Skip to content

Miguel Serrano – Křesťanství

28/02/2015

Následující text je překladem pěti kapitol z knihy Miguela Serrana The Son of the Widower. Český překlad pořídil Dalreiks pro časopis Sauilo (6/2005). Překlad byl redakcí upraven a doplněn.

* * *

Křesťané

Měli bychom se zeptat sami sebe: pokud to vše byla lež, [1] pokud se dva tisíce let stavělo jen na legendách a výmyslech, co si počít s románskými a gotickými katedrálami, s Bachovou nádhernou hudbou, s díly Leonarda a Michelangela, která jsou všechna postavena na těchto výmyslech? Jak je to vůbec možné? A co skuteční světci a mystici – sv. Jan od Kříže, svatá Tereza, svatý František z Assisi, Ignác z Loyoly a otec Pius? To vše bylo pro nic? Vše naprosto bezcenné?

Právě zde se ukazuje jedno z tajemství, zcela neodvislé od činů lidí a Demiurgových biochemických robotů. Je jím tajemný zásah Archetypu[2] a jeho inkarnace či reinkarnace na Zemi.

Již Pavel z Tarsu, který „nepotkal Ježíše“, se musel obrátit k mithraismu, aby mohl vytvořit křesťanství. A archetyp řeckého Krista se mu zjevuje a posedá jej – a Kristos není než inkarnací egyptského Hora a Osirida, hinduistického Krišny a avatárem Višnua a Šivy. Je jím také germánský bůh Wotan, který se usazuje v římské Církvi skrze vizigótské, merovejské a saské papeže, jsa ukřižován na křesťanském kříži, tak jako předtím visel na pohanském Stromu života, na Yggdrasilu v Externsteine.

Řada po sobě jdoucích koncilů ustavila dogma, které inkorporovalo částečky a náznaky tohoto archetypálního zjevení, ale bohužel zakrylo esenci. Nikdy se nedozvíme, zda nějaká církevní menšina pro sebe uchovala tajnou niť Mystéria, coby iniciační kult, který ji byl schopný transformovat, vykoupit a zachránit v době přicházející hluboké krize.

Esoterní křesťanství

V Indii se narodilo předurčené dítě, jeho jméno bylo Krišna (Krišna ~ Kristos). Tyran Kansa byl varován, že toto dítě ohrozí jeho království a nařídil zabít každé dítě narozené onoho dne. Jeho matka byla včas varována a podařilo se jí zachránit dítě útěkem do města Vrindávanu. Vliv Indie byl silný jak na Blízkém východě, tak v jihovýchodní Evropě. Stopy tohoto vlivu, před 2000 lety jasně zřejmého, byly vymazány židy, křesťany i muslimy.[3]

V galilejském Nazaretu se narodilo dítě jménem Ješua. Tyran Herodes byl varován, že toto dítě jednoho dne ohrozí jeho království a nařídil zabít všechny novorozence narozené onoho dne, matka se ale s Ješuou zachrání.

Příběh Ježíše je synkretistický, je to palimpsest mnoha osobností a událostí, které byly převzaty a smíchány dohromady. Jedním ze zdrojů mohl být život syna Jidáše z Gamaly, protiřímského povstalce, který byl asi popraven, možná ukřižován. Potom je zde jakýsi některý z essenských mistrů ovlivněných buddhismem, který v oblastech okolo Mrtvého moře kázal učení lásky a rovnosti. Z mithraismu, vysoce populárního mezi římskými legiemi, byly převzaty svátosti chleba a vína užívané mimo jiné v oslavách boha Slunce, ze kterých se později staly mše zasvěcené Bohu Otci. Alexandrijský gnosticismus přispěl konceptem Ďábla (Demiurga), odvozeného z jedné poloviny Boha Abraxa. A z taoismu a tantry, z Číny a Indie, pochází koncept „vzkříšení těla“.

Pokud bylo toto vše, co lidé dělali, čím žili, dokonale promyšleno a naplánováno, potom byli tito lidé inspirováni někým, kdo je užil, někým, kdo věděl. Anebo samotným Archetypem, zvnějšku, z daleka předaleka, z výšin anebo z hlubin, z Vnitřní Země, z Duše Země.[4] Neboť historie se opakuje, jak víme, na různých místech a v různém čase. A pokud bylo na počátku tajemství Iniciace, které křesťanské Zjevení obsahuje, známé nějakému Mistrovi, potom bylo v krátkém čase skryto před davy a zdánlivě navždy zmizelo i oné menšině.

O čem je opravdu toto tajemství, je znovuzískání ztracené Celosti, úplného lidství, Bytostného Já (Selbst Nietzscheho a Junga) – Unus Mundus. Na počátku bylo řečeno „Já a Otec jedno jsme.“ Já a Brahma (Guru a Brahma). Spolu s postupem na této obtížné cestě si ego začíná Selbst (tj. světelné tělo, které začíná zviditelňovat) uvědomovat, čímž se osobnost rozšiřuje a směřuje k Bytostnému Já a odděluje se od Otce, což je završeno mystickou smrtí (tj. ukřižováním) – vědomým odpoutáním v revitalizovaném světelném těle, což je zažíváno jako dobrovolně přijatá a navozená smrt racionálního vědomého ega. Potom je Ježíš Kristem, Bytostným Já, je „nadvědomím“ spojen s Kristem, se Selbst. Poté říká dobrému zloději (který je také Herkulem, který „uloupil“ zlatá jablka v zahradě Hesperidek a je také Parzivalem, který uloupil Grál, neboť toto vše je v onom okamžiku hyperborejského času involuce rovné „loupeži“ a Celost může být pouze ukořistěna): „Dnes večer ty a já budeme po pravici Otce.“ Neboť se již nerozpustí v Otci, již se neztratí v Brahmovi – už je svým vlastním Já.[5] A dokonce je snad schopen „osvětlit temnotu Stvořitele.“

Po této „smrti“ přichází vzkříšení těla, které je „povstáním světelného těla“, zatímco fyzické tělo „zůstává jako mrtvé“ (viz Wotan po devíti dnech na Yggdrassilu). Ale také jde o skutečné vzkříšení těla v hrobu („materializace světelného těla“) – viz Ježíš Kristus po třech dnech, kdy byl jeho hrob otevřen a shledán prázdným. Mág je schopen znovu vstřebat energii těla a přemístit do těla světelného, které tak pokryje nesmrtelná, nezničitelná rudá substance (vrádža).[6] Tento člověk porodil své jemné světelné tělo – Syna Člověka, jak byl zván Ježíš Kristus. Ježíš se spojil s Kristem, stal se bóddhisattvou, „vzkříšenou“ bytostí, která zůstává na Zemi, aby pomáhala svým učedníkům, aniž by vstoupil do nirvány. Když byly otevřeny hroby starých taoistických mágů, nebylo nalezeno tělo, ale Meč na jeho místě. Byl to Excalibur, neboť zvítězili v boji o znovuzískání nesmrtelnosti.

Existuje krásná křesťanská legenda o pouti do Emauz. Po „smrti“ Ježíše Krista putují jeho učedníci zasmušilí a vzpomínají na Mistra. Najednou se k nim přidá jakýsi muž a hovoří s nimi slovy Ježíšovými. To je udiví, ale nepoznají jej (neboť Vzkříšení nejsou stejní jako žijící lidé, „světelné tělo“ pouze připomíná fyzické tělo, jeho strany jsou prohozené a zornice Nesmrtelných jsou čtvercové). Až během večeře jej poznali „podle toho, jak dělil chléb“. A řekli mu: „Ty jsi Mistr!“ „Ano,“ odpověděl, „ale nedotýkejte se mne!“ (Noli me tangere!) Neboť kdyby tak učinili, došlo by ke smrtícímu výboji. A tak byl tedy Kristus také nějakou dobu Bóddhisattvou na Zemi (říká se, že po čtyřicet dní)[7] i po vzkříšení svého těla, a toto vzkříšené tělo vzal do Věčnosti.

Mágové nejsou spáleni

Mou pozornost vždy upoutával fakt, že v Indii nejsou nejvyšší jógíni spalováni.

Když hyperborejští siddhové ztratili svou schopnost se materializovat a nematerializovat (což způsobilo potopení a zmizení Hyperboreje a jejího Zlatého věku), začali Árjové spalovat své mrtvé. Tak rychleji osvobodili (v daném životě nevzkříšené) světelné tělo a nabídli skrze oheň jeho energii Slunci. Nicméně nejvyšší hierofanti a několik virjů (hrdinů) nebyli (a nejsou) spalováni, ale pohřbíváni v rakvích a sarkofázích. Oni se vzkřísí! Kde bylo tělo, bude nalezen Meč.

Byl jsem v Indii také svědkem jógínů, kteří byli zaživa pohřbeni celý týden, aby poté znovu „oživli.“ Ale to není totéž. Je to spíše „nápodoba pravdy“, nápodoba vzkříšení.

S příchodem křesťanství byla kremace zakázána a všichni mrtví byli pohřbívání do země, čímž byla výjimečnost tohoto ritu ignorována. Také mumifikací těl značí pokus uchovat formu, když byla schopnost autentického vzkříšení ztracena, anebo se o její možnosti pochybovalo. A právě v Egyptě a také mezi Inky dosáhl tento pokus své takřka černomagické apoteózy udržováním Kasvětelného těla – magneticky spojeného s tím, co bývalo jeho formou na Zemi, a neschopného se tak osvobodit a najít další inkarnaci, která by mu umožnila „vzkříšení těla“.

Krom toho se zdá, že v mumiích mohlo být něco neznámého a zlověstného. Něco související s kanibalismem, chtějící z míchy, lebky a z atomů krve vytěžit biochemickou substanci (Tulu, z Thule), údajně podobnou alchymickému zlatu, aurum potabile, tedy lektvaru mající prodloužit život a posílit čakry. Členové tajného spolku z University v Yale, „Skull & Bones“, ke kterému patří prezidenti a čelní představitelé Spojených států, by o tomto měli vědět.

Spolu se zákazem kremace a všeobecným rozšířením pohřbů do země se vše mezi christianizovanými Árijci stalo zmateným. V samotné Indii nenechala jistá Židovka, která se zmocnila šramu Šrí Auróbinda Góšého a sama sebe nazývala „Matkou“, tohoto velkého jógína spálit a mumifikovala ho, přitom ho měla pohřbít, aby se mohl vzkřísit. Tak dokonala svou pomstu až do konce a pozastavila pro něj naplnění konečného cíle árijské iniciace – vzkříšení těla.

Spasení

Snažil jsem se osvětlit, odhalit, co mohla být křesťanská iniciace, nebo čím mohla být, coby jediný způsob, kterým se jistá menšina v křesťanství mohla zachránit, a co vše Archetyp neviditelně vpravil do judaismu, plného jinak pocitů hříchu a dogmatismu. Právě takto byly inspirovány velké katedrály, Leonardovo Zvěstování Panny Marie, Michelangelův Mojžíš a Bachovo Umění fugy. A ne vše z toho je marné, není bezcenným úsilím, iluzí. A tak může být poslední smrtelná rána křesťanskému zjevení týkající se faktické neexistence základů židokřesťanství neutralizována jediným způsobem – odhalením esoterního křesťanství, pro dobro té menšiny, která je na konci času schopna spasení se. Neboť nyní již nic nezískáme návratem k doktríně před Druhým vatikánským koncilem, o což se některé proudy soudobého katolicismu snaží. Křesťanství nese samo odpovědnost za zranitelnost a krach své chiliastické konstrukce. To, co bylo skrytě přineseno Archetypem, bylo jako šepot, který není k slyšení pro každého, ale stále hovoří tichým hlasem ke skryté menšině, stále snad existující v některých benediktýnských a jezuitských klášterech či mezi dominikány, kteří kdysi vytvořili Inkvizici. A z těchto všech se vynoří pouze jeden či dva zasvěcenci schopní znovuzískat Celost Selbst, poté co naplnili autentické „napodobení Krista“. „Lazare (světelné tělo), vstaň a kráčej!“ Po ukřižování, neboli mystické, magické smrti, kdy si ego začne uvědomovat samo sebe, navždy odděleno od Otce, a již není vstřebáno a rozpuštěno v Bráhma, ale „sedí po jeho pravici“, s možností vzkříšení vlastního těla, pokryté nesmrtelnou Vrdža a spojující ji s astrálním tělem, umožňující jeho zviditelnění dle vlastní vůle, ale „bez možnosti se ho dotknout.“ (Noli me tangere). A tak byl dán život Synovi Člověka. To je to, co měli skutečně na mysli dávní papežové, vědomě či nevědomě, když mluvili ex catedra, odkazujíc na sebe jako na „My (Nos), Papež“ (jak se spojí s Astrálním, s ), protože v křesťanské iniciaci byli Jedním, což je dědictví Wotana, Odina, Mythry, Manes, a hlavně Šivy. A když takto papež promluvil, byl neomylný.

Árijské křesťanství

Když se C. G. Jung zmínil o esoterním křesťanství a řekl mi, že Kristus a Selbst jsou Jedno, když mi ukázal svůj gnostický prsten a poukázal na to, jak jej pozměnil, aby jej „christianizoval“, když se radoval z vyhlášení Nanebevzetí Panny Marie katolickým dogmatem, neboť pochopil, že Kristus nyní bude otevřeně mít svůj ženský doplněk, bude doprovázen , tak jako dávní bohové bohyní, myslím, že vědomě odkazoval na tantrickou iniciaci, v níž má žena, věčné ženství, fundamentální roli v deifikaci muže, zasvěcence, alchimisty (alchymistova soror mystica, amasia uxor languedockého trobadora, indická jóginí a germánská valkýra).

Abychom se mohli v této kritické době naší civilizace pohybovat na těchto rovinách za použití konceptů a pojmů pochopitelných pouze menšinou, je důležité využít jazyk, ke kterému přispěl Jung, jenž byl jediným, který se přiblížil samotné podstatě a pouze díky svému povolání psychologa, svému protestantskému původu a zednářskému spojení nemohl učinit konečný krok. Nerozpoznal „světelné tělo“. Zdá se, že ignoroval to, že Selbst, Bytostné Já, je světelné tělo. Nicméně hovořil o archetypech, a ačkoliv nikdy přesně neřekl, co archetypem míní, neboť nešlo ani tak o platónský koncept, jako spíše o „obal instinktů“, takříkajíc o jejich „vizuální reprezentaci“, ke konci svého života, v předmluvě k mé knize The Visits of the Queen of Sheba prohlásil – vůbec poprvé – že „archetyp není výtvorem Nevědomí,“ čímž, jakkoliv skrytě, přibližuje archetypy pohanským bohům dávnověku.

A jelikož bohové neumírají (neboť Archetyp je jeden a nedělitelný), ale znovuzrozují se a znovuvtělují se, vracejí se oděni do jiných šatů, aby opakovali stejný příběh, snažíce se přijít s novými náboženstvími, z hlubin Kolektivního Nevědomí.

A s křesťanstvím se to nemá jinak, jak jsme se snažili vysvětlit.

A co to je, co „bohové“ chtějí? Nevzdávají se, aby člověk, padlý divja, virja oddělený od svého božství, jej mohl znovunabýt a navrátit se tak do Ztracené vlasti, a ukazují mu cestu, ačkoliv vědí, že již nikdy nebude jako oni, ale bude čímsi jiným, ve Vesmíru neznámým. Možná dokonce čímsi „osvětlujícím temnotu Boha…“

Bohové to vědí a čekají na to, touží po tom. Proto nám pomáhají [vtělují se v nás samých] a opakují tak věčný příběh.


 

[1] Myšleno židokřesťanství –pozn. český překlad.

[2] V tomto kontextu jde mj. o archetyp Krista-Lucifera, Wotana –pozn. český překlad

[3] Toto tvrzení je možná odvážné, ale badatelé nyní již nejen připouští mnohem bohatší interkulturní styky v dávném světě, ale také třeba konkrétní fakt, že v Alexandrii působila buddhistická misie (a buddhismus měl ostatně silný vliv na Esseny, z jejichž prostředí pochází raná křesťanská inspirace). –pozn. český překlad

[4] Don Miguel se snad snaží naznačit, že šlo o „samovolný“ proces, o jakousi řadu „synchronicky,“ neboť do židokřesťanského výmyslu se skryl Archetyp Krista-Lucifera. Ježíš Kristus je potom především projevem tohoto archetypu, je jeho vtělením. Ježíš možná nikdy nebyl, ale Kristus je provždy… –pozn. český překlad

[5] Don Miguel má na mysli překročení nevědomé identifikace s božstvím, jeho naopak supravědomé dosažení. C.G. Jung o tom hovoří: „V nesmírné dáli stojí v zenitu jediná hvězda. Toto jest jeden Bůh tohoto jednoho člověka, toto jest jeho svět jeho Pléróma, jeho božství. V tomto světě člověk jest Abraxas, jenž svůj svět rodí anebo pohlcuje. Tato hvězda jest Bohem člověka i jeho cílem. Toto jest jeho jediný vůdčí Bůh, v něm člověk dochází pokoje, k němu směřuje dlouhá cesta duše po smrti, v něm se jako světlo rozzáří vše, co člověk přináší z většího světa…“ viz Aniela Jaffé, Vzpomínky, sny, myšlenky C.G. Junga, Brno 1998, str. 363 –pozn. český překlad

[6] Toto posmrtné zmizení (reabsorpce) fyzického těla a následné zjevení těla světelného se vyskytuje také v moderní mýtické sáze Star Wars. –pozn. český překlad

[7] Číslo převzaté z egyptské Knihy mrtvých

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: