Skip to content

Sávitrí Déví – Šintó: Cesta bohů

21/10/2012

Následující text Sávitrí Déví napsala a publikovala jako „Shinto – The Way of the Gods“ v angličtině v Novém Dillí v roce 1979. Následně byl přeložen do italštiny Vittorio De Ceccoem pro italské periodikum Arya, vydávané v Montrealu (jako „Shinto – La via degli dei,“ Arya, no. 4 (červenec 1980)). Původní anglický překlad byl ztracen, či-li následující text je překladem anglického překladu pořízeného z italské verze Guido Stuccoem.

Podle tisícileté japonské tradice existoval v pradávných časech ohromný bezbřehý oceán (ironicky předurčený stát se „Tichým“ oceánem): od jednoho horizontu ke druhému byla vidět pouze voda a nebe!

Nad touto ohromnou vodní plochou bylo pouze světlo a úzký „most.“ Po něm chodívali bohové pozorovat a obdivovat krásu a nesmírnost tohoto oceánu. Jeden z bohů, Izanagi, se pozorováním oceánu z výšek unavil a tak spustil své kopí do vody a lehce ji zčeřil. Když kopí vytáhl, povšiml si, že ze špičky kopí spadlo zpět do vody trochu bláta. Tak se na Zemi objevil první „ostrov.“

Izanagi postavil žebřík a sestoupil z „nebeského mostu“ na suchou zem, kde následně postavil malý okrouhlý domek pro sebe a svou ženu, Izanami, ve kterém se začali stýkat.

Brzy Izanami porodila několik dětí, která se ukázala býti zklamáním. Jedno od druhého se lišila, byly slabé, nehodné božského páru. K vyřešení tohoto problému a odhalení chyb, jež ho způsobily, bylo svoláno shromáždění bohů. Bohové se páru zeptali: „Setkáte-li se, kdo z vás první promluví?“

Izanami okamžitě odpověděla: „Já, zjevně.“

Jeden z bohů poznamenal: „To je vážné porušení pravidel upravující Obřady! Žena by nikdy neměla promluvit první, to je povinnost a privilegium muže. Není divu, že vaše děti nejsou takové, jaké by měly být.“

Pár se podle rady dané bohy řídil do písmene a brzy se jejich děti změnily k lepšímu, staly se krásnými a silnými, hodnými dědictví svého božského odkazu. Izanami nedala život pouze dětem, ale stala se rovněž matkou čtyř tisíc ostrovů, velkých i malých, které nakonec utvořily Japonsko. Ostatní země světa postupně vyvstaly z vod vlivem geologických a přírodních procesů, trvajících staletí. Z tohoto důvodu je na rozdíl od jiných zemí Japonsko „božskou“ zemí: zrodilo se z bohyně!

* * *

Vše šlo hladce až do dne, kdy Izanami porodila boha ohně. Kvůli samotné podstatě tohoto boha zemřela bohyně při jeho narození v planoucí smrti. Její tělo bylo odneseno do podsvětí, příbytku mrtvých. Její manžel Izanagi sestoupil do nižších oblastí, aby požádal o tělo své ženy místní vládce. Když dorazil, bylo mu nakázáno počkat před dveřmi, za kterými leželo tělo jeho bohyně.

Po dlouhém čekání spáchal zakázaný čin a dveře sám otevřel. Okamžitě ucítil zápach smrti! Tato zkušenost měla na Izanagiho neblahý dopad a ihned se rozhodl vystoupit do „světa živých.“ Přesto se cítil z kontaktu se silami rozpadu a smrti nečistý. Když došel k řece Kamo rozhodl se vykoupat a tak si sundal čtrnáct vrstev oblečení.

Zatímco se myl, vynořila se náhle z vody božská bytost. V tu samou chvíli se i oněch čtrnáct vrstev oblečení stalo samo bohy. Voda, se kterou si umyl své levé oko se stala Lunárním bohem, zatímco voda, kterou si umyl pravé oko se stala Sluneční bohyní Amaterasu.[1] Voda, se kterou si umyl nos se stala bohem větru a bouřek, Susanowoem.

Susanowo byl zlým bohem. Miloval soužení sluneční bohyně všemi možnými triky. Jednoho dne, kdy vyvolal déšť mrtvých zvířat, padajících na hlavu Amaterasu ze stropu místnosti, kde zrovna pracovala, rozhodla se bohyně, že má dost Susanowových žertíků. Silně rozlobená se stáhla hlouběji do jeskyně a vchod zatarasila obrovským balvanem. Navzdory modlitbám a prosbám o odpuštění, nepodařilo se Susanowovi Amaterasu přesvědčit. Zůstávala v jeskyni, odmítajíc vyjít.

A tak už na Zemi nebylo více světla. Všude zavládla temnota a Země již více neplodila dobré ovoce: plodiny hynuly a život sám byl z nedostatku slunečního světla v nebezpečí.

Bohové byli zoufalí a nevěděli jak tento vážný problém vyřešit. Nakonec jedna bohyně dostala nápad. Vědíc, že Amaterasu byla od přírody zvídavá, přiblížila se ke vchodu z jeskyně a z improvizovala spíše podivné a neslušné tance, vyvolávajíc tak smích a veselí mezi bohy. Amaterasu chtěla vědět důvod tohoto bujarého veselí a tak přistoupila blíž k východu z jeskyně. Nakoukla otvorem mezi jeskyní a obrovským balvanem, ale nic neviděla a tak se pokusila dívat pomocí zrcadla. Bohyně venku zatím začala pomalu odcházet pryč, nutíc Amaterasu vystrčit ven hlavu. V tu chvíli na ni bohové skočili a vytáhli ji z jeskyně. Tak se na svět vrátilo světlo.

Susanowo se rozhodl opustit příbytek bohů a stejně jako mnoho jiných božských hrdinů se i on rozhodl žít na Zemi, a začal zabíjet příšery. Jednoho dne uviděl obrovského draka, chystajícího se sežrat mladou služku. Draka zabil a služku zachránil. Nakonec si ji vzal a stal se praotcem několika velkých japonských šlechtických rodin. Vědíce, že drak má v břiše meč, Susanowo draka otevřel a meč si přivlastnil.[2]

Amaterasu chtěla dát Japonsku (zemi vycházejícího slunce) vůdce, který by nad ostrovy mohl vládnout. Zplodila chlapce a řekla mu, aby šel do Země vycházejícího slunce a převzal dohled nad osudem lidí, kteří v této zemi žijí, ale její syn nechtěl takovou odpovědnost přijmout. Řekl své matce, že do žádné takové země nepůjde, protože její obyvatelé tráví většinu svého času hádkami mezi sebou. Řekl: „Pošli místo mě mého syna Ninigi.“ A tak se stalo. Ninigi měl tři děti, jedno z nich, Hikohohodemi, si vzal dceru boha moří. Ta mu jako dárek dala kouzelný šperk odlivu a přílivu, kterým mohl vládnout nad vodou.

Jeho syn, Džimmu-tenno, je prvním „historickým“ císařem Japonska. Tak započala dynastie vládnoucí bez přerušení až do dnešních dnů. Džimmu-tenno vládl dlouho; jeho vláda je však měřena spíše v „rocích“ než-li ve „staletích“ jako v případě jeho předchůdců. Podle japonské tradice se chopil vlády 11. února roku 660 před naším letopočtem.

V tu samou dobu přistál řecký cestovatel Eudoros na jižním pobřeží Gálie, vzal si dceru místního galského náčelníka a založil město dnes známé jako Marseille. Dodnes se 11. únor v Japonsku slaví jako státní svátek.

* * *

Již jsme zmiňovali šperk, meč a zrcadlo. S těmito předměty, obdařenými kouzelnou a božskou mocí, dobyla císařovna Džingu v roce 200 našeho letopočtu Koreu. Podle japonské tradice řekli bohové jejímu manželovi (který mezitím zemřel), že země západně od Japonska „čekají na dobytí.“ Dnes jsou tyto tři nejposvátnější předměty (zrcadlo bohyně Amaterasu; meč, který Susanowo našel v břiše draka, kterého zabil; kouzelný šperk přílivu a odlivu daný Hikohohodemimu bohem moře, otcem jeho ženy) uschovány v chrámu Ise, jenž je Japonci nejvíce uctívanou svatyní.

V roce 1941 poslala do tohoto chrámu říšská vláda oficiální delegaci, aby se národních bohů zeptala: „Měli bychom vyhlásit Spojeným státům válku?“ Bohové skrz kněze odpověděli ano. Dne 7. prosince 1941 japonská letadla napadla námořní základnu v Pearl Harboru na Havaji. V roce 1945 po zničení Hirošimi a Nagasaki atomovými bombami se japonská vláda šla do chrámu Ise opět poradit s bohy. Zástupci vlády se bohů zeptali: „Měli bychom zemřít, bojujíc do posledního muže nebo bychom měli kapitulovat a připravit se na další boj v budoucnu?“ Bohové odpověděli: „Vzdát se, protože milujeme váš lid.“ Zbytek je historie.

Americká okupace, trvající sedm let, nikdy skutečně nezlomila duch Japonska, konkrétně duch Šintó. Šintoismus je japonské národní náboženství. Základní prvky můžeme shrnout do těchto slov: kult slunce, hlavního boha Japonska, a kult národních hrdinů a předků. V Japonsku jsou tolerovány všechna náboženství, mnozí Japonsko dokonce nazývají buddhistickým národem. V jistém smyslu je to i pravda. Buddhismus se do Japonska dostal v roce 550 našeho letopočtu ze sousední Korei díky knížeti Šotokuovi, který zemřel v roce 601 našeho letopočtu. Aby se nicméně buddhismu dařilo, musel do sebe obsáhnout několik šintoistických praktik. Několik japonských vladařů, například dobře známá dynastie za šógunů, trvající do roku 1866, vyznávala zen buddhismus. I přesto v něm byl vždy přítomen heroicko-válečnický duch šintoismu, uctívající přírodu, slunce a japonské předky.

Existuje několik nezapomenutelných textů a básní zabývajících se tímto duchem šintoismu, ztělesněném v životě japonského národa. Tyto texty mluví o vyšší nezaujatosti projevené v každém životním činu členů národního japonského kultu. Hidejoši Todžotomi, velký válečník a správce, který postavil slavnou pevnost v Osace, před svou smrtí napsal: „Zmizím jako kapka vody a změním se ve vzduch, ale pevnost Osaka bude i dále stát jako nádherný sen.“ Pevnost stojí do dnešních dnů, stojí pevně a hrdě jako národní památník.

Dne 14. srpna 1281 poslal Kublaj-chán, synovec Čingischána, válečnou flotilu sestávající se z několika set plavidel dobýt Japonsko. Japonci nemohli této hrozbě moc dlouho vzdorovat, přesto byli připraveni a odhodláni bojovat do posledního muže, jen aby zabránili mongolské invazi do své země. Náhle se přihnal silný vítr a za ním strašlivá bouře, která naprosto zničila mocnou nepřátelskou flotilu. O šest století později císař Meidži v básni napsal: „Vykonej tolik, kolik jsi svými silami schopen; pak ale poklekni, poděkuj a uctívej božský vítr Ise, který zničil tatarskou flotilu.“

Existuje několik lidových rčení, které duch šintoismu zcela vystihují, například: „Buď jako sakura (japonský název stromu třešně a jejich květů), když nastane čas spadnout a umřít. Když bouře zatřese stromem, zcela jistě spadne a umře. Ale padneš a umřeš elegantně.“

Lid Japonska během svých dějin věděl jak „elegantně padnout.“ Vždy věděl jak si zachovat tvář a žít podle svých hodnot. Nemůžeme bez obdivu vzpomínat na slavné piloty kamikadze, mladé muže, kteří dobrovolně zemřeli na palubě svých letadel, která se stala „létajícími bombami.“ Tito mladí lidé se obětovali, aby zničili americké válečné lodě a zvláště lodě letadlové. Měli bychom pamatovat jejich útoky na letadlové lodě „Repulse“ a „Prince of Wales.“ Bylo mi řečeno že tito piloti byli celí horliví, aby dosáhli svého „velkého dnu“ sebeobětování; jak se tento den blížil, byli stále šťastnější, že mohou obětovat své životy za svou zem a svého císaře. Svými posledními myšlenkami vzpomněli svůj krátký život a svou věrnost vycházejícímu slunci, ztělesňujícímu sluneční dynastii císařů. Před nárazem v posledním válečném křiku, příhodně vyjadřující jejich stav mysli, křičeli: Tenno hejka banzaj!“[3] Poté klidně a pevně navedli svá letadla naložena výbušninami na nepřátelské cíle.

Šintoistické texty, zvláště Kodžiki (Kniha bohů) a Nihonšoki (Kniha císařů, napsaná kolem roku 720, osm let po sestavení Kodžiki) věnované různým vůdcům a císařům (kteří byli podle národní tradice dětmi slunce), byly napsány během vlády císaře Džimmua v osmém století. Šintoismus nabyl tvar náboženství přírody a hrdinů díky dvěma velkým japonským učencům, Maturi a Hirata. Když se Japonsko v roce 1945 vzdalo, představovali američtí vojáci vyloďující se na japonské půdě v národní historii Japonska zvláštní událost, protože se jednalo o vůbec první okupaci Země vycházejícího slunce. Americká armáda byla první armádou v historii, která vkročila na japonské ostrovy. Krom toho americká armáda Japoncům vnutila ideologii radikálně cizí jejich myslím, duchovnu a národní identitě.

Jedna z prvních věcí co americká okupační vláda udělala, bylo zakázání učení výše zmíněných šintoistických textů na všech japonských školách. Japonci těmto akcím nevzdorovali (Ale proč by vůbec měli? Bohové jasně řekli, že bylo nezbytné přijmout podmínky kapitulace a „žít“ dál). Japonec se uklonil a s úsměvem řekl: „Demokracie? Samozřejmě! Císař je člověk jako každý jiný? Samozřejmě! Nazýváte naše politiky a válečné vůdce ‚zločinci‘. Asi máte pravdu, když jste vyhráli válku a jak nás historie učí, vítězové mají vždycky pravdu.“ Japonci se usmívali dokud nebyla podepsána, poměrně a relativně ne tak krutá, mírová smlouva. Usmívali se dokud poslední voják amerických okupačních sil neopustil zemi vycházejícího slunce. Hned další den se svaté texty šintoismu vrátily do škol. Žáci byli vzati do ruin Hirošimi a Nagasaki (které studenti navštěvují dodnes) zničené atomovými bombami, aby obdivovali laskavou práci „obránců lidstva.“ Jako by to nestačilo, studenti navštívili chrám v Gamagori, kde jsou uloženy ostatky Hideki Tódžó a dalších „válečných zločinců“ popravených Američany. Každý japonský student má tu čest zapálit malé kadidlo k uctění památky mužů, kteří se obětovali pro Japonsko a jeho lid. Tito „váleční zločinci“ jsou dodnes pokládáni za národní hrdiny a jejich osoby jsou a budou uctívány i v nadcházejících stoletích.[4]

Ach, ubohé Japonsko, věrné svým synům, náš spojenec během druhé světové války! Obdivuji a závidím ti! Kdy my Evropané postavíme chrám nebo aspoň památník na uctění památky našich hrdinů, našich mrtvých, našich vůdců, které naši nepřátelé dodnes zvou „válečnými zločinci“? Kdy otevřeně a svobodně uctíme své mrtvé jako vy?

My bychom rovněž byli schopni věrně ctít naše padlé kamarády, kdyby nám naše knížata a králové před dávnými časy, počínaje pátým až do patnáctého století v Prusku, násilím nevnutili křesťanství. Nezapomínejte, drazí japonští přátelé, že Árijci byli před svou konverzí „uctívači slunce,“ věrní následovníci kultu hrdinů, krve a půdy, přesně jako vy! Jeden z vašich ctěných krajanů, pracující na japonské ambasádě v Kalkatě v roce 1940, měl pravdu, když mi řekl: „Váš nacionální socialismus je v našich očích západní formou šintoismu!“


[1]Tento sluneční charakter náboženské tradice japonského šintoismu je ztělesněn v božské osobě císaře, který má být nebeského původu. Je považován za přímého potomka bohyně Amaterasu, jejíž sluneční charakter je základem pro celou náboženskou tradici Japonska.

[2]Meč je spolu se zrcadlem a šperkem posvátným symbolem stále používaným při šintoistických rituálech.

[3]Doslova: „Ať žije císař deset tisíc let!“

[4]Pro úplný popis jak tito tzv. japonští „váleční zločinci“ zemřeli, viz. francouzský překlad La voie de l’Eternité (1973) od Pierre Pascala knihy Šišo Hanadžama The Way of Eternity. Autor prožil s těmito hrdiny vycházejícího slunce poslední měsíce jejich životů.

Advertisements
komentářů 5 leave one →
  1. 22/10/2012 14:34

    Pěkné, jen by sis to měl, Midilirde, před publikováním aspoň jednou sám po sobě přečíst. Opakující se slova dvakrát po sobě, hromada všelijakých chyb… ono to docela dost kazí výsledný dojem 😦

  2. 23/10/2012 13:55

    Já si to čet několikrát a stejně to nevidim 😦 Přečetl jsem to nyní znovu nadvakrát a opravil pár věcí, snad vše.

  3. Antal permalink
    23/10/2012 13:57

    Izanami odpověděl -> Izanami odpověděla 🙂

  4. 23/10/2012 18:20

    Jestli chceš, tak ti udělám úplnou korekturu všeho, co se tady teď za poslední měsíc objevilo. O víkendu bych se na to mohl podívat.

  5. 28/10/2012 23:18

    Promiň, že reaguju takhle pozdě, dřív to nešlo. Já budu za veškerou pomoc jen rád. Sám čas od času projíždím starší příspěvky a upravuju chyby 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: