Skip to content

Sávitrí Déví – Achnatonovo věčné poselství: 3300 let staré vědecké náboženství

17/03/2017

Krátký text Achnatonovo věčné poselství (Akhnaton’s Eternal Message) je Sávitríina první publikace o egyptském faraonovi Achnatonovi, kterému Sávitrí dále věnovala další dvě knihy (Joy of the Sun (Radost slunce)) a Son of God (Boží syn)) a jednu divadelní hru (Achnaton, A Play). Znovu se pak k Achnatonovi vrací ve své zřejmě nejdůležitější knize Lightning and the Sun (Blesk a slunce), kde ji Achnatonův život slouží coby příklad archetypu „člověka mimo čas“. V knize Impeachment of Man (Obžaloba člověka) Achnatona vychvaluje za jeho universální filosofii s pozitivním vztahem ke zvířatům a životu vůbec. Ve svých vzpomínkách na věznění v okupovaném Německu, v knize Defiance (Vzdor, str. 346 a dále), nicméně přiznává, že Achnatonův kult a filosofii využívala jako „přípravnou půdu pro nové náboženství Života, které půjde ruku v ruce s naším Novým světovým řádem.“ Protože prastaré náboženství starověku nebylo tak okaté, jako nacionálněsocialistické myšlenky, navíc by lidem současnosti dovolilo nahlížet na křesťanství jako na „hloupé a iracionální, až barbarské,“ zatímco v náboženství Kotouče by lidé mohli spatřit nejen kvality křesťanské víry, ale také veškeré kvality pohanství. Neméně vypočítavý byl Sávitríin důraz na mírové poselství Achnatonova kultu, které mělo přinést válkou ztrápené Evropě novou naději.

 

Tato krátká práce byla vydána roku 1940 Sávitríiným manželem A. K. Mukherdžím na 8, Esplanade East, Kalkata, tedy v jeho pracovišti, kde tehdy rovněž vydával deník The Eastern Economist (Východní ekonomik). Byla vytištěna J. N. Dey v Express Printers, 20A, Gour Laha St., Kalkata.

Tento text připravil a na Archivu Sávitrí Déví publikoval R. G. Fowler, který v anglickém originále opravil několik chyb, zápis, aktualizoval citace a přidal dvě poznámky, které jsou takto označeny, stejně jsou označeny i poznámky českého překladu.

Při přípravě českého překladu jsme se snažili co nejvíc vycházet z českých překladů Achnatonových Hymnů, tedy z překladu Břetislava Vachala a Františka Lexy.

* * * * * * * * * *

JEDNOU z nejzajímavějších a pravděpodobně nejstarších snah jednoho člověka oživit duch skutečného náboženství ve společnosti ztuhlé formalismem — snaha za posledních třicet let často probíraná několika málo specializovanými odborníky, ale jinak víceméně neznámá širší veřejnosti — byl pokus krále Achnatona v Egyptě, během první poloviny XIV. století před Kristem.

Nástin hnutí

Když roku 1375 před Kristem usedl Achnaton na faraonský trůn po smrti svého otce, Amenhotepa III., největšího ze všech egyptských králů, byla egyptská říše na vrcholu své moci. Jeho panství se rozkládalo od čtyř nilských kataraktů na jihu, až po horní Eufrat a východní hranici Malé Asie na severu, a Nut-Amon (či Théby) jako hlavním městem, plným zářících paláců, obrovských obelisků popsaných záznamy o vítězstvích, davy zajatců ze všech okolních národů a především plné nádherných chrámů místního boha Amona, který se stal hlavním bohem celého Egypta. Nut-Amon bylo jedno z nejúžasnějších měst, které kdy svět viděl.

Avšak zrodila se reakce proti nesmírné moci kněžstva boha Amona ve jménu velmi starobylého slunečního boha Atona (Kotouče), původně uctívaný v On (neboli Heliopolis), nejstarším středisku solárního kultu v Egyptě. Královna Teje, hlavní žena Amenhotepa III., a Achnatonova matka, byla podle všeho oddána tomuto bohu. A celá Achnatonova zvyšující se snaha po celou dobu jeho vlády — zasvěcení chrámu Atonovi v Thébách, používání nového náboženského symbolu (slunečního kotouče s paprsky končícími v rukou) namísto starších symbolů, změna vlastního jména z Amenhotepa, „Amon je spokojen“, na Achnatona, „Ten, který slouží Atonovi“, přemístění královského dvora do nově založeného hlavního města Achetaton (Atonův obzor, slavné Tell-el-Amarna moderní archeologie), vymýcení Amonova jména a později i slova „bohové“ z každého nápisu — celá tato snaha se nám jeví jako pokus nahradit Amona, a nakonec všechny ostatní bohy Egypta a celé říše, jediným solárním bohem Atonem, který byl povýšen na status universálního Boha.

Navenek se tento pokus ukázal selháním. Několik let po Achnatonově smrti roku 1358 před Kristem se vše zdálo jako před tím, vyjma ztráty egyptské panství v Sýrii, obětované královu svědomitému odmítání válek, vše se stalo věcí minulosti, a onen nový smysl vztahu člověka k Bohu je v následující egyptské náboženské literatuře rozpoznatelný. Ale jinak toto hnutí, očividně příliš napřed před svou dobou, nezanechalo žádné stopy, Achnatonovo proklínané jméno bylo vymazáno z nápisů po celé zemi a dokonce i ze zlatých stuh obepínající jeho mumii,[1] aby tak byl zcela sprovozen ze světa mrtvých, stejně jako živých. Nejprve se o něm mluvilo pouze jako o „onom kacíři,“ „zločinci,“ atd., a nakonec byl zapomenut.

 

Náboženská koncepce Atona

Co vlastně byla víra v Atona — nebo spíš lépe řečeno, filosofie Atona — tak jak se nám jeví v nápisech (zvláště ve dvou Hymnech složených Achnatonem a přepsaných s menšími odchylkami v hrobkách několika aristokratů); na relikviích „umění z Tell-el-Arnarna“, kvetoucí pod jeho inspirací, a také v nejlepším důkazu jeho hodnoty: Achnatonově samotném životě?

Jak jsme již řekli, Aton je jedním z nejstarobylejších solárních aspektů božství v Egyptě, povýšený na status universálního Boha. I kdyby nebyl ničím víc, jeho myšlenka by zůstala pozoruhodná jako smělé logické zobecnění, jakožto pokrok od představy čistě lokálních bohů, která do té doby převládala. On byl ale mnohem víc. Z Hymnů, stejně jako nápisů na něj odkazujících, můžeme vyvodit několik důležitých závěrů:

(1) Ať už byl původní bůh Heliopole a etymologie slova „Aton“ jakákoli, universální Bůh uctívaný Achnatonem očividně nebyl hmotným sluncem, ani žádný bůh podporovaný nějakou mytologií, jako ostatní egyptští bohové. Jeho celé jméno, které se objevuje na stéle společně s Amonem už před Achnatonovým nástupem na trůn, která naznačuje směsici několika aspektů Slunce se zvláštním důrazem na sluneční „energii“: „Re-Harachtej dvou obzorů, spojující svůj Obzor, ve svém jménu ‘Šu’ (teplo, či energie) které je v Atonu“ (Kotouči).

Toto jemnější a nezbytnější než viditelné slunce byla Duše slunce, uctívána pod jménem Aton, což je zcela očividné z Achnatonova celoživotního boje proti nadvládě Amona, boha, který byl rovněž ztotožňován se sluncem. Kdyby Amon a Aton ztělesňovali více méně tu samou věc, bylo by zbytečné považovat celý vesmír za říši původně lokálního boha Heliopole a snažit se potlačit Amonův kult, což si vyžádalo mnoho problémů, namísto toho aby jednoduše vyhlásil universálnost oblíbenějšího Amona.

Skutečnost, že krom symbolu slunečního kotouče s paprsky končícími v rukou držících „anch“ (symbol života), nebylo žádné jiné vyobrazení Atona dovoleno, je důkazem myšlenky, že Aton byl neviditelný, nehmotný Bůh; v Achnatonově Hymnech — nejlepší příklad — se objevuje pozoruhodné zdůrazňování celosvětově prospěšného vlivu a všudypřítomnost slunečních paprsků, odkazujíc tak na zářivou energii, princip všeho života, samotný základ všeho bytí, jako skutečný objekt uctívání. „Až do současného století si podle všeho nikdo neuvědomoval,“ píše sir Flinders Petrie, „pravdu, která byla základem Achnatonova uctívání: tedy že sluneční paprsky jsou prostředky sluneční činnosti, zdroj všeho života a síly ve vesmíru. Tato představa považovat zářící energii za důležitou, nebyl brán vůbec v potaz až do nedávna, kdy se objevy o zachování síly, teplu jako způsobu pohybu a podstatě tepla, světla a elektřiny nás obeznámily s myšlenkou, která byla charakteristickým prvek Achnatonova nového kultu.“[2]

(2) Stejně jako je Duše slunce Duší celého světa, energetický princip samotného života, stejně tak je kult Atona kultem samotného Života. A v něm je Život neoddělitelný od lásky a krásy.

V Hymnech je Aton nazýván „počátkem života,“ Tím, kdo „všemu dal život,“ tím kdo „dává vzniknout zárodkům v ženách, vytváří sémě v mužích, dává život synu v těle jeho matky,“ „Pán života,“ Bůh, který, přestože existuje sám o sobě, má v Sobě „miliony životů,“ která „oživují srdce Jeho krásou, jež je životem.“ Je také Bohem, o kterém Achnaton praví: „Ty, jež jsi naplnil zemi svou krásou, Ty, jež si všechny svázal Svou láskou,“ „dech života jsou pro ně Tvé paprsky,“ „všechna stvoření žijí skrze Tebe, jejich oči upnuté na Tvou krásu.“ A nic není tak do očí bijící jako obraz světa tepající životem a radostí pod každodenním dotykem Dárce života, živým Sluncem: lidé všech zemí, dalekých i blízkých, držící se za ruce, ptáci mávající křídly, „ve zbožnosti Jeho ‘Ka’ (duše, podstata) skáčou zvířata radostí po polích, ryby před Ním, jak vstává, vyskakují z hloubky vod, a křehké lilie se otevírají Jeho rannímu polibku.“ Pupen vypučí do květu a rostliny v pustinách se k Tobě obrátí tváří; napájí se z Tvé záře, z Tvé tváře.“ Tato představa světa je inspirující představou umělce, kterým Achnaton byl víc než čímkoli jiným.

Již jsme zmínili vědeckou přesnost porozumění, které vedlo Achnatona k tomu, aby z tajemné Síly v překrásných slunečních paprscích, „zář několika barev“ kotouče, učinil objekt uctívání svého kultu, něco co sir Flinders Petrie, Brested a další obdivovali. Avšak jako většina, ne-li přímo všechny myšlenky génia, jsou i tyto spíše přímým důsledkem intuice. A slyšíme-li, co nám Hymny říkají o Achnatonově mimořádné citlivosti ke kráse, ihned se nám vybaví základní spojení mezi vědeckým osvícením a uměleckou inspirací — tvrzení dnes často předkládané významnými tvůrčími vědci.[3]

(3) Po tom všem, co bylo řečeno, je snad zbytečné, podotýkat, že, filosoficky řečeno, „Jeden jediný Bůh, Aton“ není transcendentním Bohem, podobným „jedinému“ Bohu pozdějších monoteistických náboženství, ale je bohem imanentním, tedy zcela jiný se svým náboženským přístupem. Je Bohem v tomto vesmíru, nikoli mimo něj; Bůh, který vše stvořil z „milionů vitalit, které jsou v Něm,“ nestvořil vše z ničeho.

(4) Je obtížné zjistit, jestli, a v jaké míře, zástupci cizích a zvláště indoárijských (Mitannských) žen u dvora jeho otce mohlo Achnatona během jeho dětství ovlivnit a tak nevědomky přispět k jeho koncepci universální Boží manifestace ve viditelném symbolu, připomínající nám jedno ze jmen pro slunce v sanskritu: „angshumalli.“ Pokud nebudeme tuto možnost raného vlivu systematicky popírat, zdá se nám, že by ji nikdo neměl přeceňovat. Vytvářet paralely je jednoduché, a jakékoli dva solární symboly budou mít zákonitě něco společného. Důležité ale je, že ať už byla koncepce božství těch, které Achnaton respektoval, ba přímo i jeho matky, královny Teje, která uctívala Atona, myšlenku Atona jako Principu zářící energie, zdroje všeho života, zdá se, že tento koncept udeřil přímo na Achnatonovu intuici jako přímé vědění, odhalené zevnitř samotným Atonem; jako nevyslovitelná pravda, které rozuměl jen on sám, protože ji cítil. V jednom z Hymnů Atonovi, se praví: „mám tě stále na paměti, neboť nikdo tě nezná krom tvého syna Achnatona. Jen jeho seznamuješ se svými úmysly a se svou mocí!“ Jinde sám sebe zve: „Tvůj syn, Nefercheprurea-vaenrea (překrásnou Podstatu slunce, pouze Jediného slunce), pocházející z tebe,“ a  „Syn živého Atona,  . . .“ A tato slova, pokud je pronášel někdo, kdo se stará jen málo o společenské konvence jako Achnaton, jakoby vyjadřovala nejinternější přesvědčení seberealizované duše, která může spíš o Bohu říct: „Já jsem On,“ než kdyby to samé pronesl běžný egyptský král o svém solárním původu.

(5) Boj o ustanovení Atonova kultu namísto Amona, nebyl bojem jednoho „žárlivého“ božstva proti jinému, ale boj skutečného náboženství proti kněžím.

Ještě během jeho života, ale i okamžitě po jeho smrti, jednala opozice vůči Achnatonovi tvrdě, ale také ho obviňovala z „fanatismu,“ „netolerance,“ atd. Stejně tak byl Achnaton kritizován některými lidmi 20. století se stejnou zahořklou nenávistí, jakoby tito gentlemani byli jeho osobními nepřáteli. Sir Wallis Budge dokonce naznačuje, že Achnaton musel být schopen všech zločinů těch náboženství, která přišla po něm, a to pouze na — poměrně ohromujícím — základě, že Achnaton byl „Orientálec“![4] Ve skutečnosti však vymazání Amonova jména z nápisů po celém Egyptě, zákaz veřejného kultu Amona a později také potlačení množného čísla slova „bohové“, nenaznačuje jakékoli pronásledování ať už uctívačů Amona nebo jiných bohů. Budge sám přiznává, že neexistují záznamy, které by jeho domněnku podepřely. My k tomu jen dodáme, že kdyby během Achnatonovy vlády docházelo byť i k nejmenším případům tyranie, restaurátoři Amonova kultu by nám o této tyranii velmi ochotně ve svých záznamech pověděli. A navíc navzdory zcela revolučnímu charakteru kroků podniknutých proti Amonově kultu — svého času nejvyšší bůh Egypta — neexistují během Achnatonovy vlády žádné záznamy opozice proti nim.

Z toho, co vše víme o králově charakteru, a ze samotné koncepce universálního Boha — nikoli „nějakého“ boha, ale podstaty všech bohů, všech kultů — se zdá, že Achnaton zamýšlel udeřit na mrtvý formalismus Amonova uctívání a rostoucí aroganci nesmírně bohatého kněžstva. Nechtěl svému lidu vnutit „nějaké“ své nové náboženství namísto starého, ale naplnit jeho srdce skutečným duchem náboženství; probudit ho z rutiny formulí, symbolů, nekonečných obřadů, které dávno pozbyly svou původní inspiraci, a jejichž skrytý význam byl dávno zapomenut; probudit ho do cítění Vyšší skutečnosti skrze racionální uctívání živého Slunce.

Naplnit pravdou života Amonův kult se zdálo — a pravděpodobně i bylo — nemožné. Uctívání Thébského boha se, slovy A. Weigalla, stalo „tak intelektuálně nízké a primitivní, jak vysoký a pompézní byl jeho význam.“ Pouze nový Bůh — či spíše velmi starý, z dávných dnů, kdy svět byl ještě mlád a intuitivnější božským věcem — mohl dosáhnout zázraku a znovu inspirovat kněžstvem ovládaný Egypt, a pouze vědecký a jednoduchý kult mohl znovu aspirovat na to, stát se kultem světovým. A to bylo úmyslem Achnatonovy celoživotní snahy: dát — nebo znovu dát — světu, rozpačitého plejádou vzájemně bojujících bohů a bohyň, s mytologiemi, rituály, propracovanými mystérii a zamotanou metafyzikou, čistě vědecký základ skutečného náboženství, bez jakékoli metafyziky, mystérií, mytologie; uctívání věčného Principu, Příčiny a Ustanovitele života — Zářící energii — skrze viditelné Slunce, jeho universální manifestaci.

 

Etika Atonova učení – Achnatonův příklad

Někteří novodobí autoři (s ohromující výjimkou sira Flinderse Petrie) trvají na tom, že v Achnatonově náboženství nejsou žádné stopy etiky. Krom toho, že pravděpodobně existuje ještě celá řada dosud neobjevených informací o uctívání Atona, je takový závěr předčasný (jak A. Weigall a Breasted přiznávají), zdá se, že ztotožnění božskosti s láskou a životem, a to ani nemluvíme o Achnatonově rozhodném zdůrazňování „pravdy,“ je dostatečným důkazem etických hodnot jeho učení.

V hrobce regenta Aje můžeme nalézt nápis: „On“ (král) „do mě vložil pravdu, a mou ohavností je lež.“ Podobná prohlášení jsou běžná i u ostatních šlechticů. Neméně výmluvný je titul, který je se jménem Achnaton neustále spojován v každém záznamu: „Ankh-em-Maat,“—„Žijící v pravdě.“ Avšak ještě výmluvnějším, víc než cokoli ostatní, je samotný Achnatonův život, nejlépe ilustrovaný v tom, co pro něj znamenala „pravda,“ „láska“ a „náboženství.“

Hlavním rysem Achnatonova charakteru je jeho nekompromisní pravdomluvnost, naprostá upřímnost, spojená se vzácnou odvahou držet se toho, co považoval za správné i za cenu ztráty nejvyšších zájmů. Říká se, že v jeho očích platilo „co je, je správné.“ Nejde to ani lépe vyjádřit, když pochopíme plný význam této věty. „Co je,“ zde znamená to, co je skutečné, tedy v náboženském smyslu co nezávisí na lidském rozmaru nebo lidském zájmu, co je v souladu s věčným řádem vesmíru, se zákony života, jež jsou božími zákony. A podle Achnatonova učení je boží zákon láska.

Z toho co víme z nádherných památek v Tell-el-Amarna a z nápisů o Achnatonově soukromém životě, můžeme i z pozice nejčistší morálky hodnotit jeho života jako život bez poskvrny. Nebyl to život askety, vědomého si síly hříchu uprostřed odříkání, ale život člověka, který svou přirozeností podle všeho neměl žádné sklony ani k výstřednostem ani k zvrhlostem, a současně netrpěl předsudky vůči nevinným potěšením života. Umělci na jeho dvoře — které on sám učil, aby odložili konvenční „vznešené“ pózy a malovali své modely tak, jak je viděli — ho zobrazovali při každodenních činnostech: při jídle, vychutnávajícího si pohár vína, poslouchajícího hudbu, při odpočinku nebo když si přivoněl ke květinám, které mu jeho královna Nefertiti přinesla. Nefertiti je téměř vždy vyobrazena po jeho boku (dokonce i při státních příležitostech), a někdy i v důvěrně dojemné chvíli. Často jsou na vyobrazení přítomny i jejich děti — šest malých princezen. Dochovala se i Achnatonova socha, jak jednu ze svých dcer chová ve svém náručí. V nápisech se královnino jméno běžně vyskytuje a běžnou formou královské přísahy je: „Ať se mé srdce raduje nad královnou a jejími dětmi.“ Navíc nemáme žádné zmínky o „dalších manželkách“ v Achnatonově životě,[5] a přestože absence mužského dědice mu zřejmě působila obavy (protože věděl, že jeho nepřátelé jsou mocní) se zdá, jak věří A. Weigall, že se nikdy nedokázal přimět k tomu, aby se řídil ctěnou tradicí polygamie, byť ta byla v očích celého starověkého světa zcela přirozená, a namísto toho upřednostnil své city.[6] Jakýkoli čin, jedno jestli velký či malý, který nebyl konán podle skutečného cítění, byl pro něj živou lží, a obraz jeho rodinného života, v překrásném a mírumilovném prostředí, které v Achetatonu vytvořil, je pouze jedním příkladem jeho fundamentálních morálních rysů: jeho pravdomluvnost, jeho cit pro krásu, viditelnou i skrytou, a schopnost zachytit ji v těch nejjednodušších věcech; své přirozené láskyplnosti.

Neméně přesvědčivé by bylo vzpomenout na Achnatonův přístup k lidem obecně. Několik z jeho dvořanů na nápisech ve svých hrobkách zmiňují, jak vlídně s nimi Achnaton jednal a jaké štědré dary od něj dostávali. Dnes již víme, kolik z jeho následovníků mu bylo skutečně věrných, a že jich většina, těch které učil, miloval a odměňoval, okamžitě po králově smrti velmi spěchala, aby se připojili k reakcionářům vůči jeho celému životnímu dílu, přestože žádný z nich neměl odvahu kráčet v jeho šlépějích proti přílivu. Dokud ale žil, tak se bez pochyby vydávali za jeho následovníky a Achnaton, s ryzostí svého srdce, po dlouhou dobu — pokud vůbec — na konec nepodezíral žádného z nich z toho, že by ho klamali. Dal jim vše, stejně jako všem, se kterými se kdy setkal, dal jim to nejlepší ze sebe.

Achnatonovu láskyplnou důvěru v lidskou přirozenost můžeme pozorovat i v jeho rozhořčeném dopise zrádnému syrskému vazalovi Aziruovi poté, kdy Aziru vydal věrného prince Byblosu, Ribaddia, Achnatonovým nepřátelům Amoritům. „Nepíšeš snad svému králi, svému pánu: ‘Já, služebník . . .’? A přesto jsi spáchal tento zločin?“ „Neznáš snad nenávist těchto mužů“ (Amoritů) „kterou k němu chovají“ (k Ribaddimu) — píše Achnaton — a pokračuje: „Jsi-li skutečně služebníkem svého krále, proč jsi ho tedy neposlal svému králi, svému pánu?“ Poslat Ribaddiho do Egypta, aby mohl Achnaton vyslechnout jeho obviňující argumenty, byla poslední věc, kterou by zrádce mohl udělat. Achnaton byl však příliš dobrý, aby byť i jen podezříval svého nehodného vazala z klamu, podlosti a krutosti, zvláště po Aziruově prohlášeních o věrnosti — a Achantonův dopis nám odhaluje bolestný údiv tváří v tvář temné straně člověka, kterou náhle uzřel pod náporem tvrdých faktů.

Zřejmě nejlepším příkladem Achnatonovy nekompromisní věrnosti vlastním principům je jeho odhodlaný odpor vůči válce. Mnoho dnešních autorů ostře kritizuje tohoto perfektního muže právě za jeho odhodlané odmítání bojovat, včetně odmítání vydat svolení k boji svým generálům, v nejkritičtějším okamžiku egyptské historie, kdy by i nejmenší vojenská pomoc, poslaná zavčas věrným vazalům zachránila říši budovanou po dvě století, a tím snad i změnila směřování celé následující historie. Ze striktně politického pohledu mohou mít tito kritici pravdu — avšak kdybychom tuto otázku zkoumali ze všech úhlů, nemůže nikdo přesně říct, do jaké míry se mohou tito kritici také mýlit. Ve světle těchto světských skutečností nemohou být žádná slova dostatečně vynachválit Achnatonův příklad, který za sebou zanechal.

Nechceme zde vyložit celou historii svržení egyptské nadvlády nad Sýrií a Palestinou během Achnatonovy vlády. V předchozích odstavcích jsme již zmínili jméno Aziru, hlavního intrikáře proti egyptským zájmům, a Ribaddiho, věrného prince z Byblosu. Achnaton měl i další věrné vazaly — například Abdakhipa, místodržícího v Jeruzalémě, autora mnoha tzv. „Armanských dopisů“ — a byla i doba, kdy i nejmenší podpora jim projevená, mohla „zachránit situaci.“ (V jednom z prvních dopisů Ribaddi pouze žádá o „tři sta mužů,“ aby mohl bránit své město, a v dalším pouze „čtyřicet vozů“.) A protože nebyla poslána žádná pomoc, přicházelo stále méně zpráv, a ty které přicházely, byly čím dál víc žalostnější a zoufalejší. Toto období nelze nevzpomenout bez zmínění dopisu, který Achantonovi adresovali obyvatelé města Tunip: „Tvé město Tunip pláče.“ Jedná se o jeden nejdojemnějších oficiálních dokumentů všech dob.

Avšak ani podobné prosby nezviklaly Achnatona, aby jednal proti svému svědomitému odmítání války, a tak až do hořkého konce odmítal užít sílu zbraní proti těm, kdo v Sýrii a Palestině podrývali jeho autoritu, a tak zcela ztratil své asijské panství. Na druhou stranu Achnatonův dopis Aziruovi dokazuje, že si byl zcela vědom své moci, a kdyby si vybral, mohl ji i použít. Také si zcela jistě uvědomoval výhody, které mu vlastnictví Sýrie dává. Krom nového egyptského hlavního města Achetatonu, vybudoval v Sýrii další posvátné město, a následně i třetí v Núbii, doufajíc, že se z těchto středisek čistého uctívání Atona rozšíří skrz celou jeho říši a za její hranice jméno jeho universálního Boha a jeho jednoduché učení o lásce. Nebyl ani mužem, který by byl lhostejný k údělu svých věrných poddaných. Jejich sklíčené zprávy byly nepochybně muka jeho srdci; a pokud bychom mohli i předpokládat, několikrát byl v pokušení udělat kompromis svědomí, zvláště když se k němu dostali žalostné nářky Ribaddiho nebo obyvatel vzdáleného Tunipu. Ale zůstal pevný až do samého konce a k žádným kompromisům se neuchýlil. Samotná myšlenka války odporovala pravdě, kterou kázal, a byť by jeho nový kult mohl mnoho navenek získat, kdyby silou zbraní udržel území dobytá jeho otcem a žil dost dlouho, aby mohl vybudovat další tucet náboženských středisek v těchto zemích stejně jako v Egyptě, je nepochybné, že v jeho očích by byl jakýkoli kompromis popřením ducha uctívání Atona, a tudíž koncem všeho.

Achnaton žil dost dlouho, aby vyslechl posledního posla a zprávu o pádu jeho poslední pevnosti a pravděpodobně také předvídal nadcházející reakci, která za pár let znovu ustanoví k moci bývalé egyptské kněžstvo spolu s plejádou národních bohů — s Amonem coby jejich představitelem — a navždy smete stopy všeho, co vykonal. Zemřel v mladém věku devětadvaceti let, po sedmnácti leté vládě, ale zřejmě sám nevládl déle než třináct nebo čtrnáct let. Jak jsme již řekli, jeho nepřátelé ho pronásledovali i za hrob, a nikdo z těch, kdo mu a jeho učení v životě vyznávali lásku, ani jeden z nich se nestaral — nebo neodvážil — postavit se proti přílivu a bránit jeho památku. Ale v historii nalezneme jen velmi málo tak překrásných věcí jako v jeho krátkém životě. A ať už je nedostatek psaných důkazů jakýkoli, zdá se nám nemožné tvrdit, že učení, které klade pravdu lásky před vše ostatní — učení, které nalézá své vyjádření v takovém životě — že by takové učení „postrádalo smysl pro spravedlnost.“

Bylo by lepší říct, že uctívání Atona se nedalo ani v etice ani v dalších aspektech oddělit od osobnosti jeho představitele. Je to tak u každého náboženského učení; ale pozdější „světová náboženství“ dostala šanci existovat po dlouhou dobu jako organizovaná tělesa; a tak byly do jejich tradic adaptovány různé novinky, které si zakladatelé těchto náboženství ani nedokázali představit a kompromisy, které by tito zakladatelé ne vždy schválili. Zato Atonův kult, existující pouze dvanáct nebo patnáct let, zůstává exkluzivní prací jednoho člověka, jehož charakter je v něm viditelný i po vší té době.

 

Nesmrtelné učení

Sir Flinders Petrie klade velký důraz na vědeckou přesnost Achnatonova vidění vesmíru: „Kdyby toto nové náboženství,“ píše, „bylo vynalezeno k uspokojení našich moderních vědeckých představ, nenalezli bychom chyby v jeho vidění energie solárního systému“ . . . „Achnaton zcela jistě posunul své názory a symboliku do místa, ze kterého je nemůžeme ani v dnešních dnech logicky vylepšit. Nenalezneme ani ždibec pověr nebo falešnosti v tomto novém uctívání, které se vyvinulo ze starého Atona Heliopolis v jediného Pána celého vesmíru.“[7]

A když chvíli zapřemýšlíme nad tím, že toto 3300 let staré náboženství je vhodné i pro naši dobu — a stále lepší v náboženských názorech než devadesát devět procent dnešních věřících — rozvinul ještě mladistvý chlapec, musíme toho chlapce uznat jako jednoho z mála lidí, kteří mají právo být rozpoznáni jako inkarnace Božské duše.

Neméně úžasný, neméně obdivuhodný a snad pokrokový jak v našich časech, tak v jeho, je Achnatonův smělý postoj proti zákonu násilí, který již od počátku času až do dnešních dnů vládne světu.[8] Žádný vládce na vrcholu svých sil nikdy neobětoval tolik jako on pro věc míru; ani nikdy žádné náboženství míru před ním neurčovalo směřování životně důležité politiky. Jedenáct století po něm v Indii povstal Ašóka jako první příklad císaře „ahinsávádí“,[9] a Indie je zřejmě jedinou zemí, kde by Achnatonův vztah k válce byl plně pochopen a obdivován i dnes, kdyby byl znám. Pro tuto ilustrační výjimku však neexistuje žádný novodobý ani starověký národ, který by se vážně snažil nastolit skutečný „nový světový řád,“ který byl Achnatonovým nejdražším snem. A kdyby se snad mladý zakladatel Atonova kultu mohl v dnešní době vrátit mezi nás, kteří se za tu dobu měli stát moudřejšími, ale nestali, zůstal by dle všeho osamocen, jako v jeho dávných dnech sváru — příliš dobrý pro tento svět.

Roku 1942 uplyne přesně 3300 let od jeho smrti. Pokud budou lidé, unavení válkou, připraveni vyjádřit svou touhu k vyššímu ideálu, nebylo by zřejmě nic lepšího než po celém světě oslavovat třiatřicáté století nejstaršího Vládce míru, a učit budoucí generace milovat jeho památku „navždy a navěky.“


[1] Sávitrí byla pravděpodobně ovlivněna pádnými argumenty Arthura Weigalla, který věřil, že se Achnatonova mumie našla v Údolí králů v Hrobce 55 Theodorem Davisem roku 1907. Následné forenzní výzkumy nicméně naznačují, že pozůstatky patří jedinci mezi 20 a 25/26 lety, což je pro Achnatona příliš nízký věk, ale odpovídá tomu, co víme o Achnatonovu spoluregentovi a následovníkovi Smenkharovi. Navzdory těmto faktům existují akademici, kteří mají pochyby o technice užité k odhadnutí věku pozůstatků a stále věří, že tato mumie patří Achnatonovi. — pozn. R. G. Fowler.

[2] Sir Flinders Petrie, A History of Egypt, Vol. II (London: Methuen & Co. Ltd., 1924), str. 214.

[3] Viz Henri Poincaré. La Science et l’Hypothese (Paris: Flammarion, 1923).

[4] Viz Wallis Budge, Tutankhamen: Amenism, Atenism and Egyptian Monotheism (London: Martin Hopkinson and Co., Ltd., 1923), str. 107 a 108.

[5] Poté, co tento text Sávitrí napsala, vynořily se důkazy, že Achnaton měl alespoň ještě jednu manželku jménem Kija, která mohla být matkou Tutanchamona. Rakev a kanopy, které byly nalezeny v Hrobce 55 mohly být vyrobeny pro Kiju a následně přizpůsobeny Achnatonovu pohřbu. —Ed.

[6] Viz Arthur Weigall, The Life and Times of Akhnaton, Pharaoh of Egypt (London: Thornton Butterworth Ltd., 1923).

[7] Sir Flinders Petrie, A History of Egypt, Vol. II str. 214.

[8] Viz druhá kapitola knihy Lightning and Sun, Čas a násilí, kde mimo jiné Sávitrí píše: „Jak plyne čas a rozpad zapustí kořeny, základní tón lidských dějin není méně a méně násilný; je méně a méně upřímný o svém násilí.“ —překlad.

[9] Sávitrí tento pojem vysvětluje ve své knize Obžaloba člověka jako „věřící, který věří v neubližování“, tedy stoupenec indického principu nenásilí ahinsá. O Ašókovi, i o Achnatonovi, se pak více rozepisuje v 5. kapitole té samé knihy. —překlad.

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Miloslav Uhlíř permalink
    05/04/2017 23:53

    Adam Benjamin Bartoš, bývalý člen zednářstvem řízeného Rotary-kubu (!!!) a obdivovatel Žida V. Klause! Skutečně poctivý odpůrce židovské moci, nebo její člověk??? http://www.vlasteneckenoviny.cz/wp-content/uploads/2015/11/adam-Bejnamin-Barto%C5%A1-s-izraelskou-vlajkou.jpg

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: