Skip to content

Sávitrí Déví – korespondence s Miguelem Serranem

14/10/2013

Níže přinášíme překlad tří dopisů, které v letech 1980 a 1982 Sávitrí Déví poslala chilskému esoterickému hitleristovi, Miguelu Serranovi. Všechny dopisy lze v originále nalézt na stránkách Archivu (zde, zde a zde).

* * * * *

Dopis z 28. března 1980

Následuje první ze tří zachovaných dopisů od Sávitrí Déví Miguelu Serranovi, proslulému chilskému diplomatu, spisovateli a esoterickému hitleristovi. Tyto dopisy se nakonec objeví ve sbírce Sávitríiny korespondence. Publikujeme je nyní on-line, abychom podpořili komparativní studie myšlenek Sávitrí Déví a Miguela Serrana.

Rád bych okomentoval dvě zajímavé charakteristiky následujícího dopisu.

Zaprvé, dopis odhaluje, že Sávitríina a Serranova verze esoterického hitlerismu se vyvinula na sobě relativně nezávisle. Protože Sávitrí uměla španělský jen málo, nemluvě o jejím slábnoucím zraku, nečetla zřejmě nikdy El Cordón Dorado: Hitlerismo Esotérico (Zlatý řetěz esoterického hitlerismu), první díl ze Serranovy esoterické hitleristické trilogie a jediný díl publikovaný během jejího života. Sávitrí je také pod dojmem (snad mylným), že Serrano před napsáním El Cordón Dorado nečetl Blesk a slunce a Souvenirs et réflexions d’une Aryenne (Vzpomínky a úvahy jedné Árijky).

Zadruhé, dopis spolu s prohlášením v And Time Rolls On (A čas jde dál) (viz. poznámka 2 níže), vyvrací naprosto nepodložené tvrzení Nicholase Goodrick-Clarka, že na počátku 60. let „začala Sávitrí Déví rovněž ovlivňovat Ernesta Zündela směrem k popírání holocaustu“ (Hitlerova kněžka, 201). Přestože Sávitríiny knihy zmiňují názory těch, kteří nesouhlasí se všemi aspekty standardního holokaustového příběhu, Sávitrí jasně píše, že ona sama věřila (až do roku 1977), že přibližně šest milionů Židů bylo v době Třetí říše zabito, stejně jako věřila ve vyhlazovací metody, včetně plynování.

Podle samotného Zündela, se kterým jsem měl rozhovor 29. října 2001, se Sávitrí bránila všem pokusům zbavit se těchto názorů. Podle And Time Rolls On, svůj názor změnila teprve po přečtení knihy Arthura Butze, The Hoax of the Twentieth-Century (Podvod dvacátého století).

Děkujeme Miguelu Serranovi za uchování Sávitríiných dopisů, za jejich oskenování, poslání a dovolení nám je publikovat. Poděkování rovněž patří Bastianu Thoemmesovi za korekturu.

Aby byl tento dopis čitelnější on-line, rozdělil jsem některé z delších odstavců, kde se takové rozdělení zdálo přirozené. Poznámky jsou přirozeně mé.

—R. G. Fowler

* * *

Drahý soukmenovče a příteli,

Píši v angličtině, protože jsi mi řekl, že neumíš německy (něco, čemu mohu stěží uvěřit, když jeden z dopisů, který jsi mi poslal je v němčině). Mohla bych psát francouzsky, pokud bys chtěl, nebo — trochu neobratně — v italštině.

Bohužel jsem se neučila španělsky. Trochu z ní rozumím díky mé znalosti italštiny a francouzštiny, tedy jazyků, jež mi pomohly, když jsem byla hostem Otto Skorzenyho ve Španělsku (1960), přestože jsem většinou mluvila německy.

Velmi bych ocenila francouzskou kopii tvé knihy o „esoterickém hitlerismu.“[1]

V mých očích, přestože se Adolf Hitler na konci první světové války „rozhodl stát politikem,“ nikdy se mu to nepodařilo. Jinak by nenařídil odstup 10 kilometrů mezi Jeho postupující armádou a prchajícími britskými expedičními silami v roce 1940. Jakýkoli „politik“ — jakýkoli politicky myslící velitel armády — by svým vojákům rozkázal zrychlit tempo a zajmout (nebo vyhladit) všechny britské expediční síly, nedovolil by jim z Dunkerku odplout do bezpečí.

Ale Führer byl mnohem víc než jen politik. Byl Inkarnací božské Energie, která bojuje za záchranu všeho, co si ještě v tomto temném věku zaslouží přežit. A tak k Anglii natahoval Své ruce — ne jednou, ale znovu a znovu. Anglie si zvolila naslouchat namísto Jemu svým židovským svůdcům, a odmítla upřímné, přátelské gesto.

Kvůli tomu Anglie zemře — ne ve velkolepé smrti na bojišti, ale pomalou, odpornou smrtí smíšením krve a všemi možnými neřestmi. Za méně než 300 let — ledaže by nastal nějaký zázrak — už nebude žádná Anglie existovat. Krajané mé matky (má matka pocházela z jutských Vikingů) ustoupí překypujícím milionům kříženců (směska Jamajčanů, Afričanů, Pákistánců, Židů a zdegenerovaných Angličanek), kteří nebudou mít s jejich předky nic společného, až na to, že by stále mohli být „křesťany.“

Pár zbývajících čistokrevných anglických Árijců — 50 000? 20 000? —, cizinci v zemi svých předků, se sejde osmého května a budou proklínat Churchilla, a 16. října vzdají hold mučedníkům z Norimberku, a 20. dubna budou zpívat hymny ke slávě Spasitele rasy, Adolfa Hitlera, a ve studu a žalu se pokloní před Jeho věčnou přítomností, kterou tito hlupáci v letech 1940-41 odmítli.

Skutečný důvod — aspoň pro mě — proč jsme prohráli (nemohli jsme vyhrát) válku (a tento důvod uvádím i ve své knize Blesk a slunce, napsané v letech 1948-1956, minulý rok znovu vydané Samisdat Publishers [adresa vynechána]) je ten, že náš Führer nebyl poslední velkou Inkarnací současného cyklu, ale jednou z posledních. Byl „jak sluncem, tak bleskem“ dobra (jako jsou všichni bojovníci proti současnému úpadku; musí být), ale měl v sobě „příliš slunce a ne dostatek blesku,“ protože pouze poslední (ten, jehož hindské svaté texty zvou avatárem „Kalkím“) bude stejně sluncem jako bleskem a zvítězí a otevře nový cyklus, počátek, tak jako u všech cyklů, „Zlatý věk“ vystavěný na ruinách současného bídného.

Určitě znáš Franze Pfeiffera, který také žije v Santiagu. Věřím, že jsem mu poslala poslední kopii Blesku a slunce. Také jsem mu poslala desítky kopií mé knihy ve francouzštině Souvenirs et réflexions d’une Aryenne. Prosím požádej ho, aby ti jednu dal.

Nová kniha, kterou jsem začala psát, stěží pokračuje kvůli mému „šedému zákalu“ na obě oči (brzy budu aspoň na jedno oko operována — pravé — nebo už nic neuvidím. Tento rok 30. září mi bude 75 let).

Panu A. K. Mukherdžímu — o kterém Herr von Selzam, svého času německý generální konzul v Kalkatě napsal, že „žádný jiný muž v Asii neprokázal Třetí německé říši tolik služby jako on“ — by táhlo na 77, kdyby byl stále naživu. Zemřel tady v Dillí, 21. března 1977 — dobrý, se světlou pletí, árijskými rysy, typ indického bráhmana, plně uvědomělý identity hodnot hitlerismu a tradičního hinduismu.

Tvé dopisy — Manfredu Roederovi a od něj — mě zarmoutily. Jen pár věcí mě rmoutí tak moc jako známka neporozumění, někdy na okraji možného nepřátelství, mezi národními socialisty. Je nás tak málo v tomto nesmírném, lhostejném — ne-li přímo nepřátelském — světě! Měli bychom se držet toho, co nás spojuje, a odmítnout to co nás rozděluje — pokud by samozřejmě nebylo velmi nebezpečné to odmítnout.

Manfreda Roedera jsem nikdy nepotkala, přestože s ním udržuji korespondenci. Nemohu než dále věřit, že je upřímným bojovníkem za přežití a konečné vítězství naší árijské rasy nad silami rozpadu, jenž nám hrozí víc než kdy dřív — proč by jinak žil těžkým životem v exilu, daleko od své oddané ženy a svých šesti krásných dětí?

Důvěra pana Roedera v Rusy zprvu udivila. Ale pak jsem si řekla, že nerozumím mezinárodní politice, a proto, když upřímný národní socialista, a právník, zvyklý do lidí nahlížet (je to jeho práce) říká, že Rusové jsou „dobří“ — tedy „použitelní ve prospěch Německa, Führerovy země, a celého árijství“ — pak to musí být pravda; nebo je to přinejmenším názor, který by měl být brán v potaz a přezkoumán.

Ty jsi starší, zkušenější než M. Roeder — a jako diplomat znáš lidi — a co říkáš, je mým spontánním pocitům blíže. Vím, že ne všichni Rusové jsou komunisti a mnoho z nich je instinktivně antižidovských. Pan Mukherdží strávil v Rusku téměř dva roky a rusky mluvil plynně — o to víc ho indičtí komunisté určitě nenáviděli, když při návratu ze „sovětského ráje“ v roce 1932 (tehdy jsem už v Indii byla, ale setkala jsem se s ním až v roce 1938 v Kalkatě) začal vydávat jediný prohitlerovský časopis (čtrnáctideník) v Indii, New Mercury, financovaný Třetí říší. Řekl mi o tom řadu příhod — Rus jménem Lakatchow, byl na tři roky vyloučen z komunistické strany, protože jednoho Žida, který mu stoupl v tramvaji na nohu, nazval „špinavým Židem“; a bylo mnoho lidí, kteří doma vypínali své radiopřijímače, jakmile se objevilo téma „materiální dialektiky.“

Ale nic z toho neznamená, že ruská domácí a zahraniční politika není řízena Židy — či otroky Židů. Tak je tomu u veškeré politiky po katastrofě roku 1945. Proto osobně žádnou nepodporuji, všechny je nenávidím a pouze čekám na den, kdy z toho co nazýváme „civilizací“ nic nezbude. Hurá!

Žádné další židovské hodnoty pro árijské požívání. Žádné další zákony na ochranu slabých proti silným, nemocných proti zdravým. Žádné další mučení překrásných, zdravých, nevinných a důvěřivých živých stvoření v laboratořích, abychom viděli, co se stane, když jim uděláme to či ono, nebo abychom pomohli srovnat pár k ničemu dobrých nemocných lidí! Nic z toho co mě v dětství přimělo revoltovat.

Jako Jihoameričan musíš pamatovat odpověď věštce Huyana Capaciho na jeho otázku co znamenají tři kruhy, kterých si povšiml kolem Měsíce: červený, černý a zakouřený: „Červený znamená občanskou válku: krveprolití královské rodiny. Černý znamená zkázu — porážku ze strany mocného nepřítele; zakouřený je nejhorší; znamená: z toho co známe, z toho co uctíváme, nezbude nic!

Tehdy v incké říši vypadalo vše přesně tak jako předtím — jakoby věčné. Ale Huayna Capaca byl natolik hloupý, že rozdělil svou říši mezi své dva syny — Huascara, syna sestry jeho sestry a manželky, legitimního dědice, a Atahualpu, syna ženy, kterou miloval. A španělské karavely se chystaly překročit Atlantik, nebyly-li už dávno „na cestě.“

Kdy se kruhy znovu objeví kolem Měsíce a ukáží konec všeho, o čem si dnešní svět myslí, že je velké: demokracie, na člověka soustředěné filosofie (všechny, od křesťanství po komunismus), kult dekadence? A úsvit dalšího cyklu v přítomnosti neviděného Adolfa Hitlera?

Velmi dobře říkáš, že Rusové neudělali nic (ale ani Američané), aby zlomili lež masového plynování Židů atd. K mé hanbě (to dokazuje můj nedostatek citu pro hmotné nemožnosti, tedy nižší inteligenci) jsem příběhům o plynových komorách a o šesti milionech Židů věřila.[2] Roky jsem tomu věřila. Ale protože člověka nijak nemiluji, neměly na tyto příběhy kýžený efekt. Odcituji zde to, co jsem v roce 1945 napsala v předmluvě ke své knize Obžaloba člověka:

Jedna věc, co propaganda vykonala — na místo aby mě strhla proti údajným „válečným zločincům“ —, bylo ještě zvětšení mé nenávisti proti pokrytectví a zbabělosti ukryté v každém kolem člověka soustředěném přístupu; utvrdila mě v mém obecném trpkém opovržení „člověkem“; a . . . přiměla mě napsat tuto knihu: odpovědět ji způsobem, který může být shrnut do pár řádků: „‘Civilizace,’ která činí tolik směšného povyku nad údajnými ‘válečnými zločiny’ — akty násilí proti skutečným nebo potenciálním nepřátelům vlastního údělu — a toleruje jatka a vivisekci, a cirkusy a kožešinový průmysl (způsobování bolesti zvířatům, které nemohou být pro ani proti žádnému údělu), si nezaslouží žít. Pryč s ní! Požehnán budiž den, kdy se tato civilizace sama zničí, aby tak mohla zdravá, tvrdá, upřímná a statečná, přírodu a pravdu milující elita nadlidí s na život soustředěnou vírou — přirozená lidská aristokracie, krásná na své vyšší úrovni, jako čtyřnozí králové džungle — znovu povstat a vládnout navždy nad ruinami této civilizace!“

Má spontánní odpověď na příběh o šesti milionech byla: „Jaká škoda, že to nebylo šestnáct milionů! Pak by byla Židovská otázka vyřešena!“

Častokrát jsem opakovala, že komukoli zakazuji nás kritizovat za zacházení s našimi nejhoršími nepřáteli, ledaže by sám byl džinista, tedy člen indické náboženské sekty, který nezabíjí žádné mouchy, brouky ani vši. Protože politicky aktivní Židé (nebo prožidovští Árijci) jsou zcela jistě schopni napáchat víc neštěstí než tento hmyz, který pouze přežívá na krvi (a přitom na tak málu!).

Teď, když vím, že tento příběh je lež, tak to i říkám. Je to dobrá propaganda pro člověka milující hloupou většinou!

Odepiš kdykoli se ti bude chtít.

S rituálním pozdravem,

Sávitrí Déví Mukherdží

[P.S.] Znám de Mahieu[3] pouze z jeho děl. Sain-Loupa znám dobře a obdivuji ho. Jeho děti mě při své cestě do Nepálu tady v Dillí před dvěma roky navštívili

* * * * *

Dopis z 31. března 1980

Níže je překlad francouzského, druhého zachovaného dopisu od Sávitrí Déví Miguelu Serranovi.

Opět děkujeme Miguelu Serranovi za zachování Sávitríiných dopisů, za jejich ofocení, poslání a svolení k jejich publikaci.

Rovněž bych rád poděkoval Arjunovi za pomoc s přepisem Sávitríina rukopisu a Bastianu Thoemmesovi za pečlivou korekturu.

—R. G. Fowler

*  *  *

Nové Dillí
31. března 1980

Drahý soukmenovče a příteli,

Dovolila jsem si ukázat tvůj dopis své nejlepší přítelkyni zde v Indii: jedné Francouzce, polovic mého věku, ale s více zkušenostmi a zvláště inteligencí v silném slova smyslu než já (Nemluvím o schopnosti sestavit bezvadné argumenty, ale poznat lidi). Z tvého úsudku byla plná nadšení . . . a tvého sebeovládání (ve tvé odpovědi nepřátelskému dopisu pana R. [Roedera]) a ihned ti napsala. Můj dopis, v odpovědi na tvůj, musel být zřejmě poslán v tu samou dobu jako její; obdržíš je současně.

Tvůj dopis mě povzbudil k opětovnému přečtení La Division Azul od Saint Loupa. Jací muži tito Legionáři byli! Nepochybně právě v jejich řadách jsi se podílel na boji proti věčnému nepříteli v jeho stávající formě: komunismu. Tím spíš jsem hrdá, že jsem od tebe obdržela dopis — s tvým názorem na Rusko, které se dnes nachází u dveří do Indie, v Afghánistánu.

Chajbarský průsmyk jsem viděla v říjnu a listopadu 1936. Šla jsem až do Landiskotalu — ne do Kábulu: tehdy to bylo velmi obtížné. O této mimořádné cestě dobyvatelů jsem mluvila v kapitole „Země bez pánů“ v mé první knize napsané po mých doktorátech: L’etang aux Lotus (Lotosové jezírko) — napsané v roce 1937 a vydané na náklady pana Mukherdžího v roce 1940 (mé první dojmy — nebo dojmy z mých prvních let — z Indie). Nemám víc než jedinou kopii (beztak bych musela udělat mnoho oprav a úprav!).

Dovoluji si ti poslat — leteckou poštou, doporučeně — dvě kopie mé knihy Souvenirs et réflexions d’une Aryenne také ve francouzštině. Doufám, že tě jisté části nepopudí, nebo (snad) nešokují. Přesto doufám, že v knize nalezneš nějaké myšlenky, které dobře posoudíš.

Mám pouze jednu kopii Blesku a slunce (napsaného v letech 1948-56). Tu jsem půjčila a ještě mi nebyla vrácena. Jestli se mi brzy nevrátí, požádám Samisdat Publishers [adresa vynechána], jež publikovaly druhé vydání, aby ti zaslaly kopii (bohužel obrázky se v tomto vydání nenacházejí v původním pořadí).

S rituálním pozdravem věrných, H. H.!

Sávitrí Déví Mukherdží

* * * * *

Dopis z 20. dubna 1982

Níže je překlad německého, třetího a posledního zachovaného dopisu od Sávitrí Déví Miguelu Serranovi.

Zvláštní poděkování patří Miguelu Serranovi za poskytnutí dopisu. Poděkování také patří Bastianu Thoemmesovi za pomoc s transkripcí a anglickým překladem.

—R. G. Fowler

*  *  *

Alix par Lozanne
20. dubna 1982

Velmi drahý soukmenovče!

Dnes na tebe zvláště myslím a na paní RAU. Trpí stále v sevření této strašné nemoci, nebo už žije s předky ve světle Valhally? Je-li ve Valhalle, ráda bych se k ní brzy připojila!

Téměř nic nevidím. Mé pravé oko je úplně kaputt a postupně to postihuje i levé oko. Vidím, jako bych se dívala přes hustou mlhu, stěží rozpoznávám tváře. Přesto jsem stále schopna psát a číst (se silnou lupou), a mohla bych žít sama a připravovat si jednoduchá jídla. Chci odtud být co nejdřív.

Nejenže se tady nudím, návštěvy mi chodí velmi zřídka, a čtení je stále obtížnější. A co víc, všechny dveře jsou prosklené a z ostrého neonového světla z chodby (rozsvěcující se v 6 ráno!) mě bolí oči. Bolí mě i navzdory tmavým brýlím!

Stýská se mi po paní Ettmayerové [adresa vynechána], se kterou jsem byla téměř šťastná i navzdory mému stavu.

Dnes mu je 83, je-li stále někde naživu. KDY se Jeho Síla konečně zjeví a ukončí zavrženíhodnou dekadenci?! Zřejmě onen slavný den neuvidím. Každý den toužím po smrti, osvoboditelce!

Pozdravuj ode mě všechny stejně smýšlející (Frau B — [adresa vynechána] a manžela: Wulf-Dietera) a naší „Viviane“ z Nového Dillí.

S nejpožehnanějšími pozdravy,

Tvá oddaná,

SÁVITRÍ DÉVÍ


[1]    Miguel Serrano, El Cordón Dorado: Hitlerismo Esotérico [Zlatý řetěz esoterického hitlerismu] (1978).

[2]    V And Time Rolls On, Sávitrí tvrdí, že standardnímu holokaustovému příběhu věřila až do roku 1977, kdy si přečetla knihu Arthura Butze, The Hoax of the Twentieth-Century (Torrance, Cal.: Institute for Historical Review, 1976). Viz. And Time Rolls On: The Savitri Devi Interviews, ed. R.G. Fowler (Atlanta: Black Sun Publications, 2005), 162.

[3]    Zřejmě Jacques de Mahieu (narozen 1915), autor mnoha knih zabývajících se tím, že na počátku 10. století Vikingové ve velké míře prozkoumali Ameriku a ovlivnili její domorodé kultury

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: