Přejít k obsahu webu

Sávitrí Déví – Zlato v peci [8] – Náhled do nepřátelského tábora

20/05/2021

V další kapitole Zlata v peci Sávitrí pokračuje v rozebírání motivace Spojenců v jejich tažení proti nacionálnímu socialismu.

* * *

„Jede Halbheit ist das sichtbare Zeichen des inneren Verfalls, dem der äußere Zusammenbruch früher oder später folgen muß und wird.“

—Adolf Hitler[1]

Jedno z mých prvních setkání s představiteli okupačních mocností v Německu se přirozeně odehrálo na hranici oddělující Sársko s francouzskou zónou. Zde jsem byla svědkem dětinské arogance ze strany jednoho z nejješitnějších národů Evropy, který je též součástí neštěstí Německa.

Hranici jsem překročila v Saarhölzbachu 11. září 1948, kolem deváté hodiny ranní. Byl jasný sluneční den. Spolu s ostatními pasažéry jsem se zařadila do fronty na pasovou kontrolu a prohledání zavazadel. Určitě ne bez obav, protože jsem sebou krom dalších věcí měla velmi těžký kufr se šesti tisíc nacionálněsocialistickými letáky — nebo spíše, abych byla přesnější, šest tisíc mínus pár tuctů, které jsme již rozdala v Sársku — schovanými v knihách. Sama jsem je napsala ve Švédsku a vytiskla v Anglii. Jak mi jeden muž pomáhal tlačit kufr směrem k celníkovi, pomyslela jsem si, že by nebylo zrovna dobé, kdyby je teď našli. Byla jsem připravena na nejhorší. Přesto, kdybych přece jen měla být někdy „chycena“, doufám, že tomu bude až poté, co jsem rozdala své papíry, ne před tím. Na chvíli jsem se duševně stáhla z toho co se dělo kolem mě a myslela na našeho milovaného Führera. A také na neviditelné bohy, kteří mi až doposud pomáhali konat pro naše ideály to nejlepší, a kteří mě konečně přivedli do Německa. Byla-li toto jejich vůle, určitě mi pomohou překročit bez újmy hranice. A pokud ne, aspoň naším nepřátelům ukáži, že stále existují nacionální socialisté hodni toho jména, dokonce i mezi neněmeckými Árijci. A pomyslela jsem na všechny ty, kteří pro naši věc trpěli a zemřeli. Dostane se mi někdy té cti také trpět? Zemřít? Přála jsem si, aby ano. Ale ještě ne; ne dokud nerozdám všechny své letáky, nerozvěsím všechny své plakáty; neudělám cokoli, co budu moci.

Ze svého vnitřního světa jsem byla vytržena hlasitým křikem francouzského celníka, který se rozčiloval na nějakého německého cestujícího, stojícího ve frontě přede mnou. Nikdy se už nedozvím, proč se na něj tak rozzlobil. Špatnou němčinou křičel řadu nadávek. Tvář měl celou zarudlou a ústa pokroucená. Jakkoli tvrdě se mohl snažit, vůbec nevypadal jako vojenský úředník v dobyté zemi. Vypadal spíš jako nemotorný a přerostlý školák, snažící se hrát si na policistu. Německý cestující, téměř dvakrát tak vysoký jako on, na něj mlčky civěl. V duchu určitě s opovržením. Konečně se úředníkův slovník nadávek vyčerpal; prudce přistrčil otevřený kufřík přes stůl a ukazujíc na východ,  křičel ve francouzštině, jak nejvíc mohl: „Foutez-moi le camp!“[2] Byla jsem další na řadě.

Protože jsem vyrostla ve Francii, mluvila jsem perfektní francouzštinou. Předala jsem úředníkovi dopis z francouzské „Kanceláře pro německé záležitosti“ (Bureau des Affaires Allemandes) v Paříži, ve kterém se psalo, že jsem autorka několika knih o „historii a filosofii“ — což je pravda; že jsem do Německa přicestovala „abych shromáždila nezbytné informace potřebné k napsání knihy o Německu“ — což byla částečně pravda — a nakonec s prosbou na „francouzské a spojenecké vojenské úřady“, aby byly natolik laskaví a poskytly mi „jakoukoli pomoc, která by byla v jejich moci“. Tento drahocenný dopis jsem získala přes Francouzku, která se mnou kdysi chodila do třídy, a která nyní byla ženou jednoho z prominentních spolupracovníků generála de Gaullea, a který během války pracoval v Londýně v informační službě „svobodné Francie“.[3] Jak ona tak její manžel znali lidi, v jejichž moci bylo udělit mi vojenské povolení pro vstup do Německa. Neviděla mě téměř třicet let a neptala se, jaké názory zastávám, ani co jsem během války dělala v Indii. Pamatovala si, že jsem vždy, dokonce i v dětství, byla „skrz na skrz ‘pohankou’“, a řekla mi to. Ale už ji nedošlo, že „skrz na skrz pohan“ může být v dnešním světě stěží cokoli jiného než nacionální socialista. Úředník mě viděl pět minut a na nic se mě neptal, takže jsem ani nemusela lhát, abych získala ono neočekávané sauf-conduit[4] do okupovaného Německa.

Tvář rozzuřeného celníka najednou změkla.

„Takže vy znáte Monsieur S?“

„Ano. Před lety jsme chodila do školy s jeho ženou . . .“

„Ach, no v tom případě . . . je vše v pořádku. Řekněte mi, co vše máte uvnitř,“ řekl, ukazujíc na jednu z mých cestovních tašek.

„Nějaké jídlo; tři kila cukru, pět kilo kávy . . .“

„Mnohem víc než je dovoleno, víte. Ale když znáte Monsieur S tak je to jedno.“

„A co máte tady?“

„Tady,“ v železné krabičce, jsem měla všechny své šperky: překrásné těžké náhrdelníky a spony a náušnice z Indie. Chtěla jsem je v Německu prodat, abych nějak vyžila a mohla tak pokračovat v mých nacionálněsocialistických aktivitách, nebo — narazila-li bych na skutečnou nacistickou podzemní organizaci — je darovat za stejným účelem. Úmysly však nešly vidět; papíry ano. Myslela jsem proto, že právě touto krabičkou odvedu úředníkovu pozornost. Snad zapomene důkladně prozkoumat můj těžký kufr. A tak jsem svou šperkovnici otevřela a ukázala mu její obsah. Aby nebyly v krabičce, měla jsem své zlaté náušnice se svastikami na sobě, schované pod šátkem omotaným kolem hlavy.

Úředník obdivoval exotické ozdoby. Ve chvilce byla kolem mě celá celnice, okukující všechny ty třpytivé věci.

„Vždyť vy sebou nesete poklad!“ řekl úředník: „Nebojíte se, že by vám to někdo mohl ukrást? V téhle hladovějící zemi je dost zlodějů, abyste věděla!“

V srdci jsem si pomyslela: „Mohli mě 15. června zradit kvůli penězům, ale neudělali to.“ Ale přirozeně jsem nic neřekla. Přistoupili k nám policisté, že by se chtěli na indické šperky také podívat. „Pro pána! To by v Paříži stálo hodně!“ řekl jeden policista. „Proč to vše vezete sebou?“

„Neznám nikoho, u koho bych je mohla nechat.“

„A co v bance?“

„No,“ řekla jsem s úsměvem, „pravdou je, že když si obléknu své indické šaty tak je někdy ráda nosím k nim.“

Policisté se zasmáli. „Všechny ženy jsou stejné,“ zvolal jeden. Jejich kapitán celou exhibici ukončil, když mi dovolil si šperky do Německa vzít. Kufr plný nebezpečných letáků byl zcela zapomenut. Já ho celníkům připomněla. Jeden z nich se ho pokusil zvednout.

„Je proklatě těžkej! Co v něm máte?“

„Knihy.“

„Knihy jsou pravda těžký. Otevřela byste to? Nemůžeme vás pustit, aniž byste ho aspoň otevřela,“ řekl.

Otevřela jsem svůj kufr s naprostou jistotou a klidem. Věděla jsem, že projde. Všichni celníci mysleli jen na indické šperky. Celník si vnitřek letmo prohlédl; vybral jednu dvě knihy. „Všechny v angličtině?“ zeptal se.

„Některé jsou i ve francouzštině,“ odpověděla jsem a ukázala mu sbírku básní od Leconte de Lisle, „jedna nebo dvě v němčině — mluvnice, slovník, lehké knihy — a pár v řečtině.“

Zasmál se. „V řečtině! O, bože! Ta je na mě moc učená.“ A konečně vyslovil ta slova, která jsem tak dlouho chtěla slyšet, slova, která mi zajistila vstup do „zón“ okupovaného Německa, šťastný a nebezpečný život, který jsem již okusila v Sársku. „Můžete projít,“ řekl.

A znovu jsem seděla ve vlaku směřujícím k Treves, se šperky, které mi nyní pomohou žít a cestovat, a s letáky, které jsem z hloubky svého srdce napsala pro německý národ.

Seděla jsem v kupé sama — ten den bylo ve vlaku relativně málo cestujících — a vlak jel překrásným sárským údolím. Za jasného slunečního svitu, na obou stranách klikatící se řeky, jsem neviděla nic než zelené louky a zalesněné kopce. Jak jel, vydával vlak strašlivý zvuk. A s hlavou vystrčenou z okna proti větru — jako o nezapomenutelné noci při mé první cestě — jsem skutečně nyní cítila, že navzdory mé osobní nevýznamnosti jsem do Německa vstupovala jako osvoboditelka. Aspoň jako předzvěst a symbol nadcházejícího osvobození. Nevložila jsem snad vše, co jsem měla a vším čím jsem byla do služeb sil, které osvobodí nejen mé německé soukmenovce, ale také celou árijskou rasu a árijskou duši? „Jednoho dne,“ pomyslela jsem si, „za mnoho a mnoho let, si vzpomenu na tento život, který právě teď začíná, a budu šťastná a hrdá: ‘Také jsem byla součástí v nádherném nacistickém „podzemí“ během oněch temných dní.’“

A cítila jsem se šťastná při myšlence, že si tak přáli bohové. A hledící na překrásnou německou zemi rozprostřenou přede mnou, jsem zpívala Píseň Horsta Wessela s něčím z té dobyvačné radosti roku 1940.

Vlak dělal příliš hluku, než abych byla ve vedlejším kupé slyšet.

* * *

Nějaký čas poté jsem z vesničky Wiltingen, kde jsem strávila několik dní, jela do Treves.

V okupovaném Německu se každý vlak sestává z několika vagónů rezervovaných nejen „pro okupační síly“, jak se píše na cedulích venku, ale také pro kohokoli, kdo cestuje se spojeneckým pasem, a ze stejného nebo často menšího počtu ostatních vagónů pro Němce. Vagóny pro okupační síly jsou vyhřívané a pohodlné. A protože v Německu necestuje příliš mnoho lidí se spojeneckými pasy, nejsou ani příliš přeplněné. Podle nařízení spojeneckých vojenských úřadů v nich nesmí cestovat žádný Němec. Zbývající vagóny — ve kterých lidé se spojeneckým pasem mohou cestovat, samozřejmě pokud chtějí, ale ve kterých jsou Němci nuceni cestovat, ať chtějí nebo ne — nejsou ani vyhřívané ani pohodlné. V noci se v nich ani nesvítí — nebo aspoň do nedávna nesvítilo. A protože jich je málo, jsou přirozeně přeplněné. Netřeba říkat, že jsem nikdy už z principu „okupační vagóny“ nevyužila. (Nikdy jsem nevyužila žádné výsady, které mi můj britskoindický pas dával, ledaže bych tuto výsadu mohla sdílet s nějakým Němcem stejného smýšlení.) Ale ten den už vlak v době kdy jsem se dostala na nástupiště, dostal signál k odjezdu a já neměla jinou šanci než nastoupit do prvního vagónu přede mnou. Byl to okupační vagón. Nastupovat mě vidělo patnáct až dvacet Němců, kteří, protože nevěděli, že mám britskoindický pas a nemysleli si, že patřím k okupačním „zaměstnancům“, nastoupili též.

V další stanici přistoupil francouzský úředník a hned mu vzteky zrudla tvář: „Co tady děláte? Tohle je okupační vagón. Tady nemáte co dělat!“ křičel. „Vaše doklady! Ukažte mi své doklady!“ Zastrašovaní Němci začali vytahovat své „Ausweis“.[5] Ani jeden samozřejmě neměl spojenecký pas. Krom mě. Ale netvářila jsem se nato. Seděla jsem v rohu s mým zavazadlem po boku (včetně těžkého kufru plného nacistické propagandy) a nepatrně se usmívala. Myslím, že jsem svým stěží znatelným úsměvem úředníka rozzuřila ještě víc, načež se ke mně obrátil a zahřměl: „A vy! Vaše papíry, povídám! Copak jste neslyšela! Jste snad hluchá?“ Mluvil německy s nejotřesnějším francouzským přízvukem.

„Ukážu vám své doklady,“ odpověděla jsem bezchybnou francouzštinou.

Můj přízvuk ho musel oslnit.

„Ale vy nejste Francouzka!“ zvolal. „Nebo ano? Nevypadáte na to.“

„Ve Francii jsem se narodila,“ odvětila jsem; „To je vše.“

Toto jednoduché ujištění přililo olej do ohně úředníkovi zuřivosti. Vzplál vzteky ještě víc.

„A vzala jste si jednoho z těchle . . . sales Boches,[6] (sic) odsekl. „V tom případě nemáte právo tu být! Zmizte!“

„Nerada vás zklamu, pane,“ řekla jsem — a vítězoslavná ironie ozvučila můj hlas — „ale muž, který mi dal své jméno je ‘pouze’ bráhmanem v daleké Indii.“ A ukázala jsem mu svůj pas.

Francouz se jen podíval na obal a jeho tvář se změnila. Pas vydaný v Kalkatě v době, kdy Indie byla stále britskou kolonií — to stačilo na zchlazení francouzského úředníka! „Lide mého Führera, jak dlouho vám vládnou tyhle krysy?“ Pomyslela jsem si. Francouz se najednou jakoby celý změnil. Ani se do pasu nepodíval, obal bylo vše, co mu stačilo. „Dobře! Dobře! Vy tu samozřejmě zůstat můžete. Proč jste mi to hned neřekla?“

„Chtěla jsem vám můj pas ukázat,“ odpověděla jsem. „Ale byl úplně vespod mého zavazadla.“

„Dobře! Dobře! Neobtěžujte se.“

Jak jsme vjížděli do stanice, vlak zpomalil. Francouz najednou zapomněl, že byl uchvácen prestiží bývalé kolonie spojence jeho země. Pamatoval si pouze, že tu byl, aby co nejvíc Němců cítilo tlak jeho neočekávané a nezasloužené moci. Obrátil se na ostatní cestující. „Ven!“ křičel, „Ven!“ Chytil jednoho muže za límec bundy a otevíraje dveře ho vystrčil ven, ještě než vlak zastavil. Pak — když už konečně zastavil — vystrčil ven půl tuctu žen, které podle něj nevycházely dostatečně rychle. Vykopal ven to málo zavazadel, co měli a také mladého chlapce kolem dvanácti nebo třinácti let. Většina cestujících spěchala k druhému východu a snažila se ven dostat co nejrychleji. Zběsilý úředník nemohl být u dvou dveří zároveň.

Poté zaměstnanec drah ve službě — který měl dohlédnout na to, aby tito cestující nejeli okupačním vagónem — byl předvolán, pokárán nejurážlivějším jazykem a propuštěn za nedbalost. Chtěl něco říct, ale Francouz ho zarazil, ještě než mohl něco říct: „Ticho, povídám! A zmiz odtud!“ Křičel na něj jako by byl pes — nebo něco horšího. Mluvil k nim — a vyhrožoval jim — jako by byli něco méně než psi. Neškodní lidé; mírumilovní lidé — mnohem méně agresivní než já sama! Tiše jsem seděla v rohu a přemítala nad nespravedlností — a ironií — scény, které jsme zrovna byla svědkem. „Ano, mírumilovní lidé,“ pomyslela jsem si. „Ani jeden z nich necestuje s šesti tisíci nacistickými letáky. Ale zase ani jeden z nich nemá britskoindický pas!“

Protože jsem zůstala s Francouzem sama, předstírala jsem ospalost, aby na mě pokud možno nemluvil. Nechtěla jsem s ním mluvit — nemusela-li jsem — po té, jak se zachoval k oněm Němcům. Ale přijeli jsme do Treves a já se připravovala k vystoupení. Úředník rovněž vystupoval. Vzpomněl jsi, že jsem dáma a ne Němka; ani sympatizantka — to si aspoň myslel, pletouc si, jako většina lidí, průměrnou pravděpodobností s žijící individuální skutečností.

„Mohu vám vzít vaše zavazadla, Madam?“ zeptal se, když vlak zastavil na hlavní stanici v Treves.

„Jak laskavé, Monsieur,“ odpověděla jsem. „Jsem opravdu vděčná. Ve skutečnosti tu mám zavazadlo, které je trochu těžké. Kdybyste byl tak laskav a vzal ho, považovala bych to za velkou laskavost.“

Zvedl kufr a přinesl mi ho na nástupiště.

„Páni! Ten je těžkej!“ řekl, „co v něm máte? Olovo?“

„Knihy.“

„Kam jdete? Do čekárny?“

„K toaletám.“

Kráčeli jsme podél nástupiště číslo jedna na hlavním nádraží v Trevesu a míjeli zdi, ze kterých spojenecké bomby udělaly hromádku suti, přímo k toaletám. Francouzský úředník — kterého jsem pouhou hodinu a půl před tím viděla a slyšela nadávat a týrat Němce; to živé ztělesnění veškerého smyslu slova „Besatzung“, okupace, a toho, co toto slovo znamenalo pro hrdé Německo — kráčel přede mnou, nesa . . . můj kufr plný nacistické propagandy! To skutečně stálo za to vidět!

Merci Monsieur; merci infiniment,“ řekla jsem s úsměvem utlačovateli Führerova národa, když jsem se dostala k toaletám a navždy se rozešla s tímto člověkem.

* * *

Dne 9. října 1948 jsem navštívila jednoho vysoce postaveného Francouze, Monsieur G.,[7] jehož adresu v Baden-Badenu mi dal francouzský úředník, který mi schválil můj vstup do Německa. „Čím víc se člověk oddává zakázaným politickým aktivitám, tím víc by měl zůstat ‘zadobře’ s úřady,“ řekl mi jednou moudře můj manžel krátce po začátku války. Měla jsem jeho radu na paměti. Přišla jsem proto nikoli diskutovat, tím spíš ne otevřeně vzdorovat; ale poslouchat a tiše soudit — bylo-li to možné.

Tento Francouz byl v Německu od roku 1945 a před tím byl aktivním členem résistance. Já byla v Německu jen něco přes měsíc a celou válku, a mnoho let před ní, jsem prožila v Indii, oficiálně „nespojena“ a navenek „nezaujata“ evropskými záležitostmi. Bylo tudíž pro mě lehké předstírat o těchto věcech neznalost a hledání poučení. Navíc jsem věděla, že s dostatečným skrytím svých přirozených nacistických pocitů, ať už by mi řekl cokoli, protože by moje herectví bylo vítáno jak lichocením jeho ješitnosti coby Francouze tak i jako vysoce postaveného úředníka „informačního oddělení“ v okupovaném Německu.

Monsieur G., který o mně věděl pouze to, co stálo v dopise z „Úřadu pro německé záležitosti“ (který jsem mu přirozeně ukázala), mě přijal velmi vlídně. Položil mi několik otázek o mé chystané knize o Německu. „Z toho co jsem pochopil,“ řekl po chvíli, „je to německý národ — německá duše — co vás zajímá, nikoli politické nebo hospodářské aspekty ‘Německé otázky.’“

„Přesně: hospodářství zde připadá teprve druhé, ne-li třetí místo; politické, morálně-etické a pokrevní faktory jsou na místě prvním,“ odvětila jsem. A najednou jsem si uvědomila, že cituji z Mein Kampf, aniž bych chtěla.[8] Ale Monsieur G — který tuto knihu neznal tak jako já; který ji, stejně jako tisíce jiných antinacistů zřejmě ani nečetl — ani nepostřehl, že tato slova nebyla vlastně má.

„Němci ale ve skutečnosti nejsou stejné krve,“ odpověděl. „Pouze se snaží, abychom tomu uvěřili, ale nepodařilo se jim to. A co se etiky týče, nacionální socialismus je zbavil posledních zbytků. Neumíte si ani představit, jak strašlivý vliv na ně měl. Zabil v nich poslední zbytku lidství. Snažíme se je převychovat, ale je to obtížné, velmi obtížné.“

Má spontánní odpověď by mohla být: „Doufám, že je to nemožné!“ Ale nepřišla jsem se sem hádat. Přišla jsem, abych viděla jednoho z našich pronásledovatelů takového jaký je; jací všichni jsou. Hrála jsem svou roli. „Ale,“ řekla jsem — abych viděla, co mi odpoví — „mnozí Němci jsou křesťané. A člověk přece nemůže být křesťan a nacionální socialista. Tedy aspoň já, která jsem studovala logiku u profesora Goblota,[9] nemohu pochopit, jak by mohl.“

„Nemůžete; ani já nemohu,“ odpověděl Monsieur G. „Ale Němci zřejmě mohou. Jejich logika se liší od logiky ostatních lidí. Zatím je neznáte, možná se vám budou všichni zdát okouzlující, a skutečně na první pohled jsou, ale počkejte, až je poznáte. Počkejte, až poznáte nacisty — budete-li bystrá a všimnete se jich; protože žádný z nich vám to neřekne.“

„Copak nejsou v Němcích, včetně nacionálních socialistů, žádné chvályhodné kvality?“ zeptala jsem se. „Tvrdě pracují, jsou čistí a odvážní; to si musí člověk přiznat. A,“ — dodala jsem — „měla bych o tom mluvit? Je to obecný znak Němců? Nebo mě to pouze tak přišlo, protože jsem tu jen několik dní a protože jsem přijela z Indie, kde mě rozdíly tak často a tak bolestně zaujaly? Zdá se mi, že jsou laskaví ke zvířatům. Chcete, abych vám řekla o tom, co jsem viděla v jedné z vesnic v Sársku?“

„Ano.“

„No, čekala jsem na autobus, aby mě vzal do další vesnice, a nedaleko jsem uviděla muže, jak po hlavní cestě vede koně s vozíkem z nějaké hraniční pustiny. Vozík byl plný zeminy a kůň ho táhl ze všech sil, ale nešlo mu to. Byl příliš těžký. Ten muž ho přemlouval, povzbuzoval. Nebil ho. Kůň se snažil, znovu a znovu, ale bezvýsledně. V Indii — nebo v jižní Evropě, proč mluvit o vzdáleném Východě? — by vozka dávno ztratil trpělivost a začal koně bít a kopat. Tento muž ne. Jen z vozíku vyházel asi třetinu hlíny; a znovu koně povzbuzoval, poplácával ho po krku. Kůň sebou trhl a i s vozíkem se sunul dopředu. Nemůžu říct, jaké měl ten člověk politické názory, pokud je vůbec měl. Ale byl to Němec a podobných případy laskavosti ke zvířatům jsem zde viděla mnoho. Pouze v Anglii a na severu Evropy jsem se s něčím podobným setkala. Tito lidé zřejmě patří ke stejné rase — to je mé jediné vysvětlené.“

„Co se tohohle týče,“ řekl Monsieur G., „naprosto s vámi souhlasím; k zvířatům jsou milí. A zvlášť nacisté. Hitlerův režim je k tomu učil. Učil je milovat živá stvoření, stromy, květiny, vše v Přírodě a zároveň je povzbuzoval, aby byli nemilosrdní vůči svým politickým oponentům. Víte, „pokračoval po krátké pauze, „že na onom světově známém místě neuvěřitelných hrůz, v Buchenwaldu, měli překrásné květinové záhony? A na stromech měli zavěšené budky, ve kterých ptáci mohli najít jídlo a ochranu proti zimnímu větru? Tohle vše tam měli spolu s plynovými komorami a krematorii! Přesně tohle je nacistická logika.

Nic jsem neříkala, protože jediné co mě napadlo, jako odpověď na tuto tirádu bylo: „Děkuj vám, Monsieur, za vaše informace o květinových zahradách a ptačích budkách v Buchenwaldu. Je mi líto, že nemůžu správci tohoto tábora pogratulovat.“ Ale kdybych to řekla, prozradila bych se.

Monsieur G. pokračoval: „Říkám ‘nacistická logika,’ protože to je svým způsobem logika, ale taková, jež nás mate; jež mate všechny slušné lidi. Je to logika národa, ve které, jak jsem vám již řekl, byl veškerý smysl lidských práv zabit; strašlivá logika.[10] Veškerý duševní postoj těchto lidí byl veden a ovládán jedním principem, jmenovitě, že vše ostatní musí být podřízeno vítězství nacionálního socialismu. Rozdrtili veškerou opozici, ale v tu samou chvíli své oponenty co nejvíc využili. Nutit je tvrdě pracovat v koncentračních táborech jim nestačilo. Museli je využít i jako mrtvoly. Z jejich tuku vyráběli mýdlo; z ženských vlasů vyráběli pevná lana; z jejich kůže zase stínítka na lampy. Ti samí lidé, kteří zakázali používání pastí; kteří zakázali zabíjet automatickými pistolemi prasata jen kvůli masu. Chápete takovou logiku? Jsem si jist, že těch našich pár francouzských nacionálních socialistů by s nimi nešlo až do konce, kdyby to viděli v praxi. Ale Němci ano, protože německá duše je fundamentálně tvořena z protikladů a rozporů. Napište to ve své knize a budete psát pravdu.“

„Nejsem Němka,“ pomyslela jsem si; „a přesto tato absolutní logika, která tolik děsí tohoto úředníka, je nicméně mojí logikou; byla mojí logikou celý můj život. Pro mě je nevinné zvíře rozkošnější než lidský protivník. Bezpochyby! Představuje si snad tento Francouz, že rozdmýchá mé sympatie pro ty, kteří s námi bojovali nebo nás zradili jen proto, že mají dvě nohy a žádný ocas? Nemusím se bát! Ten Francouz mě vůbec nezná.“ To jsem si myslela, ale přirozeně jsem to nemohla říct nahlas. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát a připravovala jsem si odpověď.

Věděla jsem, že polovina obvinění proti nám (z nichž Monsieur G. zopakoval pouze pár) jsou neopodstatněná. Ale i kdyby se všechna mohla opřít o fakta, nemohla bych se starat méně. Určitě jsem nemohla — a nemohu — pochopit, proč tolik lidí považuje za zločin upotřebit lidské vlasy (nebo kůži) po smrti. V mých očích může člověk něco proti tomu namítat jen ze sentimentálních důvodů, jmenovitě v případě přítele, ne nepřítele; ne v případě lidí, kteří chtějí zabít všechny naše milované. A nadnést takováto obvinění proti režimu, který učinil na druhou stranu tolik nejen pro zvířata, jak Monsieur G. připustil, ale tak pro ty nejlepší z lidí, se mi zdá naprosto absurdní; šílené — a o to více šokující, že v těch samých zemích, ve kterých byla antinacistická propaganda nejúspěšnější, je tolerováno nespočet hrůz, ba dokonce podporováno, dokonce i v době míru, a jsou prováděny na nevinných zvířatech ve jménu nějakých skutečných nebo zdánlivých zájmů „lidstva“, namísto toho, aby byly prováděny na nebezpečných lidech. Nechtěla jsem mluvit o pravdě nebo lži prohlášení Monsieur G. o tom, co jsme dělali, protože to by jen mohlo vyvolat jeho nedůvěru ke mně. Ale cítila jsem, že nemohu o takové rozporuplnosti, takovém protimluvu — protože jím skutečně byl — zůstat zticha a tak jsem promluvila. „Nejsou rozpory a protimluvy příznačné pro průměrnou lidskou přirozenost?“ zeptala jsem se opatrně.

Chystala jsem se pokračovat, ale Monsieur G. mě důrazně přerušil: „Možná, ale žádný civilizovaný člověk nespáchal nikdy taková zvěrstva jako tihle nacisté,“ vykřikl, „aspoň ne v naší době; a ne v Evropě.“

„Lidé, praktikující vivisekci pod ochranou zákona v téměř všech tzv. civilizovaných zemí světa, v Evropě i jinde, a v naší době, páchají mnohem horší zvěrstva,“ řekla jsem, riskujíc své odhalení. Nikdy jsem nebyla stavěna na diplomatickou kariéru a nemohla jsem tento rozhovor už déle vystát.

„Ale to se provádí na zvířatech,“ odsekl Monsieur G., „rozlišujeme přece mezi nimi a lidmi. Nebo snad ne?“

„Já nejsem křesťanka,“ odvětila jsem; „miluji všechen život, který je krásný.“ A už jsem nedodala: „A já rozlišuji — a to hodně — mezi lidmi, kteří nenávidí vše živé, a zbytkem.“ Myslela jsem, že jsem řekla už příliš, a v duchu jsem si vytýkala nedostatek ohebnosti. Ale Monsieur G. si zřejmě nevšiml, či nepodezříval, zdroj, ze kterého má odpověď přišla.

„Já také nejsme křesťan,“ řekl; „ale věřím v lidskost. A vím, že vy ve svém srdci také.“

Na to jsem chtěla odpovědět: „Skutečně?“ Ale myslela jsem, že bude moudřejší mlčet.

* * *

Již jsem zmínila některé z neskutečných argumentů, které Monsieur G. použil k ospravedlnění drancování okupovaného Německa Spojenci.[11] Jedny z nejpozoruhodnějších lží, které jsem kdy vyslechla. Ale Monsieur G. — ta část Monsieur G., která „věří v lidskost“ — mi řekl něco dalšího; něco, co zůstane v mém srdci vyryto, dokud budu živa. Mluvil ke mně jakoby ke mně mluvil jeden z neznámých tisíců, kteří položili život za nacionálněsocialistickou Ideu; jako ten, kterého aspoň několik hodin znal a na jehož vraždě se určitě podílel.

Mluvil o tom, co nazýval „protiklady“ německé duše — jeho oblíbené téma. Řekl mi, že v roce 1945 potkal nějaké Němce, kteří podle něj měli „málo důstojnosti v porážce“. „Ale,“ dodal, „když jsem byl během války v résistance, viděl jsem několik z nich umřít. Všichni naprostí, stoprocentní nacisté. Nemohu si pomoct, ale musím je svým způsobem obdivovat. Nikdy jsem neviděl někoho tak statečného v duchu, když trpěl, ani tak klidné a nebojácné tváří v tvář smrti.“

Cítila jsem, jak mi po páteři a celém těle proběhlo mrazení. Zadržela jsem dech a poslouchala. Byl to příběh mých vlastních soukmenovců — těch, kteří milovali našeho Hitlera jako já, a kteří měli tu čest zemřít pro něj, jež jsem já neměla. A jeden z našich pronásledovatelů mi o tom říkal, jako přímý očitý svědek, ne-li . . . něco víc; něco horšího — aniž by věděl, kdo jsem.

„Ano,“ pokračoval Monsieur G., ponořený do vlastních vzpomínek, nevšímaje jak pohnutá jsem byla, „ano; a mezi nimi byl jeden, na kterého nikdy nezapomenu; osmnáctiletý hoch, pouhý chlapec, kterého jsme ale byli nuceni respektovat, my, ostřílení makisté[12]. Chytili jsme ho ve Francii, jedno kde. Další den jsme ho měli popravit. Byl vysoký, zvláště pohledný; nejlepší exemplář Hitlerovi mládeže, jakého si lze představit. Kdybych nevěděl kdo to je, cítil bych kvůli němu i lítost. Ale já to věděl. A i kdyby ne, tak můj celovečerní rozhovor s ním mě víc než ujistil, že je plnohodnotným nacistou. Choval se jako všichni: nemilosrdně, bez nejmenšího ohledu na lidský život. Věřil tomu, co dělal. Měl účel a ideály, a byl naprosto upřímný. Věděl, že za pár hodin zemře. Přesto mi během noci upřímně a se štěstím naprostého přesvědčení vysvětlil celou svou filosofii, snad si myslel, že si zapamatuji, co mi řekl a jednoho dne uznám, že měl pravdu. Znáte tuhle jejich filosofii; nemusím vám ji říkat. Věřil v to, co všichni dělali — v to co v srdci všichni stále dělají: v bohem nařízenou nadřazenost Árijců a božské poslání německého národa; v prorockou roli Hitlera ve světové historii. V tom co řekl, byla krása, velikost, dokonce i kdyby se mýlil, protože on byl krásný v každém ohledu. Krásný a silný; naprosto upřímný a naprosto nebojácný.“

„Ráno jsme ho zastřelili. Nikdy jsem neviděl nikoho tak šťastného, jako toho chlapce, když kráčel na místo popravy. Odmítl být přivázán i pásku přes oči; stál u kůlu sám od sebe; zdvihl pravici a v rituálním gestu, asi tušíte kterém, a zemřel s vítězoslavným výkřikem; ‘Heil Hitler!’“

„A vy, vy sám jste ho zabil! Vsadila bych vše na to, že jste to byl vy — vy svině, vy ďáble!“ To byla jediná slova, jež jsem mohla říct — křičet — kdybych nevěděla, že by mi tato slova překazila veškeré možnosti práce za nacionálněsocialistické ideje v okupovaném Německu. Ale protože jsem to věděla, nic jsem neřekla. Kvůli oněm neznámým tisícům, kvůli jejichž lásce jsem přišla, jsem neměla právo být ukvapená. Přesto jsem byla uvnitř pohnuta. Každé z Francouzových slov mnou projelo jako nůž. Teď jsem tu kreaturu před sebou nenáviděla, protože jsem si byla jista, že byl víc než očitý svědek této vraždy. A toho pohledného, upřímného a nebojácného mladého nacistu jsem milovala jako by byl můj vlastní syn. Byla jsem na něj pyšná; a ve stejnou chvíli jsem se cítila dotčena, jak jen člověk může být nad nevratnou ztrátou. Ty velké upřímné modré oči, jež zářily, když mladík mluvil o našich velkých myšlenkách; ty oči, jež se dívaly přímo do tváře lidí, kteří ho zastřelili, bez stínu nenávisti nebo strachu, již nikdy víc znovu neuvidí slunce . . .

Ovládajíc slzy, které jsem cítila, že se mi hrnou do očí, jsem se Monsieur G. zeptala: „Mohl byste mi říct jméno tohoto mladého Němce, a kde přesně v jakém roce byl zastřelen?“

Francouz se zdál lehce překvapen. „Proč chcete vědět všechny ty podrobnosti?“ zeptal se. „Vyprávěl jsem vám o tom, jen abych ilustroval, co jsem se vám snažil před tím vysvětlit o protikladech německé duše.“

„Přesně kvůli tomu,“ odvětila jsem. „Myslela jsem, že bych to mohla dát do své knihy, tak jak jste to říkal, jako ilustraci. A chtěla jsem se také zeptat, nemohla-li bych citovat vaše jméno, jak ve spojení s touto epizodou tak s tím co jste řekl o oné ‘děsivé logice.’“

„Ach, můžete mě zmínit ve spojitosti s onou ‘děsivou logikou’ jak chcete, ale ne s touto epizodou. Prosím ne; v žádném případě. To byly velmi tragické časy a . . . a myslím, že by bylo lepší, kdyby se u toho mé jméno neobjevilo.“

„Nemohl byste mi aspoň říct, kdo zastřelil toho mladého muže?“

„Je mi líto,“ odpověděl Monsieur G., „ale na to nemohu odpovědět. Navíc nechápu, jaký zájem na tom vůbec můžete mít.“

„Stále víc jsem byla přesvědčena, že to vykonal on, nebo že byl aspoň jeden z těch, kdo to udělali. Zvedla jsem se a Francouze opustila pod záminkou, že mám schůzku, a že ji zmeškám, neodejdu-li hned.

Přesto mně myšlenky na onoho mladého hrdinu pronásledovali. Představovala jsem si ho, jak mi zpoza bran věčnosti říká: „Proč se kvůli mně tolik trápíš? Nezemřel jsem snad smrtí, kterou mi závidíš? A nejsem snad navždy šťastný po boku Leo Schlagetera a Horsta Wessela?“[13]

Pamatuji si, že byl 9. říjen 1948, přesně čtyřicet jedna let ode dne, kdy se narodil Horst Wessel.

A ve svém srdci jsem si vzpomněla na slova jeho nesmrtelné Písně:

Spolubojovníci, zastřelení Rudou frontou a reakcí,
v duchu pochodují v našich řadách!

* * *

V okupovaném Německu jsem potkala pár dalších exemplářů spojeneckých sil: jednoho nebo dva další Francouze v Baden-Badenu a v Koblenzi, a pár Britů před a po mém soudu. Francouzi, kteří nevěděli, kdo jsem, byli typičtí představitelé francouzského oficiálního názoru jako Monsieur G., nebo stejně průměrní, ale méně uvědomělí demokraté: lidé, kteří se skutečně nestarali, co se stane se světem, dokud oni, a jejich ženy a děti, byli v pořádku a mohli dostat každý den maso a víno a jednou týdně si užít představení v kině. Ti nenáviděli válku jen proto, že narušila jejich nevýznamné malé niterné životy, a také proto, že, a to musí každý člověk přiznat, je to nebezpečná hra. Byli „proti nacismu“ jen proto, že jim bylo vštěpováno, že je „příčinou války“. Ve skutečnosti se nestarali o žádný „ismus“. Starali se jen sami o sebe, a cítili se nesví v přítomnosti kohokoli, kdo staral o něco většího. Tak se podobní lidé cítí vždy.

Britové, se kterými jsem přišla do styku — vojenští zpravodajští důstojníci, policisté, jeden nebo dva členové anglického řídícího personálu věznice a policistka, která mě doprovázela na každé cestě mezi Werlem a Düsseldorfem — všichni věděli, kdo jsem. Mohla jsem tudíž mluvit zcela otevřeně. Všech jsem se ptala na prakticky to samé: „Říkáte, že jste šest let bojovali, abyste udělali svět bezpečnějším místem pro svobodu slova jedince — ‘svobodu svědomí’, jak to nazýváte. Bojovali jste s námi — říkáte — protože jsme odmítli přiznat, že by zákon měl vyjadřovat vůli většiny jedinců, kteří zvítězili svobodnou propagandou. Proč nám tedy upíráte právo propagovat naše názory, a dokonce právo vyjadřovat se o nás jako o nacionálních socialistech? Proč nás pronásledujete?“

Odpověď na mou otázku, kterou všichni odpověděli, byla vytištěna v dopise adresovaném editorovi Observeru E. I. Watkinem a publikována v tomto deníku 27. února 1949: „Zkušenosti nacionálního socialismu a komunismu by nás měli naučit, že tolerance, nemá-li sama sebe otupit, musí mít omezení. Nemůžeme tolerovat nebezpečně netolerantní.“[14]

Inteligentní Francouzi (jako ten, jehož slova jsem zopakovala v předchozí kapitole[15]) přiznají, že „obchod“ — tedy drancování — je hlavním motivem celé jejich odporné politiky v Německu. A Brit by nepochybně přiznal to samé, kdyby měl morální odvahu a intelektuální upřímnost tak učinit. Ale upřímní a odvážní mezi nimi jsou buď hlupáci, oklamaní tiskem a rozhlasem, nebo (v těch vzácných případech, kdy inteligentní bývají) nacionální socialisté, bývalí internovaní z Brixtonu nebo z Ostrova Man pod paragrafem „18B“, a v dnešním Německu se nenacházejí. Ti inteligentní mezi nimi obecně nejsou odvážní ani upřímní. Jsou vrozeně pruderní, vrozeně přecitlivělí a, může-li být morální zbabělost a pokrytectví kultivováno, jejich veškeré vzdělání dalo těmto neřestem v jejich psychologickém make-upu přední místo. Oni nikdy nic nenazvou pravým jménem, ani mezi sebou. Ve lži vyrostli tak přivyklí falešným hodnotám, umírněnosti a „slušnosti“, že věří svým vlastním lžím. A to je částečně tajemstvím jejich diplomatických úspěchů ve válce i míru. Je to také tajemství, které pořád mají na mysli průměrní zbabělci. Umírněnost; „slušnost“; tolerance všeho až na „nebezpečně“ netolerantní — vše až na upřímné, smělé, silné; všeho až na ty, kdo preferují zdravé násilí před diplomacií; kteří pohrdají diplomacií, i když jsou nuceni ji použít; průměrný zbabělec si v takovém přístupu libuje, a tudíž je má rád.

Oni — a Američané, se kterými jsem se nesetkala, ale kteří jsou podle toho, co jsem slyšela ještě přesvědčenější o „denacifikaci“ než Britové — sem nepřišli drancovat. Nepronásledují nás, protože by věděli, že v našich rukách, by svobodnému a rasově uvědomělému Německu netrvalo ani deset let, než by znovu povstalo, a stejně tak na materiální rovině, jako vůdce árijského světa. Ach, ne! Netouží po materiálním vedení světa pro sebe, pro ty velkorysé, humánní, mír milující britské a americké demokraty — jak říkají. Pronásledují nás pro naše filosofické důvody: protože jsme připraveni vnutit naše hodnoty — jež jsou naprostým popřením jejich — násilím, zatímco jejich, staří, neduživí, slušní lidé nemají, co by vnutili, krom pravidel určených na věčnou ochranu bezcenných životů a hloupých obveselení stále víc opicím se podobající většiny, stejně jako ziskům „slušných“ kapitalistů s křesťanskými ideály charity a hluboce zakořeněnými hrůzami pro věčné pravdy vyjádřené v nových, žijících slovech.

Bez pochyby existuje mnohem působivější spojení mezi ekonomickou chamtivostí a strachem našich nepřátel, a jejich „filosofickým“ odmítáním nacionálního socialismu, než by si člověk na první pohled mohl myslet. Ale není to jednoduché příčinné spojení, jež by člověk očekával. Demokratickou „filosofickou“ námitkou k naší ideologii, a údajným hrůzám našich metod (jako těch komunistických, kteří, jak jsem již řekla, jsou rovněž upřímní) nejsou snad tak omluvou pro jejich drancování, jako neukojitelná materiální chamtivost za tímto drancováním je důsledkem celkové mentální dekadence Západu, ztělesněného v demokracii. Jinými slovy, demokraté chtějí volnou ruku k vykořisťování světa a nenávidí všechny možné konkurenty, protože nemají nic vznešenějšího, nic milovanějšího pro co žít, než pro své kapsy. A jsou tak „tolerantní“ nikoli kvůli velkorysému pochopení každého úhlu pohledu (protože v takovém případě by nás také tolerovali), ale kvůli lhostejnosti vůči všemu, co neohrožuje uctívanou bezpečnost jejich niterných životů — bezpochyby materiální bezpečnost; ale také morální bezpečnost; pohodlné přesvědčení, že se zavedenými židokřesťanskými tradicemi zdegenerované Evropy je vše v pořádku.

Mluví o nás a o komunistech stejným dechem, ať už jsou naše filosofie jakkoli fundamentálně odlišné a v rozporu s našimi hlavními aspiracemi. Jsou zhypnotizováni jedinou skutečnosti, jmenovitě, že my a naši zatrpklí nepřátelé víme, co chceme a věříme v to, co hlásáme; že jsme připraveni použít jakékoli vhodné metody, jakékoli prostředky vedoucí k vítězství; jedním slovem, že jsme stejně netolerantní.

Všechny živé Weltanschauungen jsou si rovny v „netoleranci.“[16] Když bylo křesťanství ještě naživu, bylo také netolerantní. Starověké řecké náboženství, ve svých omezených, rituálních aspektech, nebylo — tvrdí někteří. Ale i kdyby to byla pravda, skutečný rasový a národní Weltanschauung na zadní straně veřejného kultu — helénistická verze naší široké árijské filosofie, vyjádřené v hrdých slovech: „Pas men Ellen, Barbaros“ („Každý člověk, který není Helén je Barbar“) by nemohla být víc radikální, víc netolerantní. Jak náš Führer správně řekl: „Velikost každé mohutné organizace, ztělesňující na tomto světě nějakou myšlenku, spočívá v náboženském fanatizmu, kterým se netolerantně prosazuje proti všemu ostatnímu, fanaticky přesvědčen o svém právu.“[17] Ale demokraté jsou staří a nemocní a unavení — dekadentní, jak jsem již řekla. Ve svých srdcích se obávají každého, kdo, jako my, nese onen nápadný znak mládí: netoleranci — právě proto, že je to znak mládí. Závidí nám víru a zanícenost, jež nás naplňuje, jež kdysi naplňovala rané křesťany, jejich předchůdce, a o čemž vědí, že oni to mít nikdy znovu nebudou. A bojí se nás, nenávidí nás, protože jsme mladí; protože jsme ztělesněním árijské vitality, věčného Mládí rasy. Protože vědí, jako všichni ostatní, že mládí převezme místo vetchých starců; že živí zaujmou místa umírajících a mrtvých.

* * *

Postoj těch několika málo Francouzů a Britů, jež jsem v okupovaném Německu potkala, je vůči nám a našim způsobům života v zásadě stejný jako většiny antinacistů, se kterými se člověk střetne ve Francii nebo v Anglii. Pouze cyničtější, snad — jinak, ještě pokrytečtější — v případě těch chytrých; a, je-li to možné, ještě hloupější v případě těch průměrných. Protože člověk nezůstává ve službách Spojenců v utiskované zemi, ledaže by byl nestydatě sobecký a cynický, od narození nečestný, nebo nevyléčitelně hloupý. Jakýkoli člověk, který nedisponuje jednou z těchto tří kvalifikací — nebo dvěma; nebo všemi třemi — se stává zhnusen tím, co Spojenci dělají a velmi brzo rezignuje.

Mohu-li, pak se s antinacisty nebavím. Pouze čekám na příležitost, abych umlčela jejich nesmysly silou. Přesto těch pár, se kterými jsem přišla do kontaktu kvůli rozvážnosti nebo potřebě — užiteční členové britských a amerických sil v Indii během války; užiteční úředníci v nebo mimo Německa po válce a lidé, kteří mě během nebo před soudem vyšetřovali — od těch jsem získala dojem naprosto potvrzující ten, jež na mě udělala demokratická propaganda dávno před tím: tito samozvaní šampioni „lidskosti“ a „slušnosti“ nemají vůbec žádnou filosofii. Jejich tvrdohlavé nepřátelství vůči nám; jejich slepá nenávist vůči všemu, za čím stojíme; dokonce i jejich předstírané hrůzy našich nekompromisních metod, vše rašící ze stejného zdroje: strachu, a hořké závisti — závisti duševního (nebo fyzického) kripla při pohledu na nás, zdravé pohany, o jejichž světě ví, že by v něm neměl místo; závist lhostejného, žalostného výtvoru rozkladu, při pohledu na vycházející Mládí rasy, v jejímž srdci, navzdory materiální katastrofě, stále setrvává sebedůvěra a láska může stále dělat zázraky; závist slabochů a zbabělců, příliš opatrných než aby byli radikální, příliš přecitlivělých, aby čelili faktům, příliš nejistým než aby ušli půl cesty po cestě vzkříšení, při pohledu na ty, kteří v jednom zběsilém skoku sami sebe vhodili do zápasu za přežití árijského lidstva s Hitlerovými nesmrtelnými slovy „Budoucnost nebo ruiny!“ jako bojovým pokřikem; tato závist a . . . strach z přicházející smrti.

To nejsou naši poslední nepřátelé. Jakkoli nás mohou nenávidět a pronásledovat, skutečná, poslední záležitost neleží mezi námi a jimi — o nic víc než mezi nimi a jejich „galantními spojenci“ včerejška, komunisty. Poslední záležitost leží mezi námi a komunisty. Protože oni sami hlásají demokratické principy, aniž by byli oslabeni nepřekonatelnou povrchností Západní demokracie; onou mánií po „umírněnosti“ a „slušnosti“; oním nezdravým obdivem polovičatosti. Jejich Weltanschauung je diametrálně odlišný od našeho; ale je to Weltanschauung — nejen výmluva za koketování v politice bez vážného ztížení fyzického pohodlí a morálního a intelektuálního dřímotu. Je to demokracie, či přímo křesťanství — ona nejstarší úspěšná nástraha na árijský svět od všudypřítomných Židů — donesená do krajnosti logických důsledků. (Postoj komunistického státu ke křesťanské církvi, jako světské organizace, v žádném případě nezmenšuje důležitost tohoto filosofického faktu.) Je to víc než umělý výtvor nečinného mozku, dekadentních Árijců pod vlivem židovských myšlenek. Je to surový, fyzický dopad nesmírných rozměrů rozličného neárijského světa, spojující se v agresivní nenávisti proti nám, přirozeně lepším, a proti onomu vnějšímu vyjádření našeho legitimního povědomí o nadřazenosti: rasové hrdosti.

Neodpustitelný zločin demokratů je, že toto smýšlení posílili, tím že s námi do hořkého konce bojovali.

Nechť trpí — a zemřou — za tento zločin!


[1] „Každá polovičatost je zřetelné znamení vnitřního rozkladu, po němž dříve či později musí a bude následovat i vnější rozvrat.“ (Mein Kampf, I, x, str. 268-69; Mannheim, str. 246; Michalčík, str. 178)

[2] Vypadněte odsud! — pozn. překlad.

[3] Jacques a Georgette Soustelle — pozn. angl. ed.

[4] Povolení — pozn. překlad

[5] Doklady — pozn. překlad

[6] Špinavý Skopčák — pozn. překlad.

[7] Rudolf Grassot — pozn. angl. ed.

[8] Mein Kampf, I, x, str. 247; Mannheim, str. 226–27; Michalčík, str. 164.

[9] Na Lyonské univerzitě v letech 1924 až 1927

[10] Přesná slova Monsieur G. jsou “Une logique effroyable,”

[11] Kapitola 7. (str. 109 anglického originálu)

[12] Doslova tlusté nebo spletité křovisko na Korsice, do kterého se před policií ukrývali pronásledovaní. Během války se tak jmenovala jedna z francouzských protinacistických podzemních organizací.

[13] Leo Schlageter (1894 – 1923), byl příslušník Freikorps a po první světové válce vykonal na francouzských okupačních silách řadu sabotáží, za což byl dopaden a popraven. Nacionální socialisté kolem něho vybudovali kult národního hrdiny a mučedníka.

Host Wessel (1907 – 1930), byl příslušník SA a autor hymny NSDAP Horst-Wessel-Lied, zavražděný komunisty. Po své smrti se stal jedním z předních mučedníků nacionálního socialismu. — pozn. překlad

[14] Tento dopis editorovi se jmenuje „Cromwellovo náboženství“.

[15] V kapitole 7. (str. 90-95 anglického originálu)

[16] Pokud tedy — jako buddhismus — není výhradně zaměřen na osvobození člověka z pout času.

[17] Mein Kampf, I, xii, str. 385; Mannheim, str. 351; Michalčík str. 255-256.

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: