Skip to content

Sávitrí Déví – Hitler a Indie

16/10/2015

Úryvek z 10. kapitoly knihy Souvenirs et réflexions d’une Aryenne, anglický originál na stránkách Archivu.

* * *

Na druhou stranu jsem vždy byla příjemně překvapena porozuměním, se kterým se se jako hitleristka setkala u ortodoxních Hindů všech kast.

Na začátku tohoto pojednání jsem vzpomínala epizodu s mladým šúdrou s překrásným historickým jménem Khudirám, který projevil víc porozumění pro skutečné hodnosty — a mnohem jasněji oceňující roli Adolfa Hitlera — než všechny evropské a americké demokracie dohromady. Rovněž jsem citovala Satjánandu Svámího, zakladatele hindské misie, pro kterého nicméně bylo založení jednotné hindské fronty proti vlivům islámu, křesťanských misionářů a komunismu důležitější, než striktní dodržování ortodoxie. Tento muž považoval našeho Führera za „inkarnaci boha Višnua — jedinou na celém Západě.“

Ohledně tohoto tématu se mi vybavuje mnoho vzpomínek, které bych mohla zmínit, například o obdivuhodném brahmínovi z Puné, Panditovi Rajvadém, tak znalého v díle Nietzscheho, jako by to byly nějaké svaté texty (které dvakrát týdně před úzkým kruhem učedníků komentoval), a který také projevoval nejhlubší obdiv „králi čakravartinovi Evropy,“ jenž přišel „obnovit skutečný řád“ světa. Mohla bych se také zmínit o jiném, stěží obyčejném člověku — snad méně sečtělý, ale obdařený podivnou silou jasnozřivosti — kterého jsem potkala na začátku války v přátelské rodině, ve které byl guru, neboli duchovní vůdce. Tento světec mi řekl: „Váš Führer vítězí pouze proto, že mu strategii diktují sami Bohové. Každý večer se rozdvojí a přichází sem do Himalájí, aby obdržel své instrukce.

Bylo by zajímavé vědět, co by si Adolf Hitler pomyslel o tomto nečekaném vysvětlení vítězství německé armády. A tak jsem tomuto svatému muži řekla: „Je proto v tomto případě nezpochybnitelné, že v této válce zvítězí.“

„Ne,“ odpověděl, „protože přijde čas, kdy jeho generálové zavrhnou jeho božskou inspiraci a neuposlechnou ho — a zradí ho.“

A dodal: „A nemůže tomu být jinak; je-li skutečnou Inkarnací, pak není tou poslední Inkarnací — poslední tohoto cyklu“ — Bohužel!

To však není vše. Jak bych mohla zapomenout na atmosféru ortodoxních hindských rodin, jež jsem tak dobře poznala? Například když jsem byla v domě jednoho z mých švagrů, když ještě žil, byl to doktor v Medinipur,[1] kde jsem byla zrovna v době norské kampaně a na počátku kampaně francouzské? Všichni nadšeně souhlasili s mým návrhem, jít do chrámu bohyně Kálí — do „příbytku Kálí,“ jak se říká v bengálštině — a poděkovat Jí, která zároveň žehná a zabíjí pro triumfující postup skvělé Německé Říše. Do chrámu jsme šli v procesí, nesouce obětiny rýže, cukru, mouky, ovoce, červených věnců květin — namísto krvavé obětiny, kteroužto myšlenku rodina odmítla stejně jako já. Stále si vybavuji doprovod mladíka, který byl rovněž hrdý na svůj árijský původ, stojící před strašným Obrazem se zahnutými šavlemi. Vdechujíce kouř kadidla, uklidňována okouzlující hudebností sanskrtských liturgických formulí, jsem občas zavřela oči, abych v duchu lépe viděla impozantní fresku průvodu německých obrněných tanků na cestách Evropy. Upřeně jsem žila svou roli sjednotitele nejstarší žijící árijské civilizace Východu a onoho árijského Západu, který se Adolf Hitler snažil dobýt, aby ho tak navrátil zpět sobě samému a tak ho obnovil. Pak jsem se ohlédla po mých synovcích a neteřích, a mladých brahmínech, jejich sousedech a studentech, kteří mě doprovázeli. A snila jsme o dni, kdy konečně uvidím nového Císaře — věčného Císaře — Večerní země [Abendlandu = Západu], probuzeného a vynořujícího se ze své tajemné jeskyně, a poté, co bych ho svou napnutou paží pozdravila, bych mu pravila: „Mein Führer, přináším ti věrnost elity Indie!“

Tehdy se tento sen nezdál vůbec nemožným.

Jak bych mohla zapomenout na všeobecnou radost v Kalkatě — a nepochybně i ve zbytku poloostrova — po oznámení zpráv, že vojska Adolfa Hitlera vstoupila do Paříže, nebo o nějakých dvacet měsíců později po zprávách o ohromujícím postupu našich japonských spojenců k hranicím Ásámu a dál? I samy děti, prodavači novin, se zářícími tvářemi triumfálně lidem vyjmenovávaly dobytá města — každý den ve zprávách: Kuala Lumpur, Singapur, Rangún, Mandalaj, Akjab . . . Imphal na indickém území — jedno za druhým. Koloniální vláda zakázala poslech německého rádia. Lidé, kteří německy uměli, ho poslouchali tajně. Znám Hindy, kteří ho poslouchali, aniž by rozuměli jedinému slovu — jen aby slyšeli Führerův hlas. Cítili, že Ten, kdo mluví k árijskému světu „indoevropským“ jazykem, který neznali, rovněž mluví k nim — alespoň k rasové elitě jejich kontinentu.

* * *

To ale pořád není vše. Mnohem pozoruhodnější je ta skutečnost, že uctívání Führera v Indii přetrvalo dokonce i po pádu Třetí říše. Byla jsem tomu svědkem během svého pobytu v Indii v letech 1957 až 1960, a k mé radosti a navzdory stupňující se komunistické propagandě toto uctívání nacházím opět v roce 1971, a opakuji, že tomu tak je zvláště v prostředí nejvěrnější Tradici.

V knize věnující se Indii v kolekci „Small Planet,“ orientalistka Madeleine Biardeu, je sama zcela určitě vůči našemu Weltanschauungu nepřátelská, je povinna se o tom zmínit — s politováním, ne-li přímo s trpkostí. „V žádné jiné zemi,“ píše, „jsem neslyšela větší chválu na Hitlera. Němcům je blahopřáno jen z toho důvodu, že jsou jeho krajany.“[2] A je také povinna přiznat, že toto uctívání nelze jednoduše vysvětlit roztrpčením Hindů vůči britské nadvládě — které je dnes stejně už minulostí. Autorka má samozřejmě vhodné vysvětlení, jak by se také dalo čekat. Podle ní Hindové cítí a ctí přítomnost Božského ve všem, co je „veliké“ — dokonce i ve „velkém zlu.“ Jinými slovy, Hitler je osvobozen od morálního dualismu, jenž je stále téměř vždy pro Západního člověka základem hodnocení.

To je zcela jistě pravda. Ale není to dostatečné vysvětlení. Jediné ospravedlnění pro tuto chválu cizího árijského vůdce v Indii spočívá nikoli v oné skutečnosti, že Hindové jednoduše transcendují morální dualismus, ale v důvodu, který tuto skutečnost objasňuje. Tento důvod musíme hledat v hindském úzkém vztahu k Tradici, spolu s přijetím posvátných znalostí a s naprostou důvěrou v ně, byť samotný Hind tuto znalost sám nezískal. Právě ve jménu této víc než lidské vědy nachází tu skutečnost, že je zcela přirozené, že za jistých okolností nemusí něco, co by se v průměrném lidském měřítku zdálo jako „zlé,“ vůbec zlé být. Je to právě ve světle této doktríny nezbytného násilí, konaného bez vášně a touhy „v zájmu celého universa“ — tj. Života, nikoli „člověka“ — je tomu tak ve světle ctihodné Bhagavadgíty, která prohlašuje nevinnost násilí této podstaty, jenž ortodoxní Hindové mohou právě spatřovat v Pánovi Třetí říše — navzdory vší té propagandě o koncentračních táborech, která už po několik desetiletí zaplavuje zbytek lidstva celého světa — něco zcela jiného, než „ztělesnění Zla.“

Navíc je pro Hinda nemožné, aby ho přímo neudeřila podobnost ducha, existující mezi hitlerismem a nikoli filosofiemi nenásilí, které se oddělily od bráhmanského tělesa, nebo sekty hindských disidentů, ale právě s přísným a nejstarším bráhmanismem. Obě tyto filosofie jsou soustředěny kolem myšlenky čistoty krve a neomezeného přenosu zdravého života — a nejvíce života rasové elity; života, dovolující disciplinovanému člověku, aby povstal na úroveň boha. Obě filosofie velebí válku bojovanou s nezaujatým přístupem — „válku bez nenávisti“[3] — protože „pro kšatriju — nebo dokonalého válečníka SS — není nic lepší, než spravedlivý boj.“[4] Obě filosofie na Zemi ustanovily — jako všechny „tradiční“ doktríny — viditelný řád, vytvořený podle kosmických skutečností a kosmického Zákonu života.

Toto uctívání Führera, přežívající v Indii i navzdory obrovské nepřátelské propagandě dlouho po katastrofě roku 1945, je tím spíše důkazem — pokud je nějaký důkaz vůbec potřeba — že hitlerismus, zbavený svého podmiňujícího německého vyjádření, je rovněž spojen s primordiální — hyperborejskou — tradicí, kterou je bráhmanismus zřejmě nejstarší stále živou formou. Zcela bezpochybně je sní spojen tím, co navzdory zavedení křesťanství v Německu přežilo z velmi dávné a řádně germánské tradiční formy, pocházející ze společného Zdroje: posvátné „arktické otčiny“ Véd . . . a také Eddy.


[1] Často psáno jako „Midnapore“. Město v Západním Bengálsku.

[2] Madeleine Biardeau, L’Indie, řada “Small Planet”.

[3] Podtitul knihy vydané po válce o polním maršálovi Rommelovi

[4] Bhagavadgíta 2.31. Pro srovnání uvádíme překlad celého verše od Rudolfa Janíčka: „Uvažuj o své povinnosti a nechvěj se, neboť není nic lepšího pro válečníka, než aby vedl spravedlivou válku!“ A překlad podle Bhagavadgíta taková jaká je od Svámí Prabhupády: „Když uvážíš svou kšatrijskou povinnost, měl bys vědět, že pro tebe neexistuje lepší zaměstnání než boj motivovaný náboženskými zásadami; proto nemusíš váhat.

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: