Skip to content

Svatováclavská tradice: zdroj národního probuzení

22/09/2013
by
Dosáhne-li mladý český idealista, který se cítí být ovlivněn nacionalistickými myšlenkami, jistého stupně vnitřní diferenciace vůči lidovým masám, musí rychle rozpoznat, že české „národní hnutí“ je do značné míry vnitřně vyprázdněné a že ustrnulo na mrtvém bodě. Tato nepopiratelná vnitřní prázdnost se nejmarkantněji projevuje nekritickým přejímáním všeho, co přijde ze zahraničí – především z Německa a Itálie[1] – a slibuje nějaký výraznější postup (jímž se rozumí získání dalších sympatizantů, jakkoli kvalitních). Tato snaha je vlastní především oněm sympatizantům národního hnutí, pro které je ono vlastenectví jen pózou, vyjádřením potřeby „někam patřit“ a pro něž veškerá vlastenecká činnost začíná i končí připnutím si placky na batoh. Diferencovanější osobnosti, které si vybudovaly jistou vnitřní autonomii, sice vnímají tuto snahu přinejmenším jako nechutnou, nicméně většina z nich ji není schopná pozitivně překonat, neboť zůstávají zabředlí na kulturně-společensko-politické rovině. Právě proto bychom rádi krátce nastínili náhled pramenící z roviny zcela odlišné a poukázali tak na jiný směr, jímž by se mohlo české vlastenectví, respektive nějaká menší vlastenecká skupina, v budoucnu ubírat.

Onou rovinou, z níž na zmíněný problém nahlížíme, je rovina duchovní. Obracíme se nikoli k těm, pro něž je nacionalismus pouze „volnočasovou aktivitou“, ale k těm nemnoha, pro něž je něčím mnohem hlubším: způsobem i nejhlubším smyslem života. Právě jen tito budou moci správně pochopit a ocenit hodnotu toho, co se zde snažíme prezentovat. My sami se sice za vlastence v pravém slova smyslu nepovažujeme a dáváme přednost jinému symbolismu, nicméně i ve správným způsobem chápaném vlastenectví nacházíme vhodný nástroj, který by u těch, kdo jej vhodným způsobem užijí, mohl vést k překonání čistě lidského údělu a k duchovnímu probuzení. Proto máme na tomto místě v úmyslu poukázat na heroickou duchovní tradici vyjádřenou ryze českou symbolikou, krátce ji zasadit do kontextu tradičního árijského symbolismu a nabídnout ji jako výchozí materiál ke studiu a jako nástroj k vlastní sebeiniciaci vlastencům usilujícím překonat prázdnost dnešního českého nacionalismu.

Správným způsobem chápaný a do hloubky procítěný a prožitý duchovní prvek je tím, co na české nacionalistické scéně hluboce postrádáme. Existuje velký počet různě zaměřených vlasteneckých celků, ale téměř žádný z nich nedokáže proniknout hlouběji do samotného jádra toho heroického ducha, který v temných okamžicích české historie zazářil a inspiroval Čechy ke statečnému odporu vůči nepřátelům. Členové těchto spolků mají v lepším případě na starosti psaní dějepisných, sociologických a politických článků, diskuse či chození s vlajkami na výlety, v horším případě pak vysedávání po zaplivaných putykách nebo nahánění cikánů. Proto jejich činnost většinou ztroskotává a je točením se v bludném kruhu. K tomu, aby tyto organizace měly vůbec šanci na skutečnou obnovu autority a suverenity českého národa, musí nutně překročit úroveň, na níž dosud setrvávaly, obnovit spojení s tímto hrdinským duchem, jehož kořeny tkví v nadlidské a nadčasové rovině a hlavně: musí jej dokázat reálně probudit a manifestovat. Ztráta spojení s nadčasovým prvkem znamená podrobení se stárnutí a úpadku s tím spojenému. Má-li být úpadek zastaven a má-li být obnovena síla českého národa, musí být nejdříve překonány temnoty levičácké odevzdanosti a malomyslnosti, jež se zažraly do hloubi české mysli, a toto spojení obnoveno.

Archaické árijské společnosti, jejichž světonázor jsme přijali za svůj, vnímaly svět jako střet dvou principů: Dobra a Zla. Pod těmito pojmy se ale skrývaly jiné významy, než jim přisuzuje moderní lidstvo. Pod označením „dobro“ se skrývá solární princip absolutní moci prostý veškerého moralismu, neboť jen ten je v nejvyšším možném smyslu dobrý (tj. vycházející ze sebe a závislý pouze na sobě samém). Jakákoli bezmoc, ne-moc či závislost na druhém je pak projevem zla: temného zotročujícího principu nevědomosti kalícího vědomí vlastní síly. Ti, kdo hledají pravou osobní či národní suverenitu, nepodmíněnou časem, která by pramenila pouze ze sebe samé, měli by svou pozornost zaměřit právě k tomuto solárnímu principu duchovní moci a usilovat o překonání všech projevů slabosti a bezmoci.

Stav, v němž se nachází české národní hnutí i společnost obecně, lze s úspěchem označit jako stav chronické bezmoci. Tradiční učení tento stav dávno předpovídala a dobu, v níž dnes žijeme, vždy označovala jako Temný věk. Právě v naší době triumfují nízké, temné a nevědomé síly, které se nejmarkantněji manifestují v celospolečenské marxisticko-kapitalistické poblázněnosti ekonomikou a ve vytváření všudypřítomných závislostí: na všem a na všech. Moudří mužové minulosti však s naší dobou spojovali i jiné proroctví: byli přesvědčeni, že právě v těchto nejtemnějších okamžicích dojde ke zrození hrdiny-obnovitele a k obnově solárního Zlatého věku, jenž se bude vyznačovat obnovením vlády ducha nad hmotou. Teprve až se tento hrdina objeví, může být reálným způsobem obnovena a potvrzena suverenita národa jako takového.

Každý větší národ, jehož kořeny sahají do dávných dob, a není tedy umělým zplozencem názorových rozepří a politických konfliktů modernějších dob, odvozuje svou suverenitu od něčeho, co skrze svou přítomnost posvěcuje existenci národa nadpřirozenou mocí, jež pramení daleko za hranicemi čistě lidského světa. Zdroj této duchovní ochranné a posilující moci se v národních mytologiích objevuje v mnoha různých formách; zde krátce zmíníme jen některé z nich: v cyklu artušovských legend byla královská suverenita Británie spojena s vlastnictvím meče Excaliburu, jenž králi Artušovi podala Paní z Jezera; starověcí Římané odvozovali své úspěchy od víry v božskou sílu, Aeternitas; v legendách ghibellinského středověku hraje významnou roli symbol Říšského Stromu, který tomu, kdo jej objeví, propůjčí moc a vítězství; a konečně: suverenita českého národa je nedílně spojena se svatováclavským mýtem.

To, zda daný národ bude prosperovat a zda si udrží svou suverenitu, plně závisí na reálné přítomnosti zmíněného zdroje duchovní moci, který svou přítomností „impregnuje“ a „vyživuje“ národ, povyšuje jej nad úroveň čistě lidského světa a tím jej ušetřuje od utrpení, jež je jinak s lidskou existencí nedílně svázáno. Prostředníkem, který tento zdroj obdržel a skrze něhož samého se tato velkolepá moc projevuje, je král. Ten, jakožto prostředník mezi nebem a zemí, ustanovuje spojení, které umožňuje projevení vyšších duchovních sil na zemi. Je-li král přítomný mezi lidmi, národu se daří, v zemi vládne mír a žádný nepřítel nemůže doufat, že by ji mohl dobýt. Stane-li se však, že král zemře nebo odejde,[2] království ztratí spojení s duchovní sférou a začne upadat. Téma odchodu krále, následný úpadek království a snaha o jeho překonání je hlavním motivem obnovitelských hrdinských legend.

Královský mandát je vždy udělován shora: skutečný král nemůže vzejít z lidu, ale musí být vybrán nějakou nadpřirozenou postavou reprezentující duchovní svět: buď někým z primordiální vlasti (Paní z Jezera), Kristem, některým z bohů nebo představitelem tzv. Věčného Krále, který své zemi věčně vládne a jehož pozemským zástupcem se korunovaní králové stávají. Svatý Václav je typickým představitelem takového Věčného Krále, který ze své pozice schvaluje a posvěcuje mandát všech následujících králů Českých zemí: to je vidět v symbolismu svatováclavské koruny a rituálu korunovace, o čemž se ještě blíže zmíníme později. Současně v něm ale můžeme nacházet motiv zraněného krále, jehož země prosperovala dokud jí vládl a začala upadat po jeho smrti. K obnovení slávy a moci Českých zemí dojde teprve v okamžiku, kdy se Václav (skrze svého zástupce, který bude ztělesňovat jeho kvality) vrátí mezi svůj lid. Tento návrat se odráží v mýtu o rytířích spících v hoře Blaník, jehož důležitou symboliku též detailněji probereme později.

Že reálná přítomnost sil pramenících ve světě, jenž je většině našich současníků neznámý, má skutečný dalekosáhlý vliv na stav státu, můžeme dokázat na příkladu českého panovníka, který je i dnes považován za největšího Čecha a za jehož vlády dosáhly České země největšího rozmachu; mluvíme o králi českém a císaři římském Karlu IV.

Král Karel byl vzdělaným a silně duchovně založeným mužem, který uměl mnoho jazyků. Díky tomu měl vhodné předpoklady pro zasvěcení do tajných věd; s velkou pravděpodobností se rovněž seznámil s legendami o svatém Grálu, které byly rozšířené krátce před Karlovým narozením.[3] V cyklu těchto legend, jež jsou poměrně důležité pro hlubší pochopení svatováclavské tradice, hraje významnou roli výše zmíněné téma zraněného krále, jehož představitelem svatý Václav bezpochyby je a téma hrdinského obnovitele posvátného království. Lze si snadno odvodit, jaký význam mladý panovník, o němž je známo, že měl silnou úctu ke svatým relikviím, jichž nashromáždil velké množství, a jenž si jistě plně uvědomoval jejich význam i moc, přisoudil svatováclavskému symbolu a jeho roli při upevňování suverenity a moci své Říše.

Troufáme si tvrdit, že Karel IV. správně pochopil dalekosáhlý význam svatého Václava jakožto primordiálního krále, když jej prohlásil za věčného krále Českých zemí a rozhodl, že právě na jeho hlavě má navždy spočívat svatováclavská koruna, kterou nechal vyrobit. Ta měla být z Václavovy lebky snímána pouze pro potřeby korunovace českých králů, na znamení toho, že nově korunovaný král přebírá mandát od samotného Václava, a poté byla vždy opět navrácena zpět na Václavovu lebku. Symbolicky tak tedy platí, že ten, kdo chce vládnout Čechám, musí (1) mít požehnání přímo od svatého Václava a (2) být korunován jeho korunou. Totéž samozřejmě platí i pro dnešní dobu: právo vládnout Českým zemím má jen ten, kdo byl vybrán stejným principem, jenž v české tradici představuje svatý Václav, a jehož vláda byla tímto principem posvěcena; nikoli někdo, kdo se sám prohlásil vládcem, nebo ještě hůř kdo jím byl zvolen lidovou lůzou.

Důvody k prosperitě Svaté říše římské za vlády Karla IV. netkvěly pouze v Karlových politických a vojenských schopnostech, nýbrž zcela jistě i v jeho přístupu k duchovní sféře. Jeho moc nebyla pouze světského typu, jako u jiných panovníků, ale kombinovala světské a posvátné síly v jednom celku – tak, jak se to u skutečného árijského krále předpokládá. Vedle politické a vojenské Karlovy činnosti, která je jasně viditelná a jejímž rozebíráním se zabývají moderní historikové, je na místě snažit se proniknout do tajemství i toho úsilí, jež zůstává lidským očím skryto, přesto však má význam stejný, ne-li větší, než činnost světská. I my v dnešní době, chceme-li dosáhnout alespoň částečných úspěchů, jako král Karel, musíme dosáhnout kontaktu s duchovními silami a jejich ovládnutí. K tomu je však nutné vyjasnit několik bodů.

První důležitou věcí, na niž je třeba brát zřetel, je, že síly, o nichž mluvíme, jsou většině našich současníků zcela neznámé. Zatímco v době Karla IV. ještě většina společnosti do jisté míry věřila v duchovní moc a byla s ní v kontaktu, dnes platí pravý opak. Školy učí pouze o silách fyzických a silách intelektuálních, síly duchovní však neznají a většina lidí je proto nechápe a pochybuje o jejich existenci. Ten, kdo si není vědom duchovních sil, je ale nemůže ovládnout – a naopak sám, aniž by to tušil, zůstane otrokem zmíněných sil fyzických a intelektuálních. Proto to první, čeho musí být dosaženo, je probuzení citlivosti vůči těmto silám. Toho ale nelze ihned dosáhnout na celonárodní úrovni (pokud to vůbec lze), ale pouze na úrovni individuální. Z toho plyne, že organizovat nějaké politické hnutí, stranu či nějaký spolek nemá smysl dřív, než dojde k reálné proměně na úrovni jednotlivých osobností. Žádné hnutí, jež v minulosti nějakým způsobem dokázalo přispět k národní obnově, nevzniklo samo od sebe: všechna byla projevením ideje přesahující hranice prostoru i času. Ta zde dnes chybí a proto musí být opět obnovena: musí být opět probuzena v nás a skrze nás. Pokud k tomu nedojde, veškerá vlastenecká snaha bude jen běžným politikařením, které absolutně nic nevyřeší.

Předpokladem celonárodního probuzení je, aby určité, nikoli nevýznamné, množství vyšších duchů správně pochopilo skutečnou povahu svatováclavské tradice a dokázalo ji ve svých vlastních životech plně realizovat. Individuální spojení se svatováclavským symbolem a individuální sebeiniciace jsou proto nezbytné a mají svůj smysl, i kdyby se za našeho života vytčeného cíle celonárodního probuzení nepodařilo dosáhnout. Naše síly zůstanou působit i po naší smrti a budou dále k dispozici těm, kteří přijdou po nás. Dokud se tohle nepodaří, evropské morálně zdegenerované národy budou dále trčet v bahně parlamentních diskusí a všelidového hlasování.

Individuální snaha o potvrzení vlastních heroických kvalit je koneckonců integrální součástí rytířských hrdinských legend. Již na jiných místech jsme mnohokrát poukázali na to, že zraněný král, který pobývá na nepřístupném místě mimo království, se neuzdraví sám od sebe a jeho návrat nepřijde jen tak. Mesianistické odevzdanecké očekávání Václavova návratu s rukami v klíně, svatého Václava nepřivolá. Bohužel, pokud už někdo blanické legendě přikládá vůbec nějaký význam, pak ji chápe právě takto. Pravdou ale je, že zraněný spící král musí být probuzen hrdinou, který najde cestu do jeho hradu a v mnoha zkouškách prokáže, že je hoden toho, aby sám převzal jeho funkci. Příchod svatého Václava je podmíněn vlastním hrdinským úsilím o obnovu moci Českých zemí a tím, že se hrdina sám stane nositelem svatováclavské moci. To, že příjezd blanických rytířů je podmíněn vlastním úsilím, ostatně píše i sám Jirásek: „Čechové se proti silnějšímu nepříteli hrdinsky bránit budou“. Dokud v sobě český národ nenajde vůli k boji a nepochopí skutečnou podstatu, význam a moc svatováclavského symbolu, Blaník se neotevře, svatý Václav nepřivede svou družinu a nepřátelská vojska nerozdrtí.

Úspěšnou iniciací rozumíme správné pochopení významu a moci dané symboliky a její následné plné a vědomé ovládnutí vůlí. Na tomto místě nemáme v úmyslu do detailu rozebírat postupy, jakými toho případně lze dosáhnout. Místo toho zmíníme tradiční symboliku spojenou se svatováclavským mýtem, především pak blanické téma a symboliku svatováclavské korunovace, a stručně poukážeme na její úlohu v rámci individuální iniciace. Případné její reálné využití již vyžaduje vlastní úsilí a je věcí každého ze čtenářů.

První důležitý svatováclavský symbol, který je třeba zmínit, je symbol hory Blaník a rytířů, kteří z něj vyjedou. O symbolice otevírání skal jsme se již zmínili na jiném místě a připomněli jsme, že to, co se v takové hoře skrývá, jsou duchovní síly. V průběhu Temného věku, v němž nyní žijeme, jsou tyto síly, které se v dobách dávno minulých svobodně projevovaly ve světě, uvězněny v podzemí (odtud legendy o podzemních říších) nebo uvnitř polární hory, která spojuje nebe a zemi. Otevření Blaníku a výjezd rytířů Václavovy družiny proto představuje prolomení iluze hmoty a osvobození duchovních sil, které mají jako jediné možnost obnovit velkolepost a vznešenost Zlatého věku.

Že jde skutečně o duchovní síly, které se z Blaníku uvolní, naznačuje i jiný symbol, o němž se zmínil i Jirásek ve Starých pověstech českých, když napsal: „Tu svatý Václav na bílém koni s korouhví v ruce Čechy povede a cizozemce a všechny nepřátele českého království ze země vyžene. A sv. Prokop, opat sázavský s berlou, bude mu pomáhati.“ Bílý kůň, na němž svatý Václav pojede v čele svých vojsk, symbolizuje ducha a právě na bílém koni vždy přijíždí hrdina obnovitel, pod jehož vedením bude obnovena vláda ducha. Na bílém koni přijede obnovitel Kalkí, král Artuš, na bílem koni jel svatý Jiří, který přemohl draka, a symbol bílého koně se objevuje i ve Zjevení Janově: „A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží.“ (Zj. 19.11-13).

Dalším symbolem, který považujeme v tomto kontextu za důležitý, je přemyslovská korouhev na níž je černá plaménková orlice ve stříbrném poli. V úvodu jsme zmínili, že Římané suverenitu své říše ztotožňovali s božstvem Aeternitas; jedním z atributů tohoto božstva byl i symbol fénixe. Troufáme si tvrdit, že v kontextu svatého Václava jako obnovitele moci českého národa, lze v přemyslovské orlici hledat podobný význam jako v římském symbolu fénixe. Nesmrtelný fénix, který se dokáže opět zrodit ze svého vlastního popela, je symbolem znovuzrození.

Ještě považujeme za nutné poukázat na postavu svatého Prokopa, kterou též zmiňuje Jirásek. Tuto postavu chápeme jako součást Václava samého – jako zdroj duchovní autority v protikladu k čistě světské autoritě Václava samotného jakožto knížete a válečníka. To je jasný odkaz na to, že síla přicházející z Blaníku má své kořeny v primordiálním Zlatém věku, kdy ještě neexistovala dualita mezi duchovním a světským, mezi posvátným a profánním. Jak uvidíme, absence této duality se rovněž promítá do symboliky svatováclavské koruny.

Všechny zmíněné symboly dohromady vykreslují mýtus duchovního znovuzrození, které čeká český národ v případě, že se mezi českými vlastenci najde dostatek hrdinů, kteří dokáží pochopit význam těchto symbolů, otevřít Blaník a na svých bílých koních vyjet do boje. Další symbolika, která je se svatým Václavem spojená, je ta týkající se svatováclavské koruny a rituálu korunovace.

Svatováclavská koruna je nositelkou magické moci, která má, stejně jako Svatý Grál, dvojitou moc: zabít i oživit. Existuje poměrně známá legenda, že pokud si ji nasadí na hlavu někdo nepovolaný, do roka zemře. Podle této legendy to bylo právě neoprávněné nasazení koruny na hlavu, co stálo za smrtí Reinharda Heydricha. Ač to podle všeho není pravda a Heydrich si ji na hlavu nikdy nenasadil, mýtus o tajemné moci koruny nepovažujeme za úplně nesmyslný. Můžeme jen spekulovat, zda má koruna skutečně moc působit na toho, kdo si ji nasadí na hlavu či u citlivějších osob změnit úroveň jejich vědomí. Pokud ano, nebylo by tak úplně nepochopitelné, kdyby někdo, kdo by k těmto zkušenostem přistupoval pasivním způsobem, zešílel nebo dokonce zemřel.[4]

Jak jsme upozornili na začátku, král musí být prostředníkem mezi světem lidí a světem bohů; to znamená, že musí být zasvěcený,[5] dvakrát zrozený – do obou světů zároveň. V ideálním případě by královská korunovace měla být iniciační zkouškou, mystickou smrtí a spojením se svou vlastní mocí, duchem svatým. Jejím výsledkem by mělo být buď druhé zrození korunovaného krále, potvrzení a posvěcení jeho nároku na trůn, a nebo v případě, že korunovaný není královské krve, smrt. V případě úspěšného projití korunovační zkouškou se pak koruna stává triumfálním symbolem svatozáře plně realizovaného absolutního člověka. Zřejmě není úplně nemístné v symbolice sedmi klíčů od dveří do klenotnice hledat stejný význam, jaký má sedm čaker, či sedm květů, jež musí rozkvést, aby byla ona magická síla, jež je skryta ve svatováclavské koruně, probuzena.

Moc, která v koruně spí, je vznešenou mocí pramenící ve Zlatém věku a stojící nad každým protikladem. Výše jsme připomněli, že Karel IV. věřil v magickou a ochrannou moc svatých relikvií. Svatováclavská koruna věčně odpočívá nad lebkou svatého Václava, pozemského krále, a v kříži, který je na jejím vrcholu, je údajně skryt trn z trnové koruny Ježíše Krista, krále nebeského; obě relikvie tak trvale impregnují korunu dvěma silami, světskou a duchovní, jež se v ní spojují. K tomuto spojení jednotlivých protikladů ve vyšší nesmísené harmonii odkazuje i rozmístění červených a modrých kamenů na zlaté koruně, jež je přesně vyvážené a harmonické.

Umístění korunovačních klenotů ve Svatovítské katedrále též není náhodné a má též svou symbolickou hodnotu. Nacházejí se v korunní komoře za mozaikou Posledního soudu nad Zlatou branou, hlavním jižním vchodem do katedrály. V křesťanské tradici je Poslední soud okamžikem, kdy se rozhodne, zda se duše člověka dostane do nebe či do pekla: zda si dokáže vybojovat individuální olympskou nesmrtelnost nebo zda podlehne rozpadu v druhé smrti. Ve Zjevení Janově je to popsáno celkem jasně: „Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt.“ (Zj. 21.7–8). V tomto spatřujeme odkaz na hlavní zkoušku iniciačního korunovačního rituálu: na okamžik, kdy by po nasazení koruny na hlavu mělo dojít buď ke smrti, nebo k posvěcení nároku krále na trůn.

***

Informace, které jsme předložili v tomto textu, nelze považovat za konečné a za nějaký do detailů propracovaný návod či program. Spíše je lze chápat jako svého druhu výchozí substrát, na němž lze teprve začít něco pěstovat. Přečtení tohoto článku a případné ztotožnění se s informacemi v něm nastíněnými, by pro ty, kdo se cítí být českými vlastenci a zároveň cítí inklinaci k duchovním hodnotám, nemělo být výsledkem, ale spíše začátkem práce. To, co má skutečně smysl, probouzení duchovních sil v nás samých, už je na každém z nás a je jen otázkou našeho osobního úsilí.

Duchovní autorita svatováclavského symbolu inspirovala po tisíc let celé zástupy největších osobností českých dějin. V tomto symbolu dřímá obrovská duchovní magická síla, která má skutečnou moc zlomit prokletí, kterým je český národ svázán; je podpořena bojem celých armád vojáků, kteří bojovali za český národ a položili za něj život. Jejich duchovní síla, jejich odhodlání, jejich láska k vlasti a krev, kterou prolili, jsou zřídlem moci, která může být využita k úspěšnému boji i v dnešní době. Troufáme si tvrdit, že pokud se někdy český národ dokáže sjednotit a probudit, pak to zcela jistě bude v posvátné záři patronátu svatého Václava; bez jeho symbolu jako štítu a bez jeho nadpřirozené moci jako meče mají Čechové jen velmi malou šanci na úspěšnou obnovu blahobytu a skutečné suverenity svých zemí. Duchovní znovuzrození Českých zemí zcela jistě neproběhne pod praporem žádné politické strany ani žádného čistě politického hnutí. Vybojovat si český trůn může pouze rytíř čistého srdce, řečeno středověkou rytířskou symbolikou, který dokáže odhalit pravou podstatu svatováclavského symbolu a skrze sebe ji opětovně manifestovat.

Poznámky

  1. ^ Mezi těmi, kdo se dnes hlásí k nacionalismu nebo vlastenectví, jde především o všudypřítomné kopírování a nekritické obdivování německé nacionalistické strany NPD, italského hnutí CasaPound Italia a jejich způsobů činnosti.
  2. ^ Král v sobě spojuje smrtelnou lidskou a nesmrtelnou božskou část – proto nemůže zcela zemřít. Proto tradiční královské mýty vždy říkaly, že král „zemřel i nezemřel“ a spíše než o smrti krále mluvily o jeho odchodu do dalekých zemí, do primordiální vlasti.
  3. ^ Je to pravděpodobné tím spíše, že mladý Karel byl otcem poslán do Francie pouhých 11 let po zničení Templářského řádu, s nímž jsou legendy o Grálu též úzce spojeny.
  4. ^ To ostatně platí pro jakýkoli iniciační zážitek: například ve středověkých rytířských mýtech může království spasit pouze rytíř, který je čistého srdce; nehodní ve svém snažení neuspějí a buď zemřou nebo utrpí zranění, které se nikdy nezahojí.
  5. ^ Iniciaci nechápeme jako prosté předání informací od „starších a moudřejších“ či nějaký ekvivalent dnešní školní výchovy, ale právě jako reálné prožití odlišné úrovně vědomí a integraci tohoto odlišného stavu do života jedince.
No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: