Skip to content

Rosenberg proti Klagesovi

07/12/2015

Po nástupu národního socialismu k moci, se museli představitelé režimu nějakým způsobem vypořádat s jinými myšlenkovými a filosofickými systémy. Jedním z nich byla také filosofie Ludwiga Klagese, které horlivě oponoval přední filosof národního socialismu, Alfred Rosenberg. Český překlad pořízen z anglického překladu ze stránek věnovaných Klagesovi a jeho filosofii.

* * *

I.

Úryvek z Gestalt und Leben, projev Reichsleitera Dr. Alfreda Rosenberga, z 27. dubna 1938 při zahájení letního semestru University v Halle:

Není mým záměrem využít této příležitosti a analyzovat filosofii Ludwiga Klagese. Nehodlám zde Klagese vyvracet, jak byste čekali, ale prozkoumat jeho koncepci života, jak stojí sama o sobě a jak stojí v kontextu našeho germánského života.

Přesto se nesmíme mýlit v tom, že Národně socialistické hnutí nijak „nepodporuje“ filosofii Ludwiga Klagese, a rozhodně „nestojí na jeho straně“[1]; právě naopak, tísní nás potřeba znát jasnou odpověď na zásadní otázku: nyní, když se Říše zotavila z vážné nemoci, jež ji téměř zničila, jsou Klages a jeho kruh následovníků ochotni smířit se s tímto znovuzrozeným německým způsobem života?

Jak jsem před chvílí naznačil, nezamýšlím využít toto fórum jako příležitost vychutnat si věčnou kritiku, protože musím odolat pokušení účastnit se těchto nepodstatných polemických sporů. Namísto toho využiji tuto příležitost k citování několika výroků, jež Klages ve svých různých knihách použil, a k jejich konfrontaci s výroky, jež byly formulovány oficiálními mluvčími Národně socialistického hnutí za posledních téměř dvacet let našeho zápasu, během něhož naše hnutí nepřetržitě přehodnocovalo své nejzákladnější principy.

Za celou svou kariéru Klages zformuloval pouze jednu základní myšlenku, a bylo by ode mě nevhodné snažit se trivializovat tento ústřední princip, když ten určil směr celého jeho spekulativního života. Právě naopak, filosofie Ludwiga Klagese stojí a padá výhradně na základě platnosti zásadního předpokladu, jenž zmiňuji, a jenž lze být shrnut následovně: původní hřích lidstva se udál v momentě, kdy byl extatický, vnější formou obtěžkaný a rytmicky pulsující život, z nějž se člověk těšil během primordiálního [„Pelasgian“] stadia existence, napaden „duch“ (Geist), entitou, jejíž podstata je vyjádřena ve fenoménech, jakými je třeba vůle k moci, cílevědomá činnost a diktát rozumu. Veškeré rozmanité hrůzy, jež utvářejí „Historii světa“ jsou podle Klagese nevyhnutelný důsledek tohoto napadení, této invaze. Ve svých výrocích, vzatých z jeho hlavních prací, výslovně uvádí, že historie lidstva jednoznačně odhaluje tu skutečnost, že právě v člověku, a pouze v člověku, se odehrává „souboj na nože“ mezi silami universální lásky a síly, jež se tlačí do sféry života z vnějšku časoprostorového kontinua. Tento vetřelec je duch, síla, jež usiluje oddělit póly života, aby tak zničila život odtržením duše od těla a těla od duše.

Klages navíc vykládá dualitu naší přirozenosti jako důsledek destruktivního vlivu kritického vědomí a cílevědomé vůle na lidskou živou podstatu. Z tohoto vnitřního zmatku vyvstává ego, neboli vlastní já, totiž člověk. Toto vše jsou pouhé masky, jež nyní řídí naše životy, které jsou řízeny jen na základě požadavků myšlení a vůle. Pouze skrz ego můžeme stále ještě slyšet hlas kosmu, ze kterého jsme byli vypuzeni. Naše masky nakonec zarostly do našeho masa, a s každým dalším stoletím se ho drží stále neústupněji. Tudíž, po předhistorii kdy nás vedla duše, říká nám Klages, následuje historie, ve které vládne duch; a konečně, v „pohistorii“ se člověk stane samotnou maskou, prázdnou napodobeninou živé bytosti.

Po vší špíně a ponížení, jež se musí vytrpět, dojde život ke svému strašnému konci v momentě, kdy zvítězivší maska oslavuje přeměnu kdysi živého člověka na jeho „výsměch“, Golema.

Tak praví Klages, naše vlastní Kassandra, a jistě si nepochybně vzpomenete, že nešťastným osudem Kassandry bylo její odmítnutí jako šílené těmi, jejichž slepota ke skutečnému stavu věci byla tak naprostá, že ignorovali její (správné) proroctví, a tak zajistili naplnění strašného osudu, jež je čekal. V této narážce na Kassandru můžeme vidět vykrystalizování celého Klagesova postoji k životu. Skutečně, jako by ho nikdy podobná dramatická vyhlašování zoufalých proroctví neunavila.

V jednom svém prohlášení nás informuje, že duch je ve skutečnosti parazitický logos. Ve svých pozdějších pracích spílá duchu jako prázdnotě bez zjevení, nicotě, jejíž jediný smysl je naprostá anihilace podstaty života. V krátké zmínce Klages trvá na tom, že život a duch (který v tomto filosofově smyslu se skládá z rozumu a vůle) představují nezměnitelné antagonické principy existence. V tomto tvrzení Klages velmi efektně shrnuje závěr, ke kterému svým bádáním nad fenomény života, stejně jako svým podrobným zkoumáním historie nevyhnutelně spěl a, to se mu musí nechat, tuto svou jedinečnou pozici brání s vynikající výmluvností a skutečně obrovskou erudicí.

Nicméně současný stav věcí zmátl toto orákulum, protože germánské síly odporu, jež se nedávno projevily, byly mnohem větší, než jaké si je mohli obdivovatelé metafyzických žalozpěvů tohoto proroka zhouby vůbec kdy představit. Nakonec faustovský duch vykřikl svůj vzdor: „Sám budu!“ A přesně tento moment našeho nejstrašnějšího úpadku, nebyl jen chvílí znovuzrození německé politiky, ale také znovuzrozením našeho ducha stejně jako duše.

Zvláště jsme znepokojeni onou skutečností, že si Klages vyhrazuje své nejzatrpklejší výpady pro helénský svět, kterému přičítá velkou část viny za vstup do historie tzv. ducha. Klages ve skutečnosti preferuje rannější, a podle něho vitálnější historické období, které zve „pelasgianským věkem.“ Zabývá se do hloubky prehistorickými kulturami východního středomoří (kleinasiatischen Völkerschaft), a shledává extatické, bohyně matky a matriarcháty, jež v této kulturní sféře tolik bujely, obdivuhodné, a dokonce příkladné projevy dionýské vitality. Tomu tudíž odpovídá i to, když se Klages opře do nordické Hellady, počin dle mého názoru nejnebezpečnější, protože tímto přístupem Klages jen nepravděpodobně objeví prameny primordiální vitality, a spíše se vydá rychlou cestou k šílenství.

Čirou náhodou dnes už víme, že klasické Řecko zcela určitě nebylo evolučně kulturním vývojem, jenž by byl tvůrčím úspěchem genetických potomků „Pelasgianů“ a asijských typů; ve skutečnosti Řekové oné doby představovali novou rasu, jež nakonec podrobí pod své vojenské jho právě ony východní středomořské národy, stejně jako postupně nahradí duchovní postoje Levanty svými vlastními etickými hodnotami a estetickými ideály.

Hellada formovala jedinečný protest obnoveného života proti extatickým, chtonickým kultům, a temným praktikám cizácké vlády, a Apollo je oním bohem, jehož jméno pro nás ztělesňuje přeměněný řecký svět, jež onu vládu nahradil. Na druhou stranu „Pelasgianský“ svět, reprezentuje ústup zpět do neforemného zmatku, příznačný bujením rasového chaosu a nesouladem duše. My nejvýše empaticky odmítáme rozpoznat hodnotu takovýchto bezútěšných okolností.

Na Klagesově popírání existenčních sil rasy (jež jsou pevným základem sil životních) lze demonstrovat, jak moc Klages překračuje hranice autentického filosoficko-historického empiricismu. Mimořádně a do očí bijící projev zaslepenosti se nejlépe projeví v jeho filosofování o tzv. „telurické“ otočce. Jeho výroky v tomto případě jasně naznačují, že Klages, jenž zcela jistě měl veškerou příležitost seznámit se během posledních dvou desetiletí s rasovou vědou, zcela naprosto ignoruje tyto síly krve a věří, že jsou pro jeho metafyzické spekulace naprosto irelevantní.

Podobně Klages povzbuzoval mezi svými následovníky jisté malicherné pisálky, aby ti špinili Immanuela Kanta, největšího ze všech myslitelů. [Jeden z nich, Werner Deubel,] publikoval snad nejšílenější žvásty, které kdy sektářská mysl mohla vyplodit; tyto dokumenty jsou za mnoho let tím nejnestoudnějším, co jsem měl tu možnost číst, a vskutku jako by byly vymyšleny coby útok na samé základy našeho národně socialistického světonázoru!

Tito Klagesovi následovníci o sobě mluví jako o „biocentrické“ škole, a považují za své svaté poslání bojovat s tzv. „mechanistickou“ filosofií; přesto však věřím, že mnohem větším nebezpečím, kterému dnes čelíme, je biocentrická filosofie samotná, jejímuž falešnému učení nesmí být dovoleno infikovat vědecké doktríny zastávané Národně socialistickým hnutím.

Určit přesně vztah mezi živým a neživým není věcí, která by se dala vyřešit dogmatickými prohlášeními. Nicméně dvě z nejprominentnějších metod — první, uchopit život prostřednictvím života (pomocí pozorování vnitřních a vnějších zkušeností), a druhá, studovat kosmos prostřednictvím mechanických a matematických metod — spolu utvářejí neviditelný základ germánského vědeckého výzkumu.

V konečné analýze, duch není, jak věří Klages, silou pocházející odněkud mimo časoprostorového kontinua, jenž vnikl do idylického ráje. Právě naopak, duch je nedílnou součástí našeho národního života.

A nemůžeme rovněž souhlasit s Klagesem, když jednoduše ztotožňuje boha Starého zákona, Jahve, s „logocentrickým“ principem. Pro nás je přesně naopak Jahve samotným ztělesněním divošského fanatismu, majícího svůj původ v syrských pouštích.

Stejně tak nemůžeme zavrhnout revoltu nového lidského typu proti asijskému světu jako „švindl ducha.“

Zápas o záchranu života, a zvláště našeho vlastního života, skrze poslání národního socialismu, bude mít u těch, kdo podlehli nesmyslnému směřování, jež panovalo ještě v nedávné době úpadku, za výsledek obnovení smyslu; a této záchrany bude dosaženo nikoli na základě ekonomických faktorů, ale čistě na cílevědomém uchování sil života.

Život má ve svém důsledku věčnou umělou formu; vyjádření vnitřních a vnějších forem života je práce, jedno jestli se jedná o práci uměleckou, filosofickou nebo politickou; je-li život organický, utváří úplné vyjádření duše, těla, vůle a rozumu. To je naše nejvroucněji přijímané přesvědčení. Musím trvat na tom, že to byl tento postoj, jenž byl předpokladem pro velké německé znovuzrození, pro vysvobození německého života před smrtelným nebezpečím. Byl to rovněž bod zvratu v ještě úplnějším smyslu, tedy že nebezpečí, jež ohrožovalo i ostatní národy Evropy, bylo taktéž odvráceno, a budoucnost nám podá jasný důkaz toho, že právě národně socialistická revoluce obnovila život všech kultur Evropy.

II.

Úryvek z Der Mythus des 20. Jahrhunderts:

Nacházíme se nyní v konfliktu se skutečně původními silami našeho věku, s muži, jež rovněž byli ochotni pohřbít své mrtvé, a s nimiž jsme často přišli do souhlasné rozmluvy. Přesto ty samé síly, po právu se bouřící proti strašnému, chladnokrevnému racionalismu, se nyní snaží navrátit se do „primordiálních hloubek“ (Urtiefen), prohlašujíc absolutní válku proti samotnému duchu (Geist), aby tak za pomoci filosofie, jež odmítá rozum, porozumění a vůli jako projev právě onoho ducha, obnovily jednotu těla a duše

Připomíná nám to opět emocionální „návrat k přírodě“ stejně jako zhodnocení „primitiva,“ přicházejícího na scénu během druhé půlky osmnáctého století. Přesto i výstřednost oné doby se zdá umírněná a racionální v porovnání s tím, co píší lidé jako Ludwig Klages a Melchior Palágyi. Co dnešní psychologie (Seelenkunde) a charakteologie postrádají, ve skutečnosti leží ještě na hlubších úrovních, než do kterých tito lidé pronikli, protože jediná věc, jež může poskytnout organickou infrastrukturu pro jejich počiny je podstata rasové duše.

Vynoření se jasně vymezeného uvědomění je těmito mysliteli viděno jako původní odcizení heroického člověka od jeho tvůrčího původního stavu (Urzustand), jeho ztráta světa, o kterém doposud uvažoval s bázní a úctou. Tento primordiální stav vidí jako jediný autentický život, jaký kdy člověk žil, a jež byl od té doby znečištěn zveličenými racionálními myšlenkami a abstraktními schématy. Okamžitě nám je jasná podobnost, stejně jako nekompatibilita, jež existuje mezi naším rasově duchovním světovým názorem a duševně kosmogonickou (Psycho-Kosmogonie) školou. V jejich očích je rozum snížen na pouhý nástroj, nemající naprosto žádnou podstatu; jeho jediným užitím je být nástrojem, mající usnadnit ustanovení příčinných souvislostí. Nicméně jakmile rozum dosedne na trůn jako universální zákonodárce, může být tato možnost skutečně viděna jako úpadek kultury, protože poskytuje přesvědčivý důkaz (bohužel ignorovaný našimi neovitalisty) rasové kontaminace. Až doposud zde máme mnoho věcí, na kterých se tyto dvě školy shodnou. Přesto trváme na tom, že není nutné napadat rozum a smysl jako duchovní nepřátele. Uvědomujeme si, v jakém ostrém kontrastu vůči národům semitského světa je postoj nordického světa ke kosmu, jenž se projevuje kompletní jednotou mezi duší, vůlí a rozumem. Nemáme zájem v takovýchto abstraktních věcech jako „primitivní člověk“ s jeho domnělou „důvěrou v pozemskou existenci“ (Weltsicherheit), protože nás zajímá člověk jasně odlišného rasového charakteru. A je zde jedna skutečnost, jež se nám zdá celkem kuriózní, protože se nemůžeme zbavit pocitu, že tito zahořklí válečníci proti životu, cizímu racionalismu modernity, vykonstruovali instinktivně kreativní a heroické primitivy — a to způsobem, jenž se nám jeví jako naprosto racionální.

III.

Úryvek z vydání Heinricha Härtleo Rosenbergových pamětí, pod názvem Grossdeutschland: Traum und Tragödie—Rosenberg’s Kritik am Hitlerismus (SELBSTVERLAG H. HÄRTLE MÜNCHEN 1969):

Po mnoho let Frau [Else] Bruckmann sponzorovala přednášková turné Ludwiga Klagese a [Alfreda] Schulera, a byla jejich doktrínami očividně velmi zaujata. Poté, co jsem se sám podrobně obeznámil s myšlenkovým světem Klagese, jsem měl příležitost ji říct, že celou kariéru vystavěl z jediného aperçu; mou poznámkou byla viditelně uražena.

APPENDIX II:

Oficiální blahopřání NSDAP ke Klagesovým 70. narozeninám (berlínské vydání Völkischer Beobachter 10. prosince 1942):

K 70. narozeninám Ludwiga Klagese si přejeme opět trvat na tom, že tohoto člověka považujeme za našeho nepřítele. S ohledem na všechny rozhodující filosofické otázky, prohlašujeme, že nemůže dojít k žádnému usmíření mezi světovým názorem Klagese a Národně socialistického hnutí. Jeho názor na přírodu a historii, člověka a jeho budoucnost, je ve svém principu zcela nekompatibilní s fundamentálními thesemi národního socialismu!

APPENDIX III:

Komuniké, datované k 10 červenci 1944, od Gauleitera Hesse Martinu Bormannovi:

Doporučuji, aby proti celému kruhu Klagesových následovníků byly podniknuty co nejpřísnější opatření.


 

[1] Na počátku roku 1938 se v druhém lednovém čísle Wille und Macht, oficiální tiskově Hitlerovy mládeže, objevil článek Wir stehen zu Ludwig Klages. (Anonymní) autor v něm vychvaluje klagesiánskou filosofii, a právě po přečtení tohoto článku se rozzuřený Rosenberg — jehož nepřátelství ke Klagesovi bylo tak vytrvalé, že, jak uvidíme dále, jím by posedlý i v době, kdy čekal ve své cele v Norimberku na soud — rozhodl konečně zahájit oficiální kampaň proti tomuto filosofovi a jeho následovníkům.

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: