Skip to content

Sávitrí Déví – SS: Rytíři nové víry

25/10/2014

Úryvek z XV. kapitoly knihy Blesk a slunce. Anglický originál zde.

* * *

Zcela určitě není pouhou náhodou, že ze všech organizací, těsně spjatých s obranou národně socialistického státu, byla (a stále je) právě SS nejvíce zatrpkle nenáviděna nepřáteli hitlerovské víry: v první řadě Židy, jejichž averze vůči této organizaci se téměř přibližuje averzi patologické; následně komunisty a katolíky, a nakonec nevýraznými „slušnými lidmi“ všech stupňů průměrnosti — dokonce i takovými malichernými nacionalisty z jiných zemí, kteří by měli být těmi posledními, kdo odsoudí jakoukoli podporu bezohlednosti během války nebo v donucení (seznámíme-li se s osobní kariérou některých z nich[1]). Nejvíce zatrpkle nenáviděna a nejvíce hanobena; a nejvíce neúnavně a nejdivočeji pronásledována; jeden sbor, stovky tisíc členů, kteří po válce zemřeli mučednickou smrtí v antinacistických vyhlazovacích táborech prakticky ve všech zemích Evropy — a jejich koloniích — a v Sovětském svazu, nebo v celách a mučírnách spojeneckých věznic; tisíce členů, jež jsou bezpochyby stále v řetězech za tzv. „válečné zločiny“ na Sibiři, ale i jinde — v Holandsku, Francii, Řecku — i deset let po německé bezpodmínečné kapitulaci; všichni členové, kteří byli kolektivně označeni soudci mezinárodního Tribunálu v Norimberku za „členy zločinecké organizace,“ a dnes, po všech těch letech, je na ně všude více méně (krom Německa samotného) takto pohlíženo nekritickými masami, které žili během druhé světové války (nebo o ní aspoň slyšeli).

Není to pouhá náhoda. A skutečnost, že soudci z Norimberku připisují tzv. „zločiny proti lidskosti, právem nebo mylně nebo úmyslně, příslušníkům SS, není rovněž v žádném případě dostačující. Žádné armády, ať už starověké nebo novověké — a tím spíše armády spojené antinacistické fronty — a žádné policejní organizace nejsou v případě tzv. „zločinů proti lidskosti“ nevinné: akty násilí, jež očividná vojenská nezbytnost (nebo státní nezbytnost) nemůže zcela obhájit. Historie celého světa — a zvláště všech velkých koloniálních mocností minulosti a současnosti — je v tomto ohledu dostatečně výmluvná.

Proč ale zmiňovat koloniální mocnosti a rozličné hrůzy spojené s represemi vůči hnutím odporu v tropických zemích — nebo se samotným dobytím těchto zemí — chamtivými křižáky člověka milujících náboženství? Nebyli snad sami Eisenhowerovi galantní „křižáci v Evropě“ ostře cenzurováni, a to nenacisty a dokonce antinacisty — Mauricem Bardèchem, upřímným křesťanem; Fridou Utleyovou, komunistkou, nebo aspoň manželkou komunisty — za své odporné chování v Německu v a po roce 1945? A neprohlásil na začátku roku 1948 snad americký soudce van Roden, jenž byl poslán vyšetřit zvěrstva spáchaná jeho krajany na Němcích (ve skutečnosti na mužích SS) ve spojení s velmi známým „Malmédským případem,“ že pokud někdo vážně dychtí po hledání a potrestání „válečných zločinců“ měly by být „všechny americké okupační síly“ poslány domů, aby tak mohly být legálně a nestranně souzeny?

Je pravda, že vítězové roku 1945 nikdy neměli nejmenší touhu být „nestrannými,“ tím spíše „spravedlivými.“ Jak se zdá, rozhodli se potrestat jen německé „válečné zločince — ne své vlastní. Ale ani toto prohlášení není úplně přesné. Nedostačuje k vysvětlení toho, proč byla vytvořena tak jasná dělící linie mezi německými vojáky Wehrmachtu a německými vojáky Waffen SS a vůbec žádná linie mezi vojáky Waffen S.S. a členy starší organizace známé jako „Allgemeine SS“: jediné, ze které se rekrutovali členové Bezpečností služby, Tajné státní policie (běžné známé jako Gestapo[2]) a stráží v koncentračních táborech, tj. všichni muži, kterým byla svěřena vnitřní obrana národně socialistického státu. Nedostačuje to k vysvětlení toho, proč německé (a během války rovněž neněmecké) regimenty označené jako Schutz Staffeln — SS — ať už jako policejní nebo polní jednotky, byly jako celek, a bez rozlišování, označeny za jednotky „zločinecké organizace,“ zatímco organizace WehrmachtuKriegsmarine, Luftwaffe atd. — nebyly; proč zvítězivší Spojenci a spolu s nimi poválečný tisk a rozhlas, literatura a filmový průmysl — veškeré síly antinacistického světa — začaly pronásledovat, ponižovat nebo proklínat muže S.S., bez ohledu na to co udělali nebo neudělali, zatímco pronásledovali povětšinou jednotlivé důstojníky a muže Wehrmachtu a dalších německých ozbrojených složek, a prezentovali jejich občasné tzv. „válečné zločiny“ jako individuální případy nespravedlivého násilí. Nedostačuje to k vysvětlení této reputace chladnokrevných barbarů, jež si celá SS — Waffen SS ne méně jak „Allgemeine“ — získala během války a po ní, a hrůzy dodnes spjaté s jejím jménem mezi naivními masami prakticky všech zemí, s přirozenou výjimkou Německa (a Rakouska, které je, ať si kdokoli myslí něco jiného, součástí Německa), Španělska a pravděpodobně Japonska, kde očekávám, že žádné množství demokratického nesmyslu nedokáže zabít vrozený lidský obdiv k jakýmkoli věrným vojákům.

Pravdou je, že to co probudilo — a stále probouzí — nenávist a zuřivost „prostého člověka“ v téměř všech zemích — a velmi pochopitelný strach inteligentních vůdců antinacismu, zvláště vysoce postavených Židů, skutečných vládců současného světa — nebyly (a nejsou) ani tak německé tzv. „váleční zločiny“ samotné, jako ona zvláštní koncepce života, zvláštní žebříček hodnot některých z oněch mužů, jež tyto „válečné zločiny“ spáchali nebo nařídili. Protože to, proti čemu téměř celý svět tohoto pokročilého Temného věku povstal, aby bojoval a rozdrtil, s více či méně jasně vyjádřitelným, přesto zcela určitým smyslem sebeobrany, nebylo ve skutečnosti „násilí,“ ani „zločin“ — dokonce ani „zločiny proti lidskosti“ v materiálním smyslu tohoto slova — ale národní socialismus, nebo, přesněji řečeno, Hitlerismus: poslední projev věčné kosmické Moudrosti „proti času“; Hitlerismus, náboženství zdravých, silných, a krásných, na svém místě v čele stvoření, jehož je „člověk“ pouhou částí; náboženství triumfujícího Života — Přírody — v protikladu k běžně přijímanému náboženství „člověka.“ A to je to, co odlišuje celou SS — „Allgemeine“ a ostatní — od zbytku německých sil a v očích světa našeho Věku (od soudců v Norimberku a vůdčích Židů za nimi, až po nejméně zodpovědné jedince dvounohých savců, ke kterým by se mohla antinacistická propaganda dostat) ospravedlňuje ono označení „zločinecká organizace,“ jež se ji bez rozmyslu dává, zůstává skutečností, že se jednalo, nebo se zamýšlelo, že tomu tak bude, o národně socialistickou organizaci par excellence; tělesnou a morální elitu probuzeného árijství; živé, vědomé jádro, z kterého a kolem kterého měla dosud nezrozená rasa bohů na Zemi — obnovené árijství — získat tvar a duši.

Jinými slovy, SS jako celek měla v novém Německu význam, jenž samotné nové Německo mělo mezi národy široké árijské rodiny: tedy, že byla nejvnitřnější a nejpřednější baštou moudrosti „proti času“; kvašením obrody, rozhodnuté překonat milénia úpadku. Můžeme se proto divit, že agenti sil rozpadu s touto organizací zacházeli tak jak zacházeli — a jak stále zacházejí?

* * *

Několik citací z knihy Georgese Blonda L’Agonie de l’Allemagne poslouží jako opěrný pilíř toho, co jsem napsala. Tento francouzský autor mohl považovat Petainovu politiku spolupráce s Němci za správnou, ve francouzském zájmu, ale nikdy nebyl ani nikdy nepředstíral, že je stoupencem hitlerovské víry. Jeho slova tudíž nejsou slova ani nepřítele ani obdivovatele, ale slova novináře, jehož jedinou touhou je podat přesný popis toho, co bylo.

„SSmanni,“ píše — a přestože mluví pouze o Waffen SS, vztahuje se to, co píše i na „Allgemeine“ — museli měřit aspoň metr osmdesát (téměř šest stop) a museli podstoupit velmi přísné fyzické a zdravotní vyšetření. Nesměli mít jediný zub, který někdy v minulosti potřeboval pozornost zubaře.“[3] Připadá mi to jako pozoruhodná náhoda, že stejná podmínka (tedy nemít ani jeden zkažený zub) byla mimo jiné vynucována ve starověkém Řecku na těch, kteří se chtěli stát knězi boha Apolla, boha Světla. Musím rovněž dodat, že kromě odhalení nadprůměrného zraku a sluchu při zdravotních testech, museli být muži SS možnými dárci krve. Písmeno, značící určitou krevní skupinu — A, B nebo 0 — bylo vytetováno pod pravou paží každého příslušníka SS, aby bylo vše v případě nouze jednoduší. Není nutné zdůrazňovat, že všichni příslušníci SS museli být árijské krve. Genealogie každého z nich byla před jeho přijetím studována s nejvyšší možnou pozorností — celé generace zpět.[4]

Ideál fyzické čistoty a úplného zdraví — přirozený základ víc-než-fyzické čistoty — byl mezi nimi vysoce ceněn; byl ceněn v jejich výcviku jakožto uvědomělé elity a jejich každodenním životě v kasárnách i mimo ně:

Pokoje, ve kterých žijí a vše, co používají, musí být umyté a vydrhnuté, naleštěné a blyštící se každý den. SSmanni měli uniformy a vybavení té nejvyšší kvality, ale jejich povinnosti s ohledem na prezentaci a čistotu byly neuvěřitelné. V době denní inspekce se očekávalo, že voják bude vypadat, jako by ho zrovna „čerstvě vybalili z krabice.“ . . . Výsledkem nejpřísnější inspekce ze všech — inspekce před týdenním opušťákem — byl jeden muž ze tří poslán zpět kvůli nějakému bezvýznamnému opomenutí.[5]

„SSmann, který chytil pohlavní chorobu, byl potrestán. Trest se skládal z doplňkového vojenského cvičení (Aufmarsch: stání, ležení, pochodování, běhání, plazení, s plnou polní, po jednu hodinu), uvěznění, nebo vyloučení ze společenství SS“[6]

A bok po boku se smrtící, téměř strojovou efektivností, uplatňovanou v intenzivním výcviku až po hranice dokonalosti, byly mezi muži SS kultivovány — rovněž do nejvyššího možného stupně — ty výjimečné kvality charakteru, jejichž výsledkem je osobní hodnota a také efektivita: naprostá vláda nad vlastními nervy; nevzrušivá lhostejnost k vlastnímu osudu; naprostý odstup s maximální důkladností a maximální schopností. Jinými slovy, být tou skutečnou fyzickou a rasovou elitou, již se očekávalo, že SS bude, a současně dokonalá organizace a dokonalá aristokracie charakteru a hlubší inteligence; neutuchající nástroj války (nebo nátlaku) a bratrství skutečných nadlidí; ona skutečná všestranná uvědomělá elita našeho Věku: hrdinové „proti času,“ přijímající všechny podmínky jejich mimořádného poslání; přijímající strojovou tyranii výcviku — dvanáct hodin denně, naplněných nejnáročnějším vojenským cvičením[7] — nikoli s „rezignací,“ ale s porozuměním a radostí, vědouce, že je to cesta k nepřemožitelnosti, v každém případě prostředek k nejděsivější efektivitě v plnění povinnosti; a milující povinnosti — jejich povinnosti; jejich činu za triumf pravdy na Zemi; jejich zápasu „v zájmu vesmíru“ — především.

Vojenský výcvik probíhal za skutečných podmínek moderní války, se všemi nebezpečími, jež taková válka sebou přináší. „Nebezpečí nehody vede k bdělosti, jeden z prvků výcviku SS“[8] Mladí budoucí důstojníci byli podrobeni ještě těžším testům než vojáci. „Jedním z těchto testů, majícím rozvíjet sebeovládání, byl následující: mladý důstojník, stojící v „pozoru,“ držel v pravé ruce granát. Na rozkaz ho měl vyšroubovat, zatáhnout za šňůru, a potom . . . položit granát na svou helmu, stále v „pozoru“ — vzpřímeně a nehybně v naprostém klidu — „čekat na výbuch.“[9] Hind by si pravděpodobně pomyslel: nádherné cvičení v praxi Západní „Karmajógy.“ A měl by pravdu.

Tohle vše — skutečnost, že se jednalo o fyzickou, a tím spíše, rasovou elitu, ne méně než smrtící efektivní nástroj činu (nemilosrdnou policejní sílu a v případě Waffen SS nejtvrdší ze všech jednotek německé armády) — by nicméně stěží postačovalo k vyzdvižení SS nad nejlepší německé vojenské útvary všech dob; k tomu, abychom je mohli považovat za odlišnou třídu válečníků; a aby se na ní bez rozdílu snesla nenávist světa Temného věku. Dovolím si proto ještě jednou citovat Georgese Blonda:

Třikrát týdně měli rekruti SS kurz v politickém vzdělání: přednášky o Führerovi a jeho životě; o národně socialistické doktríně a historii Strany; ale především o rasovém Učení. Dvěma základními knihami byly Die Rasse[10] Waltera Darrého a Rosenbergův Der Mythus des 20. Jahrhunderts.[11]

Na formuláři, kterým budoucí SSmann žádal o přijetí, téměř vždy ke slovu ‘náboženství,’ odpověď: Gotthläubig — věřící v Boha. Nepsalo se ‘ateista, ’ nebo ‘luterán’; tím méně ‘katolík’. Gottgläubig. Toto ‘věřící v Boha’ mnohé [v náboženském, či spíše dogmatickém smyslu[12]] neznamenalo. Důležité bylo, že člověk byl přesvědčený, či se aspoň nechal přesvědčit, o nutnosti a znamenitosti příchodu ‘aristokracie krve,’ jež sama měla vládnout nad zbytkem lidstva. Nadřazená krev byla krev árijská, a především krev germánská nebo nordická. Na latinské národy bylo pohlíženo jako na ne příliš zajímavé, na Židy jako na bahno a škůdce. Křesťanství bylo náboženství nasáklé judaismem, a konající v rámci židovské inspirace, s cílem zatratit člověka vštípením mu pocitu hříšnosti.

Je chybou věřit, že v SS byla systematicky pěstována krutost. Bylo doporučováno přátelství a laskavost vůči dětem a zvířatům. Ale strom aristokracie krve a zbožňovaného státu nemohl nést ovoce pokory a lidství. Hrdost sebou vždy nese semínka krutosti.[13]

V této reportáži nenacisty — a nikdo krom nenacisty, ba dokonce krom jednoznačného oponenta hitlerovské víry v celé jeho úplnosti (tj. oponenta ne nutně v politické, ale zcela určitě ve filosofické rovině) nemohl napsat něco podobného — může člověk do jisté míry porozumět historické významnosti SS a důvodu pro celosvětovou nenávist, jíž byla, a stále je, tato organizace válečné árijské aristokracie podrobena.

U kořenů obou existuje ono otevřené a nekompromisní odmítnutí nejen „křesťanství,“ ale toho, co zvu „hodnotami společnými křesťanství a všem na člověka soustředěným náboženstvím“; všem vírám „v čase,“ ať už se ty zabývají dalším životem nebo tímto; odmítnutí hodnot, jež apelují na zparchantělé masy (a to tím spíše, že tyto hodnoty jsou ještě více zparchantělé); je tu jisté povýšenecké odmítnutí onoho dogmatu úžasnosti „člověka,“ výsledek nezměrné lidské domýšlivosti a stále více, po zhruba dva a půl tisíce let, židovské sofistiky. Toto, a pouze toto, je to, co svět Temného věku nemohl a nemůže nikdy odpustit SS; toto, a ne tzv. „válečné zločiny“ a „zločiny proti lidskosti“ („slušní lidé“ a jejich vůdci páchají nebo pobízejí nebo tolerují mnohem větší hrůzy); toto, a ne strašlivá efektivita, ani skutečnost čistoty krve, ani dokonce německá hrdost a žízeň po expanzi.

Slavní teutonští rytíři středověku byli čistokrevní Němci a nemilosrdní válečníci; dobyvatelé nových území pro Německou říši, která se svou mladickou silou již tehdy rozšiřovala směrem na východ. Byli mečem, jenž připravoval cestu pluhům německých osadníků — přesně totéž, co by činila SS, kdyby jen ruská kampaň skončila vítězně, tedy kdyby antikomunističtí západní Spojenci ponechali Rusko svému osudu. Přesto teutonští rytíři nebyli „válečnými zločinci“ nebo „zločinci proti lidskosti,“ ať už se dopustili čehokoli. Protože oni bojovali a dobývali ve jménu křesťanství, s požehnáním katolické církve — jediný způsob jak úspěšně vést německou Ostpolitik ve dvanáctém, třináctém nebo čtrnáctém století. A kdyby nejtvrdší z novodobých německých sil — SS — konaly stejně, nebo tak, aby dnes jejich konání bylo považováno za ekvivalent toho samého, jmenovitě, kdyby bojovaly a dobývaly s týmž násilím, se stejnou bezohledností, ba dokonce s týmž národním fanatismem, ale ve jménu „práv člověka“ proti „bolševickému nebezpečí,“ považovaného za hrozbu „lidské důstojnosti“ a „individuální svobody,“ nebyly by tyto síly nikdy označeny za „zločineckou organizaci“ žádným mezinárodním soudem — nikdy; ani kdyby Německo tuto válku nakonec prohrálo. (V tom případě je pravděpodobnější, že by Německo vyhrálo. Protože celosvětová koalice komunistů a antikomunistů proti Německu by nikdy v první řadě nevznikla.)

Je toho však víc: cokoli teď, když mocné materiální zájmy roztrhaly na kusy Jaltskou frontu, mohou lidé říct, pochybuji, že nejtvrdší a nejfanatičtější jednotky Rudé armády — jejichž fanatismus se může rovnat fanatismu jednotek SS a jejichž brutalita v této válce dávno předčila jakoukoli jejich brutalitu — budou, i v případě konfliktu mezi tzv. „svobodným světem“ a Sovětským svazem, kdyby ten skončil bezpodmínečnou kapitulací Sovětského svazu, kolektivně označeny jako „zločinecká organizace.“ Pochybuji, protože jakkoli tzv. „svobodný svět“ prohlašuje, že komunismus nenávidí, komunismus netvrdí, že by útočil na hluboce zakořeněnou pověru „člověka,“ jež je nepřímo vyjádřenou vírou Temného věku. Právě naopak! Tato samotná pověra leží u kořenů marxismu snad ještě víc než u kořenů historického křesťanství nebo humanismu. Marxismus je logickým prodloužením ateismu ve světě, ve kterém stále víc dominuje „technika.“ Jediný způsob, jak v našem Temném věku úspěšně vést Ostpolitik (nebo Westpolitik), je vést ji pod vrstvou nějaké formy jiné mezinárodní pověry.

Národně socialistické Německo vedlo zápas za svou existenci proti této pověře; proti nahromaděným předsudkům lidstva Temného věku; znovu opakuji: „proti času.“ Bojovalo za svou existenci, protože samo bylo citadelou hitlerovské víry. A SS — jedno jestli Waffen SS nebo „Allgemeine“ — byly a zůstávají velkým oddaným Rytířským řádem této hitlerovské víry. Pro žádný jiný důvod nebyl tento řád pronásledován světem Temného věku s takovou elementární nenávistí.


 

[1] Například člen francouzského „résistant“ Jacques Soustelle, jako „guvernér Alžírska v roce 1956.

[2] Geheime Staatepolizei

[3] Georges Blond, L’Agonie de l’Allemagne, 19441945 (Paris: Fayard, 1952), str. 103.

[4] Aspoň do roku 1600.

[5] Blond, str. 104.

[6] Blond, str. 104.

[7] Ve druhém stupni výcviku Waffen SS, po složení přísahy mladého rekruta. Viz Blond, str. 106.

[8] Blond, str. 105.

[9] Blond, str. 106.

[10] Pravděpodobně R. Walther Darré, Das Bauerntum als Lebensquell der Nordischen Rasse [Rolnictvo jakožto zdroj života nordické rasy] (Munich: Lehmann, 1929).—Ed.

[11] Alfred Rosenberg, Der Mythus des 20. Jahrhunderts [Mýtus dvacátého století](Munich: Hoheneichen, 1930). —Ed.

[12] Vložka Sávitrí Déví —Ed.

[13] Blond, str. 102–103.

Komentáře: 2 leave one →
  1. Michal permalink
    26/10/2014 15:07

    A to je opět citát, pak Židé žijící ve Francii, Roger G. Dommergue Pollaco de Menasce, který se objevil v jeho 1989 eseji: Osvětim, ticho Heidegger nebo malé detaily také napsal:

    „…že národní socialismus byl poslední šance lidí, poslední pokus o oživení tradiční společnosti v souladu se zákony přírody…“
    (Book stránky 28)

    Přečtěte si a se divit, co Žid řekne o Hitlerovi, nacismu, ale především o Židech.
    http://weforweb.pf-control.de/uploads/pdf/Das-Schweigen-Heideggers.pdf

  2. Geronimo permalink
    31/10/2014 19:05

    Quotes:

    “Hitler and the German people did not want war. We have not responded to the various incantations Hitler for peace. Now we have to realize that he was right. Instead of a cooperation of Germany, which he had offered us, is the huge imperialist power of the Soviets. I feel ashamed now to have to see how the same goals we have Hitler assumed to be prosecuted under a different name.”

    Sir Hartley Shawcross, the British General Prosecutor in Nuremberg (see. Shawcross “Stalin’s maneuvers against Germany”, Graz, 1963)

    Source: http://germancross.com/zitate-richtigstellungen/

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: