Přejít k obsahu webu

Miguel Serrano — Poslední setkání s C. G. Jungem

28/02/2021

V následujícím příspěvku Miguel Serrano vzpomíná na své poslední setkání se slavým švýcarským psychologem C. G. Jungem. Přeloženo podle anglického překladu Alexe Kurtagiće a španělského originálu.

Původní text byl po Jungově smrti otištěn v chilských novinách El Mercurio roku 1961 a také v roce 2002. Serranův text byl rovněž publikován v The Hindustan Times (16. 7. 1961); Neue Zürcher Zeitung (29. 7. 1961 a 30. 7. 1961); Das Schweizerische Rote Kreuz, č. 6-7 (1. 10. 1961); a Humboldt, č.8 (1961).

* * * * *

Je 8. června, šest hodin ráno. Otevřu dveře do mého pokoje v Novém Dillí — dveře se otevírají na malou bílou terasu koupající se v ranním slunci. Obrovské červnové vedro začíná velmi brzy. Jsem jen zpola oblečen a chystám se na své jogínské cvičení pozdrav slunci, „súrjanamaskára“. I za tohoto teplého počasí mě zdraví neuvěřitelná zeleň stromů a ptačí zpěv nekonečna. Indický sluha v turbanu ke mně rytmickými kroky hindů přistoupí a uctivě mě zdraví „salám, sáhib“. Podá mi kousek složeného papíru. Telegram. Rychle a skoro nepřítomně ho otevřu. Vidím, že je z Curychu, což mě překvapuje. Čtu ho a jsem celý zmatený. Stojí v něm: „Dr. Jung včera v poledne pokojně zesnul. Upřímnou soustrast.“ Telegram je podepsán Bailey a Jaffé, mladá americká dáma, která doprovázela Dr. Junga, a kterou si pozval k sobě domů, a jeho švýcarská sekretářka.[1] Telegram byl z předchozího dne.

Okamžitě mě ochromil obrovský smutek — mé oči zvlhly, snad kvůli intenzivní záři slunce, ale možná taky ne. Bylo to docela nedávno, co jsem s Dr. Jungem pobýval v jeho domě v Küsnachtu u Curyšského jezera. Byl jsem možná posledním ze zahraničních přátel, kteří ho před smrtí viděli. Zpráva o jeho smrti mě zasáhla v hloubce mé duše. Můj vztah s tímto velkým mužem, s tímto mimořádným géniem, byl skutečně jedinečný. Mám od něj ručně psaný deseti stránkový dopis, který prakticky mohu nazvat jeho ideologickým testamentem. Někdy v budoucnu ho musím zveřejnit. Měl jsem to obrovské štěstí, že Jung napsal úvod k jedné z mých knih — poprvé a naposledy, co tak učinil v čistě literárním díle.[2] Náš vztah započal sdílením společného zájmu o Východ, jógu a filosofie Indie, Číny a Japonska. S Jungovým dílem jsem se nicméně seznámil dlouho před mým příchodem do Indie v roce 1953. Bylo to v roce 1947 při mé cestě do Antarktidy. Jung se zase zajímal o Chile. Minulý rok po zemětřesení v Chile[3] jsem od něj obdržel dopis. Psal, „vím, že moderní lidé vědy to nepřijmou, ale existuje jisté spojení mezi Přírodou a duší. Matka příroda se ladí na naši civilizaci a s tím přináší také ničení. Naneštěstí to teď potkalo vaši zemi. Poslední dobou myslím na Chile velmi často!“

Ale byla to Indie, která nás svedla dohromady. A já si to samozřejmě uvědomuji a vím, že to tomuto velkému muži dlužím. Dnes v půl deváté ráno ministerský předseda Néhrú odjíždí na dovolenou do údolí Kullú, Údolí bohů, v Himalájích. Musím ho zastihnout. Nasedám do auta a jedu na letiště. Jsem jediným přítomným diplomatem. Néhrú se záhy objeví, mírný, bystrý, plný šarmu jako obvykle. Doprovází ho jeho vnuk a nádherný pes. Dlouho jsem v Dillí nebyl, takže jsme se nějaký čas neviděli. Hned jsem mu řekl: „6. [června] zemřel profesor Jung.“ Nevěděl jsem, zda ranní noviny tuto zprávu už otiskly. Néhrú je ohromen, protože Junga obdivoval. Přislíbil poslat kondolenci za sebe a Indii. Tak byl symbolický kruh uzavřen.

Vracím se zpět domů, do své pracovny, a zbytek dne trávím ponořen v myšlenkách na Dr. Junga. Vzpomínka letí, vidím její obraz, je v mé mysli. Teprve nedávno jsem v jemném dešti stál před jeho domem.[4] Jungovým domem na okraji Curychu, v Künsnachtu. Na vstupním portále je fráze v latině, která by se dala přeložit jako „ať už na Boha myslíš nebo ne, je vždy s tebou“. Uvnitř domu se nachází celá řada obrazů a nádherných předmětů, starožitných rytin a středověkých maleb. Přijala mě paní Bailey a pozvala mě do malého obývacího pokoje, kde servírovala čaj. Mluvili jsme o Dr. Jungovi. Řekla mi, že během posledních několika dnů mu nebylo dobře, cítil se velmi unaveně, protože tvrdě pracoval na osmdesáti stránkové eseji, kterou v angličtině ručně psal pro amerického nakladatele, a která by brzy měla vyjít v knize „Člověk a jeho symboly[5]. Paní Bailey byla zneklidněna, protože ji Jung řekl, „přeji si odejít, ale vy mě tu držíte“. Nevěří mu, myslí si, že Dr. Jung se stále zajímá o život a svět: „Stále má velký smysl pro humor, je velmi zapálený.“ Mluvíme o smrti. Táži se jí, zda věří v život po smrti. Odpovídá, že si tím je naprosto jistá, protože „v nevědomí se nachází něco, co vyjadřuje kontinuitu.“ Pak se otáže na můj názor. Odpovídám, že nevím a nejsem si ničím jist. Nedávno jsem se v Montagnole, v italském Švýcarsku, setkal s Hermannem Hessem, a ptal jsem se ho na to samé. Řekl mi, že „zemřít znamená odejít do Jungova kolektivního nevědomí, a pouze tehdy, se lze odtud dostat zpět do říše forem . . .“  Hesse mi rovněž řekl, že „Jung je obrem, horským obrem naší doby“. A požádal mě, abych ho napříště pozdravoval — „pozdravy Stepního vlka“.

Paní Bailey kývá svou krásnou, šedivou hlavou a šeptá: „Ne, člověk tak veliký jako on nemůže skutečně zcela zmizet jen tak, jako když se přepne vypínač.“

Je pravda, že se Jung necítil dobře, ale nebyl soužen žádnou nemocí. Toho dne se cítil lépe a vstal, aby mě přijal. Paní Bailey mě zve nahoru, ale žádá mě, abych se nezdržoval příliš dlouho a zbytečně ho neunavil. Vstupujeme do jeho studovny. A tam seděl Jung, ve svém křesle vedle okna s výhledem na jezero. Měl na sobě japonské roucho, díky kterému vypadal jako zen-buddhistický mnich, starý samuraj, nebo kněz nějakého prastarého kultu. Byl osvětlen světlem pozdního odpoledne a obklopen alchymistickými rytinami a velkou malbou hindského boha Šivy na vrcholku hory Kailás. Doktor Jung se pokusil vstát, ale zastavil jsem ho. Paní Bailey odchází a nechává nás o samotě. Nevím proč, ale cítím v sobě víc emocí než při našich jiných rozhovorech. Beru do rukou jeho stařecké ruce a chvíli je držím, dívajíce se mu do očí. Nemohu promluvit.

Usmívá se svým typickým úsměvem, naplněným mazaností, moudrostí a shovívavostí. Natáhne se po dýmce, ale nedosáhne. Povídám mu, „jaká to nádherné japonské roucho“. Je to obřadní roucho. Z kapsy vyndám krabičku z Kašmíru, kterou jsem mu jako dárek přivezl. Dívaje se na ni, praví „tyrkys z Kašmíru“. A posléze dodá „nikdy jsem v Kašmíru nebyl. Byl jsem pouze na jihu Indie; v Maduru — na všech těch velmi „zajímavých“ místech. Pak mi vypráví o Hindech a Číňanech; mluví o knize čínského mistra zen-buddhismu, jehož jméno si nemohu vybavit, a že je to nejlepší kniha, kterou na toto téma četl. Předávám mu pozdrav od Hermanna Hesseho a vyprávím mu o rozmluvě, kterou jsem se spisovatelem vedl o smrti. Vysvětlil jsem Jungovi, že jsem se Hesseho zeptal, zda je důležité vědět, jestli je něco po smrti. Jung chvíli přemýšlel a následně řekl, že ta otázka byla položena špatně — že jsem se měl zeptat, zda je nějaký důvod věřit, že po smrti existuje život.

A tak jsem se doktora Junga otázal, „čemu věříte vy? Je?“ Odpověděl: „Může-li mysl fungovat mimo mozek, pak funguje mimo prostor a čas. A pokud funguje mimo prostor a čas, pak je nepomíjející.“

—A čemu věříte, doktore? Co myslíte?

—Během války jsem viděl muže, kteří utrpěli zranění mozku, jež ochromilo fungování mozkové kůry, a kteří přesto dokázali snít a následně byli schopni si tyto sny vybavit. O čem snili? Jistě víte, že malé dítě nemá jasně určený pocit vlastního já. Dětské já proniká celým jeho tělem. Avšak bylo prokázáno, že malé děti mají sny, v nichž je ego jasně určené stejně jako u dospělých lidí. Ale pokud z fyziologického hlediska dítě nemá já, co v dítěti vytváří jeho sny — sny, které je, jak mohu dodat, ovlivňují na zbytek života? Pro dítě neexistuje žádné já. O čem sní?

Věříte, doktore, že existuje něco jako astrální tělo, „linga-šaríra“ hindské filosofie, které se od těla odděluje v okamžiku smrti?

—Nevím. Viděl jsem zhmotňovat věci z ničeho a média pohybující objekty na dálku, aniž by se jich dotkly.

A doktor Jung pokračoval:

—Kdysi jsem byl velmi nemocný, byl jsem téměř v kómatu; každý si myslel, že zemřu a možná, že hodně trpím, protože v podobných stavech lidé věří, že trpíte. Ve skutečnosti jsem měl pocit, jako bych se vznášel, zažil jsem úžasný pocit svobody. Pamatoval jsem si to i po uzdravení.

Dr. Jung na levé ruce vždy nosil prsten s gnostickým symbolem. Egyptským symbolem. Mluvili jsme o významu toho prstenu a doktor mi vysvětlil, že „všechny symboly jsou uvnitř mě zcela živé“. Jeho paměť a vystupování byly i v jeho požehnaném věku 85 let neuvěřitelné. Někdy mluvil jako básník, jako kouzelník, jako mystik. Jednou mi řekl: „Nikdo mi pořádně nerozumí; rozumějí mi pouze básníci.“[6]

Zeptal jsem se:

Co se s lidstvem stane v nadcházející době supertechnologií? Myslíte, že za dvacet let se vůbec někdo bude zajímat o duchovní symboly, v době vesmírných letů, v době Sputniků, Gagarinů a Shepardů? Nebude duch něčím irelevantním?

Dr. Jung se mazaně usmál a prohlásil:

—Dříve či později se člověk bude muset vrátit k sobě samému, dokonce i z hvězd. To, čeho jsme nyní svědky, je jen extrémní formou útěku od sebe samých, protože je snazší odletět na Mars nebo na Měsíc, než proniknout do vlastní bytosti. Nenajde-li člověk sám sebe, stojí tváří v tvář svému největšímu nebezpečí: vlastnímu vyhlazení. Dobývání vesmíru je jakási pudová reakce, snaha vyřešit nejpalčivější z problémů, kterému lidstvo bude muset čelit: přelidnění.

Dr. Jung by na toto velmi důležité téma hovořil dál, ale vešla paní Bailey, aby mu sdělila, že na něj čeká jeho dcera a zeť. Svůj slib krátkého rozhovoru jsem nedodržel.

Teď ale vím, že na tom nezáleží, byl to náš poslední rozhovor. A něco mi snad tuto skutečnost snad napovědělo, protože když jsem odcházel ke dveřím, zastavil jsem se a otočil se zpět k doktorovi. Jung na mě hleděl s lehkým úsměvem a rukou s gnostickým prstenem zvedl na rozloučenou. Poslední rozloučení. S úctou jsem se uklonil.

Ano. Když jsem naposledy Junga viděl, oblečeného ve východním rouchu, s lesknoucím se gnostickým prstenem na stařecké ruce, byl obklopen světlem pozdního odpoledne.

Připadalo mi to, jako by mi chtěl říct: „Sbohem, odcházím. Ale jednoho dne se vrátím na Východ.“


[1] Ruth Bailey (1895 – 1980), anglická zdravotní sestra a v posledních šesti letech Jungova života jeho ošetřovatelka, se kterou se slavný psycholog poznal na své cestě do Ugandy v roce 1925.

Aniela Jaffé (1903 – 1991), švýcarská Židovka, Jungova dlouholetá spolupracovnice a zapisovatelka.

[2] The Visits of the Queen Sheba (Návštěvy královny ze Sáby).

[3] Obrovské zemětřesení ve Valdivii dne 22. května 1960.

[4] Serrano doktora Junga naposledy navštívil 10. května 1961. Tento rozhovor je v trochu jiné formě zaznamenán i v Serranově knize C.G. Jung and Hermann Hesse: A Record of Two Friendships (1965), str. 96-102, který je v upravené formě otištěn v Rozhovory s C. G. Jungem (Portál 2015, str. 295-299). Na místech, kde to bylo vhodné, byl použit český překlad z této knihy.

[5] V češtině naposledy vydalo nakladatelství Portál v roce 2017.

[6] Miguel Serrano, C.G. Jung and Hermann Hesse: A Record of Two Friendships (1965), str. 60.

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: