Skip to content

Miguel Serrano – Smrt Ezry Pounda

22/02/2015

Následující text od Miguela Serrana původně vyšel 2. listopadu 2002 v chilských novinách El Mercurio. Český překlad pořízen z anglického překladu Alexe Kurtagiće s přihlédnutím ke španělskému originálu, poznámky podle anglického překladu. Serrano na Pounda i pomník v Medinaceli vzpomíná také ve svém článku „Ezra Pound a anděl.“

* * *

Ezra-Pound-Medinaceli-pomník

Ezra Pound zemřel v Benátkách, 2. listopadu 1972,[1] méně než pět let po našem rozhovoru. Já byl tehdy ve Španělsku, cestoval jsem skrz na skrz touto náročnou a starověkou zemí. Navštívil jsem město Ronda dole na jihu, město nad propastí, kde kdysi po nějaký čas žil Rilke. V malém muzeu, které Španělé otevřeli v hotelu, kde Pound kdysi žil, jsem četl jeho dopisy — zamilované dopisy určené Lou Salomé, jež byla také milenkou a múzou Nietzschemu.

Rozjímal jsem nad skutečností, že právě Španělé vzdali poctu tomuto universálnímu básníkovi, který kdysi vkročil na jejich půdu historie a legend. Později jsem se vydal směrem na sever k malému městečku blízko Madridu — k Medinaceli — kde Cid během svého exilu hledal úkryt — město z kamene a zřícenin, město Římanů a Vizigótů, plné iberských záhad a tajemství, snad keltských, druidských. Město se rozkládá na strmém stoupání, na kopci, shlížeje na suché, vyprahlé moře šedi, žluté měsíční vlny, jako vidina z mrtvé planety. Občas se na vzdáleném horizontu objeví osamělý strom, který tam byl vysazen krásou, někým, koho těší uspořádávání kastilské krajiny, aby ji tak následně mohl později pozorovat z vrcholku Medinaceli, skrze staré pozůstatky starověkého opevnění římských oblouků.

O smrti Ezra Poundy jsem se dozvěděl v Madridu z novin. Španělé mu v nich vyjádřili srdečné pocty. Eugenio Montes zajišťoval v Benátkách pohřeb, na který jsem se ve své představivosti opět přenesl, k jeho malému domku ve Via Querini, viděl jsem ho, jak vyráží na svou poslední cestu skrze kanály na temné gondole, směrem k hřbitovu na ostrově San Michele. Novinář Eugenio Montes řekl, že během jeho posledního rozhovoru s básníkem — pravděpodobně před mnoha lety — se ho Pound otázal, zda „stále ještě Cidovi kohouti v Medinaceli kokrhají tak časně?“ A dodal, že Pound Medinaceli navštívil v roce 1906, když následoval Cidovy stopy. Pound miloval Píseň o Cidovi, která podle něj byla lepší než Píseň o Rolandovi. Španělsko navštívil proto, aby se tak mohl zpětně nalézt Cestu „Šampióna.“[2] Po této cestě dorazil až do malé vísky vysoko v horách, která zůstávala takovou, jakou byla ve středověku.

A znovu jsem byl v hotelovém pokoji v Madridu. Byl večer a já chtěl pokračovat v rozhovoru — přerušeném jedné benátské noci — s duchem mého přítele, nyní navždy volným. Jeho duch přišel a posadil se do křesla, nevím kde, určitě však ne v hotelovém pokoji, a mluvil — mluvil jako kdysi dávno. Byl opět mlád a recitoval kosmické básně; vyslovil věčné, nádherné, nesmírné věci, jako Benátky, jako Kastilie, jako hory na Měsíci. Já poslouchal a zapomněl. Protože všechny tyto věci jsou zapomenuty a nesmí být nikdy vzpomínány.

Pomník v Medinaceli

O několik dní později jsem se vrátil do Medinaceli. Potkal jsem se tam s Chilanem, který ve městě žil, profesorem Fernando del Toro Garlandem. Dali jsme se do řeči. Řekl mi o článku od Eugenio Montese a o Poundových slovech ohledně Cidových kohoutů. Napadlo ho, že by mohl španělským úřadům navrhnout Poundovi v Medinaceli vztyčit pomník, připomínající jeho slova a jeho stopy po těchto místech na počátku století, když tudy tento velký americký básník cestoval. V tomto jeho odhodlání jsem ho podpořil. Od té doby jsme spolu byli v kontaktu, ať už osobně nebo korespondencí. Mohl jsem tudíž sledovat vzestupy a pády jeho snažení. Úřady ve městě a několik přátel v Madridu s námi nadšeně spolupracovali. Kameníci se svými mulami z keltsko-iberských kopců dopravili obrovský kámen leštěný po milénia surovým zimním sněhem. Středověcí kováři ukuli stará jednoduchá písmena, jež následně vložili do kamene, obsahující v sobě Poundova slova, „Stále ještě Cidovi kohouti v Medinaceli kokrhají tak časně?[3]

V tomto městě nebeských výšin (‘Medina’ znamená v arabštině město; ‘celi’ znamená nebe) bylo vybráno nejkrásnější náměstí, na kterém byl pod starý strom pomník usazen. Měla to být také fontána, ze které by po pomačkaném a popraskaném povrchu proudila voda. Kámen připomínal Poundovu tvář jeho posledních let. Pro slavnostní odhalení památníku bylo zvoleno datum 15. května 1973 — den svatého Isidora a datum městského každoročního festivalu. Sám jsem se postaral o to, aby se slavnostního odhalení zúčastnila i Olga Rudegová, společnice Ezry Pounda. Olze bylo sedmdesát osm a nikdy nikam necestovala. Do Medinaceli ale přijela.

Toho dne z Madridu dorazili španělští básníci, spolu s Jaime Ferránem, Poundovým překladatelem. Přítomni byli i někteří američtí malíři, kteří v Medinaceli žili. Dostavili se také všichni lidé z města ve svých nejlepších nedělních šatech; se svými barety; se svými pastýřskými holemi; se svými poutními holemi vrcholků; se svými vznešenými tvářemi vytesanými z kastilské skály; se svými syny; vnuky, kteří již tehdy odcházeli do měst na planinách, do měst bez poezie. Ti všichni přišli, aby vzdali poctu básníkovi z jiné země, z jiného světa, kterého nikdy nepoznali, o kterého nikdy nečetli — protože mnozí číst neuměli — ale znali ho ze svých kamenných duší, připomínající tvář mrtvého básníka, ekumenického básníka. Byli tu také psi a muly, které kámen na pomník přitáhly; byl tu také kovář, městský kněz, občanská garda,[4] a víno a voda a chléb, tráva a ptáci z Medinaceli, staré Kastilie. A s nimi tu byli také Poundovi a Cidovi kohouti. Kohouti těchto dvou zmizelých válečníků.

Nebeská znamení

Den před odhalením jsem se dozvěděl, že mám během obřadu promluvit; Olga Rudegová chtěla, abych při té příležitosti řekl několik slov. Jaká slova? Co jsem měl říci, co by připomínalo ticho Ezry Pounda a Nebeského města? Při rozednění jsem se šel projít ulicemi a zříceninami tohoto mrtvého města. Došel jsme až na malé náměstí s pomníkem a posadil se pod strom hned vedle pomníku. Sebou jsem měl knihu, nedávno vydanou v Barceloně nakladatelstvím Editorial Barral: Introducción a Ezra Pound, s překlady a komentářem od Carmen R. de Velascové a Jaime Ferrána. Otevřel jsem ji a četl: ‘kámen pod jilmem … zkroucený kámen na margarínu … kámen nabývající tvaru ve vzduchu …’[5]

Bylo to Canto XC. Ohromeně jsem přestal číst. Ale… zde je onen kámen a toto je jilm! Nikoho to před tím nenapadlo, nikdo to ani netušil. To vše se stalo bez lidského přičinění. Ale… bylo tomu skutečně tak? Vzpomněl jsem si na Nietzscheho slova: ‘Věci k nám přicházejí, toužící sebe sama změnit v symboly.’[6] A slova Rilkeho: ‘Cožpak to není tvým snem, Země, jednou se stát neviditelnou’[7]

Jinak se sny stanou viditelnými mimo nás… To je to, co Jung označil výrazem ‘synchronicita,’ ‘náhoda’ a ‘akauzální jev, ’ a Nietzsche jako ‘šance zatížená smyslem.’[8] Vše to bylo ‘smysl, ’ vše ‘magie, ’ vše ‘zázrak’ — skutečně, vše a nic. Kdo to vše připravil? Kdo to vše rozhodl? Snad Pound sám? Nebo snad ona Bytost, která uspořádala krajinu dle nejvyššího smyslu pro krásu; která umožňuje stromu na kastilském horizontu růst, aby tak mohl být pozorován z velké výše od starých kamenných oblouků? Tato Bytost, pohnutá, ‘dotknutá’ krásou, hlubinou meditace, sny, verši syna nebe a země, který se vrací do Její náruče a touží tímto způsobem projevit své Já. (‘Příroda napodobuje umění’.) Tato Bytost může být sama Země, Matka země, Duch země. Když zemřel Jung, nebesa se roztrhla bouří, v onu roční dobu nevídanou, a blesk udeřil do stromu, pod kterým Jung sedával, zanechavše tak věčné znamení. Když zemřel Ezra Pound, věci — kámen, strom, příroda — recitovaly jednu z jeho básní, uspořádaly se podle jednoho z jeho veršů: „Kámen pod jilmem…“

A ještě…

‘stoupá hustý, nachový kouř / čistý plamen na oltáři / křišťálový komín vzduchu / stoupá z Erebusu / Tyró, Alkméne, nyní svobodně stoupají / e i cavalieri, / stoupají, / již více žádný soumrak, / zaplála mezi nimi světla / a temné stíny odvahy / stále sklánějí se před křivdami Aigisthoa. / Stromy hynou & sen přetrvává.’[9]

Odpoledne po obřadu byla před celým městem a také před Poundovým hrdinným společníkem zdvižena španělská vlajka zakrývající pomník, ‘tvář’, ‘kámen pod jilmem’. A pak nahoře na jilmu zapěl kos. A celé město o této události mluvilo a bude mluvit po velmi dlouhou dobu, protože obyvatelé tohoto starověkého města včerejška jsou jako Řekové z legend, jako Kelti, jako druidové; a v ptačí písni, zapěnou v den ptakopravce, objeví událost hodnou vykládání, která takto naplní jejich životy až do smrti.

Co jiného by si velký básník mohl přát, než aby jeho básně recitovaly různé věci? Co víc si může přát, než aby na jeho poctu pěl kos? Jaký jiný důkaz je třeba k velikosti člověka, velikosti básníka, než tím, že se, vyjma nebes a přírody, projeví takovýmto způsobem?

Kos v Medinaceli stále pěje. A pěje pro Ezru Pounda.


 

[1] Ezra Pound ve skutečnosti zemřel den před tím, 1. listopadu 1972

[2] Ve španělštině se o Cidovi (vlastním jménem Rodrigo Díaz de Vívar) také hovoří jako o ‘El Cid Campeador’. ‘Campeador’ je stará španělská verze latinského campi doctor, nebo campi doctus, což se dá přeložit jako‘ mistr vojenského umění,’ neboli ‘šampión.’ Cidova cesta (‘El Camino del Cid’), na kterou Serrano odkazuje je kulturní turistická trasa, založená na jeho historických skutcích a literární verzi Píseň o Cidovi, básnický epos z 12. století a nejstarší ve španělské literatuře

[3] Poundův výrok na pamětní desce ve skutečnosti obsahuje následující ‘Aun cantan los gallos al amanecer en Medinaceli,’ bez otazníku, tedy lepší překlad by byl, ‘Kohouti stále tak časně kokrhají v Medinaceli,’ také zde není žádná zmínka o Cidovi.

[4] Ve španělštině ‘la Guardia Civil’, španělské četnictvo, vojenský orgán plnící službu policie.

[5] Poundovo Canto XC obsahuje i další verše mezi těmito citovanými, ale Serrano zde, a dále v textu, cituje jen ty verše, kterého v současném kontextu zajímají.

[6] Můj překlad výroku, co Serrano přisuzuje Nietzschemu.

[7] Serránův citát ve španělštině doslova jako „Co dalšího bys chtěl, světe, než se v nás stát neviditelným?“

[8] Rovněž můj překlad, který se zdá opakuje Poundův výrok, ‘Vysoká literatura je jazyk nabytý významem do nejvyšší možné míry.’

[9] Španělský text, který Serrano cituje, vyzní jinak a lépe v následujícím kontextu: ‘Strom pronikl mýma rukama / míza stoupá mými pažemi / Jsi stromem / Jsi mechem / jsi fialkou hlazenou větrem… / Stromy hynou a sen přetrvává. ’

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: