Skip to content

Atlantida

23/05/2013
by

Přinášíme další článek ze série volných a redakčně doplněných překladů, jež se zabývají historií mýtických civilizací. Redakční úpravy pouze doplňují původní texty či mění formulaci jednotlivých vět; významové změny provedeny nebyly. Přeloženo z webu Hyperborealis Aeterna.

***

Atlantská země, také známá jako Hyperborea stříbrného věku (Tréta jugy) byla druhou pozemskou vlastí hyperborejské rasy. Po pádu původní Hyperboreje se mnoho z jejích obyvatel přestěhovalo na jižní kontinenty, zatímco jiní odcestovali a založili Atlantidu, jež se nacházela na západě a nikoli na jihu. Mnoho tradic popisuje různé variace této mýtické vlasti, ale prvním, kdo ji ve svých rozhovorech Timaios a Kritias zmínil jménem, byl Platón. Prostřednictvím jeho dialogu s egyptskými kněžími a zasvěcenci, se mýtická země Atlantida stala západní civilizaci známou. Podle Platóna se ostrov Atlantida skládal z deseti království, která se nacházela v severním Atlantiku. Atlantida byla popisována nejen jako idylická utopie, ale také jako země s velkou vojenskou i námořní silou, která dobyla většinu Evropy a Afriky. Dosud není známo, zda Platónovy zmínky odkazují na masovou migraci po pádu původní Hyperboreje nebo na skutečné vojenské vpády Atlantů; první možnost se zdá pravděpodobnější. Nicméně, okolo 13. století před Kristem, tedy v době po smrti faraona Ramesse II., byla Atlantida zničena „přírodní katastrofou“. Drtivá většina obyvatel zemřela a nevelká menšina jen těsně unikla, aby založili nová tradiční centra po celém světě. Tato katastrofická potopa ukončila atlantský cyklus lidstva.

Jürgen Georg Ferdinand Spanuth popisuje:

„Atlantida byla Hyperboreou a Platónovy výpočty musí být chápány podle lunárního kalendáře, což dává 13. století před Kristem, tedy krátce po smrti Faraona Ramesse II. Ke katastrofě došlo při průletu Halleyovy komety, jenž popsali Řekové v legendě o Faetonovi, synu boha Slunce, Helia. Faeton požádal otce o svolení, aby mohl jeden den řídit jeho sluneční vůz. Když koně ucítili, že otěže drží nezkušený mladík, splašili se a zamířili k zemi; Sloup Ohně ničil svět. Nil vyschl, z úrodné Libye se stala poušť, zbývající ostrovy Hyperboreje byly potopeny. Po ohni přišel led. Zeus, který cítil se Zemí lítost, odklonil Faetonův vůz, a zemi tak zachránil. Faeton spadl do severního moře, kde se změnil v jantar. Jeho setry, Heliady, pro něj truchlily. Takto, kromě jiných, legendu vylíčil Ovidius.“.

Podle Spanutha Atlantida byla původní Hyperboreou zlatého věku; stejně směšoval Atlantidu a Hyperboreu například Hermann Wirth, někdejší vedoucí Ahnenerbe. My s jejich hypotézou, stejně jako například René Guénon nebo Julius Evola, nesouhlasíme, protože původní Hyperborea existovala mimo pozemský prostor a čas jako pozemská, ale nehmotná vlast původních Hyperborejců. Druhá Hyperborea byla mimo konvenční pojetí bytí a nacházela se v průběhu Zlatého věku na fyzické zemi, v panství Demiurga. Bylo by vhodnější nazývat Atlantidu menší, „třetí“ Hyperboreou s ohledem na shromážděnou mytologii a historii tohoto regionu.

Atlantida byla novým pozemským střediskem s „vyrovnaným klimatem a mírným sluncem“ a utvářeným podle padlých polárních oblastí. Basileia byla hlavním městem Atlantidy a vládla jí Bílá královna[1] [země] Mo-Uru[2] (Gaia, Panna Ona-On[3]), jež je zachována v paměti mnoha starověkých árijských legend. Bílá královna Mo-Uru byla Pannenskou Bohyní, která porodila syna, jenž měl předurčeno stát se jejím manželem, což symbolizuje runové zasvěcení A-mor, Mystérium Ona-On. To symbolizuje „Magickou svatbu“, která funguje jako očistná iniciace a alchymická přeměna. Atlantida byla ovládána králi-dvojčaty, kteří byli původní královnou a jejím synem-manželem, králem Atlantidy. Nicméně předtím, než došlo k božímu zrození, existovala jen jedna „androgynní“ bytost obou pohlaví, jež byla vyrovnanou esencí obou polarit, Ní-Ním a původním Člověkem. Atlantská společnost nebyla matriarchální, ale odpovídala oběma principům, mužskému i ženskému, v dokonalé rovnováze. Po tomto panenském zrození obě královská dvojčata cestovala do původní Hyperboreje, která stále nebyla úplně zničena a kde získali árijské zasvěcení, což jim umožnilo znovu se spojit s pamětí krve jejich předků, chránit posvátný vril a komunikovat se staršími hyperborejskými bohy, kteří nejsou z tohoto světa.

Královská Dvojčata vládla obyvatelům Atlantidy, přímým potomkům Hyperboreje. V Atlantidě byla jen malá směs neárijských a nehyperborejských obyvatel, kteří pocházeli z Lemurie, z jižních ras a byli přivedeni za otroky a podrobeni reinkarnaci a karmickému zákonu. Podobně jako pád původní Hyperboreje, byl i pád Atlantidy zapříčiněn hříchem míšení ras a ztrátou původní čistoty hyperborejské krve, „kdy synové boží šli k dcerám lidí a měli s nimi děti“. Stejně jako všechny velké civilizace, Atlantida pomalu upadala a z jejích obyvatel se pomalu stávali „obři“, což znamenalo úsvit bronzového věku (Dvapára jugy). Atlanťané pomalu upadli do nespravedlnosti, touhy po moci a chamtivosti. Řecký mýtus popisuje dekadenci Atlanťanů jako „lidi žijící v předvěkých časech (ve vztahu k Deukalionovi, který přežil potopu), kteří byli plni arogance a pýchy; byli vinni z mnoha hříchů; porušovali přísahy a byli nemilosrdní.“ Hyperborejští Atlanťané byli považováni za potomky a učedníky bohů, ale ztratili tento božský dar podlehnutím jejich tělesným povahám a neustálému míšení s „dcerami lidí“.

Miguel Serrano dále vysvětluje:

„Árijští Siddhové by měli být na vrcholu rasové pyramidy. Ostatní rasy, by neměly mít přístup k tomuto Zasvěcení, protože odpovídají ‚otrokům Atlantidy‘. Když kontinent začal mizet ustupujíc Bronzovému věku (Tréta Juze), ‚otroci‘, rozptýlení do nových zemí, si nesli vzpomínku na moudrost, jež jim byla v Atlantidě nedosažitelná; nyní ale mohli tvrdit, že ji mají a tím ji narušili. Ve velkém chaosu na konci jugy se mohlo stát, že se někteří chopili tajemství, k jejichž užití nikdy nebyli oprávněni.“

Vzhledem k „jižním vlivům“ a uctívání materialistických ideálů Demiurga, začala Atlantida upadat a byla potrestána hyperborejskými bohy. Platón píše, že se Zeus setkal s ostatními hyperborejskými bohy na vrcholu polární hory a probral s nimi osud dekadentních Atlanťanů. Atlantida měla být zničena mohutnou vlnou, která by ostrov v průběhu jedné noci zcela zaplavila a potrestala tak za porušení posvátného zákona.

Julius Evola rozvádí dále symboliku pádu Atlantidy:

„Původní cyklus (pokud reprodukoval a udržoval mnohem starší ‚polární‘ funkci) často reprezentuje nostalgický odkaz pro padlé jedince. Na základě transpozice na jinou rovinu, vody, které zaplavily Atlantskou zemi, byly nazývány ‚vodami smrti‘, což se vztahuje k postpotopní generaci, jež byla složena výhradně ze smrtelných bytostí, které musí projít iniciací s cílem reintegrace s božským stavem ‚mrtvé‘, tedy ztracené rasy. Na tomto základě, známá zpodobnění ‚Ostrova Mrtvých‘, mohou být chápána v podobném smyslu jako transformace vzpomínky na potopený ostrovní kontinent. Tajemství ráje a míst nesmrtelnosti obecně bylo znovu spojeno s tajemstvím Západu (a v některých případech také Severu), a tak to stejným způsobem zformovalo korpus tradičních učení tématu ‚těch, kdo jsou zachráněni z vod‘ a ‚těch, kteří se nemají utopit‘ a posunulo z reálného, historického smyslu k symbolickému významu a objevilo se v legendách o prorocích, hrdinech a zasvěcencích. Obecně řečeno, symboly typické pro primordiální rasy se projevily znovu, v poněkud nejasných formách, v relativně nedávné době, kdy se objevili tradiční dobyvatelští králové a dynastie.“

Pár přeživších Atlanťanů uprchlo po velké potopě do duté Země přes kráter velké sopky, kde mají sídlo „mrtví, kteří nezemřeli“. Mnoho dalších cestovalo s velkými loděmi do různých oblastí světa, zejména Afriky a středního východu, kde založili velké sumerské civilizace. Miguel Serrano popisuje, že „lodě po potopě pluly okolo vrcholů nejvyšších pozemských hor. Jedna z nich byla na Kavkaze, na hoře Ar-Ar-At, s runovým jménem: Setkání Árijců.“ Ostatní atlantské migrace později přijely do Irska,[4] Dánska a severního Německa.

Poznámky

  1. ^ Přesvědčení, že Atlantidě vládla Bílá Královna, Serrano přejal od Wirtha. Ten byl toho názoru, že archaická indoevropská společnost byla matrilineární.
  2. ^ Mo-Uru je podle Serrana jiné označení Atlantidy.
  3. ^ Serrano používá poněkud neobvyklé označení Ona-On pro androgynní bytost, zahrnující v sobě jak ženský, tak i mužský princip v nesmísené harmonii.
  4. ^ Vzpomínka na tuto migraci je zřejmě zachycena v mýtech pojednávajících o invazi božské rasy Tuatha Dé Danann, která přišla pravděpodobně ze severoatlantického centra; označení Tuatha Dé Danann v překladu znamená „Lid bohyně Danu“, což nás nutí hledat souvislosti se zmíněnou Bílou Královnou Atlantidy, již zmiňují Serrano a Wirth.

Převzato z http://hyperborealisaeterna.wordpress.com/2013/03/03/atlantis/

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Myslič permalink
    28/05/2013 10:55

    K tématu snad jen tohle: Doporučuju sehnat v antikvariátu knihu Alexeje Pludka: „Nepřítel z Atlantidy“.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: