Přejít k obsahu webu

Sávitrí Déví o 9. listopadu 1923

11/11/2013

Překlad kapitoly 1923 z knihy Forever and Ever.

1

A nadešel den, kdy Jsi si jist Svou vzrůstající mocí, Svými oddanými následovníky a Svým Osudem, stál v jasném světle dne proti veřejné moci, proti otrokům nepřátel Tvého národa, vyzývajíce je v nerovném boji; den, kdys směle čelil hrozbě existujícího státu a jeho úctyhodného aparátu represe — jeho vojáci bez idejí, nástroj v rukách vážených autorit bez duše — pochodovalo Tvých několik málo věrně zapálených, aby pro Tebe vydobylo citadelu nesporné moci.

Jejich tváře zářily radostí, jejich srdce hořela láskou, jež je schopna člověka dovést až na samý konec světa; s Tvým jménem na jejich mladých rtech, a na věčné časy, které teprve nadejdou, již neoddělitelně spjato se svatým jménem Německa kráčeli dál beze strachu . . . Sluneční záře je překrásná, denní světlo je sladké, a přesto krásnější a sladší je položit život za Tebe, položit život za triumf Tvé velké Myšlenky; za ustanovení Tvé vlády.

A tak kráčeli, a žádná síla na zemi nebo na nebesích nemohla zastavit hybnou sílu jejich dobyvačných kroků; protože jim patřila po velmi dlouhé době znovu probuzená a svobodná věčná duše Německa; jim patřilo poselství pravdy, kouzlo vzkříšení; a jim patřila — navzdory všemu; po nadcházejícím krátkém záblesku moci a slávy, a následujících nesčetných letech mučednictví — vláda budoucnosti; jim patřil svět, ve svém novém zlatém věku po konečné srážce.

A tak kráčeli. Na vrcholu vlny velkého rozvinutého přílivu Historie, který nikdo nemůže změnit ani zastavit, byli neseni ke svému předurčenému cíli: k věčné slávě — ale nejprve ke smrti. Pušky vystřelily a kulky se rozletěly; a na zemi zůstalo v kalužích krve ležet šestnáct mužů, těch nejlepších z nejlepších mužů Německa. Tví věrní raných dnů, Tvých několik vyvolených mužů všech řemesel a tříd (pro ty, kdo věří jen v samotnou vznešenost árijské krve, neexistují žádné třídy), muži různého věku, nejstarší měl přes padesát, nejmladší sotva devatenáct, ale ve svém srdci všichni mladí, všichni hledící do budoucnosti, všichni pevně cítící, že na to, aby se mohlo začít znovu, aby se mohlo stavět na pravdě a nadšení, v důvěře ve vlastní osud, není nikdy příliš pozdě a není to nikdy příliš obtížné.

 

V bratrské rovnosti, v kalužích krve, leželi první z nekonečné řady mučedníků za Věc života v pravdě v jeho moderní formě; první, kteří si vydobyli tu čest, že mohli položit své životy pro Tebe a pro nové Německo, jejich — a Tvé — vzkříšené Německo; a navíc za nové árijství, Tvůj celosvětový sen o kráse — a také můj.

A tak tam leželi, zatímco moc, jež Jsi měl brzy svrhnout — moc právě těch úřadů sloužících cizímu blahobytu —, se zmocnila několika Tvých věrných a Tebe Samotného, a všechny vás uvěznila. A tak se za Tebou na několik měsíců zavřely těžké dveře pevnosti.

Noviny celou událost popsaly, a zmínily se rovněž o smrti prvních mučedníků. Ale mimo Německo jen velmi málo lidí chápalo, že se stalo něco velkého; že začalo v radostné oběti a smrti nabývat tvaru velké nové hnutí.

* * *

Co se mě týče, onen tragický den, kdy pro Tebe oněch Šestnáct obětovalo své životy, já byla stovky mil daleko, stojící o samotě na mramorových schodech Parthenónu, hledíc na Město u mých nohou, a u vzdáleného moře.

Bylo mi osmnáct, v plné kráse; přesto mi doposud žádný ženský smutek nevehnal slzy do očí. Vášnivá, ale hrdá, a již před svým narozením předurčena milovat jen a pouze inkarnaci božství, a nikdy nepoznat radosti a utrpení lidské vášně, ani její šílenství.

Milovala jsem sen, a oči se mi plnily slzami, protože jsem si začínala uvědomovat, že to byl právě jen sen. Milovala jsem věčné Řecko — ono Řecko dávné doby, jež přežívalo v impozantních sloupech, v jejichž stínu jsem nyní stála; a také ono Řecko včerejška, obranou zeď árijského lidstva na Blízkém východě, které po pět set let vzdorovalo vítězícím Turkům. Milovala jsem krále Makedonie, světlovlasého dobyvatele, jehož pochod na východ se podobal průvodu neporazitelného boha; Muže, který podruhé vedl muže mé rasy přes řeku Indus. A také jsem milovala řecké vůdce, kteří v roce 1821 přísahali, že znovu získají svobodu nebo při tom zemřou. A mé oči se trpkými myšlenkami naplnily slzami.

Všude kolem mě, v oslnivém poledním světle, se rozkládaly mé milované Athény se svými bílými domy, mezi nimiž cypřiše a v řadě stojící pepřovníky tvořily tmavě zelenou nebo zeleno šedou cestu; bílé domy Athén, které pokrývaly nižší svahy strmé Lykabetty, až po borovicový les, jenž jsem tak dobře znala. Za předměstím, směrem na východ zářily holé skály Hymettusu ve světle téměř průhledné šedi, proti stejně nesmírnému modrému pozadí, a na jih blyštící se Egejské moře, mnohem modřejší — hluboce fialově modré.

Ach, jak nádherné to vše bylo: to Město, z dálky ve slunečním světle tak bílé, mezi holými kopci a pod nekonečným nebem; a všude kolem do nekonečna se táhnoucí moře!

A přesto bylo mé srdce smutné pro vší tu krásu, žádný řecký hlas doposud neodpověděl na mé plamenné volání po svobodě, a mé volání po hrdosti. Nikdo se mnou nesouhlasil, když jsem řekla, že horší než turecké jho bylo být otrokem takzvaných. „velkých“ mocností, které zrovna vyhrály první světovou válku. A když jsem zmínila jen poslední ránu osudu — ztrátu Malé Asie — a obvinila proradné Spojence a také duch, který ztělesňovali (duch demokracie) a obviňovala cizácké zájmy jejich politiky, a pokoušela se přimět své bratry, aby s nimi a jejich duši zabíjející „kulturou“ neměli nic společného, tak nikdo nesdílel mé planoucí rozhořčení; nikdo nesdílel mou nenávist.

Ztratilo tak Řecko nenapravitelně jakýkoli smysl pro majestátnost a souhlasilo, aby navěky bylo nástrojem západních Spojenců, poslušným nástrojem jejich intrik, velebeno, když se jim to hodilo, aby bylo následujícího dne uráženo a opuštěno? Nemělo snad už déle zůstat v opozici jak vůči Turkům, tak Židům, předsunutou stráží árijství? Proradní Spojenci, dělající vše, co mohli, aby Turkům pomohli získat Malou Asii, jednali jako nepřátelé árijské krve. Proč k nim tedy Řekové necítili nenávist jako já? Nebyly snad plameny zničené Smyrny a nucený exil dvou milionů Helénů dost, aby probudil ten samý odpor, který jsem já cítila k oněm velkým penězi ovládaným státům, které ho před šesti lety proti jeho vůli zatáhly do své nespravedlivé války? Nestačilo to snad, aby spolu se mnou řeklo: „Pryč! Pryč od pokrytectví, které demokracie ztělesňuje! Pryč, pryč od poroby upadajícího Západu! Zpět k národním hodnotám; zpět k duchu národních bohů starých heroldů věčného Života! Zpět k nám samým, k helénismu — k árijství!“ (Tyto dvě věci byly v mých očích to samé.)

* * *

Takové byly mé myšlenky ono památného dne, kdy jsem stála na schodech pobořeného Chrámu a hleděla na krásy fialově korunovaného Města pod poledním sluncem.

Můj Vůdče, kdybych tehdy jen znala hlubší význam Tvého svatého Zápasu! Kdybych jen rozuměla tomu, že Šestnáct mučedníků, jejichž smrt noviny dalšího dne oznamovaly, prolilo svou krev pro něco víc než jen novou formu vlády! Ach, kdybych v nich jen viděla to, čím byli: předvoj nekonečné vlny bojovníků za vládu přirozené elity lidstva — a prvními v mé době, kteří zemřeli pro mé věčné řecké ideály vlády aristoi —, těch nejlepších, tělem, charakterem i duší! A kdybych jen chápala, že ti nejlepší v moderním světě, podle mého srdce, podle věčných standardů zdraví, a síly, a krásy stanovených mými řeckými vzory, byla elita Tebou inspirovaných krajanů: Tví nejlepší!

V mladickém zápalu jsem se za Tebou měla rozletět!

Ach, proč jsem to nevěděla? V žáru Tvého zápasu bych byla tak šťastná; tak bych Tě v oněch velkých raných dnech milovala.

Ano, tehdy jsem již byla duchem Tvá, a samotnými bohy vyvolena zůstat Tvou, během všech tisíců putování. Proč jsem si to nedomyslela? Kdo mi to může říct? Vše pronikající je pochopení bohů — a podivné, a často navenek zklamáním, jsou jejich cesty.

One Comment leave one →
  1. Jan Čáka permalink
    11/11/2013 11:19

    Třeba jednou příjde doba kdy se tato krásná poezie bude vyučovat na školách.
    Je dobře že samizdat se dá číst i ve skautu dětem.Snad režim neklesl tak hluboko abych za tento svobodný komentář měl nějaké problémy.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: