Skip to content

Vize vývoje – konzervativní aspekt nacionálního socialismu

16/09/2013

Následující text je prvním ze série článků od Raimunda z Patagonie.

Následující článek se dotýká základní ideové roviny Nacionálního socialismu. Při jeho tvorbě jsme využili poznatky z různých článků a dalších zdrojů, v mnohém jsme se nechali inspirovat. I když se z formy článku může oprávněně zdát, že se snažíme promlouvat z pozice hnutí, vyjadřujeme zde svoje vlastní názory a postoje, někde se jedná jen o nezávazné fantazírování týkající se možného budoucího vývoje. Zároveň jsme se však snažili co nejlépe vystihnout současné ideové rozpoložení v hnutí, s důrazem na jeho oblasti, které považujeme za nejautentičtější. Vedle toho jsme pak do článku zahrnuli to, co sice nebývá příliš ochotně vynášeno na povrch, ovšem, co by podle nás mělo být řečeno.

Úvod

Nacionální socialismu se obrací k původnímu člověku a jeho přirozenosti, jeho cílem naopak není stvořit nového člověka i když si s touto myšlenkou mnozí ve filosofické rovině pohrávají. Aby ovšem tento návrat k prapůvodnímu zdroji života měl smysl, nemůže mít podobu úzce zaměřeného úsilí o pouhé fyzické přežívání. Naopak, k původnímu člověku neodmyslitelně patří přírodní prostředí, soubor typových činností, jimiž si tento zajišťuje živobytí a zvláště soubor obecných hodnot, nezbytných pro vlastní reprodukci při zachování vysoké úrovně schopností, majících původ v rasové identitě. Tento motiv vyzdvihování a obrany již existujícího, je možná ještě podstatnější u konzervatizmu, staršího ideového směru, který je spolu s Nacionálním socialismem standardně řazen do pravé části politického spektra. Oba je charakterizuje autoritářský antiutopismus nutně doprovázený odporem k levici. Chceme-li provést srovnání těchto dvou směrů a ukázat, že rozhodně nejsou zaměnitelné, měli bychom se krátce věnovat právě konzervatizmu.

Konzervatizmus

Skutečný konzervatizmus je založen zejména historicky. Je vázán na určité hodnoty, které s ním byly spojeny v době vzniku. Nechceme se tím příliš zdržovat, pouze bychom uvedli, že podle wikipedie se orientuje na soukromé vlastnictví, hierarchizaci společnosti, řád, autoritu, tradice, vlast, rodinu, náboženství a morálku. S tímto výčtem můžeme vcelku souhlasit. Zdroj těchto hodnot lze poté vidět v křesťanské společnosti středověku a novověku s feudálním zřízením. Tehdy – na sklonku osvícenství, byly skutečně konzervativní v pravém smyslu toho slova. Konzervatizmus není žádná obecná tendence vracet minulé, jako se to snaží tvrdit americký žid Frank Meyer a absurdně tak dělat konzervatizmus z každého odporu proti změnám, který se kdy objevil. Také nemůžeme souhlasit s tezí, že tento směr se vlastně nebrání pokroku, pouze je proti revolucím. Jejím autorem je Roger Scruton, britský historik, mimochodem vyznamenaný Medailí za zásluhy Václavem Havlem.

Konzervatizmus rozhodně není to, vedle čeho může sám, byť tísněn, přežívat a ovlivňovat společenské dění. Například, i když byl jednu dobu vlivným v oblasti kultury, zatímco se prosadil klasický liberalismus, v žádném případě to neznamená, že by tento byl v konzervatizmu nějak implicitně obsažen. To by se mohlo zdát zvláště při pohledu na neokonzervatismus, eklektický zmetek, který má v praxi s původní konzervatizmem podobný nejspíš jen název.

Pojem sám je značně heterogenní. Vedle degenerovaných odnoží, které lze za konzervativní stěží považovat, se vyvinula pestrá škála směrů konzervatizmu původního. Někteří jeho myslitelé pak působili na půdě blízké pozdějšímu Nacionálnímu socialismu ještě před jeho vykrystalizováním a inspirovali tvůrčí práci jeho pozdějších objevitelů. Za všechny uveďme autora Eseje o nerovnosti lidských plemen – Arthura de Gobineau.

Nacionální socialismus není konzervatizmus

V čem se pak konzervatizmus a Nacionální socialismus zásadně odlišují?

Tím méně, čím jsou kulturní hodnoty stálé a jasně uchopitelné, potřebuje konzervatizmus pro svoji přesvědčivost jejich absolutizaci a dogmatické ukotvení. Zásadní objekt pozornosti Nacionálního socialismu, totiž rasa a její typy, je naopak něčím mnohem stálejším, ale zároveň dynamicky proměnlivým, živým.

Nacionální socialismus je nejen vyjádřením myšlenky, že vlastní rasu je třeba chránit. Je také důkladným rozborem všeho, co je pro vyslovení a přijetí takové myšlenky třeba vědět – o samotné rase i o všech prvcích prostředí, jak přírodního, tak společenského – se zvláštním důrazem na kulturu, neboť stav tohoto prostředí je pro existenci rasy určující.

Základním východiskem pak je, že rasa sama má předpoklady, které ji směřují k přežití a naopak se u ní ve výraznější míře nevyskytují ty, jenž by mu bránily. Je tedy hodná ochrany, neboť sama vykazuje vůli k životu. Pokud je pak toto přežití ohrožováno, jsou na vině vnější vlivy, vnější v tom smyslu, že samy nemají vyloženě biologický základ. Může jít o přijaté patologické kulturní prvky, ale hlavně o infiltraci cizího rasového elementu, přičemž mezi obojím může být úzká spojitost. Ohrožení pak v žádném případě není způsobeno doposud skrytými nebo potlačovanými vlastnostmi, pro které by existovaly stálé rasové predispozice. Naopak, v případě nástupu negativních tendencí směřujících k úpadku nebo ztrátě životního prostoru, proti tomuto vývoji působí právě vlastnosti mající původ v rasovém základu nebo lidské přirozenosti vůbec. Ty za normálních okolností takovéto – z hlediska rasy špatné cesty spolehlivě uzavírají. Proto může dojít alespoň ke zpomalení škodlivých procesů, i když samotné jejich příčiny zůstanou prozatím nevyřešeny.

Mnohdy se naopak může zdát, že k problémům se zabezpečením existence vedou některé rasové vlastnosti, i když třeba s přispěním cizích vlivů. Domníváme se, že jde o jejich nepochopení. Buďto není dostatečně rozlišen kulturní vliv a tento je poté mylně považován za součást biologické přirozenosti, nebo se jedná o vlastnost užitečnou pro přežití, jejíž působení bylo obráceno v nebezpečně škodlivé právě špatnými kulturními prvky. Přitom tato škodlivost může působit současně s původní prospěšností, která může dokonce výrazně převažovat. Že by byla nějaká vlastnost přirozeně neužitečná nebo dokonce škodlivá i za přirozeného stavu, se nám nechce zdát, neboť to zcela odporuje logice přirozeného výběru, který měl prý zformovat náš biologický základ.

Rasa je v zajištění vlastního přežití do značné míry samostatná. Je tomu tak díky zmíněným vlastnostem, které mají svůj původ právě v již uvedeném mechanismu.

V běžné perspektivě se také dosud jevila jako něco skrytého pod povrchem věcí. Skrytého pod všemi událostmi a změnami, které jsou v lidských společnostech napohled nejvíce vidět, a které přitahují pozornost, přesto však něco mocného a důležitého. Toto její dlouhé trvání, o něž přitom téměř nikdo přímo neusiloval, se obešlo také bez Nacionálního socialismu jako vyhraněného a jasně formulovaného světonázoru. Někdo by se mohl ptát, zda to tedy není něco nového, majícího s přirozeností pramálo společného, zbytečného. Na tomto místě je třeba připomenout naše chápání vývoje. Bereme svět nejen v jeho z velké části statické formě, tak jak se jeví našim smyslům. Uvědomujeme si, že vše, co tvoří součást naší hmotné skutečnosti se muselo někde vzít. Nespokojujeme se přitom pouze se zástupným vysvětlením pomocí mýtu, na to jsme se dostali již příliš daleko. I když připouštíme, že za vším může stát působení nějaké božské síly, kterou třeba nebudeme nikdy schopni pochopit, jsme přesvědčeni, že svým myšlením se můžeme přenést daleko za dobu trvání věcí, jenž charakterizují naši realitu. Nepovažujeme tedy vlastní rasu, ani naši planetu a jiné vesmírné objekty, za něco daného, ale vzniklého. Pokud je tedy původ věcí v jejich vznikání, není nic divného ani na tom, že vznikne něco nového, naopak, je to zcela přirozené. Přitom, o Nacionálním socialismu bychom mohli uvažovat jako o něčem, co není vůbec nové, ale co bylo latentně přítomno v lidské společnosti od jejího úsvitu.

Proč ovšem Nacionální socialismus povstal až nyní, respektive před dobou, která představuje jen zlomek doby trvání naší rasy? A proč právě teď? Odpověď je skryta v dynamice vývoje, který se uskutečňoval na úrovni informací sdílených v lidských společnostech – kulturní evoluci. Ta dospěla do stádia, kdy se díky vědeckým poznatkům obrazně řečeno zmenšil svět a určité síly získaly do té do nepředstavitelnou moc. Hrozby dříve působící vzdáleně se staly bezprostředními a vyžadujícími neodkladné řešení. Zároveň byly určité názory na to, jak by měla vypadat společnost i život jednotlivců, zformovány do vnitřně konzistentních celků vystavěných obvykle kolem určitých nosných idejí – nastal věk velkých ideologií. Tato situace vedla některé výjimečné jedince k sestavení jedné z takovýchto ideologií – Nacionálního socialismu. Jeho smyslem je nejen překonat omyly či záměrné lži obsažené v dřívějších systémech, ale také konstruktivně vypracovat nový model společenského uspořádání, které by bylo stabilní, spravedlivé, ale zároveň by nesměřovalo k útlaku a znásilňování lidské přirozenosti. Bystrou analýzou dospěli národní socialisté k poznání, že podstata společnosti je biologická. Proto není program toho Národního socialismu, o němž zde pojednáváme, byť by měl jinak třeba jakoukoliv podobu, myslitelný bez vyzdvihnutí charakteru této podstaty a požadavku jejího zachování. Je také třeba dodat, že hodnoty, které národní socialisté zastávají, nejsou ničím novým. Náš druh naopak doprovází odjakživa, od dob původního člověka zmiňovaného v úvodu. Jejich zformování do myšlenky Národního socialismu lze potom pokládat za něco zákonitého a nutného, nezávisejícího na konkrétním běhu dějin.

Dalo by se možná namítnout, že pokrok je zbytečné brzdit. Pokud naše rasa jednou za určitých podmínek vznikla, je logické, že může také zaniknout a bylo by přirozené do tohoto nepříznivého vývoje nezasahovat, i když na něm mají její vlastní příslušníci sami velký podíl. Stejně jsme slabí a bezmocní, ve vleku osudu, a moc s tím nenaděláme.

Zde jde o zásadní nepochopení významu pojmu vývoj. Vývoj neznamená pokrok, jde pouze o vyjádření faktu, že dochází ke změnám. Nic už se ale neříká o tom, k jakým změnám a kdy má dojít, není zde žádný cíl, žádný harmonogram, jehož naplňování bychom nesměli bránit. Zatímco fyzikální tělesa velkých i malých rozměrů se řídí ve svých pohybech zákony jednoduše vyjádřenými v přírodovědeckých teoriích, rostliny, zvířata a ostatní živé formy přirozeně bojují každý den o přežití sebe a tím i svého druhu. Nikoho by ani nenapadlo očekávat od nich cokoliv jiného. Stejně tak je zcela přirozené, když zasahujeme do dění, jehož jsme součástí a máme přirozené právo bojovat za vlastní vizi budoucnosti.

V obdobích před Nacionálním socialismem se mezi různými regionálními společenstvími vyskytovala velká heterogenita kulturních prvků, propůjčující jedinečnost každému z nich. Místní kultura se zároveň neustále vyvíjela, staré bylo nahrazováno novým, probíhala čilá kulturní výměna. Mohlo by se zdát, že sjednocení pod jedním ideologickým systémem, případně v jednom mocenském útvaru, by vedlo k vytvoření nezajímavé monokulturní masy a bylo nepraktické i kvůli nepřekonatelným rozdílům mezi těmito menšími jednotkami.

To by ovšem bylo zásadní nepochopení. Nechceme nikomu vnucovat jednotný styl oblékání, životní rytmus, záliby a volnočasové aktivity. Stejně tak na celospolečenské úrovni neusilujeme o prosazení jednotného modelu, který by musel být všude striktně dodržován a do detailů by řešil i tu nejbanálnější maličkost. Pouze obhajujeme určitý obecný systém hodnot, mající pozitivní vztah k naší hodnotě ústřední. Možných aplikací těchto hodnot pak může být pestrá škála, taková, aby dosavadní rozmanitost žádným způsobem neutrpěla. Je přitom zajímavé, že tyto hodnoty byly v dobách před naším hnutím podle všeho naprostou samozřejmostí v každé fungující společnosti, což lze doložit písemnými prameny, ale třeba také odvozovat z archeologických nálezů. U kulturních prvků, kde je to z ideového hlediska přípustné, jako je móda, výrobní způsob nebo náboženské vyznání, jsme pro naprostou osobní svobodu, případně pro svobodu místních pověřených institucí regulovat tyto oblasti zákony podle svého uvážení. Dlužno ovšem říci, že v tomto nejsme vždy zcela lhostejní, nýbrž zde míváme určité preference. Pakliže chceme v těchto věcech ponechat volnost, je jasné že nebudeme bránit změnám, ani nástupu nového.

Jak ovšem zařídit, aby byla zachována různorodost konkrétních aplikací našich principů a hodnot (například zákonů) a přitom nevypuknul chaos? Základem by bylo rozdělení do menších organizačních jednotek, s přihlédnutím k etnické, kulturní a regionální identitě.

Bohatost přípustných forem a možných uspořádání Nacionálního socialismu, umožňuje, aby si každé svébytné společenství sestavilo program na míru, který bude nejvíce odpovídat jeho potřebám a touhám, jeho přirozenosti.

Nechceme vytvářet žádnou totalitní říši zla, jakou popisují například některé antiutopické romány. Takové představy o nás pouze šíří naši nepřátelé.

Naopak, Nacionální socialismus by mohl být spíše volným rámcem zastřešujícím existenci Evropských, rasově spřízněných národů, možná analogicky, jako je tomu v případě islámu u mnoha národů Afrických a Asijských. V tomto uspořádání by potom mohly jednotlivé společnosti žít nezávisle a poklidně, s takovou variací naší ideologie, která by nejlépe vyhovovala jejich mentalitě, vlastní tradiční kultuře nebo úsudku místních elit. Jejich příslušníci by potom mohli usilovat o vlastní štěstí, zabývat se duchovními hodnotami nebo poznávat taje a zákonitosti materiálního světa. Samozřejmě, tato volnost by musela být udržována v určitých mezích (Dodržování programových zásad by mělo být vynucováno – v případě selhání diplomacie, i silou, s níž by hnutí disponovalo. Předpokladem pro to by asi muselo být nějaké centralizovanější uspořádání, zahrnující i tok ekonomických hodnot). Jinak by se mohl vývoj snadno zvrátit špatným směrem, k nacionální a regionální fragmentaci, což by zlomilo vaz akceschopnosti hnutí a zmařilo veškeré předchozí úsilí. Na druhou stranu, měla by být zajištěna komunikace mezi periferiemi a centrem, kde by byly vznesené požadavky a návrhy posouzeny s maximální citlivostí a otevřeností. Takto by případně docházelo k přetváření jak vztahů centra k těmto periferiím, tak  vrcholného uspořádání našeho státu. Můžeme říci, že i zde jsme otevřeni změnám, které by ovšem měly přece jen závažnější dopad, a proto by musely podléhat důslednému posuzování.

Zhodnocení

Národní socialismus nebere svět jako něco neměnného. Také nechce společnost pevně konzervovat po jejím přenesení do stavu, v němž se nacházela v nějakém bodě v minulosti. Ten už stejně pominul a nelze se do něho vrátit. Na druhou stranu ovšem obojí nechápe jako nutně směřující k nějakému utopicky ideálnímu bodu, pro jehož dosažení je nutné nebo dokonce žádoucí zničit vše, co by mu bránilo, i kdyby ono ničené bylo pro jiné hodnotou ze všech nejposvátnější nebo přímo zdrojem života. Výstižnější je jejich pojetí jako příběhu, který stále trvá, v němž má přírodními silami vše určeno své místo i dobu svého trvání. Příběhu, v němž je vše součástí jednoho harmonického celku a právě zakotvenost v řádu a vztah k ostatnímu teprve propůjčuje věcem jejich hodnotu. Tato je potom nikoliv jen jejich atributem, ale přímo součástí jejich podstaty, do níž ovšem nezahrnujeme pouze stav dané věci v jednom časovém bodě, třeba tak, jak se nám právě jeví. Naopak, součástí podstaty dané věci je pro nás celé její dynamické trvání, od počátku až po změnu formy označovanou jako zánik. Proto, i když jednou naše rasa zanikne kvůli možným fyzikálním dějům provázejícím budoucí vývoj vesmíru, jejichž fatálním důsledkům nebude možné ani nejdůvtipnějšími opatřeními zabránit, půjde o konec důstojný. Bude završením jistě dlouhého trvání, jenž samo také spoluutváří hodnotu trvajícího. Proto má cenu bojovat i za něj všemi prostředky, přestože nemusí být klíčem k věčnosti v nestálém světě, který máme před očima, a jemuž jsme schopni v určitých mantinelech porozumět.

Přestože, jak se snažíme ukázat, se Nacionální socialismus a konzervatizmus liší velmi výrazně, lze říci, že obě tyto ideologie staví na první místo uchovávání něčeho existujícího. Oba pak zaměřují pozornost na oblast, do níž také jejich „něco“náleží.  Tato orientace značně sbližuje oba směry a naopak je staví do opozice k většině ostatních. Můžeme tedy říci, že v tomto základním požadavku zachování jsoucího, v tomto extrémně redukovaném a abstrahovaném jádru ideologického programu, které ovšem již není s to vystihnout skutečný charakter a smysl toho kterého směru, jsou konzervatizmus a Nacionální socialismus shodné.

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Prometheus permalink
    01/10/2013 21:17

    Miestami trochu zlozite podane, ale ano, clovek sa rodi, prirodzene, s hodnotami obzazenymi v NS.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: