Skip to content

Sávitrí Déví: Žena proti času – Pohled do minulosti s R. G. Fowlerem

07/10/2013

Následující rozhovor byl poprvé uveřejněn na stránkách Mourning the Ancient v červenci 2009. Děkujeme Mourning the Ancient za rozhovor a za svolení ho publikovat na Archivu Sávitrí Déví — R. G. Fowler

Kdy jste poprvé slyšel o Sávitrí Déví, a jaký byl váš první dojem?

Poprvé jsem o Sávitrí Déví slyšel v roce 2000, kdy se mi do rukou dostala kopie Obžaloby člověka a Hitlerovy kněžky od Goodrick-Clarka. Můj první dojem byl takový, že Sávitrí Déví je jedním z největších excentriků v historii. Lidskou excentricitou jsem byl vždy fascinován, a právě to mě zřejmě vedlo k čtení jejích děl. Historie je nezřídka podivnější a zábavnější než fikce. Kdo by si mohl Sávitrí Déví vymyslet? Ona byla naprosto jedinečná.

Čím víc jsem však četl její díla, tím víc na mě její myšlenky působily. Můžete tedy říct, že jistým způsobem udělala excentrika i ze mě, přestože jsem už v té době byl daleko od mainstreamu. Tou dobou jsem již byl obeznámen a obecně jsem sympatizoval s národním socialismem, indoevropským pohanstvím a tradicionalistickou cyklickou koncepcí historie. Se Sávitrí jsem také sdílel její fascinaci Achnatonem a starověkem obecně. Byl jsem rovněž velmi zaujat tím, jak Sávitrí tyto myšlenky a zájmy skloubila dohromady. Nikdy o sobě netvrdila, že by byla originální autorka, ale myslím, že byla jen příliš skromná.

Jste Archivář on-line Archivu Sávitrí Déví a editorem Centennial Edition of Savitri Devi´s Works, které vydává díla Sávitrí Déví, včetně těch dříve nepublikovaných. Řekněte nám něco o těchto projektech. Co vás motivovalo, abyste se do něčeho tak obrovského pustil?

Cílem Archivu a Centennial Edition je učinit díla Sávitrí Déví lépe dostupná. Když jsem poprvé začal číst její díla, trvalo měsíce, než jsem sehnal kopie jejích knih. Až bude Archiv a Centennial Edition kompletní, budou všechny Sávitríininy knihy dostupné zdarma on-line a budou se dát také moci jednoduše v dobré kvalitě zakoupit.

Měl bych však poznamenat, že Centennial Edition nebude kompletní edicí Sávitríiných děl. Nemáme v plánu například vydat její disertační práce. Ani nebudeme vydávat její knihy v původních jazycích. Namísto toho plánujeme vydat všechny Sávitríininy anglicko-jazyčné knihy, plus anglické překlady L’Etang aux Lotus a Souvenirs et réflexions d’une Aryenne — a také Tyrtée l’Athenien a Hart wie Kruppstahl, získáme-li celé rukopisy. Určitě ale poskytneme všechna díla Sávitrí Déví, jak v jejich původním jazyku, tak ve všech překladech on-line v Archivu.

Přestože je Archiv přímo hotovou pokladnicí informací o Sávitrí, jaké další informace stále hledáte? Jsou období jejího života, o kterých pořád nic nevíte? Je zde možnost, že existují nějaké neznámé, nepublikované knihy nebo články?

Nejzáhadnějším obdobím jejího života je její pobyt v Řecku, zvláště léta 1932-1935. Ve svých dílech a rozhovorech Sávitrí tvrdí, že v Indii byla od jara 1932 do jara 1935, kdy se vrátila do Evropy obhájit svou disertační práci 1. dubna 1935.

Dr. Greg Johnson, jenž pracuje na výzkumu pro nový životopis Sávitrí Déví, zjistil, že tento příběh je lež. V roce 2004, v Indickém národním archivu v Novém Dillí, našel kopii původní žádosti Sávitrí o indické vízum, datované k 2. dubnu 1935 — tedy pouhý den po obhajobě její disertační práce v Lyons. To bylo vyplněno na britském konzulátě v tomtéž městě.

Nevíme, proč Sávitrí tak lhala o svém místě pobytu v letech 1932-1935.

Sávitrí Déví také tvrdila, že svého budoucího manžela A. K. Mukherdžího potkala v Kalkatě v lednu roku 1938, tedy po té, co bylo zastaveno publikování jeho časopisu podporujícího mocnosti Osy, The New Mercury. Avšak jeho rodina tvrdí, že se potkali v Evropě před tím, než Sávitrí přicestovala do Indie, což bylo ostatně rovněž potvrzeno výzkumem Dr. Johnsona.

Dr. Johnson předpokládá, že obě lži nějak souvisí. Myslí si, že Sávitrí lhala o tom kdy pana Mukherdžího potkala, aby tak skryla fakt, že byla zapojena do publikování The New Mercury. Pokud tedy chcete nalézt zdroj nějakých ztracených článků od Sávitrí Déví, doporučuji právě tento časopis. Bohužel se zdá, že se v knihovnách v Indii, Evropě nebo Spojených státech nedochovaly žádné kopie. Pokud by někdo snad některá čísla tohoto časopisu nalezl, prosíme je, aby mě kontaktovali přes Archiv Sávitrí Déví.

A co se týče lhaní o jejím pobytu v letech 1932-1935, víme, že aspoň část těchto let strávila v Řecku, kde byla soukromou učitelkou francouzštiny u Corneliuse Castriadise, který se později ve Francii proslavil jako levicový politický filosof.

Dr. Johnson má o tomto období poměrně zajímavou hypotézu. Sávitrí Déví v And Time Rolls On zmiňuje, že před tím než se pan Mukherdží vrátil do Indie, strávil dva roky cestováním po Sovětském svazu, pracující na své disertační práci o britské a ruské zahraniční politice ve vztahu k Afghánistánu a Indii. Také zmiňuje, že cestoval první třídou, a že se komunisté snažili z něj udělat svého špiona v Indii.

Zcela určitě existuje v archivech sovětské tajné policie složka o panu Mukherdžím. A byla-li by tato složka otevřena, odhalila by snad, že Sávitrí Déví byla jeho spolucestující společnicí? Snad se toho někdy dočkáme.

Jaká je vaše osobně nejoblíbenější Sávitríina kniha a proč?

Má osobně nejoblíbenější je Souvenirs et réflexions d’une Aryenne (Vzpomínky a úvahy jedné Árijky), protože je nejucelenějším a nejkrásnějším vyjádřením všech jejích myšlenek ve vztahu k Tradici. Napsala ji ke konci svého života pro okruh svých francouzských přátel a obdivovatelů, včetně spisovatelů Saint-Loupa a Guye Sajera.

Také miluji And Time Rolls On, protože jsem velmi dlouho pracoval na jejím vydání, na které jsem patřičně hrdý. Kdykoli tuto knihu čtu, slyším ve své hlavě Sávitrínin hlas.

Co se týče původních vydání jejích knih, které je podle vás nejtěžší získat? Jsou drahé? Vlastníte některé?

Vlastním první vydání většiny jejích knih. Všechna první vydání Sávitríiných knih jsou celkem vzácná. Měla 100 vydání Souvenirs v pevné vazbě pro přátele. Mě se podařilo získat pět, ale čtyři jsem prodal nebo daroval. Sávitrí také nechala vytisknout Blesk a slunce a Pilgrimage v pevné vazbě. Od každé mám jednu kopii.

Ještě vzácnější jsou Sávitríiny knihy s ručně malovanými přebaly. Vím o přebalech ke Zlatě v peci, Vzdoru a Long-Whiskers and the Two-Legged Goddess. Jeden z přebalů ke Zlatu mám, a jedna přítelkyně mi přislíbila, že mi další odkáže ve své závěti.

Ale určitě nejvzácnější je Sávitríina kniha A Perfect Man: Akhnaton, King of Egypt. V knize Joy of the Sun, vydaném v roce 1942, píše, že už byla vydána. Avšak nikdy jsem nebyl schopen nalézt kopii v žádné knihovně ani v soukromé sbírce, a Sávitrí věnovala značnou část svých knih Britské knihovně. Kniha je zřejmě ztracena, přesto se může jednoho dne nějaká kopie objevit.

Další možností je, že kniha nebyla nikdy publikována. Sávitrí ji mohla do Joy of the Sun zahrnout, myslíc si, že v době vydání této knihy již bude publikována. Následně se mohla rozmyslet a nepublikovat ji. Anebo tento projekt přerostl v její skvělou knihu o Achnatonovi, A Son of God: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt, později vydanou jako Son of the Sun. Nebo možná chci sebe sama za každou cenu přesvědčit, že tato kniha není zcela ztracena.

Ceny Sávitríiných knih stále stoupají, zvláště kvůli existenci Archivu. Umím si docela dobře představit, že když v minulosti obdrželi někteří prodejci kopie Sávitríiných knih, nevěděli co s nimi. Byť to pomyšlení nesnáším, je i docela možné, že některé knihy byly prostě vyhozeny. Dnes, pokud je to zajímá, mohou jít na internet a za pár chvil se dozvědí, že Sávitrí Déví byla široce publikující autorkou, jejíž práce jsou nesmírně zajímavé pro malou, avšak rostoucí obec nadšenců.

Když jsem na internetu poprvé hledal Sávitríiny knihy, našel jsem podepsanou kopii Pilgrimage, která patřila Muriel Gantryové, za 10 liber. Nedávno jsem viděl první vydání Vzdoru za 3000 dolarů! Přestože to nemusí být příznivé pro jednotlivé sběratele, kteří nejsou bohatí, je to zcela určitě dobré pro zachování knih Sávitrí Déví, což je v dlouhodobém měřítku mnohem lepší.

Jaké jsou největší překážky při vydávání knih Sávitrí Déví?

Ačkoli někteří tiskaři couvli kvůli „nevhodnému“ obsahu jejích knih, neměl jsem nikdy velké potíže najít tiskaře, kteří prostě jen chtějí tržbu. Největšími překážkami jsou tudíž peníze a čas. Problém s penězi jsem vyřešil předobjednávkami za knihy, které mi umožňují zaplatit tiskařům předem. Problémy s časem nicméně přesto zůstávají. Mám práci na plný úvazek a někdy mi prostě nezbude žádný čas na editaci a vydávání knih, provádět výzkum a přispívat do Archivu.

Je podle mě velmi politováníhodné, že mnoho lidí o Sávitrí Déví a jejím díle neví. Vaše vydání jsou omezena na malé počty, tedy aspoň v pevné vazbě na 200 kopií. Je po těchto knihách poptávka?

Doposud jsme rozprodali vydání v pevné vazbě And Time Rolls On a Zlata v peci. Stále máme několik kopií Vzdoru a téměř jsme rozprodali všechny kopie měkké vazby And Time Rolls On. Až je prodáme všechny, vydáme novou rozšířenou a ilustrovanou edici. Může být samozřejmě riskantní takto brzy po rozprodání jedné edice vydávat další v nákladu stovek kopií. Můžeme však vždy objednat tyto knihy u společnosti, která nám vytiskne přesný počet potřebných kopií, což nás osvobodí od vázání se na kapitál a skladovací prostory.

Můžete se podělit o nějaké osobní zkušenosti s reakcemi, se kterými jste se u knih Sávitrí Déví, nebo vaším Archivem setkal?

Musím říct, že jsem neměl žádnou negativní zkušenost. Nikdo mě nekontaktoval s nesouhlasem s myšlenkou Archivu nebo znovu vydáváním Sávitríiných knih. Nebyl ani žádný pokus Archiv shodit, ať už nějakým útokem po internetu nebo jinak.

Dále, nejpozitivnější osobní výsledky mé práce jsou přátelství, jež jsem navázal s lidmi z celého světa. Velmi příjemné jsou také laskavé dopisy a emaily, jež jsem obdržel od mnoha lidí, nadšených ze Sávitrí Déví a vděčných za Archiv a Centennial Edition.

Ale osobní důsledky, ať už pozitivní nebo negativní, nejsou skutečnou motivací mé práce. Samozřejmě oceňuji, že jsou mé zkušenosti v naprosté většině pozitivní, ale i kdyby byly v naprosté většině negativní, pokračoval bych v započaté práci kvůli smyslu povinnosti: povinnosti k historii, povinnosti k pravdě a povinnosti z vděčnosti k Sávitrí Déví samotné, oné pozoruhodné ženě, která nesčetnými způsoby změnila můj život.

Jak byste vy osobně popsal Sávitrí a její dílo někomu, kdo o ní v životě neslyšel?

Osobnost Sávitrí Déví je fascinující, stejně jako její myšlenky, takže bych zdůrazňoval obojí, kdybych se snažil někoho zaujmout. Také bych zdůrazňoval extrémní excentricitu její osobnosti a jejích doktrín. Ty by dříve či později byly stejně odhaleny, takže nemá cenu se jim nějak vyhýbat. Tím spíše, že právě ty člověka nejvíce zaujmou. Každý chce vědět víc o ženě, která uctívala Hitlera jako božského avatára; ženě, která Hitlera kritizovala za přílišnou laskavost; ženě, která obhajovala práva zvířat, ale ne práva lidí; ženě, která by zakázala lékařské experimenty na zvířatech a místo toho je dělala na lidech — která by raději jedla maso nepřátel než nevinného jehňátka. Co však je ještě překvapivější než tyto samotné myšlenky, je skutečnost, že pro ně Sávitrí poskytuje důsledné odůvodnění.

Můžete nám říct tři věci o Sávitrí, které většina lidí nezná?

Je pár věcí týkajících se Sávitrí Déví, o kterých svět nebude mít ani tušení dokud nebude publikována nová biografie. Před pár lety pořídil Dr. Johnson rozhovor s ženou, která v 70. letech Sávitrí Déví v Novém Dillí znala. Řekla mu mnoho věcí, které jsou podle mě zajímavé, dokonce překvapující. Určitě se nebude zlobit, když se o tři zjištění, která mi zrovna přišly na mysl, podělím.

Za prvé řekla, že oblíbený malíř Sávitrí byl Van Gogh, a že také obdivovala Picassa.

Za druhé, Sávitríin oblíbený básník byl Puškin.

Za třetí, Sávitrí plynně mluvila osmi jazyky — anglicky, francouzsky, německy, italsky, řecky, islandsky, hindsky a bengálsky —, ale uměla devatenáct dalších jazyků a dialektů, včetně ruštiny a mnohých indických jazyků. Také řekla, že když byla Sávitrí navštívit v jejím domě, mluvila s ní řecky, s jejím mužem a synem anglicky a ke čtyřem indickým sluhům v jejich rodilých dialektech, bez obtíží přecházející z jednoho z šesti jazyků do druhého. Jen její lingvistické schopnosti indikují, že Sávitrí Déví měla ohromně vysoké IQ.

Jeden ze Sávitríiných udivujících aspektů je její pokorný přístup k její vlastní práci a vlivu. Myslíte, že za svého života věděla jak důležitá její práce pro národní socialismus je a bude?

Sávitrí Déví byla velmi pokorná. Váhám to označit za falešnou skromnost, ale její skromnost zavání falší, protože ona sama očividně byla nadřazeným jedincem, a sama to věděla.

Snad je Sávitríina skromnost znakem její velké duše v tom smyslu, jak je rozebírána Aristotelem v jeho Etice Nikomachově. Podle Aristotela jsou si lidé s velkou duší vědomi své nadřazenosti, ale neukazují ji, ani na ní nelpí, protože jen malí lidé si užívají shlížet na druhé ze shora a poroučet jim. Namísto toho se lidé s velkou duší snaží svou nadřazenost skrýt.

Tato přetvářka, Platónem a Aristotelem nazývaná „ironie,“ je formou falše, ale je omluvitelná, dokonce obdivuhodná. Jedinci s velkou duší netouží hledět z vrchu na podřadné jedince, ale mít sobě rovné a nadřazené přátele k životu a hrdiny a bohy k uctívání.

To zcela určitě platí i o Sávitrí Déví, která celkem upřímně tvrdila, že je skeptická o doslovné existenci bohů, ale má nesmírnou touhu je přesto uctívat.

Všechnu (falešnou) skromnost stranou, myslím, že Sávitrí velmi silně doufala, že se její knihy pro národní socialismus stanou velmi důležitými. V mé krátké eseji o Sávitrí Déví a Pavlovi z Tarsu, „Enemy and Exemplar,“ jsem předložil myšlenku, že Sávitrí svou práci chápala jako analogii k svatému Pavlovi. Pavel vzal život a myšlenky Ježíše, neúspěšného proroka a snad i rádoby revolucionáře (Sávitrí v tomto bodě váhá, přesto ho musíme v každém případě označit za neúspěšného), a vytvořil náboženství, které nakonec triumfovalo nad Římem a celou Evropou.

Sávitrí si přála být svatým Pavlem Hitlerovu Kristovi. Vzala neúspěšného politického vůdce a přetvořila ho do božského avatára, okolo něhož doufala, že vykrystalizuje náboženství, které poslouží jako nástroj konečného triumfu jeho ideálů. To je pozoruhodně velkolepá ambice pro tak skromnou dámu!

Její plány mohou být velkolepé, ale musím dodat, že to z nich v žádném případě nedělá plány absurdní nebo neuskutečnitelné. Koneckonců, Pavlově výtvoru trvalo více než 300 let, než triumfoval nad Římem.

Sávitrí Déví zemřela v roce 1982. Od té doby zájem o její práci dramaticky roste. Náboženství, které si představovala, může skutečně nabírat formu. Strašně rád bych věděl, jaký vliv bude Sávitrí Déví za tři století mít. Pokud v té době na Zemi pořád budou nějací běloši, strašně rád bych si myslel, že Sávitrí Déví nesehraje v jejich přežití žádnou malou úlohu.

Sávitrí chtěla velmi navštívit Německo během vlády Adolfa Hitlera. Druhá světová válka ji zabránila, aby navštívila a viděla národ a lid, který ve svých pracích tolik zbožňovala a milovala. Pokud by se však do Německa dostala, jak myslíte, že by ji Adolf Hitler a ostatní přijali? Sama se vyjádřila v tom smyslu, že by ráda pracovala pod Goebbelsem a já sám si pro ni nemohu představit lepší místo.

Myslím, že by němečtí národní socialisté Sávitrí Déví přijali dobře. Zaujala by je jako upřímná, inteligentní, talentovaná a energetická národní socialistka. Jsem si jist, že by našli způsob jak pro společnou věc co nejvíc využít její mnohé talenty. Ani její excentricita by je od ní nedržela, protože národně socialistické vedení bylo plné uměleckých, bohémských typů a překvapivě bez buržoazních puritánů. Jsem si jist, že by se setkala s Goebbelsem, Hessem, Streicherem, Himmlerem i samotným Hitlerem. Myslím, že by nejlépe vycházela s Hitlerem, Hessem a Goebbelsem, navzdory jejímu velkému obdivu pro Himmlera a Streichera.

Nicméně pochybuji, že by samotná Sávitrí Déví zvrátila výsledek války. Umím si představit, že by zůstala v berlínském bunkru až do hořkého konce. Ona sama by zřejmě takovou heroickou smrt preferovala, já osobně jsem nicméně rád, že mohla žít a napsat tak své knihy.

Na svých rozsáhlých cestách Sávitrí potkala množství velkých hrdinů z éry německého národního socialismus: Léona Degrella, Hans-Ulricha Rudela a Otto Skorzenyho, kdybychom měli jmenovat jen tři! Potkala však také další, jako tetu Horsta Wessela a vdovu po Heinrichu Himmlerovi. Z té doby potkala na celém světě stovky dalších osobností, včetně SSmanů na Blízkém východě. Co si myslíte, že si o ní mysleli? O národní socialistce z Indie?

Z toho co vím, tak téměř všichni, kteří ji znali, o ní smýšleli velice dobře. Potkal jsem jen velmi málo lidí, kteří ji neměli rádi. Sávitrí Déví lidi zaujímala svou inteligencí, šíří znalostí, upřímností a oddaností k národnímu socialismu. Jsem si jist, že mnozí byli skeptičtí k její metafyzice a její náboženské víře, ale národní socialisté bývají k takovým myšlenkám tolerantní, protože v jejich kruzích nejsou neobvyklé.

Před a během druhé světové války Sávitrí Déví a její manžel A. K. Mukherdží pracovali jako agenti mocností Osy v Indii. Znala se Sávitrí se Subháš Čandra Basuem, vůdcem indických nacionalistů, který se spojil se Třetí říší a Japonskem proti Britskému impériu?

Sávitrí se Subháš Čandra Basuem znala. Setkala se s ním v Kalkatě na konci 30. let. Tvrdila, že ji představil jejímu budoucímu manželovi, panu Mukherdžímu, který ho zase představil Japoncům. A zbytek, jak se říká, je historie.

Přestože národně socialistické Německo bylo průkopníkem v právech zvířat, zakázání vivisekce, striktních zákonů týkajících se přírody, lidského zacházení se zvířaty, regulace lovu atd., Sávitrí je považována za moderní představitelku za práva zvířat. Obžaloba člověka byla poprvé publikována v roce 1959, zabývají se tak tímto tématem v době, kdy se jimi nikdo jiný nezabýval. Bohužel se zdá, že od vydání této knihy se lidstvo v jednání se zvířaty stalo ještě sobečtější a krutější. Stačí se podívat na videa Animal Liberation Front na YouTube.com, nebo kdekoli jinde na internetu, aby člověk viděl hrůzy, které lidé zvířatům způsobují. Mnoho respektovaných vědců tvrdí, že Země nebude schopna moc dlouho udržet masožravou lidskou populaci. Když nebudeme brát v potaz etické obavy, je zátěž na Zemi enormní. Stejně jako Adolf Hitler, byla i Sávitrí vegetariánka. Myslíte, že tohle je cesta budoucnosti? Vaše myšlenky na celé toto téma.

Obžaloba člověka je obdivuhodná kniha, s mnoha platnými body. Svět by byl o tolik lepším místem, kdyby všichni následovali její učení. Ale nakonec je podle mě její argument pro vegetariánství nepřesvědčivý.

Já také miluji přírodu a zvířata. Zvlášť mého psa. Můj pes ale jí maso, stejně jako já. Tak to v přírodě chodí. Některá zvířata jedí rostliny, jiná jedí zvířata. Já jím obojí. Zabíjení je zahrnuto v obou případech. Život se živí ze smrti, a to platí i pro vegetariány. Jak jednou řekl Joseph Campbell, „Vegetarián je někdo, kdo nikdy neslyšel mrkev křičet.“

Vegetariánství jsem zkoušel, ale necítil jsem se tak zdraví, jako v případě kdy jsem ve svém jídelníčku měl malé množství zvířecího proteinu, zvláště z mléka a vajíček, ale také z masa. Přesto se nicméně vyhýbám tomu, abych nepodporoval tovární farmy a další nemocné formy krutosti ke zvířatům. V tom není nic přirozeného. Jsou jen důsledkem perverzností lidské mysli a duše, svazkem chamtivosti a vědeckých metod s vyloučením morální a estetické vnímavosti.

Obdobně se však snažím vyhnout ubližování rostlinám. Nemohu se přimět k sekání trávy na mé vlastní zahradě. Pro rostliny platí stejný princip jako pro zvířata: některé z nich jím, ale také se snažím jim způsobit co nejméně zranění. Samozřejmě cítím víc sympatií ke zvířatům než k rostlinám, protože jsou mi víc podobné. Zvlášť roztomilá zvířátka. Nemám však problém zabít odpudivá a nebezpečná.

Myslím, že vegetariánství je platnou duchovní disciplínou, chce-li někdo transcendovat nad přírodu. Já si to však nepřeji. Přeji si být zcela přírodní bytostí, a to si myslím je velmi blízké duchu života potvrzujícího panteizmus Sávitrí Déví.

Sávitré byla proti antropocentrismu — myšlenky, že člověk je jedinečný a stojí nad celou přírodou. Podle ní byl antropocentrismus kořenem veškeré environmentalistické destrukce a krutosti ke zvířatům. Přesto vegetariánství stojí také mimo přírodu.

Sávitrí bohužel zemřela v Anglii, 22. října 1982, před tím, než mohla uskutečnit svou plánovanou cestu po Spojených státech. I přes všechny své cesty se do Spojených států nikdy nedostala. Ironicky, právě urna s jejím popelem byla do Spojených států poslána. Víte kam a ke komu byla poslána? Bylo tomu před sedmadvaceti lety, víte, kdo by urnu mohl dnes mít? Víte o někom, kdo její urnu viděl? Na internetu se dá nalézt krásný obrázek, o kterém jsem si jist, že víte.

Ptal jsem se Velitele Matta Koehla z New Order na současné umístěný Sávitríina popela. Řekl mi, že je uschován na velitelství New Order v Milwaukee a žádné návštěvy nejsou dovoleny.

A nakonec bychom vám velmi, velmi rádi poděkovali za pomoc sdílet tuto úžasnou ženu s celým světem, a za rozhovor s vámi! Také bychom rádi poděkovali Sávitrí za to, že byla tou osobou, kterou byla. Vyšší lidskou bytostí, vzdorující až do konce. Ženou proti času. Nějaké poslední myšlenky?

Děkuji vám za možnost mluvit o jedné z mých nejoblíbenějších osobností. Když pomyslím na Sávitríin předlouhý zápas za to žít a být svědkem pravdy, tak se mě váš zájem hluboce dotýká. Nutí mě to myslet si, že její zápas nepřišel nadarmo, že bude žít tak, jak nejvíc chtěla: v srdcích a myslích národně socialistické komunity, která přežije, aby viděla úsvit nového Zlatého věku.

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: