Skip to content

El a Ella: NOS

06/08/2013
by

Když se tulku[1] vrátí zpátky na zemi a mluví o sobě, nikdy nepoužívá slovo „já“, ale „my“. To proto, že spíše než individuálním člověkem je vtělením ducha rasy: má na paměti, že tělo, které přijímá a skrze které se zjevuje druhým, je jen částí jeho samého a nikoli celkem, jak se domnívá běžný nevědomý člověk. Vracející se tulku je úplný, totalitní člověk, jenž již není pouze člověkem, ale projevem celého kosmu v jednotlivci, manifestací boha v lidském těle.

Bytí běžného člověka je neúplné a jeho existence je nedokonalá a nezavršená. Ti, kdo si hluboko v sobě uchovali určité spojení s pamětí vlastní krve, to jasně cítí. Navzdory postupujícímu zatemňování vědomí a nedostatku relevantních informací z vnějšku existuje ještě poměrně dost lidí, kteří cítí, že člověk není ničím, co by mělo být postaveno na piedestal, ale naopak „něčím, co by mělo být překonáno“, jak pravil Nietzsche. Přesto, že se u těchto lidí zachovalo nejasné povědomí o skutečném potenciálu lidského bytí, samotná cesta k jeho realizaci však zůstává zahalena mlhami, což má za následek neschopnost dosáhnout svého cíle a nezřídka vede k životnímu nebo psychickému ztroskotání. K takovému ztroskotání je odsouzen každý, kdo na jedné straně sní o nadčlověku a na straně druhé nemá spojení s posvátnou árijskou heroickou tradicí a neřídí se jejími principy.

Pokusí-li se někdo dosáhnout cíle individualistickým zdůrazňováním vlastního ega a jeho vůle, překoná sice ostatní, ale vytčeného cíle nedosáhne. Dokáže za sebou sice nechat ty, kdo svému životu nevládnou vůbec, stále však bude jen polovičním a nezavršeným: stane se titánem převyšujícím druhé, nicméně stále zůstane člověkem. Individuální schopnost konat a osobní hrdost jsou nicméně důležité: Árijec musí umět být hrdý před druhými i před Bohem. Před sebou samým však musí přijmout bezvýhradnou pokoru; jen tak může naslouchat hlasu své vlastní krve a může tak najít cestu z labyrintu vlastního života.

Je důležité pochopit, že celek v sobě obsahuje dvě poloviny. Obnova celku proto předpokládá rozpoznání a reintegraci druhé poloviny a nikoli zbytnění té známé poloviny. Miguel Serrano k tomu v jedné ze svých knih[2] napsal: „I když život je věcí světla a stínů, my jej tak nikdy nepřijímáme. Vždy směřujeme ke světlu a vysokým vrcholkům. Od dětství, skrze raný náboženský a akademický výcvik, setkáváme se s hodnotami, které odpovídají pouze ideálnímu světu. Temná strana skutečného života je ignorována a západní křesťanství nám nenabízí nic, co může být použito k její interpretaci. Mladí muži ze Západu jsou proto neschopní jednat se směsí světla a stínu, z níž život ve skutečnosti sestává; nemají žádný způsob spojení faktů existence s jejich předpojatými představami absolutna. Vazby spojující život s univerzálními symboly jsou zničeny a nastává rozpad.“

Od světlých výšek vrcholů jsme odděleni temnými hlubinami údolí. Jsme lidmi a chceme být bohy: proto, abychom vtiskli Bohu vlastní tvář, musíme zemřít jako lidé. Proto, abychom získali věčný život, musíme se utkat se smrtí. Ti, kdo však lpí pouze na životě a pouze na těchto světlých výšinách a zároveň ustavičně neuroticky popírají smrt a vše s ní spojené, nikdy neuspějí. Svým postojem nejenže nepomáhají nalezení vlastní dokonalosti, ale naopak potvrzují jím vlastní nezavršenost. Árijská vznešenost netkví v lpění na výšinách, ale ve šlechetném přijetí jak výšin, tak i hlubin života. Pravý Árijec je tím, kdo zná svou vlastní smrt stejně dobře, jako svůj život a nečiní mezi nimi rozdíly, jako to dělají běžní lidé. Ti jsou zrozeni pouze jednou: jsou zrozeni pouze do života, avšak nikoli do smrti. Ten, kdo chce očistit svou krev a stát se čistokrevným Árijcem, se musí zrodit ještě podruhé: musí se zrodit do smrti, aby poznal, že „život a smrt jsou jen dvěma opačnými stranami téže mince, za něž racionální vědomí nedokáže zajít. Jsou to odlišné stavy bytí, líc a rub zrcadla, vnější a vnitřní povrch hvězdy.“[3]

Právě smrt je hlavním bodem válečnické iniciační symboliky. Miguel Serrano nicméně ve svém díle dává přednost symbolice erotické: co v symbolismu heroickém představuje smrt, to v tom erotickém představuje žena. I zde platí totéž: ten, kdo se již zrodil jako muž, bude se muset ještě zrodit jako žena (a naopak), aby mohl dosáhnout dokonalosti a tím i nesmrtelnosti. Přestože Serrano v celém svém učení klade velký důraz na symbol ženy, nelze je prohlásit za učení feminní: ve skutečnosti je pravdou naprostý opak – jde o čistě virilní a heroické učení.

Zůstaneme-li u erotického symbolismu, pak můžeme říci, že nesmrtelnosti lze dosáhnout dvěma cestami, ale jen jedna z nich je skutečně árijská a zachovává individuální vědomí. První způsob, jenž nemá s árijským světonázorem nic společného, je dosažení nesmrtelnosti skrze ženu. Tento způsob je vlastní těm mužům, kteří při kontaktu s ženou zapomínají na svou mužnou podstatu a ženu chápou jako absolutní vládkyni nad světem, Velkou matku. „Nesmrtelnost“ dosažená skrze takovou bohyni je vykoupena ztrátou individuality a vlastního osobního vědomí: je to nesmrtelnost horizontální, v rámci druhu – muž přetrvává v hmotě, skrze své syny a nikoli skrze sebe samého. Muž, který se takto spojuje s ženou, se vzdává svého semene a vpouští jej do ženy, neboť věří že právě jen skrze ni může dosáhnout nesmrtelnosti. Potěšení, které vzniká takovým způsobem, je krátkodobé a je vždy následováno smrtí (dříve či později). Muž, který splnil svou plodící funkci, je již nepotřebným a jeho role je u konce.

Druhý způsob je pravým opakem předchozího: je to dosažení nesmrtelnosti skrze muže. Ti z mužů, kteří si uvědomují svou virilitu a jsou si jí vědomi i při kontaktu s ženou, mohou dosáhnout nesmrtelnosti vertikálně, to jest takovým způsobem, který neničí jejich individuální vědomí a nezbavuje je jejich duchovní mužnosti. Muž, který si svou duchovní mužnost uchová a dokáže díky ní rozpoznat pravou podstatu svého vztahu k ženě, pochopí, že aby došlo k získání skutečné nesmrtelnosti, musí to být on jakožto princip nepodléhající změnám času, kdo musí pohltit princip ženský, jenž změnám času podléhá, a nikoli naopak. Její ženská podstata vyzařující z její krve, sálající z její horké kůže a z jejích sladkých rtů, musí být pohlcena mužem. Výsledkem pak není tělesný syn, ale syn ducha; nikoli syn ženy, ale syn muže – dokonalý a věčný čistokrevný Árijec sjednocující v sobě obě poloviny celku: muže i ženu, život i smrt, bytí i moc.

Výsledkem tohoto typu spojení není pouze potvrzení vlastní mužnosti, ale zároveň absorpce ženského prvku: vlastní druhé poloviny, či reintegrace nevědomí do vědomí. Tímto se muž, který již není pouze mužem, ale je Jím a zároveň, stává Absolutním Člověkem a získává absolutní moc: poznává síly skryté ve vlastní krvi, ve své vlastní duši a spojuje se s věčnou pamětí vlastní rasy. Vědomé spojení s pamětí a silami árijské rasy znamená dosažení totality, očištění své krve od příměsi nebytí, druhé zrození, spojení El a Ella, které přináší nesmrtelnost. Potěšení, které z takového svazku vzniká, je nefyzické, nestvořené a přesto skutečné a silnější, než jakékoli fyzické; tak chutná nesmrtelnost. Serrano k tomu píše: „Stejně jako nestvořený oheň existuje za viditelným ohněm, tak za prchavým fyzickým potěšením existuje věčná, konstantní, trvalá, nekonečná radost. Nezplozené potěšení, božská, extatická smyslnost, transcendentní orgasmus bez počátku i konce. Nejvyšším bodem tohoto je stav nekonečné exaltace, který nahrazuje všechny prchavé pocity. Extatický Orgasmus je záře, která láme všechna pouta konečného vědomí a propůjčuje Absolutní Osobnost, oddělenou, trvalou extázi tantrického hrdiny, který se oddělil od své vlastní fyzické podmíněnosti.“[4]

„Tajná cesta jógy, po níž kráčíš, je pouze pro bojovníka, pro zasvěceného hrdinu. Není to cesta pro ženu; protože žena nemá čakry a nemá kundaliní k probuzení. Protože žena je světem čaker skrze něž musí hrdina putovat. Žena je kundaliní. Žena nemá duši. Ona je duší. A žena nemá věčnost. Ona je Věčností.“

Miguel Serrano[5]

Ten, kdo rozpoznal paměť rasy a integroval ji do svého vědomí, není již více člověkem. Stává se ztělesněním rasy samé, tulkuem, árijským avatárem; je jedincem i celkem zároveň. Již o sobě nemůže říkat , nyní skrze něj promlouvá rasa jako celek: my. NOS.

Poznámky

  1. ^ V tibetském buddhismu tento pojem označuje novou reinkarnaci zemřelého lámy, který se dobrovolně rozhodl vrátit na zemi, aby pomáhal lidem v jejich úsilí o probuzení.
  2. ^ Miguel Serrano: C.G. Jung and Hermann Hesse: A Record of Two Friendships, str 5.
  3. ^ Miguel Serrano: NOS: Book of the Resurrection, str. 147.
  4. ^ Miguel Serrano: NOS: Book of the Resurrection, str. 148.
  5. ^ Miguel Serrano: NOS: Book of the Resurrection, str. 147.
No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: