Přejít k obsahu webu

Sávitrí Déví – Obžaloba člověka [1] – Na člověka soustředěná víra

04/12/2020

Následuje první kapitola Obžaloby člověka, jedné z nejdůležitějších knih Sávitrí Déví.

* * * * *

Ze všech možných morálních idejí zapůsobí na lidskou mysl nejpomaleji naše pozitivní povinnost vůči tvorům jiných druhů (zvířat a dokonce i rostlin). Zdá se, jako by tato povinnost byla cizí duchu, a stejně tak písmu, všech úspěšných mezinárodních náboženství vyjma buddhismu. A člověk, který si je důležitosti této povinnosti zcela vědom — člověk, který v ní rozpozná vyjádření fundamentální morální pravdy — se může rovněž velmi podivovat tomu, jak je možné, že víry, které tuto povinnost zcela opomíjí (natož aby ji zdůrazňovaly), mohly přesto získat takový počet následovníků, a ještě víc se podivovat nad tím, jak může být jejich omezená koncepce lásky stále považována za „tu nejvyšší“, a jak toto tvrzení nebudí žádné protesty lepších lidí. To takového člověka bez pochyby vede k neradostnému soudu nad vrozeně sprostou, sobeckou a ohavnou lidskou přirozeností.

Známá náboženství starověkého světa se soustředila na rodinu nebo kmen, nebo město, nebo na většinu národa. Filosofie, které z nich postupně vyrůstaly, ať už v antickém Západě nebo v Číně, se soustředily striktně na lidskou společnost, lidský intelekt, nebo individuální lidskou duši. Pouze v Indii bylo vše zcela odlišné, kvůli starověké víře v inkarnaci duše, a ovoce skutků sklízené od života k životu, předpokládající nepřerušované pokračování skrze celé schéma existence, organickou jednotu mezi všemi druhy, od těch nejjednodušších až po ty nejsložitější. V Řecku přijali tento názor o jednotě všeho živého i se všemi praktickými důsledky jako základní rys své školy pythagorejci (a mnohem později novopythagorejci), spolu s dogmatem zrození a znovuzrození. Když odhlédneme od této školy — mnoho staletí zpět —, spatříme skutečně nádherné, ale bohužel dlouho zapomenuté náboženství, obzvláště filosofický solární kult, jenž vzniknul na počátku čtrnáctého století před Kristem v Egyptě, a o kterém budeme mluvit v jedné z následujících kapitol, zdá se být právě tento kult jedinou výjimkou obecného trendu myšlení, jediným na život soustředěným náboženstvím[1] neindického původu západně od Indie. Velká škoda, že právě tato znamenitost tohoto kultu se stala pro jeho šíření fatálním, a to dokonce i pro jeho vlastní přežití coby organizovaného náboženství.

Můžeme tudíž poměrně bezpečně prohlásit, že dnes existují dva hlavní způsoby nazírání na náš vztah s nelidskými živými bytostmi: hindský způsob (jehož jsou buddhismus a džinismus pouze zvláštními projevy) a na člověka soustředěný, jehož různorodé formy můžeme vidět v křesťanství, islámu, „humanismu“ devatenáctého století, „socialismu“ dvacátého století, a v čínském způsobu myšlení, stejný ve všech (oddělíme-li čínské myšlení od taoismu v jeho nejčistším aspektu) svých různorodých formách.

Teoreticky ovládají na člověka soustředěné víry celý svět vyjma větší části Indie, Burmy, Cejlonu a zemí Dálného východu, protože tyto země byly ve své historii nějak ovlivněny buddhismem. To neznamená, že v Anglii a Americe, v Německu a Rusku, nežijí jedinci, pro které je vše živé svaté, a pro které je představa působení bolesti zvířatům odpornější, než působení jí lidem. To ale také neznamená, že všichni lidé, kteří se v Indii i jinde hlásí k hinduismu, buddhismu nebo džinismu, jsou skutečně vzorem praktické laskavosti vůči všem živým tvorům. Právě naopak! Tuto hrubou geografickou hranici na mapě světa jsme načrtli, abychom tak zdůraznili nerovné rozložení na člověka a na život soustředěných věr, abychom ukázali k jak malému pokroku v rámci universální lásky — což je cesta skutečné etiky — od časů údajných opicím podobných lidí neandrtálské doby až do dnešních dnů došlo.

Přirozeně může být náš nástin zneužit proti našemu proudu myšlenek. Mnozí bez pochyby řeknou: „Věří-li stále většina lidstva v právo člověka na vykořisťování jiných tvorů pro jeho vlastní prospěch; je-li myšlenka universálního bratrství (člověka se všemi živými tvory) tak pomalá v sebeprosazení; a pokud ještě navíc, jak můžeme vidět, tento pohled každý den ztrácí půdu pod nohama mezi ‚vyspělejšími‘ mladými muži a ženami v zemích, kde byl kdysi prosazován, měli bychom uznat, že na člověka soustředěné víry představují správný přístup k morálním problémům života.“ My ale odpovíme, že „většina“ nerozhoduje o tom, co je pravdivé nebo falešné, co je správné nebo špatné. A ti, kdo si myslí, že může, mohli by rovnou říci, že se Sokrates mýlil a Atéňané měli pravdu, protože Sokrates byl sám a Atéňanů dvacet tisíc.  Mohli by rovněž říct, že kanibalismus a otroctví byly odůvodněné, kdykoli a kdekoli byly rozšířeny, a kde se na ně nahlíželo jako na něco „normálního“. Můžeme se ale povšimnout, že právě z těchto civilizací, ve kterých byl kanibalismus všeobecně přijímán, tu a tam vyvstali jedinci — nepatrná, bezmocná menšina —, kterým se tento zvyk hnusil. A uprostřed světa, ve kterém bylo otroctví váženými lidmi považováno za nezbytné zlo, se objevilo několik málo jedinců, kteří otroctví ve jménu lidské důstojnosti odsuzovali, ať už veřejně nebo tajně. A můžeme vidět, že právě názor těchto lepších jedinců nakonec triumfoval. Jeden z nejlepších starověkých Mexičanů, král Nezahualcóyotl,[2] se v patnáctém století ve své říši marně snažil učinit lidským obětem přítrž.[3] Dnes by vražda člověka, byť jako oběť bohům, byla považována za zločin a zákonem potrestána téměř po celém světě. Menšina se v Mexiku stala většinou — k čemuž by došlo tak i tak, i kdyby křesťanští dobrodruzi v těchto zemích nikdy nepřistáli. Menšiny se časem často stanou většinami.

Těm, kterým se odvěké vykořisťování zvířat zdá normální pouze z toho důvodu, že k němu dochází universálně a je staré jako člověk sám, bychom rádi řekli, že dnes žijí lidé, kteří ho ostře odsuzují — nevadí, že jich je jen hrstka roztroušená mezi miliony lidskými bytostmi, které jsou stále v barbarském stádiu evoluce. Dnes žije několik mužů a žen daleko před naší dobou, kteří silně pociťují odpornou nespravedlnost všech vykořisťovaných živých bytostí, ať už dvounohých nebo čtyřnohých, hrůzu všeho bezdůvodného utrpení, hodnotu veškerého nevinného života. Dnes žijí muži a ženy — a autorka této knihy k nim patří —, kteří jdou při pohledu na to, jak jejich současníci jedí v restauraci hovězí biftek nebo kuřecí sendvič v železničním vagónu stejně zhnuseni, jako byli někteří starověcí výjimeční Mexičané zhnuseni při pohledu na uvařené údy zajatců, servírované na zlatých a stříbrných podnosech při státních banketech. Dnes žijí muži a ženy, vskutku málo početní, kteří jsou zarmouceni při pohledu na znaveného koně táhnoucího kočár, stejně jako jistí „divní“ lidé mohli kdysi být obdobně zarmouceni při pohledu na otroka, který za dozoru bezcitného dozorce pro svého majitele sekal dříví nebo mlel obilí.

Těchto několik málo mužů a žen jsou dnes „snílci“, „excentrici“, „blázni“ — jako všichni průkopníci. Kdo však může říci, zda se jejich názor někdy stane názorem průměrného člověka, a jejich principy zákonem světa? Existuje-li nějaká naděje, že by to mohlo jednoho dne nastat, pak věříme, že stále ještě stojí za to usilovat o udržení lidské civilizace. Pokud však ne — pokud tato nízká míra lásky, kterou většina lidí na celém světě dosáhla je skutečně limitem jejich schopností —, pak jsme přesvědčeni, že lidská rasa nikomu nestojí za to, aby si s ní lámal hlavu.

* * *

Podle náboženství, která jsme charakterizovali jako „soustředěná na člověka“, je pouze a jen člověk, vytvořený „k obrazu Božímu“, Bohu nejmilejším potomkem, snad dokonce jeho jediným potomkem na tomto světě. Nebeský otec křesťanských evangelií bezpochyby miluje vrabce. Ale člověka miluje nekonečně víc. Má rád také lilie; ošatil je lépe „než šalamouna v celé jeho slávě“; přesto je to právě člověk, kdo je hlavním objektem jeho starostí. Ze všech živých tvorů, jež se na tomto světě rodí, je jen a pouze člověk obdařen nesmrtelnou duší. On jediný byl stvořen pro věčnost. Tento pomíjivý svět byl pro něj vytvořen, aby ho ve svém krátkém pozemském životě vykořisťoval a jako pokrm mu bylo dáno maso mnoha druhů — jak čtyřnožců, tak ptáků. A to není vše. Celé schéma spasení mu vytyčil samotný Bůh, aby tak člověk mohl i navzdory svým hříchům dosáhnout věčné blaženosti. Bůh seslal proroky, aby vzpurné lidstvo nabádali k pokání a přivedli jej na cestu spravedlnosti. A podle křesťanské víry člověku dokonce seslal svého jediného syna, aby za něj trpěl a zemřel, aby se tak jeho krev mohla stát vykupitelem všech hříšníků, kteří v něj vložili svou víru. Všechna ta nádhera hmotného světa; všechna ta elegance, síla a krása milionů zvířat, ptáků, ryb, stromů a rostlin; majestátnost sněhem pokrytých hor, krása rozvinuvších se vln — to vše a mnohem víc — není v Božích očích hodno nesmrtelné duše lidského imbecila — aspoň podle nich. Právě proto lov tygrů a vysoké zvěře, masakrování nevinných huňatých jehňátek, majících takovou radost ze života, pitva pěkných bílých morčat nebo inteligentních psů, není podle na člověka soustředěných filosofií „hříchem“ — ani způsobuje-li nejotřesnější utrpení. Ale bezbolestné usmrcení chloroformem bezcenného lidského idiota je „zločin“. Jak by to jen mohlo být naopak? Mají dvě nohy, žádný ocas a nesmrtelnou duši. Ať jsou jakkoli degenerovaní, jsou to lidé.

Nemohu si pomoci nevzpomenout zde odpověď jednoho francouzského studenta medicíny, člena „Křesťanské federace studentů“, kterého jsem se před pětadvaceti lety zeptala, jak může sladit své náboženské touhy s jeho obhajobou vivisekce. „A mezi tím je nějaký rozpor?“ odpověděl; „Kristus nezemřel za morčata a psy.“ Nevím, co by na toto Kristus řekl. Faktem ale zůstává, že z pohledu historického křesťanství měl onen chlapec pravdu. A jeho odpověď je dostatečná k tomu, aby člověku navždy zhnusila všechny na člověka soustředěné víry.

* * *

Na člověka soustředěné víry se netěší ani tomu minimu vnitřní konzistence, které někdy člověka nutí ocenit ve špatném systému myšlenek jisté přednosti. Ti, kdož v ně věří, a kteří náhodou nejsou od přírody příliš nenapravitelně iracionální, se pokouší své názory ospravedlňovat tvrzením, že člověk jako takoví je nadřazen němému zvířeti. Člověk umí mluvit, což zvířata nedokáží. To je zcela jistě pravda. Člověk umí mluvit, a tudíž může definovat a dedukovat a měnit své názory. O závěry svých úvah a zkušeností se může dělit s ostatními. Vyjadřováním svých vlastních myšlenek si jich je více vědom. Jednoduše řečeno, to vše mu umožňuje konvenční systém symbolických zvuků, které nazýváme jazykem a kterým zvířata a ptáci nedisponují. Jeho samotné bytí je povýšeno nad bezprostřední potřeby každodenního života, a jeho mysl, užitím takovéhoto systému zvuků, schopna evoluce.

Všichni budou souhlasit, že tomu tak do velké míry je, byť ne všichni mohou nutně vidět vztah mezi lidskou výhodou v podobě řeči a vykořisťováním němých zvířat člověkem. Je mnohem obtížnější porozumět privilegovanému postavení, které náboženství jako judaismus, křesťanství a islám člověku přisuzují, jestliže se člověk rozpomene, že svaté knihy těchto tří rozšířených náboženství přiznávají existenci nebeských bytostí, mnohem krásnějších a inteligentnějších nežli člověk, hlavně pak andělů — bytostí, jež nepotřebují čekat na žádné vzkříšení, aby tak získaly „překrásná“ těla, ale které nyní a teď existují ve svém oděvu ze světla, osvobozeni od všech nemocí, stárnutí a smrti. Právě oni měli být těmi, pro které byla příroda a člověk vytvořen, a ne pro neohrabané syny Adamovi, protože z toho co o nich ze svatých Písem lze zjistit vyplývá, že andělé jsou tak vysoko nad člověkem, jako nejoslnivější lidé tvrdí, že jsou nad zvířaty, a ještě víc. Přesto zřejmě Bůh miluje člověka ze všech nejvíce. Všichni lidští hříšníci mohou v jeho milosti očekávat spasení; zatímco nebozí andělé, kteří se kdysi na počátku času pod vedením Lucifera vzbouřili proti svému Stvořiteli, nemají žádnou jinou možnost, než zůstat navždy zatraceni. Žádný Spasitel nebyl poslán, aby vykoupil jejich hříchy. Nikdy jim nebyla poskytnuta naděje na spasení. Jejich pokání by zřejmě nebylo nic platné. Proč? Bůh ví. Nejsou lidmi, rozmazlenými miláčky Boha. To je jediné vysvětlení, které se člověku dostává, jestli tedy můžeme podivnou spravedlnost a prapodivné záliby starého Otce Jehovy brát za vysvětlení. Nejsou lidmi. Ať jsou jakkoli inteligentní a krásní, a plni nekonečných možností pro dobro a jistě i pro zlo, dostalo-li by se jim té šance, nejsou očividně v Božích očích hodni kajícího se pijana, který na konci setkání Armády spásy zplna hrdla vzlyká. Stezky boží jsou nevyzpytatelné. Ať nám ale netvrdí, že Boží láska k člověku je „ospravedlněna“ lidskou nadřazeností, a že právo vykořisťovat zbytek slabších tvorů, které svému vyvolenému druhu dal, je založeno na rozumných základech. Není. Protože kdyby bylo, pak by v Ráji bylo místo pro kající se padlé anděly, a aspoň tolik radosti pro jednoho z nich, jako je pro duše deseti tisíců opilců z londýnského East Endu.

Skutečným důvodem pro toto pokračující zdůrazňování blahobytu člověka, a jen jeho samotného, na tomto i dalším světě, zdá se leží v Boží neschopnosti transcendovat jistou infantilní slabost — v tomto případě samozřejmě máme na mysli osobnost Boha na člověka soustředěných náboženství majících své kořeny v judaismu, nikoli v neosobní Síle za vším stvořením, ve kterou jsme my nakloněni věřit. Bůh křesťanů, Bůh islámu a Bůh většiny pozdějších volnomyšlenkářů, kteří nebyli skrz naskrz ateisty, nikdy ze sebe zcela nesetřásl zvyky, jež měl kdysi, když byl ještě jen božským patronem několika málo pouštních nomádských kmenů, otroků v zemi Faraonů. Byl schopen sám sebe povýšit z národního boha na Boha všeho lidstva. Ale to je tak vše. Jeho láska byla zřejmě vypotřebována na rozšíření z „vyvoleného lidu“ Izraele na Vyvolený druh lidstva. Nepociťoval v sobě potřebu rozšířit své otcovské city za tyto úzkoprsá omezení. Nikdy mu nepřišlo na mysl, jak úzkoprsá ve skutečnosti jsou, a jak jsou iracionální, jak špatná, jak příliš lidské bylo toto dětinské upřednostňování člověka Bohem, který měl údajně stvořit Mléčnou dráhu.

Krvežízniví kmenoví bozi západoasijského starověku — kdysi jeho rivalové; nyní všichni mrtví — byli ve své úzkoprsosti důslednější. Omezili své působení na město, nanejvýše na zemi, a v případě mimořádných událostí přijímali — podle některých: žádali — lidské obětiny stejně jako zápalné zvířecí oběti. Byli to ponuří bozi, aspoň většina z nich. Ale v jejich omezeních bylo něco upřímného a uklidňujícího. S nimi člověk věděl, na čem je. Člověk se v jejich jménu nenechal unést proroky a světci, kteří člověka vzali na výpravu za universální láskou, jen aby ho nechali na půli cesty. Jehovovi proroci je mohli zvát „ohavnostmi“, ale byli aspoň konzistentní. Konzistentní byl i Jehova, když byl ještě jen kmenovým bohem Židů. Když ho však Židé později prohlásili za Boha všeho lidstva; když se vplížil do křesťanství jako Bůh Otec Krista a první osoba Nejsvětější Trojice; a do islámu jako Bůh zjevený člověku skrze svého posledního mluvčího, Proroka Mohammeda; a nakonec, když vybarvil ideologii humanitárního teismu — a dokonce ateismu — jako nevyhnutelný pozůstatek velmi odolné tradice, stala se jeho koncepce ještě iracionálnější. Zůstávalo stále méně a méně jakýchkoli důvodů pro to, aby se jeho starostlivost zastavila u člověka. Přesto se zastavila právě u něj. Měl nespočet důvodů, aby se vyvinul ve skutečně universálního Boha všeho živého. Přesto se takto nevyvinul. Nezavrhl dlouho trvající ochranářský sklon vybrat si ze svého stvoření malou část, kterou požehnal povýšením ji nad ostatní části. Touto částí z celého velkého vesmíru byli kdysi Židé. A nyní jí byla lidská rasa — směšné zlepšení, zauvažujeme-li nad tím z astronomického (tedy z takového, jež si můžeme představit jen a pouze jako skutečně božského) úhlu pohledu.

Velké víry světa na západ od Indie podle všeho zůstávají soustředěny na člověka, protože se nikdy zcela neosvobodily od stop svého kmenového původu mezi Abrahámovými syny. Židé nikdy nebyli národem, o kterém by člověk mohl říci, že by snad zvířatům v každodenním životě a v myšlenkách dával příliš mnoho prostoru. Kristus, jenž přišel „naplnit“ židovské zákony a proroctví (nikoli světu představit jiný, racionálnější a skutečně laskavější směr myšlení), se zdá se nikdy neobtěžoval s němými zvířaty. Máme zde samozřejmě na mysli Krista, jak nám ho popisují křesťanská evangelia. Tento Kristus — a nemáme žádnou možnost zjistit, jestli někdy někde nežil „skutečnější“ Kristus než tento — nikdy nevykonal zázrak, nikdy ani nezasáhl ve prospěch jakéhokoli zvířete jako jeho současník Apollónios z Tyany, nemluvě o ještě starším a vynikajícím Mistrovi jakým byl požehnaný Buddha. Nikdy nemluvil o Boží lásce ke zvířatům, vyjma prohlášení, že člověka miluje a fortiori mnohem více. Nikdy nezmínil ani nenaznačil lidské povinnosti vůči zvířatům, přestože neopomněl zmínit a zdůraznit povinnosti jiné. Kdybychom evangelia měli brát tak jak byla napsána, tak se jeho jednání s nelidskými vnímajícími bytostmi sestávalo z jedné příležitosti, kdy poslal zlého ducha na stádo prasat, aby tento duch již déle nesužoval člověka,[4] a jindy zase pomohl svým učedníkům, jež, jak každý ví, byli povětšinou rybáři, nachytat do sítí neuvěřitelné množství ryb.[5] V obou případech bylo očividně jeho záměrem pomoci člověku na úkor oněch tvorů, prasat a ryb. Co se rostlin týče, je pravdou, že obdivoval polní lilie; avšak je také pravdou, že proklel fíkovník za to, že mimo sezónu na sobě nenesl žádné fíky a způsobil tak, že fíkovník uschl, aby tak jeho učedníci porozuměli síle víry a modlitby.[6] Horlivý anglický nebo německý křesťan, jenž miluje zvířata a stromy, může oponovat, že nikdo přesně neví, co vše Ježíš skutečně řekl, a že evangelia obsahují vyprávění pouze o zlomku jeho zázraků. To může být pravda. Ale protože o jeho životě nemáme jiné zprávy krom evangelií, musíme se tudíž spokojit s tím, co je obsaženo v nich. Tím spíše, že křesťanství je ve svém historickém růstu soustředěno kolem osoby Krista tak, jak ho evangelia popisují.

A jak Norman Douglas příhodně poznamenal,[7] zůstává faktem, že onen malý pokrok v laskavosti vůči zvířatům dosažený v uplynulých letech v zemích severozápadní Evropy a v Americe, byl dosažen navzdory křesťanství, nikoli díky němu.

Někteří by mohli říct, že každé slovo křesťanských evangelií má esoterický význam, a tudíž „prasata“, „ryby“ a „uschlý fíkovník“ mají značit něco jiného a ne živé tvory. Avšak to by nic nezlepšilo. Nadále by zůstávalo skutečností, že se v Ježíšově učení tak, jak nám bylo předáno, nemluví o laskavosti ke zvířatům, zatímco jiné ctnosti, zvláště laskavost k lidem, jsou vysoce ceněny. A historický vývoj křesťanství zůstane takový, jaký je, a takový jaký ho známe.

* * *

Zcela chápeme, že lidé, jejichž životní postoj je podmíněn biblickou tradicí, kladou v celém schématu života velký důraz na výjimečné postavení člověka; že trvají na utrpení člověka, a na nezbytnosti lidského štěstí, aniž by podle všeho jen pomysleli na jiné živé tvory. Následují svou Knihu, ke které si mohou nebo nemusí přidat nějaké další sekundární texty založené na Svatém písmu. Nemůžeme od nich čekat, že by šli mimo rámec toho, co jim předepisují jejich svatá písma nebo texty na nich založené.

Od středověku však na Západě existuje vzrůstající počet lidí, kteří si troufají žít zcela bez jakékoli svaté Knihy; kteří otevřeně odmítají všechna božská zjevení jako neprokazatelná, a kteří ve svém svědomí vidí jediný zdroj svého morálního úsudku a své jediné vodítko v morálních problémech. Je pozoruhodné, že tito lidé, osvobození od okovů jakékoli ustanovené víry, si ve vztahu k lidskému vztahu ke zvířatům a živé přírodě obecně i nadále uchovávají životní postoje svých předků. Zatímco volnomyšlenkáři oprávněně nedbají žádné na člověka soustředěné metafyziky; zatímco nahrazují na člověka soustředěnou koncepci vesmíru skvostnou vizí řádu a krásy kosmické úrovně — vědecká vize, inspirující víc jak cokoli, co kdy náboženská představivost vynalezla, a v níž je člověk pouze nepatrným detailem —, tak tito samí volnomyšlenkáři zcela opomněli skoncovat s obdobně zastaralým na člověka soustředěným žebříčkem hodnot, v úplnosti zděděným z oněch náboženství, jež pramení z judaismu. Synové řeckého racionalismu, mluvíme-li o jejich intelektuálním rozhledu, lidé Západu, kteří se již nemohou honosit tím, že by byli křesťany — a pár vyspělých mladých lidí z Turecka a Persie, a ze zbytku Blízkého a Středního východu, kteří se již nehonosí tím, že jsou ortodoxními muslimy — přesto i nadále svým žebříčkem morálních hodnot zůstávají syny hluboce zakořeněné náboženské tradice, jejíž historie se táhne tak daleko jako nejstarší fragmenty židovských posvátných textů: tradice, podle níž je člověk, stvořen k obrazu Božímu, jediná živá bytost zrozená pro věčnost, a jehož hodnota je neúměrně mnohem vyšší než hodnota jakéhokoli jiného druhu zvířat.

Je pravda, že na Západě v nedávných letech existoval — ba dokonce stále existuje, protože nic co je v harmonii se Zákony života nemůže být zcela potlačeno — nekřesťanský (a dalo by se říct, že přímo protikřesťanský) a zcela určitě víc než politický směr myšlení, jenž odvážně odmítl tuto starodávnou přesto mylnou tradici a ustanovil odlišný žebříček hodnot a odlišný standard chování. Tento směr přijal princip práv zvířat a povýšil nádherného psa nad zdegenerovaného člověka. Nahradil falešný ideál „lidského bratrství“ skutečným bratrstvím přirozeně hierarchizovaného lidstva, harmonicky integrovaného do přirozené hierarchizované Říše života, a s logickým důsledkem směle hlásal návrat k mystickému skutečnému nacionalismu zakořeněnému ve zdravém rasovém uvědomění, a vzkříšení starých národních bohů plodnosti a války (nebo oslavování jejich filosofických ekvivalentů), jichž se mnozí řečtí „myslitelé“ a sami někteří židovští proroci již zbavili — slušně řečeno: „transcendovali“ — v dekadentním starověku. A rasové hodnoty tohoto myšlenkového směru, pevně postavené na skále božské reality, a jako takové inteligentně bráněny, v porovnání s tradičními na člověka soustředěnými, jež byly v Evropě zděděny z křesťanství, jsou, a ať už je hmotný osud jejího největšího Představitele a režimu, jenž vytvořil jakýkoli, tak musí zůstat těmi jedinými neochvějnými hodnotami současného a budoucího světa. Avšak prozatím je za bílého dne „zločinem“ tyto hodnoty zmiňovat, tím spíše je prosazovat — včetně celé jejich nedávné manifestace.

Opoziční ideologie, spíše v souladu s obecnými tendencemi moderních volnomyšlenkářů od dob renesance dále, se zřejmě rozešly jen s na člověka soustředěnými náboženstvími. Ve skutečnosti je náš internacionální socialismus a náš komunismus, i přes to, že se snaží vytlačit Boha a nadpřirozeno ze svého zorného pole, víc křesťanský než kdy byly křesťanské církve. Ten kdo prohlašuje, „miluj bližního svého jako sám sebe“, nemá dnes upřímnější a svědomitější následovníky než ony fanatiky, již se v první řadě zajímají o to, jak každému člověku poskytnout pohodlný život a veškerou příležitost k rozvoji, a to skrze intenzivní a systematické vykořisťování všech zdrojů hmotného světa, živého i neživého, v zájmu lidského zdokonalení. Komunismus, ono nové náboženství — protože se jedná o druh náboženství — velebící prostého člověka; ona filosofie lidských práv, jakožto privilegovaného druhu, je přirozeným logickým výsledkem skutečného křesťanství.  Je to právě křesťanská doktrína o lásce k bližním, osvobozená od ohromně těžké křesťanské teologie. Jedná se o skutečné křesťanství mínus kněžstvo — jež Kristus naprosto odmítal — a mínus veškerou víru církve o lidské duši a mytologii Bible — již si zcela jistě cenil méně než jediného spontánního pohnutí srdce vůči trpícímu lidstvu. Kdyby se dnes Kristus vrátil, cítil by se pravděpodobně „doma“ právě v těch zemích, jež z lásky k průměrnému člověku učinily samotnou duši svého politického systému.

A to není vše. Dokonce ani křesťanská teologie nezůstane pro komunismus navždy zcela nepoužitelná, jak si naši komunističtí přátelé často myslí. Může se stát, že ji jednoho dne použijí. A pokud k tomu dojde, kdo je krom formálních křesťanů, kteří zapomněli na „proletářský“ původ jejich Pána a jeho prvních učedníků, z toho bude moci vinit? Mýtus o Bohu lidstva zhmotněném v synovi nazaretského tesaře, lze stejně tak dobře interpretovat jako symbolickou předzvěst zbožštění pracující většiny lidstva — „mas“; člověka obecně — naší doby.

Jinými slovy, odmítnutí víry v nadpřirozeno, a nástup vědeckého pohledu na život v materiálním světě, v žádném případě nerozšířil morální pohled na život Západu. A nejedná-li se o důsledné rasisty, uctívače hierarchizovaného Života, tak ti, kteří dnes otevřeně prohlašují, že se civilizace může klidně obejít bez svého tradičního křesťanského (nebo muslimského) pozadí, se přidržují žebříčku hodnot, které vycházejí buď z ještě užší lásky, než z té, jež je kázána jménem Krista nebo islámu (z lásky k vlastní osobě a rodině), nebo nanejvýš z té samé lásky — nikoli z lásky širší; nikoli ze skutečné universální lásky.

Šlechetná „morálka“ pocházející od moderních volnomyšlenkářů není o nic lepší než ta, založená na starodávných na člověka soustředěných náboženstvích, majících svůj původ v židovské tradici. Jedná se o morálku soustředěnou — jako stará čínská morálka všude tam, kde ji pravý buddhismus a taoismus neupravil — kolem „důstojnosti každého člověka“ a lidské společnosti jakožto nejvyšší skutečnosti, té skutečnosti, kterou musí jedinec uznávat a žít pro ni; morálka, ignorující vše v lidském spojení se zbytkem živé přírody, a pohlížející na vnímající tvory jako na bezcenné, kromě případů, kdy je možné tyto tvory člověkem využít pro „vyšší“ smysl jeho zdraví, pohodlí, oblečení, zábavy apod. Morální víra volnomyšlenkářů dneška je na člověka soustředěnou vírou — o nic menší než víra Descartova a Malebrancheova, a pozdější víra idealistů Francouzské revoluce, a samozřejmě Augusta Comteho.

Věříme, že existuje odlišný způsob jak na věci nahlížet — odlišný způsob, s nímž se v porovnání tento na člověka soustředěný pohled jeví stejně dětinský, špatný a barbarský, jako se může jevit filosofie jakéhokoli kanibalského kmene v porovnání s filosofií křesťanských světců, nebo dokonce upřímných ideologů moderního internacionálního socialismu nebo komunismu.


[1] Nezmiňuji staré (předkřesťanské) náboženství germánské Evropy, které bylo rovněž soustředěno na život — soustředěno na život a zároveň „obětní“ stejně jako náboženství Véd v Indii. Nezmiňuji ho z důvodu malého obecného povědomí.

[2] Nezahualcóyotl, král Tescuca (1403 – 1470), známý válečník, organizátor, inženýr a básník.

[3] Ixtlilxochitl, Historie des Chichiméques (francouzský překlad), sv. I., kapitola 49. Citováno Brasseurem de Bourbourg v Histoire de Nations Civilisées du Mexique et de l’Amérique Centrale, sv. III., str. 297.

[4] Lukáš 8:32-33.

[5] Lukáš 5:4-11.

[6] Marek 11:12-14 a 20-23.

[7] Norman Douglas, How About Europe?, Chatto & Windus, London, 1930, str. 242.

komentáře 3 leave one →
  1. Juliana permalink
    07/12/2020 12:12

    Zdravím, těší mě, že česky vyšla první kapitola Obžaloby. 🙂 Délský potápěč nicméně chystá vydání kompletní knihy v češtině, tak zvažte, jestli se Vám chce vytvářet alternativní překlad téhož díla a jestli by třeba nebylo lepší věnovat úsilí jinému Sávitríinu textu? 🙂

  2. 09/12/2020 21:57

    Skvělá zpráva. Ani by nás nenapadlo, že by autorka podobného ražení, byť v rámci jejího nejpřístupnějšího díla, mohla být někdy Délským potápěčem vydána.
    Možná dokonce víc než na překlad se těšíme na případný doprovodný text a komentář, který je u Délských publikací vždy kvalitní.
    Překlad Obžaloby člověka je hotový. Kompletní překlad Zlata v peci bude následovat po Obžalobě.
    Další překlady Sávitrí Déví připravujeme.

  3. Juliana permalink
    10/12/2020 10:32

    V DP nám přijde, že si Sávitrí vydání určitě zaslouží. 🙂 Na důkladném poznámkovém aparátu a komentářích pracujeme, snad Vás nezklamou. A až se vydání bude blížit, na stránkách DP by měl kromě „Žížaly a nadčlověka“ vyjít ještě alespoň jeden článek či doprovodná studie, protože během překládání a tvorby poznámek se nám vynořilo obrovské množství materiálů, volající po zpracování. 😉
    Na Váš překlad „Zlata v peci“ se moc těším. Mnoho zdaru!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: