Skip to content

Alfred Rosenberg – Německá a evropská svoboda ducha

04/02/2014

Přepis projevu říšského vedoucího Alfreda Rosenberga, pronesený v Praze 16. ledna 1944. Vydalo nakladatelství Orbis Praha.

Text nám k publikování poskytl jeden z našich věrných čtenářů, děkujeme za podporu.

O svobodu vůle a ducha byly odedávna sváděny filosofické boje; na jedné straně byla tato svoboda obhajována jako skutečnost, na druhé byla nazývána klamem, poněvadž člověk je prý součástí nezměnitelných zákonů přírody a není v jeho moci jim uniknout. Touto problematikou se dnes nechci zabývat, ale v praxi můžeme konstatovati, že v určitém rozsahu předpokládáme svobodu vůle a ducha všude i tehdy, jestliže ji popíráme. Již samo tvrzení, že můžeme dospěti k nějakému závěru nebo vykonati nějaký čin, předpokládá tuto svobodu. Ale všichni budou asi zajedno v tom, že v životě není absolutní svobody, nýbrž že svoboda je vždy omezena a podmíněna. Jestliže však nepřátelé Říše a Evropy zaplavují dnes svět agitačními hesly, podle nichž prý přinesou staré pevnině osvobození od diktatury, pak musíme k tomu říci rozhodné slovo.

V politickém životě není navenek absolutní svobody. Každá státní svrchovanost je omezena sousedy nebo odpůrci, a i ten nejsilnější velký stát musí počítati s právy jiných velmocí a pospolitostí. Ale v XIX. století právě ty síly, které nás chtějí dnes „osvoboditi“, snažily se jako ještě doposud nikdy v dějinách ignorovati všechna samozřejmá práva národů, opírajíce se o moc nahromaděného zlata a peněz. Nauka o světovém hospodářství, které chce zříditi nejvyšší vedení, znamená v zásadě zničení hospodářství národních. Požadavek světové policie, který je nyní opět zvýšenou měrou uplatňován z Londýna a New Yorku, znamená, že někdo musí takové světové policii dávat rozkazy. Bývalé Společnosti národů vytýkají tyto kruhy, že nevytvořila ústřední moc skupin, které v roce 1914 byly ve službách Dohody, aby takovou ústřední mocí zasáhla všude tam, kde by se některý národ nechtěl podrobiti diktatuře světových hospodářských sil, sdružených v bývalé ženevské lize. Cílem tohoto duchovního směru, spočívajícího na zednářsko-„humanitářské“ základně, byla světová republika, a nynější snaha, dosaditi nad všemi národy světového presidenta, svědčí nejen o nedostatečném uznání svobody jiných národů, nýbrž o přímo přehnané, zpola šílené potřebě uplatnění jednotlivých osob, za nimiž se skrývají židovské světové hospodářské síly. Každý universalismus předpokládá tedy světovou moc, a to znamená potlačení všech národů, které vyrostly organicky.

Mezinárodní trusty a koncerny XIX. století byly předchůdci nynějšího vývoje obrovských vojenských a technických sil, které jsou dnes k dispozici těmto rdousivým plánům a jež vystoupily se vší myslitelnou nízkostí proti svobodě starých evropských národů. Jsouce vnitropoliticky zaměřeny jen na vykořisťování, vedou dnes světovou válku proti všem těm národům a světadílům, které nebyly ještě úplně vydány na pospas tomuto vykořisťování, a je křiklavou groteskou světových dějin, že pod praporem myšlenky svobody, který zastírá tyto plány zraku zaslepených mas, děje se právě pokus světového vykořisťování.

Kdo chce poctivě zaujmouti stanovisko k praktickým účinkům myšlenky svobody, musí vycházeti z prapůvodní činnosti člověka na zemi. Sedlák nemůže konati svou práci podle vlastního uvážení, nýbrž příroda mu rytmus jeho práce vnucuje. Orati, síti, sklízeti, zpracovávati a prodávati – průběh všech těchto prací je podmíněn přírodou. Roční doby nutí rolníka, aby v létě začínal časně ráno, a teprve v zimě se může zabývati jinou formou činnosti, kterou mu rovněž vnucuje roční doba. Hospodářství stanovilo určité pracovní doby a každý je hotov za účelem jasného rozčlenění běhu života takové omezení přijmout. Spojené státy vynalezly tak zvaný běžící pás, tj. mechanisovanou kontrolu práce milionů lidí. Tato mechanizovaná kontrola byla výsledkem obrovského kapitalistického kolektivismu. Vývoj XIX. století odpověděl nikoli překonáním tohoto světového názoru, nýbrž pouze proletářským kolektivismem ve smyslu všeobecného marxismus. K třídnímu boji shora přistoupil třídní boj zdola, k internacionále kapitalistické internacionála proletářská. Tak zvaná svoboda hospodářství se projevila výlukami, zoufalou odpovědí utiskovaných byla stávka, generální stávka, tj. závěře pracovních míst a pracovní mzdy odpovídala rovněž nihilistická závěra pracovní síly. To všechno nebyla už opravdu svobodná hra poctivě pracujících sil osobností srostlých s půdou, nýbrž byly to kolektivní zjevy, které neměly už se svobodou nic společného; uprostřed tohoto vývoje však stát pozbýval postupně svých pravlastních svrchovaných práv. Na jedné straně byl zesoukromněn vlivem koncernů, které platily parlamentní a presidentské volby, jako v USA, nebo zpuchřelý stát se zhroutil v revoltě a změnil se v kolektivistickou tyranii, v níž nebylo vůbec místa pro skutečné osobnosti, jako v Sovětské unii. Kdo sleduje vývoj dějin myšlenky svobody ve věku Židovstva, liberalismu a zednářstva, toho nepřekvapí, konstatujeme-li už dnes toto: Liberální stát je neschopen zaručiti svobodu, protože se už sám vlivem hospodářských zájemců změnil v soukromníka, nechal si tedy uloupiti moc k takovému rozhodování. Vývoj od neomezené hospodářské individuality k hospodářské tyranii, od povrchní proklamace svobody k nestvůrným kolektivistickým trustům a rdousícím koncernům musí však jednou – a to je pomsta organického života – vésti ve vývoji k dalšímu hromadění, k obrovské bídě milionů a nakonec ke zhroucení. Zde vzniká pak největší nebezpečí liberální myšlenky svobody: V poznání a v obavě z takové blížící se krise, v poznání, že „černý pátek“, který jednou otřásl Spojenými státy, může se státi v nejhroznějším rozsahu světovým zjevem pro všechny liberální státy, dějí se pokusy o únik navenek. Jsouce neschopni skutečně vzdělávati přebohaté životní prostory, ohlížeje se lačně po nových zemích s novými zdroji surovin, aby je rovněž vykořistili, a po odbytištích, poněvadž zbídačelé miliony vlastní země nemají nakonec už vůbec kupní schopnosti. A jestliže národy nejsou ochotny podrobiti se těmto kořistnickým plánům, pak přichází doba válek a sociálních revolucí. Příkladem je nám tato světová válka. Spojené státy severoamerické usilovaly o rozpoutání nynějšího světového zápasu, rozdmýchávaly jej, kde jen mohly, aby, odvolávajíce se na státní zájmy a vlastenectví, odvrátily pozornost vnitropolitických konfliktů a křiklavé korupce, aby použily oklamaných milionů jako potravy pro děla a aby zardousily veškeru skutečnou svobodu světa. Marxismus je také po této stránce pouze obráceným kapitalismem zdola. Kolektivistický, bezduchý a bez osobnosti, právě tak jako kapitalismus, staví částečný zájem nad zájem celku, žádá zničení svobody daleko největší části národa. V tomto smyslu světový kapitalismus a bolševická světová revoluce nejsou vlastní podstatou ideologickými odpůrci, nýbrž nejvýše soupeři, kteří hledají nové možnosti světového vykořisťování a štvaní. Symbolickým pro jejich společný postup je světové Židovstvo, které jak na jedné, tak i na druhé straně představuje rozhodující hybné síly, doufajíc, že v tomto světovém konfliktu zůstane určitě vítězem.

Placenému tisku těchto sil se podařilo hypnotisovati národy, takže byla ochromena vůle přivoditi zásadně jiné řešení tohoto politického a sociálního problému. Proti všem zdánlivě oprávněným nadějím světových cizopasníků vyrostla v bouřích času v srdci Evropy národně státní myšlenka nacionálněsocialistického ražení a vyhlásila po prvé uvědoměle sociální svobodu celého národa, bez ohledu na spojitosti se zvláštními hospodářskými nebo proletářskými zájmy, aby pak v rámci této obnovené přirozenosti zajistila svobodu jednotlivce před jakýmkoliv vykořisťováním. Taková zásada, prováděná v životě národů několik desetiletí, přinese méně libovůle, více osobní bezpečnosti a v souhrnu více svobody pro život jednotlivce než jen zdánlivý a tak krátkodobý individualismus liberální doby. Nejvyšším hlediskem takové státní myšlenky musí býti poznání, že zákony sociální spravedlnosti může vydávat pouze národní stát, nezávislý na obchodě, třídě a vyznání, že nesmí býti rozhodující spekulace jednotlivců s rentabilitou, nýbrž pouze zájem národa, národní hospodářství velké pospolitosti a v mezích těchto zákonů pak závod ve výkonu a tím zaměření na kvalitu a nikoliv na kvantitu, která se stále stupňuje a klesá v hodnotě. Jsou jistě určité výkony, které se důrazně projevují v milionových číslech; ale v převážné míře lidská kultura a úhrada spotřeby nezávisely nikdy na gigantických číslech, ani svoboda, ani kultura se nedají určovat milionovými čísly, nýbrž pouze výkony osobnosti. Jestliže ovšem tyto výkony, tj. nejvyšší kvalita, jsou velké počtem, pak lze mluviti o skutečné duchovní svobodě, která volně dýchá, a o velikosti kultury. Ale kvantita ve smyslu plýtvání surovinami, hromadná výroba pro rychlou spotřebu a hospodářské a kulturní cizopasnictví, které s tím souvisí, to je amerikanizace světa, nebezpečí, které hrozí dnes všem státům a světadílům.

Uvažujeme-li o věci filosoficky, můžeme říci toto: Rozpad dnešního světa, který právě ve státech zdánlivě triumfujících povede jednou k hrozným konfliktům, spočívá k neorganickém protikladu jednotlivce a společenství uprostřed lidského života. Liberalismus viděl jen abstraktní , odpoutané od rasy, národa a tradice, komunismus viděl jen kolektiv, beztvárnou hromadu kvantity, kterou uvádí tyranie politické akce. Já a kolektiv jsou proto symboly rozpadu a nikoli znamením skutečného organického napětí. Naproti tomu nacionální socialismus postavil proti sobě osobnost a pospolitost; osobnost tkvící svými kořeny v krvi a v zemi, tvůrčí sílu, která roste a nikdy nevzniká bez spojitosti, a pospolitost nikoli jako pouhý součet individualit, které nemají kořenů, nýbrž jako jednotu osobností. Důsledné pokračování individualismu vede k anarchii a proto, poněvadž to není natrvalo možné, k tyranii; uplatnění kolektivismu vede jiným způsobem rovněž k zničení osobnosti. Ideálem obou druhů vývoje je stádní tvor, který buď živoří pod hospodářskou knutou, nebo pod bolševickou diktaturou.

USA měly kdysi v dějinách velkou šanci. Otevřel se obrovský prostor, člověku se nabízela netušená bohatství půdy, statisíce lidí, nezatížených mnohou tísnivou tradicí, se dalo do práce. Bylo možno pochopiti, že Goethe kdysi řekl: „Ameriko, jsi na tom lépe než naše pevnina, ta stará ……“ Ale tato velmi slibná průkopnická práce vedla k technické revoluci s překotným hospodářským vývojem a tím k zničení sedláka, k zpustošení lesů a prérií, k vytvoření pouště, která má již dnes obrovské rozměry a zakusuje se stále do dalších ploch. Dvanáct milionů nezaměstnaných, miliony farmářů, kteří byli vyhnáni ze své vykořistěné půdy a bloudili bez cíle – a na druhé straně neustále vzrůstající obrovský zmatek v New Yorku s padesáti až osmdesátiposchoďovými mrakodrapy jako symbol zničení osobnosti a sešněrování všeho života; pustota této obrovské hromady kamení, jíž pronikají černošské písně, a v provincii bezduchost Babbitů, boudy z vlnitého plechu a haraburdí smutných měst: To je „duchovní svoboda“ židovského liberalismu. Nedávný výrok nynějšího prezidenta USA: „Hollywood vyhlásil heslo svobody!“ je příznačný pro ideologický úpadek Ameriky. Tupost této svobody ve filmovém kýči americké revue s její obrovskou a přece pustou výpravou, s burleskami atd. je předchůdkyní opěvovaného amerického století masových konserv, jazzu, černošských písní a v jejich okruhu nejnesmyslnějších sekt, hysterických tanců a zbídačelých charakterů. New York se stává již dnes symbolem nejnekulturnějšího města na světě. Myslím, že smíme již dnes říci: Starý německý selský dům má v sobě více duchovní svobody a tvůrčí síly než všechna města s mrakodrapy a boudami z vlnitého plechu dohromady. Ale ten, kdo je dnes v Severní Americe slušného smýšlení, je bezmocen. Kdo usiluje v USA o duchovní svobodu, je smeten. Newyorské podsvětí se svými gangstery ovládá zemi, platí presidentské volby a z nedostatku studu, který je charakteristický pro každé podsvětí, nazývá ještě to vše svobodou.

Naproti tomu poznání náš učí, že pravá svoboda je vždy něco bytostného. Ale bytost je vždy podmíněna rasou. Je plasticky ohraničena, v určitých národech se ztělesňují určité možnosti utváření bytosti; je proto nesmyslné, žádati od každé bytosti vše. Politická svoboda odpovídá velikosti a síle, kterou ten či onen národ zasazuje do svého díla, ale duchovní svoboda znamená šanci také pro tak zvané malé národy, poněvadž svoboda jako něco nutně bytostného je velikou měrou nezávislá na kvantitě. Řekové byli kdysi proti milionům Přední Asie malým národem, ale přes to vešli do světových dějin jako tvůrčí budovatelé antiky, kdežto ostatní národy zanechaly téměř jen dějinné vzpomínky, nesvědčící o hlouběji působící kultuře.

S tohoto hlediska musíme posuzovati pojem nacionalismu, který se v naší politicky pohnuté době jeví jako působící čistě navenek, také jednou z vnitřku a chápati jej také jako sílu dovnitř zaměřenou. Goethe, Bach a Beethoven jsou, díváme-li se na ně takto, největší nacionalisté, poněvadž utvářeli svou vnitřní svobodu podmíněnou druhem v takové velikosti, že ji lze tímto způsobem sotva někdy opakovati. A z tohoto rozhodujícího obratu, že totiž nacionalismus není pouze silou hájenou nebo útočící navenek, nýbrž že je nejhlubší a nejniternější, kulturně tvůrčí svobodnou činností národa, vyplývá jako důsledný postoj k tomuto problému, že nacionální socialismus vzal na sebe úkol mocenskopolitické ochrany této svobody. Ne měření podle kvantity tam, kde je nutno tázati se po kvalitě, ale uznání pro velký počet tehdy, jestliže se tento velký počet dovede vědomě za celý národ přiznat k velké osobnosti a k velkému tvůrčímu výkonu.

Nechceme však konečně nacionalismus jako vnitřní sílu a vnější obranu v této formě nikomu vnucovat, nechceme popírat nebo snad dokonce šlapat svobodu jiných národů, které rostly za jiných podmínek; jmenované universalismy však, jsouce zásadně nesnášenlivé, chtějí vnutiti svá dogmata všem národům buď hrozbou hospodářskými katastrofami, nebo přímo politickovojenskými mocenskými prostředky. Anglie a USA prohlašují ústy svých odpovědných zástupců, že chtějí vymýtiti se vším všudy pruského ducha a tak zvaný „nacistický teror“; to znamená, že usilují zničiti síly oživující německou historii, která tu ještě z citu pro čest stojí proti světovému vykořisťování. Byli jsme odhodláni ponechati každému národu – americkému, francouzskému nebo anglickému – celý jeho život tak, jak si jej chtěl zařídit, ale měli jsme povinnost vyloučiti z německého života židovskočernošský amerikanismus, který se do něho zahlodával od r. 1918, při čemž musíme s určitou dávkou studu přiznati, že toto hubení plevele není ještě úplně skončeno, neboť mnohaleté ohlušování Němců vřískotem a jekotem amerických černošských písní a jazzové hudby natropilo takové škody, že mnohý Němec nedovede ještě rozlišiti hudbu od jazzu a zaměňuje jedno s druhým.

Sovětský svaz neponechal nikdy pochybnost v tom, že chce s pomocí židovskoproletářské světové revoluce zničiti biologické síly německého národa. Společně založili už v Londýně velké „komise pro výchovu“ a neustále nám hlásají, že jednou vyvezou miliony Němců do kolonií nebo na Sibiř k nuceným pracím, že mimo to zničí všechny učebnice a školní knihy posledního desetiletí, aby pak vnutili německému národu „výchovnou“ literaturu, sepsanou mezinárodní komisí Židů a jejich pomahačů. Pod lživým pláštěm tak zvané proklamace svobody se tedy dnes odehrává největší válka proti svobodě indogermánského ducha. Kdyby evropská mládež zůstala neutrální, bylo by to s ní zlé. Ve všech státech je jejím nejpřednějším zájmem, aby neztratila dané budoucí možnosti a aby zaujala své místo na frontě svobodného evropského ducha proti severoamerické-britské a sovětskožidovské nekulturnosti. Německá branná moc je dnes také frontou německého a svobodného evropského ducha. Brání na Východě a na Západě Perikla a Augusta právě tak jako Goetha a Beethovena. Vojáci USA dostali ke své výzbroji řeznický nůž a pokyny o zákeřné ráně dýkou; četní němečtí vojáci mají však ve své tornistře Fausta a Hölderlinovy zpěvy. Viděti gangstery z USA a katy sovětské GPU jako „apoštoly svobody“, to je nejkrvavější výsměch svobodě a kultuře, jaký si lze vůbec mysliti. Předčí jej ještě pouze britská duchovní knížata, která jezdí do Moskvy a hlásají své křesťanské spojenectví s bolševismem. Proti tomuto šílenství se zdvíhá německý duch a jako kdysi Řekové musili bojovati proti Přední Asii, tak bojuje dnes Německo proti všem nepřátelům svobody a kultury naší pevniny.

Svoboda může býti konec konců uskutečněna jen opravdovým nasazením, nikoliv proslovy a knihami. Proti gangsterům se musí ujmout slova meč, proti svobodnému kořistnictví světového hospodářství svobodná vůle jednotlivých evropských národů. Kdyby zvítězily USA a Sovětský svaz, noc by padla na Evropu, nastalo by vraždění statisíců, deportace mnoha milionů do Sovětského svazu, do nejchladnějších lesů a stepí Asie, deportace mnoho milionů do horečnatých bažin a pouští Afriky, rozkouskování Říše, znásilnění německého národa nepřáteli ovládanými slepou nenávistí, zprznění rasy přívalem Židů z celého světa, pošpinění všeho německého novými knihami a časopisy. Proti této vládě tmy se však zdvíhá před našimi zraky mocný a zavazující obraz dějin naší pevniny; síla starých Řeků a mocných Římanů, myslitelé a badatelé Evropy, pěvci našich eposů, bojovné písně trubadurů, Wolfram von Eschenbach, Walther von der Vogelweide, díla v Bambergu a v Naumburgu, Erwin von Steinbach a Peter Parler, Dürer a Holbein, Descartes a Montaigne, Leonardo a Michelangelo – až ke klasikům z Výmaru a Bayreuthu. V rámci této přebohaté tradice hájí Německo také odkaz Shakespearův, neboť také on byl kdysi vpravdě objeven Německem a je dnes Německem hájen, protože Anglie se stala územím obsazeným vojáky USA a pozbyla schopnosti mluviti jménem lidství Carlylova a Dickensova, protože Chaim Weizmann, Rothschildové a jejich angličtí soudruzi uvrhli Anglii do katastrofy. S Německem ochraňují jeho spojenci také svobodu svého ducha. Finové brání svou zemi a s ní také Runebergra, Galléna-Kallelu, Sibelia, t. j. svou duši. Ale finský meč chrání, bez díků, také památku Arrheniovu a Strindbergovu. Společně s námi všemi brání legie norské, belgické, holandské a dánské dědictví Björnsonovo a Nansenovo, Rembrandtovo a Rubensovo, de Costerovo a Andersenovo. Na jihu spolupracují s námi síly nádherného selského lidového umění balkánských národů. Teprve dnes, v hodině největšího nebezpečí, uvědomujeme si plně veškeru nádhernou velikost svobodného evropského ducha. Milujeme dnes tuto starou krásnou Evropu ještě i tam, kde snad lidé doposud nepochopili, že to, oč jde, týká se také jich. Před našimi duševními zraky vyvstávají pomníky Akropole a věčně krásné formy Parthenonu, vítězné oblouky Říma, španělské hrady, které byly ještě nedávno svědky evropského hrdinství, jako hrady toledského Alcarazu. Vidíme nádherné údolí Loiry s jejími zámky a zahradami, mohutný hrad carcassonský, rozlehlou nádheru staré Paříže, holandské grachty, flanderské dómy, norské fjordy, které dovedou tolik vypravovati o smělých objevitelských cestách po celém světě. Myslíme na hrobku ve Stockholmu, kde odpočívají četní velcí králové a vojevůdci jako symboly někdejší germánské vůle. Divoký Balkán vypráví o bouřlivé lásce k domovině a Dunaj šeptá všem národům na svých březích zkazky o vzdálené, velké historii. Myslíme na národy východního prostoru, na mohutné toky a tajemné lesy, a ještě dále na vášnivé národy Kavkazu, které byly ujařmeny brutální silou. A konečně Německo samotné! I když brutální moc zničila navždy mnohý z jeho výtvorů, tato svědectví a vůle k novému tvoření a k svobodě žijí v nás dále. Pomníky staré císařské nádhery a pruské drsnosti, německé umění všech dob: Jsou živé jako nikdy. Nasloucháme písním a dramatům, symfoniím našich velikánů a nahlížíme do dílen objevů a bádání německého ducha. Touto zemí proudí vody kolem měst, ležících jako perly na jejich březích, lesy plné krásy šumí milionům svou píseň mládí, dílny německé práce vydávají svědectví o nezlomné vůli německé pěsti, s vysokých hor vane ostrý vítr a v širých rovinách pracuje sedlák na půdě, matce všech.

O to všechno dnes jde. O svobodu všechno to pěstovat, utvářet a odevzdávat budoucím. Všichni vojáci Evropy třímají dnes čestný štít proti zločincům ze Západu a z Východu, kteří nám chtějí uloupit svobodu a vyhladit nás fysicky, aby svoboda nemohla již nikdy povstat. Bráníme-li život, bráníme duši domova a s domovem svobodu ducha, předpoklad vší budoucí tvůrčí síly. A proto je pro nás Němce a pro všechny Evropany, kteří pochopili tuto osudovou hodinu své svobody, jen jedno řešení: Do prachu se všemi nepřáteli našeho ctihodného, milovaného evropského kontinentu!

One Comment leave one →
  1. Prometheus permalink
    10/02/2014 18:50

    Toto je nas Weltanschauung.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: