobné jako u slunce vliv z výšin a dálav, příznačný svou úplnou nezaujatostí, nerozlišující a neosobní laskavostí. Nečiní nic čím by druhé nutili — nic aspoň do jistých mezí, i když žijí v tomto světě. Vědí, že nemohou vynutit evoluci věcí, nebo potlačit část hranou časem v životech těch, jež jsou stále podřízeni železným zákonům. Znovu, jako slunce, září. Je-li semeno naživu, dříve či později dozraje, jedno kdy, Násilí by jen pomohlo k urychlení růstu. A je-li semeno mrtvé? Ať je! Máme nová semena; nové výtvory, vždy a navždy. Lidé žijící ve věčnosti mohou počkat.

Řekli jsme: ti, kdož zůstávají „nad časem“ se neuchylují k násilí. To však neznamená, že všichni lidé zdržující se násilí jsou nutně osvobozené duše žijící „nad časem.“ Za prvé, velké množství zbabělců nikdy nepoužije násilí kvůli strachu z rizika jež sebou nese a tito zbabělci jsou cokoli, jen ne osvobození od pout času. Dále to, co člověk často bere jako nenásilí — nebo to, co se pod tímto označením i prezentuje — je ve skutečnosti nepatrnou formou násilí: nátlak na city ostatních, represivnější a — zná-li člověk na jaké pocity apelovat — i mnohdy efektivnější než nátlak na jejich těla. Později velmi obdivované „nenásilí“ Mahátma Gándího bylo přesně tímto druhem nenásilí: bylo morálním násilím; nikoli: „Udělejte tohle nebo vás zabiju!“ ale: „Udělejte tohle, nebo se zabiju!“ Vědíce, že považují můj život za nezbytný. Může to vypadat „vznešeněji.“ Ve skutečnosti je to to samé — krom rozdílu v technice nátlaku. Je to spíše méně „vznešené,“ protože, přesně v rámci rafinované techniky vede lidi k víře, že to není násilí a tudíž obsahuje znaky klamu, vlastního klamu, od kterého je běžné násilí osvobozeno.

Později se Mahátma Gándhí nestal v žádném případě tím, co se snažíme popsat jako člověk „nad časem.“ Stal se člověkem, jehož nazýváme „proti času,“ usilující ho teď — později nebo . . . brzy — ustanovit na Zemi hmatatelný řád spravedlnosti (Ram raj). Ale jelikož postrádal upřímnost brutální síly je jeho tzv. „nenásilí“ — morální násilí — charakteristickým pro naši dobu neupřímnosti. Je to možná první případ skryté formy násilí aplikované v tak širokém měřítku v zápase za dobrým účelem v historii. Popularita tohoto „nenásilí“ v Indii může být částečně přiznána skutečnosti, že byla, nebo se tak jevila, jedinou praktickou zbraní v rukách zcela neozbrojeného a ve velké míře i apatického lidu. Svého ohlasu a velké publicity se však dočkala i v zahraničí, zcela v nepoměru s jeho reálnou hodnotou (a pozdější reputace „svatosti“ Mahátma Gándího není nijak méně v nepoměru s jeho reálnou pozicí mezi dalšími velkými lidmi Indie). Cizinci, kteří toto „nenásilí“ zpopularizovali nejvíc jsou lidé typičtí pro zdegenerovaný věk: lidé, kteří se zhrozí při pouhé myšlence na jakýkoli zdravý a upřímný projev síly, ale kteří ani nemohou rozpoznat morální násilí; muži a ženy (a obzvláště ženy) západních demokracií, nejpokrytečtější části světa. Apelovalo na ně přesně v rozsahu, že to bylo násilí v přestrojení. Dokonce i Angličané (někteří z nich žijící v Indii; někteří z nich zastávající vysoké pozice britských koloniálních úřadů) si nemohli pomoci a obdivovali ho. Nebyla to ona nenáviděná brutální síla, jež v historii (nebo v naší době) používali jiní velcí lidé „proti času,“ aby nastolili věk spravedlnosti. Ach ne!

Ale zcela jistě to nebylo ani nenásilí lidí „nad časem,“ kteří kdyby se vůbec starali a čas od času se postavili proti nevyhnutelnému pádu lidstva, by nepoužili žádný skutečný nátlak k vynucení svých dobrých zákonů — a tak by selhali ze světského pohledu jako selhal král Achnaton — nebo vyvinutí se „proti času“ a použití jakéhokoli množství potřebného násilí v duchu Boha, Který v Bhagavadgítě mluví k bojovníkovi za spravedlivou věc (jako Ardžuna, kšatrija, tj. válečník rasou a podstatou).

* * *

Zdá se, že lidé stojící „nad časem“ mají na směřování událostí ve světě nejmenší vliv, což můžeme ve světě potápějícího se každým dnem hlouběji a hlouběji do propasti i očekávat. Ve Věku pravdy a dokonce i v pozdějších věcích popsaných ve svatých knihách Indie byli lidé „nad časem“ — praví Bráhmani, spojeni s věčnou Skutečností — přirozenými a skutečnými rádci králů; pravá duchovní autorita podpírající legitimní dočasnou vládu. Ale jak se dočasný řád na Zemi stále vzdaloval od ideálu božského Řádu, králové stále méně jednali podle příkazů stále vzácnější nadčasové moudrosti. A co platí o králi platí samozřejmě i o jeho poddaných. Tudíž se lidé „mimo čas“ nebo „nad časem“ těší menší autoritě s tím jak svět směřuje ke konci svého cyklu. Dokonce i když se sami stanou vládci — jako v případě krále Achnatona — obdařeni absolutní mocí, jejich život nezanechá — ani nemůže — stopu, jakou by normálně zanechal, protože žijí v období, které Hindové zvou „Kalijugou.“

Krom toho, někdy mohou být lidé „nad časem,“ stejně jako slunce, ke kterému jej neustále přirovnáváme, nepřímo destruktivní — i v případě, jsou-li askety, podle všeho oddělenými od světa. Jejich světlo, nahodile dopadající na počestné i špatné, může mít mnoho neočekávaných efektů, dokazujíc, že se lidstvo vyvíjí od špatného k ještě horšímu. Vezměme si například ničivost „Zlatého věku“ krále Achnatona vůči mezinárodním záležitostem z Egyptského pohledu. Nebo pravá náboženství představenými podobnými lidmi „nad časem,“ jež neměli ve svých rukou dočasnou vládu a jejich učení bylo překrouceno chytrými lidmi, většinou nacházejícími se zcela „v čase,“ a využito ve službě nejsobečtějších a nejničivějších zájmů. Přirozeně to „není chybou“ lidí „nad časem“ — o nic víc než by bylo „vino“ slunce v zemích, kde je teplo slunečních paprsků neúnosné a kde by člověk přivázal svého nepřítele ke sloupu a nechal ho vystaveného slunci zemřít. Není to zkrátka „vina“ lidí „nad časem.“ Je to důsledek zákonitosti obecného úpadku, neoddělitelného od života v čase: jak se svět stává méně a méně schopným proniknout svůj věčný význam, i ty nejlepší věci zůstávají nepochopeny a zároveň nenáviděny a odmítnuty nebo zcela zneužity.

Vyhnáni ze Zlatého věku do našeho Věku šera žijí lidé „nad časem“ celý svůj život zcela ve svém vnitřním světě nebo žijí a jednají v našem světě tak, jako by to stále byl jejich Zlatý věk. Buď tento svět odmítnou nebo ignorují — nebo ho ještě lépe zapomenou tak jak člověk zapomene jizvy hříchů a nemocí na kdysi krásné tváři, jež stále i přese všechno miluje. Tito lidé vidí věčnost a neměnnost za sestupným proudem času; To co je, za tím čím se zdá být. I v případě, žijí-li ve světě forem, barev a zvuků vážně a upřeně jako král Achnaton — onen nadřazený umělec — stále zažívají něco zcela jiného než lidé svázáni do pout času. Lidé „nad časem“ se radují s nezaujatostí jako lidé, kteří vědí, že nikdy nezemřou. S nezaujatostí rovněž trpí, uvědomujíc si neustále své blažené skutečné Já, které se nachází mimo radost a bolest.

A upadající svět jim nikdy nemůže porozumět ani je poznat, stejně jako oni nemohou porozumět pádu člověka. A přesto neúnavně — jako vzdálené a všudypřítomné slunce — sdílejí své světlo; to světlo jež je v našem rostoucím šeru jako letmé spatření všech minulých i budoucích úsvitů.

* * *

Jak jsme však již řekli dříve, jsou zde i lidé s postoji Zlatého věku — plně uvědomění o tom, jak úžasné místo by tento svět mohl být, materiálně i jinak —, kteří se nicméně nemohou zřeknout života „tak jak je“ ani ho ignorovat; lidé, kteří jsou navíc obdařeni tím co Hindové nazývají „kšatrijskou“ povahou: rozenými bojovníky, pro které překážky existují jen proto, aby se překonávali a pro které má nemožné jistou zvláštní fascinaci. Toto jsou lidé „proti času,“ — absolutně upřímní, nesobečtí, idealističtí, věřící v ony věčné hodnoty, jež upadající svět odmítl a připraveni je obnovit všemi prostředky ve svém dosahu. Důsledkem zákona času jsou tyto prostředky nezbytně drastičtější a brutálnější jak se každý historický cyklus blíží ke svému konci. Posledním Člověkem „proti času“ není nikdo jiný než ten, jenž v Tradici sanskrtu nese jméno Kalki — poslední inkarnace božského Zachovatele vesmíru a zároveň Ničitele celých světů: Spasitel, který ukončí stávající „jugu“ v působivém vyjevení jedinečného násilí, aby tak nové stvoření vzkvétalo v nevinnosti a nádheře nového „Věku pravdy.“

Lidé „mimo čas“ nebo „nad časem,“ spasitelé duše, často mají následovníky a učedníky, kteří jsou v každém případě lidé „proti času.“ (Někdy dokonce i lidi „v čase“; ale o těch mluvit nebudeme, protože ti jen využívají náboženství nebo ideologii pro své sobecké cíle.) Praví následovníci — a v některých vzácných případech i Mistři samotní —, kteří jsou „proti času,“ svědomití organizátoři, bezohlední propagandisté a nemilosrdní bojovníci, jsou skutečnými zakladateli většiny, ne-li všech, největších církví na světě, dokonce i náboženství těchto církví jsou doktríny původně „nadčasové.“ A toto je nevyhnutelné, neboť církve vždy nebo téměř vždy nejenže jsou materiálními organizacemi, ale i organizacemi snažícími se řídit životy tisíců, ne-li přímo milionů, lidí ve světě — v čase. Jednou z výjimek tohoto zákona je budhismus, jediné důležité mezinárodní náboženství, které dobylo půlku kontinentu bez pomoci lidí „proti času“ a bez použití násilí; jedna výjimka v jejímž jméně došlo k pronásledování jiných věr pouze dvakrát — a to lidmi „v čase“ a kvůli politickým důvodům, nikoli náboženským.[1] Ale musíme si uvědomit, že toto přesvědčení je více než jakékoli jiné ovládáno touhou uniknout poutům času a tudíž ve skutečnosti vůbec není zamýšleno pro život v čase. Člověk, který přijme buddhistické předpoklady nemůže myslet na lepší svět, leda by to byl svět „mimo čas“ nebo „nad časem.“ Výsledkem toho je snad šokující rozdíl mezi vyššími ideály náboženství a životem věrných v buddhistických zemích. Náboženství, jež se šířila a udržela hlavně díky násilí měla až na pár nedostatků a nižších morálních standardů větší praktický vliv na životy svých následovníků, ať už se to jeví sebepodivnější.

Člověk si to ne vždy jasně uvědomuje, když kritizuje velké aktivní následovníky za nedůslednost s „duchem“ jejich přemýšlivých mistrů. Člověk si neuvědomuje, že bez nemilosrdné vášně těchto lidí by tyto organizace, jež si udržely naživu jakousi míru „ducha,“ neexistovaly na mnoha místech, kde stále vzkvétají, a že mnoho „duchovních pokladů,“ kterých si tolik cení, by bylo ztraceno. Bez brutálních metod Karla Velikého, zabijáka Sasů, jež byly všechno možné jen ne „křesťanské,“ by Němci zřejmě do dnešních dní zůstávali věrni svým starým bohům; stejně jako Norové bez drastické evangelizace prosazované králem Olafem Tryggvasonem. Bez rovnocenně upřímných, rovnocenně fanatických a snad ještě více brutálních činů mnoha lidí „proti času“ nebo „v čase“ v šestnáctém a sedmnáctém století by k dnešnímu dni polovina státu Goa a celé Mexiko a Peru nevyznávalo křesťanskou víru. Křesťanství dluží velmi mnoho lidem „proti času“ — a snad ještě více lidem „v čase.“

My, kteří nejsme křesťané můžeme křesťanství — a často tak činíme — odsuzovat. Jsme si vědomi faktu, že mnoho duchovních pokladů jiných než těch z evangelií — pravd obsažených ve starém evropském pohanství nebo dlouho zachovávaných solárních kultech Střední nebo Jižní Ameriky; poklady, které k dnešnímu dni téměř nikdo nezná — bylo ztraceno právě kvůli neosobnímu zápalu nábožensky smýšlejících lidí, svou podstatou „proti času“ (nebo kvůli bezdůvodné ničivosti lidí „v čase“), například těch, které jsme zmínili výše. My ovšem věříme, že bylo na těchto ztrátách něco špatného, jedno kde k podobným ztrátám došlo, nikoli kvůli zapomenuté pravdě (jež je věčná), ale kvůli lidem, kteří by za touto pravdou měli stát proti nové a nepřátelské doktríně; věříme, že tito lidé nebyli dostatečně „proti času“ — v jejichž očích nebyly nyní již ztracená učení dostatečně naživu, aby se stala základem pro organizaci lidské společnosti proti zrychlujícímu se současnému úpadku; kteří v zájmu obrany těchto doktrín nebyli připraveni být nemilosrdní a vytrvalí tak jako křesťané, kteří je chtěli zničit.

* * *

Vztah mezi Mistry, jenž jsou vždy „mimo čas,“ a vášnivými realisty „proti času“ — staviteli a obránci všech militantních církví —, kteří jsou jeho následovníci, nebyl nikdo tak dokonale vyobrazen jako ve slovech přisuzovaných Kristovi inkvizicí v Dostojevského slavné epizodě „Bratrů Karamazových.“ „ Vzdoruješ třem pokušením ďábla“ — odmítnutí prostředků k vládě nabízenými těmi, kteří znají člověka a čas lépe než kdokoli jiný. „Odmítáš proměnit kámen v chléb“ — dát mase materiální statky; „Odmítáš vrhnout se z nejvyššího z chrámů“ — vyvolat v lidech úžas a obdiv; „Odmítáš sklonit se přede Mnou — Pánem lží; Pánem času — žít „v čase.“ „Ve výsledku jsou lidé unášeni pryč od tvého učení a od tebe samého a ty je nemůžeš zachránit. Jsme to my“ — my, bezohlední, násilničtí, my, kteří se nezastavíme před ničím, abychom pravdu jež tolik milují učinili na tomto světě skutečností — „jsme to my, pravím, kdo je zachrání konáním toho, co jsi ty odmítl vykonat a tudíž nás zatratím v jejich očích. A my toto zatracení přijmeme pro lásku k tobě — aby tvé jméno bylo velebeno.“

Toto je význam inkvizitorovi rozpravy. A militantní šampión organizované víry pravil Kristu: „Nevracej se! — nenič dílo jež my činíme na tomto světě úpadku pro tvou slávu!“

Žádná organizace nemůže žít „mimo čas“ — „nad časem“ — a doufat, že jednoho dne člověka přivede zpět k povědomí o věčných hodnotách. Toto si všichni lidé „nad časem“ uvědomují. V zájmu ustanovit nebo snad i jen zkusit ustanovit tady a teď lepší řád ve shodě s věčnou Pravdou, musí člověk aspoň navenek žít jako ti, kdo jsou stále „v čase“; jako oni musí být násilný, nemilosrdný, destruktivní — ale kvůli jiným cílům. Zde leží ona tragédie přivést ve skutečnost jakýkoli sen o dokonalosti. A čím je tento sen dokonalejší — vzdálenější od úspěchu v tomto světě úpadku — tím nemilosrdnější musí nevyhnutelně být metody těch, kteří si upřímně přejí ho vnutit ostatním.

Vědíce toto, skuteční lidé „nad časem“ jsou rovněž prvními, kteří bezvýhradně chápou a oceňují snahu svých následovníků „proti času,“ jakkoli „strašnou“ se jeví obyčejným lidem. Na stránkách Dostojevského knihy Kristus neříká nic. Co by tak mohl říct? Není nic co by mohl říct a čemu by velitel militantní církve rozuměl. Pro inkvizitora bude Kristus navždy záhadou. Ale Kristus rozumí inkvizitorovi a cení si jeho lásky. Před opuštěním cely — a celého světa času — ho políbí.

* * *

Jak jsme poukázali výše, žádný člověk „vně času“ nemůže užít žádný skutečný vliv na lidskou společnost ledaže má následovatele nebo je-li on sám připraven stát se člověkem „proti času.“ Proto může být jeden člověk zároveň „nad časem“ ve svých osobních názorech a „proti času“ ve své činnosti. Všichni skutečně velcí tvůrčí lidé „proti času“ sebou nesli následující dva aspekty: jsou lidmi vize, vědomi si věčných pravd; ale rovněž jsou lidmi, kteří byli ve svém nitru natolik pohnuti do očí bijícím rozdílem mezi ideálním světem, postaveným podle oněch věčných pravd, a světem skutečným, ve kterém žijí; lidé, kteří po tom co viděli a prožili nemohou zůstávat odříznuti od času ve svém vlastním vnitřním ráji ani se tvářit, že je vše v pořádku, ale kteří musí zasvětit celý život a energii přetvoření hmotné reality v model své vize Pravdy. Takový Člověk je válečník, jako například prorok Mohamed, který snil o světové teokracii a uspěl v založení velké civilizace, trvající do dnešních dní. Dalším podobným mužem — jehož jedinečná velikost zůstává doposud nepoznána, protože prohrál válku — je tragická, ale nádherná osobnost, jež dominuje historii Západu naší doby: Adolf Hitler.

Člověka „v čase“ jsem přirovnala k blesku a člověka „vně čas“ nebo „nad časem“ ke slunci. Za použití stejného metaforického jazyka můžeme člověka „proti času“ přirovnat ke slunci a k blesku, a protože jsou skutečně inspirováni Zlatým věkem ideálů, pevně zakořeněnými ve věčné Pravdě a tudíž — přesně v zájmu stát za těmito ideály v materiální rovině ve Věku šera proti stávajícímu času — mohou vykazovat veškeré praktické kvality lidí „v čase“; jelikož jediný rozdíl mezi nimi a lidmi „v čase“ není v jejich metodách (jež jsou a nemohou než být stejné), ale v jejich nesobeckosti, neosobních cílech.

Oni slouží těmto cílům s nemilosrdným realismem, ale v tom rozsahu, že zůstávají „nad časem“ s odstupem vychvalovaným pro válečníky v Bhagavadgítě. Ve skutečnosti není Učení Bhagavadgíty ničím jiným než filosofií dokonalého Člověka „proti času,“ jogína duchem, válečníka činem; Člověka jakým byl král Achnaton, Jedinečný člověk slunce, osvobozený od pout času a jehož síla je Samotnou kosmickou energií, ale… který tuto sílu používá v materiální rovině ve službě svého ideálu se vší nemilosrdnou logikou Čingischána.

Samotný Kalki — poslední Člověk „proti času“ na konci každého historického cyklu; poslední Spasitel, který je zároveň největším ničitelem — zosobňuje tento dvojí ideál naprosto dokonale a kompletně. On, který obnoví svět v jeho pravěkém zdraví, kráse a nevinnosti a tím započne nový cyklus času.

Ostatní lidé „proti času“ — před samotným každým koncem lidstva — uspějí a jsou rozpoznány miliony a těmito miliony vychvalovány, navždy, jelikož oni nebo jejich následovníci opustili svůj duch a pracovali zcela „v čase“ s kompromisy se silami smrti; jinými slovy mají v sobě — jako prorok Mohamed[2] — víc „blesku“ než „slunce.“ Jinak jsou poraženi agenty temných sil, zlomeni ve své moci sestupem historie, který jsou neschopni zastavit. A takový osud vždy očekává na samém konci cyklu ty, kteří jsou příliš šlechetní, důvěřiví, dobří; kteří vkládají příliš mnoho důvěry v cizince i ve svůj lid; ti, kdož dostatečně často a důkladně „neočišťují“ své následovníky; kteří milují svůj lid tak moc, že v sobě nemají ani náznak podezření o nevděku nebo skutečných hrozbách, které v něm leží; kteří nejsou dostatečně nemilosrdní a někdy i ušetří své prchající nepřátele; jedním slovem ti, kdož jsou jako Adolf Hitler více „sluncem“ a ne příliš „bleskem.“ Ten, který přijde jako poslední s nadlidskou mocí, Kalki, pomstí nejen je, ale i lid, jenž v jejich dnech bojoval na jejich straně. A poté uvede jejich neuskutečněné sny v žijící skutečnost nového velkého Počátku!

Na každém velkém počátku se lidé „nad časem,“ osamělí asketové, spasitelé duší nebo plánovači ideálního pořádku, příliš dobrého pro Zemi úpadku — Arahantové, Bódhisattvové nebo Rajrišisové, použijeme-li sanskrtskou terminologii — setkají s velkými Jedinci „proti času.“ A pak ve světě, ve kterém již není násilí déle potřebné ani myslitelné; ve kterém svoboda a řád jdou ruku v ruce, věci jsou ve spojení s vyjádřením zákonu v čase, na který lidé „nad časem“ mysleli, a který velcí lidé „proti času“ chtěli. Město-horizontu-Kotouče, o kterém snil král Achnaton; „Sídlo Pravdy,“ které se ani v jeho dávných dnech nepodařilo na Zemi založit, a světový Nový řád, za který v naší době, v době bezcenného lidstva, bojoval Adolf Hitler, jsou jedna a tatáž živá hmatatelná skutečnost v čase — aspoň dokud se nevyhnutelný úpadek znovu neprosadí.

A proto skrze dokonalou, neosobní — matematickou — spravedlnost Kosmu má každý agent universálního osudu zaručen úspěch. Ti, kteří v sobeckém duchu pracují pro okamžitý výsledek své akce, dosáhnout svého výsledku (a jak báječného!) a sehrají svou roli v evoluci světa, který musí projít skrz degradaci a smrt před tím, než bude moci zažít slávu nového zrození a nového mládí. Přivedou svět blíže k jeho konci. Na druhou stranu ti, kteří se zřekli pout času a úmyslně nejednají nebo jednají v nesobeckém duchu válečníka z Bhagavadgíty, dosáhnou nádherného výsledku svých životů v myšlenkách a práci na počátku následujícího cyklu. A může se i stát, že snahy lidí „proti času,“ zdánlivě vyplýtvaných na nechápavý a nevděčný svět, budou ve skutečnosti přidány ke kráse nového Počátku, a že tak dokonce uspíší tuto událost. Nic není navěky ztraceno.

A jak jsme již řekli, Ničení a Tvoření jsou nerozlučné. Dokonce i nejničivější lidé „v čase“ jsou svým způsobem tvořiví. Lidé „nad časem“ jsou rovněž svým způsobem ničiví — nepřímo. Lidé „proti času“ jsou aktivně, vědomě, ochotně jak tvořiví tak ničiví — jako sám Pán Šiva: božský Princip za všemi změnami; Ničitel, který znovu a znovu tvoří; a jako Višnu, Zachovatel, který vždy na konci cyklu přichází tento cyklus zcela zničit jako Kalki.

V nich navždy Kosmos hledá svůj Princip, proti drtivému Zákonu času, jenž klidně plyne pryč, od počátku ke konci každé úspěšné materiální manifestaci v čase.

Dokončeno na nádraží v Karlsruhe, dne 6. prosince, 1948


[1]Poprvé v centrální Asii na počátku třináctého století „Gurkhany“ z Kara-Khitai proti islámu a nestoriánství. Podruhé v sedmnáctém století v Japonsku prvním šógunem dynastie Tokugawa za vlády Iyeyasu, Hidetada a Iyemitsu proti křesťanství.

[2]Viz. život zakladatele islámu.

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: