Skip to content

Miguel Serrano: Dlouhý život dlouhé ságy

22/07/2016

serrano1

Následující text velmi detailně pojednává o životě a díle chilského autora Miguela Serrana. Byl napsán krátce po Serranově smrti Crissem Salazarem (v orig. La Larga Vida de Una Larga Saga), 5. března 2009.

Přeloženo z anglického překladu Franze Berga, s přihlédnutím ke španělskému originálu.

V článku se autor rozepisuje o celé Serranově literární tvorbě, pokud je dostupný anglický překlad, uvádíme jeho název namísto španělského originálu. V závorce pak vždy uvádíme přibližný český překlad názvu knihy. Poznámky dle redakce.

* * * * *

Poslední únorový den bylo zamračeno a deštivo. Blesky se míhaly oblohou, burácely z nebeských říší, snažíc se vyděsit člověka svým božským hněvem, z kterého se člověk děsit už po několik staletí nemusel. Neobvyklá, nezvyklá událost; v letním Santiagu de Chile něco zcela neočekávaného.

A přesto to byl krásný den, když Don Miguel Serrano Fernández odešel a opustil tak svou Otčinu, o které snil a za niž bojoval, pevně věříc ve své ideály. Vždy věřil v synchronicitu. Přesně takovou, která nastala jednoho letního dne plného deště a padajících blesků z nebe, v bouři plné zuřivých úderů Thorova kladiva, který tehdy použil nebeskou klenbu jako svou kovadlinu.

Serrano vždy žil výjimečně, v odpadlictví, ve vzpouře: v tom co nemůže být, ale přesto je. Byl proti všemu a všem, neohlížel se na důsledky, které by to snad mohlo mít na jeho kariéru, jeho pověst a jeho uznání ve světě slov, cenil si jen hrstky věrných spisovatelů a profesionálních kolegů. A také miloval naše město, naše Santiago del Nuevo Extremo,[1] miloval ho, jak jen mohl: jeho zákoutí a nároží, kterými vždy procházel, jakoby poprvé:

„Cítím nostalgii každý den,“ prohlásil kdysi v rozhovoru pro stránky Nuestro.cl. „Přesto ale pořád ještě existuje Santiago tajemství, setkání, starých čtvrtí, Avenidy Matty, Mapochy. V každé části města jsou nějaká skrytá místa, skrytá náměstí. I navzdory mrakodrapům. Barrio Concha y Toro, Valparaíso. Ulice Carmen, ulice Marcoleta. Pahorek Svaté Lucie. Pociťuji nostalgii po družných rozhovorech až do svítání v barech, význam přátelství.“ [2]

Ti samí lidé, co pomáhali zamést pod koberec knihovny ód Pabla Nerudy na Stalinovy zločiny,[3] nebo se v hedvábných rukavičkách postarali o plamenné projevy Volodia Teitelboim,[4] fanaticky ospravedlňující masakry bolševické tyranie, by nikdy za žádnou cenu neodpustili Serranovi jeho „nesprávnou“ politickou příslušnost. Radši o něm mluvili jako o potrhlém nacistovi, neustále se snažili udržovat jakousi klatbu, existující čistě proto, aby mu byly za jeho literární práci upřeny jakékoli zásluhy nebo uznání.

Serranovi tak byla cizí jakákoli ocenění, ale nikoli přízeň těch, kdo ho znali. Byl jsem mile překvapen rozmanitostí účastníků jeho posledního rozloučení: intelektuálové, umělci, hudebníci, básnící a samozřejmě jeho kruh soukmenovců. Jeho smrt snad přinesla onu samou jednotu, jež obklopovala i jeho život, byť to mnozí, oslepeni předsudky o jeho osobě, budou považovat za nepochopitelné.[5]

Serrano2

Literární generace ´38

Miguel Serrano Fernández se narodil 10. září 1917, v ulici Santo Domingo v Santiago de Chile, ve městě, od kterého se nikdy nedokázal zcela odpoutat ani tehdy, kdy ho musel několikrát opustit: „Vedle vrcholů mé země,“ jak by řekl, popisujíc intimní spojení s významem jména hlavního města Chile. V brzkém věku ztratil oba rodiče[6] a nastoupil na chlapeckou školu Barros Arana, kde studoval spolu s několika dalšími chlapci, kteří se měli stát jedněmi z nejdůležitějších osobností ve světě umění a kultury. Další skutečně zajímavá shoda náhod.

Své mládí strávil uvnitř zázračné květiny naší kulturní a umělecké historie: Literární generace roku 1938, zřejmě nejplodnější a nejhodnotnější v celé historii chilské literatury. Serrano byl součástí jakéhosi Kulatého stolu literárních přátel, mladých i starých, kteří na svých setkáních v ulici San Diego a Avenida Matta neustále chrlili přímo vulkanickou kreativní záplavu čerstvé lávy. Héctor Barreto,[7] Téofilo Cid, Juan Emar, Guillermo Atías, Braulio Arenas, Enrique Gómez Correa, Jaime Rayo[8] a Eduardo Anguita, mimo jiné, do tohoto kruhu také patřili. Každý z nich se podílel na utváření chilské literatury a poezie do takové míry, že jsou mnohými považováni za nejvýznamnější generaci našich spisovatelů.

Přestože byl oblíbeným synovcem předního chilského básníka své doby, Vicente Huidobroa, který stejně jako někteří spisovatelé a básníci ze Serranovy skupiny sympatizovali se španělskými republikány (v době vypuknutí Španělské občanské války), Serrano se o tyto události až do roku 1936 blíže nezajímal. Tehdy byl jeho mladý přítel a spisovatel Héctor Barreto zabit v potyčce mezi socialisty a nacisty v jedné z restaurací, kde se mladí spisovatelé často setkávali, potyčka skončila střelbou a Barreto byl zabit. Poté začal Serrano koketovat s politickými tiskovinami a do některých ze socialistických novin i přispíval. Nikdy se nevzdal svých snah o záchranu díla svého zabitého přítele, stal se jakýmsi jeho vyslancem ve světě živých. Toto sblížení s levicí mu dovolilo setkat se s uruguayskou básnířkou žijící v Chile, Blancou Luz Brum, která v pozdějších letech také tíhla spíše k nacionalistickým ideálům.

Přestože byl tento Stepní vlk samotářem, nevšímajíc si básnických skupin jako „Mandrágora“ nebo „David“,[9] nejenže formoval podstatnou část této generace, ale také ji pomáhal vytvořit vydáním svého díla „Antología del Verdadero Cuento en Chile“ (Antologie skutečných povídek Chile) v roce 1938, v pouhých jednadvaceti letech. Tato kniha je svou hodnotou a transcendencí považována za jeden z největších mezníků národní literatury. S troufalostí, jež mezi jeho profesionálními kolegy vzbudila značnou kontroverzi, zařadil do svého díla i příběhy několika svých mladých přátel, kteří v té době byli až na malý okruh téměř neznámí.

Profesionální spisovatelé jako Carlos Droguett zuřivě zpochybňovali Serranovo právo takto soudit kvalitu děl, ale čas ukázal, že měl Serrano pravdu. Eduardo Anguita ve své „Anguitología: selección de poesía y prosa“ (Anguitologie: selekce z prózy a poezie) píše, že se v této antologii Serrano „snažil ustanovit absolutní axiom, podle něhož má být žánr krátkých povídek výstižný a výhradní způsob jak být chilský.“

Národní socialismus a esoterismus

Ten samý rok, kdy Serrano vydal svou první knihu, se 5. září odehrála ta nejděsivější událost v Chilské historii: masakr Seguro Obrero,[10] během kterého bylo 59 mladých národních socialistů, inspirovaných Třetí říší a vystupujících proti vládě Arutro Alessandriho, brutálně zavražděno v budově Dělnické pojišťovny (nynější budova ministerstva spravedlnosti na Plaza Constitución) s takovým šílenstvím a násilím, že to pohnulo celou chilskou společností až do té míry, že v nastávajících presidentských volbách Gustavo Ross Santa María těsně prohrál s Pedrem Aguirre Cerdou.

Serrano byl událostmi v Seguro Obrero šokován a spojil se s jedním z vůdců hnutí, Carlosem Kellerem,[11] snažíc se zjistit, co se stalo. Rozhovor, který s Kellerem vedl, na mladého spisovatele hluboce zapůsobil, a ten po rozmýšlení o tom, co vyslechl, nabídl svou podporu tehdejšímu „jefe“ kreolských nacistů, právníkovi Jorge González von Marées,[12] se kterým si vyměnil řadu dopisů, jež byly následně otištěny v tisku. Od té chvíle byl Serrano přesvědčeným národním socialistou, deklaroval svou věrnost Německu a začal vášnivě spolupracovat na oficiálním hlasu hnutí, novinách „El Trabajo“ (Práce).

Mezitím v roce 1939 vydal svou práci „Un discurso de América del Sur“ (Projevy o Jižní Americe), založenou na projevu, který měl v Čestném sále na Univerzitě Chile. Zde se objevuje původní forma Serranova směřování, hájící národní identitu a předpovídající zásadní změny, které vstupují do historie.

Když vypukla Druhá světová válka, nesnažil se své sympatie k hitlerismu skrývat, čímž se dostal na „černou listinu,“ kterou Spojenci v Chile během války nechali cirkulovat.[13] To ho v konečném důsledku odsoudilo k nevděku a opovržení v oficiálních kruzích národní kultury, připravujíc ho tak o všechna ocenění nebo uznání jako trest za kontroverzní volbu, jež učinil, a které přesto zůstal po celý svůj pozemský život věrný, motivován silami přesvědčeními z jiných světů, z jiných životů.

S touto ideou zakořeněnou ve své osobnosti napsal Serrano v roce 1941 jednu ze svých nejdůležitějších prací: „La Época Más Oscura“ (Nejtemnější epocha), vydanou vydavatelstvím Zig-Zag. Huidobro knihu popsal jako „nejpozoruhodnější sbírku povídek v celé moderní literatuře,“[14] později se však se svým synovcem rozešel kvůli politickým důvodům. Navíc je tato sbírka povídek pro mnohé jednou z těch knih, jež rozpohybovaly celou identitu Generace ´38. Během války Serrano také vydával časopis „La Nueva Edad“ (Nový věk), ve kterém se zabýval zcela novými a kontroverzními tématy o kořenech evropského konfliktu, motivovaného hlubokým konfliktem mezi elementárními principy světa, opakujíc tak kosmickou bitvu z počátku Stvoření. Tento koncept, i když to dnes může mnohým znít podivně, se o mnoho let později stal populárním, byť mnohem rozmarnějším způsobem, jako v případě dvojice autorů Louis Pauwels a Jacques Bergier.[15]

V pozdějších letech Serrano přiznal, že poté, co byl iniciován esoterickým mistrem, začal praktikovat eklektickou a filosofickou disciplínu, a činil tak celý svůj život. Tudíž jeho první knihy vydané během oněch neklidných let byly pouze prvními průniky do esoterického hitlerismu, jenž se následně stal implicitně nebo explicitně ústředním tématem jeho díla.

Avšak až mnohem později napsal knihy, které se tímto tématem zabývaly nejhlouběji: „El cordón dorado, hitlerismo esotérico“ (Zlatý řetěz esoterického hitlerismu), „Adolf Hitler: The Ultimate Avatar“ (Adolf Hitler: Poslední avatár) a „Manu: For the Man to Come“ (Manu: Pro člověka, který přijde), o nichž ještě dále pohovoříme. V očích mnohých čtenářů apologetika esoterického hitlerismu a hájení svastiky v této trilogii ukončila jeho kariéru a odsoudila ho k opovržení a těžkému břemenu těch, kteří ho radši soudí za jeho myšlenky, než za jeho práci.

I tak by mělo být poznamenáno, že tato přesvědčení Miguela Serrana byla vždy založena na esoterickém vědění, z nich některé se svými čtenáři sdílel, a některé si uchoval v hlubinách své víry. „Pouze mýtus mě inspiruje,“ jak sděluje ve svých dílech, vždy vystavěných s poetickou, nadpozemsky krásnou prózou, váženými postavami a metaforami oplývající kódy, symboly a slangovým jazykem.

Kontigentní akce

Navzdory pohansky orientované filosofii, která v Serranově životě a politické vizi převládala, byl dobře obeznámen se závažnými událostmi a problémy své doby: Například se snažil přesvědčit ministra zahraničí, Joaquína Fernández y Fernándeze, aby Chile nepřerušovalo styky s mocnostmi Osy. Marně, protože president Juan Antonio Ríos musel ustoupit tlaku Spojenců.

Toto přerušení styků s Osou a podřízení vlády vůli Spojených států, mající největší zájem na izolování Německa a Itálie, špatně nesla chilská armáda, urgovaná svými argentinskými protějšky v perónistickém hnutí, za svržení prezidenta Ríose. Ale Serrano a ostatní nacionalisté tehdy, ani v následujících letech jak ještě uvidíme, takovéto rozvratné snahy nepodporovali.

Tehdy Serrano pracoval pro tiskovou agenturu „Panagra“ v Huérfanos con Morandé. Tuto práci mu sehnala Blanca Luz, která, jak jsme již podotkli, přešla z leva k nacionalismu, podobně jako samotný Serrano. Ředitel „Panagra“ byl s básnířkou provdán. V té době Serrano odsoudil a zmařil zamýšlený vojenský převrat vedený důstojníky spojenými s generálem Ibáñez del Campoem, a tajně řízený argentinskými nacionalisty, který se v roce 1948 pokusil svrhnout chilského prezidenta Gabriela Gonzalez Videla.

Toto spiknutí, známé jako „Patitas de Chanco“ (Prasečí nohy), popsal Léonidas Bravo ve své známé knize „Lo que supo un Auditor de Guerra“ (Co jsem se dozvěděl jako auditor války).[16]

„Nebýt mé intervence,“ píše Serrano, „tak by plán spiknutí vyšel. Setkal jsem se s prezidentem a on mě přijel ve své kanceláři v La Moneda. Zatkli mě a on mě propustil; a také Oscara Jiméneze a Sergia Onofire Jarpa. Zaručil jsem se za Oscarovu naprostou věrnost. Nikdy nikoho nezradil. Rozhodl jsem se, jít zpět za Gabrielem González Videlou a navštívil jsem ho v paláci Castillo Cerro, ve Viña del Mar. Byl rozvalený ve svém křesle, téměř jako malý chlapec, nervózně mi naslouchal a rychle mě přerušil, aby prohlásil:

‘Podívejte, už nic neříkejte, mlčte. Jste čistý mladý muž a o politice nevíte nic. To je velmi špinavá věc a já jsem až po krk v bahně…’

Pak udělal svou rukou rychlé gesto. Rozloučili jsme se. A nikdy už jsme jeden druhého neviděli.“

Tato událost byla poznamenána rozchodem Serrana s dalším mužem v Chilském národním socialismu, Guillermou Izquierdo Arayaou, který byl se spiklenci spolčen. Navzdory všemu, Serrano nikdy nepošpinil Izquierdovu prestiž a památku, protože ho velmi obdivoval.

Antarktida

Dne 27. ledna, 1947, započalo budování první chilské základny na Antarktidě, na území vytyčeném za vlády prezidenta Aguirrea Cerda.[17] Základna byla pojmenována „Soberanía“ (Svrchovanost), později přejmenovaná na „Arturo Prat“[18] a navržena architektem Juliem Barros Ripamontim s přístavem a smontovatelnou kabinou. Základna byla postavena v zátoce Iquique, na  Gweenwitchově ostrově v Jižních Shetlandách, a byla vybavena anténami, skladišti, rádiovými stanicemi, kuchyněmi a stálým topením. Oficiálně byla uvedena do trvalého provozu 6. února komodorem antarktické flotily, Federicem Guesalaga Torem.

Spolu s vojáky se tohoto aktu účastnila i řada slavných osobností, jako budoucí ředitel Chilského institutu pro Antarktidu, Óscar Pinochet de la Barra; uznávaný bývalý velvyslanec José Miguel Barros a novinář Oscar Vila Labra, autor knihy „Chilenos en la Antártica“ (Chilané v Antarktidě), k níž napsal úvod Francisco Coloane,[19] který se rovněž expedice účastnil. Miguel Serrano asistoval jako novinář časopisu nakladatelství Zig-Zag, „El Mercurio“.[20]

O několik let později Serrano přiznal, že se expedice účastnil, aby se tak mohl dostat blíž k mýtickým „polárním vstupům“ do Vnitřní země, ve které se podle legend Führer a jeho nejvěrnější na konci Druhé světové války ukryli a čekají na Konec časů.[21] Serrano samozřejmě znal podrobnosti tajemné výpravy Němců do Antarktidy pod velením kapitána Ritschera o deset let dřív, a proto vynaložil takové úsilí.[22]

Mimořádná zkušenost během této legendární expedice byla pro Serrana námětem silné inspirace v celém jeho díle a i dalších, kdo antarktické mýty zkoumají. Tak se zrodila jeho přednáška „La Antártica y otros mitos“ (Antarktida a jiné mýty), z roku 1948. V rozhovoru „La brújula del alma apunta al Sur“ (Kompas duše ukazuje na jih) na tuto expedici vzpomíná a pořád se vrací k tématu Antarktidy. „Antarktida je pohlavní orgán světa“ a „Chile je vedle ní… Žijeme v múladhára čakře země.“ Takto básník vysvětluje důvod pro vysokou sexuální orientaci chilské společnosti.[23]

Jako uznání za účast na expedici, byla po Miguelu Serranovi také pojmenována jedna hora v Antarktidě.  Kvůli ničení a trestům směřujícím proti tomuto autorovi, bylo ale jméno později změněno. Serranova kouzelná cesta zplodila další klenot chilské literatury: „Quién llama en los Hielos“ (Pozvání na ledová pole) z roku 1957, jedna z jeho nejvíce mezinárodně distribuovaných knih, navzdory tomu, že její příběh zůstal neuzavřený. Zde autor s jedinečnou poetickou něžností například píše:

„Zíral jsem, uchvácen ledovým obrazem nad mou hlavou. Obrovský kus ledu se naklonil a zablýskl se v sluneční záři. Vystupoval jakoby z ledového cimbuří. Světlo se v něm rozlomilo na hluboké odstíny temně zelené, žluté a černé. Mísil ve mně pocit strachu a krásy. Nevěděl jsem, zdali se ta hradba hýbe, ale věděl jsem, že se něco velmi niterného pohybuje směrem ke mně. A pak jsem uslyšel slabý hluk, jako vzdechy a praskání a z ledového cimbuří začalo padat a poletovat několik bílých per, a když je prosvítilo slunce, zářilo úžasnými duhovými barvami a nabralo podivné tvary. Pera se na mě snesla, pohladila mě, miliony pírek pokrylo celou malou pláž. Utišil jsem svůj strach. Celá vize byla tak neskutečná, že bych v ten okamžik mohl klidně pokojně a dobře zemřít. Vše bylo pokryto malými dušemi ledu, promočených v ledu mimořádně lidského světla, plakajíc emocemi. A mezi slzami jsem zaslechl skrytou hudbu tvořenou vzdychy, praskáním a letem krystalků ledu, tuhnoucí vodní páru v suchém, ledovém vzduchu. Proč jsem v onen okamžik jen nezemřel?“

Dále ještě uvidíme, že Serrano měl působivou inspiraci, když tato slova psal, nezakládající se pouze na vzpomínkách na Antarktidu. Dále také uvidíme, že téma Antarktidy ho zajímalo i během jeho diplomatické kariéry.

Serrano3

Miguel Serrano slavnostně mluví na antarktické stanici.

Město Césarů

V té době začal Serrano psát svou třetí knihu: „Ni por mar ni por tierra“ (Ani po souši, ani po vodě), jež v době svého vydání roku 1950 zůstane nedokončenou, dokud se neobjeví i její pokračování „Quién llama en los Hielos“ (Pozvání na ledová pole).

Tato kniha, pokřtěná odkazem na Nietzscheho („Ani po souši ani po vodě nenajdeš cestu k Hyperborejcům“),[24] patří mezi nejlepší knihy kdy napsané a známé chilské kultuře, kterou i spisovatelé jako Enrique Lafourcade[25] označují jako jednu z nejlepších, která kdy byla chilským spisovatelem napsána.

V této nádherné knize Serrano vypravuje — jaký to kronikář duše — své vlastní objevování Chile, sdíleje tyto objevy se svými literárními kolegy a starými přáteli na setkáních v Santiagu, načež cestuje na jih a čelí mýtům, mystériím, legendám téměř divoké země, kde se dva rohy hory Melimoyu, kouzelné hory jižního Chile, tyčí k nebesům pod Venušiným světlem Jitřenky. Přesvědčen, že pozemské nebo hvězdné cesty odkazují k putování duše k vlastnímu niternému bytí, tedy posvátné geografii, píše následující:

„Chile je jako dutina v horách. Kdo do ní spadne, už se z ní nikdy nedostane. Dutina zmučená a kajícná. Kluzké zdi nedovolující se z ní vyšplhat ven. A když se o to člověk pokusí, zraní si o kameny nohy a ruce, zničí nehty. Co dělat? Proč jsme tady? Avšak této zemi jsme dlužni vše. A vidíme-li strádat naše bratry, pociťujeme solidaritu. V jejich utrpení a zatrpklosti je velikost, jež nemůže být nalezena nikde na světě. Tichá touha, nevyznaná víra. Nemoc Chile je jako strašná rudá nemoc snů, jako posvátná nemoc, jež ničí a zabíjí; ale která těsně před svým koncem dá život géniovi nebo světci. Chile je jako posvátná a kajícná dutina, která ničí, avšak krajně zvyšuje vědomí, umožňujíc tak porozumění a hloubku neexistující nikde jinde na světě. Vše, co v Evropě muselo v myslích lidí zrát staletí, je zde pod smrtelným vlivem země uskutečněno během jediné generace. Život je krátký, ale hluboký. Léta a staletí jsou naplněna vnitřně, odhalujíc kosmos v hloubce dešťové kapky, nebo v zrnku půdy z hor.“

Jeho cesta ho nicméně vede k mýtickému Městu Césarů, Caleuche:

„Legenda žije a živí se hlubokými emocemi. Událost, ovlivňující kořeny představivosti, přežívá a sama sebe vyjadřuje v symbolech celých věků. V pradávné minulosti světa postihla tuto zemi zcela jistě katastrofa. Díky zásahu Prozřetelnosti se některým lidem podařilo uniknout v lodi. Snad v primitivní „dalca“, farmářské lodi, vzdouvající se většinu času přes vlny, plující téměř pod vodou, to byla ona Archa spásy. A ti, kdo byli zachráněni, viděli plující lodě s mrtvou posádkou, unášeny proudy oceánu.“

„… Legenda o Městě Césarů se spojila s legendou o Caleuche. Otec Mascardi Město hledal mezi jezery a horami jihu. Může ho někdo nalézt? Caleuche pluje jako ponorka. Podpluje pod ledem jižního pólu? Leží snad zde ono nesmrtelné Město?“

 

S Hessem a Jungem: Hermetický kruh

Roku 1951 musel Serrano poprvé v životě z pověření „Panagry“ cestovat do Evropy, jako součást delegace novinářů, píšících o Světovém tiskovém kongresu ve Francii.

Pro chilského básníka to byla obohacující cesta, jež mu umožnila shlédnout ony místa Starého světa, kde se odehrála druhá světová válka, místa o kterých do té chvíle věděl a cítil vzrušení pouze z dálky.

A bylo to právě toto dobrodružství, kdy byl inspirován k návštěvě Casa Canuzzi v Montagnole, italském Švýcarsku, kde žil spisovatel Hermann Hesse v době, kdy ho svět teprve nedávno objevil, přestože několik let před tím dostal Nobelovu cenu.[26]

Byl červenec 1951. Setkání bylo překvapující: nejenže si oba autoři byli schopni porozumět, překonávajíc omezení jazyka, ale započali také pevné přátelství, které přetrvalo skrz prostor a čas téměř nadpřirozeným způsobem. Oba autoři udržovali čilou korespondenci až do smrti tohoto velkého německého spisovatele v roce 1965.[27]

Díky svému přátelství, měl Serrano tudíž přístup k neznámým materiálům, týkajících se Hesssových pamětí, biografických náčrtů a jeho práce. Poklad nedozírné hodnoty. Serrano se stal velkým odpůrcem umělé interpretace Hesseho na Západě, jenž zde byl přizpůsoben a upraven k obrazu měnících se hnutí, převládajících převážně v severoamerické společnosti. Například velmi silně oponoval zfilmování knihy „Stepní vlk“. Tato filmová verze se od knihy značně lišila a v kinech nezaznamenala žádné větší ohlasy. Část své práce věnoval nejen popírání podobných interpretací, ale také záchraně zásadního smyslu Hesse jako autora. Jedna z posledních Serranových snah na toto téma byla publikována v „El Mercurio“, v sekci Umění a dopisy, 10. března, 2002:

„Bohužel, velký spisovatel a básník Hermann Hesse byl světem úpadku zfalsifikován a zvulgarizován. Dnes musí být čten znovu těma samýma očima, která byla kdysi jeho mystériem otřesena.

Například Demian byl Hessovými čtenáři vždy chápán jako symbolická práce, ve které se navíc odráží svobodozednářská legenda o Evě a „synech vdovy“ (Demian byl jedním z nich), a Sinclairovi (jméno reprezentující velké dědičné mistry skotských svobodných zednářů), který rovněž interpretuje Jungovský koncept „Já,“ se kterou je „anima“ již ve spojení; Úplný člověk. To je Demianův charakter (Sinclairovo „Já“). Demian je rovněž následovatelem gnostického boha, Abraxase, který v sobě spojuje protiklady.“[28]

Není proto divu, že pro interpretaci Hesse se Serrano uchýlil k Jungovi: Po svých experimentech s německým autorem, chyběl jen krok k uzavření kruhu, kdy koncem roku 1959 zkřížil svou životní cestu se slavným švýcarským psychologem Carlem Gustavem Jungem.[29]

Jak silné muselo setkání těchto dvou mužů být, až se zdálo, že jejich archetypy splynuly v nahodilost Východu, indických zemí, které oba navštívili, a Jung Serranovi nabídl napsat úvod k jeho knize „The Visits of the Queen Sheba“ (Návštěvy královny ze Sáby), jediný úvod k literárnímu dílu, který Jung kdy napsal. O Serranových zkušenostech z Indie ještě pohovoříme. Jung zemřel krátce poté, v roce 1961, ale v chilském básníkovi zanechal nesmazatelnou stopu.

Přátelství s Hessem a Jungem bylo pro Serrana svým způsobem rozhodující, protože sám sebe viděl jako pojítko mezi těmito dvěma velmi vlivnými autory. Proto v roce 1965 napsal jednu ze svých nejkrásnějších a mezinárodně nejrozšířenějších knih: „C. G. Jung and Hermann Hesse: A Record of Two Friendships“ (C. G. Jung a Hermann Hesse: Záznam dvou přátelství)[30], ve které uveřejňuje řadu dialogů, dokumentů, příhod a materiálů, které nikdy nebyly o těchto autorech publikovány.

Toto byla jednoznačně kniha, jež Miguelu Serranovi zajistila jeho mezinárodní uznání.

Miguel Serrano - With Herman Hesse

Miguel Serrano s Hermannem Hessem.

Neexistující květina

Jeho symbolicko-existenciální zkušenost s dvěma autory se rovněž odráží v jeho básnické knize „The Ultimate Flower“ (Neexistující květina) z roku 1969, ilustrovaná Julio Escámezem,[31] a oceňovaná dalšími autory jako Armando Uribem, Hernán del Solarem a Hernán Díaz Arrietou (známý pod literárním pseudonymem Alone).[32] Serranovo pero nádherně vykresluje autorovu vášeň pro krajinu a posvátnou geografii:

„Věřím v Královnu; stále v ni věřím. Věděl jsem, že do Města jednou vstoupím. Proto jsem ve svých snahách nikdy nezakolísal. Když po tvrdohlavých toulkách přes vrcholky a strže na mě tvrdě tlačila skleslost, vize jejích černých očí mi dodávala sílu, nutila mě pokračovat…“

„Očarován Městem, nebo těma očima, jsem téměř bez uvědomění prošel půlku světa. Objevil jsem vody, které dosud nikdo neviděl, vrcholky hor, na kterých kvetly podivné rostliny a ohnivé lilie, pláně čistého sytého světla, sněhy jako stříbrná pěna. Ponořil jsem se do vod jezera Nahuel Huapai,[33] studených jako sama smrt, ve kterých si andělé umývají svá křídla. A po nocích jsem lehával pod ztracenými buky a jehličnany, hledajíc znamení Našeho Pána na nebi, přátelské světlo.“

„Nic, nikdo, dokonce ani svatý František[34] nevěděl, jak blízko ono město bylo; byly časy, kdy jsem si myslel, že jsem ho našel. V Patagonii jsem našel osamělého poutníka. Měl po svém boku bílého psa. Byl velmi daleko, přesto jsem naň zavolal. Byl to Španěl. Zeptal jsem se ho, zdali by se chtěl vyzpovídat. Podivně se na mě zahleděl; jeho oči mi připomínaly Královnu. Pamatuji si jeho slova: ‘Ten, kdo potřebuje vyzpovídat, jsi ty. Ale ne s knězem tvého stavu, ale s jiným, jehož znám. Hledáš něco, co v naší době nelze uzřít. Vyzpovídej se sobě, ale mluv pravdu, řekni, že jsi Ancahuinca[35]…‘“

Neexistující květina je tudíž archetypem nesmrtelnosti. Neexistující, přesto skutečnější než květy všech květin všech zahrad světa. Jak sám autor v rozhovoru pro deník „Ercilla“, 23. prosince 1970, vysvětluje původ tohoto konceptu:

„…má původ v tom, co Jung nazývá Já, a definuje ho jako ideální bod mezi vědomím a nevědomím, něco, co ve skutečnosti neexistuje, ale je víc skutečné, než vše co existuje. Je to sen, mýtus, ideál, legenda. Jsou to duchové, sny o věčné lásce, pro kterou někteří obětují své životy, aby v momentě umírání, pochybovali. A přesto tato pochybnost nemůže překroutit osud. To je Neexistující květina.“

 

Elella: Tragédie věčné lásky

Láska se Serrana tragicky dotkla. Byla to tragédie tak velká, tak bolestivá, že se o ni odvážil mluvit až o mnoho let později, ve svých „Memorias de Él y Yo“ (Paměti Jeho a Mě). Tragédie se přesto stávají antologickými a archetypálními mýty pravé lásky, ne nepodobné lásce Romea a Julie, Tristana a Isoldy, Iásóna a Médeii, Osirise a Isis… „Archetyp Věčné lásky,“ jak Serrano napsal.

Serrano se spřátelil s překrásnou mladou Němkou, Irene Klatt. Přenádhernou ženou se zlatými vlasy a diamantovýma očima, „průhlednými, schopnými prosvítit noční tmu.“ Rádi bychom zde reprodukovali obrázky této nádherné ženy, ale z respektu ke knize, ve které autor tak učinil, se této touze bráníme. Pouze Serrano měl právo zviditelnit ji takovou, jaká byla, s její zlatavou božskou krásou.

Navzdory jejímu mládí a zdraví, dovolující ji být dokonce šampionkou v jízdě na koni, trpěla Irene komplexním dýchacím onemocněním a Miguel ji právě proto poznal v Sanatoriu v San Jose de Maipo. Seznámil se s ní teprve v říjnu 1951, když potřeboval pomoc při překládání některých textů českého spisovatele Gustava Meyrinka,[36] na doporučení svého přítele Nino Corradiniho. Nebo tento důvod snad využil jako záminku, aby mohl vstoupit do jejího domu ve staré čtvrti Avenida Suecia v Providencii.

Irene byla ženou výjimečné inteligence, krom toho také oplývala neuvěřitelnou kulturností a vnímavostí. Malovala a vytesávala sochy, zvláště „práce výjimečně podivné pro svou nadpozemskou krásu,“ jak napsal Serrano. Raději budeme šetřit přídavnými jmény, a necháme mistrovské popisy tohoto anděla na autorovi samotném. To spolu s šarmem a báječnou idylou skončilo autorovou beznadějnou zamilovaností… Či dokonce něčím víc. Vše se ponořilo do příběhu jedné z nejskutečnějších a nejtragičtějších Lásek, jež kdy byla popsána.

Nazýval ji „Princezna Papan,“ poukazujíc na milovanou sestru císař Moctezumi, která v jeho slavném onyxovém zrcadle předpověděla návrat bohů, kteří byli zaměněni za španělské conquistadory. Serrano, jenž byl vdaný a měl děti, se jednoduše v tomto snovém vztahu ztratil. Navíc v něm rozpoznal koncepty „El“ (On) a „Elle“ (Ona), nyní spojených v magickém „Ellela“ (On-Ona), spojení lásky mezi mužem a ženou, mezi milenci.

Autor započal se psaním „Quién llama en los Hielos“, jako pokračování „Ni por mar ni por tierra“. Vždy, když napsal několik stránek, četl je Irene, sedící na terase svého domu. Kniha představovala duchovní plod lásky. Byla ale také odsouzena k tomu, zůstat nedokončenou: zdraví Irene se před očima její trpící rodiny a zoufalstvím Serrana zhoršovalo. Dušení a vykašlávání krvavých hlenů, známky tuberkulózy. Hořké podrobnosti tohoto úžasného příběhu lásky a trýzně, srdceryvné, téměř nesnesitelné, již byly popsány samotným autorem, jak jsme již výše poukázali, a tudíž není na nás, abychom se jich na tomto místě dotýkali. Toto drama nemůže být vysvětleno jinými slovy, než použil ten, kdo toto drama sám prožil.

Irene zemřela v březnu 1952. A byla to katastrofa, zlom v Serranově životě, z kterého se nikdy zcela nevzpamatoval. Překrásná historie lásky byla zpečetěna tragédií. Svou knihu „Quién llama en los Hielos“ nikdy nedokončil, ale v jeho dalším díle bude archetypická láska, myšlenka Ellela, přítomna jako nejsilnější princip jeho esoterického spojení mezi člověkem a božským. Pouze tragédie mohla otevřít cestu k této znalosti a pouze skrze tuto cestu mohl být navrhnut příslib slibu „oživit“ Věčnou lásku (A-Mor, neboli, jak toto slovo znamenající lásku interpretuje básník, bez smrti).

Knihu, kterou celou věnoval této magické nesmrtelné lásce a tantrismu je „Elella: Book of Magic Love“ (Elella: Kniha magické lásky),[37] z roku 1973, kde píše:

„Rytíř objevil tvář na nejtemnějším místě skály jeskyně. Byla to ženská tvář s rozpuštěnými vlasy a v jejím pohledu bylo vše, co cítil, pravěký dotek naplňující ho vzpomínkami. Ztvárnění tváře bylo vyhotoveno zářezy a ostrohy ve vlhké skále. Snad vykreslené ledem ztraceného věku, nebo lidmi mrtvé rasy. V obraze bylo něco, co ho nutilo obdivovat ho. A tak v tomto rohu jeskyně vystavěl svou svatyni.“

„Proud v dálce plynul. V osamění noci slyšel hlasy, jakoby ze vzdálených časů. Slovům nerozuměl, ale byly tam, jakoby vysely ve vlhkém vzduchu.“

Očividný vliv Junga mu dovolil vyvinout svou úžasnou interpretaci magické lásky, jež následovala po tragické smrti Irene. „Nikdy již nebudu někoho milovat tak jako ji. Miloval jsem pouze Irene,“ píše ve svých pamětech.[38]

 

Cesta do Indie

Roku 1953 jmenoval prezident Carlos Ibáñez del Campo Serrana jako obchodního zástupce v Indii, později povýšeného na velvyslance. Serrano se o tento post zasloužil svými tajnými konexemi, jak ještě uvidíme, aniž by však byla opomenuta jeho diplomatická mise, která byla ve všech ohledech úspěšná. Právě díky němu totiž bylo dosaženo první obchodní smlouvy mezi Chile a Indií.

Tato cesta pomohla formovat básníkovu esoterickou vizi, otevírajíc mu dveře jedinečných znalostí, rodiště jeho učení. Nejprve se dozvěděl o posvátné hoře Kailás, duchovním protipólu hory Melimoyu. „Přišel jsem od Melimoyu ke Kailás,“ řekl v projevu, když předával své velvyslanecké pověřovací listiny. Melimoyu je rovněž geograficky leží proti tajemné pouště Gobi v Mongolsku.

Jakmile vstoupil na půdu Nového Dillí, ponořil se do tajemné země bráhmanismu, do symfonií vod Gangy a Brahmaputry. Zde byl přímým svědkem exilu tehdy mladistvého dalajlamy, kterému jako první nabídl pomocnou ruku po jeho bolestivém odchodu z Tibetu, okupovaného rudou Čínou. Otevřel brány velvyslanectví a poskytl mu útočiště v době, kdy nikdo nehodlal malému a zranitelnému lamovi pomoci ze strachu z čínských reakcí. Ty samé národy, které dnes prohlašují dalajlamu za symbol boje za svobodu, tehdy po mnoho let odmítali jakékoli podobné uznání, když se tibetský vůdce musel spoléhat na hubenou podporu svých několika přátel, jako on sám svými omezenými možnostmi činil pro rakouského horolezce Heinricha Harrera, dalšího nacistu, který o svých zážitcích napsal slavný bestsellerSedm let v Tiberu,“[39] popisující částečně podivnou misi, kterou ve jménu své země v Himálaji, svým způsobem tak potvrzujíc esoterickou motivaci, vznášející se nad německým národním socialismem.

Dalajlama na Serranovo gesto podpory nikdy nezapomněl, svého přátelství s ním si cenil a dokonce vyprovokoval incident během své první cesty do Chile o 40 let později, roku 1992, a po obdržení Nobelovy ceny za mír, šel na letišti v Santiagu pozdravit Dona Miguela, a tak obešel oficiální delegaci. Přestože vládní ochranka donutila Serrana ustoupit, kamery světových médií celou tuto nezvyklou scénu zachytily.

Právě v Indii Serrana navštěvovalo mnoho cestovatelů, jako jeho přítel a malíř Julio Escámez, který ilustroval některé z jeho knih, a básník a budoucí laureát Nobelovy ceny Pablo Neruda. Navštívili ho i takové mezinárodní osobnosti jako herečka Jennifer Jonesová[40] a dokonce i guerilla bojovník Ernesto „Che“ Guevara[41] během své mise po Asii, a se kterým Serrano sdílel několik sezení jógy, jak později vzpomínal. Avšak bez pochyby největšími osobnostmi, se kterými se v Indii setkal, byli osobnosti místní, ministerský předseda Džaváharlál Néhrú[42], nesmrtelný Muž růže, a jeho dcera, nezapomenutelná Indira Gándhíová,[43] Serranova velká přítelkyně. Její syn Rádžív,[44] si při jejich setkáních hrál na jeho klíně. Ironicky matka i syn, oba vládci své země, oba zemřeli jako oběti politického atentátu.

Mezitím Jung vstoupil do plnosti svých inovativních myšlenek o psychologii spirituality právě skrze tyto požehnané země. Například když Serrano onemocněl malárií, Jung poznamenal, že jeho nemoc kolidovala s devastujícím zemětřesením ve Valdivii.[45] Proto oba trpěli, kvůli „synchronicitě“ mezi Serranem a jeho domovinou.

Serrano ve své barevné směsi prózy a poezie popsal toto ztělesnění harmonie s krajinou v dalších nádherných pracích: „The Visits of the Queen Sheba“ a „The Mysteries“ (Tajemství), obě z roku 1960 a „The Serpent of the Paradise“ (Had ráje), z roku 1963. „The Mysteries“ je krom toho jednou z nejméně známých Serranových prací, původně vydaná na kvalitním ručně vyrobeném papíře z Nepálu s obrázky od Julia Escámeze. „The Serpent of the Paradise“ je více známá a populárnější. Zaobírá se Serranovými zkušenostmi v Indii, jeho duchovními cestami a zakončuje „Trilogía de la búsqueda en el mundo exterior“ (Trilogie o hledání skrz vnější svět), (do této trilogie patří ještě „Ni por mar ni por tierra“ a „Quién llama en los Hielos“), kterou autor vydal v jednom svazku pod tímto názvem v roce 1974. Píše v ní o místě zrodu hinduismu:

„Vnější oheň nemůže rozpustit protiklady. Je velký rozdíl mezi androgynním Sloním bohem a hermafroditní mládeží Chandi Chowk.[46] První člověka překonal, druhý ho popřel.“

„Několikrát jsem sebe sama našel v procesí postupující nocí bajek, kapajících hvězd, potu a zápachu. A šel jsem s nimi, aniž bych věděl, kdo jsem, kam kráčím, či zda se budu moci jednoho dne vrátit do své země.“

serranodalailama

Miguel Serrano a dalajláma při návštěvě v Chile, 1992

 

Serrano „zachraňuje“ Antarktidu

Krom bohatých dobrodružství, která Serrano v oné fantaskní atmosféře prožil, byl chilský velvyslanec zapojen i do životně důležité obrany práv Chile na antarktické teritorium, vytvořivše tak zároveň skutečně magický trojúhelník mezi třemi požehnanými mystickými póly tří kontinentů, které byly v dávné minulosti sjednoceny: Od And k Himálajím, a od Himálaje k Antarktidě. O co přesně však šlo.

Stalo se totiž to, že vyslanec Indie v OSN, Krišna Menon, podal oficiální návrh na zmezinárodnění Antarktidy. Tato myšlenka se opírala o sympatie těch zemí, které nedržely v Antarktidě žádná práva, a tudíž neuznávala údajné nároky ostatních národů, částečně motivovaných bohatstvím tohoto kontinentu. Vědom si tohoto nebezpečí, pokusil se argentinský velvyslanec v Indii, Vicente Fatone, neúspěšně sjednat schůzku s úřady v Novém Dillí. Ve sjednání schůzky neuspěl ani představitel Severní Ameriky, John Sherman Cooper. Washington D. C. se proto rozhodl poslat svého mimořádného delegáta, velvyslance Cabot Lodge, aby Indii přesvědčil ke stáhnutí tohoto návrhu. Nic z toho nefungovalo.

Vědouce, jaká odpovědnost spočívá na jeho ramenou, chtěl Serrano indickou vládu přesvědčit, aby od tohoto projektu odstoupila. Nejdřív se mu dařilo jako ostatním diplomatům. Ale díky svému přátelství s nezapomenutelnou Indirou, si mohl promluvit s jejím otcem, ministerským předsedou Néhrúem.

Muž růže pozorně naslouchal slovům chilského velvyslance, pro kterého by Menonův návrh představoval zničení mnoha let úspěchů chilských snah o uznání územních práv nad Antarktidou, zemí, ke které Serrano stejně jako jeho milované Chile cítilo intimní a nepopsatelné pouto. Indický vůdce sdělení pochopil. Přikyvujíc, přidal svou signaturu rudé rosety na velvyslancovu klopu, zapečeťujíc tak tuto dohodu, jeho dalším činem bylo stažení návrhu. Toto mimořádné setkání mezi dvěma velmi důležitými muži je podrobně popsáno samotným Serranem v jeho autobiografii „Memorias de Él y Yo“.

Protože byl Menon těmito návrhy posedlý, snažil se tento projekt protlačit ještě jednou. Nicméně Néhrú trval na konečném stažení návrhu. Zástupci Cabot Lodge a Fatone Serranovi oficiálně poděkovali za tento úspěch, protože tak byla Antarktida prakticky uchráněna od hrozícího zmezinárodnění a podřízení chaotickému režimu, který by celý kontinent zatáhl do většího planetárního konfliktu a učinil z něj předmět zájmů těžících z vykořisťování jejích surovin.

Zatímco se pokus udělat Antarktidu zemí nikoho nadobro zastavil, rozšířil president Spojených států, Dwight D. Eisenhower, pozvání na 12 zúčastněných států na Výroční mezinárodní geofyzickou konferenci o budoucnosti Antarktidy. Tudíž 1. prosince 1959 podepsalo dvanáct zúčastněných států Antarktickou smlouvu, která je nutila podřídit svá území mírovým účelům a zabraňovala zřízení zařízení vojenského charakteru. Kontinent zůstává otevřen širšímu mezinárodnímu vědeckému bádání a ponechává územní nároky všech signatářů zmražené na statusu quo po dobu trvání dohody, s uznáním jejich územní domýšlivosti, tudíž blokuje vznik nových územních požadavků jiných národů.

Miguelu Serranovi nebylo dáno žádné zvláštní ocenění za tento úspěch, přestože se jednalo o jeden z mála velkých mezinárodních diplomatických úspěchů, které Chile v mezinárodní diplomacii získala.

serranoneruda

Miguel Serrano s Pablem Nerudou v Indii

Konec diplomatické kariéry a život v Evropě

Po svém odchodu z pozice velvyslance v Indii, zastával Serrano diplomatické posty v Jugoslávii, během čehož se mu podařilo zorganizovat návštěvu maršála Tita v Chile. Jeho poslední práce v diplomacii bylo reprezentování Chile v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni, v Rakousku, a v Organizaci OSN pro průmyslový rozvoj.

Pletichaření a působení jeho oponentů ho nicméně nakonec donutily opustit diplomatickou kariéru. Serrano byl následně taháním za provázky penzionován kancléřem Clodomirem Almeydem z nastupující koaliční vlády Národní jednoty.[47]

Po penzionování za tak nešťastných okolností cestoval Serrano do italského Švýcarska, kde se roku 1972 usadil ve slavném a starobylém sídle Casa Camuzzi v Montagnole, kde mimo jiné žil i Hermann Hesse, jak jsme již zmiňovali. Navzdory Serranovu esoterickému hitlerismu ho mnoho světových autorů spojovalo s tehdejším hnutím New Age, a připodobňovali ho k autorům, jako byl Timothy Leary[48] a Aldous Huxley,[49] ke kterým však Serrano nikdy necítil velkou důvěru ani pochopení. Přesto byli četní hosté na Casa Camuzzi dobře přijímáni, zvlášť ti, kdo si přišli prohlédnout Hesseho bývalou residenci.

V tomto úžasném, tvořivém prostředí sepsal roku 1974 knihu „Nietzsche and the Eternal Return“ (Nietzsche a věčný návrat),[50] kde svým vyzrálým vědomím a znalostmi dosahuje úspěchu pochopení, založeného na nietzscheanismu, bráhmanismu a jungovské symbolice, stejně jako na universální mytologii a pohanské theosofii, jeho hlavních pramenech inspirace.[51]

„Cítím, jak se mi kolem krku utahuje smyčka. Vrátí se snad vzpomínky mého dětství? Ne, je to něco, co přichází z vnějšku, nikoli ze mě, protože ‘tato vznešená lidská bytost’, která kdysi existovala, se stala symbolem, který nikdy nepotemní, který převezme řetěz nadcházejících generací, rozvážně a naléhavě, aby tak nebyl druh zničen stroji a vulgárností, aby tak nebylo mužské semeno vyhlazeno.“

O čtyři roky později, roku 1978, se zrodil první díl jeho velké trilogie, některými milované, jinými nenáviděné, „El cordón dorado, hitlerismo esotérico“ (Zlatý řetěz esoterického hitlerismu). Při této příležitosti mu jeho veškeré filosofické souvislosti definitivně určí směr esoterického hitlerismu, nicméně jeho „rasistické“ názory jsou vzdálené horečce árijského a bílého rasismu, ze kterého ho někteří dodnes obviňují, aniž by znali skutečnou náplň jeho myšlenky.[52]

„A tak my, Jihoameričané, smíšené rasy, náležících k tomuto „podpaží světa“, abychom užili výrazu peruánské autora Antenora Orregeho, jižané, tedy nordici Jihu, Velkého jihu, co bychom měli dělat, jaká je naše role v této Velké hře?“

„…Odpověď leží v ujištění, že rasa, na kterou se celé toto kosmické téma odkazuje, je rasou ducha a legendy. Nic v ní neodkazuje k biologii, k čistě fyzickému, k vědě vnější země. Mýtus a legenda jsou neviditelné, stejně jako archetyp. Nenáleží k žádnému bodu tohoto světa, pouze na malou chvilku a i tehdy pouze proto, aby se vnitřně i vně uvedl do jednoho toho samého Unus Mundus.[53] Pouze během jistých historických epoch se usadí v nějakém centru živého těla na tomto světě, a takto pracujíc, jsou ztělesněni v lidech, aby mohli vyjevit své poselství v Osudu, jako Bílý duch, kterého můj Mistr viděl opouštět Německo, když vyčerpal svou roli v onom Dramatu.“

Léta života v Evropě dovolila Serranovi malé a velké osobní úspěchy. Setkal se osobně s velkým filosofem Juliusem Evolou[54] a s velkým básníkem Ezrou Poundem,[55] zřejmě největším básníkem dvacátého století ve svém stylu, přesto tvrdě trestaném na konci druhé světové války za své sympatie k nacisticko-fašistickému fenoménu. Serrano se následně roku 1973 podílel na vztyčení jediného Poundova památníku na světě v Medinaceli ve Španělsku. O mnoho let později na odhalení tohoto památníku vzpomínal v „El Mercurio“, 2. listopadu 2002, na 30. výročí básníkovi smrti:

„Co jiného by si velký básník mohl přát, než aby jeho básně recitovaly různé věci? Co víc si může přát, než aby na jeho poctu pěl kos? Jaký jiný důkaz je třeba k velikosti člověka, velikosti básníka, než tím, že se, vyjma nebes a přírody, projeví takovýmto způsobem?“

„Kos v Medinaceli stále pěje. A pěje pro Ezru Pounda.“[56]

Pouze o mnoho let později, v časech relativně svobodných od démonizujících předsudků politikaření, začalo být Poundovo dílo odhalováno a zachraňováno z propasti zapomnění, které bylo původně určeno. Serrano byl snad možná první, kdo se o něco takového pokoušel.[57]

Serrano4

Návrat do Santiaga del Nuevo Extremo

Nevšímaje si vážných politických zemětřesení, které jeho domovinou zmítaly, vrátil se Serrano v roce 1980 do Chile. Vrátil se do rozdělené země, ve které se cítil jako cizinec. Všichni jeho přátelé byli pryč, stejně jako místa jeho mladých let. Zmizely světla, stíny, barvy. Přesto stále miloval Santiago, řeku Mapucho, Pahorek Svaté Lucie, bulvár Alameda. Nemohl se od nich odloučit.

Následujíc cestu Nietzscheho a hinduismu, publikoval ten samý rok knihu „Nietzsche y la danza de Siva“ (Nietzsche a tanec Šivy). Touto knihou je zcela zřejmé, že se Serrano přiklonil k psaní ideologické literatury. Toto rozhodnutí mu mnoho jeho nejbližších přátel vždy vytýkalo, protože nedokázali pochopit, proč pro tento druh psaní obětoval svou poezii.

V těchto letech se vyhýbal potížím. Přestěhoval se do překrásného sousedství Svaté Lucie do domu Edificio Barco v Merced, navržené architektem Sergiem Larrainem s jeho charakteristickou formou Bauhaus. Dnes se tato čtvrť jmenuje Barrio Beaux Arts. V jeho apartmánu v šestém patře jsou zdi hlavní místnosti zelené. Zde přichází k životu museum jeho života, vzpomínek, dobrodružství, záviděníhodných zkušeností zbytku světa. Přišlo sem za ním mnoho návštěvníků. Později trávil mnoho času i ve svém sídle ve Valparaíso, na třídě Avenida Alemania, kde sdílel mnoho vzpomínek se svým ovčákem.

A přesto neztrácel kontakt se Starým světem. Například roku 1984 cestoval do Madridu, kde se setkal s belgickým hrdinou druhé světové války, Léonem Degrellem,[58] s kterým navázal přátelství pevnější a trvalejší než může být v životě možné. Stejně jako Degrelle, i Serrano vykonal pouť do města Santiago de Compostela, jednoho z nejmocnějších symbolů hyperborejské emigrace, o které Serrano četl v mapách světa před dávnou potopou, kde žijí jeho trobadorské pověsti. Vždy zdůrazňoval význam spojující jeho město Santiagem del Nuevo Extremo se Santiagem de Comostela v mateřské zemi, přesvědčený o symbolickém provázání, jež je spojuje daleko za pouhý heraldismus.

Ve svém milovaném Santiagu býval často každý den vidět na procházkách ulicemi celého sousedství, jeho sousedství, pozorujíc proměnu města svýma očima barvy a zářivosti smaragdu. Lidé ho poznávají a zdraví. Nikdy neodmítá podat si ruku se sousedem nebo prodavačem, nebo řidičem nebo číšníky obsluhujícími v barech a restauracích v těchto uličkách. Lidé, kteří zde žijí a pracují, ho často vídají obcházet kopec s jeho elegantními kalhotami a vycházkovou holí. Dobrácký, sympatický muž, tolik odlišný od monstra, jakým se ho snaží mnoho z jeho nepřátel vykreslit. Nikdy mu neschází čistý, jasný úsměv.

I přesto uvidíme, že jeho krátké poznámky a vzpomínky na původní hodnoty Santiaga musí být vzaty do spojitosti s činorodou aktivitou, do které se ponořil po první dekádě svého návratu do města, ještě před tím, než teritoriální hrozby uvrhly celou zemi do delikátní diplomatické situace. Serrano se aktivně podílel na organizování schůzí a přednášek, psal hromadu dopisů do tisku, kde svým specifickým stylem vášnivě bránil Chile ve sporu s Argentinou[59] ze své nacionální a esoterické perspektivy. Byl ve věku, kdy mnoho jiných mužů raději žije svůj život v klidu a pokoji, nicméně on pozvedl pěst, aby neúnavně bojoval za svou zemi, a to i navzdory těžkému břemenu, jak teprve uvidíme.

Ideologické spisy

Po vydání „El cordón dorado“, neměl Serrano důvod mírnit nebo skrývat své vášnivé sympatie k Třetí říši a pro odkaz, který tento mezinárodní fenomén měl v jeho zemi. Proto začal vydávat knihy, které mnozí označují jako „zuřivější“, čímž se mu zákonitě dostalo označení antisemita a rasista.

V roce 1981 publikoval „Los protocolos de los sabios de Sión y su aplicación en Chile“ (Protokoly sionistických mudrců a jejich aplikace v Chile), čímž navazuje na jeden z nejznámějších pilířů mezinárodního antijudaismu, přestože tvrdí, že v jeho myšlenkách není „žádné anti“. Následující rok vydává druhou knihu ze své trilogie o esoterickém hitlerismu, nazvanou otevřeně „Adolf Hitler: The Ultimate Avatar“ (Adolf Hitler: Poslední avatár). V ní zastává revisionistický pohled na historii německého nacismu a vztahu Chile s tímto mezinárodním fenoménem, přičemž ze svého esoterického pohledu jasně píše, že Führer má roli desátého avatára, neboli poslední inkarnaci boha Višnua, který pro něj není nikým jiným než bohem Wotanem, či Odinem. [60] Klade velký důraz na esoterické kořeny árijské Indie.[61]

Serranův luciferiánský světonázor má pesimistickou orientaci: lidstvo se dnes nachází v kalijuze, v nejtemnějším z věků, podle hinduismu ve věků bohyně Kálí. Serrano vidí mezi národy latinské Ameriky, celá desetiletí ničenými a zneužívanými silami globalistů a neřestmi vlastních společností, zárodek sebedestrukce. V „El Ciclo Racial Chileno“ (Chilský rasový cyklus), vydaného roku 1982, cítí, že chilská rasa, ta samá rasa, kterou kdysi vychvaloval Nicolás Palacios,[62] již vstoupila do neodvratného cyklu sebedestrukce. Přestože Serrano částečně hájí myšlenku chilského mestice, kterou navrhoval Palacios (Serrano dokonce pomáhal znovu vydat Palaciosovu knihu „Raza Chilena“ (Chilská rasa)), jeho prognózy nejsou příliš povzbudivé. Později, v roce 1986, rozvedl svůj kritický názor na jihoamerický region ve své práci „Nacionalsocialismo, única solución para los Pueblos de América del Sur“ (Národní socialismus, jediné řešení pro národy Jižní Ameriky). Tyto knihy v nejčistším smyslu vyjadřují Serranův názor na problém rasy, etnicity a lidské kultury, založených na studiích lidí jako byl Jacques de Mahieu[63]:

„Není na nás, abychom zde blíže popsali a okomentovali okolnosti vyšetřování a objevy zabývající se světem pravěké Ameriky, obývané rasou bílých obrů, polobohů, jejichž legenda stále přežívá v tradicích a dokumentech, před tím než do Ameriky dorazil Kolumbus a jesuité. Původní obyvatelé, barevné obyvatelstvo tohoto kontinentu, je nazývalo „Bílými bohy,“ přenesenými Weisegoten, neboli Vizigóty.“

Serrano neopouští své esotericko-křesťanské kořeny, ani svou vášeň pro mýty. Ten samý rok publikuje „The Resurrection of the Hero“ (Vzkříšení hrdiny), jednu ze svých nejvíce filosofických prací. V ní píše:

„Alchymie umožňuje Hrdinovi, zde uvězněnému Bohu, uniknout ze svého vězení, přičemž sebou do Jiného vesmíru bere některé své soukmenovce (jako Světlonošové Cautes a Cautopates[64]) a dokonce i několik bytostí, kterým je tento svět koncentračního tábora vlastní, bere sebou ty, kteří se vykoupili skrze obětování míšením, neboli ‘rasovým hříchem’, akceptujíc to jako jistý druh strategie. (To je ‘sestup Krista do Hádu’[65]) A odměnou bude zachování pozemského ‘Já’, nesmrtelnost zde získaného vědomí, možnost dát Tvář nerozlišitelné Monádě, Tvář a pozemskou vzhled člověka, který se stane Hvězdou, do které se Hrdina promění. A tak se stane víc než Bohem. Bohem, který sem vstupuje a rozděluje se na mnoho rovných částí. Protože pouze jeden z oněch mnohých se stane nesmrtelným. Nesmrtelným ‘já’.“

Následující rok pokračuje v práci novou knihou „Contra la usura“ (Proti lichvě), kde se vrací k hájení svého přesvědčení a zvláště volá za zrušení spekulativního kapitálu. Jeho obhajoba se primárně týká práce německého ekonoma Gottfrieda Federa,[66] kterou v knize také otiskuje, snad s největším důrazem na sociální otázku, kterou kdy Serrano publikoval:

„Přestože se velký lichvářský kapitál úmyslně snaží, jakožto zosobnění principu úroku, za pomoci každého myslitelného zákona založeného na římském právu skrýt svůj pravý chtíč po absolutní moci, či spíše právo chránit peníze jakožto služba plutokracii, která se zakořenila v myslích lidí. Musí proto nastat zničení úrokového otroctví peněz, jako jediné možné řešení obrovského ekonomického zotročení všech národů Mezinárodním zlatem, coby jediný prostředek k vyléčení se z jedu mamonismu, který infikoval a degradoval myšlení dneška.“

Kritický diskurs se opakuje v jeho kontroversní knize „El Plan Andinia“ (Andský plán), také z roku 1987, kde píše o existenci spiknutí o zřízení nové republiky na území současné Patagonie.

Dostáváme se k době, kdy je jeho práce zvláště oddána šíření ideologické propagandy. V roce 1989 publikoval Serrano „Leuchterovu zprávu“, kde se objevují kontroversní výsledky vyšetřování údajných plynových komor v Osvětimi, které provedl inženýr Fred Leuchter jako součást obhajoby při Zündelově revisionistickém procesu. Musíme ale připomenout, že Serrano dávno před tím nevěřil v údajný holokaust, čímž si vysloužil opovržení dalšího množství lidí. Ve svých pamětech dokonce napsal, že kdyby někdy viděl nějakého židovského přítele vstupovat do plynové komory, „vstoupil bych do ní s ním.“

V této atmosféře uzavřel v roce 1991 svou trilogii o esoterickém hitlerismu knihou „Manu: For the Man to Come“ (Manu: Pro člověka, který přijde):

„Příběh Historie je archetypický. Celý příběh byl již prožit a protrpěn v jiném otočení Kola ‘někým’, kdo také cítil v sobě ‘Já’ tak jako se Já cítím dnes; na rozdílnosti formy, pokud nějaká byla, ve skutečnosti nezáleží, protože jsem si skrz sebe vědom Věčného motivu. A Archetyp, neviditelný a jednotný, přesto se ponořující do několika, činí z inkarnovaného já v čase dalšího otočení Kola ‘Já’, Sama sebou, Selbst, ve Věčnosti Archetypu, se stává vědomím, získaným, dotknutým. A tudíž vzkříšeným uvnitř Věčného návratu po jistý přesný čas, také s archetypickými čísly, jež jsem obdržel, a které odpovídají mé ladičce. Uvnitř nich zvítězím, nebo zmizím. Uvnitř nich hraji Vzkříšení a Nesmrtelnost. Tyto přesně daná vzkříšení mými Čísly jsou mým Rodem, mým Dědictvím, které je teď na vrcholu ve smyslu nietzscheanského Zjevení na Skále Zarathruštrově. A pokud ve ‘chvilce’, v mrknutí Krona, nedosahujíc na něco, o čem jsem nikdy nesnil, pak je možné, ale ne jisté, že bude Archetyp ještě jednou vzkříšen v tom samém Já, ‘převezme to’ v nesmírnosti další kalpy, další manvantaře nebo další juze. Ale slabší.“

 

Polemické odsouzení

Přestože se Serrano nikdy neidentifikoval s vojenským režimem, nástup koaliční demokracie [democracia concertaciónista][67] v něm vyvolal hluboké podezření, zvláště když se dozvěděl o snahách mocných mezinárodních magnátů a soukromých monopolů nahromadit v jižním Chile obrovské plochy země, což podle něj dokazovalo, že jeho varování o konspiračních plánech pro Patagonii byly naprosto skutečné. Proto v roce 1991 publikoval „El nuevo orden transnacional y la Patagonia“ (Nový světový řád a Patagonie), kde znovu otiskl svůj projev, který pronesl před Památníkem mučedníků, zastřelených v Dělnické pojišťovně, na Obecním hřbitově, 5. září téhož roku. Následující rok vydal knihu „Defendamos nuestra Patagonia“ (Braňme naši Patagonii), psanou ve stejném stylu.

V roce 1992 se slavilo výročí pěti set let od „objevení“ Ameriky Kryštofem Kolumbem, což vedlo k vášnivé atmosféře historického revisionismu, který tehdy popadl mnoho hispánsko-amerických intelektuálů, zvláště ohledně lidských a kulturních ztrát, kterými kontinent zaplatil při následující Conquistě. Tentýž rok Serrano publikoval „No celebraremos la muerte de los dioses blancos“ (Neoslavujeme smrt bílých bohů), kde hájil teorii, že dávno před všemi ostatními kulturami Ameriku osídlili severští osadníci, jejichž poslední pozůstatky byly nakonec zničeny příjezdem evropských conquistadorů. Je zajímavé, že tato teorie založená na nálezech de Mahieua byla v nedávných letech podložena několika archeologickými objevy.

V autorových pracích se objevují i zmínky o paralelních světech: v roce 1993 publikoval „Los ovnis de Hitler contra el nuevo orden mundial“ (Hitlerovo UFO proti Novému světovému řádu), ve které polemizuje o tom, že létající talíře byly dědictvím německé Třetí říše. Tato teorie není originální, a byť se to může zdát divné, zastává ji i mnoho dalších autorů. Následující rok se Serrano vrací k ideologickým spisům a vydává první kompletní španělský překlad knihy „Mein Kampf“. V roce 1994 u příležitosti smrti svého přítele Léona Degrella, vydal Serrano jako poctu vůdci belgických rexistů knihu „Nuestro honor se llama lealtad“ (Naší ctí je věrnost).

Tehdy to byl pro Chile náročný rok: nešťastná dohoda mezi prezidentem Aylwinem a argentinským prezidentem Menem zcela přenechala urovnání územního sporu o Laguna del Desierto mezinárodnímu tribunálu vytvořeného v zájmu Argentiny. Rozsudek z roku 1994 byl zaujat proti Chile a zcela v rozporu s hranicemi, které dříve byly v této oblasti vytyčeny. Proto Serrano spolu se svými přáteli a soukmenovci Juan Deigo Davilem, Dr. Jorge Vargasem a akademikem Erwinem Robertsonem učinili kontroversní veřejné prohlášení v hotelu Tupahue, protestujíc proti výsledku a obviňujíc chilského ministra zahraničí a La Moneda.[68] Tento protest vynesl Dona Miguela do středu pozornosti.

Serrano díky těmto okolnostem věřil, že se jeho podezření o konspiraci kolem Patagonie opět potvrdilo, což zopakoval ve svých knihách „Conspiración mundialista y traición a Chile“ (Globalistické spiknutí a zrada Chile) a „Conspiración mundialista II. Laguna del desierto y nafta“ (Globalistické spiknutí II: Laguna del desierto a nafta), založené zvláště na ztrátě Laguna del Desierto. Jeho nespočet dopisů poslaných v té době médiím byl shromážděn v roce 1995 ve sborníku „Epistolario para impedir el fin de Chile“ (Korespondence mající zabránit konci Chile). V roce 2001 se znovu k tomuto tématu vrátil v knihách „Se acabó Chile“ (Konec Chile) a „La entrega de la Patagonia mágica“ (Odevzdání magické Patagonie) z roku 2003, ve kterých dramatickým, téměř zoufalým hlasem varuje:

„Apokalyptická vize je taková, že dokonce i když vezmeme v potaz sebevražednou mentalitu Chilanů, zjistíme, je nemožné přemýšlet o celé věci tak jednoduše, abychom ji přičítali pouze hlouposti, ignoraci, zbabělství nebo ústupkům. Zvláště, když jsme cítili hluboké rozhořčení, trpkost a zlobu spolu s prostým chilským lidem, který akceptoval vzdání se území, jež mu náleží.“

Formát brožur se Serranovými kontroversními odsouzeními se opakují v několika jeho dalších dílech, jako je „Imitación de la verdad“ (Imitace pravdy) z roku 1996, ve které kritizuje neskutečnost internetu, virtuální prostředí a přerušení osobních vztahů v digitálním světě. Zmatený politickými manipulacemi, ze kterých vzešla Valechova zpráva,[69] vydal roku 2005 „Hipocresía: la tortura en Chile“ (Pokrytectví: Mučení v Chile).

Miguel Serrano v literární kavárně, 2004

Miguel Serrano v literární kavárně, 2004

 

Proces introspekce: Paměti

V době, kdy se Serrano stáhl z veřejného dění a v době zralosti vlastního života, se rozhodl začít psát své paměti, původně plánované jako trilogie, ale nakonec je rozdělil do čtyř svazků. Pro mnoho lidí jsou nejlepšími pamětmi národního autora, které kdy v Chile vyšly.

První kniha se objevila roku 1996, a nesla název „Memorias de Él y Yo. Tomo I. Aparición del Yo. Alejamiento de Él“ (Paměti Jeho a Mě, svazek I. Objevení Mě. Vzdálení Jeho). Píše zde o svém dětství a mládí s množstvím dokumentačního materiálu, o letech strávených v chlapecké škole Barros Arana a o svém vstupu do prestižní Generace ´38. Název knihy odkazuje na esoterický koncept všudypřítomnosti: Já má dva stavy, jeden nižší, pozemský, a druhý vyšší, odrážející ducha. Tato kniha byla celá v černém, symbolizující černou fázi, NigredoOpus magnum.

Další část, „Memorias de Él y Yo. Tomo II. Adolf Hitler y la Gran Guerra“ (Paměti Jeho a Mě, svazek II. Adolf Hitler a Velká válka) z roku 1997, v jejíž hlavní části se Serrano zabývá svou konverzí k národnímu socialismu, svou literární generací, cestou na Antarktidu a svou tragickou láskou s Irene. Píše o Masakru v Dělnické pojišťovně a nástupu Lidové fronty. Téměř jako by znovu vyprávěl historii Chile během a po druhé světové válce. Píše o své cestě do Evropy a o svém přátelství s Hermannem Hessem v živém, detailním obraze. Je to silná, dramatická a nostalgická kniha, snad s jedním z nejinovativnějších obsahů ze všech autobiografií, které byly kdy napsány, protože také odhaluje jeho až doposud neznámou životní historii a prostředí. Drama Irene, jeho milované „princezny Papan“, se zde také vyjevuje. Kniha je v bílé barvě, AlbedoOpus magnum.

Další část bude vydána v rudé, Rubedo, poslední krok v Opus přeměně v alchymii. Je to kniha obsahující nejvíc příhod, možná proto, že obsahuje nejvíc z oceňovaných Serranových cest: „Memorias de Él y Yo. Tomo III. Misión en los Transhimalaya“ (Paměti Jeho a Mě, svazek III. Mise v Transhimálaji). Vydaná roku 1998, objevují se v ní jména jako Jung, Indira, Néhrú, dalajláma, zářící spolu s vrcholy hory Kailás a vodami posvátných řek. S téměř chlapeckým nadšením odhaluje své pokusy nalézt ztracený esoterický řád, který kdysi podporoval Adolfa Hitlera z tajných skrýší v tibetských horách. Skutečná motivace jeho cesty do těchto posvátných zemí.

A nakonec roku 1999 spatřilo světlo světa „Memorias de Él y Yo. Tomo IV. El Regreso“ (Paměti Jeho a Mě, svazek IV. Návrat), líčící jeho osobní zkušenosti s presidentem Allende, vojenskou juntou, diplomatickou misí v Jugoslávii, jeho cestu do Rakouska, taktéž motivovanou hitlerismem, a jeho život v Montagnole. Serrano vypráví podrobnosti o svém návratu do své rodné země, frustrující projekty na kolonizaci Melimoyu a odsuzuje okrádání Patagonie rukama mocných mezinárodních obchodníků. Barva této poslední knihy je zlatá, symbolizující konečnou proměnu ve zlato, alchemic aureum.

 

Poslední knihy

Zatímco jeho paměti skončily po čtyřech svazcích, stále zbývala jistá introspekce v jeho knize z roku 2003, „Son of the Widower“ (Syn vdovce), kde učinil syntézu celého esoterického myšlení, shrnutého jako pohanské esoterní křesťanství, proti oficiálnímu římskému křesťanství, které podle něj bylo falešné. Také v této knize odhalil esoterické kořeny SS a islámu.

Jeho poslední kniha vyšla roku 2005, po publikaci „Hipocresía: la tortura en Chile“. Nesla název „Maya: Reality is an Illusion“ (Májá: realita je ilusí). V ní se zastává teorie, podle níž měli vědci Třetí říše mít schopnost produkovat přesné „dvojníky“, a že tito dvojníci byli vyrobeni pro vůdce režimu. Například si vzpomíná na jednu noc v Rakousku, s jednou zajímavou osobou:

„Je noc. Město je ponořeno do temnoty. Šli jsme, dokud se neobjevilo bledé světlo špatně osvětleného kiosku s velkými dveřmi vyzdobenými logem Coca-Coly. Cítil jsem, že jsme se ztratili, že tohle přece nemůže být náš cíl. Uvnitř kiosku skládal muž v košili noviny. Mund nás představil: Byl to inženýr tajných zbraní a toto je jediná práce, kterou mohl vykonávat, aby neprozradil svou identitu. Přijal mě v přátelském duchu, jako by již věděl, že přijdu. Na mou otázku, v co věřil o Bormannovi, odpověděl nanejvýš nečekaně a podivně, a to další otázkou: ‘Víte, kdo byl Hitler?’

Překvapeně jsem odpověděl: ‘Samozřejmě, že to vím! Jak bych to nemohl nevědět?’

‘Ne,’ řekl mi, ‘nemůžete to vědět, protože to neví nikdo, nikdo ho neznal… Věděl jste, že v bunkru pod kancléřstvím v Berlíně našli čtrnáct mrtvol Hitlera, všechny zcela totožné? Kdo tedy odjel do Antarktidy? To samé s Martinem Bormannem a Rudolfem Hessem. Kdo byl skutečný Bormann, ten v Chile nebo ten v Moskvě?’“

Zatímco psal tyto knihy, nepřestával zasílat dopisy médiím, zabývající se zvláště jeho názory na uchování odkazu Santiaga. Například navrhoval ochranu promenády kolem pahorku Svaté Lucie,[70] nebo varoval před znesvěcením řeky Mapocho[71] agresivními novými silničními projekty, které nerespektovaly posvátnou geografii města, které miloval, a které až do soumraku svých sil bránil. „Santiago de la Nueva Extremadura, ve světě zcela jedinečné, se dvěma očarovanými pahorky: San Cristóbalem (Tupahue, Sídliště bohů) a Svatou Lucií (Huelén, neboli Bolest),“ napsal v jednom svém dopisu pro národní noviny.[72]

Nikdy své sousedství neopustil: Prodal svůj překrásný dům ve Valparaíso; v Santiagu se přestěhoval o pár bloků do čtvrti Máximo Humbser. Sebou si vzal pouze několik maleb, přesto vždy sídlil na svazích pahorku Svaté Lucie, jeho drahé a milované Huelén.

Jedno z posledních veřejných vystoupeních při vzdávání úcty Nicolásovi Palaciosovi, 2006

Jedno z posledních veřejných vystoupeních při vzdávání úcty Nicolásovi Palaciosovi, 2006

Odmítnutí a trest. Uribův názor

Je zcela zřejmé, že Serranovo přihlášení se k národnímu socialismu pro něj mělo v politických a kulturních kruzích neblahé následky. Pokud odhlédneme od ztráty veřejného uznání, byl rovněž několikrát vystaven cílené persekuci, například když byl jeho byt na začátku devadesátých let vypleněn a zničen, a byly mu zcizeny důležité dokumenty jeho nepublikovaných prací. Také mu nikdy nebylo odpuštěno setkání na hřbitově v El Arrayán při příležitosti Hitlerových stých narozenin v roce 1989.[73] Obrázky z tohoto setkání jsou stále široce dostupné. Přičemž ti, kdo každoročně oslavují krvavou a brutální ruskou revoluci dostávají ceny a jsou veřejně uznávanými osobnostmi, Serrano je odmítán kvůli „politicky korektním“ důvodům.

Protože byl Serrano ignorován a považován téměř za nutné zlo v knihkupectvích, lze pochopit, proč nikdy neobdržel Národní cenu za literaturu, kterou by si jinak vysloužil dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát víc za délku, hloubku a důležitost své práce, v porovnání s ostatními autory, kteří vedli mnohem nenáročnější život a jednoduše obdrželi cenu díky politickým vlivům a známostem na správných místech. Pouze několik málo statečných vzdorovalo cynismu médií a veřejně uznalo jeho práci v mnoha dopisech nebo článcích, jako básník Cristián Warnken, který Serrana pozval do svého velmi známého televizního pořadu, „La Belleza de Pensar“ (Krása myšlení).[74]

Básník a bývalý velvyslanec Allendeho vlády a zasloužilý držitel Národní ceny za literaturu roku 2004, Armando Uribe, se rovněž rozhodl prolomit vládní pokrytectví a vyzval systém. Napsal Miguelu Serranovi překrásný dopis, který přečetl v den jeho 88. narozenin (2005) v mýtickém obřadu, kterého se účastnila přední chilská literární elita:

Básník Miguel Serrano Fernandez

Miguel Serrano je básníkem prózy. Nepleťte si ho s autory ‘poetické prózy’, výbuchy lyričnosti uprostřed prózy, užívaje konvenčnější a otřepaná klišé: květiny, lásku, hvězdy a další vágní výpary, které zdá se povznášejí duch do světa odlišného od každodennosti.

Serranova poezie vychází ze zápletky jeho příběhů a překvapivé přirozenosti jeho neobvyklých postav.

Při čtení knihy tohoto básníka prózy, jeho uvažování z jiného světa s perfektní racionální syntaxí, vyjadřující to, co by jinak bylo nevyslovitelné pro každého jiného autora, přesvědčujíc tak čtenáře, že se stává obyvatelem jedinečného světa Miguela Serrana, přirozeného pro tuto planetu. Je skutečně nejvěrohodnějším básníkem.

V celistvosti své práce, vytvořil téměř ex nihilo (ale s pevnými vazbami k historii a geografii, uznávaje své předchůdce, budující svou vlastní implicitní genealogii), své mytologické chilské universum.

Povznáší magické Chile na universální. Věřím, že je jediným básníkem mezi námi, který měl tuto ohromnou touhu (učinit její domov v naší zemi, která v šestnáctém století přijala název Chile) a dokázal ji i ve velkém měřítku uskutečnit.

Musíme mít na paměti celé Serranovo dílo, kosmos, jenž nám daroval ve svých čtyřsvazkových Memorias, místo vysoce literární, emotivní a intelektuální. Jeho zkušenosti jsou fakty. Stejně jako jeho představy, taková je síla jeho slov a frází, jeho prózy a poezie jeho prózy.

Dnes oslavujeme významnou událost, slavnost lidské spravedlnosti a, což je nutné zopakovat, poezie.

Armando Uribe Arce, 10. září, 2005.“

Ale navzdory Uribeho hlasu je Serranovi jakékoli ocenění stále upíráno, završující tak téměř 30 let (ne-li víc) vytáček a strachu.

miguel-serrano

Kdo byl skutečný Miguel Serrano?

Don Miguel Serrano Fernández zemřel v sobotu ráno, 28. února, 2009, na mozkovou mrtvici. Jeho ostatky Byly pochovány na Ústředním hřbitově v Santiagu; ve stejném městě, ve kterém se narodil, které opustil a vrátil se do něj, ve kterém zemřel.

Mnoho neurotiků a hysteriků si ho vždy raději pamatuje jako vzteklého nacistu, antisemitu a rasistu. Někteří se sympatiemi, někteří s opovržením. Fanatici nakonec nikdy nebudou číst největšího národního spisovatele, který snad byl odsouzen jejich dogmaty, jejich názory, jejich bojem, ale také s následným snadno pochopitelným, svým hlubokým přesvědčením a radikálním smyslem pro čestnost myšlení. „Velká ctnost – jeho čest – byla také jeho největší vadou,“ napsal Warnken ve svém překrásném projevu úcty Serranovi, publikovaném v „El Mercurio“ 3. března.

Samozřejmě větší části Serranovy práce hrozí, že bude studována pouze povrchně, navíc s permanentní klatbou, která rovněž visí nad Poundem a Evolou, jeho přáteli, jeho soukmenovci. Snaha Serrana démonizovat bude hlavně zdůrazňovat vykreslení jeho osobnosti coby nějakého monstra, jak se někteří již snažili skrýt význam jeho „zatracené“ literatury. To však není nic nového: Aby se upřelo ocenění Maríi Luise Bombal[75] bylo nutné, aby se zdůraznily její problémy s pitím. Aby se upřelo uznání Lafourcadovi, byl obviněn z „nedostatku vážnosti.“ Huidobro byl příliš mladý a údajně měl mít dohodu s Ďáblem; Teillier[76] byl také vinný z hříchu flašky. A Serrano, ten to měl jednoduché: byl nacista, což úplně stačí, protože Národní cena za literaturu se stala odrazem dobrého politického chování, velebící kliku malého literárního přínosu, nebo, kontroverzně, přimhouří oko nad životem držitelů. Proto se každý autor dělající potíže stane obětním beránkem, jako Serrano.

Pro některé je bláznivým starcem, který uvízl ve starobylých fantasiích; přesto tento „šílenec“, aniž by musel zvýšit hlas, dokázal v okolních restauracích získat pozornost každého hosta, uchváceného množstvím znalostí, kultivovaností, rozsáhlostí jeho jazyka, logikou jeho argumentů. Jiní nikdy nepřestanou zmiňovat jeho prohlášení ohledně rasy, proti Židům, černochům nebo Indům… A ti samí lidé se nikdy nedozvědí, co se dělo v jeho domě, když srdečně přijímal mladé muže židovského původu, kteří ho navštěvovali, hledaje informace nebo radu; nebo když ospravedlňoval rasu Mapučů, považujíc ji za baštu našeho chilanství, aktivní součást našeho národního míšení. Nezmiňujíc ani uznání, které vyjadřoval na kvality autorů židovského původu, jako byli Paul Rée,[77] Gustav Meyrink[78] nebo Stefan Zweig,[79] ani přátelství, které až do jeho smrti udržoval s Volodiou Teitelboimem, osvobozujíc ho od absolutistického dramatu, citováním různých veršů jednoho z nejpolemičtějších textů, které kdy napsal.

Co se mě týče, nikdy nezapomenu, když se procházel v Lastarii nebo Victoria Subercaseaux se svou kšiltovkou, zatímco ho kolemjdoucí psy obskakovali, jako by byl jejich pán. Jedinou oficiální cenu, kterou Serrano kdy obdržel za svou práci, bylo malé uznání od Společnosti na ochranu zvířat. Tuto cenu obdržel poté, co v Argentině uveřejnil nádherný text o své himálajské fence Dolmě, když zemřela.[80] Této malé ceny, jakožto svědectví své lásky ke zvířatům, si velmi cenil.

Vybavuji si, že rád pil sklenku zažívacího nápoje, „Araucano.“ Vždy zval hosty, aby trochu ochutnali, v jeho zeleném pokoji plném symbolů, vlajek, obrazů a nádherného meče Excaliburu, pověšeného na zdi. Osmdesátník, který se nikdy necítil špatně se svými mladými přáteli a obdivovateli, ať už v „Gatopardo,“ nebo v literární kavárně „Mosqueto“ s Christianem Warnkenem, kde ho zvědavci mohli najít téměř každý den. Sám jsem měl tu čest se s ním osobně setkat. Snad náhodou, symbolicky, paradoxně, či cokoli naše setkání zařídilo. Dobře známé byli i jeho niktofilní[81] tendence v oblíbené restauraci „Lili Marleen“ v Providencii, kde se debaty leckdy protáhly až do rána. Někteří ze strávníků nám příležitostně nabízeli, že nás svezou zpět do centra, kde většina z nás žila. Jednou takhle se Miguel Serrano velmi rozveselil a rozesmál, když viděl překvapené tváře lidí na ulici, kteří ho poznávali natlačeného v akrobatické pozici mezi ostatními pasažéry.

Je zcela zřejmé, že si Serrano vydobyl čestné místo mezi národními umělci, nebo snad i víc, zatímco se mnoho trpaslíků snažilo zapřít mu pohřeb, když bylo jeho tělo ještě stále teplé; je ale jasné, že všechna čestná místa mu byla za života upřena. Snad musí uběhnout mnoho času, podobně jako u Pounda, aby genius literatury nemusel krmit vkus nás, pouhých čtenářů… pouhých čtenářů.


[1] Původní název hlavního města Chile, dnes Santiago de Chile. Původně se město jmenovalo Santiago Nového extrému, respektive Nové Estremadury, odkazujíc na oblasti v dnešním Portugalsku a Španělsku, jež své pojmenování dostaly tím, že se jednalo o nejzazší, tedy krajní ba přímo „extrémní“ hranici křesťanství v době Reconquisty

[2] Tento rozhovor z roku 2004 je ve španělském originále dostupný na stránkách Nuestro.cl.

[3] Pablo Neruda (1904 — 1973) byl chilský komunistický básník a držitel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1971. Svůj literární pseudonym odvodil od českého básníka Jana Nerudy. Napsal několik ód na Stalina i Lenina, např. při příležitosti Stalinovy smrti v roce 1953: „Musíme se učit od Stalina, z jeho upřímné síly, z jeho pevné jasnosti, … Stalin je polednem, dospělostí člověka a národa. Stalinisté, nosme tento titul s hrdostí.“

[4] Volodia Teitelboim Volosky (1916 — 2008) byl chilský, židovský komunistický politik a spisovatel. V roce 2002 obdržel prestižní Národní cenu za literaturu.

[5] O Serranově pohřbu a jeho účastnících se zmiňuje množství chilských webů, např. latercera.com nebo La Cuarta. Na serverech Youtube lze najít i několik videí z tohoto pohřbu.

[6] Ve své knize Adolf Hitler: Ultimate Avatar Serrano uvádí, že jeho matka zemřela, když mu bylo pět, jeho otec o tři roky později.

[7] Autor o tomto spisovateli, který prostupuje celým Serranovým dílem, jako bájný Iásón, napsal článek „Héctor Barreto y las memorias de un pasajero del sueño“, kde se mimo jiné podrobně rozepisuje i o jeho smrti.

[8] Autor o tomto spisovateli pojednává v článku „Jaime Rayo: Un efímero relámpago de la poesía sombría“.

[9] Surrealistické kulturní skupiny, které politicky podporovaly Lidovou frontu, sestávající se z komunistů a socialistů.

[10] Autor o této události velmi podrobně pojednal ve dvoudílném článku nazvaném „A 70 años de la masacre del seguro obrero“.

[11] Carlos Keller (1898 — 1974) byl chilský akademik německého původu. Studoval v Německu. Během 30 let založil s Jorge Maréesem Movimiento Nacional-Socialista (Nacionálněsocialistické hnutí). Přesto byla myšlenkově odlišná a využívala spíš styl, formu a inspiraci původního německého hnutí.

[12] Jorge González von Marées (1900 — 1962) byl chilský vůdce nacionálních socialistů. Serrano se o svém vztahu s von Marées  rozepisuje v knize Adolf Hitler: The Ultimate Avatar.

[13] Tato „černá listina“ je kompletně otištěna v Serranově knize Adolf Hitler: The Ultimate Avatar.

[14] Tento citát se rovněž objevuje v Anguitově knize Anguitología.

[15] Autoři velmi známé knihy Jitro kouzelníků.

[16] Autor o této knize blíže pojednává v článku „Leonidas Bravo y las confesiones de un auditor de guerra“.

[17] President Aguirre Cerda vládl v letech 1938 — 1941.

[18] Pojmenována po námořním veliteli Arturo Pratovi, který během Druhé tichomořské války zahynul v bitvě o přístav Iquique a stal se jedním z největších národních hrdinů Chile.

[19] Francisco Coloane (1910 — 2002) byl chilský spisovatel řazený ke Generaci ´38. V roce 1964 získal prestižní Národní cenu za literaturu. Česky v roce 2006 vyšel překlad jeho knihy Ohňová země.

[20] Přední a nejuznávanější noviny v Chile, do kterých Serrano po celý svůj život přispíval.

[21] Ve své knize Manu Serrano píše, že se s Hitlerem skutečně setkal: „Někdo přišel k mým dveřím a zastavil se v nich. Viděl jsem jeho zbožňovanou hrdinskou tvář, jeho klidné oči, nesoucí stále stopy nejvyššího dramatu a války. Jako by mi pravil: ‘Duše, vím, že jsi mě přišla nalézt, následuj mne, neopouštěj mne! Tam, tam tě očekávám!’“

[22] Německá výprava do Nového Švábska do Antarktidy dorazila 19. ledna 1939.

[23] Je možné, že má autor na mysli rozhovor „La brújula del alma señala al Sur“. Tento rozhovor lze ve španělském originálu k nalezení na archivu některých Serranových prací, anglický překlad Alexe Kurtagiće vyšel ve dvou částech jako „The Soul´s Compass Points South: Interview with Miguel Serrano – Part 1“ a „Part 2“. Ani jedna z citovaných částí, se však v tomto rozhovoru nevyskytuje.

[24] Friedrich Nietzsche, Antikrist

[25] Enrique Lafourcade (1927) je významný chilský autor a novinář.

[26] Hermann Hesse (1877 — 1962) byl německo-švýcarský spisovatel a držitel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1946. Mezi jeho nejslavnější díla patří knihy Stepní vlk, Demian nebo Siddhartha.

[27] Autorova chyba. Ve skutečnosti Hermann Hesse zemřel o tři roky dříve, roku 1965.

[28] Česky byl celý tento Serranův článek přeložen jako „Falsifikace Hermanna Hesse“.

[29] Carl Gustav Jung (1875 — 1961) byl významný švýcarský psycholog a zakladatel analytické psychologie. Byť Jung Serrana velmi ovlivnil, chilský autor se s ním nakonec ve své knize Manu rozchází. Do češtiny byl přeložen také Serranův článek „Hitler & Jung“.

[30] Části této knihy byly přeloženy v knize Rozhovory s C. G. Jungem od Williama McGuireh a R. F. C. Hulla (Portál, 2015)

[31] Julio Escámez (1925 — 2015) byl chilský malíř a ilustrátor mnoha chilských autorů, krom Serranových knih (například The Mysteries, The Visits of the Queen Sheba, The Ultimate Flower, Nos: Book of the Resurection) ilustroval i napříkald Pablo Nerudu.

[32] Všichni tři byli významní chilští autoři, držitelé prestižní Národní ceny za literaturu, která byla Serranovi za jeho politické názory upřena. Přesto například Uribe udělení ceny Serranovi obhajoval. Díaz Arieta o Neexistující květině napsal: „[Serrano] je mužem, který má právo být vyslyšen. Nepochybně má dar. Neměli bychom se ptát, co je tímto darem. Je jím totiž přinést „neexistující květinu“, je jím slyšet neslyšitelné proudy a pochopení neproniknutelného.“ (Crónica literaria, v El Mercurio, 26. 4. 1970)

[33] Argentinské jezero ležící u hranic s Chile.

[34] Svatý František Xaverský (1506 — 1552), byl jezuitský misionář v jižní a východní Asii.

[35] Zasvěcený orel v iniciaci Inků.

[36] Gustav Meyrink (1868 — 1932) byl ve skutečnosti rakouský autor, který žil 20 let v Praze, jehož atmosférou a zvláště pražským židovským ghettem byl ovlivněn. Jeho zřejmě nejznámějším dílem je kniha Golem, kterou si právě chtěl Serrano nechat od Irene Klatt přeložit.

[37] Jako jedna z mála Serranových knih se Elella dočkala dvou anglických vydání ve dvou různých překladech. Nejnověji jako El/Ella, Book of Magical A-Mor ve sbírce Serrano: The Early Years (The 55 Club, 2015).

[38] Serrano svůj příběh s Irene Klatt popisuje literární formou rovněž v malé knížečce The Mysteries z roku 1960. Ve vydání z roku 2006 je reprodukována fotografie Irene, spolu se Serranovým doslovem: „Jmenovala se Irene. Pro mě byla princeznou Papan, která Moctezumovi předpověděla návrat Quetzalcoatla. A také Allouine, hyperborejská kněžka ostrova Delos, kde zavedla kult boha Apollona. Znovuzrodila se v Chile. Narodila se a zemřela, upínajíc zrak na strom v zahradě svého domu. Její překrásné ruce hladily jeho listy, které jsem vložil na kopie této knihy, abych ji znovu mohl hýčkat, vidět znovu svýma očima a svou duší její nezapomenutelnou tvář, jako v její poslední chvíli života v mé zemi před mnoha lety. A vzpomenout na její poslední slova: „V tichu bílých vrcholků kvetou ohnivé kosatce věčnou láskou“ … recitoval jsem se slzami v očích vedle jejího mrtvého těla.“

[39] Heinrich Harrer (1912 — 2006) byl rakouský cestovatel, horolezec a spisovatel. Byl členem NSDAP, SA a SS. Jeho kniha Sedm let v Tibetu byla roku 1997 zfilmována v hlavní roli s Bradem Pittem.

[40] Jennifer Jonesová (1919 — 2009) byla americký filmová herečka, držitelka Oskara a Zlatého Globusu z roku 1943 za Píseň o Bernadettě.

[41] Ernesto Rafael Guevara de la Serna (1928 — 1967) byl marxistický revolucionář. Podílel se na revolucích na Kubě, Kongu a Bolívii. Che Guevara navštívil Indii v červenci 1959. Ta je detailně popsán v článku „When Che Guevara came to India“ (Když Che Chuevara navštívil Indii) od Om  Thanvi, ve kterém se, byť jen zběžně, zmiňují právě i ony setkání: „V residenci chilského velvyslance v Novém Dillí, například, ukazoval jak dělat sheershaasan (stání na hlavě), kdy zcela spontánně položil hlavu na zem a zvedl nohy do vzduchu uprostřed živé diskuse.“

[42] Džaváharlál Néhrú (1889 — 1964) byl významný indický politik, jedna z hlavních postav indického hnutí za nezávislost a první indický ministerský předseda, vládnoucí v letech 1947 až 1964. Dvakrát navštívil Československo.

[43] Indira Gándhíová (1917 — 1984) byla významná indická politička a ministerská předsedkyně v letech 1966 až 1977 a 1980 až 1984. Byla dcerou Džaváharlála Néhrúa. Zavraždil ji její tělesní strážci.

[44] Rádžív Gándhí (1944 — 1991) byl indický politik a premiér Indie v letech 1984 až 1989. Byl zavražděn v roce 1991 atentátnicí na politickém mýtinku.

[45] Město v Chile, jižně od Santiaga. Zemětřesení o velikosti 9,5 Mw město zasáhlo 22. května 1960.

[46] Chandi Chowk je jeden z nejstarších trhů ve Starém Dillí.

[47] Vláda Národní jednoty byla koalice šesti levicových stran prezidenta Salvadora Allendeho v letech 1970—1973, kterou nakonec svrhl generál Pinochet.

[48] Timothy Leary (1920 — 1996) byl americký psycholog, spisovatel a popularizátor drogy LSD.

[49] Aldous Huxley (1894 — 1963) byl anglický spisovatel, známý především za svůj antiutopický román Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět.

[50] Kniha v anglickém překladu od Franze Berga vyšla ve sborníku Serrano: The Early Years (The 55 Club, 2015).

[51] Anglický překladatel Franz Berg na tomto místě v poznámce dodává, že velkou inspirací pro Serrana byl i jeho „soucitný wagnerismus a aristokratické esoterické křesťanské katolictví.“

[52] „Myšlenky naprosto v opozici k materialistickému biologickému determinismu darwinismu a klasickému liberálnímu svobodnému zednářství“ — pozn. Franz Berg

[53] Unus Mundus, latinsky „jeden svět“, odkazující na základní jednotu reality, ze které vše vzniká a zase se do ní vrací. Jung tuto představu spojil se svými konceptem archetypu a synchronicity.

[54] Julius Evola (1898 — 1974) byl významný italský filosof a esoterik. Česky vyšly tři jeho knihy: Jezdit na tygru (Triton, 2009), Metafyzika sexu (Volvox Globaro, 2009) a Směrnice (Délský potápěč, 2015). Na českém archivu děl Juliuse Evoly je poměrně rozsáhlá sbírka všech dostupných textů tohoto autora v češtině a slovenštině. Přestože si Serrano Evoly a jeho názorů cenil, některé názory, zvlášť názor na rasu a nepochopení Junga a Hitlerismu, však kritizoval (viz Adolf Hitler: The Ultimate Avatar).

[55] Ezra Pound (1885 — 1972) byl významná americký básník. Během války pobýval v Itálii, kterou podporoval propagandistickými výstupy v rádiu, za což byl po válce na dvanáct let zavřen do psychiatrické léčebny.

[56] Celý tento článek je dostupný v českém překladu pod názvem „Smrt Ezry Pounda“.

[57] U nás Poundovo dílo překládá Anna Kareninová v nakladatelství Atlantis. Největší básníkovo dílo Cantos zatím vyšlo ve třech svazcích (Cantos I, 2002, Cantos II, 2013, Cantos III, 2013);  končících Cantem LXI. Od stejné překladatelky vyšel roku 2004 také překlad knihy ABC četby.

[58] Léon Degrelle (1904 — 1994) byl belgický politik a dobrovolník ve Waffen SS, kde sloužil jako důstojník. Během bojů v Rusku si vysloužil řadu vyznamenání, mezi jinými i Rytířský kříž. Ve svém exilu ve Španělsku napsal řadu knih zabývající se Velkoněmeckou říší a druhou světovou válkou. V češtině vyšly i jeho paměti „Tažení v Rusku 1941-1945: s SS divizí Wallonie na východní frontě“. Serrano Degrella v mnoha knihách a rozhovorech velebil.

[59] Autor má pravděpodobně na mysli dlouholetý konflikt o Beaglův kanál v nejjižnějším cípu Jižní Ameriky. Konflikt začal roku 1904 a skončil roku 1984. Ale nejvýraznější byl pravděpodobně právě na konci 70. a na začátku 80. let. Tento spor zasáhl i do války o britské Falklandské ostrovy, které Argentina v roce 1982 obsadila a následně měla v plánu vojensky vyřešit i spor o Beaglův kanál. Ze strachu před možným zásahem Chile do války, která jako jedna z mála jihoamerických zemí ve válce podporovala Velkou Británii, držela Argentina na hranicích mnoho svých elitních vojáků, kteří tak nebyli schopni účastnit se bojů s Brity.

[60] V poválečném národním socialismu nikoli ojedinělý názor, srov. např. Sávitrí Déví, The Lighting and the Sun; James Battersby, The Holly Book of Adolf Hitler; Karl Young, Third Reich Pilgrim Part 1: Ruins of Power. Avšak ani v předválečném: Walther Wüst, president Ahnenerbe SS, přirovnal Hitlera k Buddhovi; slavný psycholog Jung v jednom rozhovoru vzpomíná, že byl Hitler na jednom Norimberském sjezdu přirovnán k Mohamedovi a nacionálněsocialistické hnutí k novému islámu, sám pak Hitlera považuje za archetyp Wotana; a Ernst Bergmann, nacionálněsocialistický náboženský filosof Hitlera považoval za nového mesiáše.

[61] Obdobně Serrano ve svém díle soudí, že například také islám nebo národní socialismus mají stejný, esoterický původ (viz například Son of the Widower)

[62] Nicolás Palacios Navarro (1854 — 1931) byl chilský doktor a spisovatel. Ten ve své knize z roku 1918 předkládá teorii, že chilští mesticové jsou skvělou směskou dvou původních vyšších ras, španělských Vizigótů a amerického etnika Mapučů, které Chile před příchodem Španělů obývalo.

[63] Jacques de Mahieu (1915 — 1990) byl francouzsko-argentinský antropolog. Spolupracoval s režimem Vichistické Francie, v 50. letech byl ideologem perónského režimu v Argentině. Ve svých pracích předpokládal, že Jižní Amerika byla ještě před Kolumbem osídlena Vikingy. Tato teorie Serrana velmi silně ovlivnila a mnohokrát se oni ve svých knihách a korespondenci zmiňuje.

[64] Cautes a Cautopates jsou světlonoši v ikonografii mithraismu.

[65] O sestupu Krista do podsvětí velmi podrobně pojednává článek „Kristův sestup do podsvětí: dějiny, teologie, interpretace.“

[66] Gottfried Feder (1883 — 1941) byl německý nacionálně socialistický ekonomický teoretik a architekt. Sepsal Program NSDAP (guidemedia, 2013).

[67] S největší pravděpodobností odkaz na Koalici stran pro demokracii (španělsky: Concertación de Partidos por la Democracia) třinácti stran, mezi nimi např. socialistické strany, zelení, liberálové a další. Prezidenti Koalice vládli od odstoupení Pinocheta v roce 1990 až do vítězství konzervativců v roce 2010.

[68] La Moneda je presidentský palác v Santiagu.

[69] Oficiálně nesoucí název Zpráva národní komise o politických vězních a mučení, je zpráva z roku 2004, mapující zločiny režimu generála Pinocheta v letech 1974 – 1990.

[70] Tento článek byl publikován také na autorově webu v textu „Carta ‘En torno al Huelén’, de Don Miguel Serrano“.

[71] Tento článek byl publikován také na autorově webu v textu „Una advertencia sobre la profanación del Río Mapocho“.

[72] Tento článek byl publikován také na autorově webu v textu „Don Miguel Serrano y ‘ El Santiago mágico

[73] Záznam z této události je k vidění na serverech Youtube.

[74] Tento velmi zajímavý televizní rozhovor z roku 2002 je k vidění na serverech Youtube. Anglický překlad Franze Berga vyšel jako příloha jeho anglického překladu Son of the Widower, k dispozici také on-line na Bergových stránkách.

[75] María Luisa Bombal (1910 — 1980) byla chilská spisovatelka. Roku 1947 u nás vyšel pouze jediný její román „Dům v mlhách“. Od roku 1981 se každý rok chilským spisovatelům uděluje cena, nesoucí její jméno. Tuto cenu obdržel i dále zmiňovaný Enrique Lafourcade.

[76] Jorge Teillier (1935 — 1996) byl významný chilský básník, který svým dílem navazoval španělsko-americkým modernismem, Huidobrem, Rilkem, Villonem a Höderlinem.

[77] Paul Rée (1849 — 1901) byl německý autor a filosof, přítel Friedricha Nietzscheho.

[78] Gystav Meyrink bývá někdy považován za Žida, přestože jím s největší pravděpodobností nebyl. Přesto byl silně ovlivněn pražským židovským ghettem.

[79] Stefan Zweig (1881 — 1942) byl rakouský spisovatel. V češtině vyšla celá řada jeho knih a to i v nedávných letech, nejznámější je zřejmě Amok z roku 1922.

[80] Tento článek nazvaný „Dolma or a sweet Love Story“ (Dolma, neboli sladký milostný příběh) byl uveřejněn v La Prensa 21. května 1972 a je v anglickém překladu dostupný na oficiálních stránkách Miguela Serrana.

[81] Přitažlivost či láska ke tmě nebo noci.

No comments yet

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: