Skip to content

Alfred Rosenberg – Paul de Lagarde a banky

20/07/2013

V tomto a několika následujících textech vám přinášíme překlady jednoho z nejzákladnějších myslitelů národního socialismu, který je však v češtině nedostupný. Toto je další text přeložený z anglického překladu z National-Socialist Worldview.

Paul De Lagarde (1827 – 1891) byl profesorem na univerzitě v Göttingenu a vysoce respektovaným odborníkem na poli starověkých blízkovýchodních jazyků. Zajímal se především o výklad Bible, ale rovněž napsal řadu knih například o starověkých Peršanech a Arménech. Prosazoval, aby se křesťanství očistilo od semitských prvků.
Byl také členem Konzervativní strany a původní zastánce myšlenky (v roce 1885) hromadného vystěhování Židů z Evropy na Madagaskar.

  • Hadding Scott, 2011, autor anglického překladu

Paul_Anton_de_Lagarde.png

Paul de Lagarde a banky

(Völkischer Beobachter, 8. května 1921)

Nezřídka museli nacionalističtí vůdci zápasit s výtkami typu: „Proč předkládáte své požadavky teď? Proč jste nám o tom neřekli dřív?“ A vždy musíme odpovědět, že téměř všechny naše požadavky byly vzneseny před několika desetiletími, ale nikdo tehdy nevěnoval pozornost oněm osamoceným bojovníkům, co je vznášeli, protože byl celý svět omámen levnými slogany a liberálními mantrami.

Dokonce i znárodňování, tedy vládní kontrola nad celou bankovní strukturou, jakožto fundamentálním předpokladem národní ekonomiky nezávislé na židovských spekulantech je starý požadavek. Je tudíž naší čestnou povinností vzpomenout v tomto kontextu na člověka, který byl jedním z nejodhodlanějších a nejcharakternějších Němců, jež nám 19. století dalo: Paul de Lagarde.

Podle Lagarda musí Říše, spolu se všemi ostatními monopoly, pro sebe zabezpečit i monopol nad penězi a úvěry:

Toto odpovídá desátkům z množství,[1] předně kvůli skutečnosti, že peníze a úvěry, oceňované stejně jako peníze [jsou] užívány na celém světě, takže to co má sloužit všem podle jejich podílu na hospodářském životě státu, je podobně proporcionálně nasáklé . . . .

Poštovní služba, telegraf a železnice jsou zcela v rukách Říše. Transakce mezi lidmi a pohyb zboží se tak rozrostl, že neexistuje nikdo, kdo by se na něm nějak nepodílel. Nicméně vše, co nás nejvíc znepokojuje je privilegium státu. Tudíž, stejně jako pošta a železnice, by i peníze a úvěry měly být pod správou vlády.[2]

Jak implementovat nezbytná opatření je nasnadě:

Pokud má tzv. Říšská banka – soukromý podnik, silně zapletený s židovstvem – pobočky v celé Říši, může stejně tak mít skutečná Říšská banka, a nyní naprosto bez Židů [Judainfrei] – státní podnik – své pobočky po celé Říši. Existují-li spořitelní pošty, můžou existovat i říšské pojišťovny.[3]

Krom toho, úvěrový monopol přinese vládě více peněz, zatímco odřízne škodlivé mezinárodní Židy:

Co Říše získá, nemohou samozřejmě získat Židé.[4]

Další výhodou úvěrového monopolu by bylo omezení finančního obchodování. Mnoho burzovních hráčů schovávajících se ve stínu, by přestalo s nekalým obchodem, kdyby říšští úředníci měli právo vyšetřovat jejich burzovní arbitráže [Differenzgeschäfte].

Potřeba peněz ze strany úvěruschopných vypůjčitelů, by byla uspokojena nestrannými úředníky Říše, ne cizími pijavicemi, zatímco půjčky by byly nespolehlivým a slabým znemožněny, přičemž druzí jmenovaní, byť se to zdá jako tvrdé opatření, by se tak vyhnuli trápení, které teď tak často vyvolávají židovští bankéři, protože ti půjčí ukvapeným mladým lidem v očekávání, že nakonec přinutí vypůjčitelovu čestnou, avšak chudou rodinu pokrýt jeho neuvážené dluhy, aby tak zachránila svou pověst. . . .[5]

Odškodnění by majitelům současných mimořádných dluhů nebylo garantováno. Houba je už tak nasáklá vodou, že nepotřebuje žádnou další vodu. A kohokoli by vztek nad naší nespravedlností vyhnal za hranice, nechť si jde; prokazuje nám svojí absencí jen službu.[6]

Jak můžeme vidět, Lagarde už dávno rozpoznal bod, kde by se mělo zatáhnout za brzdu, aby tak byl německý národ nasměrován na zotavení. S pouze několika málo dalšími lidmi stál sám; bankovní chobotnice nicméně svými chapadly sevřela lid ještě těsněji. A proto německý národ vstoupil v roce 1914 do války a byl předán židovským bankám. Ballin-Rathenaův systém podrobil Německo lichvě a podkopal základ německého státu. Nespokojenost rostla. Tato nespokojenost byla na druhou stranu podporována Židy, a s pomocí židovských médií pobízena na špatnou stopu. Jak Rathenau později cynicky prohlásil: světová historie by ztratila svůj význam, kdyby Německo zvítězilo![7] Slova, na která by žádný Němec neměl zapomenout.

Co se Ballin-Ratheuna týče, odkáži vás na znepokojivou knihu od D. Arnima: Die Juden in den Kriegsgesellschaften. Pokud jde o banky, je potřeba poznamenat, že základ celého berlínského měnového systému, představuje 280 židovských bank a směnáren, mezi nimi podniky jako Warschauer, Mendelsohn, Bleichröder, Oppenheim, Heinemann a Goldschmidt. Téměř všechny ze 100 bank ve Frankfurtu jsou židovské. Hamburk má kolem 40, Hannover 30, Mnichov 20, Lipsko 12 a Norimberk 25 židovských bank. Krom těchto se i dalších 400 německých bank nachází v rukou Vyvoleného národa. Přesně ta samá situace panuje i ve všech ostatních zemích.

Vládní převzetí bank – pod podmínkou, že se vláda sestává z Němců – je hned po propuštění všech židovských státních zaměstnanců prvním národním požadavkem.

Mezi nejodvážnější průkopníky této národně socialistické myšlenky by měl být počítán i Paul de Lagarde, kterému další generace zcela jistě zbudují pomník.

* * *

[1] V originále Dies entspricht den an eine fließende Quelle für das Ordinarium zu stellenden Anforderungen. Tento zjevný odkaz na církevní zvyky byl pro mě záhadou. Za lepší překlad budu vděčný. – pozn. Hadding Scott

[2] Deutsche Schriften, str. 378.

[3] Ibid., str 497. Zdá se, že slovo Judainfrei Lagarde vynalezl. Přičemž slovo Judain by znamenalo něco obsahující židovskou podstatou. Lagardovo slovo Judainfrei tedy znamená bez židovského jedu. Toto slovo se objevu je v článku „Die nächsten Pflichten deutscher Politik“ (1885). Friedrich Nietzsche zřejmě Lagarda napodobil, když svět označil za moralinfrei (bez morálního jedu), jež se objevuje v Der Antichrist (1888). – pozn. Hadding Scott

[4] Ibid., str. 498.

[5] Ibid., str. 498.

[6] Ibid., str. 499.

[7] Rathenau na podzim 1914 řekl: „Nikdy nenadejde chvíle, kdy císař a jeho paladinové na svých bílých válečných ořích vítězně pojedou Braniborskou bránou. V ten den, by světová historie ztratila všechen svůj význam.“ Ludendorff tento výrok chápal jako výraz poraženectví, ale Rathenauovi obhájci tvrdili, že pouze naznačuje jeho nesouhlas s císařem. V každém případě to naznačuje nedostatek nadšení pro německou věc. – pozn. Hadding Scott

One Comment leave one →
  1. Raimund z Patagonie permalink
    05/08/2013 01:01

    „Potřeba peněz ze strany úvěruschopných vypůjčitelů, by byla uspokojena nestrannými úředníky Říše…“ No, tak to by jistě otevíralo potenciál pro korupci, i když ta by nemusela paralyzovat celý systém, zvláště, pokud by proti ní byla zavedena účinná protiopatření. Klidně by ale úvěry mohli poskytovat i soukromníci, samozřejmě rasově čistí a platící náležitý podíl ze svých zisků.
    Osobně bychom byli pro jakýsi hybridní model. Zde by vedoucí pracovníci bank nebyli jejich oficiálními vlastníky, tím by byl stát, který by mohl řídit a usměrňovat chod podle svých potřeb. Na druhou stranu by měli vedení pevně ve svých rukách a stát by jim ponechal značnou autonomii. Nemusel by za běžných podmínek do podniků nijak zasahovat. Tyto podniky by mohly být jednak již zavedené, jednak by určití jedinci, splňující stanovené požadavky jako je vzdělání, praxe nebo spolehlivost, směli zakládat podniky nové, třeba i se státní podporou a tyto v případě úspěšnosti rozvíjet, třeba do nějaké velikosti stanovené zákony. Neúspěšné podniky by zanikaly a jejich vedoucí by si museli najít jinou činnost, i kdyby třeba stát zajistil, aby se netopili v dluzích do konce života. Druhou šanci by jen tak nedostali. Málokterá věc dokáže tak spolehlivě očistit ekonomiku od vysoce postavených neschopů, jako tržní konkurence, i když, nedělejme si iluze. V praxi by byl ale asi lepší o něco korporátnější model. Zde by stát špatné podniky zachraňoval a pouze měnil vedení, třebas širší a zakládání nových podniků by bylo iniciováno také převážně z jeho strany. I když, proč nedat i schopným možnost vymyslet a uplatnit svou vizi, zejména v případě nějakých více inovativních projektů, třeba využívajících nové technologie pro poskytnutí lepších služeb (nikoliv jen pro snížení nákladů na mzdy).
    Jakýkoliv z těchto modelů by mohl fungovat. Na rozdíl od toho, jenž zahrnuje chomout kolem krku a žida na hřbetě.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: