Skip to content

Sávitrí Déví – Marxismus, třída a hierarchie

10/10/2015

Úryvek z 8. kapitoly knihy Souvenirs et réflexions d’une Aryenne, anglický originál na stránkách Archivu.

* * *

Již dříve jsem trvala na nepravdivém základu marxismu, jmenovitě tvrzení, že člověk je redukován na produkt svého ekonomického prostředí. Nebudu toto téma znovu rozebírat. Je podle mě dostatečné, když zdůrazním nepřirozený charakter — v rozporu k fundamentálnímu zákonu všech zhmotnění ducha — přístupu, dle kterého je jakákoli bytost produktem něčeho vnějšího, něčeho co člověka v žádném případě nezajímá; to co v něm je méně podstatné, méně výhradně „jeho“; metafyzicky řečeno, méně trvalé: jeho potřeby a fyzické pohodlí. Takový přístup by z pohledu universálního řádu byl stejně absurdní ve vztahu ke zvířatům — nebo rostlinám — jako ke člověku. Žádná bytost nemůže být redukována na svůj vzhled a své nejhmotnější funkce, a tím ještě méně na výsledek působení „ekonomického prostředí,“ tj. posledních analýz, možností přijímání živin, na tento vzhled — a tyto funkce. I ta poslední rostlina čerpá svou existenci z toho, co je stálé — věčné — v semínkách, ze kterých vyklíčila. Prostředí zcela jistě může pomoci jejímu rozvoji, nebo tomuto rozvoji může naopak bránit; ale nemůže z rostliny učinit něco, čím není — změnit pryskyřník na pampelišku a obráceně — stejně tak nemůže zničit to, co je stálé a trvalé v člověku, ve viditelném světě i mimo něj, tj. jeho fyzické a také duševní dědictví: jeho rasu.

Nikdo není natolik šílený, aby popíral vliv prostředí na život člověka: na jeho povolání; na příležitosti, které má nebo naopak postrádá k realizaci svých možností. Ale redukovat jeho celou bytost na „výsledek vlivu prostředí,“ a zvláště pak jen na prostředí „ekonomické“ a nádavkem toho vybudovat celou politickou filosofii na tomto úplném zvrácení procesu přechodu od podstaty k existenci, je jako navrhovat lidem činu moudrost v opačném směru, jinými slovy, převrácení původní a neosobní kosmické Moudrosti. Znamená to tudíž konat proti Tradici.

Dostatečným důkazem, je-li takový důkaz třeba, je několik málo slov, jež s oslepující jasností shrnují metodu a cíl marxistů: „třídní boj“ a „diktatura proletariátu.“

Je pravdou, že v pozdním Věku temna, ve kterém již dlouhou dobu žijeme, ztratily „třídy“ svůj význam. Ztratily ho proto, že již více neodpovídají kastám, tedy, že stále méně a méně reprezentují skutečné odlišnosti v charakteru a vlohách mezi lidmi, ze kterých se tyto kasty skládají, odlišnosti související s dědičností. Není tudíž zcela špatné — a snad je to dokonce i velmi žádoucí — že dnešní třídy zmizí v naprosté změně společnosti — změně, jež by směřovala k co největšímu možnému obnovení ideálního řádu. Pro toho, kdo chce odporovat všeobecnému úpadku — který pouze lidé fanaticky věřící v „pokrok“ odmítají všude kolem nás vidět — se zvláště jedná o naléhavé ukončení skandálního obchodu s privilegii. Tento stav se nezrodil včera. Jeho základy zřejmě byly položeny v západní Evropě — alespoň ve Francii — v šestnáctém století s prvním získáním šlechtických titulů za peníze. Tento stav byl posvěcen a posílen Revolucí roku 1789, která byla (částečnou) revolucí lidu, ale sloužící k prospěchu buržoazie a pod jejím vedením, tedy výsledkem Revoluce bylo nahrazení moci odvozované výhradně z narození za moc udělovanou výhradně penězi. Nic nemůže být naléhavější, než tento stav změnit. Nemáme na mysli to, že bohatý člověk je vinen, protože zbohatl, nebo že mu jeho rodiče odkázali své jmění. Samozřejmě není vůbec nutné, aby tyto peníze získal vykořisťováním utrpení nebo neřestí, tedy na úkor společnosti. Ale je vinen, jakmile nabyde přesvědčení, že mu tyto peníze dávají jiná práva, než ty, vyplívající z vlastností a kvalit zděděných v jeho krvi a tudíž zděděných v jeho bytí. Stane se vinen, představuje-li si, že může vše oprávněně koupit penězi, včetně odpovědnosti za vládu a poslušnost svých krajanů. Jinými slovy není potřeba „bojovat,“ tím méně odstranit buržoazii, nebo aristokracii, nebo třídu pracujících nebo rolníky. Všichni mají svůj raison d’être a svou úlohu. Je pouze nezbytné postarat se o to, aby každý člověk byl skutečně na svém místě a také o to, že na něm zůstane.

Z pohledu ideálního řádu, odrážejícího a symbolizujícího nehmotnou hierarchii stavu Bytí — z pohledu věčného — je představa „třídního boje“ kvůli politické moci tudíž nesmyslná. Moc by měla náležet do rukou těch nejlepších — „aristoi“ — tedy těch, kteří jsou hodni a schopni takovou moc uplatnit. A pokud skutečnosti ztráty této moci odhalí nedostatky nebo selhání, a někdy dokonce hlubokou nezpůsobilost toho, kdo tuto moc drží, neznamená to, že aby byl této moci hoden, stačí, aby si ji pro sebe uzurpoval. „Třídní boj“ je představitelný právě pouze v době, kdy jsou „třídy“ od sebe nerozeznatelné, vyjma snad toho, co mají, a nikoli tím, čím jsou. Jinými slovy není „třídní boj“ představitelný, ledaže je to samotný majetek, nebo jen a pouze majetek, co určuje umělé „bytí“ každé třídy, namísto toho, co představuje skutečné bytí, tedy fyzické a duševní dědictví lidí dané třídy, které určuje, co mají právo vlastnit; ledaže, opakuji, „třída“ již víc neodpovídá jejich příslušné kastě.

„Boj“ — „zápas“; vrátím se k tomu ještě později ve spojení s něčím zcela jiným než s marxismem — se tak stává pouze prostředkem ustanovení jistého řádu ve společnosti, jež již déle nemá jakoukoli spojitost s věčnými principy. Pokud jsou tyto principy v hmotném světě ignorovány, musí nevyhnutelně dojít k násilí — k boji. Je tomu tak již od konce Věku pravdy. Je to právě smysl, který člověk tomuto boji dá — boji pro nebo proti ideálnímu Řádu — jenž nakonec tento boj ospravedlní nebo odsoudí.

Nicméně u marxismu tento boj vede k tomu, co marxisté nazývají „diktaturou proletariátu,“ jinými slovy vede k přechodu moci do rukou mas, tedy lidí, kteří jsou nejméně kvalifikovaní tuto moc držet. Směřuje tudíž k naprostému převrácení společenské hierarchie tak jak po všechny věky existovala, když odrážela, byť jen vzdáleně — nebo aspoň ukazovala jistý sklon odrážet — věčný řád. To samo o sobě by mělo stačit k charakterizaci marxismu jako filosofie v opačném směru; a pochopit snahy marxismu na vymýcení existujících elit a redukování samotných mas do stavu lidského magma, mnohem lehčího „k podřízení“ tudíž k manipulaci, výlučně ve směru ekonomické produkce.

[…]

Opakuji, že zde nepochybně existuje „podvratná činnost“ takového druhu vždy, když si člověk nebo přirozená skupina lidí — kasta; rasa; — motivovaná falešným odhadem svých „práv“ (nebo dokonce svých „povinností“) uzurpuje nebo snaží uzurpovat přirozené místo jiného člověka nebo skupiny; kdykoli, když například vladař odmítne duchovní autoritu, kterou je jeho království, nebo dokonce jeho civilizace, spojena — byť vzdáleně a slabě — s nejskrytějším a nejvyšším zdrojem původní Tradice. Podobným zločinem bylo, když se Filip Sličný, jinak skvělý král, podílel s papežem, jenž byl víc politik než kněz, na zničení Řádu templářských rytířů. To vše jen více či méně připravuje a předznamenává konečnou podvratnost: volání mas — a to mas všech ras; „světového proletariátu“ — po moci; a co je horší, předstírání, že od této masy, a jen a pouze od ní, pochází princip a ospravedlnění moci.

Tato podvratnost — jež Guénon nazývá „vládou šúdrů“ — je nejhorší ze všech po všechny věky. A je tím horší ne proto, že by nemarxista trpěl v komunistickém režimu větší nevýhodnou než pod jiným režimem, ale především proto, že v tomto režimu není vše jen otázkou nahodilých změn v rozporu s duchem skutečné hierarchie v hmotné společnosti, ale naprostého převrácení ideálních stavů a základních hodnot. Důsledkem toho taková společnost místo tendence odrážet to, co z věčného řádu může odrážet, jak by měla, odráží, symbolizuje, konkretizuje ve světě projevů, přesný opak. Pyramida, zobrazující nanejvýš racionální představu moudré, organické hierarchie ideální společnosti, obraz hierarchického stavu kosmické existence, hmotné i nehmotné, je ve svatokrádežném snu marxistů zcela převrácena. Tato pyramida se snaží držet svou rovnováhu — ach, jak velmi vratkou! — na tom, co by ze správného pohledu mělo být, a je, jejím vrcholem. A její přirozená základna je tvořena jejím umělým vrcholem; „vrcholem,“ který není jeden, protože je právě masou — beztvarou a těžkopádnou masou; masou vše drtící — a ne vrcholem.

Právě z metafyzického úhlu pohledu je marxismus nesmysl, ať už je klamná jemnost argumentů, na kterých ho jeho zakladatel, Mordechaj, známý jako Marx, zkoušel postavit jakákoli, počínaje ekonomickými a politickými úvahami, zabývajícími se produkcí, ziskem zaměstnavatelů, mezd pracujících, „nadhodnotou,“ atd. . . .Žádná dialektika nemůže učinit doktrínu v souladu s kosmickou pravdou, pokud v tomto souladu sama není. A (tentokrát v praktické rovině) žádná síla nátlaku nebo přesvědčování, nebo podmiňování, nemůže v dlouhodobém měřítku v průběhu cyklu stabilizovat specifický stav úpadku. Společenská pyramida nemůže po neurčitou dobu zůstat ve vratké rovnováze na svém vrcholku, se svou základnou ve vzduchu. Nemůže být ani „částečně poopravena“ aby tak získala rovnováhu — s vzrůstajícím klamem a tím spíše s čím dál menší odolností, jak se cyklus blíží ke svému konci; nebo jako pyramida, tažená setrvačností těch, kteří by chtěli tvořit její „vrchol,“ která se zhroutí, rozpadne a roztříští na kousky. A po tomto řádu v opačném směru bude následovat chaos, naprostá anarchie. Po vládě šúdrů — abychom použili barvitý jazyk, zabarvený hinduismem, autora knihy Krize moderního světa — přijde vláda čandalů; konec cyklu.

No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: