Přejít k obsahu webu

Sávitrí Déví – Zlato v peci [7] – Drancování, lži a povrchnost

30/01/2021

V sedmé kapitole Zlata v peci pojednává Sávitrí blíže o poválečném drancování Německa vítěznými spojeneckými mocnostmi. Odhaluje skutečné důvody a nepřátelství jednotlivých spojeneckých států. Díky tomu se může blíže rozepsat o pokrytectví vítězů, zvlášť ve vztahu ke Katyni nebo Drážďanům, ale také o francouzských Lidicíh, vesnici Oradour. V rámci filosofické polemiky popisuje upřímnost komunismu a neupřímnost demokracie. Samozřejmě se proto musí rozepsat o Židovstvu a jeho pronásledování.

* * *

Když prozíravý mezinárodní Žid pobízel Anglii k vyhlášení války Německu 3. září 1939, bylo jeho cílem rozdrcení nacionálního socialismu. Německo pro něj neznamenalo nic než kolébku a baštu nesmírně nebezpečné společenskopolitické filosofie. Německo bez nacionálního socialismu pro něj nepředstavovalo ohrožení, jakkoli mocným by se v budoucnu mohlo stát. To Žid velmi dobře věděl. Staletí zkušeností ho naučili — a to moc dobře — že není nic jednoduššího k vykořisťování než čistý Árijec bez rasového uvědomění. Uvažoval, „čím čistší, tím hloupější“, berouce vrozenou šlechetnost Árijců za otupělost intelektu. Nebál se jich; dokud jejich vědomí dřímalo. Ale tato nebezpečná filosofie jich v Německu nyní probudila většinu. A pomalu se začínali probouzet i v ostatních zemích; pomalu se dala do pohybu celá árijská rasa. Proto musela být tato filosofie rozdrcena, aby Žid mohl jako mistrný parazit na Evropě a Americe dále prosperovat; pán celého světa skrze kontrolu mezinárodního finančního systému.

Židovy útoky na Německo — včetně těch prostřednictvím propagandy před válkou — neměly jiného významu.

Ale účel krátkozrakého Árijce v Anglii i jinde akceptovat roli židovského spojence proti šampionům vlastní rasy, bylo něco jiného. Buď to byl sentimentální hlupák, utíkající tryskem ke svým izraelským miláčkům ze spárů nacistických „monster“, nebo . . . prostě žárlil na prosperitu svých německých bratří, žárlil na produktivitu jejich továren, na jejich reorganizovanou armádu; na jejich rostoucí vliv; na jejich nádherné „Autobahnen“; na čisté, prostorné, prosluněné domy jejich pracujících, s moderními kuchyněmi a muškáty v oknech; na jejich zahrady plné zdravých dětí; na jejich ráj mládí a inspirující sjezdy strany; žárlil na jejich radost a vitálnost — na skutečnost, že oni mají ke komu vzhlížet a pro co žít, zatímco zbytek Evropy a největší část světa nemá nic. A tak nenáviděli šťastné Němce a nadčlověka, který jim tuto prosperitu a takové štěstí přinesl.

A za vše, co tento anglický árijec vykonal, vyšel naprázdno. Žid mu totiž zapomněl říct, že drancování je jeho oborem, a že i kdyby si jeho spojenci v Německu nějaký malý lup vzali, hlavní zisk — trvalý zisk — může náležet pouze a jen „Bohem vyvolenému lidu“; to oni tu byli od vykořisťování nejen Německa, ale stejně tak Anglie a Ameriky — celého světa — na ruinách nenáviděného nacistického systému. Oni a nikdo jiný. Kdyby toto anglický a francouzský Árijec věděl, asi by s německými bratry nebojoval s takovou ochotou. Leda že by samozřejmě žárlivostí pěstovaná nenávist byla větší než pud sebezáchovy a — jednoduše řečeno — pobláznění větší než u drahých Židů střední Evropy, větší než cokoli jiného.

* * *

Někteří z těch, kteří bojovali během války proti Německu, jsou chytřejší a cyničtější než jiní.

Jednomu z nich jsem byla představena — Francouz, který nyní pracuje v Sársku na důležitém místě v jedné z německých továren, kterou Francouzi „převzali“, a který byl během války aktivním členem francouzského „résistance“. Tento muž coby monarchista nenáviděl demokracii; a zcela jistě neměl žádné iluze ani o křesťanství e jejích církvích. Co se jeho názorů na Židy týče, vystihl je v jednom vtipu: „To určitě nebyly plynové komory, co vaši kamarádi v Německu používali. Museli to být . . . inkubátory. Nikdo nikdy neviděl tolik ‘Žiďáků’ všude kolem jako teď po konci války!“[1]

Smála jsem se na celé kolo, protože to byl skutečně výborný vtip. Ale byla jsem ohromena, když jsem něco takového slyšela od člena résistant. Pravda, tento muž byl asi tak zdvořilý, jako by přišel ze sedmnáctého století; a společný známý, skrz kterého jsem tohoto muže potkala, mě představil jako „žhavou nacistku“. Přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že tohle nebyl zrovna jeho běžný způsob, kterým bavil dámy.

„Když se nebudeme držet jen vtipů,“ řekla jsem mu — když jsem se dosmála — „a jestli skutečně o demokracii a Židech takto smýšlíte, proč jste proboha ve válce bojoval proti nám, jak idiot?“

„Nikdy jsme nebojovali s nacionálním socialismem,“ odpověděl k mému ještě většímu překvapení, „jen hlupákům jsme nakukali, že tomu tak je — aby se k nám přidali.“

„Proti komu jste tedy bojovali?“

„Proti Německu.“

„Po roce 1933,“ řekla jsem, „bylo Německo a nacionální socialismus neoddělitelné.“

„Možná, a to je mi líto. V tomto případě musel nacionální socialismus platit účty za Německo.“

„Nechápu,“ odpověděla jsem. „Nacionálněsocialistický pohled na život přesahuje Německo a přesahuje naši dobu. Je to životní postoj — nebo by aspoň měl být — každého árijského uvědomění přirozených privilegií a hrdosti vlastní rasy. Když si tohle člověk uvědomí, nemůže bojovat proti Člověku, který dal svému národu takový životní postoj; ani proti takovému národu, jehož je součástí a který On miluje. Adolf Hitler učinil z Německa v očích každého hodnotného Árijce na světě posvátnou zemi. Pokud, jak říkáte, jste neměl nic proti naší filosofii, jak jste mohl na Německo vztáhnout ruku?“

„Protože Německo příliš prosperovalo a bylo příliš mocné a tudíž příliš arogantní,“ odpověděl Francouz; „protože německý průmysl byl tak daleko před námi; Němci byli zdravější, silnější, disciplinovanější, bojovnější a produktivnější než my a proto zákonitě museli být našimi pány — leda že bychom je v čas rozdrtili; protože německé armády dobyly Francii a posléze celou Evropu; protože ve sjednocené Evropě, kterou by Německo nastálo vedlo a ovládalo, by Francouzi byli až na třetím místě.“

Na Francouze jsem nyní hleděla s překvapením. Sdělil mi skutečný důvod francouzských válečných cílů, důvod, který by mi dal každý Němec. „Au moins,“ odpověděla jsem, citujíc Racinea, „voilà un aveu dépouillé d’artifice![2] Takže byste sami rádi vládli Evropě, není liž pravda?“

„Nejdříve jsme chtěli naši zem pro sebe,“ odvětil.

„Ale ve skutečnosti jste ji dali Židům, jak jste sám přiznal. Nebyla by sjednocená Evropa vzkvétající pod silnou Hitlerovou ochranou mnohem lepší než tohle — i kdyby váš národ v této Evropě nestál na prvním místě? Jste snad nyní prvořadí? A můžete to samé očekávat zítra? Můžete to vůbec kdy očekávat? Může to očekávat Anglie? Doufám, že ne! — jako boží trest za povstání proti inspirujícímu Vůdci naší doby, jací krátkozrací hlupáci jste, plný kontinent hlupáků!“ řekla jsem, vzpomínajíce na rozhořčení z kolektivního šílenství, které druhá světová válka v mých očích představovala.

Odpověď, které se mi dostalo, byla ve své jednoduchosti tak naprosto cynická, až zněla dětinsky — zahanbujíce pětačtyřicátníka, který ji vyslovil: „Hitler nebyl Francouz.“

Ano, pomyslela jsem si, a ani Angličan, ale především Němec. A protože jste mu vy přízemní a úzkoprsé národy nemohly odpustit jeho ohromnou lásku k Německu; protože nemohl zapomenout, že je nedílnou součástí svého vlastního lidu a zároveň jeden z největších Árijců všech dob, proto jste se proti němu obrátili! Raději proměníte své země sami v ruiny, než abyste viděli, jak je Němec zachraňuje. Radši jste je vydali Židům, kteří vás nenávidí, než abyste viděli toho, který vás miloval, jak se ujímá vedení obnoveného Západu; raději byste se zřekli kvůli této sobecké malichernosti svých snů o vlastním bezpečí — dávno překonaný stát za svými dávno překonanými jasně vytyčenými hranicemi — vlastní hloupé víry, jakožto Angličané, Francouzi, Poláci, Norové, Rusové, Řekové, že vaše samostatná existence jako správních jednotek je cennější, než vytvoření vyššího lidstva, Árijců v obou smyslech tohoto starověkého slova: ve smyslu „nordickém“ i ve smyslu „vznešeném“.

Vy neodpustitelní hlupáci!

„Obdivuji ho,“ pokračoval Francouz, mluvíce o Führerovi. „Stále ho obdivuji. Žádný rozumný člověk si nemůže pomoci, aby ho neobdivoval. Ale nemohl bych ho následovat; ne potom, co vypukla válka; ne za ztrátu nezávislosti mé země. Kdyby byl Francouz, následoval bych ho slepě kamkoli by mě vedl.“

Najednou jsem si vzpomněla na šťastný domov v Kalkatě kolem konce roku 1940, kdy Řecko právě vstoupilo do války. Můj manžel za mnou přišel a povídá: „Řekové nyní drtí Italy, ale dříve či později bude muset zasáhnout německá armáda. Mussolini je Führerův spojenec a ten ho musí podpořit. Možná to bude zahořklý boj. Možná bude smetena celá země. Pokud . . . se tak stane, budeš stále na naší straně?“

Podívala jsem se na něj s překvapením, že má ve mně tak malou důvěru, aby vůbec podobnou otázku položil.

„Přirozeně, že budu,“ odvětila jsem. „Proč se mě na to ptáš? Máš snad o mě pochybnosti? Nejsem snad oddána našemu Führerovi, jak jen člověk může být?“ A vysvětlila jsem mu svůj postoj: „Ať už představitelé dnešní řecké vlády řeknou nebo udělají cokoli, není snad pravdou, že nacionální socialismus přivedl opět k životu — a jak skvěle! — věčné árijské ideály dokonalosti (počínaje dokonalostí fyzickou), jež byly ideály Řecka už v době, kdy se v něm usadila árijská rasa — od vítězství hyperborejského Apollóna nad Pýthónem, měla-li bych historii popsat mytologií? Buď jsi jist, že nikdy neobětuji věčnost pomíjivosti, rasové hodnoty hodnotám omezeným, tradičně národním; neobětuji Árijce omezeným Řekům, Angličanům nebo Indům. Vždy budu na naší straně — na straně našeho Führera — ať se stane cokoliv.“

Můj muž — syn nejstarší árijské aristokracie na Dálném jihu, udržené v čistotě díky kastovnímu systému — s potěšením řekl: „Já vím. Zeptal jsem se jen, abych viděl, co odpovíš.“

Převyprávěla jsem tuto příhodu Francouzovi.

„Vy jste Indoevropanka,“ odpověděl. „Já jsem jen Francouz.“

„Pokud se vy a vaši krajané a Britové a ostatní Árijci nebudete cítit upřímně jako Indoevropané — Árijci — víc než cokoli jiného, a tedy neuznáte Nový řád tak jak je, budete klesat níž a níž do pomalého úpadku, budete judaizováni, zprzněni a zmizíte. Skutečná indoevropská společenskopolitická filosofie, nacionální socialismus, je jedinou silou, která mohla a stále může zachránit, co se zachránit dá, jak ve Francii, tak i v jiných árijských zemích. Můžete si samozřejmě zvolit úpadek. Ve skutečnosti jste si ho už zvolili.“

„Možná máte pravdu,“ přiznal nakonec. „Ale musíte souhlasit, že je pro nás těžké zvolit si, jak říkáte, mezi německou nadřazeností a židovským jařmem . . . vaši němečtí kamarádi uznávají jen vlastní dominanci namísto židovské.“

„Musíte souhlasit,“ odpověděla jsem, “že právě oni jsou čistšími Árijci než vy sám ve své úplnosti. Žádný člověk s očima to nemůže popřít. A také to, že jsou Führerovým lidem.“

„Přiznávám, že můj pohled není, filosoficky řečeno, ani tak pevný a už vůbec ne tak nezaujatý jako váš,“ odvětil. Rozesmála jsem se.

„Musí být skvělé, být bývalým francouzským členem résistant a říct tohle nacistce v roce 1949, nebo snad ne?“

* * *

Protože se zdál tak ochotný říct pravdu, zeptala jsem se ho, co si myslí o rozebírání německých továren. „Je to vynikající věc,“ odpověděl.

„Cože?“

„Nepochybně. Čím více továren je v Německu rozmontováno, tím víc je námi německý průmysl zmrzačen, tím víc zvětší francouzský průmysl svůj objem a tím získá francouzské zboží místo německého větší šanci na zaplavení světového trhu. Každý ze států účastnící se okupace Německo to tvrdí, každý po svém samozřejmě — i když možná nenajdete mnoho lidí ve vysokých pozicích, kteří vám to takhle otevřeně a bez obalu řeknou jako já.“

„A toto v demokratických kruzích nazýváte férové?“

„To je byznys,“ odpověděl Francouz. „Byznys není nikdy férový. Byznys znamená vydělat peníze na úkor svého soupeře, toť vše. Samozřejmě tohle člověk nemůže říct hlupákům, jinak by už nebyli ochotni dále hrát tuto hru. S nimi se mluví o ‘demokracii’ — zatímco se jim vnucuje iluze postavit se za sebe a své zájmy, zatímco ve skutečnosti pomáhají kapitalistům své země zbohatnout. Někteří s nimi mluví o ‘boji s fašistickými zrůdami’ — aby se tak usměrnil jejich hloupý vztek proti nejnebezpečnějším prosperujícím zemím, jakožto kapitalistových rivalů. Byznys . . . válka není nic jiného než byznys.“

Byla jsem zhnusena. Z toho co jsem věděla, mluvil ten Francouz naprostou pravdu.

„A vám se tento stav libí?“ zeptala jsem se, aniž bych se snažila skrýt své opovržení.

„Ať už se to člověku líbí nebo ne, takhle svět funguje — aspoň dnes tomu tak je,“ odpověděl.

Váš svět; zdegenerovaný, hnusný, zkažený svět, proti kterému jsme bojovali, abychom ho zničili,“ řekla jsem; „ne náš!“

Vzpomněla jsem si na Führerova slova: „Člověk neumírá pro obchody, nýbrž pro ideály.“ „My, nacionální socialisté, umíráme pro ideály,“ vychrlila jsem ze sebe; „ti, kdož s námi bojují, bojují jen za peníze, sám jste to přiznal; a za peníze jiných lidí; za peníze vašich kapitalistů, kteří vás podvedli. Jak úžasné! Máme všechny důvody nenávidět Židy. Jsou přirozenými nepřáteli všeho, co uznáváme. Ale vy? Proč byste je měl nenávidět vy — pokud tomu tak skutečně je, jak říkáte? Nejste stejní jako oni, přestože máte rozdílnou krev? Nejsou taky jen ‘byznysmeny’ jako vy samotní?

„Jsou to naši konkurenti,“ řekl Francouz.

„Pro nás jsou parazity oslabující životodárnou krev nejkvalitnější rasy na Zemi,“ řekla jsem já. „Naše křivdy jsou jiné, stejně jako naše ideály.“

A tak jsem Francouze opustila hned poté, co jsem mu poděkovala za osvětlení (jako bych to snad potřebovala) myšlení těch, kteří nyní okupují Německo a pronásledují nacionální socialismus.

* * *

Vskutku „byznys“ — v našem případě jen zdvořilé slovo pro drancování — je hlavním smyslem spojenecké okupace Německa a tajemstvím, které přímo nebo nepřímo vysvětluje všechny nepřípustné kroky vykonané cizími mocnostmi, surovou konfiskací německého majetku počínaje a nedávným statusem Porúří konče.

Cena samotné okupace, od roku 1945 stále vzrůstající, jen v britské okupační zóně vstřebala jednu třetinu celkové výše daní, zaplacených Němci v roce 1947 a více než čtyřicet procent po měnové reformě v roce 1948, jak uvedl ve svém memorandu Dr. Weitz pro vojenskou správu v prosinci 1948.[3] A tato obrovská loupež není v žádném případě omezena jen na tuto zónu. Francouzská okupace stála poměrně více, protože počet usazených okupantů (a jejich rodin) v Německu je mnohem vyšší, než počet samotných německých obyvatel v té samé zóně. Podle deklarace generála Heppa, představitele francouzské vojenské vlády v Baden-Badenu, z tiskové konference z prosince 1948[4], bylo ve francouzské zóně zcela zabaveno 22 263 domů a dalších 25 475 zabaveno z části. Jen v samotném Baden-Badenu, kde „okupační mocnosti nabyly vlastnictví téměř všech větších hotelů“[5], vykazují německé soukromé i obecní podniky ztrátu větší než dvacet milionů říšských marek, a to i přes uvedené náhrady (jejichž větší část byla při měnové reformě v roce 1948 ztracena[6]).

A toto vše je prakticky nic v porovnání s dalšími formami totálního, systematického drancování, do kterého jak západní tak východní Spojenci Německo uvrhli od chvíle, kdy vkročili na jeho území: demontáž obrovského množství továren; konfiskace nebo „kontrola“ těch továren, které nebyly rozmontovány, obdobně jako u soukromých či veřejných podniků, na kterých stojí celá ekonomická životaschopnost země (například doprava zboží po horním Rýně[7]); zabavení německého zboží kvůli smyšlené zámince; hanebná politika odlesňování; a na sklonku roku 1948 status Porúří.

Vůdčí duch v pozadí všech těchto konfiskací, „kontrol,“ zabavování atd., ze strany okupačních mocností, nemůže být pro nikoho záhadou. Vše bylo konáno s cílem držet Německo navždy pod ekonomickou dominancí vítězů roku 1945. Nicméně německé noviny se příliš otevřeně neodvažují kritizovat loupeže vojenské vlády v zónách, ve kterých se tisknou. Ze zřejmého důvodu, obžaloba okupantů jedné zóny, lze nalézt pouze v novinách zóny jiné. A i tehdy (nepočítáme-li Rusy kontrolované noviny, kritizující politiku Západních spojenců nebo noviny západních zón kritizující Rusy), se jedná vždy pouze o velmi mírnou a zdvořilou obžalobu, vyvěrající z údajného přání, aby „skutečné demokratické principy“ řídily život celé země. (Noviny, i přes garanci tzv. „svobody“, musí vykazovat, že „se ponaučily“, nebo . . . by byly zrušeny — a pronásledovány za „pokus udržovat naživu nacistický duch“ za stejný článek 7, zákona č. 8 okupačního statutu, za který jsem byla já sama vězněna.)

Tak například ve svém vydání z 24. prosince 1948, noviny Main-Post z Würzburgu (v americké zóně), kritizují zabavení řady zboží na horním toku Rýna Francouzi a majetku mnoha průmyslových koncernů, z nichž některé mají své ústředí v britských nebo amerických zónách.[8] Tento krok „postavil Württemberg a velkou část Bavorska na milost a nemilost drahé vůli francouzských lodních společností, právě kvůli jejich uhelným zásobám.“[9] A továrny, které vyrábějí ohnivzdorné cihly — primární artikl k výstavbě vysokých pecí — „jsou nyní nuceny vyvážet své výrobky do Lotrinska, aby tak podpořily hospodářskou soutěž v neprospěch německého průmysl v Porúří.“[10] Krom toho, píší ty samé noviny, byl tento krok pečlivě připravován ode dne kapitulace. Od té doby,

Francouzské přepravní společnosti převzaly vlastnictví nad vybavením a loďmi na celém levém břehu Rýna. „Německá přepravní kancelář“ se sídlem v Mohuči dala svolení k jejich zabavení a vydání francouzským kupcům. Francouzské privilegované společnosti v době měnové reformy vyměnily svůj kapitál ve výši 10 říšských marek za 8 německých marek, aby tak získaly svůj současný kapitál ve výši 12,8 milionů německých marek. Veškeré uhelné zásoby Pfalzu a Württembergu jsou v rukou „Union Charbonnière“, která vyvíjí rostoucí tlak na Bavorsko. Společnost se nyní snaží získat rozlehlé pozemky v Karlsruhe a Heilbronnu.[11]

Potlačení velkých průmyslových „kartelů“, nemělo za cíl nic menšího, než zlomení ekonomické síly, kterou Německo stále disponuje a upřednostnit tak zájmy německých rivalů, tedy francouzské těžby uhlí a železa a ocelářského průmyslu; „upevnit sevření Francie nad ekonomikou celé země, rozkládající se mezi Rýnem, Mohanem, Meuse a Moselem,“ jak dokazuje výše citovaný dokument.

A to je jen jeden příklad z mnoha. Berlínské noviny Tagesspiegel, povolené Američany, kritizují francouzskou zlodějskou politiku, aniž by se změnil zdvořilý tón z první strany čísla z 21. prosince 1948.[12] Bylo by snadné, ale nudné, poskytnout zde dlouhý seznam německých novin v britské a americké zóně, které učinily totéž. Jde-li o německé noviny v Berlíně a v celé východní zóně, povolené Rusy, ty neváhají obvinit západní spojence z obrácení Německo v „kolonii“ a označení — zcela správného — celého okupačního statutu Západního Německa za nástroj k permanentnímu zotročení německého národa.[13] Přirozeně zapomněly zmínit — či spíše jim to nebylo dovoleno — o nic menším systematickém a totálním drancování německého majetku Rusy a všemi ruskými předpisy, které také vrhají německý lid do o nic menšího otroctví ve východní zóně, nemluvě o obrovských územích, ze kterých byla německá populace zcela odstraněna.

* * *

Ale dvě formy loupeže, které Němci zcela jistě nesli od počátku okupace do dnešních dní nejtrpčeji, a žádný z nich je nemohl vnímat jinak než jako otevřený projev nepřátelství, byly demontáže továren a rozsáhlé odlesňování.

Člověk musí něco vědět o vysokých standardech technického vzdělání a upřímného zájmu a hrdosti z denní práce německého dělníka, aby si uvědomil, jak velkou hořkost vůči sobě samým Spojenci vložili do srdcí milionů Němců skrze svou krutou zlodějskou politiku, kterou od roku 1945 do dnešních dní následují ve všech okupačních zónách. I kdyby jejich rozkazy rozebrat kousek po kousku, či dokonce zničit, tisíce a tisíce cenných strojů byly poháněny jen samotnou touhou po „bezpečnosti“, tj. výhradně strachem z vidiny opětovného vzestupu silného, válečnického Německo v úžasně krátkém čase z ruin dneška, stále bych tuto politiku označovala za zločinnou. Jakým právem chtějí navždy držet na dně veliký národ jako Německo jen proto, že má větší potenciál pro vojenskou efektivnost než oni? Kdo jsou, že oni sami na celém světě mohou být ozbrojeni a připraveni k válce, zatímco jiní, a vůbec ne menší než oni, by se jim měli podvolit? Ale to dokonce není ani náš případ. Postoj vítězů ve věci jejich kořisti je, jako u jiných, inspirováno „politikou hospodářské soutěže“,[14] abych citovala slova dalších německých novin, psaných právě v souvislosti s demontáží továrny. Je to tak pravdivé, že nejen zbrojovky, ale i mnoho dalších továren, jejichž produkce je zcela mířena na mírové účely — jako například firma Hellige, Morat a spol. ve Freiburgu, specializující se na výrobu lékařských a fyziologických přístrojů — bylo rozebráno.

Na druhou stranu, německý národ — nyní bezmocný jednat, nikoli bezmocný myslet a cítit — a zvláště zaměstnanci továren určených k demontáži, tomu přihlížejí se zdravou koncentrovanou trpkostí. Neustále se objevují případy, kdy pracující určení k demontážím kategoricky odmítají rozebírat kousek po kousku stroje, jenž byl v jejich rukou po tak dlouhou dobu nástrojem prosperity. Nedávno — v lednu 1949 — 11 000 dělníků v továrně Bochumer Verein (kterou Britové určili k demontáži) poslalo prezidentu Spojených států Trumanovi telegram, ve kterém stálo, že „se nebudou podílet na ničení vlastních pracovních nástrojů, a to i pod vojenským nátlakem.“ Další slova telegramu jsou významná: „Nikdo po nás nemůže chtít strhnout vlastní domy a nakrmit vzrůstající populaci cihlami a starým železem. Žádný opravdový Němec si nezašpiní prsty tím, že by jakýmkoli způsobem přispěl ke zničení našich továren.“[15]

Hrdost a rozumná volba slov, které nebyly „ničím než slovy“; přibližně o týden později začal v Bochumu britský vojenský soud s několika dělníky z Essenu, z koncernu Sulzbach, kteří se odmítli účastnit demontáže továrny Bochumer Verein.[16]

Člověk si může představit pocity těchto mužů, souzených za odmítnutí podílet se na systematické likvidace hospodářství vlastní země, vynucené hrozbou zbraní nenasytných zahraničních kapitalistů. Stejně jako miliony dalších pracujících po celém Německu, i oni se dívali svými srdci zpět, na ony slavné dny jejich Vůdce — tvůrce německé prosperity — kdy každému z nich zvlášť, i jejich šťastným dětem, podával Vůdce pomocnou ruku. A pokud mezi nimi někteří v oněch dnech z celého srdce nacionálněsocialistický Nový řád nepodporovali; pokud si během války dovolili nechat se ošálit antinacistickou propagandou a očekávali od demokracie ještě větší prospěch, než kterého se jim dostalo od našeho milujícího Hitlera, jak jen ti musí litovat vlastní hlouposti!

Ještě větší tragédií než demontáž německých továren, je ničení nádherných německých lesů. Živé stromy jsou mnohem cennější než sebelepší stroj. Stromy — plod trpělivé plodnosti Přírody, nikoli lidských dovedností — nemohou být nahrazeny během pár let ani s pomocí velkého množství peněz. Před lety jsem v jiné své knize vyjádřila názor na to, co si myslím o samotném odlesňování z utilitárního hlediska člověka.[17] A to až do takového rozsahu, že když se k tomu člověk neuchýlí s nejvyšší opatrností a šetrností (nahrazením každého stromu, který je pokácen) a také kvůli naprosté nutnosti, z nějaké životně důležité potřeby, tak se na něco takového — kdekoli a kdykoli — dívám jako na zločin proti božské kráse a majestátu Přírody. Tady v Německu nabírá mýcení lesů stále zlověstnější podoby. Nejedná se o pouhé opakování hloupého znesvěcování, které páchaly nespočetné generace lidí vždy, když porazily strom kvůli nějakému malichernému důvodu, „který za to nestál“; kvůli nějakému dočasnému pohodlí nebo uspokojení, bez uvědomění si, co vlastně dělají. Je to úmyslné znesvěcení spojené s neomluvitelnou krádeží na takové úrovni, jež se málokdy vidí; dvojitá urážka Přírody. Jí a německého národa, který, aspoň co se jeho západní části týče — a ještě víc, poté co se mládeži jednou dostalo nacionálněsocialistické výchovy — je snad národem nejvíce rozumějící a milující Přírodu; národ, ve kterém dávný árijský kult Stromu, zanechal nejsilnější kořeny.

Člověk nemusí mít žádné nudné statistiky, aby si byl vědom nesmírnosti této katastrofy. Musí se jen projít Černým lesem — například cestovat z Baden-Badenu do Titisee — a použít vlastní oči. Na mnoha místech podél hlavní cesty, celé míle a míle napravo i nalevo, může člověk zřít pouhou prázdnotu, ve které se objevují pařezy pokácených stromů — tisíce pokácených stromů. Tohle Francouzi nazývají „des coupes à blanc[18] — kácení lesa, dokud nezbude jediný strom; dokud se poslední větvička, poslední stopa vegetace nepromění v nic. V každém z těchto „coupes à blanc“ může člověk jít celé hodiny, aniž by viděl jediný stojící strom. A rozhodně není pravdou, že takovou zkázu lze vidět pouze na hranicích hlavních cest na jih. Mnoho těchto „prázdných“ míst lze nalézt i uvnitř Černého lesa. Kontrast s bujnou zelení, která zatím setrvává, činí takový pohled pohledu ještě víc srdcervoucí.

Člověku se vybaví první verš dobře známé francouzské básně: „Les Turcs ont passe la; tout est ruine et deuil.“[19] Ale ne; nebyli zde žádní Turci; jen Francouzi — a Britové ve své britské zóně, kde velký posvátný les Hartz trpěl stejně jako Černý les na jihozápadě Německa; a Američané a Rusové, kteří způsobili stejné škody a stejnou zkázu po celé zemi, od Východního Pruska, nyní proměněného v poušť, až po zničená města středního Německa a Podunají. Turci by nikdy nebyli tak důkladní.

A nejedná se jen o Černý les nebo Hartz nebo lesy severního Německa. Kamkoli člověk jde, vidí holé kopce, kde z nádherných zelených plášťů živých lesů nic nezůstalo. Rozsáhlé skvrny na lesích, jež jsou stále viditelné, ke kterým když si člověk představí i vleklá děsivá „prázdná místa“, uvědomí si, jak bylo Německo před katastrofou roku 1945 nádherné (pokud ho tehdy neviděl). Spojenci jednoduše zohyzdili tuto zemi pro dobro svých malicherných zisků; a snad i pro potěšení ze samotného zohyzďování — zlí jsou na to dost.

Kamkoli člověk jde, zvlášť když cestuje po železnici, nebo čeká ve stanici na vlak, může vidět plné vagóny dřeva; celé stromy i s kmeny, navršené jeden na druhý horizontálně, či malé kousky dřeva, poskládané vertikálně. A nevidí tyto vagóny jednou, dvakrát, ani „často“; vidí je každý den, neustále, ve dne v noci. Vypadá to jako by všechny stromy Německa — stromy, které německý národ tak miloval, a na které byl tak pyšný — byly schválně poráženy a odváženy pryč.

Německý národ ohledně toho nemůže říct nic, nemůže udělat nic, přestože ho toto denní systematické drancování a ruinování celé země pobuřuje. Němci jen vědí, že prohráli válku, a jsou nyní odzbrojeni a nemohou se znovu chopit zbraní, dokud jsou okupační mocnosti v zemi. Prohráli válku, nikoliv však vlastní vinnou — většina z nich byla věrná a trpělivá, a plnili svou povinnost dobře — avšak vinnou antinacistických zrádců, kteří pomohli spojit síly Východu a Západu s cílem rozdrtit nacionálněsocialistický stát. A protože jsou poraženi, musí trpět oni i jejich země. Vae victis![20]

A přesto . . . když se člověk prochází zdevastovanými, zmasakrovanými lesy — v oněch „prázdných“ místech, kde nezůstal jediný strom — může vidět, že se již po stranách mnohých pahýlů začínají objevovat zelené lístečky; nové větvičky, rašící z kořenů; nové stromky, rostoucí v jasné sluneční záři mezi starými, jakoby odnikud — z ňader nepřemožitelné Země.

Člověk si vzpomene na svěže zelenou trávu, nebo popínavky s růžovými a bílými květy, tak často k vidění v dírách spálených a zničených zdí, v ruinách všech německých měst. Život pokračuje. Žádná okupační mocnost ho nemůže zabít. Trpělivá Příroda se znovu projevuje po práci smrti malých lidí, agentů sil smrti. A sám německý národ uprostřed trpké porážky, ve své vůli k životu — jež je počátkem života — a vůli k dobývání — jež je počátkem vítězství — znovu vyrašil.

Pod zdáním rezignace; pod zdánlivou přilnavostí k principům vítězů; pod denacifikací, neochotně a pouze navenek přijímanou kvůli praktickým účelům, duše Hitlerova národa vyčkává!

„Čekáme na jiskru“, řekl mi v říjnu 1948 jeden upřímný nacionální socialista v Sársku.

* * *

Tato připravenost, toto očekávání, ta netrpělivost během okupačního jha, byla nedávno jednotné reakci Němců proti Porúrskému statutu očividná — protože ten je posledním nástrojem, zajišťující okupačním mocnostem maximální příležitost permanentního drancování, a zajištění, že Německo zůstane na kolenech navěky.

Co vlastně Porúrský status obnáší? To ví každý Němec moc dobře. Přesto by snad bylo záhodno to zde zopakovat pro ty čtenáře z odlehlého, anglicky mluvícího světa, kteří mohli zapomenout v době vydání této knihy — pokud vůbec kdy vyjde. V prosinci 1948 bylo západními Spojenci v Londýně rozhodnuto, že:

mezinárodní těleso, ve kterém Němci, až budou mít znovu vládu, budou reprezentováni třemi delegáty, stejně jako Francie, Spojené státy, Velká Británie a Benelux, a budou dohlížet na distribuci uhlí, koksu a oceli, z čehož bude část užita pro domácí spotřebu, zatímco zbytek bude užit k exportu. Toto těleso . . . bude mít navíc právo prozkoumat komerční využití těchto produktů. A až okupace skončí, převezme možná toto těleso v souvislosti s vystěhováním bývalých nacistů, obnovení kartelů a nad řízením průmyslu, moc, ležící na současných vojenských guvernérech.[21]

Bok po boku s mezinárodními úřady, jejichž funkce je v podstatě ekonomická, bude zřízeno spojenecké těleso „vojenské bezpečnosti“, „které dohlédne na udržování odzbrojení a demilitarizace (Německa). Bude povinností tohoto tělesa, vynucovat zákazy a omezení, která mohou být uvalena na německý průmysl.“[22] Úřad vojenské bezpečnosti bude zřízen v blízké budoucnosti, zřejmě v Koblenzi nebo Bad Emsu. Mezinárodní komise pro Porúří začne skutečně fungovat až po konci vojenské okupace.

Člověk nemusí být politik, aby viděl, že tento nový diktát je cokoli, jen ne „řešení, jež dovolí rekonstrukci Německa, zatímco poskytne legitimní garance jeho sousedům.“[23] Člověk nemusí být ani výrazně inteligentní, aby viděl, že se nejedná o krok směrem k „mírové a přátelské“ spolupráci mezi zeměmi Západní Evropy. Je to neskutečný dokument, který zpečetí (v myslích Spojenců navždy) sestup Německa ani ne tak na úroveň druhořadé mocnosti, ale vytvoří z něj skutečnou kolonii Západních demokracií; do státu, ve kterém by samotné standardy života lidí již déle nezávisely na jeho vlastní efektivnosti nebo sociálních zákonech, ale spíše „na hlasování konkurentů německé ekonomiky“.[24]

Tři hlavní znaky Porúrského statutu musí získat pozornost snad každého: za prvé, limituje produkci uhlí a oceli v hlavních německých průmyslových oblastech a kontroluje, jaké zboží bude užito doma a jaké v zahraničí; za druhé, skrz Úřad vojenské bezpečnosti má za cíl potlačovat každou možnost nového vzestupu nacionálněsocialistického ducha, tj. udržení Německa politicky pod kontrolou; a za třetí, obě z těchto nehorázností na německém národě budou permanentní. (Aspoň to Spojenci chtějí.) Pro nás první bod nepředstavuje nic jiného než oficiální sankce řízeného drancování jménem západních vítězů; druhý a třetí bod jsou pokusy o vyhnutí se možnosti, že toto drancování jednoho dne skončí.

Nejenže produkce oceli v Porúří nemá nikdy překročit 10,7 milionu tun ročně, ale k tomu, podle 14. bodu Porúrského statutu, bude mezi zeměmi nakupujícími vývoz 7000 německých podniků, tuto distribuci řídit nový mezinárodní orgán.

Porúří zajišťují suroviny pro 80% německého exportu. Nový mezinárodní orgán získá moc, nejen zajistit, že německý průmysl absorbuje pouze minimální množství uhlí, koksu a oceli, ale také určí povahu německého exportu, což tomuto orgánu například dovolí najednou eliminovat všechen německý export zubařských přístrojů, dobrý druh zboží, který by zemi přinesl peníze. Pokud bude návrh odsouhlasen, ocitli by se představitelé Západních mocností prakticky v pozici, ze které mohou zaškrtit jakoukoli linii německého exportu, která by ohrožovala jejich vlastní ekonomiku. Spolu s touto mocí nad kontrolou německého exportu může mezinárodní orgán rovněž zamezit svévolným komerčním transakcím mezi Německem a skandinávskými zeměmi, Španělskem, Itálií a jihozápadní Evropou. Západní Spojenci tudíž mohou využít porúrský export jako prostředek velmi efektivního tlaku v otázkách zahraniční politiky.[25]

A aby se ještě víc zajistila naprostá a permanentní závislost, budou německé koncerny muset posílat pravidelné zprávy o svých aktivitách mezinárodním orgánům, zatímco představitelé těchto orgánů budou mít volný přístup do všech továren!

Jestli tohle není pečlivě plánované drancování, tak se ptám: Co je?

Samozřejmě — jako vždy se Západními demokraciemi — se jedná o drancování pod záminkou nějaké výmluvy. (Nemají ani na to, aby kradly upřímně a směle). Vždy se jedná o tutéž výmluvu — nudnou a odpornou, kterou jsou spojenecké projevy, spojenecké diskuse a evropský tisk prosyceny už od konce první světové války: Bezpečnost Francie. Zardousit, svázat, oslabit, držet na kolenou přirozeně silné — zdravé, čistokrevné, válečnické, způsobilé k životu a k vládě — aby se tak ti, jež se narodí vyčerpaní, aspoň cítili „chráněni“;  potlačení představitelů silnějšího lidstva, aby tak lehce mohlo rozkvést několik malebných květin dekadence uprostřed trav průměrnosti, v husté a měkké mrvě netknuté korupce! To je celý duch, veškeré ospravedlnění demokracie a tajemství jejího apelu na zdegenerované Árijce Západu a na ony „intelektuály“ nižších ras, kteří po celém světě s radostí přežvýkávají, jako nějací povolní velbloudi, své rovnostářské učení a své antinacistické slogany! To je skutečný smysl francouzské bezpečnosti; to a nic jiného.[26]

Ale bezpečnost je pouze výmluvou. Skutečný motiv Porúrského statutu v roce 1949 je ten samý, jako okupace Porúří Francouzi v roce 1923 — drancování; nebo řečeno demokraticky, „byznys“. I samotní demokraté to říkají, když zrovna nedělají propagandu. Pařížský ekonomický zpravodaj, L’Echo de la Finance, to napsal skutečně velmi pěkně: „Jsou to zvláště průmyslové možnosti našich bývalých nepřátel, které nás nutí cítit se znepokojeně. Kdyby nás chtěl zítra německý ocelářský průmysl vytlačit z evropského trhu, nebylo by pro nás již déle možné zajistit pro sebe měnu, kterou naprosto potřebujeme. Není to pole armády, ale pole ekonomiky, na kterém budeme napříště měřit sílu s našimi včerejšími nepřáteli.“[27] Je to snad napsáno zcela jasně. Je to také určeno obchodníkům, ne sentimentálním hlupákům.

Můžeme se snad divit, když německé noviny nazývají Porúrský statut „realizací Monnetova plánu, který zajišťuje přesun produkce oceli z Porúří do Lotrinska,“[28] a když už i sociálně demokratické noviny jako Telegraf z Berlína, napíšou, že „kontrola předpovídaná pro Porúří jen znechutí a zdiskredituje demokratické síly v Německu a znovu ‘radikálům’ získá široké zástupy německého národa“?[29] Můžeme se snad divit, že byl tento hanebný komplot oficiálně odsouzen vedoucím výborem Sociálně demokratické strany jako „dočasné řešení, proti kterému“ strana bude „bojovat vší silou“?

Může-li takové pobouření vůči Západním demokraciím přinutit dokonce i vůdce sociální demokracie (SPD), aby si vzpomněli, že jsou Němci, pak si představte, jaký dopad to musí mít na onu lepší část německého národa — a onu inteligentní a věrnou árijskou menšinu vně Německa — umlčovanou od roku 1945: nacionální socialisty.

* * *

Jak jsem již poukázala výše, plán na permanentní drancování je uskutečňován, lépe řečeno podporován, plánem na další pronásledování a permanentní vyhlazení nacionálního socialismus.

Člověk by ale neměl mít o skutečných motivech, jež tento plán inspirovaly, žádné iluse — protože tyto motivy jsou základem veškerého pronásledování našeho Weltanschauungu před rokem 1945 i po něm. Tyto motivy nejsou humanitární, jak si mnozí prosťáčci myslí. Tyto motivy jsou čistě obchodní. Mají jen málo, nebo dokonce vůbec nic, co dělat se způsoby, se kterými jsme přistupovali k chudáčkům drahouškům Žiďáčkům. Na druhou stranu mají co do činění se způsoby, se kterými nacionální socialismus vytáhl Německa z politického a ekonomického poddanství po první světové válce, a učinil z něj hlavní mocnost v Evropě. Kdyby nenávidění nacisté pod vedením Adolfa Hitlera neuskutečnili takový zázrak; kdyby z Německa roku 1920, plného hladu, odzbrojování a demoralizace, nevytvořili Německo roku 1940 — prosperující, vítězící, nepřekonatelné — pak by vůbec nezáleželo na tom, kolik bezcenných parazitů zplynovalo. Prohnaní obchodníci dobrosrdečných demokracií by se nestarali; a sentimentální hlupáci, kteří poskytli vojáky antinacistických sil, by nevěděli. Tisk, rozhlas a film, by jim to nikdy neřekly.

Neodpustitelný zločin nacionálního socialismu v očích jeho zahraničních pronásledovatelů je ten, že Německo učinilo znovu velkým. Pocit, který spustil všechny kroky, vedoucí k rozdrcení Německa jeho dnešními pány, je strach — strach, že by z této propasti ruin a pustošení mohlo znovu za zpěvu písně Horsta Wessela povstat Velké Německo. Vědí, že může. A také vědí, že dříve či později povstane. Přesto dělají vše v jejich moci, aby tomu zabránili, aby tak mohli pokračovat v drancování Německa ještě o chviličku déle. To je celé tajemství všech jejich úmluv týkajících se permanentního odzbrojení Německa, permanentní spojenecké kontroly a permanentního vystrnadění nacionálních socialistů ze všech důležitých státních pozic.

Židé nás skutečně nenávidí kvůli všemu, co zastáváme. Nenávidí nás z nejpřirozenějších, nejdůležitějších důvodů; a tudíž nás nenávidí ze všech nejvíc. Nenávidí nás osobně, jednotlivě; nenávidí nás tak, že jsou schopni páchat na nás jakákoli zvěrstva. To je také důvod, proč jsou tolik využíváni nepřáteli Německa jako naši přímí pronásledovatelé — jako falešní svědci při soudech s tzv. „válečnými zločinci“; jako mučitelé v antinacistických vyhlazovacích táborech. Nikdo byt tuto práci nezvládl lépe než oni.

Komunisté — nejsou-li to zrovna také Židé — nás nenávidí kvůli naší filosofii, ale bez onoho smrtícího fyzického elementu, který nenávist činí nezmenšitelnou. Nenávidí nás, jako křesťané nenávidí pohany (lépe řečeno je nenáviděli, když tu ještě pohané byli), ne jako když myš nenávidí kočku. Průměrný antinacista Západu nás nenávidí, aniž by věděl proč; protože někde sto tisíckrát četl, černé na bílém, že jsme „monstra“, a tudíž to musí být pravda.

Chytří lidé, kteří mají o pronásledování nacionálního socialismu v okupovaném Německu co říct, nás nenávidí pouze kvůli naší filosofii, která je nezničitelně svázána s velikostí Německa. Ve skutečnosti je to právě Německo, co nenávidí — Německo, poslední zjudaizovaný z árijských národů Západu a jejich přirozený vůdce; mezitím (dokonce i v porážce!) jejich obávaný konkurent.

Vždy Německu vytýkají vyživování „nebezpečného nacionalismu“. A co jejich nacionalistické požadavky? Avšak nikoli požadavky práva zdravého národa na více životního prostoru, ale požadavky na zcela nepřijatelné bratrstvo obchodníků, aby si tak naplnili kapsy? A co jejich šovinismus, pravidelně a pobožně přiživovaný penězi mezinárodního židovstva? Za vlasteneckými francouzskými, britskými a americkými konkurenty Německa v zápase o průmysl, obchody a nakonec politickou nadvládu; a za těmi, kdo nenávidí a pronásledují nacionální socialismus jakožto německou vůdčí sílu směřující k velikosti, stojí — znovu! — mezinárodní židovstvo, které nenávidí Německo jak kvůli jeho technické efektivnosti tak rovněž pro jeho rasové uvědomění; nenávidí ho zároveň jako obchodníci tak jako Židé. Nejzarputilejší, nejdůslednější a nejmocnější antinacisté ze všech, je právě židovstvo, které používá vlastenecký strach a obchodnickou chamtivost Árijců proti nacionálnímu socialismu obdobně, jako když sami árijští renegáti, kteří kontrolují okupované Německo, používají nenávist a krutost a antinacistické fanatiky z řad Židů, aby aspoň zlomili těla těchto „nebezpečných“ německých nacistů, vědouc, že nikdy nemohou zlomit jejich ducha.

* * *

Víc než kdokoli jiní, tito velcí zloději, právě zaměstnáni tím, že ze západní Evropy dělají bezpečnější místo, jsou také lháři. Neříkají: „My jsme zloději“ — kdo by to také říkal? — A přiznají-li si to někdy mezi sebou, nebo lidem, o kterých si myslí, že se jich nemusí bát — jako onen Francouz, o kterém píši na začátku této kapitoly — nemohou to přiznat před zbytkem světa, protože by tak přišli o podporu prosťáčků, kteří v moderní demokracii mají hlas jako kdokoli jiný a navíc jich jsou miliony. Věci se mají tak, že tito prosťáčci promíjejí okrádání okupovaného Německa. Nazývají to „garancí bezpečnosti“, „garancí míru“, „garancí spravedlnosti“, opakujíc tak to co si přečetli v ranních novinách, které pro změnu opakují zájmy kapitalistů, kteří doufají, že povznesou trvalou prosperitu své země — a hlavně svou vlastní — nad trvale zbídačeným Německem. A musí to tak nazývat i dále. Proto se musí přijít s výmluvou, která ospravedlní jak drancování, tak nezbytné pronásledování nacionálního socialismu, bez kterého by drancování netrvalo ani šest měsíců.

Čím lépe je drancování organizováno, tím lepší jsou lži, které ho omlouvají.

Již jsem řekla, co si myslím — co si každý nacionální socialista myslí — o západních demokraciích a jejich naléhání na omezení německého průmyslového vývozu, kvůli „ochraně“ Evropy a zvlášť Francie. Dalším mírným slovem pro krádež v demokratickém žargonu je „restituce“, „spravedlnost“. To je velmi době vidět na příkladu majetku prodaných nacionálním socialistům Židy, kteří za nacistického režimu utíkali z Německa. Lidé, kteří tento majetek získali, za něj museli zaplatit — pravda, ne vždy tak vysoké částky jak by bylo Židům milé, ale zaplatili. A teď se mnoho z těchto Židů vrací domů a spojenecké vojenské úřady, jejich pokorní služebníci, nutí nové majitele, aby bez kompenzace vrátili domy, zemi nebo jiný majetek, za který zaplatili. A to nazývají „restitucí“. Ta se vztahuje i na řadu věci, získaných Německem v okupovaných zemích během války, ať už tyto věci byly vzaty jako válečná kořist (bez pokryteckého ospravedlňování) nebo koupeny. Podle francouzských úřadů byly do června 1948 jen v samotné Francii vráceny svým původním majitelům věci za dvě stě milionů dolarů (osm miliard franků podle kurzu z roku 1938, čtyřicet dvě miliardy franků podle dnešního kurzu, nebo sto dvacet miliard, budeme-li brát v potaz o kolik ve Francii stouply ceny), přirozeně bez jakékoli kompenzace kohokoli, kdo tyto věci v Německu vlastnil.[30] Rovněž „restituce“.

Avšak můžeme nalézt i mnohem půvabnější výmluvy, než tyto; například vysvětlení, které mi laskavě dal jeden vysoký úředník na „Bureau de l’Information” v Baden-Badenu, během našeho prvního rozhovoru 9. října 1948. Lehkomyslný masakr Černého lesa? Pouze nepříjemná nutnost! — Nejen pouze nutnost z pohledu francouzských kapes; ani pouze „spravedlivá“ kompenzace za škody způsobené ve Francii během čtyř let německé okupace, ale nutnost v zájmu samotných stromů! Určitý počet stromů — jak mi tento Francouz řekl — napadla nemoc. A tak tyto stromy a stromy kolem nich byly pokáceny . . . aby se předešlo šíření nemoci. Jinými slovy, Francouzi pokáceli tyto stromy v masovém měřítku tak, že lze nyní vidět tisíce pařezů v naprosto vymýcených oblastech po celém Černém lese jen proto, aby „zachránili“ překrásný živoucí ozdobu Německa! Jak je to od nich laskavé! Je však podivné, že taková „laskavost“ byla nutná ve všech velkých lesích země, a že se tyto velmi rychle se šířící nemoci objevily až s příchodem okupačních mocností.

Co se komentářů o rozebírání německých továren od toho samého Francouze týče, tak ty ve své křivé vynalézavosti překonaly vše, co jsem před tím nebo potom slyšela. Nepochybně, Francie a její spojenci rozebrali nespočet továren kvůli své „bezpečnosti“ a také proto, aby si odnesli užitečné stroje, jakožto příspěvek k „válečným reparacím“. Ale . . . Němci k tomu ve skutečnosti necítili odpor. Aspoň ne němečtí průmyslníci. Právě naopak, ve skrytu svých srdcí byli velmi rádi, že se těchto starých strojů zbavili, doufajíc, že je velmi brzy nahradí novějšími! Rozhořčení celého národa? Odmítnutí dělníků pomoc s rozebíráním svých továren? To vše se dělo jen kvůli „zhoubné propagandě“.

Netřeba dodávat, že kdykoli mohou, tak vojenské úřady okupačních mocností veřejně popírají to málo informací o konfiskacích, které se objevují v německém tisku, výdajích na okupaci a dalším drancování. Avšak čísla, která přiznávají, jsou stejně působivá.[31]

* * *

Spolu se lžemi, které mají ospravedlnit spojenecké drancování okupovaného Německa, existují ještě větší lži a polopravdy, které mají zcela potlačit pravdu a poskytnout vhodnou výmluvu pro pronásledování nacionálního socialismu.

Hlavní myšlenkou je, udělat z nás nacistů v očích celého světa fanatická a krutá monstra. K dosažení tohoto kýženého cíle je prvním krokem našich nepřátel ukázat — nebo se o to aspoň pokusit — že oni jsou a vždy byli (dokonce i během války), a nikdy tomu nemůže být jinak — protože jsou demokraté — vyrovnaní, milí lidé, neschopní takových zvěrstev jako my; prostě „slušní“ lidé. Tudíž musí potlačovat všechna fakta, která by dokazovala opak — a jak nápadně tak činí! A proto rozhodli, že nikdy nesmí být řečeno nebo napsáno — a nikdy by ani slovo řečeno nebylo, kdyby toho mohli dosáhnout — o jejich zvěrstvech; ani slovo o tom, co se během války dělo v mučírnách Ham Commonu, pár mil od Londýna, a v podobných místech ve všech demokratických zemích stejně jako v sovětském Rusku; ani slovo o všelijakých hrůzách páchaných na Němcích během války spodinou, jež se podle připouštění počestných Francouzů většinou skládala z francouzského „résistance“; ani slovo o lotrech, kteří chytili dvanáct německých důstojníků, svázali je a pomalu je nechali umřít mezi železnými zuby velkého vinného lisu ve vesničce uprostřed Francie jménem Oradour, ani slovo o krutostech spáchaných na nacistech většinou Židy pod britským, americkým nebo francouzským dozorem po válce v antinacistických vyhlazovacích táborech Západního Německa, nebo Rusy v Německu východním a na Dálném Východě; ani slovo o Darmstadtu a Schwarzenbornu, a Herstfeldu a Dachau poté, co je obsadili Spojenci; ani slovo o Galgenbergu blízko Bad Kreuznachu, ani o táboře 2288 blízko Bruselu a o dalších místech hladu a týrání pod Spojeneckým dohledem po kapitulaci Německa, vně i uvnitř jeho hranic. Běda tomu, kdo se opováží vnést světlo na tyto skutečnosti! Britský úředník, který vyprávěl o hrůzách hladomoru v táboře 2288, byl nucen na své místo rezignovat a opustit okupační území, protože stejně upřímně o tom mluvil se svými nadřízenými.

Dalším krokem je mluvit o násilí, ke kterému jsme se mohli před válkou a během ní uchýlit; a pak ho přirozeně zveličovat; a zapomenout zmínit rozhořčení v trestu nebo odplatě, jíž bylo toto násilí dovoleno a ospravedlněno.

Střílení rukojmích v zemích okupovaných Německem během války je jedno z dobře známých témat antinacistické propagandy. „Chudáci“ rukojmí neučinili nic, kvůli čemu by měli být zastřeleni. To je pravda. Ale proč byl tedy ten čin, kvůli kterému bylo rukojmí zastřeleno, spáchán? Proč byl například naprosto nevinný německý voják najednou zastřelen, nikdo nevěděl kým, zatímco se v klidu procházel veřejnou zahradou při západu slunce? Bylo tohle fair? A bylo-li tohle fair — byla-li tohle „válka“ — tak proč onen člověk, který to spáchal, neměl dostatek odvahy se vzdát a radši nechal zastřelit desítky „nevinných“? A kdo byli tito „nevinní“? Lidé, které Němci náhodně sebrali na ulici? Ne — až na několik velmi vzácných výjimek, kdy opakovaná agrese popudila místní německé orgány — byli to lidé vybraní ve věznicích, kde si odpykávali trest za své již dokázané antinacistické aktivity. Nebylo tedy přirozené, aby takoví lidé trpěli za činy nepřátelství spáchanými jejich spolubojovníky, když ti nebyli dosud připraveni trpět za své vlastní činy?

Pokud je mi známo neodehrály se v dnešním okupovaném Německu žádné podobné akty násilí proti spojeneckým okupačním silám. Nedošlo však přesto ze strany vojenských vlád okupačních mocností v zabití množství rukojmích kvůli opětovnému upevnění moci?

V okupovaných zemích občas došlo k odvetným akcím. Ale proč k nim došlo? Dám zde jen jeden příklad pro představu — dostatečně výmluvný sám o sobě, aniž by potřeboval další komentář. Tím příkladem je „zničení“ vesnice Oradour uprostřed Francie, událost, která byla zneužita ad nauseam nepřáteli nacionálního socialismu všude na světě, jakožto jeden z hlavních příkladů „nacistických zvěrstev“. (Poprvé jsem o tom slyšela v Indii; posléze jsem viděla „ruiny Oradouru“ v kině na Islandu, v „actualités[32] pouštěnými před filmem v představení Alliance Française v roce 1947. Ale už v roce 1946 mi jeden Francouz ve Francii řekl o skutečných zvěrstvech, která se v oné vesničce udály.) Zmínila jsem to již výše: dvanáct německých důstojníků bylo pomalu rozmačkáno velkým vinným lisem za ohavné škodolibé radosti dvou nebo tří stovek diváků. Nejdřív jim lis rozdrtil nohy, někteří byli stále naživu, když se ocelové zuby blížily k horní části jejich těl a konečně ukončily jejich mučednictví. A těchto dvanáct mužů nebylo pro svůj strašný osud vybráno, protože by udělali něco obyvatelům této vesničky nebo francouzskému národu. Byli mučeni jen proto, že byli důstojníky v německé armádě — „nenáviděnými nacisty“. Můžeme se snad divit, že po tom všem byla vesnička „zničena“? Byla by hanba, kdyby se tak nestalo! Snad každý slyšel o strašných represáliích Britů proti Indům za excesy spáchané během indické války za nezávislost v roce 1857, nebo dokonce nedávno během nepokojů v posledních dvaceti letech. Kdyby Indové jednali ne s dvanácti důstojníky, ale jen s jediným britským vojákem tak jak Francouzi jednali s nevinnými Němci, nebyla by „zničena“ jen jedna vesnice, ale celá provincie.

* * *

Ale zcela určitě nejoblíbenější z těchto předpojatých obvinění vůči nacionálmu socialismu je „pronásledování Židů“. Ti „ubozí Židé“, všichni nevinní jako jehňátka, všichni mecenáši lidství, laskavosti, počestnosti, obdarovaný, nezaujatý národ — Bohem vyvolený; co víc mohou být? — byli bezbranné oběti nás, „nehumánních monster“! Kolem této lži (protože je to lež) byla nedávno vystavěna antinacistická propaganda s takovým umem, že uspěla a obrátila proti nám nejen miliony prostých lidí lhostejných k „politice“, ale také velkou část raných obdivovatelů našeho režimu v mnoha zemích. Skutečnost, že na této lži je část pravdy (jako u většiny velkých lží) jen urychlila její úspěch, který trvá.

Není pochyb, že jsme bojovali a stále bojujeme proti Židovstvu. A bojovat s Židovstvem a „pronásledovat Židy“ vypadá na první pohled stejně. Přesto to není to samé. S Židovstvem jsme bojovali a stále bojujeme v sebeobraně; ba dokonce v obraně celého árijského lidstva. Není pravda, že „bezdůvodně“ nenávidíme Židy, nebo kvůli obchodní žárlivosti (jako větší část antinacistů) nebo pro jejich „talent“. Ne. Ať si Židé zůstanou ve své zemi, ať v ní žijí počestný národní život, jako jiné rasy (nebo v zemi jiných národů, byli-li schopni ji dobýt v čestné bitvě; většina ras během své historie usilovala o nový domov), pak by o nich nebyla ani zmínka v nacionálněsocialistické literatuře. Není v ní zmínka o Arabech, přestože jsou Arabové i Židé rasově Semité. Avšak Arabové jsou válečníci, Židé paraziti, a co víc, jsou paraziti tohoto kontinentu. Kdekoli se usadí, vyvstane dříve či později „židovská otázka“, protože jsou nebezpeční a zřejmě vrozeně parazitičtí — protože nikdy za celou svou historii nebyli nic jiného. Právě z toho důvodu se dříve či později, ať už ve starověkém Egyptě nebo v dnešním Německu, vůči nim musí přistoupit k obraně rasy, nebo ras, na jejichž úkor žijí a prosperují. Právě z toho důvodu, musíme jakožto prosazovatelé árijského lidstva, klást důraz na zápas za osvobození Německa a všech árijských národů z rafinovaného jha židovstva. To neznamená „pronásledování Židů“. Je to pouze obrana árijského národa v jeho vlastní zemi proti zhoubné infiltraci parazitické, cizácké rasy. Byli jsme — a jsme — vázáni být v tomto zápase nemilosrdní. Člověk takoví být musí, když brání vlastní život. A toto je zápas, ve kterém je v sázce samotné přežití árijské rasy. Přesto, jak jsem již řekla, mohli jsme být nemilosrdní, ale nebyli jsme nikdy krutí. Obvinění vznesená proti nám kvůli úmyslnému způsobování bolesti Židům z prostého důvodu, že se narodili jako Židé, je nehorázná lež.

Mnoho — ve skutečnosti až příliš mnoho — Židů žilo za Třetí říše svobodně a zámožně. A ti, kteří opustili Německo, odešli — naneštěstí — s celým svým majetkem. S takovými Židy jsem se setkala v Londýně. Svůj majetek použili k podnícení nenávisti vůči nacionálněsocialistickému Německu a teď, když se nemají už čeho bát, se tím chlubí. Ti, kteří zůstali v Německu svobodní, museli posléze nosit žlutou „hvězdu Izraele“, aby je všichni hned poznali, i když třeba na Židy nevypadali. Proč mnoho z nich shledávalo toto nařízení strašným? Nevím. Měli by být rádi, že mohou nosit vlastní hvězdu. Nebo jsou si snad ve vlastních srdcích vědomi vlastní přirozené podřadnosti a stydí se tedy za to, že jsou Židy? Zřejmě ano. bych byla nesmírně ráda, kdyby mě naši nepřátelé požádali, abych nosila svastiku. Ve skutečnosti trpce nesu, že mi ji nedovolují veřejně nosit, aspoň tedy zde v Německu.

Židé internovaní v koncentračních táborech v nich byli z jiných důvodů, než kvůli tomu, že se jako Židé narodili. Stejně jako Němci, Poláci nebo Češi, byli i Židé internováni kvůli propagandě nebo práci proti nacionálněsocialistickému režimu. Jednalo se s nimi tak, jak by každá silná a upřímná vláda jednala s nepřátelskými živly — jedno jestli skutečnými konspirátory — vláda, která ví, co chce a s jakým cílem se dostala k moci. Schválně stáli v cestě vytvoření onoho překrásného vzkříšeného árijství, o které jsme usilovali — a stále usilujeme — za cenu nesmírných obětí. Měli jsme je snad poplácat po ramenou, pustit je a říct: „Prosím, pracujte proti nám, jak jen chcete, nám to vůbec nevadí“? Za tisíc let, v rasově uvědomělém světě, ve kterém by odpovědné, osvícené rozmnožování spojené s komplementárním systémem vzdělání prakticky učinilo přijímání nacionálního socialismu všemi muži a ženami jako samozřejmost; kdy by se tento současný zápas, představený s historickou odtažitostí jevil jako heroický základ ustanovené civilizace, pak snad bychom mohli s našimi nepřáteli takto naložit. Ale ne teď; ne v první dekádě, kdy jsme získali moc; ani ve druhé, ani ve třetí, ani v desáté. Nemohli bychom si to dovolit. Žádné mladé Hnutí si nemůže dovolit tolerovat opozici. Je to pro něj otázkou života a smrti.

Ale musím zopakovat: i přes naši nemilosrdnost jsme nebyli krutí. Samozřejmě se mohli tu a tam odehrát případy individuální surovosti. Kdo by to také popíral? Každá strana se sta tisíci členy musí v sobě zahrnovat i některé lidi, kteří jsou od přírody suroví. Avšak v tomto případě byli tito lidé suroví navzdory tomu, že byli nacisty, nikoli právě proto, že jimi byli, jak se nám snaží říct naši nepřátelé. A jakýkoli bezdůvodný akt surovosti z jejich strany byl tvrdě trestán. To mi řekla, mimo jiné, žena, která za Třetí říše zastávala důležitou funkci v řízení pěti koncentrační táborů, a která by tudíž měla vědět, o čem mluví; žena, která vědouc, jak málo mě zajímá do jaké míry se tyto akty surovosti děly a do jaké míry se od nich odrazovalo, nemá důvod skrývat přede mnou pravdu.[33] A opakuji-li zde to, o čem vím, že je pravdou, nečiním tak proto, abych v očích demokratů omlouvala sobě nadřazené. Naše právo vládnout spočívá na naší samotné fyzické a morální síle — na rasové a osobní hodnotě — ne na „očišťování se“. Ne. Opakuji-li zde to, co vím, že je pravda, činím tak pouze proto, že je to pravda. Vlastně se vůbec nestaráme o to, co si o nás demokraté a komunisté — a nesmírná nepolitická většina lidstva — myslí. A na druhou stranu, odhalujeme lži, jež formují jádro populárně antinacistické propagandy právě z toho důvodu, že to jsou lži.

Nepopíráme, že v některých koncentračních táborech Třetí říše byly plynové komory. Mohly být nepříjemnou a neestetickou nutností; nástroje popravy nejsou nikdy příjemné nebo hezké. Přesto byly nutností. Za prvé, lidé, kteří v nich byli zabiti, byli všichni odsouzeni za nějaké vážné porušení zákona, kvůli čemuž se přistoupilo k tomuto trestu; nebyli to „nevinní“ lidé, vinni pouze tím, že byli Židy (v opačném případě by v celé zemi v roce 1945 nezůstal jediný Žid, a Bůh ví, kolik tisíc jich tu bylo). Za druhé, zatímco dobrosrdeční demokraté naschvál prodlužovali agónii mučedníků z Norimberku na půl hodiny — a tom jim nevadilo — poprava v plynové komoře trvala patnáct, nanejvýše dvacet minut, a někdy méně. A odsouzení byli v bezvědomí dávno před tím. Tyto informace mi poskytl soukmenovec, který je sám získal z opětovné osobní zkušenosti. A nakonec, v Německu bylo velmi málo plynových komor. Pět jich bylo v Osvětimi; jedna v Lublinu. Ale až do listopadu 1944, kdy byla jedna postavena, nebyla v Ravensbrücku. Žádná nebyla v Krakově, Belsenu, Buchenwaldu, přestože to byly důležité tábory. Žádná plynová komora nebyla ani v desítkách dalších táborů, stejně důležitých, ani v přidružených táborech, zatímco naivní oběti antinacistické propagandy si ochotně představují komoru v každém táboře.

Další věc, která se díky lžím našich nepřátel stala spolu s plynovými komorami světově proslulou, jsou krematoria. Kremace — typický odvěký árijský způsob nakládání s mrtvými těly — byla nacionálněsocialistickým státem podporována po celém Německu pro všechny, ne pouze pro vězně koncentračních táborů. Krematoria v Německu byla — a stále jsou — všude, stejně jako v Anglii. Ke koncentračním táborům se krematoria přidávala pouze proto, že větší množství pravděpodobných exekucí z nich učinilo nutnost. V Osvětimi jich bylo pět; v Lublinu jedno. Žádné krematorium však nebylo v žádném táboře, kde nebyla plynová komora. A — což naši nepřátelé vždy opomenou říct — krematoria se používala na spalování mrtvých, nikdy ne živých lidí. Tvrdit, že vězni odsouzeni k smrti, byli do pecí házeni živí, je ta nejhanebnější lež — a naši nepřátelé to vědí, stejně jako my. Nikdo, ani Žid nebo Nežid, nebyl zaživa upálen na rozkaz národně socialistických úřadů. Tedy něco, co kdysi dělala křesťanská církev (a zřejmě by to dělala znovu, kdyby opět nabyla neomezenou moc jako v šestnáctém století). Cokoli naši nepřátelé říkají, nejsme to my, kdo se oddává takovým zvěrstvům. A ti, kdo schválně roznášejí takové lži po celém světě, aby zdiskreditovali nacionální socialismus; a ti, kteří alespoň prozatím zvítězili ve válce zbraněmi, jsou odporní zbabělci, a ještě větší zločinci, nemají-li aspoň tu výmluvu, že jsou Židé. Opakuji: pokud některý podřízený upálil Žida, pak jednal ze své vlastní iniciativy a nikoli podle rozkazů, a když se mu to přišlo, byl tvrdě potrestán. Vím to od lidí, že řadu let pracovali ve více než jednom koncentračním táboře, a kteří si jsou víc než dostatečně jisti mou neochvějnou věrností našemu systému, aby mi řekli pravdu, ať je jakákoli.

Proč však plýtvat časem k dokázání fundamentální nečestnosti veškeré antinacistické propagandy, když jeden či dva výmluvné fakty postačují?

V lednu 1949 jsem v americkém ilustrovaném časopise Look viděla článek týkající se údajného života Frau Ilse Koch, ženě obviněné z toho, že si nechávala dělat stínítka na lampy z kůže mrtvých vězňů koncentračních táborů. I kdyby to byla pravda, nechápu, proč by se na to mělo pohlížet jako na „zločin“, který je trestán dlouholetým vězněním. Údajní vězni byli koneckonců mrtví; a nebyli zabiti vyloženě pro svou kůži. Je to vůbec pravda? Zmíněný časopis uveřejnil fotografie potetovaných kůží, ze kterých si prý Frau Koch nechala dělat svá stínítka na lampy. Mnoho z těchto kůží bylo ozdobeno obrázky žen s klobouky. Kupodivu všechny tyto klobouky byly v módě ve 20. letech! Lidé, ze kterých kůže údajně pocházela, měli být zabiti mezi roky 1940 a 1945. Říkám divné. Celý příběh vypadá jako chytře vymyšlená propaganda. Je však obtížné — velmi obtížné — spřádat lži tak chytře, že některý detail, dříve či později, nezradí celou podstatu těchto intrik.

Je to ještě víc nápadné v případě podvodného filmu, jenž má reprezentovat „hrůzy“ německého tábora Buchenwald. V Kasselu — kde byl každý dospělý Němec nucen tento slavný film shlédnout — „viděl doktor z Göttingenu sám sebe, jak prohledává oběti. Avšak on v Buchenwaldu nikdy nebyl a nemohl si vzpomenout na případ, ve kterém zřejmě figuroval. A tak šel na film ještě jednou s kolegou, aby ten tuto záhadu rozhřešil. Ten si na případ vzpomněl. Jednalo se o část filmu, pořízeném po náletu na Drážďany 13. února 1945, kde doktor skutečně pracoval.“[34] Toto se psalo v Catholic Herald 29. října 1948. A ať už může kdokoli říct proti katolíkům cokoli, jedna věc je jistá: nikdo je nemůže obvinit z toho, že jsou pronacističtí. Právě naopak; jak jsem již na počátku této knihy zmínila, jsou spolu s komunisty nejnenáviděnějšími a nejdůslednějšími nepřáteli nacionálního socialismu, a tudíž nemají žádný zájem na odhalování lží našich nepřátel. A když je odhalí, jak je vidno ze zprávy výše, je jasné, že s touto lží přesáhli meze nečestnosti.

Avšak snad nejtrpčejší a nejvíce šokující ironií ze všech ze směsice lží, které byly právě zmíněny, je, že neexistující „nacistická zvěrstva“ v podvodném filmu o Buchenwaldu byla vytvořena ze scén z naprosto skutečných zvěrstev samotných Spojenců: barbarského britského a amerického náletu na město přeplněné uprchlíky, kteří neměli žádné dostatečné úkryty; nálet, během kterého podle oficiálních čísel zahynulo 27 000 lidí a 30 000 jich bylo zraněno.[35] Není-li tohle urážkou nejzákladnější slušnosti, tak co tedy je?

Jediným vysvětlením je to, že v očích Spojenců nebylo nic tak strašného, aby nás nemohli označovat za „monstra“. Židovská a asyrská zvěrstva starověku, naneštěstí pro ně, nemohla být nafilmována. Nejlepší možností tedy pro ně bylo použít své vlastní poslední činy v Německu.

Stejně tak může být poukázáno na další lži, jako například dobře známé obvinění z masové popravy Poláků v Katyni. Věříme, že za to mohou Rusové. Tato událost se už stala předmětem nekonečných debat a po nápadných důkazech demokratické nečestnosti, které jsem zrovna zmiňovala, není nutné opakovat argumenty na podporu našich tezí. Osobně si myslím, že moc nezáleží na tom, kdo co udělal. Demokraté svalili vinu za Katyňský masakr na nás pouze proto, že Rusové — kterých se nyní bojí — tehdy byli jejich „galantní spojenci“. „Galantní spojenci“ nesmí nikdy spáchat „masovou vraždu“, či se dokonce uchýlit k masovým popravám. Alespoň nikdy oficiálně. A uchýlí-li se, musí být očištěni . . . vždy na úkor nepřítele. Třást se a chvět ze zpráv o postupujícím „Ruském válci“, kdy by ty samé západní demokracie, jež jsou dnes našimi pronásledovateli, u nás zítra hledali pomoc, stal by se svět svědkem praktické implikace pravdy. Z „Katyňského masakru“ by se přes noc stala ruská zvěrstva.[36] A jakákoli další z našich údajných „hrůz“ by byla rychle připsána svému skutečnému autorovi nebo zavrhnuta či „očištěna“.

. . . Dokud samozřejmě nepřestaneme považovat takové nepřirozené spojenectví, jako toto, výhodným a tudíž hodným pokračování.

* * *

Pomluva je hlavní zbraní našich nepřátel. A jejich hlavní spojenci jsou lidská slabost a lidská hloupost. Bez nich by ničeho nedosáhli — ani s pomocí všech židovských peněz na světě. Peníze mohou koupit pouze slabochy a hlupáky. S tou svou „lidskostí“, o které tolik neustále mluví, by nedosáhli ničeho, protože neexistuje. To co by evropští a američtí demokraté chtěli, aby lidé považovali za „lidskost“ v jejich vypořádávání se s oponenty — a zvláště s námi — je pouhá povrchnost. Nejsou tak nemilosrdní jako my, nikoli proto, že jsou „lepší“ jak my (jsou mnohem horší), ale proto, že nevěří v názory, o kterých tvrdí, že je zastávají tak jako my věříme v náš věčný Weltanschauung. V devíti z desíti případů je jejich údajné křesťanství pouze kultem vlastních zájmů — znovu ty „obchody“ — a jejich demokracie je v desíti z deseti případů žvást.

Teď když mě odsoudili do vězení,[37] mi řekli, že kdybych byla souzena v ruské zóně na místo v britské, dostala bych třicet let těžké práce na Sibiři, místo tří let ve Werlu. Nejsem si toho snad sama vědoma? Kdybych měla v nacistickém státě vynést rozsudek na mém protějšku (za předpokladu, že bych byla soudcem), tak bych někoho, kdo byl shledán vinným z distribuce 10 000 antinacistických letáků proti všemu, co miluji, neodsoudila na tři roky ani třicet let. bych ho (nebo ji) odsoudila ihned k smrti — zvlášť, kdyby ona osoba byla stejně upřímně idealistická jako já sama a mluvila u soudu tak jasně a nebojácně jako já. Takoví lidé jsou jedinými skutečnými nepřáteli všeho, co není slučitelné s jejich myšlenkami. je beru vážně. vím, že by se tak brát měli. Vím to, protože jsem jedna z nich. Komunisté to vědí také, a přestože se mýlí, jsou aspoň upřímní. Demokraté to nevědí a nikdy nebudou; nemohou — neuvědomí si to —, protože nejsou upřímní. Pro ně je systém idejí a hodnot, v jejichž jméně nás pronásledují pouhou „politikou“, a „politika“ je oddělena od života. Pro nás je systém idejí a hodnot, pro který jsme pronásledováni, životem; naším celým životem; je víc než my. Je to vyšší život rasy, či spíše vyšší život nekonečného Stvoření, které nám dává svůj smysl. A Člověk, který ho ztělesňoval — náš milovaný, uctívaný Führer, ať už je naživu nebo mrtvý — pro nás živým člověkem; věčným Člověkem, nikoli pouze „politikem“, nikoli pouze předsedou strany, nikoli pouze zakladatelem víry, ale hlasatelem věčného Náboženství života v našich časech, zvláště na společenskopolitické rovině, ale rovněž na všech ostatních. Kvůli tomu a kvůli němu, není žádná oběť dostatečně vysoká, žádný čin dostatečně drastický. Kdokoli a cokoli je tomuto nebo jeho triumfu překážkou, může být nemilosrdně odstraněn. Nebojíme se tudíž trpět. Ani neváháme, máme-li způsobit utrpení — je-li to nutné.

Komunisté, ať se nám to může zdát divné, cítí k marxismu něco jako my k našemu Weltanschauungu. Vědí, co chtějí. (Mluvím samozřejmě o těch inteligentních). Vždy, když jsem nějakého potkala, a zvlášť, byl-li to Němec (nikdy jsem nepotkala skutečně ruského komunistu), respektovala jsem jeho upřímnost a důslednost, a litovala, že jejich kvality nemohly posloužit lepší věci; naší věci. Snad jsem ho nenáviděla — protože čím vyšší byly jeho osobní kvality, tím větší byl ztrátou a také větším nebezpečím pro nás. Ale brala jsem ho vážně. A on mě, vědouc velmi dobře, co by ode mě mohl za jiných okolností očekávat. Demokraté nás nikdy neberou vážně, dokud je nepraštíme po hlavě. To je celé tajemství jejich předstírané „shovívavosti“ a „lidskosti“. Věří, že je možné — a dokonce relativně snadné — nás denacifikovat. A pokoušejí se o to — v mnoha případech používajíc zastrašovací metody, ale často jemné úplatkářství „laskavého zacházení“. A funguje to s lidmi, kteří, stejně jako oni samotní, nejsou upřímní; s lidmi, pro které je politický život pouze dobrodružnou „kariérou“ nebo vzrušujícím představením. Ale nefunguje to s námi. My skrz to vidíme. Nejsme-li bráni vážně, můžeme se jen cítit uraženi — nebo pobaveni, podle naší nálady — dokud nenadejde čas, kdy svými činy neukážeme, jací byli naši nepřátelé hlupáci, když se domnívali, že by nás snad mohli přesvědčit, abychom jim odpustili nebo zapomněli.

* * *

Byla jsem zatčena v Západním Německu po nerušeném oddávání se nacionálněsocialistické propagandě po víc než osm měsíců. A nebýt neohrabanosti jednoho mladého Němce,[38] se kterým jsem byla viděna (a jehož zatčení následně vedlo k mému), byla bych stále na svobodě. Řekli mi, že za podobných podmínek bych v ruské zóně nezůstala svobodná ani osm dní. Věřím tomu. A opět, ne proto, že demokraté jsou „lidštější“ než komunisté, ale proto, že jsou víc povrchní. Politika pro ně neznamená nic z toho, co znamená pro naše skutečné nepřátele a pro nás samé.

Jednoho z mála skrz na skrz antinacistů jsem potkala v Německu — Němce — cestujícího ve stejném vlakovém kupé jako já, na vestě mezi Baden-Badenem zastávkou ve francouzské zóně. Vlak stál několik hodin v Baden-Oosu, a protože jsme neměli co dělat, mluvili jsme. Onen muž, který se pod ochranou francouzské vojenské vlády neměl ode mě čeho bát, byl dostatečně upřímný, aby mi po dvou hodinách konverzace řekl, že mu připomínám „nejhorší typ“ nacisty, kterého během našich dní „už od pohledu nenáviděl.“ „Řekla jsem toho příliš špatnému člověku,“ pomyslela jsem si. Zůstala jsem však klidná a odpověděla jsem, že jestli ideologie, která pro mě znamená vše, je skutečně tak odporná, tak nejlepší co může teď udělat je mě nahlásit. Dokonce jsem mu řekla, že kdybych ho znovu potkala v budoucí nacionálněsocialistické Evropě, považovala bych za svou povinnost ho nahlásit.

Jeho odpověď byla neobyčejně demokratická. Řekl, že nepochybně uznává a hnusí se mu můj „arogantní a agresivní“ rasismus; nepochybně nemohl pochopit, jak si nějaký cizinec může „idealizovat takového člověka“ jako byl Adolf Hitler; přesto podle něho byl každý člověk „oprávněný mít jaký názor chce.“ Navíc se „nemohl obtěžovat“ a zmeškat vlak jen pro to potěšení, že by dostal nějakého „neškodného fanatika“ do problémů. To bylo skutečné vysvětlení proto, že mě nešel udat navzdory nenávisti, kterou choval k mým názorům; to a nikoli „lidskost“. Nenáviděl mě dostatečně na to, aby si zajel pro to potěšení, že mi může ublížit. Nenáviděl mě dostatečně, protože mě nebral vážně. Nikoho z nás nemohl brát nyní, kdy jsme už nebyli u moci, a tudíž jsme nemohli dostat jeho drahocennou rodinu do problémů, vážně. Nemiloval svou ideologii tolik, aby ji bral vážně; jinak by věděl, že stojí za to zmeškat vlak, aby tak svou ideologii bránil proti upřímnému nepříteli, jakkoli „neškodnému“. Těch pár komunistů, které jsem potkala, by mě komunistickým úřadům nahlásili hned. Avšak oni, téměř stejně jako my, nenávidí Západní formu demokracie. Měli důvod mě v západních zónách neobtěžovat; ideologický důvod, nikoli osobní.

* * *

Tato fundamentální povrchnost demokratů dělá v jejich rukou pronásledování nacionálního socialismu ne méně důkladným, ale víc nenávistným. Nejedná se — jako v Ruské zóně — o pronásledování víry ve jménu jiné víry; pravdy ve jménu upřímného klamu. Jedná se o pronásledování věčného Náboženství života v jeho novověké formě, kvůli ničemu jinému než vlastním zájmům nejnižšího řádu; zájmům obchodním.

Samozřejmě, za těmito obchodními zájmy je toho víc. Máme tu neodolatelný sklon degenerace světa vůči své zkáze; horečný a stále se zrychlující spěch k smrti zjudaizováním Evropy. My, kdož jsme v sobě po dlouhou dobu přemáhali tento všeobecný lidský sklon; my, děti Světla a Života — obrození — radostně stojící proti současnému času, s našimi pohledy upřenými za ruiny dneška a zítřka, na překrásný nový Počátek; my, pravím, jediní na světě, kdo stojí v cestě silám smrti a vzpírají se jim, musíme být rozdrceni, mají-li síly smrti navždy triumfovat. A právě to je skutečný důvod, proč nás nyní pronásledují. Na Východě si tyto neviděné síly za svůj nástroj zvolily falešnou ideologii, dostatečně lživou k oslnění krom nemyslící masy také dostatečného počtu těch nejlepších mužů a žen. Na Západě věděli, že věrnost k vlastním zájmům na straně těch několika chytrých, spolu se sobeckou, šovinistickou, morálně zbabělou, přecitlivělost a naivitu na straně většiny, je dostatečné k inspirování a udržení, po neomezeně dlouhou dobu, pronásledování naší věčné Myšlenky.

Avšak nakonec nemůže nic zabránit triumfu života. Nic nemůže změnit železné zákony, které řídí následnictví cyklů v čase, přinášejíc zpět dobu vzkříšení po nejhorší době rozpadu.

Jednoho dne s pomocí všech bohů — doufám — uzříme hořkou lítost demokratů a dokonce i komunistů nad tím, že nás nezabili víc. Mezitím, ta skutečnost, že povrchnost našich nepřátel udržela některé z nejhorlivějších mezi námi naživu, i navzdory jejich vzdorovité smělosti, je znamením od bohů; znamením, že nacionální socialismus žije a v relativně blízké budoucnosti se stane vládnoucí silou árijského světa.


[1] Jako první řekl veřejně tento vtip jakýsi francouzský skladatel.

[2]Alespoň je to přiznání zbavené všech lstí!“ Parafráze myšlenek vyslovených Hermionem ve IV aktu, 5. scény hry Andromaque Jeana Racinea.

[3] Viz noviny Neue Volkszeitung (Dortmund), 13. prosince 1948.

[4] Reportáž v Allgemeine Zeitung (Mohuč), 23. prosinec 1948.

[5] Viz Badische Neueste Nachrichten (Karlsruhe), 29. prosinec 1948.

[6] Tamtéž, citováno v Revue de la Presse Rhénane et Allemande, vol. 3, č. 52.

[7] Viz Main-Post (Würzburg), 24. prosince 1948.

[8] Noviny jmenují několik velmi dobře známých postižených koncernů — Franz Haniel, Duisburg-Ruhrort; Rhenania-Rheinschiffahrt, Homburg; Harpener Berghau, Abt. Schiffahrt; Linden-Reederei, Duisburg-Ruhrort; Klöckner Werke a Reemtsma cigarette.

[9] Main-Post (Würzburg), 24. prosince 1948, citováno v Revue de la Presse Rhénane et Allemande, vol. 3, č. 52.

[10] Tamtéž.

[11] Tamtéž.

[12] Citováno v Revue de la Presse Rhénane et Allemande, vol. 3, č. 52.

[13] Tägliche Rundschau (Berlín), 23. prosince 1948.

[14] Handelsblatt (Düsseldorf), 2. lednový týden 1949.

[15] Citováno v Revue de la Presse Rhénane et Allemande, vol. 4, č. 2.

[16] Allgemeine Zeitung (Mainz), 17. ledna 1949.

[17] Impeachment of Man, kapitola 9., „The Rights of Plants“ (Práva rostlin) Kniha stále nebyla vydána. [Obžaloba člověka byl napsán v letech 1945-46 a vydán v roce 1959: Impeachment of Man (Calcutta: Savitri Devi Mukherji, 1959)]

[18] Čistý řez.

[19] „Zde Turci řádili; tam ruiny a popel leží“ („L’Enfant“ (Dítě) od Victora Huga, podle překladu Jaroslava Vrchlického [HUGO, Viktor. Básně. Přeložil Jaroslav Vrchlický. Praha : Grégr, 1874])

[20] Běda poraženým.

[21] Journal de Genève, 1. lednový týden roku 1949, citováno v Revue de la Presse Rhénane et Allemande, vol. 4, č. 1.

[22] Le Monde, 1. lednový týden roku 1949, citováno v Revue de la Presse Rhénane et Allemande, vol. 4, č. 1.

[23] Bulletin de la Semaine, Revue de la Presse Rhénane et Allemande, vol. 4, č. 1.

[24] Profesor Ludwig Erhard, Der Spiegel (Hanover), 8. ledna 1949.

[25] Der Spiegel (Hanover), 8. ledna 1949.

[26] Bylo by dobré zde poznamenat, co k tomu první týden v lednu 1949 napsaly Der Abend, berlínské noviny povolené Američany: „Všichni pořád mluví o bezpečnosti Francie, ale všichni zapomínají, že za posledních tři sta let se francouzské hranice posunovaly stále víc a víc na východ. Kdo promluví za bezpečnost Německa? Dnešní mladá generace a všechny budoucí jsou obětovány na oltář francouzskému komplexu bezpečnosti.“

[27] Citováno v Revue de la Presse Rhénane et Allemande, vol. 4, č. 1.

[28] Westdeutsche Zeitung (Düsseldorf), citováno v Revue de la Presse Rhénane et Allemande, vol. 4, č. 1.

[29] Citováno v Revue de la Presse Rhénane et Allemande, vol. 4, č. 1.

[30] Wirtschaftszeitung (Stuttgart), 8. ledna 1949, citováno v Revue de la Presse Rhénane et Allemande, vol. 4, č. 2.

[31] Například francouzská vojenská vláda popírala konfiskaci více než 300 000 tun lodní tonáže na horním Rýnu (Allgemeine Zeitung [Mohuč], 30. prosince 1948).

Generál Bishop popíral čísla citovaná Dr. Weitzem o výdajích na okupaci v britské zóně. Přesto přiznal, že výdaje na okupaci se rovnají jedné pětině celkových výdajů v rozpočtu v období 1. dubna 1947 do 31. března 1948, vyjma výdajů spojených s reparacemi, náhradami, odzbrojením, zajatci a vystěhovalci (Rheinische Zeitung, 3. ledna 1949, citováno v Revue de la Presse Rhénane et Allemande, vol. 4, č. 1). [Jméno tohoto francouzského úředníka je Rudolf Grassot. Více v 8. kapitole —pozn. překlad]

[32] Filmový týdeník.

[33] Hertha Ehlert — pozn. překlad.

[34] Catholic Herald, 29. října 1948.

[35] Píši „podle oficiálních čísel“, pročež ve skutečnosti zemřelo během tohoto náletu téměř 500 000 německých civilistů.

[36] Nyní — v roce 1952, tři roky po té, co byla tato kniha napsána — vyšetřuje komise na popud „svobodných demokratických národů“ Katyňský masakr, aby dokázala, že za něj „mohou Rusové“ (nyní, kdy by byli rádi, kdybychom se k nim přidali v tažení proti jejich bývalému „galantnímu spojenci“).

[37] Tato část — a zbytek této knihy — bylo napsáno ve Werlu po mém soudu v roce 1949. Začátek této kapitoly a kapitoly 4-6 jsem napsala v během „vazby“.

[38] Gerhard Waßner — pozn. R. G. Fowler

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: