Přejít k obsahu webu

Alfred Rosenberg – Stopa Žida v dějinách [2] – Obchod a lichva

28/06/2021

Druhá kapitola Rosenbergovy knihy Stopa Žida v dějinách, ve které autor poukazuje na základě samotných židovských historiků na skutečnost, že za židovským tíhnutím k obchodu a lichvě nestála „diskriminace“ hostitelských národů, pro kterou nemohli Židé získat jiného povolání, ale jeho přirozená inklinace, přítomná už ve starověku a po celý evropský středověk. Poznámky v hranatých závorkách dle anglického a českého překladu.

* * * * *

Prostor, který máme k dispozici, nám nedovoluje detailně — v jednotlivých případech a konkrétních dobách — prozkoumat impulz, který dal ve vývoji židovské mysli podnět k obchodování a lichvě. Musíme pouze podotknout, že tato dispozice nebyla výsledkem vyloučení Židů z tělesa ostatních národů, ale byla v životě Židů vždy přítomna jako hnací síla. Samo o sobě to nelze tuto dispozici kritizovat, protože obchod je neoddělitelnou součástí našich každodenních životů, ale můžeme mnohé namítat proti židovskému obchodnímu duchu, o kterém pohovoříme později.

Již za časů krále Šalamouna, a pravděpodobně mnohem dříve, dostával vladař tribut z karavan, které cestovaly mezi Palestinou a Babylonem. Šalamoun dále založil obchodní stanice v Damašku a dalších místech; získal značné jmění z obchodu s koňmi s Egyptem; a spolu s Féničany podnikl cestu do tajemného Ofiru,[1] země zlata na dálném východě.[2] Vedle frekventované cesty z Damašku na Golanské výšiny až do Akkonu existovalo mnoho dalších používaných cest. Jedna z nich vedla ze Skythopolis[3] do Sichemu, jiná zase z Genae také do Sichemu a odtud do Jeruzaléma. Mezi Jeruzalémem a přístavem Ejlat existovala přímá a frekventovaná cesta; další podobná cesta vedla do pobřežní Jaffy. Na těchto obchodních tepnách Židé už od starověku vedli čilé obchody, pro přežití se ale mnoho z nich muselo očividně živit jinak.

Když byli Židé odvedeni do exilu, otevřely se židovskému obchodnímu duchu nové příležitosti. V krátkém čase se mnohým z nich pod vládou tolerantních a zemědělsky orientovaných Peršanů podařilo získat velké bohatství. A když byly nářky nad ztracenou domovinou konečně vyčerpány, nevrátili se zpět do Palestiny všichni Židé, ale pouze chudí a „svatí“, kteří k tomu byli donuceni a tvořili pouze menší část z těch, co odešli do exilu. Ti, kteří se nevrátili, pokračovali ve svých obchodech a bankovních podnicích a expandovali dále na východ.

Židé, kteří se vrátili zpět do Palestiny, před sebou našli řídce osídlenou zem, která jen čekala na to, až ji někdo osídlí a energicky zkultivuje. A i když Židé byli nuceni se do Palestiny vrátit, nebylo to něco, k čemu inklinovali. Toho je nejlepším důkazem masová migrace, která brzy následovala do zemí, které jsme zmiňovali výše.

Často můžeme slyšet velkou lež o tom, že Židé byli pomocí rozšířených a restriktivních zákonů vyloučeni ze všech druhů obživy krom obchodu, a tudíž se z nutnosti museli živit půjčováním peněz. Je tomu právě naopak: Žid migroval, protože doufal, že najde pro své služby nejlepší půdu právě v cizině. Není proto žádnou náhodou, že židovské kolonie existovaly právě ve velkých obchodních centrech, protože kdyby Židovo srdce toužilo po práci, stěhoval by se na venkov za úrodnou půdou a ne na kamenité ostrovy a do úzkých přístavních čtvrtí. Toto se netýkalo jen starověku, ale v historii můžeme nalézt skutečně mnoho příkladů ve všech dobách a zemích.

Například v Baskicku, ve Španělsku, existovalo pořád málo měst. Aby v těchto provinciích podpořil obchod, povýšil Sancho VI. Moudrý[4] (1189) starý Gasteiz[5] na město a vydal výnos, podle kterého mohl každý cizinec živící se obchodem ve městě žít, aniž by musel platit daně. Výsledkem bylo, že se do města přistěhovalo velké množství Židů, aby si nenechali ujít tak výhodnou příležitost.[6] Když v Persii chtěl Abbás I. Veliký[7] ekonomicky pozvednout svou zemi zničenou válkou, dal cizím obchodníkům značná privilegia. Dokonce i sem ze všech možných míst přicházeli ve velkých počtech hlavně Židé.[8] To samé bylo vidět v Polsku, Čechách a dalších zemích. Žid neměl žádné vlastenecké cítění, nemohl ho nikde získat a ani po něm netoužil, a jako věčný tulák se stěhoval do míst, kde vzkvétal obchod a lichva.

Toto je zcela nepopiratelný charakteristický rys, který se postupem času jen utužil, aniž by byl Židům vnucen někým jiným.

Jak se Anglosasové, Skandinávci a Němci stěhovali do cizích zemí, aby osídlili prázdnou zem, vystavěli hospodářství a vybudovali své životy s pluhem v rukou (zatímco jejich bratři s odlišnou náturou zkoumali zemi a kosmos), Žid byl neodolatelně přitahován k pestrobarevným davům přístavních měst, směnáren a tržnic.

Jak jsme již zmínili, Židé se aktivně účastnili babylonského obchodu, v jehož rámci přepravovali čínské a indické zboží na Západ, a zároveň v obchodech ve Středozemním moři nabízeli své vlastní zboží.

Mnoho předních jmenovaných obchodníků mělo jen tu nejhorší pověst. Židovskou obchodní aktivitou neslavně proslula zvlášť tři babylonská města.[9]

Židé velmi dychtivě spolupracovali s Féničany i přesto, že se svými rasovými nevlastními bratry často sklouzli do hořkých konfliktů. V Alexandrii skrz vychytralý obchod a finančnictví brzy vystoupali až na pozici finančních pánů celé země, stali se výběrčími daní, v době nouze dokonce půjčovali peníze králům (takto se u nich zadlužil například Agrippa), a získali nejvlivnější pozice u královského dvora.

Kvůli židovské moci vypuklo mnoho lidových povstání. Zvlášť roku 116 dopadli Židé špatně. Přesto svou neústupností začali znovu a brzy opět dosáhli staré úrovně své moci.[10] Bylo tomu tak v Alexandrii, i v Kyréne, Etiopii (kde Žid byl pravděpodobně správcem pokladny královny Kandaky – Skutky 8:27), v Arábii, kolem Černého moře a na řeckých ostrovech, kde se stali známými hlavně díky obchodu s otroky. Židé žili z obchodu.

Jednoduše řečeno, Židé vždy následovali učení Talmudu, traktát Jevamot, 66a: „Vydělej 100 florinů v obchodu a užívej každý den masa a vína, ale získej 100 florinů obděláváním půdy a odměnou ti bude pouze tvrdá sůl a zelenina.“

A když rabín Eleazar viděl pole se zelím, řekl: „I kdyby někdo chtěl vedle tebe zasadit další řadu zelí, obchod je vždy lepší než ty.“ A když rabín jednou šel kolem pole obilí a viděl, jak se ohýbají ve větru, řekl: „Jen se ohýbej, obchod je lepší jak ty.“

Lichva a klam byly vždy charakteristikou Žida. Stačí si přečíst Proroky, kteří si na toto neustále stěžují. Dokonce i opakované vyzývání k upřímnosti Talmudu dělá kazatelům čest, ale očividně jim nebylo nasloucháno. (Krom toho odkazují pouze na Židy). Talmud také žádá, aby se nevážilo kovy, protože ty se opotřebují (!), ale těžkým kamenem nebo sklem, a zcela určitě ne solí,[11] protože ta se dá sníst. Tyto příkazy nepostrádají jistou dávku humoru a souhlasí s Hoseaem, když praví: „Kanaán svýma rukama šidí a podvádí“.[12]

Prostudujeme-li záznamy z různých dob a zemí, narazíme na stále se opakující fenomén. Pokud v těchto zemích nalezneme velký počet Židů, tak jsou historické záznamy plné stížnosti na jejich podvodný obchod a nesnesitelnou lichvu. A když Židé a filosemité tyto záznamy vysvětlují coby znak závisti, doufají v naivnost svých čtenářů. Pokud je výsledkem Židovstva, kdekoli se objevilo, ten samý výsledek, pak musí být na vině jiný důvod než závistivost místních obyvatel.

Nemusíme se vůbec uchylovat k podobným teoretickým úvahám, protože máme tolik četných fakt ze všech možných období, že stačí otevřít jakoukoli dobrou knihu, že budeme potřebovat víc času k zpracování těchto faktů, než k jejich hledání.

Když se Židé, jak jsme popsali výše, nastěhovali do baskických měst k podpoření obchodu, zjistili, že je mnohem výdělečnější půjčovat potřebným rolníkům a měšťanům peníze na úrok. A protože tento úrok byl vysoký, museli Baskové své majetky zastavit a upadali tak do čím dál větší závislosti.

Obyvatelé byli brzo pobouřeni nad cizími imigranty, žijícími pouze z lichvy a městská rada Vitorie poslala ke králi žádost o ochranu, který posléze vydal edikt, který Židům zakazoval dávat půjčky, „pokud by se tak dělo i nadále, křesťané by utrpěli, město samotné by se vylidnilo“ (1332).[13]

V Persii, o které jsme taky výše hovořili, „Židé svými metodami a sevřením vykořisťovali a ožebračili poddané takovým způsobem, že jejich křik dosáhl až k uším císaře,“ píše se v kronice, a dále: „a tak státní ministr přemýšlel dlouho a tvrdě nad tím, jak osvobodit zemi od Židů, ale neurazit jiné cizince.“[14]

V Konstantinopoli byla velká židovská komunita, která obdobně získala nesmírné bohatství. „Většinu peněz,“ zpravuje nás Tavernier, „je v rukou císaře a Židů; tedy Židů sídlících v Konstantinopoli. Co se Židů z provincií týče, ti jsou ubohý lid, ještě ubožejší než křesťané, protože neobdělávají půdu, a protože se spoléhají jen na své handrkování, které je ale všechny neuživí.“[15] Jak se ukázalo, Židé často půjčovali Pašovi falešné peníze, měli na starost celnice, „kde nejhůře zacházeli s křesťany,“ obdobně byli výběrčími daní v Sýrii, Palestině a Egyptě,[16] a Sargredo píše tvrdým jazykem následující: „Podlost je v Konstantinopoli běžná jako lehká děva, a jejími pasáky jsou Židé.“[17]

Jak se Židům dařilo v Portugalsku a Francii bude podrobně probráno později; co se Španělska týče, Židé zde byli už od dávných časů známi jako nejbezohlednější obchodníci s otroky, utiskovali místní obyvatele svým nesmírným bohatstvím a byli schopni zarazit zákony na ochranu křesťanů nebo zamezit jejich vymáhání. Nakonec se muselo přistoupit k nuceným křtům a vyhánění. Křest přirozeně nic neřešil a v následujících staletích můžeme pozorovat vzestup a pád bitvy peněz s právy občanů, doprovázené náboženským fanatismem na obou stranách.[18]

„Od pradávných časů,“ píše židovský historik, „prováděli Židé své peněžní obchody a směnu, které protižidovští kronikáři označovali jako lichvu.“ A protože tento historik na začátku svého díla přiznává, že Židé „byli na stejné úrovni jako ostatní občané, a vskutku se těšili výsadám infanzonů,“[19] a tak lichva nebyla výsledkem nepřátelství k Židům, ale stejně jako jinde, bylo nepřátelství mnoha kronikářů vůči Židům výsledkem lichvy.

„Kde byl během středověku lepší trh, než v Tudele?“[20] píše hrdě Kayserling, a pokračuje: „od pradávna byl obchod s otroky provozován Židy; na tomto místě nabyl obchod největší velikosti a významu, než kdekoli jinde na poloostrově, a vydržel zde nejdéle, až do obléhání Maurů, nebo spíše, vyhnání Židů.“[21] Tento obchod s otroky napomohl Tudele k dosažení „statutu důležitého obchodního města“. Nejzajímavější se však celý tento obchod stane ve světle toho, že užitek z obchodu s otroky měli výhradně Mauři, tedy potomci dobyvatelů, které Židé zrádně pozvali do země několik staletí před tím. Ale osud se naplnil, jak píše Heman, když padla poslední maurská říše a Židé byli vyhnáni.

V Římě, městě, které bylo po celá staletí centrem politických a náboženských bitev, které bylo mnohokrát vypleněno, a kde občanská válka byla na denním pořádku, nebyl život Židů přirozeně příliš na očích. Dokonce i císařové a papežové se museli neustále potýkat s židovskou otázkou. Buď musela být jejich práva a svobody posilovány, nebo, jako během Čtvrtého lateránského koncilu roku 1215, byla proti nim přijata opatření, byli nuceni zaplatit nezaplacené desátky, bylo jim zakázáno napadat klér, jejich postavení podřízeno soudu atd.[22] Židy opět nacházíme v roli majetných vlastníků, nikoli však v postavení rolníků, ale jak nás zpravuje Vogelstein-Rieger: „Obchod s otroky byl provozován tak dychtivě (zvláště mnoho otroků bylo dovezeno z galských území), aby byla zajištěna potřebná pracovní síla pro pozemky vlastněné Židy.“[23] Měnící se a osudová historie Židů v Římě zde nemůže být rozebrána do větších podrobností, ale tyto příklady postačují jako ukázka toho, že obdobné to bylo ve všech zemích.

V ostatních italských městech Židé rovněž získali velké bohatství a moc, a tak se například ve městě Cesena lidé báli, že se Židé skrz své bohatství stanou pány celého města, čemuž se nelze divit, zjistíme-li, že se magistrát města velmi radoval, když „Hebrejští lichváři“ nebrali víc než 20%.[24] V Livornu se Židé stali tak mocnými, že nežidé museli slavit sabat a podobné to bylo i v dalších městech.[25]

Benátky, Janov a Florencie se, aspoň načas, zdají být výjimkou, protože podle rozličných zpráv obchodníci těchto měst svou prohnaností za Židy vůbec nezaostávali. Vskutku podobné stížnosti vznášené proti Židům můžeme nalézt i proti Lombarďanům, například ve Francii, kde proti nim byly vydávány dokonce i zákony. To dokazuje, že i Evropané mohli být „nikoli křesťany, ale pokřtěnými Židy“, jak by se řeklo v oné době. Skutečnost, že existovala opozice vůči Lombarďanům, stejně jako proti Hebrejcům, jen dokazuje, že lichva jako taková, hrála prominentní roli, a že obrana proti ní byla směřována proti komukoli, kdo ji provozoval a následkem toho mají postoje celého světa vůči židovské lichvě a židovské zradě — dokonce i v případech, kde nejsou přesné psané záznamy — své jasné důvody.

Židé sami sebe učinili mezi vládci nepostradatelnými, často půjčkami pro jejich vojenská tažení, stejně jako podporovali jejich hýření a osvícenost, z čehož jim plynuly vysoké úroky a privilegia. Právě z toho důvody králové Židy všude chránili, a zlost lidu musela být skutečně velmi silná, než omezili židovská práva. Nezřídka Židy chránili i vojensky, jako například v Navaře, kde byla urážka Žida trestána stejně jako urážka španělského šlechtice; kde nešlo zatknout Žida kvůli peněžitým záležitostem; navíc byl osvobozen od daní na všechno zboží. V Tudele král Sancho dal roku 1170 Židům pevnost jako trvalé sídlo pro jejich ochranu. Židé navíc nemuseli platit dědickou daň; pokud Žid něco dlužil křesťanovi, ten na to musel mít dva svědky „z nichž jeden musel být Žid“.[26] Roku 1255 Tudela povstala, byla obtížně pacifikována a obdržela novou ústavu, dokud onen starý švindl nezačal nanovo.[27]

Navarrští králové byli také nakonec ožebračeni; vrátili se do svých hradů, kde je nečekalo žádné jídlo, neměli prostředky jak platit za zrní, jež jim prodávali Židé atd. Pokud si někdo myslí, že Židé měli alespoň nějaké pochopení pro obtížnou pozici svých patronů, kteří garantovali jejich práva, je na omylu.

Stali se ještě „nepostradatelnějšími“. „Židovské úroky, a to nemůžeme popírat, dosáhly až nemorální výše,“ přiznává poněkud smutně Kayserling. „Vše bylo dáváno do zástavy: rolník dal svůj pluh, rytíř svůj hrad, král své šperky, biskup svůj prsten.“

Tak tomu bylo ve všech zemích: lehkovážnost a touha po nádheře, spolu s židovskou podlostí a lichvou; tyto dva faktory šlo oddělit pouze násilím, za což platil prostý lid. A proto Luther oprávněně praví: „Slyšel jsem, že Židé dávají velké objemy peněz a jsou tudíž pro vládce užiteční; od koho však tyto peníze mají? Sami je nevydělali, získali je z majetků poddaných a vládců, které okrádají a olupují svou lichvou … poddaní musí dávat své peníze a být Židy týráni. Žid se této nestydatosti veřejně směje. Kdy ji učiníme přítrž?“ A jiný Němec učinil následující filosofické pozorování o židovské lichvě: „Když člověk stiskne mokrou houbu, vypustí z ní vodu, kterou předtím do sebe nasála; podobnou houbou jsou Židé. Skutečně něco vydají pro obecný prospěch, ale až potom co něco vysáli z křesťanů. Pavouci do svých pavučin chytají mouchy, točí se kolem nich a k jejich neštěstí je vysají do sucha. Takovými pavouky jsou Židé. Skutečně dají nějaké peníze a chvástají se, že to dělají pro obecné blaho, ale přitom vysávají křesťany svou lichvou. Židovské peníze jsou skutečnou pavučinou, do které se chytají křesťané.“[28] Dotyčný měl důvod k těmto melancholickým pozorováním, protože Německo nebylo žádnou výjimkou v této židovské otázce, a co jsme napsali výše o tom co se dělo v Tudele, Konstantinopoli, Persii, a jak teprve uvidíme, v Portugalsku a Francii, se dělo v každém velkém městě Německa.

Dokonce i dnes koluje pohádka o tom, jak Židé v Německu byli utlačováni a opomíjeni. To není v žádném případě pravda. Vždy se mohli volně pohybovat a usazovat, kde chtěli. Nejen to, měli dokonce takové výsady, že je mohli soudit jen jejich vlastní soudci. Nejstarší dokument, který dokládá toto právo jako starou výsadu a znovu ji potvrzuje, pochází z roku 1230. Navíc existovalo pravidlo, že žádný křesťan nemůže obžalovat Žida, pokud nemá alespoň jednoho židovského svědka. Židovské soudy se odehrávaly nejčastěji v synagogách a dokonce i preláti katolické církve museli do synagogy, pokud byli v právní rozepři se Židy.

Se svou odvěkou nestoudností byli Židé schopni rozšířit svá práva na všechny pole působnosti. V jejich rozšířených zástavních obchodech Židovi stačilo o kradeném zboží, které našel, prohlásit, že ho počestně koupil, a bylo jeho! Oprávněný majitel pak musel za své zboží zaplatit cenu, jakou si židovský zastavitel řekl.[29] Goslarská práva[30] garantovala Židovi, a pouze jemu, výsadu půjčovat peníze i na věci, o kterých věděl, že jsou kradené. Tudíž pokud Němec zakoupil kradené zboží, byl ze zákona povinen ho nepoškozené vrátit majiteli, tak Žid mohl požadovat peněžitou kompenzaci, kterou si sám řekl![31]

Židé se vytrvale snažili získat větší svobodu pro svou lichvu, a nezřídka se jim to dařilo. Zákonem ustanovený úrok se pohyboval mezi 33% a 120%, avšak požadovaný úrok byl častokrát mnohem vyšší. Proto můžeme neustále vidět šlechtu, občany a rolníky závislé na Židech; což nám dokládá mnoho dobových dokumentů.

Hrabě Walram von Zweibrücken dlužil 17 židovským lichvářům; roku 1338 v malém městečku Oberwesel bylo u Židů zadluženo 217 dlužníků; hrabě Öttingen zastavil svou zlatou korunu; hrabata Balthasar Friedrich a Wilhelm von Thüringen byly zcela v rukou pěti Židů z Erfurtu. Roku 1385 měl jediný Žid v Ulmu 43 dlužníků; dva Židé z Erfurtu měli 55 dlužníků.

Když Žid Isaak uprchl z Mnichova, aby byl později dopaden, našly se u něj šperky občanů a šlechty, a dokonce stříbrný servis samotného krále. Podobnými zprávami bychom mohli pokračovat ještě mnoho stran. Žid pomocí lichvy a zástav byl skutečně mocným na dvorech králů a prelátů, kde často zastával roli finančního poradce a výběrčího daní. Po jeho boku téměř vždy stál člen jeho kmene jako sekretář, který udržoval veškeré účetní záznamy v hebrejštině a tak sám jediný měl přehled o finanční situaci.

Z těchto krátkých příkladů lze vypozorovat nevyhnutelné důsledky. Židovská moc postupně rostla a s ní i hněv lidu, vedoucí k výbuchu židovského pronásledování. Na rozdíl od toho co Židé tvrdí, je nepravdou, že byli vždy vyháněni a pronásledováni Němci. Právě naopak.

Až do 13. století se Žid mohl věnovat všem povoláním, vše mu bylo otevřeno. On však neměl na práci vedle nežidů ani pomyšlení. Přísně se stranil nežidů a stýkal se s nimi pouze v nejnutnějších případech během obchodu. Ani za mák ho nezajímal život hostitelského národa. A tak skutečnost, že i vztah Němců ochladl z důvodu vykořisťování těmito bezohlednými imigranty, musíme přisoudit samotným Židům. Stejnou měrou není pravda rčení, že Žid byl vyvrženec společnosti. Spojení Žid a lichvář se stalo synonymem a opovržení touto profesí bylo opodstatněné.

A neměj rád Židy,

Nevěř jim,

Jsou zloději duší,

Násilníci žen.

praví nevinně stará píseň. Nelze ovšem mluvit o neustálé diskriminaci a pronásledování, když hrabě Filip Falcký se svým synem mohl navštívit synagogu, když Žid mohl pod pokutou pouze deseti florinů vypláznout jazyk na obrázek panny Marie, nebo když roku 1327 v Řeznu kněz utekl před dvěma Židy, kteří ho chtěli zavraždit.

A když se židovská komunita vyhnula potrestání viníků, křesťanský soud se spokojil se zákazem styku s ostatními občany. Dle štrasburského kronikáře čekal ty, co urazili Žida těžší trest, než kdyby zranili jiného občana.

Už od nejstarších dob byli Židé půjčovatelé peněz městské radě a vládě; před násilným povstáním proti židovské moci musel být lid dohnán k zoufalství. Neustále se opakující událost: vláda Židů se vždy shoduje s úpadkem německého národa, úpadek židovské moci s jeho zesílením.

Po druhé kruciátě a v době Černé smrti (v polovině 14. století), dosáhlo utrpení Německa dvou stěžejních bodů. Německý instinkt pro právo a pořádek nebyl schopen dále odolávat projevům dlouho potlačovaného hněvu a snahy osvobodit se od svých vykořisťovatelů.

Známé příběhy o Židech jako „travičů studní“, atd., jakožto „důvodech“ pro tyto protižidovské bouře jsou tudíž prázdné žvásty, šířené buď lidmi neschopnými rozlišovat mezi slupkou a jádrem nebo Židy, přejícími si Němce vykreslit jako fanatické hlupáky (jako například Graetz).

Němci sami hořce cítili, že ve vlastní zemi si na prsou chovají nepřítele vlastního lidu a bezohledného vykořisťovatele. Že si toho byli vědomi i během řádění Černé smrti lze číst v erfurtské kronice, kde se jako důvod uvádí „nesmírnost peněz, které baroni a rytíři, občané a sedláci dlužili Židům“.

Bouře zoufalství však nepomohla vůbec ničemu, protože během několika let se vše vrátilo do starých kolejí, úroky ještě horší než před tím. Pokud země trpěla válkou, vydělával na tom Žid. Protože přesně jako dnes, „všichni komisaři byli Židé a všichni Židé komisaři; Židé měli zákony a svobody lhát a podvádět, dokud jim to vydělávalo“, stojí v jedné stížnosti z třicetileté války.

„Můžeme pozorovat,“ píše Liebe, „že období zmatku ve veřejném životě, nesoucí sebou naprosté ochromění ekonomického života a garantující obchodnické mentalitě možnost bezohledného vykořisťování, bylo příznivě nakloněno Židům.“[32]

I přesto bychom neměli zapomínat, že veškeré pronásledování Židů bylo výjimečnou událostí a tak o ní bylo rovněž psáno, na rozdíl od každodenních událostí, které, jak je vlastní každé době, se přirozeně objevují řídce. Pozdvižení, které židovští historici dělají z „židovských masakrů“ je jen velkým přeháněním; bylo by skutečně dobré prozkoumat, kolik lidové síly bylo zplundrováno a pomalu vysáto, jak moc nepopsaného zoufalství německého lidu mezi nimi leží.

Později se občasně ventilovaný hněv vůči židovskému duchu změnil v obecné opovržení. Cechy řemeslníků, jež až do 13. a 14. století byly Židům otevřeny, byť ti se vůbec k žádnému řemeslu neměli, byly nyní Židům uzavřeny už z principu.

Pokud dříve mohl Žid žít ve městě (kde povětšinou upřednostňoval své vlastní čtvrti), byl nyní uzavřen v ghettu, dřívější situace se stala normou.[33] Lichvářský Žid byl vně ghetta povinen nosit špičatý klobouk, pohlavní styk s ním byl zakázán, atd.

Nicméně ani toto vyloučení ze zbytku společnosti nebylo tak strašné, byť v té době bylo povinné. Skutečnost, že se Žid náhle neocitl na nejspodnějším místě společenského žebříčku, můžeme vidět z titulu „skromný“, který nesl i prostý rolník a jedna zpráva z Frankfurtu praví: „Je radno, aby byli zpovídáni o svém židovském řádu jako turecký císař Konstantinopole.“ Opat Trithemius[34] roku 1516 vyřkl následující praktický rozsudek: „Je pochopitelné, že mezi vysoce i nízce postavenými, mezi vzdělanými i prostými, zapustil kořeny odpor vůči lichvářskému Židovi a já proto uděluji veškerou legální ochranu lidu proti židovské lichvě. Nebo by nad námi měl panovat lid cizí, přivandrovalý, a vskutku nikoli skrze velkou svou sílu, odvahu a ctnost, ale skrze peníze, jejichž získávání miluje nadevše ostatní? Avšak lid se nesmí od židovské otravy osvobodit násilím a plundrováním, ale tím, že Židy zbaví jejich lichvy a škodícího podvádění a jejich přesvědčením k poctivé práci na poli nebo v dílně.“[35] Ale tyto a podobná opatření i na jiných místech, nevedla vůbec k ničemu. Prolistujeme-li Norimberské anály a zeptáme se, co skutečně zavdalo občanům důvod k vypuzení Židů z města v roce 1499, lakonická odpověď zní: „Židé usídlení v Norimberku se měli velmi dobře. Postupně se stali arogantními a ničeho se neštítili. Jejich lichva, nenasytnost, které se oddávali, pomlouvání křesťanů, a příchod stále nových a nových Židů nakonec vůči nim zprotivilo městskou radu a občany, kteří už déle nemohli mezi sebou snésti tyto pijavice.“[36] Pokud rozdílné ekonomické a náboženské otázky stály už za předchozími povstáními, které nic nevyřešily, roku 1499 byli Židé vyprovázeni pod vojenskou ochranou (aby se jim nic špatného nestalo) z města, „ve kterém žili tak dlouho, a ve kterém získali svou vše pohlcující lichvou tak ohromné bohatství“.[37] Že tato stížnost byla zcela oprávněná lze vypozorovat ze skutečnosti, že roku 1310 císař Heinrich VII. Norimberským udělil „privilegium“, kterým Židům zakazoval brát od občanů více než 43 a 1/3 procent a od cizinců více než 55 procent týdenního úroku. Zcela jistě velmi dobré privilegium![38]

V ostatních německých městech tomu bylo podobně a lidé si vždy oddychli, když byli Židé nuceni opustit město. Kazatel Hartmann Creidius takto mluvil u příležitosti vyhnání Židů z Augsburgu: „A je to k velkému prospěchu místních obyvatel, které více jak jiná města trpěla tím, že Žid nejen vysával krev prostých křesťanů ukrutnou lichvou a výstřednostmi, ale také mu rovněž od úst bral chléb svými obchody a tak mnoho občanů se svými ženami a dětmi skončili ve zmaru a chudobě.“[39]

Vyložit podrobně ve stejném duchu historii všech německých měst, by bylo nejen příliš zdlouhavé, ale také zbytečné, protože se výše popsané události všude opakovaly. Roku 1539 byl vydán po celém Německu edikt, který Židům zakazoval lichvu a nabádal je k manuální práci, aby se tak naučili vydělávat na chléb potem jako křesťané. Samozřejmě se nic nezměnilo.

Přečteme-li si v německých středověkých kronikách zprávy o židovském obchodování, všimneme si, jak se v nich neustále ozývá úžas nad židovskou prohnaností. Líčí stále znovu se opakující případy falšování při směně, předstíraných bankrotů, sváděných mladých nezkušených dětí bohatých rodičů k mrhání penězi, směnek psaných hebrejsky a přijímaných v dobré víře, zatímco když se přeložily, vyšlo najevo, že obsahují jen nesmyslné věty, záměn balíků po koupi, takže kupující místo toho, co si zaplatil, nalezl kameny nebo slámu atd.

Často jsou tyto popisy doprovázeny vtipnými poznámkami pisatelů, kteří si tropí posměch z naivity Němců. Vztah Židů s křesťany nezřídka autoři kronik líčí s drastickými připodobněními: „Kníže, který mezi své poddané pustí Žida je jako správce vlastnící rybník s rybami, do kterého hodí velkou štiku, která se velmi dobře nažere; Kdo je natolik hloupý, aby udělal kozla zahradníkem? Kdo by strážil svá hejna hus nebo slepic liškou? Buďte si jisti, drazí vládcové, chcete-li soužit svůj lid, pusťte do své země Židy.“[40]

Bylo by zcela mimo rozsah této knihy, kdybych měl vše popsat podrobně do detailu. Čtenář by měl být ujištěn, že kdekoli a kdykoli žili Židé ve větším počtu, objevují se stejné stížnosti vůči židovským podvodům a lichvě. K této skutečnosti a její nesporné spravedlnosti je třeba dodat jeden podstatný detail. I když mezi křesťany bylo mnoho nezdravých živlů, zlodějů a jiných lumpů, byli vždy všichni zajedno v tom, kým tyto živly jsou. Na druhou stranu židovské zákony činní zřetelný rozdíl v chování Židů mezi svými a mezi Nežidy.


[1] [Ofir je země zmiňovaná v Bibli, která má být neuvěřitelně bohatá na zlato.]

[2] Viz K. E. v. Baer, Reden und Aufsätze, Vol. 2. [Karl Ernst von Baer, Reden und kleinere Aufsätze, 2 vol., St. Petersburg, 1864], [Baer (1792-1896) byl biolog, antropolog a geolog, který podnikl vědecké expedice na severním pobřeží Ruska a Skandinávie.]

[3] [Dnes Bejt Še’an]

[4] [Sancho VI. Moudrý (1133-1194), král navarrský.]

[5] [Dnes Vitoria-Gasteiz.]

[6] Kayserling, Die Juden in Navarra, str. 114. [Meyer Kayserling, Die Juden in Navarra, den Baskenlaendern und auf den Baelaren, Berlin, J. Springer, 1861. Kayserling (1829-1905) byl německý rabín a historik.]

[7] [Šáh Abbás I. Veliký (1571-1629), jeden z největších vládců dynastie Safíovců v Persii.]

[8] Schudt, Jüdische Merkwürdikeiten, Vol. 1, str. 27. [J. J. Schudt, Jüdische Merkwürdigkeiten, 4 vol., 1714-1717. Johann Jakob Schudt (1664-1722) byl německý historik a orientalista s výrzně protižidovským smýšlením.]

[9] Herzfeld, op. cit., str. 219

[10] Jost, Jüdische Geschichte, Vol. 4, str. 230 [Isaak Markus Jost (1793-1860) byl německý židovský historik].

[11] Herzfeld, str. 138.

[12] [Viz Hosea 12:7].

[13] Kayserling, Geschichte der Juden in Navarra, Berlin, 1861, str. 119.

[14] Schudt, op. cit., Vol 1, str. 27

[15] Beschreibung des Serails, kapitola 10. [Jean-Baptiste Tavernier (1605-1689) byl francouzský cestovatel, který Konstantinopol navštívil roku 1631. Jeho záznam z cest byl publikován roku 1676 jako Les six voyages de Jean-Baptiste Tavernier.]

[16] Thevenot, Reisebeschreibung, kapitola 78, str 369. [Jean de Thévenot (1633-1667) byl francouzský cestovatel, který zcestoval hlavně Blízký východ. Souhrnné vydání jeho spisů, Voyages, bylo publikováno posmrtně roku 1689.]

[17] Neueröffnete Ottomanische Pforte. [Giovanni Sagredo (tr. Paul Rycaut) Die neu-eröffnete Ottomanische Pforte, Augsburg, 1694. Sagredo (1617-1682) byl benátský diplomat, jehož historie Osmanské říše byla původně vydána roku 1673 jako Memorie istoriche de ´monarchi ottomani.]

[18] Pro více detailů viz výbornou a výstižnou Hemanovu Die historische Weltstellung der Juden, Leipzig, 1882. Carl Friedrich Heman, Die historische Weltstellung der Juden und die moderne Judenfrage. Heman (1839-1919) se narodil židovskému otci, který konvertoval k protestantismu. Pracoval jako protestantský kněz a profesor filosofie, a psal o filosofii, teologii a židovské historii.]

[19] [V Aragonu byli infanzoni potomci následovníků trůnu, který ale trůn nezdědili].

[20] [Tudela je město v Baskicku, blízko Pamplony.]

[21] Ve všech zemích Evropy byl obchod s otroky zakázán během 13. století.

[22] Vogelstein-Rieger, Geschichte der Juden in Rom, Berlin 1895-1896, Vol. 1, str. 230. Na Koncilu se protestovalo rovněž proti lichvě křesťanů, což dokazuje, že kněží nevinili Židy jen z čisté nenávisti, ale spíše měli pro své konání faktické důvody.

[23] Op. Cit., Vol 1, str. 147.

[24] Vogelstein-Rieger, Vol. 1, str. 117

[25] Misson, Reise nach Italien, Dopis 39, str 1009 [Maximilien Misson (1650(?)-1722) byl hugenotský emigrant, učitel vnoučat vévody z Ormondu na jejich cestě Holandskem, Německem a Itálií. Své cesty popsal v Nouveau Voyage d´Italie (The Hague, 1691), přeloženou do němčiny jako Reise nach Italien (Leipzig, 1713)]; Schudt, Jüdische Merkwürdigkeiten, Vol. 1, str. 228.

[26] Kayserling, op. cit., str. 16,18,19.

[27] Požadavek městské rady zavést opět staré městské zákony podle Kayserlinga dokazuje „jasný pokus vzít Židům jejich práva a získat nad nimi moc“. Tato věta opět dokazuje, že i pro tak významného historika jako Kayserlinga je nemožné pochopit, že bylo zcela zřejmé, že cizinec musí mít menší postavení před občanem a nikoli arogantně všude požadovat zvláštní výsady. Židovská chamtivost je démonická síla, vůči které jsou i „dobří“ Židé bezmocní.

[28] D. Müller, Jud. Detekt.; Schudt, op. cit., Vol. 2, str. 205.

[29] Stobbe, Die Juden in Deutschland, Braunschweig, 1866, str. 119 [Johann Otto Stobbe (1831-1887) byl profesorem práva a historie, jehož práce o Židech, Die Juden in Deutschland während des Mittelalters in politischer, socialer und rechtlicher Beziehung, byla publikována v Braunschweig, roku 1866].

[30] [Goslar je město v Dolním Sasku, jež roku 1219 získalo nezávislá městská a obchodní práva.]

[31] Pro více podrobností viz výbornou práci G. Liebeho [(1859-1912)], Das Judentum in der deutschen Vergangenheit, Leipzig, 1903, str. 12-15.

[32] Op. cit., str. 67.

[33] Dr. Arthur Ruppin podobně v Die Juden in der Gegenwart přiznává, že separace Židů byla „nejprve dobrovolná“ a pouze později „vynucená“. [Arthur Ruppin (1876-1943) byl německý sionista, který od roku 1908 řídil palestinskou kancelář Světové sionistické organizace v Jaffě a od roku 1926 byl pedagogem na katedře sociologie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Pro budoucí izraelský stát podporoval eugenickou selekci obyvatel a také se podílel na založení programu kibuců. Jeho kniha Die Juden in der Gegenwart byla publikována roku 1904.]

[34] [Johannes Trithemius (1462-1516), německý opat, historik a okultista.]

[35] Podle Liebeho, op. cit., str. 32.

[36] Würfel, Historische Nachrichten von der Judengemeinde in Nürnberg, Norimberk, 1775, str. 83 [studie Andrease Würfela, Historische Nachrichten von der Juden-Gemeinde, welche ehehin in der Reichsstadt Nürnberg angericht gewesen, aber Ao. 1499 ausgeschaffet worden, vydaná roku 1755.]

[37] Würfel, op. cit., str. 85.

[38] Zeitschrifi für die Geschichte des Oberrheins, X, 66, Karlsruhe, 1859, také Würfel, op. cit.

[39] Augsburger Wunderpredigt, str. 508 [Hartmann Creidius (1606)1656) byl farář kostela sv. Anny v Augsburgu]; Schudt, op. cit., Bk. VI, str. 47.

[40] Jüdischer [abgestreifter] Schlangenbalg, kapitola 3, 5, 80. [Samuel Friedrich Brenz (pozdní 16. století), byl židovský konvertita ke křesťanství, který v Jüdischer abgestreifter Schlangenbalg, vydaném postupně mezi lety 1614 a 1715 napadal své bývalé souvěrce.]

 

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: