Skip to content

Miguel Serrano – Slávy noci

25/02/2014

Překlad první kapitoly z knihy Miguela Serrana, Adolf Hitler: The Last Avatar (Adolf Hitler: Poslední Avatár). Poznámky dle redakce.

„Proč,“ ptají se mě, „jsi riskoval tak mnoho, dávaje všanc celoživotní literární práci? Nevíš snad, že všechny vydavatelství na světě jsou v rukách Židů? A teď, když jsou tvé knihy překládány do němčiny, angličtiny a dalších jazyků, čteny v mnoha zemích světa, začal jsi otevřeně psát ve prospěch Hitlera a odhalil jeho esoterismus… Bylo by to šílenství, kdybys nevěděl o všudypřítomné moci a naprosté kontrole života ze strany judaismu… Ale ty jsi byl diplomat a byl jsi schopen proniknout na samotné dno historických událostí současnosti i minulosti; jako nikdo jiný jsi měl možnost, znalost a prostředky to vědět; cestoval jsi po celém širém světě… A přesto jsi riskoval nejen svou práci, ale také svůj život…“

Tak ke mně mluvili mí přátelé, příbuzní, dokonce i mí nepřátelé.

Protože takto dnes lidé mluví. Takový je hlas naší doby. Avšak já nepocházím z této doby, ani z tohoto světa, ani z těchto dní. Já jsem z jiné planety, z Jitřenky. Nebojím se, že ztratím vše, nebojím se ani o svůj život. Navíc heslo na mém erbu zní: „Mou ctí je věrnost.“ Ano, věrnost ideálům, snům, minulosti slávy noci, duchům ztracených přátel, zlatým stínům, ozvěnám jejich kroků, starým ulicím a městům, a všemu, co uniklo světlu, kterou tato mučednická země vyzařuje, touha po Zlatém věku, kdy hrdinové stále pobývali mezi námi, kdy k nám bohové stále promlouvali. Však já jsem z těch, kdo s bohy rozmlouvali…

A, nezná-li to někdo, nebo snad zapomněl, a tak zapomenul vše, pokusím se vysvětlit, jak k tomu tehdy došlo a jak k tomu mohlo vůbec dojít. Je dokonce možné, že pár jedinců i pochopí, proč jsem věrný slávám noci, světlu Zlatého věku, hrdinům, mým přátelům, legendě, snu a mýtu.

Nezamýšlím psát biografii externích událostí mého života, bohatých ve skutcích (tedy „šel jsem dolů do chýší a nahoru do paláců…“[1]), třebaže je součástí struktury „epochy románů,“[2] ale chci pouze ukázat mýtus, archetyp, který není pouze můj, ale mnohých. Jinými slovy: Mystérium, do té míry, do jaké může být odhaleno.

Vysledoval jsem svoji rodinou historii tak daleko do minulosti jak jen to bylo možné. Nejprve v Chile, následně v severním Španělsku, v Asturii, Galicii, „kam ani Maurové ani Židé nevkročili,“ neboť toto jsou místa, ze kterých pocházíme. Ve svém rodokmenu mohu vidět pouze Kelty a Vizigóty, a mnohem více Vizigótů než Keltů. Má matka se jmenovala Bertha, germánské jméno odvozené od bohyně Perthy.[3] Bertha byla rovněž merovejská matka[4] Karla Velikého, který zradil Iggdrasil, strom svých předků. On zradil, já však nezradím.

Jižní Amerika! Téměř vše zde bylo změněno míšením. Ne však v mé rodině … Ale tehdy jsem o těchto věcech prakticky vůbec nic nevěděl, a ještě méně během svého dětství. Nikdo zde nebyl vzdělán v otázce rasy. Právě naopak. Amerika je dcerou zednářské doktríny a křesťanské církve. Drtivě nás dotlačili k míšení a mulatům. Tento kontinent je kontinentem bastardů uprostřed zparchantělého světa. O Chile a jejím etnickém dramatu jsem napsal krátkou práci: „El Ciclo racial chileno (Chilský rasový cyklus).“[5] Jako dítě jsem o ničem takovém nevěděl a nikdo v mé rodině mě to o tom nemohl poučit nebo mě vést touto trýznivou cestou. Pouze instinkt, pouze „paměť krve“ mi otevřela cestu skrze tuto zmatenou a temnou změť kontrastujícího míšení. Protože tato „paměť“ může přijít jen během let. A pak je většinou pozdě. Příliš pozdě, aby se člověk vyhnul škodě na dědictví genů. Bohužel tehdy nebyl nikdo, kdo by nás mohl před tímto nebezpečím varovat, protože o něm nikdo nevěděl. A tak se stalo, že z čistého nebe přišel neviditelný vůdce, který nás zachránil před ještě větší škodou, a v nejkritičtějším okamžiku nás vzal za ruku a vedl nás na naše místo v bitvě. Snad to byla ta samá „paměť krve“ a bohové, kteří v ní žijí a kolují, kteří nás přišli zachránit. My před nimi ve vděčnosti poklekáme a žádáme je, aby nás nikdy neopouštěli, protože jsme pevně odhodláni zůstat věrní až do smrti, až na druhou stranu tohoto života, abychom vstoupili do Valhally.

Skutečně, jako dítě jsem o tomto důležitém tématu nevěděl zhola nic. Trpěl jsem se svými blonďatými vlasy a modrýma očima. Chtěl jsem vypadat jako ostatní chlapci s ježatými mongolskými vlasy a tvářemi. Až do nedávna jsem si nebyl vědom toho, co to vlastně znamená. Proto říkám, že „paměti krve“ trvá dlouho, než se projeví, velmi dlouho. Prorazí si cestu skrz stíny bolesti a pokání. Celý život není dostatečně dlouhý, abychom vyslechli celou její zprávu, abychom ji četli jako moudrou knihu. V mé rodině se mluvilo pouze o třídě, nikdy ne o rase. A to jsou tak rozdílné věci! Jednoduše řečeno, existovala třída, jež vždy nebyla to samé co rasa. A tak tomu je i ve zbytku světa, zvlášť v dnešním Věku temna. K tomuto tématu se vracím ve své práci „El Ciclo racial chileno,“ která je zahrnuta i v této knize.

V mé rodině se třída a rasa překrývaly – jaký to zázrak. Ale nevěděli jsme o tom. Bylo to vše tak mdlé, tak delikátní, téměř náhodné, jako květina, která kvete jen jeden den. To proto, že lidé velmi špatně rozumí záležitostem rasy a „rasismu.“ (Co se zvířat týče, všichni jsou ve shodě). Rasa, s velkým R, již v těchto temných dnech na Zemi déle neexistuje. Je něčím, co kdysi bylo, a k čemu se vracíme jako k ideálu. Jako řecké sochy, jejichž předobraz nikdy neexistoval. Je však povinností směřovat k této dokonalosti a k této přeměně. Toto, a nic jiného, nás Hitler učil, nás, privilegovanou generaci, která v jeho časech žila.

Smysl života několika málo jedinců může být na tomto světě naplněn prací uvnitř sebe, spolupracujíc „synchronně“ s bohy jiných světů. Protože časem „k nám přicházejí věci, toužící sebe sama změnit v symboly,“ jak napsal Nietzsche.[6] Nebo slovy Rilkeho: „Cožpak to není tvým snem, Země, jednou se stát neviditelnou?“[7] Musí být stvořen symbol našeho života, musí být „vymyšlen.“ Jindy je přímo zde, přímo na očích, obsažen dokonce v něčím jméně. Jung napsal, že „freud“ v němčině znamená rozkoš a Freud postavil svou teorii právě kolem sexuální rozkoše. Adler v němčině znamená dravec a jeho psychologická doktrína je založena na instinktu síly. „Jung“ v němčině znamená mládí, a tento velký doktor měl za střed svého učení, stojící na přídi lodi věčného mládí, znovuzrození. V jeho domě můžeme na pamětní desce číst: „Byli jsme mladí, symbolizujeme věčné mládí.“ On to věděl.

Mé jméno je Serrano, což znamená kopec, hora. V mé rodné zemi jsem se narodil blízko hor a byl jsem zamilován do nejvyšších vrcholků. Viděl jsem v nich kamenné obry, věřil jsem, že hory jsou zkamenělí obři, kteří by měli být osvobozeni. Taková byla má celoživotní práce: osvobodit je, dát obrům nový život. Kvůli tomu jsem putoval skrz největší pohoří na Zemi, Andy, Himaláj, Pyreneje (sídlo Pyrénei, Hérakléovi milenky), a Alpy, kde přebývá trpasličí král Laurin s elfy.[8] V Himalájích jsem hledal začarovaná města Agarthy; v Andách, horách mého mládí, zase Město Césarů (které stále hledám), Paititi, Elelin a Trapalanda,[9] protože jsem také Ankahuinka.[10]

Má matka zemřela ve věku 23 let. Dva plus tři je pět. Bylo mi pět, když zemřela. Můj otec zemřel ve věku 32 let. Tři plus dva je rovněž pět. 555, polární hyperborejské číslo Osudu. Když můj otec zemřel, bylo mi osm. Číslo nekonečna. Kdyby má matka a můj otec nezemřeli, byl by můj život zcela jiný. Jsem osiřelý vězeň nekonečna, živen nekonečnem, jejím mlékem, jejím modrým ohněm, jejím nestvořeným světlem.

Odin

Odin, severský bůh, Germánům známý jako Wotan. Nechal se dobrovolně ukřižovat na Stromu hrůzy Iggr. Na něm visel po devět nocí, dokud neobjevil spásonosné runy, které hrdinům umožňují oživit ztracené božství.

Byli jsme vychováváni důstojnou vdovou, mou babičkou jménem Fresia (Freya, bohyně z rodu Ásů v germánské mytologii[11]). Mohla by se také jmenovat Woevre Saelde, vdova jež vede Minnesängera, minesengra, iniciovaného německého trobadora.[12] A tak jsem vyrůstal jako „naprostý hlupák,“ obklopen divokými hvozdy mé země na jihu světa, na jižním pólu. Nucen bojovat s Velkou vdovou o osvobození vlastní duše ze strašného matriarchátu zpustošené země involuce. V Chile, ze slova chil, obnažit, vytasit, v kečuánské májštině a kečuánské vikingštině; z schillen, tasit [meč], v staré němčině. Tudíž jsem se celý svůj život snažil obnažit Meč mystické otčiny.

Pro ty, kteří vědí, se jedná o legendu a Mystérium Grálu.[13] Parsifalův život, jeho porážky a vítězství, snaha znovu vybudovat zničenou zemi Grálu, Terre Gaste, pustinu, navrátit Korunu nemocnému králi, opravit Luciferovu korunu (ze které Grál spadl), aby byla tak nádherná, jako byla před jeho hvězdným bojem.

V legendách se praví, že Parsifal odplul k zemím na západě, ze kterých se nikdy nevrátil. Plavil se na lodi pod plachtou s templářským křížem, a sebou vezl Grál. Tato západní země je naše Amerika jižního pólu (který kdysi býval severním pólem). Templáři zde byli už dřív, ale před nimi tu byli Vikingové a dlouho před nimi božští Hyperborejci, obři, Bílí bohové. Přišli z jiných hvězd, z Venuše, Jitřenky, hvězdy Schillen-Chile.

Parsifal věřil, že konec Zlatého věku, Soumrak bohů, byl nezvratný, že se Pustina už nemůže vrátit ke své solární plnosti, protože by to bylo zničující; věděl, že král Amfortas[14] a král Artuš odešli na Šťastné ostrovy, Avalon, kde jsou vyléčeni Valkýrami, hyperborejskými kouzelnicemi magické lásky, ostrovy, kde v hoře spí Fridrich Barbarossa, který bude na konci času probuzen Wotanovým rohem. A tak Parsifal odešel do Města Césarů, Bílých bohů, v mýtických krajích jižního pólu, který kdysi byl pólem severním, v naději, že Velký cyklus bude naplněn, a tak Kalijuga dosáhne svého strašlivého konce a přijde „poslední věk kumské Sibylly, panny, a navrátí se vláda Saturna a Rheii. Staletí se změní ve Zlatý věk. A ze zlaté rodové linie, těmi nejcennějšími, bude osídlen svět od pólu k pólu.[15]

Poté bude vyjeveno Mystérium Grálu a konec zodpoví „Otázku,“ kterou pokládáme od doby, kdy jsme se na tomto světě zrodili, co jsme na něj spadli. A od doby, kdy Baldur a Iásón zemřeli.

Zlatá legenda[16] praví, že první trobador, který získal znalosti tajných pravidel trobar clus,[17] je získal od jestřába nebo havrana, který seděl na nejvyšší větvi zlatého dubu. Donarova dubu,[18] pokácený biskupem Bonifácem, který se ve skutečnosti jmenoval Winfried,[19] nebo jasan Yggdrasil, který zničil Karel Veliký.[20] Wotan byl na tomto stromě „ukřižován,“ aby tak objevil osvobozující magii run. Po devět nocí na tomto stromě visel. Igg-drasil. (Igg = hrůza). Runy přinesl zlatý havran, tudíž Wotan musel být prvním trobadorem. A runy jsou tajnými symboly, které mohou být viděny pouze pomocí trobar clus. Iásón, další jméno dané prvnímu trobadorovi — trovare znamená nalézt —, objevil Zlaté rouno visící na větvi dubu, který je ve skutečnosti Dodóna[21] v Hyperboreji, na severním pólu pod Černým sluncem Půlnoci.

A to vše, jak jsme již řekli, se nyní přesunulo na jižní pól. Tudíž jsem zde našel Iásóna, vedle Černého slunce noci minulosti, ve slávě této noci, na ulici města, které již neexistuje. Toto město se nazývalo Santiago de la Nueva Extremadura,[22] Nová Estremadura,[23] tohoto druhého konce světa.

Události individuálního života se nepočítají. Směřují ke smrti, k ničemu, k rozkladu ve světle Zlatého slunce. Proto se nezajímám o osobní biografie. Jako lidé starověku i já si cením pouze archetypu, mýtu, legendy. Pouze ten žije, kdo byl schopen stát se součástí ohně hyperborejského archetypu, v jeho věčnosti a jeho Věčném návratu. Historie a historicismus naší doby mě nechává chladným. Pouze ti, kdož zde dole opakují archetypický a mýtický život našich bohů se stanou součástí věčnosti, pouze ti, jež ho interpretují nebo oslavují. Hyperborejští králové, egyptští faraonové, císaři Číny a Japonska, Inkové a Führer, ti všichni ztělesňovali bohy, byli posedlí bohem, stali se projekcí boha na Zemi. To samé se musí stát s některými lidmi a s určitými civilizacemi jiných věků. Dokonce i s hrdiny.

Pokud je někdo, ať už tomu nezbytným bojem své existence rozumí nebo ne, shledán vhodným přejít toto okultní omezení, začlenit nebo vyjádřit tento archetyp, naráz obdrží ontologickou skutečnost a přemění se z homo terrenus na homo de coelo.[24] Nyní je již nesmrtelný, protože se vždy bude vracet ve Věčném návratu tohoto archetypu, zde nebo kdekoli jinde. V Něm (jako v sám sobě) nebo v Ostatních.

Vždy, když mi v tomto životě bylo dáno setkat se s těmi, kteří ztělesňují hyperborejský archetyp, tak mě pozdvižení vyvolané jejich dharmou zaneslo na pokraj zoufalství a přinutilo mě krčit se celým nejniternějším bytím. A to dokonce i tehdy, když takový člověk nebyl schopen rozvinout zkušenosti, aby mohl tento archetyp interpretovat, naplnit ho Smyslem. Nebylo to nutné, protože Mystérium se nachází za vědomou myslí a rozumem.

Toto bude předmětem první části této knihy. Historie jiného druhu, mýtu a legendy. Vzpomínky archetypu, našeho archetypu.


[1]     George Gordon Byron, Don Juan

[2]     Hermann Hesse, Hra se skleněnými perlami

[3]     Pertha, galská bohyně posvátného háje

[4]     Bertrada, dcera hraběte Heriberta z Laonu, žila v letech 710/727  – 783

[5]     Miguel Serrano, El Ciclo racial chileno, 1982

[6]     Friedrich Nietzsche, Ecce Homo

[7]    Rainer Maria Rilke, Duinské elegie

[8]     Bájná postava z Jižního Tyrolska, vládce Rosengartenu, Růžové zahrady, více viz např. pověst Dietrich z Bernu nebo Sága krále Laurina

[9]     Mýtická města Jižní Ameriky

[10]    Zasvěcený orel v iniciaci Inků

[11]    Serrano zde chybně řadí bohyni Freyu mezi mladší Ásy, ve skutečnosti ale patří mezi starší Vany

[12]    V Serranově knize Nos: Book of the Ressurection (Nos: Kniha vzkříšení) je Woevre Saelde rovněž popisována jako vdova vedoucí minesengra, německého trobadora, který je jejím synem a je zde ztotožňována s Isoldou. Také o ní píše jako o ženském Duchu svatém (uvádí i řecké pojmenování paraklétos, které krom Ducha svatého může rovněž znamenat rádce), která byla zpopularizována jako Panna Marie. Dále je v této knize psána jako Woewre a popisována jako bílý ženský duch. V této knize je jí rovněž věnována samostatná kapitola

[13]    V souvislosti s tímto tématem viz Julius Evola, Mystérium Grálu, dostupné on-line na Archivu českých překladů Julia Evoly

[14]    Král Amfortas je ve Wagnerově opeře Parsifal králem hradu Grálu

[15]    Publius Vergilius Maro, Zpěvy pastýřské

[16]    Serrano má zřejmě na mysli středověký spis Legenda aurea

[17]    Uzavřený styl, komplexní a obskurní styl poezie používaný trobadory

[18]    Také někdy Jovův dub nebo Thórův dub

[19]    Svatý Bonifác (672/675 – 754) byl jedním z nejvýznamnějších představitelů křesťanské anglosaské misie v Evropě, patronem Německa a prvním arcibiskupem v Mohuči

[20]  Podle Chronicum Laurissense breve (kolem roku 800) k tomu došlo při výpravě Karla Velikého proti Sasům roku 772 ve městě Eresburgu

[21]    Svatyně a věštírna starověkého Řecka, nejprve zasvěcená bohyni Gaie, později Diovi. Ve středu svatyně stál Diův dub

[22]    Původní název hlavního města Chile, dnes Santiago de Chile

[23]   Původně oblasti v dnešním Portugalsku a Španělsku, jež své pojmenování dostaly tím, že se jednalo o nejzazší, tedy krajní ba přímo „extrémní“ hranici křesťanství v době Reconquisty

[24]    „První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe,“ 1. korintským 15:47; tato slova si nechal C. G. Jung vytesat na svůj náhrobek

Komentáře: 2 leave one →
  1. NSák permalink
    25/02/2014 22:42

    Děkuji moc, na tohle jsem se těšil.

  2. 02/03/2014 17:34

    Text opraven a doplněn.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: