Přejít k obsahu webu

Otto Dietrich – Vůdce a německý národ

15/10/2019

Dr. Otto Dietrich byl Hitlerovým tiskovým mluvčím, který Hitlera provázel v letech bojů i po nástupu nacionálněsocialistického režimu k moci. Dietrichovo pojednání níže je součástí knihy Adolf Hitler aus dem Leben des Führers, která česky vyšla jako Obrazy ze života Vůdce v nakladatelství Naše vojsko roku 2010, ze které jsme pojednání níže převzali. V něm Dietrich líčí postavení Adolfa Hitlera k německému národu a postavení národa ke svému Vůdci. Jak poznamenává Randall Bytwerk v předmluvě k anglickému překladu: „toto pojednání je dobrým příkladem nacistického zbožštění Hitlera. Ten je popisován jako člověk, který německý národ oslovil svou mystickou, nadpřirozenou silou.“ Na Bytwerkových stránkách je také zveřejněno několik fotografií, které text v knize doprovázejí.

Vztah německého národu k Vůdci vzbuzuje v Němcích radostnou hrdost a v cizincích žasnoucí údiv. Nikde na světě nemilují milióny lidí takto fanaticky svého vedoucího představitele. Jejich láska však současně není přehnaná a vyumělkovaná, ale pramení z hluboké a silné víry, z nekonečné důvěry, jakou mívají děti ke svému otci.

Nadšení obvykle trvá jen několik let, ale tato láska pramení ze samého nitra, a když jednou vzklíčí, již nikdy nezahyne a přetrvá staletí. Je jak obrovská, intenzivní záře, jež nikdy nepohasne. Nerozhořela se naráz, nepodnítily ji překvapivé a strhující události, vyrostla pomalu, ale jistě. Existuje trvale, každou hodinu a v každém příslušníku německého národa. Vždy, když si vzpomeneme na Vůdce, rozvine se v nás tato láska a právem říkáme: „Hitler je Německo — Německo je Hitler.“ Nikdy nebyl jakýkoli státník tak hluboce zakořeněn v srdcích svého lidu jako tento muž, který nepřišel zvenčí, ale zrodil se z našeho národa, prošel jeho strastmi a žil s ním. Když se někdo zeptá na jméno tohoto kdysi neznámého frontového vojáka, odpoví mu celý německý národ: „Je to Adolf Hitler!“

On byl svědomím národa, jeho ústy promlouvalo utrpení a vzdor poníženého národa, on ztělesňoval vůli Německa k životu i v hodinách nejhlubšího ponížení. Adolf Hitler vždy říkal jen to, co si v hloubi své duše myslel celý národ, nikdy neučinil nic, co by nechtělo učinit národní společenství. Nebyl, není a nikdy nebude diktátorem, který národu vnucuje své osobní názory a svou libovůli. Je skutečným Vůdcem a to představuje nejvyšší ocenění, jaké lze o člověku vyslovit. Proto ho lid miluje, proto mu důvěřuje a proto je šťasten, že poprvé v dějinách v tomto muži našel sám sebe.

V tom tkví tajemství nesmrtelnosti Adolfa Hitlera a nezničitelnosti jeho díla. Cesta, kterou nastoupil, je neměnná. Vlastně již nejde o člověka Adolfa Hitlera, ani o jeho dílo, ale o samotný německý národ, jenž se v něm projevuje. V Hitlerovi miluje národ sám sebe, v něm si plní svá nejtajnější přání, v něm se nejsmělejší národní myšlenky stávají skutečností. Každý jednotlivec to takto cítí, a proto není Adolf Hitler nikomu cizí a naopak není nikdo cizí Vůdci. Hovoří s ním dělníci a rolníci, nositelé Nobelovy ceny a umělci, bojovníci a snílci, šťastní a zoufalí, a ke každému z nich Vůdce promlouvá jeho jazykem, všichni mu rozumějí a on rozumí jim. Nikdo se před tímto velkým mužem nestydí a on nikomu neporoučí, nikoho nepřemlouvá, ale vyzývá, stejně jako jednotlivce vyzývá vlastní svědomí. Člověk nemůže neposlechnout a následuje Vůdce, protože jinak by se protivil vlastnímu srdci a zůstal by nešťastný. Dobrovolně se děje to, co se stát musí a žádný z národů zeměkoule není víc svobodný, než německý.

Národ nikdy neunaví naslouchání slovům Vůdce, a když Říšský stranický den v Norimberku trval dvakrát tak dlouho, národ před ním stál poslední den stejně pozorně jako první a naslouchal. Když Vůdce projíždí Německem, stojí lid u silnic a jásá stejně jako na začátku. Matky mu podávají vstříc své děti, aby se podíval na budoucnost Německa. Kdyby to bylo nutné, položili by za něj lidé život, stejně jako to udělaly stovky stranických druhů v letech bojů.

V čele národů bývali císaři, králové, vládci, lidový hrdinové a krutovládci, chytří i velcí mužové, ale doposud nikdy – Vůdce. Jen Němcům se ze všech národů světa dostalo takové štěstí. Dokud toto ostatní lidé světa nepochopí, neporozumí tomu, proč se německému národu rozzáří oči, proč davy jásají, proč srdce zprudka bijí a proč paže letí vzhůru, když před německý národ předstoupí Adolf Hitler. Tyto vnější projevy vyjadřují trvalou a zvláštní spjatost mezi lidem a jeho Vůdcem. Z ní čerpá Hitler sílu ke svému dílu, tak jako národ čerpá sílu z pohledu na něj.

Mimořádně zřetelně si tohoto vztahu povšimnete, pokud sledujete Vůdce a vedle něj německou mládež. Každý, kdo mohl s Vůdcem strávit delší dobu a provázet ho několik dní, týdnů a měsíců, prožil nezapomenutelné epizody.

Mezi Štětínem a Paswalkem, dobrých deset kilometrů od nejbližší obce, se na venkovské silnici v bouři a dešti shromáždila německá mládež, protože od kohosi kdesi zaslechla, že tudy dnes bude projíždět Vůdce. Již se stmívalo, když se konečně přihnal Vůdcův automobil se dvěma doprovodnými vozy. Posádka již z dálky viděla mezi stromořadím velký shluk lidu, a když auta přijela blíže, ukázalo se, že to jsou děti mávající vlajkami. Mladí zapálili bengálské ohně a rozestavili hlídky, které jim měli včas nahlásit příjezd kolony. Ačkoli času nebylo nazbyt, Vůdce nařídil zastavit a v tom okamžiku byly vozy obklopeny přibližně stovkou dětí, které skákaly na stupátka a dokonce i na chladiče a na kapoty, jen aby přes okénka zahlédly toho, koho toužebně vyhlížely. Poté, co prozkoumaly všechna tři auta, objevil konečně jeden z bystrých hochů Vůdce. Zakřičel z plna hrdla: „Tady je, všichni sem!“ A v tu chvíli to vypuklo. Muži z doprovodu museli zasáhnout, protože někteří chlapci se dokonce pokoušeli vyšplhat na tenkou plátěnou střechu. Vůdce mladistvého houfu, onen hoch, který Vůdce objevil, pronesl krátkou řeč, jasnou, svěží a dynamickou. A pak uvolnil místo dívce. Hluboce se uklonila a vlastními verši vyjádřila radost z toho, že se místní omladina mohla setkat se svým Vůdcem. Na závěr předala Adolfu Hitlerovi košík s nádhernými, červenými jablky. Hluboce dojatý Vůdce ji pohladil po plavých vlasech a děvče se rozplakalo, přemoženo obrovským štěstím a radostí. Autokolona se pomalu rozjela dětským zástupem a zadními okénky byly ještě dlouhou dobu vidět dětské paže nadšeně na rozloučenou mávající praporky.

Vždy a na všech manifestacích stojí právě mladí v prvních řadách. Způsobní, skromní žáci se rozestoupí tak, jak jim nařídil učitel nebo vedoucí – čekají v rovných řadách a ani se nepohnou. Jiní, smělejší, obsypou větve stromů, šplhají na pomníky nebo výklenky v domovních fasádách, někteří se jako sloupořadí soch rozmístí na hřebeny továrních zdí, usadí se na stožárech a lucernách a jakmile zahlédnou přijíždějícího Vůdce, zaplní vzduch svými radostnými výkřiky. K nejoblíbenějším místům mladých nedočkavců patří ostré zatáčky, které svými těly šikovně ještě zúží, aby donutili vozy k co nejpomalejší jízdě. Ovšem ještě lepší je, když někde na silnici najdou místo s rozkopanou vozovkou. V takovém případě je zcela jisté, že Vůdce tudy bude muset projet krokem a mladí ho dokáží zcela obklopit. Téměř vždy je opravdu náročné proklestit si cestu dál, a když se konečně zástup rozestoupí, děti se rozběhnou o závod a za chvíli kolonu opět zastaví a nadšeně pozdravují.

V jistém jihoněmeckém městě vytvořily večer po shromáždění desetitisíce příslušníků Hitlerjugend špalír. Čím větší vzdálenost Vůdcův automobil urazil, tím více se obě křídla špalíru tiskla k sobě, takže nakonec zbylo jen tolik místa, aby se vůz pomalu prosmýkával vpřed. Chvíli to ještě šlo, ale náhle tlačenice zesílila, chlapci s pochodněmi v první řadě již nápor nedokázali zadržet a přepadli do aut a ve svém svatém nadšení vrhli Vůdci a jeho doprovodu pořádnou porci kouře do obličeje. Ještě štěstí, že vozy nezačaly hořet. Teprve po čtvrthodině se Vůdce podařilo vyprostit z tohoto nadšení mladého houfu.

Zábavná podívaná je na mladé, kteří se pokoušejí Vůdce vyfotografovat. Stojí připravení se svými malými fotoaparáty, prsty na spoušti, třesou se nervozitou a vzrušením. Na první pohled je jasné, že tyto přístroje zvládnou slušný snímek jen s notnou dávkou štěstí. Ale přesto je s podivem, že mnoho fotografií je opravdu zdařilých. I v tomto případě je zřejmě štěstěna nakloněna mladým, protože na druhé straně si mnozí zkušení, byť amatérští fotografové stěžují, že se v davu a všeobecném ruchu a nadšení ke kloudné fotografické příležitosti vůbec nedostanou. Na cestě po Horním Slezsku zdravili Vůdce obyvatelé jisté obce a jednomu z malých děvčat se dostalo té cti, že mu směla předat kytici a přednést malou básničku. První verš oddeklamovalo bez zaváhání, ale pak rozčilením ztratilo niť a začalo se bezradně rozhlížet. Náhle se dívka pozdvihla na špičky, podala Vůdci květiny a řekla: Hitlere, tady máš, všechno jsem zapomněla!“ a utekla pryč.

Silnice. Lidé namačkaní na sobě. Čekají, někteří již několik hodin. Vyhlížejí Vůdce. Všichni ho chtějí vidět, muži i ženy. „Dneska je to jako svátek,“ říká starší žena a má pravdu, protože Vůdce do městečka přijíždí poprvé.

Ze střech a štítů vlají prapory a nad ulicemi jsou napnuté girlandy. Celé město se obléklo do slavnostního hávu. A pak přijíždí Vůdce . . . Dav se zavlnil, na několika místech se řada pořadatelů prohnula pod tlakem nadšených houfů. Paže letí Vůdci vstříc, všichni se usmívají nebo pláčí dojetím a nadšením. Ženy zdvihají své děti, nad hlavami lidí se třepetají malé ručičky, září oči, smějí se ústa a zaznívají nadšené hlásky: „Heil Hitler!“ Dívka, která je zde ve službě, psala domů rodičům: „… načínám další arch papíru a z toho, co teď napíši, budete mít jistě radost. Představte si, moji milí, viděla jsem Vůdce, jen to uvažte, Vůdce!!“

Co se jen skrývá v oněch slovech: „jen to uvažte, Vůdce!!“ Jaká hrdost z nich čiší, jaká láska dítěte německého národa k Vůdci! Dívce se splnilo horoucí přání. Dostalo se jí cenného daru, na který bude vzpomínat po celý život. Setkala se s Vůdcem. „Jen uvažte …!!“

A tak je to všude. V Bavorsku, Východním Prusku, Slezsku i Porýní.

Po jedné falcké silnici kráčeli dva muži. Měli namířeno k nočnímu městu. Vyrazili ze vzdáleného tábora pracovní služby a čekala je ještě dlouhá cesta k železniční zastávce, Ale to jim nevadilo, byli dobře naladěni a vesele si pískali do kroku. Šli domů, na dovolenou, zaslouženou po několika měsících usilovné práce. Minula je kolona automobilů. „Těm se jeden,“ poznamenal jeden z mužů, „budou doma rychleji než my.“ „Hele, mávají na nás!“ vykřikl druhý.

Auta skutečně zastavila a čekala, až k nim poutníci doběhnou. „Kam? – Odkud? Nastupte!“ Muži nevycházeli z údivu. Vždyť ten, kdo na opuštěné okresce zastavil dvěma mužům pracovní služby a hodlal je svézt, byl sám Vůdce. Nechal si vyprávět o jejich životě, zajímal se o tábor pracovní služby a chtěl vědět veškeré podrobnosti. Ale to už dojeli do městečka. Automobily zastavily. Při loučení se Vůdce jednoho z mužů zeptal: „Brzy bude pršet a vy nemáte kabát?“

„Nemám, můj Vůdce, byl jsem dlouho bez práce.“ Vůdce si svlékl svůj šedivý cestovní plášť a pověsil ho svému soukmenovci přes ramena. Než se udivený muž vzmohl na slovo, byla již kolona pryč.

Mladí dělníci velkého závodu nastoupili na dvůr. Vůdce kráčel před jejich řadami a každému z mladíků se zkoumavě díval do očí. Oslovil jednoho z nich: „Jste člen strany?“

„Ne!“

„A jste v SA?“

„Ne, jsem v Pracovní frontě.“

„Kde jste byl dříve?“ zeptal se Vůdce po chvíli.

Plavovlasý mladý muž uhnul pohledem, pak se napřímil a zajíkavě řekl: „Byl jsem u mladých komunistů, můj Vůdce.“ Neříkalo se mu to lehko. Upíraly se na něj všechny pohledy. Trapná chvilka. Vůdce stiskl mladému muži ruku a s úsměvem pronesl: „Ale dnes jste všichni u mne, chlapci.“ Mladý dělník, červený v obličeji odpověděl: „Přísahám bohu, na to se můžete spolehnout, můj Vůdce!“

A takových epizod, dokládajících sounáležitost každého jednotlivého příslušníka německého národa s Adolfem Hitlerem, je nekonečná řada.

V Hamburku, při manifestaci u příležitosti lidového plebiscitu, se zábranami protlačil válečný invalida se synem a prosil: „Chtěl bych Vůdci zahrát.“ SS-mani muže pustili dál a invalida se postavil pod okno, chvějícími se prsty vytáhl z šedého pouzdra nástroj a zahrál písničku. Tisícihlavý zástup mlčky a nábožně poslouchal. Tóny vyluzované pouličním muzikantem se donesly až k Vůdci. A Vůdce naslouchal. Adolf Hitler si invalidu zavolal a vyslechl si jeho příběh: „Čtyři roky jsem nezaměstnaný,“ řekl muž na závěr, „mohl byste mi, můj Vůdce, opatřit práci?“ Vůdce pokynul jednomu z adjutantů. Stačily dva telefonáty a pak Vůdce prohlásil: „Ohlaste se zítra tam a tam, můžete ihned začít pracovat.“ Zpráva se čekajícím davem rozlétla rychlostí blesku. Vůdce byl odměněn nekonečnými a bouřlivými ovacemi.

Nezapomenutelný byl i den, kdy se Vůdce dostavil na pohřeb obětí těžké exploze v muniční továrně Reinsdorf. V dlouhých řadách ležely rakve padlých hrdinů práce. Vlajky stažené na půli žerdi, mlčící truchlící v černém. Na vyhrazeném místě se shromáždili nejbližší pozůstalí. Naskýtal se obraz nekonečného zármutku plačících matek, sester, otců, a bratrů. Poté se objevil Vůdce a smuteční slavnost započala. Bolest rodinných příslušníků obětí rvala srdce. Zaznívaly proslovy řečníků a duchovních, dohrála píseň o dobrém kamarádu a třeskly čestné salvy. Tu se Vůdce odpoutal od svých průvodců a sám přešel až k rodinám mrtvých. Natáhly se k němu stovky paží hledajících útěchu. Nikdo z přítomných nezapomene na hluboce pohnutou Vůdcovu tvář, na Adolfa Hitlera, dojatě stojícího uprostřed bolestně zasaženého zástupu. Pak začal hovořit s jednotlivými muži a ženami nebo jim jen mlčky tiskl ruce. Kruh kolem něj se stále zužoval. Slzy usychaly, zlomení lidé se napřimovali. Tu vzal Vůdce do svých útěšných rukou hlavu staré matky, jež ztratila syna, onde prohodil několik vřelých slov s mladíkem z Hitlerjugend, jemuž zahynul otec. Pozůstalí nebyli sami, Vůdce jim dodal novou útěchu a odvahu a utěšil je v jejich bolesti. Když na závěr truchlící pozdvihli své paže k pozdravu a mlčky Adolfu Hitlerovi poděkovali, měli k sobě národ a Vůdce náhle i v této hodině hlubokého zoufalství neskutečně blízko.

Vůdce a německý národ . . . Jindy se ve frankfurtské hale konala manifestace. Vůdce uvnitř mluvil k tisícovkám shromážděných lidí a mezitím se venku jistá žena protlačila k jeho vozu a na místo, kde podle jejího mínění sedával Vůdce, položila malou kytičku konvalinek – byla právě zima. Když se po ukončení shromáždění dala kolona automobilů do pohybu, vpadl do kypícího volání slávy jasný, pronikavý hlas: „Ty konvalinky jsou ode mne!“

Mohli bychom vyprávět stovky a tisíce podobných historek, dojemných i veselých. Všechny však mají stejný obsah: Stal se zázrak, jaký národ zažije pouze jednou ve svých dějinách. Vůdce a lid jedno jsou a spojuje je láska veliká, přirozená, samozřejmá a zářící. Každou minutou zesiluje a tryská z hlubin duše.

Jaká nekonečná síla, jaké nekonečné požehnání pro oba, národ i Vůdce, Vůdce a německý národ!

One Comment leave one →
  1. Juliana permalink
    20/03/2021 01:34

    Díky za tenhle dojemný (a leccos objasňující) text. Přeposlala jsem odkaz dvěma přátelům. 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: